S Ladislavem Špačkem o práci mluvčího prezidenta, o Václavu Havlovi i o seriálu Etiketa
Ve svých necelých devatenácti letech, v roce 1968, se stal členem předsednictva Svazu vysokoškolského studentstva. Patřil tedy ke studentským vůdcům, jakými v té krátké revoluční době tzv. Pražského jara byli z těch nejznámějších například Jiří Müller, Michal Dymáček, Karel Kovanda, Luboš Holeček. V roce 1971 ukončil ostravskou Pedagogickou fakultu a potom učil osm let v Bludovicích u Havířova. V roce 1979 se přestěhoval s rodinou do Prahy a jako učitel působil na základní škole na Jižním Městě. V roce 1981 dokončil dálkové studium na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde také získal titul PhDr. Od roku 1985 se stal odborným asistentem katedry českého jazyka Filozofické fakulty UK a přednášel předmět vývoj spisovné češtiny. Od roku 1990 pracoval jako redaktor, později vedoucí redaktor a moderátor v Československé televizi, v roce 1992 přijal nabídku prezidenta republiky Václava Havla a stal se jeho mluvčím. Od února 2003, kdy Václavu Havlovi skončilo druhé funkční období, pracuje v komunikační agentuře TV Praha.
Už téměř půl druhého roku nejste mluvčím prezidenta republiky, resp. ředitelem Tiskového odboru jeho kanceláře. Jak jste prožíval přechod z Hradu do běžného života?
Nebyl to pro mne velký šok. Vždyť jsem se vrátil, i když po dost dlouhé době, více než po deseti letech, k normálnímu způsobu života. K takovému, na jaký jsem byl vždy zvyklý, který mi vyhovoval a nikdy jsem ani po jiném netoužil. Navíc se mi nesmírně ulevilo. Nemusel jsem například být nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně v pohotovosti na telefonu připravený kdykoli odpovídat žurnalistům ze všech koutů světa na všemožné otázky. Celou tu dobu jsem vlastně žil ve stresu. Mimo jiné z toho, že cokoli řeknu, se vzápětí octne na veřejnosti, nebo z toho, zda všechno stihnu. Zbavil jsem se pocitu obrovské odpovědnosti.
A nechybělo, nebo nechybí vám to vzrušení, jež vaše funkce přinášela?
Je to paradoxní, ale určitě ano. Přes pocit úlevy jsem hlavně zpočátku pociťoval jistou prázdnotu. Každodenní napětí a vypětí, jemuž jsem byl vystaven, mi opravdu nejdříve scházelo. Dostal jsem se proto na nějaký čas do velkého útlumu. Můj organismus si nepochybně zvykl, asi tak jako tomu je u lidí, kteří dělají extrémní sporty, na průběžné vyplavování adrenalinu. A najednou nastal klid. Stav, který mi byl velmi dlouho velice vzdálený a který jsem si dokonce už ani neuměl představit.
Nepostrádal jste ale také luxus, na nějž se také snadno zvyká – například služební automobil s šoférem, přepychové hotely při pracovních cestách s prezidentem, cestování samotné, uspokojení z popularity a další příjemných záležitostí, jež jsou s významnou funkcí spojeny?
Ne, právě toho jsem se zbavil vůbec nejraději. Všechno, co jste uvedl, vypadá krásně pouze zvenčí. Je to však pouze pozlátko, které člověka takového založení, jaké mám já, ve skutečnosti svazuje a tíží.
Znamená to, že s těmito zkušenostmi byste nabídku, kterou jste dostal od Václava Havla v roce 1992, nepřijal?
Naopak, přijal bych ji okamžitě. Určitě bych neváhal ani těch sedm vteřin jako tehdy, když mi Václav Havel zavolal.
To ale s tím, co jste říkal, příliš nekoresponduje…
Ba ne, koresponduje. To, co jsem totiž po boku bývalého prezidenta prožil, bylo až neuvěřitelné. Od počátku devadesátých let jsem mohl být u utváření demokratických institucí této země. Zúčastňoval jsem se všech významných jednání, při nichž se formoval charakter demokratického státu, což je z hlediska fungování společnosti zcela zásadní. Procestoval jsem desítky zemí celého světa a poznal jsem všechny významné světové osobnosti. Byl jsem u všech důležitých rozhodnutí prezidenta.
Měl jste na to sám nějaký vliv?
Jako jednotlivec samozřejmě jenom nepatrný. Ale vliv celého týmu, jehož jsem byl členem, který připravoval prezidentovi podklady pro jednání s ústavními činiteli, však nelze pominout. Václav Havel je sice člověk s naprosto vyhraněnými názory na různé problémy, ale radil se rád a uměl naslouchat. Takže ten poradní sbor měl přes prezidenta vliv na celou řadu věcí.
