Ladislav Špaček učí manažery a politiky komunikovat v krizových situacích. Zjednodušeně řečeno, radí, jak noblesně vyžehlit průšvihy. Co kdybychom tyto zásady zkusili používat při řešení krizí v partnerských vztazích?
Dejme tomu, že mám za sebou mediální trénink a kurs pro šéfy firem, jak se chovat v krizi. Budu umět lépe předcházet hádkám v manželství?
Všechna pravidla o komunikaci, která platí pro firmy v krizích, pro obchodní vyjednávání a politiku, platí ve značné míře v párovém vztahu.
Tak která mohu například použít?
Manažerům radíme, že v krizi musí jednat okamžitě, rychle. To platí i v partnerství. Když dojde k nepříjemné situaci, nemlčet, nenechat problémy narůstat. Nedopustit, aby si druhá strana vymýšlela svou verzi případu. Mluvte tak, abyste vzbudila obraz, který potřebujete. A především, každý napjatý politický či obchodní spor je vhodné řešit v noblesní restauraci. Této zásady je dobré držet se i v manželství. V restauraci si s partnerem neřeknete to, co v kuchyni. Vaše jednání bude kultivovanější než doma, kde byste dokonce mohli zvýšit hlas nebo házet předměty.
Chci jít na ples, ale mého muže představa, že stráví večer v obleku, děsí. Jak by ho přiměla manažerka s kurzem krizové komunikace?
Máte jedinou cestu: přesvědčit ho, že ten ples je důležitý pro něj, ne pro vás. Když jedete dlouho v autě a máte chuť na kafe, neměla byste říct: Miláčku, já bych si dala kafe. Naopak: Miláčku, nedal by sis kafe? On si uvědomí, že možná na to kafe má chuť a řekne: jo, dal bych si. Ovšem hlavně si ho při té příležitosti dáte vy. Rozhodně byste neměla přání formulovat jako svůj zájem a chtít, aby se muž přizpůsobil vám. Tím dostáváte muže do podřízeného postavení. Dominujete a to při veškeré ústavně zaručené rovnosti obou pohlaví muži stále těžce snášejí. Také můžete použít zásadu reciproční výměny.
Co si mám pod tím představit?
To je obecný obchodní princip. Manželka řekne: Jdeš v neděli na fotbal? To je dobře. Já si aspoň v klidu vyperu, uklidím, nebudeš mi překážet, tak se hezky pobav. A napadlo mě, co kdybychom v pondělí šli do kina? V tu chvíli by to musel být opravdu velký sobec a hulvát, aby řekl: Ne, já jdu na fotbal a do žádného kina s tebou nepůjdu.
Často doma používáme slovo "nic." Co nového v práci? ptám se manžela. A on: nic. Co píšeš? ptá se mě. Já na to: nic. V práci to přitom neříkám, tam by mi to připadalo neslušné.
Je to více než neslušné. Když někomu jednoslabičně odseknu na otevřenou otázku, na kterou se odpovídá celou větou, je to vrchol arogance. V tu chvíli dávám komunikační políček. Jestliže se mě partner zeptá, co jsem dnes dělal v práci, jsem povinen odpovědět celou větou.
Znáte takovou situaci z vlastní zkušenosti?
Samozřejmě, tu zná snad každý. Celý den mluvím, živím se komunikací. Moje žena je učitelka. Přijde domů a já se děsím toho, že bych teď musel vyprávět, jaký jsem měl den, a tak místo toho, abych čekal, že se mě zeptá, co bylo v práci, položím tuto otázku já. Kdo klade otázky, řídí rozhovor. Zeptám se jí: Tak co, co bylo dneska ve škole? Přiznávám, je mi to vcelku jedno. Problémům ve škole nerozumím, netýkají se mě. Žena se rozvypráví se všemi podrobnostmi, já trpělivě naslouchám a myslím přitom na svoje věci. Pokud žena přitom chodí po bytě, stihnu mimoděk i přečíst noviny. Komunikaci udržuji kontaktními výrazy: Vážně? Nebo: Opravdu to řekl? Manželka je spokojená, protože další komunikační pravidlo říká, že s komunikací je mnohem více spokojen ten, kdo hovoří, než ten, kdo naslouchá.
Není v tomto směru mezi muži a ženami rozdíl?
Komunikační dovednosti se může stejně naučit muž i žena. Ženy však mají dispozici jednat emotivněji, spontánněji. Muž se více reguluje. Myslím si ale, že se ženou je možno vycházet lépe, než si většina mužů myslí, právě proto, že jejich jednání je více založeno na emocích a bezprostředních reakcích. Muži dělají hrubou chybu, jestliže si neuvědomují, že mají proti ženám v komunikaci větší šance. Tím nemyslím, že by je měli přelstívat, podfukovat. Jen používat běžné metody, které v komunikaci pomáhají, a obě strany by dosáhly pocitu pohody.
