Můj otec zemřel před patnácti lety a maminku jsem přestěhoval sem, abych ji měl nablízku, protože je jí už 91 let. S manželkou, která je z Ostravy, jsem se seznámil na gymnáziu. Začali jsme spolu chodit v patnácti a brali se v roce 1971, takže je to už celých 35 let! Předtím jsme ale ještě spolu sedm let chodili, takže když to sečtete, jsme spolu prakticky celý život. Vzpomínám na naše seznámení, jako by mezi ním a dneškem nebyla dlouhá řada let, ale pár měsíců nebo týdnů. Jak jsem se již zmínil, studovali jsme společně na gymnáziu. Ona seděla v první lavici, já v poslední. A tak začalo naše chození tím, že jsme si posílali psaníčka. Potom jsme spolu studovali pedagogickou fakultu. Na rozdíl ode mě u své profese zůstala, je učitelkou a dnes šéfuje ve škole kousek odsud, ve Vojtěšské ulici. Maminka manželky pochází z jižní Moravy a měla k Moravě velmi vřelý vztah. To se pozná, stejně jako na mé ženě. Když jsme někde, kde hraje lidová muzika, například nějaká cimbálovka z jižní Moravy, s mojí ženou to začne „hrát“, zatím co mě to nechává chladným, protože nic moc mi to neříká. Moje žena se ale okamžitě rozzáří a uteče mi k muzice, kde je ochotna i dvě hodiny stát a natřásat se v rytmu té moravské muziky.
V Ostravě jsem bydlel v Nádražní ulici, hned na rohu Stodolní, dnes je to vyhlášená zábavní čtvrť. Když jsem před několika lety do Ostravy přijel a byl se podívat na místo, kde jsem žil, tak jsem žasl, protože tehdy to byla opravdová, ausgerechnet pravá periférie. Všude byly hrůzostrašně špinavé, vybydlené domy a nepřipadalo v úvahu se tam po setmění procházet, protože to bylo mimořádně nebezpečné. Když jsem před několika roky projížděl autem s několika kolegy Stodolní ulicí, vzpomněl jsem si, že hned za rohem jsem chodil do školy. Odbočili jsme do Poděbradovy ulice a já nadšeně ukazuji: „ Tak tady jsem chodil do školy, podívejte – to je moje škola !“ - A oni koukali na nápis Zvláštní škola. Byla to veselá situace, měl jsem pak co vysvětlovat! Dá se říci, že jsem v Ostravě prožíval „proletářské„ dětství, i když otec byl úředník a stejně tak i matka, která pracovala v nějaké obchodní organizaci. Já jako správný kluk čutal s ostatními fotbal a podnikal se svými vrstevníky různé dobrodružné výpravy, pro které tu byly ideální podmínky, protože ve staré Ostravě nebyla nouze a nejrůznější tajemná zákoutí, která jsme prozkoumávali a objevovali tak pro nás nový svět. Pochopitelně, že jsem se kamarádil a hrál si s kluky z okolních ulic, to znamená, že jako oni jsem byl částečně „dítě ulice“. Nicméně velmi brzy, už někdy v sedmé, osmé třídě jsem začal tíhnout k humanitním vědám. Cítil jsem, že mě asi nejvíce bude bavit jazyk, lingvistika, historie, filozofie... Hovořit tehdy o politologii nemělo smysl, ale celý ten komplex humanitních věd mě zajímal. Na gymnáziu to podle toho vypadalo. Chodil jsem na Šmeralovo, dříve Matiční gymnázium. Velmi proslulé, ale z předmětů, jako je matematika a fyzika jsem měl problém vůbec projít, zatím co v humanitních vědách jsem prospíval. Po maturitě jsem byl přijat v Brně na filozofickou fakultu, což se tehdy rovnalo malému zázraku. Jako předmět jsem si vybral češtinu a filozofii. To bylo v roce 1967. Doba už byla velmi svobodomyslná, nabitá novou energií; těšil jsem se na studium, brněnská filozofie patřila k nejlepším. Ale do velkého životního rozhodnutí se vloudily city. Bál jsem se, že když se odstěhuji do Brna, přijdu o svoji dívku, s níž jsem chodil, o svoji nynější ženu. Protože žít pět let někde v jiném městě a jen občas za ní dojíždět, jsem si neuměl dost dobře představit. A tak jsem dal krátce na to, po pár měsících, Brnu vale. V mém rozhodnutí mi nezabránilo ani to, že Brno bylo samozřejmě oproti Ostravě velkoměstem, žijícím bohatým kulturním životem, kde ulice byly plné lidí – prostě dýchalo velkoměstským ruchem, ale mě to pořád kvůli mé ženě, Evě, táhlo zpět do Ostravy. Nakonec jsem se tedy vrátil, a protože tam nebyla jiná fakulta, vyučující humanitní vědy, než fakulta pedagogická, začal jsem studovat na ní. Jako obory jsem si zvolil češtinu a dějepis. Po promoci jsme s manželkou začali učit. V mém případě se to neobešlo bez obtíží, protože jsem se v roce 1968 zapojil do studentského hnutí a byl v předsednictvu Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, radikální organizace, která byla v červnu 1969 zakázaná a rozpuštěná. Mimo jiné na sebe upozornila organizováním stávek za Palacha a dalšími protirežimními akcemi. Měl jsem proto letité vážné potíže se Státní bezpečností, které se táhly v podstatě celou dobu až do revoluce. Naposledy u nás byli příslušníci StB asi 14 dní před revolucí, kdy se přišli přesvědčit, zda se chovám „spořádaně“. Proto jsem měl potíže se získáním prvního místa. Nakonec jsem je sehnal v Havířově-Bludovicích. V malé obci blízko polských hranic, která náležela k Havířovu, jsem začal učit. Znamenalo to denně dojíždět z Ostravy do Havířova a večer se vracet zpátky. Rozhodně to nebylo nic příjemného, ale škola to byla útulná a rád na ni vzpomínám. Manželka naštěstí tyto problémy neměla. Měla vcelku klid a místo si našla v Ostravě. Nicméně když pak nastoupila na mateřskou dovolenou, (měli jsme dvě děti – syna a dceru v rychlém sledu za sebou), dohodli jsme se, že nic nebrání tomu, abychom se stěhovali za prací a tak jsme někdy v roce 1974 vyměnili Ostravu za Havířov. A v Havířově jsme žili až do našeho přestěhování do Prahy, což bylo v roce 1979. Když si vzpomenu na léta na Ostravsku, vybaví se mi Havířov jako velice milé a příjemné město, vystavěné v pseudoklasicistním stylu širokých bulvárů, kde procházíte širokými ulicemi a vnímáte velký prostor. Opomíjím fasády z druhé poloviny padesátých let, bydleli jsme v nové části a z okna se dívali na rozlehlý park v centru. Ty vzdušné ulice byly v době, kdy jsme v Havířově žili, plné květů a město samotné bylo označováno jako město květin, zeleně. Té tam bylo opravdu dost a tak byl Havířov ideálním prostředím k vychovávání malých dětí a k relativně klidnému životu. Mě to ale pořád táhlo do Prahy, to byly ty geny po mamince. Nebylo ale jednoduché z ničeho nic se přestěhovat a ještě k tomu do Prahy, kde se těžko sháněl byt. Naštěstí, jak se rozrůstala satelitní sídliště kolem Prahy – Jižní a Severní Město, bytů přibývalo a stěhovala se do nich spousta mladých rodin s dětmi, což znamenalo i potřebu nových škol a učitelů. Každým rokem se otevíralo několik škol. Poptávka po učitelích byla tak silná, že jim dokonce začínali nabízet byty. Když jsem se o tom doslechl, okamžitě jsem toho využil. Jeli jsem do Prahy, oba dva jsme přijali místo učitele a stěhovali jsme se na Jižní Město, kde jsme také začali učit. Dostali jsme malou garsonku a já jsem byl šťasten.
