Nic není tak, jak se zdá
Ladislav Špaček vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě a Filozofickou fakultu UK v Praze, na které pak vyučoval bohemistiku. Pracoval ve zpravodajství České televize, byl mluvčím prezidenta republiky Václava Havla. Proslul jako autor knih o společenském chování - etiketě. V nakladatelství Mladá fronta vydal soubor „Malých knih etikety“. Jak zdravě žije Ladislav Špaček ?
„Mám bohatý společenský život, ve společnosti samozřejmě piji alkohol, ne sklenku, ale láhev vína denně, navíc jsem společenský kuřák – kouřím jen večer ve společnosti, případně si zapálím u počítače, když řeším problém. Vedu pasivní způsob života, sportu jsem se vždy zcela cílevědomě vyhýbal. Výjimkou bylo mladistvé „ježdění na vodu“, což není žádný sport, vlastně se jen vsedě vezete a občas popoženete lodičku pádlem, hlavně se hodně křičí na druhé vodáky, večer se zpívá u kytary a alkoholu.
Možná byste považovala za sport občasné cesty na kole, které pořádáme s Ivou Hüttnerovou, Evou Salzmannovou a Karlem Steirgewaldem. Volíme mírné tempo a jezdíme do Třeboně, kde je krajina nejrovnější. Po patřičném společenském prožitku v restauracích se pomalým tempem vracíme zpět – nikdy rychle, to by nám Iva dala!“
Jste spokojený a vyrovnaný.
„Žiji uspokojivým způsobem života. Nesnídám, miluji sladké, hlavní jídlo jím večer. S tělem se moc nemazlím: záhy odpoledne mu poskytnu malé jídlo a když neprotestuje, dostane se mu bohaté večeře, čímž myslím tři chody s vínem a po jídle třeba grapu. Živím ho dobře, pravidelně nechávám zkontrolovat jeho chemii v laboratoři. Přiznávám, že nemám a až na výjimky jsem neměl žádné zdravotní problémy.“
Aspoň jednu výjimku, prosím.
„Vzhledem ke kritice našeho zdravotnictví ve zkratce vylíčím vlastní zdravotní anabázi v USA. Doprovázel jsem účastnice Miss ČR v Las Vegas, když mne po snad půlstoletí postihla ledvinová kolika. Odjel jsem taxíkem do dobré nemocnice. Přestože jsem upozornil na akutní diagnózu, nejdříve jsem musel zaplatit 150 dolarů (vstupní poplatek). Pak jsem dostal k vyplnění neuvěřitelné množství papírů, abych popsal všechny svoje anamnézy a diagnózy doslova od narození. Mimochodem, náročné i na znalost angličtiny…V bolestech jsem vše vyplnil, avšak cestu do ordinace opět zahradila velitelka příjmu: „Rozumím, že máte ledvinovou koliku, ale dáte mi svoji kreditní kartu a budete čekat asi 4 hodiny.“ Vskutku jsem čekal tak dlouho, mezitím jsem se různě svíjel a kroutil, odbíhal na WC zvracet apod., čekající pacienti mne posílali do ordinace, ale velitelka vládla pevnou rukou. Nakonec mne v ordinaci prohlédl velký lékař tmavé barvy pleti (krásný chlap!) zhruba ze vzdálenosti 5 metrů, uznal moji diagnózu a napsal mi lék. Taxíkem jsem odjel k lékárně (bylo ½ 1 v noci), kde jsem opět čekal (taxikáři jsem nevěřil, avšak jeho odhad byl správný). Žádná fronta u okénka pohotovostní lékárny nebyla, jen lékárník nespěchal. Dalším taxíkem jsem se dostal do hotelu, kde se mezitím objevila naše výprava a lékařka mi obratem píchla injekci. Nejsem jediný, kdo měl v USA podobný problém… “
Není divu, že jsme se s chutí vrátili k předchozímu tématu.
„Víte, kdybych své tělo rozmazlil, ono by si vymýšlelo, chtělo by jíst během dopoledne a posléze víc a víc, žaludek by se mi roztáhl. Taky bych přibral, čemuž se nejlépe a nejspolehlivěji předchází právě neroztaženým žaludkem…“
Co děláte, když přiberete?
„Jakmile nedopínám kalhoty nebo dokonce sako, nasazuji hladovku. Žádnou dietu, prostě hladovění, není těžké vydržet tři dny a pak jíst poloviční porce všeho. Jistě je mnohem levnější nejíst, než si kupovat větší velikost oblečení! Zvlášť když mám něco nového či mimořádně hezkého, dávám si pozor, abych nepřibral.“
Jak vnímáte různé směry tzv. alternativní medicíny?
„Jako přísně racionálně založený zastánce vědeckého přístupu jsem k nim velice skeptický. Pokud by se léčba měla odehrávat na základě odhadů a empirie, zavání mi šarlatánstvím. Připouštím, že v určitém procentu případů zabere autosugesce, stejně jako fakt, že také v medicíně některé jevy nejsou dosud probádány: to vše neodůvodňuje nevědecký přístup léčitelů k léčbě závažných nemocí. Jde o otázku volby a okultním vědám prostě nevěřím.“
Vaším nejvlastnějším oborem je etiketa, čili zásady slušného chování. Jak funguje ve zdravotnictví?
„Ve zdravotnictví se etiketa nedodržuje. Obě strany – lékaři i pacienti – celkem shodně soudí, že co je zadarmo, nemůže a neumí stát za nic. Přitom si všichni na zdravotnictví platíme dost značné částky! Nejvýrazněji to pak vidíme v nemocnicích: lékaři často ani nezdraví, s pacienty nenavazují kontakt, nejsou empatičtí, nepomáhají pacientovi v nepříjemné (často ponižující) situaci udržet si úctu. Důstojnost je totiž často důležitější, než by se zdálo. V nemocnici, to je velkovýroba, se s pacienty zachází jako s kusy masa. Pacienti oplácejí stejně: někteří jsou trapně submisivní, další zarputile mlčí. Ani není divu, že často následuje oboustranný konflikt.
Přednáším lékařům o komunikaci s pacienty, ovšem takový obor by se měl vyučovat už na fakultách. Existují totiž limity, které jsou nepřekročitelné.
Lékařský stav má nejen u nás vysoký společenský status. Lékaři patří mezi elitu. A co nebo kdo tvoří elitu? Jde o referenční osoby, od nichž se čeká, že budou příkladem. Právě proto si elita společnosti, aby vrátila očekávání i vklad, které v ni společnost vkládá, musí odříci svůj osobní prospěch a vracet získaný respekt. Je to nelehké, avšak mělo by to tak být.“
Máte dvě dospělé děti – jak žijí?
„Syn i dcera si osvojili můj způsob života (syn snad ještě víc). Jak jsem již říkal, zatím nemají problémy.“