Nejvíc asi utkvěl veřejnosti jako prezidentův tiskový mluvčí, mnozí si oblíbili i jeho třiačtyřicetidílný televizní seriál ETIKETA. Ladislav Špaček
Měli vaši rodiče v knihovně Gutha - Jarkovského?
Můj tatínek byl takový Guth - Jarkovský, takže jsem odmalička vstřebával etiketu v té nejsamozřejmější podobě. Nestalo se například, abychom nevečeřeli u prostřeného stolu a nejedli kompletním příborem. Otec nesmírně dbal na solidní vychování. Když si šel v sobotu koupit noviny, oblékl si sako a kravatu. Ve skříni měl několik obleků, ráno si vždy pečlivě vázal uzel podle límce košile. To všechno jsem se od něj naučil a potom dál rozvíjel.
Nepůsobil jste mezi kamarády jako bílá vrána?
Je pravda, že když se potkáme a vzpomínáme na mládí, připomínají mi historky, ze kterých vyvozuji, že možná trochu ano. Rozhodně jsem byl galantní k ženám.
To se jim asi líbilo?
U děvčat jsem byl velmi oblíben, čehož jsem ovšem nijak nezneužíval. Před týdnem mi vyprávěl kamarád historku z gymplu, kdy jsme šli do parku a na jednu ze spolužaček spadlo ptačí hovínko. Já jsem pohotově přiskočil, setřel jí ho kapesníkem a ona vyjeveně koukala, co s ním budu dělat. Když jsem kapesník zahodil do odpadkového koše, zahlédl jsem v její tváři údiv. Na vysvětlenou jsem vytáhl z kapsy jiný kapesník a řekl jsem: „Správný gentleman nosí vždy dva, co kdyby dáma něco potřebovala.“ A to mi bylo sedmnáct! Trošku jsem tím byl asi legrační, ale je vidět, jak hluboce jsem to měl v sobě zakořeněné.
V současnosti jste se prý vrátil ke kantořině?
Po odchodu z Hradu dělám pro firmy přednášky o etiketě a komunikaci. Školím manažéry, kteří pochopili, že je pro byznys důležité správně se oblékat a chovat. Že když letí na pracovní oběd do Londýna, záleží na tom, jestli si vezmou správnou košili a kravatu a umějí zacházet s příborem. Kromě toho vyučuji i na Fakultě sociálních věd UK. Komunikaci s médii.
Trochu vás vyzkouším: Na banketu si umažete kravatu a čeká vás důležité jednání, sundáte si ji, upozorníte na to žertem, nebo se budete tvářit, že se nic nestalo?
Na společenskou nehodu rozhodně neupozorňujeme. Shodou okolností se mi přesně stejná příhoda stala. V nejluxusnější restauraci Allegro hotelu Four Seasons v Praze jsem si vylil na břicho skleničku s džusem. Nikdo si toho naštěstí nevšiml. Na toaletě jsem se to pokusil vyčistit, když se zapnulo sako, nebylo nic vidět. V opačném případě bych kravatu sundal a rozepnutím knoflíčku u košile bych vytvořil neformální rozhalenku.
Myslíte si, že byste dokázal naučit etiketu i dnešní Lízu Doolitlovou – dívku z ulice?
Letos v dubnu jsem byl vyzván Milošem Zapletalem, abych vyškolil finalistky Miss České republiky na soustředění v Egyptě, a to bylo dvanáct Liz Doolitlových – sedmnácti až třiadvacetiletých děvčat holek, které nikdy nebyly v noblesní restauraci. Současně si ale uvědomovaly, že pokud vyhrají, stanou se celebritami a budou se muset umět chovat. Měly o to obrovský zájem a já jsem za ten týden prodělal to, co profesor Higgins, když jsem sledoval jejich úspěšný společenský přerod a žasl, jaký udělaly pokrok.
Lidi vidí v televizi reality show, arogantní projevy politiků, kde mají brát příklady?
Hm, to jste narazil na nejožehavější téma. Já napodoboval svého otce, ale pokud si někdo vezme za vzor někoho z reality show a přebere po něm návyky, asi mu to velkou reklamu neudělá. Na druhou stranu si myslím, že v okamžiku, kdy člověk nastoupí nějakou životní dráhu a zjistí, co od něj jeho nová společenská role vyžaduje, začne se vzdělávat a podle toho chovat. Reality show je pohled do reálného života. Když jdeme do společnosti, nechováme se reálně. Musíme být trošičku strojení, stylizujeme se. Důležité je umět vystihnout, kde se jak chovat.
Na Hradě vládne při oficiálních příležitostech etiketa a protokol, mění se s dobou?