Postupem času jsem vystudoval ještě Filozofickou fakultu UK a udělal si doktorát. Stále mě bavilo dál se rozvíjet, pracovat na sobě. Byl mi cizí ten normální, běžný život, kdy člověk přijde z práce a začte se do detektivky nebo se dívá na fotbal a večer si zajde na pivo. Stále jsem hledal něco víc a myslím, že jsem si to dokázal splnit. V roce 1987 jsem udělal konkurz na filozofickou fakultu, na katedru českého jazyka a začal tam pracovat jako odborný asistent. Tady mě zastihla revoluce, prožíval jsem ji se svými studenty i 17. listopadu na Národní třídě. Zrovna generaci, která tam tehdy byla, tvořili skvělí studenti, se kterými jsem byl v těsném kontaktu. Vlastimil Ježek, pozdější generální ředitel rozhlasu a nyní ředitel Národní knihovny, byl mým studentem, stejně jako dnešní úspěšný spisovatel Michal Viewegh, Petr Fejk, ředitel pražské ZOO, známá pražská osobnost nebo Jiří Peňáz, kulturní komentátor, a mohl bych jmenovat desítky dalších. Byla to skvělá generace ! Po revoluci jsem si uvědomil, že zaprášená okna univerzitních studoven mi neskýtají to, co ještě očekávám. Jednou přišel jeden z mých studentů – byl to Vlastimil Ježek – z nějaké tiskovky, kde se od televizního redaktora dověděl, že spousta lidí z televize po listopadových událostech odešla a že ta hledá nové, důvěryhodné tváře, a naléhal: „Musíš tam jít to zkusit !“ - Tak dlouho mě přesvědčoval, až jsem se rozhodl jít se tam zeptat. Prohlédli si mě, pohovořili se mnou a za čtrnáct dní jsem již dělal první přenos z Federálního shromáždění, už jsem byl parlamentní zpravodaj. A za tři měsíce byl ze mě šéf domácího zpravodajství Československé televize. To se psal rok 1990.
Tím, že jsem byl pedagog a učil češtinu, měl jsem vytříbený jazyk a díky tomu, že jsem dětství prožil na Moravě, měl jsem blíž ke spisovné než k obecné češtině. Samozřejmě, že když se běžně bavím s lidmi na ulici nebo se svými kamarády, tak říkám vokno, mlíko, mejdlo, bledej atd., ale jinak mluvím spisovným jazykem jako teď, když si spolu povídáme a nemusím se k tomu nijak nutit, ani se hlídat. Když jsem učil, pochopitelně jsem hovořil spisovně, takže jsem měl dobrý cvik. A to se mi pak samozřejmě hodilo při práci v televizi. Kupodivu jsem neměl trému. Když jsem poprvé usedl v televizním studiu, všichni se mě snažili uklidnit a říkali: „Víš, jestli budeš mít trému, tak...“ - Byli dost překvapeni, když jsem je ubezpečil, že nemám trému, že s tím, že budu mluvit do kamery a bude mě sledovat milion diváků, žádný problém nemám. Říkal jsem si v duchu: „Tak ať se dívají. Kvůli tomu jsem tady. Já tady mám svoji práci, odvedu ji, jak se patří, a hotovo !“
Byl jsem parlamentním zpravodajem, šéfem domácího zpravodajství, moderátorem večerního pořadu Události, komentáře, takže práce jsem měl víc než dost. Byla to úžasná doba! Formoval se tehdy demokratický stát, posléze se dělil, lidé prožívali obrovské změny, které s sebou nesla politická i ekonomická transformace a to všechno muselo televizní zpravodajství přinášet. A přitom až do roku 1994, než vznikla první komerční televize, tu byla jen jedna televize _ ČST. To období od roku 1990 až 1992, co jsem tam byl, bylo tím nejdramatičtějším a já je prožíval strašně dynamicky. A s vědomím, že každý večer u televizní obrazovky skutečně sedí miliony lidí. Dneska se už pozornost diváků rozděluje mezi několik televizí a také zprávy už dávno nejsou tím primárním, co člověk v televizi sleduje. Ale tehdy opravdu každý večer všichni v 19.30 usedali k televizní obrazovce. Říkalo se tomu „národní mše“.
Jak jsem se dostal k Václavu Havlovi?