Václav Havel však navenek zdaleka ne vždy působil dojmem svrchovaného člověka, kterému je vždy a ve všem naprosto jasno. Nijak se tím také netajil. Ostatně – bytostně založený intelektuál, jako je on, ani nemůže nepochybovat…
To je, obecně vzato, pravda, a tato charakteristika se na něj, jako na člověka do značné míry hodí. Ovšem při jednáních, o nichž hovořím, byl jako hlava státu naprosto jistý a zdravě suverénní. V drtivé většině případů měl jasno od samého počátku. On totiž má precizně vypracovanou hierarchii hodnot. Okamžitě se orientuje, protože si jakýkoli jev dokáže velmi rychle zařadit do patřičných souvislostí. Z toho pak vyplývaly jeho pevné, v podstatě neměnné postoje. Což ovšem při jeho současně velmi tolerantním založení, neznamenalo, že by se bránil tomu, aby si některé své názory ověřoval, doplňoval, zpřesňoval. Proto měl rád důkladné, smysluplné diskuse.
Kdo všechno ještě do tohoto týmu patřil?
Samozřejmě kancléř, což za mého působení na Hradě postupně byli Luboš Dobrovský, Ivan Medek a Ivo Mathé, šéf politického odboru kanceláře Jiří Pehe, Pavel Fischer, nynější velvyslanec ve Francii, a specialisté na nejrůznější otázky – na zahraniční politiku Petr Buriánek, který je dnes velvyslancem v Chorvatsku, na německou problematiku Jiří Šitler, který dnes působí jako velvyslanec v Thajsku, a je to nesmírně kvalitní a vzdělaný člověk, expertka na bezpečnostní politiku a NATO Veronika Mítková, která nyní pracuje na ministerstvu zahraničních věcí. Já jsem se společně s Martinem Kraflem, nynějším mluvčím České televize, věnoval především záležitostem médií. Naším hlavním úkolem bylo utvářet jejich prostřednictvím ve společnosti prezidentův obraz.
Co to vlastně obnášelo?
Byl to velmi široký objem práce. Ale ve stručnosti: jednalo se o mediální strategii, o to, jak má být prezident jako politik prezentován. Kdy má například komu poskytnout rozhovor, jak se mají volit a načasovat jeho další veřejná vystoupení. Znamenalo to, mimo jiné, s médii permanentně komunikovat. Byl jsem denně v kontaktu s desítkami novinářů z celého světa, které zajímaly prezidentovy názory na nejrůznější aktuální i nadčasové záležitosti. Takže třeba z Los Angeles chtěli ve tři hodiny ráno našeho času vědět, co si prezident myslí o registrovaném partnerství. Z jiných konců zeměkoule se zase dotazovali, jak prezident vnímá problematiku lidských práv ve Východním Timoru, jak hodnotí další zahraničněpolitické či vnitropolitické problémy. Musel jsem reagovat okamžitě a současně za to ihned převzít veškerou odpovědnost.
Stávalo se, že prezident nebyl s vaší reakcí spokojen? Došlo mezi vámi někdy ke konfliktu?
Několikrát skutečně nebyl vyloženě spokojený. Občas mi třeba vytkl nějaký detail ve formulaci. Nikdy to však nebylo tak zásadní, abych se kvůli tomu musel trápit. A konflikty? On nebyl konfliktní typ. V tom se liší od současného prezidenta. A rozčiloval se málokdy. Horší to po této stránce bylo pouze v době, kdy přestal kouřit a kdy pak u něho nějaký čas fungoval abstinenční syndrom. Václav Havel však na své spolupracovníky nikdy nekřičel. I když se mu něco vyloženě nelíbilo, vždy volil jiný, mnohem jemnější způsob. I vážnou výtku dokázal vyslovit taktně a citlivě.
Musel jste se prezidentovým názorům přizpůsobovat a zvykat si na ně, nebo jste od samého počátku ctil podobné hodnoty jako on?
Kdybychom se neshodovali v základních východiscích a principech, tedy v názorech na fungování demokratické společnosti, státu, ale i v běžných lidských postojích k určitým situacím, těžko bych s ním, respektive pod ním, mohl pracovat.
Tykali jste si?
Ne, nikdy, ale rozhodně nás to nevzdalovalo.
Mohl byste ve stejné funkci pracovat pro současného prezidenta, kdybyste od něho dostal nabídku?
