Velká kniha etikety - ukázka
Jak (se) představujeme
Aby se mohli účastníci společenské akce společně bavit, musejí se znát nebo se poznat. Představování (se) patří mezi obtížné disciplíny v oblasti společenského styku, protože vyžaduje pohotovost a jistý šarm. Kdo se představuje jako první? Ve společnosti si nejsme všichni rovni, někteří lidé jsou společensky významnější, jiní společensky méně významní.
Jestliže se spolu setkají dva lidé, společensky významnější nesmí zůstat ani na okamžik na pochybách, s kým to vlastně hovoří. Jeho společensky méně významný protějšek musí strpět, že nejprve je představen on a teprve pak se dozví, komu se vlastně představil či byl představen.
Muž se představí, ale žena nabízí ruku
Správný postup je tedy tento: Muž se představí ženě jako první a nato se představí žena muži nebo nejdříve představí hostitel muže ženě a potom ženu muži. Součástí představování je ovšem i vzájemné potřesení rukou a tady pozor: jestliže se jako první představuje méně významná osoba (muž), ruku podává nejdříve společensky významnější osoba (žena). Ten, kdo se představuje, musí přemoci svoje nutkání spolu s vyslovením jména nabídnout ruku a nezbývá mu než vyčkat, až mu ruku nabídne jeho protějšek, obvykle v okamžiku, kdy se představuje také. Společensky významnější osoba musí mít totiž prostor pro odmítnutí kontaktu; to kdyby dáma zjistila, že je naprosto nepřijatelné, aby se pozdravila s mužem, který se jí představuje. Pak může pouze úklonou hlavy či zvednutým obočím dát najevo, že ví, o koho jde, a důstojně odkráčet. Ve společenském styku ovšem k tak striktním demonstracím odporu nedochází. Naopak, seznámení musí provázet úsměv.
Při představování vyslovíme zřetelně svoje jméno a připojíme zdvořilostní formuli „těší mě“ nebo „rád vás poznávám“ apod. Můžeme být i méně formální a říct jen „dobrý večer“. Chceme-li být originálnější, vymyslíme si jinou větu, např.: „Už dlouho jsem se s vámi chtěl seznámit, hodně jsem o vás slyšel“. Představujeme se vždy vestoje, muži si zapnou sako. Ženy sice mohou sedět, když se jim představuje muž, ale představování je silnější akt než pouhé podání ruky, u kterého žena běžně zůstává sedět. Raději by měla vstát, zvlášť, kdyby se jí představoval starší muž, a vždy, když se seznamuje se ženou.
Nešetřme slovy
Trapné chvilky může připravit svým účastníkům recepce hostitel, který je při představování příliš lakonický: „Dovolte, abych vás představil: pan Krátký, paní Černá. Omluvíte mě?“ Oba pak pronesou úvodní formule: „Krátký, těší mě“, „Černá, ráda vás poznávám“, a nastane trapné ticho přerušované jen nejapnými větami typu: „Je to tady hezké, že…?“ Zkušený hostitel takovým trapným chvilkám předchází tím, že při představování uvede nejen jméno, ale i stručnou charakteristiku dotyčné osoby: „Paní ředitelko, dovolte, abych Vám představil svého přítele Jana Krátkého, šéfredaktora týdeníku Cestovatel. Projel prakticky celý svět, nedávno jsme spolu byli na dovolené v Thajsku. Je také vynikající potápěč a horolezec. Honzo, to je ředitelka naší firmy doktorka Eva Černá, farmakoložka, mimochodem také skvělá tenistka. Myslím, že se letos chystá na nějakou exotickou dovolenou, že ano?“ Hostitel pak může oba s klidným svědomím opustit a pokračovat v představování dalších párů, protože rozšířenou charakteristikou vytvořil oběma účastníkům konverzace solidní základ pro začátek rozhovoru.
Když představuje osobu s akademickým titulem někdo třetí, připojí titul, představuje-li se osoba sama, titul neuvádí, řeší to raději předáním vizitky, na níž titul má uveden.