Prezident Václav Havel mě pochopitelně znal jako televizního novináře, z obrazovky. Setkávali jsme se při různých příležitostech – ve Federálním shromáždění, na Hradě nebo při zasedáních vlády. Nebyli jsme ale žádní přátelé, byl to normální vztah novináře a politika. Bavili jsme se spolu, občas, když se našla chvilka, tak jsme debatovali o tom, co bylo aktuální. On znal moje názory, mé postoje, můj projev. Tehdy totiž ještě byly v televizi komentáře, tak jako byly komentáře v novinách, a já jsem často na obrazovce komentoval politické události. Když pak Michal Žantovský, Havlův předchozí mluvčí, odešel do Ameriky jako velvyslanec, potřeboval se poohlédnout po novém člověku. Jednoho listopadového večera v roce 1992 přijel Václav Havel do televize a bavili jsme se jako jindy – o politické situaci, o událostech, o jeho postavení. Bylo to zrovna v době, kdy nebyl prezidentem, protože rezignoval v červnu téhož roku, aby se nemusel podílet na rozdělení republiky. Najednou z ničeho nic, uprostřed rozhovoru, povídá: „Nechtěl byste pracovat pro mě, tedy že byste mi dělal poradce a mluvčího ?“ - Byla to nabídka, jaká se neodmítá, na druhé straně jsem si nedokázal v několika vteřinách, než jsem řekl ano, vůbec představit, co všechno obnáší tahle práce a co všechno za tu dobu, kdy ji budu dělat, prožiji. Několik vteřin jsem byl konsternován, a pak jsem řekl: „Ano. Rád.“ Druhý den už jsem seděl na nábřeží a kuli jsme pikle, co budeme dělat dál. Ještě jedna zajímavost: reakce mé ženy: když jsem učil na základní škole, časem jsem se vypracoval a měl na tu dobu docela solidní plat. Pak jsem přišel s tím, že odcházím na filozofickou fakultu a manželce jsem opatrně sdělil, že tam budu mít o tisíc korun nižší plat. Manželka se usmála a řekla: „Když tě to bude bavit, tak to vydržíme“. - Posléze, když jsem končil na fakultě, měl jsem plat asi o tisíc korun vyšší než byl ten, co mě čekal v televizi, kam jsem nastupoval jako začátečník se základním platem. A opět jsem přišel domů a říkám: „Víš, napadlo mě, že bych mohl jít do té televize, ale má to jeden háček. Budu mít plat o tisíc korun nižší.“ - A žena se opět usmála a řekla to, co mi řekla, když jsem se stejnou věcí za ní přišel poprvé. Časem jsem se samozřejmě vypracoval a měl relativně vysoký plat. Když jsem pak nastupoval k Václavu Havlovi, to je zvláštní paradox, měl jsem u něj plat zase nižší, možná více než o těch tisíc korun. Přišel jsem domů a povídám: „Hele, je to pořád stejný. Se mnou už to lepší nebude, já prostě pořád měním místa k horšímu, ale ono je to pak vždycky lepší !“ Manželka se s tím rychle smířila, ale to netušila, co ji čeká. Protože to denní žehlení košil, neustálá péče o můj šatník i rodinné záležitosti, neboť já jsem vůbec nestíhal starat se o něco sám, jí dala pořádně zabrat. Než by se vzdala práce a zůstala doma, dělala dvojnásobně více, než předtím. Už také z toho důvodu, že můj plat nebyl takový, abychom to utáhli. Ale věnovala se mi velmi obětavě, přestože jí přibyla celá řada společenských povinností. Na mnoha společenských akcích, kterých jsem se musel z titulu své funkce zúčastnit, se automaticky počítalo s tím, že bude přítomna i moje manželka. Patřily mezi ně například recepce nebo večeře na velvyslanectvích. Tam jsem nemohl přijít sám, všichni by se rozhlíželi a říkali: „Něco neklape ? A co je s vaší paní ?“ Těžko bych mohl odpovědět: „Nic. Ona sedí doma a dívá se na televizi“. Takže jsem jí ve tři odpoledne zavolal a řekl: „Připrav se, večer v šest jdeme na večeři na Argentinské velvyslanectví“. Žena s klidem odpověděla: „Dobře, v šest.“ - Dokázala si vše zorganizovat tak, aby to stihla. Zkontrolovala šatník, vybrala, co si vezme, zašla k holiči a večer se zúčastnila společenské večeře na velvyslanectví. Takhle to bylo velmi často a až dnes si plně uvědomuji, jak jí ten život dával zabrat, ale zvládala to skvěle, obdivuhodně. A tak jsem pracoval pro Václava Havla. Když byl zvolen prvním prezidentem České republiky a já jsem nastoupil na Hrad, nebyl jsem už jenom mluvčí prezidenta republiky, ale stal jsem se navíc ředitelem Tiskového odboru KPR. Jako ředitel odboru jsem byl podřízen kancléři a jako mluvčí přímo prezidentovi. To jsem ještě netušil, co všechno mě čeká, především cestování.
Těch zemí, které jsme společně navštívili, bylo možná padesát, zeměkouli kolem rovníku jsem obletěl 7,5 krát. Někdy byly naše cesty tak náročné, že časem mi už jenom stačilo vidět kufr a bylo mi bylo zle. A když žena někdy přišla s tím, že bychom si vzali dovolenou a někam jeli, říkal jsem: „Co ? Někam jet ? Ani nápad, já už nikdy nikam nepojedu, já prostě chci sedět doma a nevidět žádný kufr !“Já byl opravdu přecestovaný. Když jsme byli třeba na státní návštěvě Jižní Ameriky, tak jsme měli během dvoutýdenní cesty 17 přeletů. To jenom pořád balíte kufry, cpete do nich šaty a v hotelu je zase vybalujete a přitom z toho vůbec nic nemáte, protože z míst, kam se dostanete, nic nevidíte. Jak jsme někam přistáli, přímo u letadla jsme sedli do limuzín, takže jsem neviděl ani letiště, lidi, nic. A v tom sterilním prostředí limuzíny s kouřovými skly jsme se řítili ulicemi nějakého města, já četl papíry, protože jsem se připravoval na nadcházející jednání. Bylo to náročné, tam stačilo zaměnit jméno nebo říci jediné slovo špatně a byl z toho mezinárodní skandál. A tak jsem četl papíry, občas jsem vyhlédl z okénka a říkal jsem si: „Jé, to je krásné město, kde to jsem ? To je Buenos Aires ?“
Jazyky?
Maturoval jsem sice z němčiny, ale postupně jsem ji pozapomínal, takže německy nic moc. To víte, když nemůžete jazyk praktikovat, zapomenete ho. A mě vzali v roce 1970 pas, nevytáhl jsem dvacet let paty. Ruština: celý život až po vysokou školu – a vlastně ještě na ní, jsem musel dělat nějaké zkoušky z ruštiny. Když přijel ruský prezident, říkal jsem si:“Bezvadné, žádný problém, rusky umím odmalička“. Když jsme si ale s delegací sedli ke stolu, po chvilce jsem zjistil, že po těch letech se mi všechno vykouřilo z hlavy, že už se rusky nedomluvím. Takže ruština taky nic moc. Jediným jazykem, kterým vládnu, je angličtina. Bez její znalosti bych samozřejmě tu práci nemohl dělat ani dvě hodiny. Naštěstí se s ní domluvíte všude. Sem tam se vám někdy „postaví na odpor“ Francouzi, ale to spíše jakoby z hecu, ne že by anglicky neuměli. Francouzština sice bývala oficiálním jazykem diplomatů, ale to už dávno neplatí. Dokonce už i pověřovací listiny diplomatů jsou v angličtině v těch zemích, kde se mluví anglicky. Už to prostě není, jak to bývalo, ta diplomatická klasika se již vytrácí.
