Hlavním cílem Václava Havla počátkem devadesátých let bylo zajistit bezpečnost naší země ve strukturách Severoatlantické aliance. Američané byli nedůvěřiví vůči komunistické zemi, která by měla infiltrovat do NATO, a bylo úkolem Václava Havla, aby je zbavil této nedůvěry. V Americe ztělesňoval Havel americký sen: v říjnu byl ve vězení a v prosinci byl zvolen prezidentem, to se v Americe nestane. Pohádka o Honzovi, který se stal králem, fascinovala politiky i prosté lidi. Stejně tak je okouzlovala jeho skromnost, až plachost, tak netypická pro sebevědomý svět americké politiky. Na desítkách setkání s poslanci a senátory trpělivě vysvětloval, že tak jako v jedné místnosti nemůže být v jedné polovině teplo a ve druhé zima, nemůže být po stržení železné opony jedna část Evropy v NATO a druhá ne. Při jednom nekonečném jednání v Kongresu USA se členy zahraničního a bezpečnostního výboru Havel zneklidněl a obrátil se na mě šeptem: „Dá se tady kouřit?“ Zděsil jsem se: „Tady?! Nikdy!“. Po dalších dvaceti minutách to už prezident nevydržel a bezelstně pronesl: „Pánové, nezlobte se, já si musím zapálit.“ Nastalo pět vteřin hrobového ticha. Pak se najednou před prezidentem bůhví odkud objevil popelník, a když si zapálil, někteří kongresmani na sebe mrkli, pak vytáhli své cigarety, další začali loudit po ostatních a za chvíli jich kouřila většina. Tohle nezažili za celou svoji politickou kariéru. Podobně jako když se Václav Havel s Billem Clintonem domluvili na společném koncertu Lou Reeda a Mejly Hlavsy při státní večeři v Bílém domě. Když se do toho oba rockeři opřeli, nadskakovaly na stolech sklenice. Pobaveně jsem sledoval tváře důstojných politiků, generálů, dam v róbách, jak užasle hledí na to nevídané divadlo. Seděl jsem vedle manželky náčelníka generálního štábu a vysvětloval jsem jí, že tohle patří k Havlovi. Chvíli se tvářila pobouřeně, ale za pár minut jsem si všiml, jak si lodičkou podupává do taktu. Když jsme se setkali po několika měsících při další příležitosti, nadšeně vzpomínala na ten úžasný zážitek z Bílého domu.
Havlovu charismatu podlehli všichni, i tehdejší nejsilnější muž planety Bill Clinton. Před jeho návštěvou v Praze v roce 1994 Václav Havel dostal nápad, aby Clinton zahrál na saxofon v Redutě. Nechali jsme vyrobit v Amati Kraslice saxofon s vyrytým Havlovým podpisem a se srdíčkem a jemně jsme sondovali, co by na to řekli lidé v okolí prezidenta Clintona. Jejich postoj byl odmítavý, Clinton sem jede jako státník jednat o vstupu do NATO a tahle zábava nepřipadá v úvahu. Navíc, několik dní před cestou Billu Clintonovi zemřela matka. Americká média by prezidentovi neodpustila, kdyby se bavil v klubu. Jenže když si Václav Havel vzal něco do hlavy, nebylo cesty zpátky. Po večeři se k Billu Clintonovi přitočil a navrhl mu, aby spolu vyrazili do jazzového klubu. Clinton Havlovi neodolal, jen měl jednu podmínku: aby se ven nedostal záznam zvuku nebo obrazu. Přislíbili jsme mu to na čest České republiky a dovnitř šel jen hradní fotograf a důvěryhodný štáb Pavla Kouteckého, kteří měli pořídit dokumenty pro historii. Večer byl nádherný, spontánní, všichni se skvěle bavili, Clinton hrál na saxofon, který mu Václav Havel daroval, a pro většinu českých politiků, které Havel přizval, to byl životní zážitek. Oba prezidenti se spřátelili a Václavu Havlovi byla od té doby cesta do Bílého domu vždy otevřena. Odjížděli jsme z klubu nadšeni. Ve tři ráno mě vzbudil telefon, volal mi kamarád z Německa: ZDF právě odvysílala záznam večera z Reduty. Natočil ho tajně skrze sklo kabiny český zvukař a okamžitě prodal několika zahraničním televizím...