Ne. Právě proto, že bych si s ním, respektive on se mnou, v těch principiálních, ale asi ani běžných věcech určitě neporozuměl.
Můžete být konkrétnější?
Václav Klaus je etatista, který velmi přísně, až rigorózně rozlišuje státní a soukromé. Hodně cizí je mu občanská společnost, prosazuje spíše centralismus. Léta se například ostře bránil reformě veřejné správy. A je to také, jak známo, člověk, který má silně kritický vztah k evropské integraci, jež je hlavním zájmem České republiky.
Řekl jste České republiky, nikoli Česka. Patříte k těm, jimž slovo Česko nejde z úst?
Ne. Česko je podle mého názoru správný, jazykově čistý název a je pouze otázkou generační výměny, kdy se zcela ujme. Je ústrojně vytvořený a čeština jej potřebuje. Konec konců se nachází už v Jungmannově Slovníku jazyka českého, tuším že z roku z roku 1835, jako označení pro oblast Království českého, tedy pro Čechy, Moravu a Slezsko. Neboli právě ty tři země, které tvoří dnešní Českou republiku.
Zmínil jste se o tom, že někteří z členů dřívějšího poradního sboru prezidenta Havla působí v diplomatických službách. Proč podobnou funkci nezastáváte i vy nebo třeba bývalý kancléř Ivo Mathé?
Mohu pochopitelně mluvit pouze za sebe. To samozřejmě souvisí s ambicemi každého z nás. A pak - něco takového neurčuje či nerozhoduje prezident, nebo pouze prezident. Rozhodovací proces probíhá jinde, ve vládě, na ministerstvu zahraničí, a prezident jej završuje. Já jsem navíc ani do zahraničí nechtěl, protože žiji nesmírně rád v Praze. Kromě toho jsem byl za dobu svého působení na Hradě s Václavem Havlem v padesáti zemích a kdyby se spočítaly dny, které jsem takto za hranicemi strávil, nebylo by to malé číslo. Měl jsem však, když Václavu Havlovi končil prezidentský mandát, ale i potom, řadu atraktivních i lukrativních nabídek. Jenže já už jsem si nechtěl připadat jako dětské autíčko na dálkové ovládání. Toužil jsem nejvíce po tom být svým pánem. A tak jsem se dal dohromady s některými bývalými kamarády a s nimi teď pracuji. Jedenatřicet let jsem sloužil státu. Jako učitel a pak jako úředník. Teď jsem nezávislý a naprosto spokojený. Vůbec nepomýšlím na návrat k někdejší ze svých profesí.
Nemluvili jsme dosud o dalším povoláním, kterým jste prošel, i když z časového hlediska je lze považovat za pouhou epizodu. Do společenského povědomí jste však původně nepronikl jako prezidentův mluvčí, nýbrž jako redaktor tehdy ještě Československé televize. Přesněji řečeno jako moderátor jejího pořadu Události-komentáře. V Československé televizi jsem byl dva roky a práci v ní vděčím za mnoho. Nebýt jí, Václav Havel by se o mně patrně nikdy nedověděl. Na svou televizní éru vzpomínám velmi rád i proto, že mi v prvním období po listopadu 1989 dala mnoho, a nejen po profesní stránce. Bylo to úžasné období přerodu se spoustou ohromně důležitých, zajímavých i dramatických situací. A já měl úžasnou příležitost to lidem zprostředkovávat.
Nedávno jste se na obrazovku dnes už České televize vrátil. Možná poněkud překvapivě jako průvodce výchovného pořadu Etiketa. Navíc bez své charakteristické bradky.
Po oholení jsem toužil dlouho. Po desítkách let, kdy jsem nosil vousy, jsem chtěl změnit image, ale coby prezidentův mluvčí jsem si to dost dobře nemohl dovolit. Tak jsem tou drobnou úpravou vizáže vlastně také trochu demonstroval, sám sobě samozřejmě, koho by to jinak zajímalo, změnu svého postavení. Tedy onu nezávislost, o níž jsem mluvil. Pokud jde o Etiketu, vznikla z nápadu, který se u nás v agentuře zrodil, pomoci lidem orientovat se v nových společenských situacích. V těch, do kterých se dříve dostávali pouze aristokraté, později měšťanstvo a střední vrstva, a které se dnes týkají prakticky každého z nás. Byli jsme s Ivo Mathém na stovkách společenských událostí a pozorovali jsme, jaké problémy a těžkosti se většině lidí při těchto příležitostech mohou vyskytnout. Co si, kdy a kam, mají vzít na sebe, jak se mají chovat, jak se mají vzájemně představovat, společensky konverzovat, stolovat… Kdo jiný než Česká televize by měl lidem tuto službu co nejpřijatelnější formou poskytnout?