Ty chvilky, kdy prezident nepotřeboval při cestách servis svého týmu, byly velmi vzácné. Když kolona odjížděla v půl deváté od hotelu třeba do prezidentského paláce, nebo na jiná jednání, museli jsme už mít přečteny zprávy agentur z domova a ze světa, mít nastudovány materiály k jednáním a také být už perfektně oblečení, bez jediné chybičky, kterou by bylo možné vytknout. Potom jsme přejížděli do senátu, sněmovny nebo na vládu, mezitím na oběd. Po něm bylo třeba podnikatelské fórum, pak setkání s krajany a poté státní večeře. Celý den šlo jedno setkání za druhým a my jenom koukali na hodinky, abychom to stíhali, aby nám neujela kolona, abychom neustále byli tam, kde jsme měli být. Program byl tak nabitý, že chudák prezident neměl ani chvilku pro sebe. Z těch, kteří zůstali v blízkosti Václava Havla mimo mě po delší dobu, to byl Vladimír Hanzel, osobní prezidentův tajemník, který pro něj pracoval už za revoluce a společně s ním a se mnou odcházel z Hradu. A i když měl velmi náročnou práci, na druhou stranu se na rozdíl ode mne nemusel zúčastňovat všech prezidentových cest. Zatím co my byli někde na cestách, měl relativně klid, čas pro svoji práci a na to, aby si uspořádal svoje věci. Kdežto my, co jsme museli s prezidentem absolvovat i všechny cesty, protože jsme během nich měli své povinnosti, jsme neměli prakticky jediný den volna. A když jsme se vrátili z cesty, druhý den jsme museli opět „svěží a v plné síle“ plnit si své povinnosti na Hradě a vyřídit hory papírů a mailů, které se nám tam zatím nahromadily. Kdybych měl hádat, kolik času jsme trávili na cestách, řekl bych, že to mohla být třetina, někdy až polovina každého měsíce. Prakticky jsem byl neustále připraven, že zase někam vyrazíme. Přišel jsem například domů a řekl: „Zítra letím do Thajska a Singapuru, vrátím se za týden.“ - Žena mi nažehlila košile, složil jsem je do kufru a odletěl jsem. Nejhorší bylo, že z těch exotických cest absolutně nic nemáte, protože denní režim je velmi tvrdý a prezidentské paláce, parlamenty, senáty jsou všechny stejné. I ty státní večeře, kterých jsem absolvoval stovky, vám brzy přijdou jednotvárné. A ty nekonečné rozhovory s lidmi, které jsme nikdy neviděl a už nikdy neuvidíte!
Tím, že jsem měl na starost tisk, prezidentovu publicitu, tak jsem prakticky neměl minuty klidu. Telefonovali mi například ve tři ráno novináři ze San Franciska, aby se mě zeptali, co si prezident myslí o registrovaném partnerství. Musel jsem jim to říci, přece kvůli tomu nebudu budit prezidenta ve tři ráno, a tak jsem musel odpovědět za něj. Musel jsem znát jeho názor nejenom na registrované partnerství, ale třeba i na obranu lidských práv ve Východním Timoru a desítky dalších věcí. Takže jsem byl neustále s ním, ale i s médii celého světa v kontaktu. A když už tu padla zmínka o registrovaném partnerství, které i u nás se nedávno řešilo cestou zákona, musím říci, že Václav Havel by ten zákon asi podepsal a byl vůči němu vstřícnější. Václav Klaus je ideově velmi vyhraněný a ten zákon vrátil především proto, že jako liberál zastává názor, že není důvod, aby stát pečoval o dva lidi, kteří se rozhodnou žít spolu. Nikdo jim přece nebrání žít spolu a technické věci, ať si zařídí, jak chtějí. Proč by tedy měli žádat stát o nějaký souhlas ? Jeho názor je v souladu s liberální teorií, že stát má co nejméně zasahovat do života nás, občanů. Václav Havel není tak vyhraněný liberál a postupoval by v duchu argumentace, že těm lidem to usnadní život, tak proč jim tedy tu výhodu neposkytnout.
Jestli se Václav Klaus s Václavem Havlem na něčem shodli ?
Myslím, že ti dva se neshodli prakticky v ničem, protože to jsou dva naprosto odlišné typy jak osobnostně, tak i svým přístupem k životu, temperamentem, způsobem a stylem života. Klaus je exaktní profesor, Václav Havel je bohém. Václav Klaus je akademický vzdělanec, Václav Havel nemá klasické vzdělání, je samouk. Václav Klaus má naprosto jasné představy o tom, jak má společnost fungovat podle ekonomických pravidel, Václav Havel ekonomice nikdy moc nerozuměl. Václav Havel má svoji představu o společnosti, která se opírá spíše o občana, o občanské iniciativy, je mnohovrstevnatá. Václav Klaus je člověk suchý, odměřený, arogantní v jednání s lidmi. Když chce, umí být krajně nepříjemný. To Václav Havel neumí. Je otevřený, upřímný, milý a laskavý. To jsou dva úplně jiné světy. A v zásadě se vůbec neshodují ani v názoru na uspořádání společnosti. Zatím co Klaus tvrdí, že buď je něco státní, nebo soukromé, tak Václav Havel tvrdí: „Ne, to je málo. Mezi tím je přece ještě široká vrstva občanské společnosti, různé iniciativy, spolky, nadace, církve.“ Takže mezi těmi dvěma nemohla být žádná shoda, a proto to také skřípalo. Snažili jsme se to jakž takž zakrývat, aby to nebylo příliš zřetelné, protože stát musí fungovat navzdory této bytostné odlišnosti těch dvou. Jestliže jeden je prezidentem a druhý premiérem, tak musí najít společnou platformu v celé řadě věcí. A ta se hledala a obtížně nacházela. Jak víte, novináři mají tendenci spíše zdůrazňovat ty rozdíly, takže někdy je viděli i tam, kde vážně nebyly, ale časem převládla jakási kooperace, nicméně nějaký osobní vztah v tom nebyl. Miloš Zeman, to byl jiný parťák. To je hospodský typ a Václavu Havlovi je tento styl života blízký, neboť také prožil většinu života v restauračních zařízeních, třeba Na Rybárně za svým domem na nábřeží Vltavy apod. Když přišel Václav Klaus, tak se nemohlo kouřit, nic se nepilo, ani panáka si nedal. Když přišel Zeman, tak si dal panáka, dal si pivo a pan prezident s ním. Ještě když kouřil, tak si dali cigaretu a společně pobesedovali. Nicméně Zeman není ten typ, který by Václavu Havlovi konvenoval úplně. Je to člověk, který sleduje především své zájmy, leckdy dokáže být velmi nepříjemný a tvrdý, například i vůči svým stranickým kolegům. To, co teď čteme v jeho knihách, co píše o svých bývalých spolupracovnících, o které se opíral, to nesvědčí o tom, že by byl člověk nadmíru laskavý. Takže v tom by se s Václavem Havlem také nikdy nemohli setkat. Pochopitelně, že měli politické spory, které tam musely být, protože Zeman chtěl prosadit vládu sociální demokracie a neváhal pro to udělat cokoliv. Prezident Havel musel být nestranický a nemohl stranit ani jedné straně. Proto se leckdy střetávali, ale atmosféra osobního jednání byla vždycky příjemnější se Zemanem než s Klausem.
