Poslední den s Pavlem Tigridem
Bylo poslední lednové pondělí roku 2003. Do 2. února, konce prezidentského mandátu, zbýval necelý týden. Prezident Havel se loučil s Lány. Prožil tam třináct let, a třebaže ho v Praze čekaly ještě mnohé povinnosti, chtěl se s Lány důstojně rozloučit. Když jsme plánovali program posledního dne v Lánech, napadlo nás, že by vedle Václava Havla neměl ten den v Lánech chybět Pavel Tigrid. Mnohokrát jsem ho vezl do Lán, na zámek nebo na Amálii, na různé porady i přátelská posezení. Lány měl rád, protože byly víc než kterékoli jiné místo spjaty s masarykovskou tradicí. Cesty do Lán s Pavlem Tigridem byly pro mne vzácnou příležitostí debatovat s moudrým mužem, novinářem, vzdělaným historikem, velkým demokratem, který měl na všechno kolem nás jasný názor opřený o hlubokou zkušenost. Kdykoli vyprávěl, co všechno prožil, napadalo mě, co všechno se může vejít do jediného života.
Vyjeli jsme z Hradu za mrazivého počasí, mírně sněžilo. Pavel Tigrid čekal v autě na hradním nádvoří a bavil se s mým řidičem Františkem Přibylem. Měl ho rád, protože František mu byl sympatický svým zájmem o politické události a svými bystrými úsudky. Když jsem nastoupil, stále sněžilo a Pavel Tigrid si hned všiml, že nemám nic na hlavě. "Nic nenosím ani v zimě, ostatně nemám ani co", vysvětlil jsem. Pavel reagoval okamžitě: vytáhl z kapsy černého pleteného kulicha a vnutil mi ho. "A co budete mít vy, Pavle?", bránil jsem se. "Nic, já už toho moc nepotřebuju, ale vy musíte mít hlavu v pořádku", obracel všechno v žert.
Přijeli jsme do lánského zámku, přivítali se s prezidentem a vyrazili na místní úřad rozloučit se se starostou. Před úřadem stáli místní občané, kteří se přišli rozloučit s Václavem Havlem. Když viděli Pavla Tigrida, potlesk se zdvojnásobil. Pavel se skromně schovával za prezidentem, aby dal najevo, kdo má být ten hlavní, ale nebylo mu to nic platné. Pak jsme nasedli a stejnou cestou, ještě naposledy kolem zámku, jsme jeli na hřbitov. Auta jela pomalu. Po očku jsem se podíval na Pavla Tigrida. Mlčky a se zamženýma očima sledoval ubíhající zámeckou zeď, bránu, čestnou stráž a pak už jen krajinu kolem hřbitova. Přijeli jsme na hřbitov a za naprostého ticha vystoupili z auta. Prezident položil květiny na hrob TGM, poodstoupil a udělal místo Pavlu Tigridovi. Ten stál nad hrobem déle než prezident a byl viditelně dojat.
Cestou zpátky moc nemluvil. Trochu jsme rozebírali šance na zvolení příštího prezidenta, ale kdykoli se odmlčel, zmlkl jsem taky a ponechal ho jeho myšlenkám. Myslím, že věděl, že v Lánech je naposledy.
Na Hradě jsme se rozloučili jako obvykle, poděkoval jsem ještě jednou za čepici a František odvezl Pavla Tigrida domů. Pavel to tušil, já ne. Nenapadlo mě, že bychom se mohli vidět naposledy. Čepici mám dodnes.
Jsem rád, že mám spojen poslední den s Pavlem Tigridem s posledním dnem v Lánech. Osud tomu tak chtěl a věděl proč.