Neinspirovala vás k tomu také legendární osobnost prvního předsedy Českého olympijského výboru dr. Gutha-Jarkovského, autora různých zásad a příruček o společenském chování, který vlastně byl, coby ceremoniář za prezidentování T.G.Masaryka, jakýmsi vaším historickým hradním kolegou? A do jaké míry vás na tuto myšlenku přivedl někdejší televizní seriál Karla Pecha Tajemství výchovy?
Guth-Jarkovský nás myslím neinspiroval, ale trochu jsme z něj čerpali. Mohli jsme se ovšem přesvědčit, že už skutečně, při vší úctě k němu, patří pouze do legend, protože jeho zásady jsou dnes opravdu hodně archaické. Karel Pech a jeho pětatřicet let starý cyklus však pro nás byl velký vzor. Ale dnešní divák by jej už také nepřijal. Mimochodem - Jan Horský, majitel agentury, v níž pracuji, byl tehdy, jako mladý asistent produkce, u toho, když se Tajemství výchovy, na tu dobu vynikající pořad, vyrábělo.
Jedním z režisérů Etikety je váš syn Radim, který se až dosud, především jako dokumentarista, věnoval zcela jiným tématům i žánrům. Jak se vám s ním spolupracuje?
Výborně, i když tak má možnost vracet mi všechny ústrky z dětství. Ale teď vážně. Od první minuty naší společné práce jsem pochopil, že Radim je dokonalý profesionál. Až do té doby jsem o něm po této stránce věděl velmi málo. Už v šestnácti a půl letech se odstěhoval z domova a zcela se osamostatnil. Teď je mu třicet. Mezitím mimo jiné vystudoval režii na FAMU a natočil řadu dokumentů. Nejznámější z nich se jmenuje Mladí muži poznávají svět. Kvůli tomu filmu strávil rok půl v nejhorších dobách občanské války v uzavřeném Sarajevu a já jsem celou tu dobu žil v šíleném strachu o něj. Samozřejmě že mě také překvapilo, že ho tento typ televizního pořadu zaujal, ale od první chvíle bylo vidět, jak ho ta práce těší a baví. Zjistil jsem, že má dokonalé televizní, či filmařské vidění a schopnost syntetického vnímání. Etiketa se točí tzv.záběrovou metodou, na přeskáčku. Nejprve přijde na řadu třeba záběr, který má ve scénáři číslo 20, pak záběr číslo 4, pak třeba 11, a tak dále. Radim si však dokáže udržet dokonalý přehled a celkový výsledek mě vždycky ohromí. Všechno dokonale ladí, navazuje, jako kdybychom točili chronologicky. Ze všeho nejvíc mě však těší, jak můj syn vyzrál, což vidím třeba na tom, jak báječně umí jednat s lidmi.
Zdá se mi, že v průběhu vysílání se pořad posunul z původně spíše naučného žánru do zábavnější, vtipnější polohy. Byl to záměr?
Tu současnou a myslím, že optimální polohu, jsme nacházeli postupně. Řekl bych, že seriál postupně dozrával. Scénáře, které píše Ivo Mathé, se při realizaci ještě postupně upravují. Teď máme hotových 33 dílů, což představuje vysílání do poloviny října letošního roku.
A dál?
To se teprve ukáže. Záleží na ekonomických možnostech České televize. Věřím, že se podaří seriál dotáhnout do konce roku. Poslední díl bychom chtěli uvést na Silvestra.
Vraťme se ještě na chvíli k tomu, v čem jste se tak dlouho pohyboval? Co říkáte současné situaci na naší politické scéně?
Není to samozřejmě dobré. Nejvíc mi vadí ta strašlivá rozhádanost, řevnivost, neschopnost vidět dál než na vlastní špičku nosu. To ale není, o to však hůř, specialita polistopadové éry. Podobně to v našem politickém životě vypadalo, bohužel, už za první republiky.
Vídáte se stále s Václavem Havlem a se svými bývalými spolupracovníky? Tedy vedle Iva Mathého, který je i teď vaším kolegou v agentuře…
S pracovníky z Hradu ano, scházíme se pravidelně, každý měsíc. Posledního takového setkání se zúčastnil i Václav Havel. S ním se ale jinak nevídám téměř vůbec. Pouze jednou za celou dobu, co už není prezidentem, jsme spolu byli na obědě.
S Ladislavem Špačkem hovořil Petr Feldstein