Některé prvky se mění, třeba požadavky na oblečení. Zatímco za Gutha - Jarkovského se chodívalo na hradní recepce ve fraku, dnes se předepisuje smoking. Mnoho let byl předepsán jen tmavý oblek. Guth - Jarkovský by se obracel v hrobě, ale přizpůsobujeme se realitě. Diplomatický protokol však respektuje mezinárodní zvyklosti a těm se přizpůsobit musíme. Jedná se zejména o speciality v zemích s odlišnou kulturou.
S jakou největší zvláštností jste se setkal?
Když jsme byli například na Novém Zélandu, absolvovali jsme tradiční návštěvu u kmene Maorů, kteří nás vítali tak, že třeli svůj nos a čelo o naše. V případě mladších příslušnic kmene to ještě šlo, ale když si představíte, jak vám hněte nos svým nosem metrákový náčelník s oštěpem… Nejodlišnější jsou v tomto smyslu ale islámské země. Tam si třeba nesmíte přehodit nohu přes nohu, protože ukázat někomu podrážku je největší urážka. Nebo všechno se smí brát pouze pravou rukou – levá je považována za nečistou. Když jsem si na jednání se saúdskoarabským králem Fahdem něco zapisoval, nabízel mi číšník kávu. Bezmyšlenkovitě jsem se po ní levou rukou natáhl, ale číšník ustoupil. Za chvíli se situace opakovala. Až poté jsem si to uvědomil a vzal ji pravou rukou. Pak ovšem existuje další pravidlo: čaj je možné ochutnat, ale kávu musíte vypít. Když jsem dopil, postavil jsem šálek na tác. V tom okamžiku přispěchal číšník a kávu mi dolil. Upozorňuji, že byla velmi silná. Vypil jsem tedy i druhou, postavil šálek nejistě zpátky a číšník ho znovu dolil. Jejda, to týden nezamhouřím oko, vyděsil jsem se. Teprve když jsem hrnek vracel potřetí, vzpomněl jsem si na další pravidlo: jestliže už nechcete, musíte šálkem zatřepat. Samozřejmě vás napadne, proč se přizpůsobujeme my a nepřizpůsobí se oni, ale jestliže u nás platí pravidlo, že žena chodí po naší pravé ruce, je to jen konvence, zatímco tam jsou to většinou náboženské rituální příkazy, které nelze přestoupit, protože jsou božími přikázáními. Když si vedeme ženu po levici, žádný trest nás nestihne. Je při sebemenším přestupku ano. Proto to musíme respektovat.
Jaké nejroztomilejší faux paux jste zaregistroval?
Jednomu našemu významnému ministrovi se začátkem 90. let stalo, že si zasunul při jídle za opasek látkový ubrousek, zapomněl na něj a pak se šel s japonskou delegací fotografovat. Jediný, kdo si toho mohl všimnout, byl fotograf, ale to by byl blázen, kdyby si nechal ujít takovou fotku. A stála za to. Pan ministr pózoval s velkým ubrouskem potřísněným omáčkou a vedle se usmívali Japonci. To bych nerad prožil.
Poraďte, jak vyjít s hulvátem?
Než s někým začnu komunikovat, musím si o něm udělat obrázek a podle toho, jak je oblečen a jak hovoří, zvolím prostředky. Pro jednání s hulvátem není ze společenského hlediska žádná rada, protože etiketa nezná tresty. Nelze vymáhat zákonem, aby se někdo choval slušně. Jediné, čím může být takový člověk potrestán, je opovržlivý pohled společnosti a jistota, že ho do ní už podruhé nikdo nepozve.
Jak jsme vnímání my, Češi, co se týká slušných mravů zbytkem světa?
Myslím, že jsme na tom špatně, a to vlivem dvou faktorů. Prvním je padesátiletá přestávka v přirozeném společenském životě, který tady za první republiky byl. Společnost se nějak vyvíjela a někdo zcela násilně promíchal její vrstvy. Ideálem oblečení se staly montérky, do čela státu se dostali lidi, kteří neměli o dobrých způsobech a mravech potuchy, celá společnost upadala. Druhým důvodem je, že patříme k podnebnímu pásu, v němž se lidé nechovají spontánně. V jižních zemích jsou srdečnější a vstřícnější. Jedna Indka, která tady žije už řadu let, se mi svěřila, že jí nejvíc vadí, že se u nás lidi na sebe neusmívají a naopak se spíš mračí. Nejsme nějak vnitřně disponováni k tomu, abychom se k sobě chovali lépe.
A na závěr – jak vznikl televizní seriál Etiketa, který jste připravil společně s Ivem Mathém?
Napadl mě, když jsem si všiml, že jsou ve společnosti mnozí lidé bezradní. Přistoupí k rautovému stolu a nevědí, co si počít. Potkají se dva páry a netuší, kdo má komu podat ruku. A přitom je to jednoduché. Jen je nutné znát pravidla.