Patří mezi tyto metody pochvala?
Především. Muž dostane večeři a řekne: To se ti dnes mimořádně povedlo. Žena je ráda a hned si říká: co já bych tak pochválila jemu?
Jak na to, když chci s partnerem rozebrat nějaký problém? Mám říct: Pojďme si promluvit?
Proč ne? Pojďme si to rozebrat, znamená, že se uvědoměle budeme věnovat určitému tématu. Je to neemotivní výzva ke komunikaci bez citových výlevů. Je dobré přesně vymezit téma, o kterém budeme mluvit. Ale to někdy ženám dělá problém. Žena řekne: Zase jsi přišel pozdě. A muž neví, co si z toho vybrat.
Jak neví? Prostě zase přišel pozdě!
Vadí jí, že přišel pozdě včera, nebo předevčírem? Vadí jí, s kým byl, nebo jen prostý fakt, že se zpozdil? Může říct: Posaď se, vadí mi, že se celé večery touláš. Pak je jasné, na jaké téma komunikace bude probíhat. Ale když ji zahalí do nejasných úvodních vět, muž se křečovitě snaží odhadnout, co je vlastně ten problém, o kterém chce žena mluvit. Někdo ho včera viděl s kolegyní na kafi, řekl to manželce a ona je proto naštvaná? Nebo to vůbec neví a jen jí vadí, že neřekl, že přijde později? Jasnější je říct: Chci mluvit o tom a o tom.
Co když jeden z partnerů začne křičet? Jak vyškolený manažer utne hádku?
To, jak klienty učím tlumit agresivitu, se na manželství hodí velmi dobře. Někdo mi vtrhne do kanceláře, chce si stěžovat, začne na mě řvát. Použiju taktiku nečekané omluvy. Omluvím se za cokoliv. Třeba: Jé, nezlobte se, já mám na stole obrovský nepořádek. Kdybych věděl, že přijdete, uklidil bych. Promiňte mi to, prosím, nezlobíte se…? Tím ho úplně paralyzuji. Neví, co říct. Přerušil jsem zápalnou šňůru, co vede k bombě.
Myslím, že kdyby se mi v takové situaci partner začal omlouvat za nepořádek na svém stole, který tam má už dva měsíce, začnu být ještě více hysterická.
Tak by měl odejít. Poučení lidé vědí, že když ten druhý upadne do afektu, je komunikace zbytečná. Afekt zatemnil mozek. Chce-li muž křičící manželce pomoct, musí odejít.
Ano, říká se, že muži raději hádku řeší tak, že prásknou dveřmi.
Pozor, je rozdíl mezi odejít a prásknout dveřmi. Prásknutí dveřmi je projev agrese. Myslím to jinak. Příklad: Manželská hádka, žena se dostala do afektu, křičí. Muž v tu chvíli řekne: Jdu uvařit kafe. A pomalu, volně odchází. Žena tu chvíli přestává křičet. Přece nebude řvát, když je sama. Když se muž vrací, nesmí dát najevo, že se nějaká scéna odehrála. Naopak, může třeba říct: To kafe je docela dobré, nějaká nová značka, ne? Tím ženu zbavil afektu a může pokračovat debata.
Nebo ji naštval ještě víc.
To je možné. Na komunikaci je totiž nejkrásnější, že u každého probíhá jinak. Každý člověk je přece jiný. To, co funguje na vás, nefunguje na vaši kamarádku. Ale zásady platí, a pokud člověk chce, pozná, co toho druhého vytočí. Stejně tak, pozná, co druhému udělá radost, a může se naučit mu ji dělat.
Dejme tomu, že máte před sebou špičkovou manažerku, která prošla všemi možnými kursy, jak komunikovat s obchodními partnery a podřízenými. Řeknete si: S tou by se dobře žilo?
Vezměte si nevzdělané venkovské ženy z dvacátých let minulého století. Mnohé měly pro vytvoření rodinné pohody a štěstí mnohem větší cit než dnešní ženy, které vystudovaly psychologii, viděly snad všechny filmy o lásce a nevěře, a přesto jim to k ničemu není. Dispozice vytvořit harmonický vztah nesouvisí se vzděláním a prošlými kursy. Ty ale mohou pomoci tam, kde talent chybí. Jestliže jsem vzdělán v komunikaci a chci krize řešit, mám to jednodušší.