Lžete, svět bude hezčí
Neumíme přijímat lichotky, neusmíváme se a nelichotíme. To jsou tři největší ženské prohřešky proti etiketě. „Zkuste dnes večer svého muže pochválit a uvidíte,“ usmívá se Ladislav Špaček, odborník na etiketu. A taky společenskou konverzaci a koneckonců i manželství. Se svou ženou Evou je víc než čtyřicet let.
Když Ladislavu Špačkovi napíšete esemesku, do minuty odpoví. Když ne, vysvětlí posléze, že měl jednání a omluví se za zpoždění. Leckdy napíše, že je v zahraničí, avšak do odpoledne vám na mail přijde jeho vyjádření. I když je právě v Egyptě na dovolené, najde si čas zaskočit do internetové kavárny a odpovědět vám, přestože podobných otázek dostává od novinářů minimálně tucet denně. Říká, že etiketa není souborem pravidel, že je to životní styl. On sám v něm plave jako ryba ve vodě. Povídali jsme si dvě hodiny. Zpočátku jsem měla trému, po půl hodině jsem se s hrůzou přistihla, že s ním koketuju. S úsměvem mi vysvětlil, že je to v pořádku: „Etiketa jemnou koketerii dokonce povoluje!“
O čem mám s muži mluvit, abych je zaujala?
O jejich práci, koníčcích, sportu a autech. Jestli chcete mít úspěch, musíte umět ocenit mužské vlastnosti.
Mohu mu během pracovního jednání například pochválit kravatu?
Kravata je jediná věc, kterou se muži navzájem odlišují. Obleky mají prakticky všichni stejné, jediný rys osobitosti jsou právě ty kravaty. A hodinky, praktiky jediný mužský šperk. Chvalte je.
A co kancelář?
To je to nejlepší, co můžete udělat. Stejně jako při návštěvě domu nebo bytu. První věta, která by měla zaznít, je: „Ty obrazy... máte vytříbený vkus. Máte to tu moc hezké...“ Rozhodně se neočekává nic upřímného typu: ‚Jé, ta sedačka je nějaká ošoupaná...‘ Vždycky pochvala! Nástroj číslo jedna, kterým si každého ihned získáte.
Vaše poslední esemeska začínala tím, že jste mě oslovil jménem. I když jsme se osobně ještě neviděli. To je taky dovoleno?
Napoleon měl fenomenální paměť na jména. Vypráví se, že když večer před bitvou vojáci seděli u ohňů a vzpomínali na své blízké, Napoleon obcházel ležení a oslovoval vojáky křestním jménem. Druhý den, když polnice zatroubily, neběželi vojáci do útoku jen proto, že museli, ale kvůli tomu chlápkovi, co si pamatoval jejich jména. Oslovit někoho jménem, to je klíč k jeho duši. Jako žena si to můžete dovolit spíše než muž, protože vy jste společensky významnější. Já si to dovolil s tím, že to risknu. Bylo to dobře?
Udělalo to na mě dojem. A vůbec. První dojem je dle pravidel etikety nejdůležitější. Uspěla jsem já?
Uspěla, usmála jste se. První kontakt se musí vždycky odehrávat přes úsměv, protože si tak otvíráme cestu k tomu druhému. Co udělá? Usměje se taky.
A to stačí?
To není tak málo. Zvláště v Čechách! Léta znám jednu Indku a zrovna nedávno jsem se jí ptal: ‚Ty už tady asi zůstaneš, viď?‘ A ona na to: ‚Ne, já bych tady žít nemohla. Vy se neusmíváte.‘ Je to fakt. Když se podíváte na lidi, co po ránu vycházejí z metra, tak všichni vypadají, že jim někdo ublížil. To v Indii není možné. V Indii není možné ani to, aby vedle sebe stáli dva lidé dvacet minut v tramvaji a nedali se do řeči. Chce to prostě úsměv.Ten se zvnitřňuje. Je dokázané, že když se budete usmívat, do čtyř minut se vám zlepší nálada.
Není důležité, co první minuty říkám?
Samozřejmě také, zvláště posazení hlasu a to, jak se podíváte. Jestli je to pohled sebevědomý a plný zájmu a jemné koketerie...
Etiketa koketerii dovoluje?
Samozřejmě! Je v pořádku vábit na své přednosti, to je přece vaše poslání. V tom je princip zachování lidského rodu. Co by pak muži dobývali, kdyby je ženy nelákaly?
A mohu mu třeba i na byznys schůzce lichotit?
To je absolutní bomba! Jestli žena umí lichotit muži, tak je za královnu. A dělat by to měla. V práci i doma. Když muž přichází večer domů, usedá do křesla, ona mu sedne k nohám, zvedne hlavu a zeptá se: ‚Jsi upracovaný viď? Tak já ti uvařím kávu a budeš mi vyprávět...‘
Vy si ze mě děláte legraci!
Na ženě je důležitá krása, odnepaměti oslavována, na muži jeho manažerské schopnosti a něco, co umí, něco, v čem vyniká. Muž se bude domů vracet rád, když žena dokáže ocenit jeho význam.
Jak by měl ocenit manžel manželku?