Jestli Václava Havla po stránce povahové nepoznamenala léta moci ?
Já ho sledoval celá ta léta a byl jsem s ním těch téměř 11 let denně a neřekl bych, že ho to nějak poznamenalo. To je totiž hrozně relativní, protože on žádnou moc neměl. Prezident nemůže rozhodnout skoro nic a to, co rozhoduje, musí odsouhlasit premiér nebo to musí být výsledek dohody politických stran. Takže představa, že prezident má nějakou moc, tu máme z amerických filmů a románů. Proto ho nemělo co korumpovat. Jediné, co se na člověku na tomto postu podepisuje, je jeho životní styl, který se zásadně změní. On si dlouho myslel,že bude moci žít tím životním stylem, jako dřív. To znamená, že může chodit například ve svetru. Když jsem nastoupil na Hrad, tak prezident prosazoval, že každá středa bude „svetrový den“, že ten den budeme chodit ve svetru a džínách, že si alespoň na chvíli odložíme vyžehlené košile a kravaty a budeme se mít. Přišla ale druhá středa po tom, co s tím přišel, a telefonovali z vlády, že ministr podává demisi a jde na Hrad navštívit prezidenta republiky. Na Hrad se přihrnulo 200 novinářů a v tu ránu jelo auto prezidentovi pro oblek a pro kravatu, aby mohl dostát svým státnickým povinnostem. A tak velice rychle skončily „svetrové dny“ a prezident (i my) musel chodit každý den do práce v obleku. Také si myslel, že bude moci chodit večer s kamarády do hospody jako dřív. Místo toho jej každý večer čekaly společenské a politické povinnosti. Namísto s kamarády na pivo musel jít na večeři s předsedy politických stran. Nebo byl na cestách nebo měl prostě spoustu dalších věcí, kterým se musel věnovat. Někdy také celý večer nebo celou noc psal projev, se kterým hodlal vystoupit na některém významném zasedání, například na zasedání atlantické aliance. Takže jeho životní styl se výrazně změnil, zbavil ho pohodlí, osobních vazeb, přišel o kamarády.
Paní Olga ?
To byla mimořádná osobnost. Byla dost nepřístupná a pečlivě si vybírala, koho si pustí k tělu. Já z ní měl původně velký strach nebo spíš velký respekt. V době, kdy jsem u Václava Havla pracoval, než byl zvolen prezidentem, tzn. od listopadu 1992 až do ledna 1993, jsem měl pracovnu u něj doma. Na nábřeží jsem měl za kuchyní komůrku, ve které byl počítač a telefon a tam jsem úřadoval. Každé ráno tam přišel prezident v trepkách, v županu a „kuli jsme pikle“ co budeme dělat ve prospěch jeho dalších politických plánů. Paní Olga se tam samozřejmě stále vyskytovala a působila velmi přísným dojmem. Vzpomínám si, jak hned v první den v poledne strčila hlavu dovnitř, do té mé komůrky a říká: „Nedáte si s námi polévku ?“ A já odpověděl: „Ne, děkuji. Nedám.“ – Já nikdy polévky moc nemiloval, a navíc jsem chtěl říci, že si dám až hlavní chod. V sedm večer jsem pochopil, že u Havlů se jí jenom polévka, že žádný hlavní chod není. Druhý den paní Havlová opět nakoukla do komůrky a povídá: „Co dneska ? Dáte si polévku ?“ – A já odpověděl: „Ano, paní Havlová, samozřejmě, velmi rád !“ A pak jsme se velmi spřátelili, tím spíše, že ona si velmi oblíbila moji ženu. Našli jsme k sobě velmi rychle cestu a já poznal, že mě má upřímně ráda. Když prožívala tu krutou nemoc, (jak jistě víte, zemřela začátkem února 1996), pozvala si mě s manželkou o vánocích na odpoledne na čaj a požádala mě, abych za ni zašel na jednu dobročinnou aukci a tam něco vydražil. Dala mi na tu dražbu peníze a ukázala mi v katalogu vázu, kterou chtěla, abych jí z aukce přinesl. Vázu jsme pro ni vydražili a přinesli domů. To jsem viděl paní Olgu naposledy a bylo už zřejmé, že její život spěje k nenávratnému konci. Bylo to strašně dojemné, ale ona byla neuvěřitelně silná. Chovala se jakoby nic, ačkoliv věděla, že se vidíme naposledy. Takhle se loučila postupně se svými nejbližšími přáteli a známými a já si strašně vážil toho, že jsem patřil mezi ně, mezi ty, kteří ji měli možnost vidět ještě krátce před smrtí.
Jestli nebyl sňatek s paní Dášou v relativně krátkém čase po smrti paní Olgy, kterou lidé milovali, tím, co Václavu Havlovi u veřejnosti uškodilo?
