Slon v porcelánu aneb Jak se neztratit v labyrintu etikety

V restauraci

Levá strana

Restaurace je prostředí, kde je celkem jedno, jak se chováme. Všichni, co tam pracují, tam jsou kvůli nám.
V restauraci se chováme jako doma.
Kdo je tady pán? Já, a dávám to patřičně najevo.
Když jdu s děvčetem nebo s chlapcem do restaurace, musím se předvést, že jsem „in“, nikdo mě nebude poučovat, kam si mám sednout, jak mám jednat s číšníkem a jak mám jíst.
Je-li číšník pomalý, neostýcháme se na něj zavolat nebo zvučně lusknout prsty.
Proč bychom si právě v restauraci měli hrát na filmový pár, který se k sobě chová s vybranou zdvořilostí? Není to pokrytectví?
Ostatní hosté mě, upřímně řečeno, nezajímají. Zaplatil jsem si, tak co je mi do nich. Jestli jim vadí náš hlasitý hovor nebo smích, mohou jít přece jinam

Pravá strana

Restaurace je právě to prostředí, kde se očekává, že se budeme chovat podle společenských pravidel. Lidé sedí celé hodiny kousek od sebe, vnímají navzájem svoje chování, rozhovory, projevy zdvořilosti, nebo naopak neomalenost.
Do restaurace vstupuje první chlapec, aby dívku uvedl. Muži uvádějí ženy do prostředí, která jsou jim bližší a naopak. Muž půjde napřed, když pár jde na fotbalový stadion, ale do cukrárny nebo obchodu s oděvy půjde první žena.
Má-li dívka kabát nebo plášť, odložíme je do šatny, nepřehazujeme je přes opěradlo židle ani je neodkládáme na vedlejší židli. Chlapec pomůže dívce kabát svléknout a uložení v šatně obstará sám.
Chlapec dívku uvádí ke stolu a nabídne jí lepší místo. Pak jí pomůže se židlí a sedne si, až usedne dívka.
Kabelka nepatří na stůl, dáváme si ji za sebe na židli, protože žena stejně sedí jen v přední třetině židle. Je-li kabelka velká, položíme si ji k nohám, ale tak, aby nepřekážela obsluze.
Ani v restauraci, kde je dovolenou kouřit, si muž nezapálí cigaretu bez svolení žen u stolu.
Na obsluhu neluskáme prsty a nevoláme, číšník přijde sám, a pokud ne, přivoláme ho pohledem.
Dříve bylo na muži, aby objednával jídla i za ženu, dnes si dívka objednává sama.
Jídla nám přinesou současně, ale jíst začíná první dívka.
To hlavní u jídla je konverzace. Kdybychom se přišli jen najíst, mohli jsme si skočit do bufetu nastojáka, bylo by to rychlejší a taky levnější. Bavíme se o čemkoli, co nás zajímá, ale vynecháme příliš osobní témata - pár metrů od nás sedí cizí lidé a co je jim do našeho soukromí?
Jídlo v restauraci si užíváme, proto jíme pomalu, bavíme se, nespěcháme.
Jestli jsme si vybrali něco, s čím si nevíme rady, neostýcháme se požádat číšníka, aby nám ukázal, jak na to. Třeba umění vykostit pstruha je docela zajímavá podívaná.
Běžné pořadí chodů je předkrm, hlavní chod a moučník. Záleží jen na naší kapse, jestli využijeme všechny možnosti, nebo si dáme jen něco z toho.
Jíme tak, abychom se navzájem před sebou a ostatními hosty nemuseli stydět. Polévku nesrkáme, před napitím si utřeme ústa ubrouskem, nerozvalujeme se na židli, nevydáváme žádné zvuky, které jsou u stolu nežádoucí.
Stane-li se jednomu z páru nějaká nehoda, neupozorňujeme na ni. Postiženému je to trapné a pocity trapnosti bychom ještě znásobili, kdybychom to začali komentovat. Spadne-li nám kousek jídla na stůl nebo do klína, vezmeme ho ubrouskem a odložíme na kraj stolu. Jestli znečistíme ubrus vínem nebo jídlem, nenápadně to ukážeme obsluze, ta přikryje skvrnu látkovým ubrouskem.
Kdyby nám spadl příbor, nepokládáme ho zpátky na stůl. Buď ho zvedne číšník, nebo ho zvedneme sami a předáme do ruky obsluze. Přinesou nám pak čistý.
V restauraci jsme obsluhováni, proto si nic nebereme sami, třeba sůl od vedlejšího stolu. O všechno požádáme číšníka.
Dívky se u stolu neupravují. Jestli potřebujeme upravit oblečení nebo make-up, omluvíme se, že si jdeme „opláchnout ruce“ a vzdálíme se.
Pod stolem se nezouváme, je trapné pak lézt pod stůl a hledat botu, když nám ji nějaký dlouhán nedopatřením odkopne.
Ani při třetím chodu si muž nepovoluje opasek ani kravatu u krku. Muž si nemůže odložit sako bez dovolení ženy u stolu, ale ani pak si ho nepřehazuje před opěradlo židle.
Platit může kdokoli z páru. Buď se na útratu složíme, nebo se s v placení postupně střídáme. Je obvyklé nechávat obsluze spropitné, obvykle to je 10%. Počítáme s tím, už když si vybíráme jednotlivé chody a odhadujeme, na co budeme mít.
Při odchodu z restaurace chlapec vyzvedne kabát ze šatny a pomůže dívce se obléct. Na ulici vychází první dívka, za ní chlapec - a nezapomene jí podržet dveře.

