Policejní hodina

Seděl jsem v tiché zahrádce malé kavárny v centru Prahy, nádherný horký letní večer. Bylo nás tam přesně pět, vedle zamilovaný pár, který si něco špital, dvě kamarádky si ukazovaly fotky z dovolené a já. Bylo tři čtvrtě na deset, když přišel číšník a požádal nás, abychom si sedli dovnitř. Proč? Policejní hodina. Blížila se desátá a to už by na ulicích neměli být lidé, měli by být všichni v posteli – začíná noční klid, jako v pionýrském táboře. Praha zmrtví přesně v deset hodin, právě v té době, kdy evropská velkoměsta začínají žít. V tu chvíli se v pařížské Latinské čtvrti baví tisíce lidí, posedávají v hospůdkách a zahrádkách, ulice jsou plné lidí, stejný obrázek vidíte v Lisabonu, v Madridu nebo Benátkách, prostě všude – kromě Prahy. To aby ráno mohli pracující vstávat v pět a vyrazit ke strojům. Kolik jich je? Je jich víc než těch, kteří by se chtěli bavit do půlnoci? Tenhle hloupý zvyk chodit spát v deset zavedl František Josef I., jemuž stařecká nespavost a asketická kázeň velela jít spát v deset, aby vstal v pět, pomodlil se a v šest zasedl ku psacímu stolu. Za „totáče“, kdy továrny roztáčely kola v šest a kanceláře rozsvítily v sedm, to bylo ještě pochopitelné, ale dnes? Většina firem a úřadů v Praze začíná pracovat v devět, takže všichni chodí spát o dvě hodiny později než kdysi. Zato v šest, kdy ještě celá Praha spí, už kdekdo vrtá do panelu, přitlouká obrazy – co mají ti flamendři ještě spát? Navrhuji posunout policejní hodinu na rozmezí od půlnoci do osmi, abychom se mohli bavit a taky se vyspat. O přívlastku „velkoměsto“ si Praha ještě musí nechat zdát. Už od desíti večer.

Příspěvek byl publikován v rubrice Blog a jeho autorem je Admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.