Když Václav Havel přišel s tím, že se chce oženit, tak jsem mu sám navrhoval, aby ještě počkal, že není důvod k žádnému spěchu. Především jsem chtěl, aby nespěchal kvůli své nemoci. Věděl jsem, že ho čeká osudová operace karcinomu plic a poté vážná rekonvalescence, že to nebude žádná legrace. On byl ale ve svém rozhodnutí neústupný, rozhodl se, že se musí oženit hned. Mě ten jaksi nenaplněný rok od úmrtí paní Olgy tolik nevadil. Byl jsem sám překvapen tím, že média začala vytahovat jakýsi rok piety – jaký rok, odkud to je ten rok ? Pravidla Gutha-Jarkovského jsou v tomto ohledu dávno překonaná, žádné církevní zákony v tomto směru taky neexistují, a navíc Havel se neženil v kostele, takže by ani nepodléhal nějaké takové zvyklosti. Co kdyby se ženil za rok a půl, tak by někdo řekl, že měl vydržet dva roky ? Pokud někdo chtěl mít námitky, tak si mohl najít jakékoliv a ten nezavršený rok od smrti paní Olgy byl naprosto malicherný argument. Jestliže se chtěl oženit, tak to udělal, a možná to bylo čestnější řešení, než kdyby se s Dášou scházel někde načerno, pronásledován novináři a fotografy, kteří by z toho udělali skandál, že prezident má jakýsi nelegitimní vztah. I když, vidíte - u Klause to brali sportovně: „Podívejte, to je chlap! On má ještě sílu na takovou mladou holku!“ Dagmar vstupovala do nesmírně obtížné situace. Vstupovala do role první dámy, kde tento obraz by pevně fixován na paní Olgu. Navíc paní Olga po smrti – jestli si vzpomínáte na ty davy, které se přišly poklonit její rakvi na pražský Hrad – vstoupila na nebesa. A do téhle role, role první dámy vstoupila komediální herečka, frivolní, kabaretní, veselá „holka z porcelánu“ – Dáša Veškrnová. To je velký přerod, který vyžadoval velkou trpělivost od národa a chce čas. Já jsem tehdy Dagmar Havlové radil, ať je ještě co nejdéle v ústraní. Ano, legitimní sňatek, to je všechno v pořádku. Václav Havel je ženatý, státní návštěvy a to všechno musí absolvovat, od toho je jeho choť. Ale na veřejnosti ať ještě počká, nechá lidem dostatek času, aby se mohli vyrovnat s tou změnou, která na pozici první dámy nastala. Ale prezident byl netrpělivý. Vycházel z toho, že Dáša patřila mezi nejoblíbenější české herečky a že ji národ bude milovat i v její nové roli. Ukázalo se, že to byl špatný předpoklad. Lidé a zejména média ji začali pronásledovat. Začali si všímat, jestli nemá oko na punčoše, nebo s kým ji kdo viděl a já nevím čeho všeho ještě. A pak si samozřejmě zahvízdala při volbě prezidenta, čímž dostála své pověsti holky z lidu a jakkoli je to možno považovat za naprosto sympatický projev, tak pochopitelně, že to jaksi u první dámy vzbudilo zase tu reminiscenci: „Aha, ona se pro tu svoji roli vůbec nehodí ! Ona hvízdá v parlamentu a to by paní Olga, ta důstojná dáma, nikdy neudělala !“ A tak se neustále potýkala se svou novou rolí a myslím si, že společně s prezidentem zbytečně moc rychle chtěli národu vnutit tu novou první dámu. Pro Dagmar Havlovou to byl očistec, který trval dlouho. Prožila si strašné chvíle a teprve poté, když jakoby našla znovu svoji sebedůvěru, když své postavení nebrala už jako roli, ve které vystupuje a usmívá se, ale uvědomila si, že je to její úděl, když už se sžila se svojí nadací, kterou původně měla proto, že první dáma musí mít nějakou nadaci, a začala tou nadací opravdu žít, začalo to být upřímné a ona sama už začala vystupovat upřímně jako manželka Václava Havla. Také na sobě zapracovala. Už zmizely reminiscence na herečku – v účesu, v oblékání, začala být velmi decentní a také národ se již unavil tím neustálým pronásledováním, i noviny to po čase přestalo bavit, omrzelo se jim stále jedno téma. Řekl bych, že na začátku nového tisíciletí, tak kolem roku 2001/2002 se to najednou zklidnilo a Dagmar začala být respektovanou první dámou. A když dneska někam přijde, tak už je to opravdová první dáma.
Zda prezident nějak výrazněji reagoval na pamflety, které byly o něm napsány?
Prezident nastoupil do nemocnice v listopadu 1996 a odcházel těsně před Silvestrem téhož roku. S Dášou se brali 4.1.1997 a ten první pamflet vyšel někdy na jaře, asi měsíc nebo dva poté, co se prezident vrátil z nemocnice. Vyšlo jich pak v rychlém sledu několik, byl to velký byznys, Havlovi byli středem zájmu. A řekl bych, že je to zasáhlo velice tvrdě a navíc v okamžiku, kdy vlastně oba hledali cestu k přízni veřejnosti, cestu, jak se prezentovat jako šťastný a dokonalý pár. Měli tendenci velmi vstřícně představit Dášu jako první dámu, když v tu chvíli vyšly tyhle bulvární knížečky, které popisovaly nejrůznější historky, z nichž některé byly pravdivé, jiné polopravdivé a mnohé zcela nepravdivé. Tím brutálně nabourali snahu představit Dagmar jako novou manželku prezidenta a první dámu. To dost negativně Dášu ovlivnilo, cítila se tím zaskočená a ztratila svoji jistotu. To víte – když o sobě čtete nejrůznější špinavosti a pak máte vyjít na ulici, kde vás každý zná, cítíte se špatně. A jestli je to pravda nebo ne, to je těm lidem jedno, oni tomu všichni věří, protože si to přečetli napsané. Takže to ji dost bolestně zasáhlo. Pokud šlo o tu Knížákovu karikaturu, bylo na místě, že se prezidentský pár bránil, protože tam šlo o zisk, byla to reklama firmy prodávající boty, která na jeho tváři vydělávala peníze. A schovávat se za tvrzení, že šlo o umělecké dílo, když je tam použita autentická tvář politika, to byl spíše směšný Knížákův argument. Prezident nesmí účinkovat v reklamě. To zakazuje kodex reklamy a samozřejmě i politická etika, zvláště když slogan na billboardu zněl „Fuck the World!“. Jinými slovy – byly tu všechny důvody k tomu, aby ta firma billboardy stáhla. My jsme o to požádali, oni to neudělali, a tak nebyla jiná možnost, jak chránit svoji čest, než podat na ně žalobu. Prezident tehdy hodně váhal, protože se kolem toho vyvolala ještě větší publicita a ta firma na tom ještě více vydělala, ale postoj musí být principiální. Když nejde něco po dobrém, je třeba použít nástroje, které jsou k tomu určeny zákonem. A jistě si pamatujete i další případ, kdy se bylo třeba bránit i za cenu toho, že to bude soudní cestou. Mám na mysli případ podnikatele, který si pronajal webové stránky, na kterých pak nějaká firma provozovala pornografii pod Dášiným jménem.