Pamatuj

Do restaurace vstupuje první chlapec.
Chlapec pomůže dívce odložit kabát u šatny a postará se o něj.
Ke stolu přivádí dívku chlapec, nabídne jí lepší místo a pomůže jí se židlí. Usedne, až když se posadí dívka.
Kabelka ani žádné jiné předměty nepatří na stůl.
Obsluhu přivoláváme jen pohledem.
U jídla konverzujeme, ale jen polohlasem, abychom nebavili ostatní hosty v restauraci.
Jíme způsobně, nemluvíme s plnými ústy, před napitím si otřeme ústa ubrouskem.
Sedíme zpříma, neopíráme se lokty o stůl.
Stane-li se nám nějaká nehoda, neupozorňujeme na ni. Je-li pohroma většího rázu, nenápadně přivoláme číšníka.
U stolu se dívka neupravuje. Raději se odebere na toaletu a tam učiní, co je třeba.
Platit může kdokoli z páru. Z tradice to bývá spíš muž. Nezapomeneme na spropitné, je to zvykem všude na světě.
U šatny chlapec vyzvedne dívce kabát a pomůže jí obléct se.
Na ulici vychází první dívka.

Zasedací pořádek

Levá strana

Je jedno, jak si sedneme, hlavně, že se najíme.
Lepší místo musí mít muž - musí mít výhled, kdyby hrozilo nebezpečí. Dokonce je výhodné si během jídla měnit místa, přijdeme-li na to, že je lepší sedět jinde.
Do restaurace jdeme proto, abychom se dobře pobavili, proto si kluci sednou spolu a holky taky.
Doma je jedno, jak sedíme, nikdo nás nevidí a nikdo to nekontroluje.
Sledování, kdo sedí vpravo a kdo vlevo, je už vážně na hlavu.

Pravá strana

U každého stolu jsou místa lepší a horší. Ta lepší náležejí společensky významnějším osobám - ženám nebo starším.
Výhodnější jsou místa zády ke stěně, s pohledem do prostoru. Člověk, který sedí zády ke stěně, se cítí bezpečněji, a navíc není obtěžován procházejícím personálem.
Dívku tedy posadíme na místo zády ke stěně, chlapec bude sedět zády k prostoru restaurace. Zjevně si bude připadat hůř, ale musí to strpět, protože je společensky méně významný než dívka.
Nerozlišíme-li místa u stolu podle stěny, posadíme dívku nebo staršího čelem k oknu.
Sedíme-li vedle sebe, měla by dívka (nebo starší) sedět po naší pravici, je to čestnější místo.
Jde-li do restaurace větší společnost, měli bychom střídat dívky a chlapce, tak aby neseděla skupinka dívek, která by se bavila o módě, a skupinka chlapců, kteří by se bavili o autech. To pak mohli jít do restaurace odděleně a ne spolu. Smyslem společného stolování je, aby se všichni bavili navzájem.
I domácí stolování má svůj zasedací pořádek. Nemusíme ho dodržovat, ale je dobré si na nějaký zasedací pořádek zvyknout. Nedělá nám potom potíže, když přijdeme do restaurace a přemýšlíme, kam koho posadit.
Doma sedí maminka po pravici tatínka, naproti babička, po pravici dědečka, a děti sedí na bočních stranách stolu. Prarodiče by měli sedět zády ke stěně.
Jestliže stůl nestojí u zdi, sedíme tak, aby maminka seděla blíže vstupním dveřím (ze staré tradice - maminky přinášejí jídlo z kuchyně, tak aby to měly nejblíž).

Pamatuj

Na lepších místech sedí společensky významnější osoby, ženy a starší.
Lepší místo je zády ke stěně s pohledem do prostoru.
Nerozlišíme-li místa podle stěny, určíme je podle oken - významnější by měl sedět naproti oknům.
Ve větší společnosti se rozsazujeme střídavě - dívky a chlapci by neměli tvořit izolované skupinky.
Významnější osoba sedí po naší pravici. Sedíme-li tedy s dívkou vedle sebe, dívka je vpravo, chlapec vlevo.
Doma sedí rodiče naproti prarodičům, ženy vpravo, děti na bocích stolu. Stolujeme-li ve čtyřech, sedí děti naproti rodičům. Maminka by měla sedět blíže ke dveřím.

zpět