Někdy si nejsme jisti, kdy je nutné představit svého partnera. Jestliže se s někým na ulici, na recepci nebo ve foyer divadla jen letmo pozdravíme, nemusíme představovat svůj doprovod. Pokud se ale s někým zastavíme a zapředeme s ním rozhovor, je nezdvořilé nechat naše partnery stát vedle nás v anonymitě. Pak hned druhá věta po přivítací frázi bude: „Rád bych vám představil svou přítelkyni Lucii Petrovou, marketingovou ředitelku naší firmy, skvělou golfistku.“ Jestli je setkání jen letmé a neočekáváme, že se naše partnerka zapojí do rozhovoru, stačí říct jen: „To je moje přítelkyně Klára.“
Chůze do (ze) schodů
Chůze do schodů byla oříškem už za Gutha-Jarkovského. Ten píše (na počátku minulého století), že „při dnešní módě krátkých sukní není možné, aby do schodů šel muž za ženou“. Pravda, muž by tehdy mohl zahlédnout kotník, nebo dokonce část lýtka. Dnes se jednoznačně řídíme pravidly bezpečnosti a komfortu společensky významnější osoby. Do schodů jde první žena, muž za ní, aby jí poskytl oporu, kdyby zavrávorala. Ze schodů jde muž jako první, tedy opět níž. Jak si ale poradíme s tímto pořadím, má-li žena opravdu krátké sukně, ne ty, které uváděly do rozpaků Gutha-Jarkovského. Neváhejme, pánové, pořadí zůstane stejné, i v tomto případě (někteří se lišácky usmějí - spíš právě v tomto případě) jde muž za ženou. Je ovšem taktní; nejde o šest schodů níž, ale těsně za ženou, aby její rozpaky snížil na minimum. Ze schodů jde muž jako první ne proto, aby byl dřív v cíli, jak se mnohdy pánové domnívají, ale proto, aby neustále lehce pootočen k dámě jí poskytoval oporu. Vždy nabídneme oporu při scházení ze schůdků vlaku, auta, letadla, autobusu apod. Žena se sama rozhodne, zda nabízenou oporu přijme. Záleží na jejím věku, kondici, šířce a délce sukně, výšce schodů apod.
Zasedací pořádek
Prvním úkonem, který musíme učinit, když přijdeme ke stolu, je správně se usadit podle určitého pořádku. Jako v jiných situacích i u stolu mají svá privilegia osoby společensky významnější. Hostitel, který určuje zasedací pořádek, musí vycházet z pevných pravidel. Platí jak při večeři v šesti, tak na banketech pro stovky hostů. Zavedení zasedacího pořádku podle společenské významnosti hostů se přičítá králi Ludvíku XIV.
Především nesmíme vytvářet izolované skupiny, naopak - hosty musíme co nejvíce promíchat, musejí sedět tak, aby se bavili všichni navzájem. Muže a ženy, starší a mladší, domácí a cizince rozsazujeme střídavě, ani lidé, kteří se znají, třeba z jedné firmy, by neměli sedět vedle sebe. Smyslem společenského stolování je poznávat nové lidi, seznamovat se, proto ani manželé nesedí vedle sebe; jejich poslední příležitostí byla svatební hostina, ostatně doma mají denně příležitost spolu konverzovat.
Společensky významnější osoby sedí zády ke stěně s pohledem do místnosti. Je to pohodlnější, protože mají přehled o celém prostoru a obvykle je neobtěžuje procházející obsluhující personál. V restauracích si na tato místa často sedají muži s odůvodněním, že mají lepší přehled, to je ovšem právě ta výhoda, kterou musíme poskytnout společensky významnější osobě. Nemůžeme-li se řídit podle blízké stěny, použijeme pravidlo, že host sedí naproti oknům, nebo další, že hostitel sedí nejblíže dveřím.
U větší nebo formální večeře sedí hostitel a hostitelka obvykle proti sobě. Nejčestnější místo pro ženu je po pravici hostitele, pro muže po pravici hostitelky. Druhé nejčestnější místo je po levici hostitele, třetí opět po pravici, čtvrté opět po levici a tak postupujeme k vnějšímu okraji stolu, až do vyčerpání míst. Na první pohled je zřejmé, že čím více je host společensky významný, tím blíž hostitelům sedí a naopak. Při rodinných oslavách nebo svatebních hostinách necháváme malé děti, které nemohou stolovat samy, vedle jejich matky nebo otce, samostatné starší děti mají pozici nejnižší společenské významnosti.
Co znamenají zkratky na pozvánkách?
Pozvánky jsou obvykle označeny různými zkratkami, které nám dávají instrukce, jak s nimi zacházet. Zkratka R.S.V.P. (repondez s´il vous plaît - račte laskavě odpovědět) nás vybízí, abychom se v každém případě ozvali hostiteli a svoji účast potvrdili, nebo omluvili. Oboje udělejte co nejdříve, abychom hostitele nepřivedli do časové tísně. Pokud bychom se totiž omluvili, pořadatel bude shánět za nás náhradu, a čím později bude někoho zvát, tím zřejmější bude dalšímu pozvanému, že zaskakuje za někoho, kdo účast odřekl.
Demokratizace společenského života vede k ústupu od klasických francouzských nebo anglických zkratek a stále více se užívají české pokyny: Račte laskavě odpovědět (RLO) je ekvivalent franc. R.S.V.P.
Někde najdeme na pozvánce zkratku R.S.V.P./Regrets only nebo vůbec jen Regrets only. V takovém případě použijeme uvedené telefonní číslo, jen když omlouváme svoji neúčast. Je vůči hostiteli ohleduplnější, když uvedeme nějaký důvod, ovšem jen takový, který ho neurazí. Chodíme-li každou středu s kamarády na bowling, rozhodně to neuvedeme jako omluvu z večeře na velvyslanectví. Je vhodnější uvést např., že odlétáme na služební cestu, nebo naznačit zdravotní problémy, pak každý hostitel taktně přestane naléhat. Zkušený lev salonů se nezastaví před použitím “zbožné lsti“, protože ví, že bolí méně než pravda, a to je ve společnosti důležité.