Václav Havel skončil 2. února 2003, já si den poté sbalil věci a následujícího dne odešel z Hradu. Žádné místo jsem v rezervě neměl, nic jsem si nepřipravoval. Jednak jsem si řekl, že opravdu chci alespoň měsíc vůbec nic nedělat, protože jsem se cítil vyprahlý a věděl jsem, že potřebuji načerpat nové síly. Věděl jsem také, že budu mít velmi těžké odvykací problémy kvůli Pražskému hradu. Je to charismatické místo, tisícileté sídlo hlavy českého státu, sídlo české státnosti, kde každý kámen něco pamatuje, něco znamená. A ta denní blízkost a každodenní stýkání se s Václavem Havlem bylo nesmírně obohacující. Věděl jsem, že to vše mi bude zoufale chybět. A pak také – kdybych si připravoval předem nějaké místo, připadalo by mi to trošku nečestné. Že už jedu na půl plynu, protože si někde připravuji zadní vrátka, myslím na zadní kolečka.
Proč jsem dál nezůstal u Václava Havla po jeho odchodu z Hradu?
Hlavní důvod, proč nikdo z nás, jeho nejbližších spolupracovníků, neuvažoval o tom, že by pro něj dál pracoval – a ani Václav Havel na to nepomýšlel – bylo to, že od se potřeboval „odstřihnout“ od Hradu, od státní funkce a dát najevo, že je soukromá osoba. Kdybych s ním stále byl, stále se objevoval po jeho boku, tak by tam ten Hrad pořád byl. A tak jsem úplně jinde, on je úplně jinde a jsou u něj lidé, které veřejnost neznala a spojuje si je už s novou realitou. A je to přesně tak, jak to Václav Havel naplánoval a je to správné. Ale rád bych popsal ty první okamžiky po odchodu z Hradu. Když jsem se druhý den probudil a zjistil, že mi nikdo netelefonuje, že já nemusím nikomu telefonovat, že nemusím do práce, že na mě nikde nečeká auto a nikam nejedu, cítil jsem v duši nesmírné vakuum. Tak jsem opatrně vyšel z bytu a chodil po Praze. Zašel jsem si sem, kde sedíme – do kavárny Slavie, sedl si a koukal na Hrad. Za chvíli jsem zjistil, že ten pohled nemohu vydržet. Tak jsem šel zpátky, stavil se do jedné cestovní kanceláře a koupil pro sebe a pro manželku zájezd do Thajska. Odletěli jsme na tři týdny do Thajska, kde jsem byl kdysi s prezidentem, ale – jako obvykle – jsem z něj nic neviděl. Bylo to něco úžasného, protože já už jsem si ani nepamatoval, kdy jsme si vyjeli na dovolenou. Předtím to bylo tak nejvýše někam na tři dny na kolech, ale vyjet si někam například na dva týdny, na to nebyla žádná šance. Stále jsem musel být v pohotovosti. Václav Havel mi telefonoval třeba ve tři ráno, když ho něco napadlo nebo se potřeboval o něčem poradit. Kdybych tehdy vytáhl paty z domu, určitě by se něco semlelo, vládní krize nebo povodně, a já bych pak prožíval trauma, že bych musel komunikovat na dálku nebo bych se musel okamžitě vrátit. Takže jsem nad možností někam si vyjet ani neuvažoval. A taky ten kufr! Dříve jsem ho nemohl ani vidět, ale teď jsem cítil, že to je něco jiného: jedu sám, v šortkách, tlačím se v autobuse, kupuji si pizzu u stánku – to byl najednou život krásný! V Thajsku jsem shodil vousy a rozhodl se začít úplně nový život. No jo, ono se to řekne – nový život ! To máte těžké, byl jsem zhýčkaný životem na Hradě. Zhýčkaný ale nemusí nutně znamenat komfort, spíš naopak. Když jsem chtěl dejme tomu jít někam sám, během dne i večer, musela moje sekretářka vědět, kde jsem. Můj řidič musel být v pohotovosti, aby mě zavezl k prezidentovi, kdyby ten něco potřeboval. A to se stávalo kolikrát. Třeba o půlnoci prezident volal: „Přijeďte do Lán, potřebuji s vámi něco projednat !! nebo : „Přijede sem ten a ten a já potřebuji, abyste byl u toho !“ – A tak jsem vstal, oblékl se, zavolal sekretářce nebo svému řidiči, který byl neustále v pohotovosti a jeli jsme do Lán. Vrátil jsem se ve čtyři ráno, prospal se dvě hodiny a šel do úřadu. Byl to komfort? A teď jsem měl najednou život daleko volnější. Musel jsem se sám rozhodovat, co si obléct. Dříve to bylo jasné – oblek, kravata. Také už neplatilo, že musím jet někam nějakým autem. Ne, teď už mohu jít pěšky nebo jet tramvají. Ale život na vás zase doléhal v jiném smyslu. Spoustu samozřejmostí, co mi dříve obstarávala sekretářka, schůzky, auto, letenky, pas, jaké bude počasí v Madridu, jsem si teď musel zařizovat sám. Na druhou stranu tu byl najednou čas na kamarády. Dva z mých kamarádů měli malou komunikační agenturu a tak jsem se s nimi dal dohromady a jsem v ní s nimi dodnes. Vzali mě za společníka a tak ve třech se zaměřujeme v podstatě na jedinou věc – na přednášky o komunikaci s médii, o krizové komunikaci a o etiketě. Takže vlastně učím stále dál, dělám to, co jsem učil předtím. Pracuji pro firmy nebo státní úřady, které si mě objednají. Například včera večer jsem měl v jednom hotelu přednášku o etiketě pro 300 manažerů. Oslovili mě také z Fakulty sociálních věd UK, abych tam učil komunikaci s médii. Takže mám na fakultě seminář komunikace s médii a do toho jsem začal dělat televizní seriál Etiketa. Byl to nápad můj a kolegy Iva Mathého, s nímž jsem vypracoval projekt, který jsme nabídli televizi, a ta ho přijala. Natočilo se 43 dílů, takže to běželo každý týden s výjimkou prázdnin. Dokonce seriál reprízovali a myslím si, že měl velký úspěch, protože byl vydán i na DVD. Potom mi vyšla knížka „Etiketa“, která byla knižní verzí televizního seriálu, a po ní další, kterou jsem nazval „Velká kniha etikety“. To je velká učebnice soudobé etikety. Půl roku poté mi vyšla třetí kniha etikety, tentokrát pro školní mládež, „Slon v porcelánu“. Navíc jsem patronem hry pro mladší školáky, pro ty, co se sotva naučili číst. Ta hra se jmenuje „ Nešťourej se v nose“ a učí malé děti slušnému chování. Takže v etiketě už mám kompletní portfolio, že jsem oslovil všechny věkové skupiny a šířím osvětu jak můžu… A ještě mám další nápady – v České televizi leží moje další náměty.