Občas přinést růži, kterou koupí dole v květinářství. Ne moc často, aby si na to žena nezvykla a nebyl problém, když náhodou zapomene. Nebo ráno říct: ‚Miláčku, ty jsi dnes ještě krásnější než včera.‘ To jsou takové drobné zdvořilostní floskule, které zpříjemňují život a činí vzájemný každodenní kontakt příjemnějším. Ve starém Římě tomu říkali ‚zbožná lež‘.
Je tedy dovoleno vše, co toho druhého potěší...
Ano. Chci-li na vás udělat dojem a v kapse mi právě vrní telefon a volá kamarád, co jsem s ním dneska mluvil už dvakrát, nezvednu to. Podívám se na displej a řeknu: ,Aha, Václav Havel... Ale teď to vzít nemohu...“ V tu chvíli jsem vám dal najevo, jak moc jste důležitá.
Vždyť si vymýšlíte!
Já z toho nic nemám, jen jsem vás potěšil. A to právě jde! To není lež, kterou bychom se vyhýbali povinnosti nebo si zajišťovali nějaké výhody. Podívejte se na to jinak. Život netrvá dlouho a za chvíli skončí. Snažme se jej prožít v co nejpříjemnější společnosti. Vždyť je to tak jednoduché! Stačí si uvědomit, že každý z nás má tři základní komunikační potřeby: být vítán, být důležitý a najít porozumění. Jestli je dokážete uspokojit, tak si každého získáte.
To ale nesmím chodit na úřady...
Když přicházíte na úřad, úředník ani nezvedne hlavu, protože papír je pro něj důležitější než vy. Pak nezbývá než energicky zasáhnout: ‚Dovolíte, já s vámi přišel vyřídit úřední záležitost!‘
Jak si říct o pozornost u lékaře?
Je zajímavé, že právě tyhle základní komunikační potřeby jsou zanedbávány hlavně ve zdravotnictví. Málokdy se stane, že vás doktor přivítá ve stoje a se slovy ‚Dobrý den, já jsem doktor Vrána...‘
Co s tím mám udělat?
Odejít, nevychovávat. To si nemůžeme dovolit. Ve společnosti se navzájem nepoučujeme. I lékaře si dnes můžete vybírat, je to služba jako každá jiná. Když si mě v obchodě slečna ani nevšimne, stačí významný pohled, to je v etiketě jediný trest, a odcházím. Ona volá, počkejte, já ale zavrtím hlavou a jdu. To samé platí v restauraci. Dnes už není problém s nabídkou produktů. Jediné, v čem můžete spatřovat výhody, je způsob, jak s vámi jednají. Podle toho já si vybírám obchod, službu nebo restauraci. A ty špatné restaurace musíme nechat zkrachovat. Šířit šeptandou dál, co se nám nelíbí.
Ani doma se nesmíme navzájem poučovat?
Místo toho si vzpomeňte, co děláte, když manžel přichází domů. Vítáte ho v předsíni? A on vás? Pomáhá vám z kabátu? Tím se okamžitě vyladí atmosféra a vy víte, že jste vítaná a že tu o vás někdo stojí. A ne abych přišel domů, řekl ‚Dobrý večer‘ a odněkud zezadu se ozvalo jen ‚Ahoj‘, protože má žena zrovna luxuje. V tu chvíli je ten lux důležitější než já. A to není. Nic není důležitější než já. Ona tam přece žije kvůli mně a se mnou! A muž má přijít domů a říct: ‚Miláčku, tobě to dnes sluší.
Většina z nás ale řekne: Jdi ty! A když nám pochválí sukni, řekneme, že je ze sekáče...
To je obrovský nešvar, že nedokážete přijímat dary nebo lichotky. To, že vám někdo lichotí, znamená, že si vás považuje. Musíte mu to oplatit, ne to shodit ze stolu. Musíte si umět lichotku vychutnat. Jako Francouzka, když jí pochválíte rtěnku: ‚Ano, to je Dior...‘
Když si muže teprve namlouvám, čeho si mám v rámci etikety všímat nejvíc?
Rozhodně to nejsou dovednosti, které se šprtáme v učebnicích – že nemáme olizovat nůž nebo že vidlička se drží hroty dolů. To jsou technické detaily, co se dají hravě doladit. Nezáleží ani na špatném uzlu na kravatě, ten ho můžete později naučit vázat vy. Největšími prohřešky jsou nedostatek ohleduplnosti, empatie a respektu. Jestliže se muž projeví jako nedostatečně ohleduplný, porušuje to nejdůležitější pravidlo etikety. Etiketa není soubor pravidel, to je životní styl. Učí nás milým vztahům mezi lidmi, učí nás dělat, co je druhému milé a vystříhat se toho, co je mu nemilé. Jestliže vám záleží na tom, jaké máte krásné vlasy, neopomenu vám je třikrát v týdnu pochválit. Jestliže vám záleží na dětech, nepřestanu vás poslouchat, když o nich mluvíte. Natož abych vám skočil do věty. Když to udělám, máte jasno: je to člověk sebestředný, prosazuje sebe a není schopen vnímat potřeby světa kolem. Jak bude zacházet se mnou a mými dětmi za rok, až se setře pel zamilovanosti a vášně?
Takže je-li taktní a ohleduplný, je to ten pravý?
Za předpokladu, že vaše intuice říká: ‚Nehraje to‘. Jestli je v klidu, jděte do toho. I když neumí opravit ledničku. Mimochodem: co zůstává v manželství po padesáti letech? Právě ta empatie, ohleduplnost a takt.