Návrat zpět do televize?
Na to jsem už starý. Podívejte se na ty kluky, co tam nyní jsou. Jo v americké televizi, tam je spousta důvěryhodných mužů se šedinami, tam bych možná ještě tak „nesvítil“, ale tady? Zde šel ten vývoj dynamicky kupředu. Když jsem já tenkrát pracoval v televizi, tak mi bylo čtyřicet a kolem mě byla spousta vrstevníků. Dnes bych se tam cítil jako tatínek.
Za těch jedenáct let jsem prožil spoustu věcí a jistě bych měl o čem psát, kdybych se k tomu odhodlal. Zažil jsem spoustu zásadních politických událostí a samozřejmě poznal všechny nejvýznamnější osobnosti této planety. Mluvil jsem mnohokráte s americkým prezidentem, vlastně se všemi prezidenty. Počínaje Bushem seniorem až po současného prezidenta Bushe, takže mám mnoho zážitků. Ze setkání s dalajlámou, přes návštěvu všech možných exotických zemí. Nicméně jsem si říkal, že pokud bych chtěl psát paměti, asi by se potvrdilo to, co říkal Karel Schwarzenberg, že paměti jsou buď nudné, nebo indiskrétní. Takže bych musel buď popisovat události, které mnoho lidí zná, anebo být indiskrétní a psát o tom, o čem třeba píše Miloš Zeman, a to nechci. Nebyl jsem na Hradě proto, abych potom „napráskal“ všechno, co se tam odehrálo. To byl na Hradě jeden takový, jmenoval se Miloš Rýc a byl to tajemník paní Havlové. Ten bulvár, který sepsal po svém neslavném odchodu, byl zraňující o to více, že jej napsal on, který byl dříve velmi blízký Dášin kamarád. Ona si ho vybrala, protože ho léta znala a přátelili se a on se jí „odměnil“ tím, že pak ve své knize psal o všech možných intimnostech, o kterých se během svého působení na Hradě dověděl. Takže to není rozhodně to, co by odpovídalo mé povaze. Tímto směrem se ubírat nebudu, ani za ty peníze, co na tom tihle „práskači“ vydělávají. A pokud budu psát, pak něco věcného, co se týká mého oboru, do kterého jsem se teď „vnořil“. to je komunikace, média a etiketa.
Co rodina a můj volný čas?
Já se nikdy nevěnoval žádnému sportu a mohu říci, že jsem člověk sportem naprosto nedotčený. Občas si – tak jednou za rok – vyjedu s partičkou na kole, což je vysloveně rekreační záležitost. Jezdil jsem na vodu, ale to také není žádný sport. Jenom sedíte a koukáte na krajinu kolem sebe. Takže ze sportu mě nic nezlákalo, ničemu jsem nepodlehl. Máme chalupu v Českém ráji, je to nádherný kraj a rád se tam na víkend uchýlím. Píšu tam, sedím s kamarády, pracuji. Na procházky nebo projížďky na kole mě ale nikdo nedostane. Jakkoli jsem tam rád, po pár dnech mi začne chybět ruch velkoměsta. Bydlím v Praze přímo v centru města, a tak jsem zvyklý, že když vyjdu z domu, vrážejí do mě davy, kolem je hluk aut a tramvají, pořád někoho potkávám – tohle je můj krevní oběh. Jsem člověk společenský, jsem prakticky neustále někde ve společnosti. Relaxuji taky mezi lidmi, obvykle tak, že si sednu do kavárny třeba na Malostranském náměstí, dám si skleničku dobrého vína a sleduji život kolem sebe nebo debatuji s přáteli. Rád čtu, ale pořád mám tendenci – to mám z doby, kdy jsem byl na Hradě – číst především politologickou literaturu, např. paměti politiků. Když se začtu do beletrie, mám pocit, že je to ztráta času. Takže čtu paměti M. Albrightové, Billa Clintona, knihu o J. F. Kennedym, politologické spisy Samuela Huntingtona, Francise Fukuyamy, Fareeda Zakarii atd.
Vcelku rychle mě přešla ta nechuť k cestování a to Thajsko mě nabilo energií a odstřihlo od vzpomínek. A potom už jsme si opravdu udělali dovolenou. Byli jsme loni v Karibiku na ostrově Guadeloupe, což byl nápad jednoho našeho kamaráda. Já na něj bez velkého rozmýšlení přistoupil. Teprve potom jsem zjistil, jak je to daleko a kolik to bude stát peněz. Ale bylo to nádherné, takže toho nelituji. Děti mám dvě – syna a dceru. Oba když byli malí, chodili do Dětského rozhlasového Dismanova souboru. Už jako malé děti začaly účinkovat v televizních inscenacích a rozhlasových hrách. Bavilo je to odmalička. Když potom Radim zvažoval, na kterou školu jít, vybral si konzervatoř a vystudoval herectví, potom na FAMU vystudoval režii hraného filmu a dcera si zas zvolila dráhu filmové produkční, takže pracuje pro různé společnosti. Teď například dělala produkci nejznámějších Hřebejkových filmů z poslední doby, jako Musíme si pomáhat a Horem pádem, naposledy Kráska v nesnázích. Takže oba se nějak upsali kumštu, možná za to může nějaký zbloudilý gen po nějakém dědečkovi, který neměl šanci. Nevím… Oba dost cestují, Radima uchvátila Asie, strávil už v Indii spoustu měsíců, Daria zase jezdí služebně, natáčela v Austrálii, na Srí Lance, naposledy jsme se potkali v Římě. Synovi je 32, dceři 30 let. Vídáváme se zřídka, jednou za dva tři měsíce, všichni máme tolik práce, že najít společný termín na setkání trvá několik týdnů. O to radostněji se setkáváme a sedíme spolu ještě dlouho po půlnoci a nemůžeme se rozejít.