1/ Jste člověk, který se léta pohyboval v nejvyšších kruzích, zažil jste různé rauty, recepce, společenská setkání. V čem myslíte, že lidé nejvíce chybují?
Jsou dvě věci, o kterých si myslím, že je dělají lidé ve společnosti špatně a neuvědomují si přitom svou chybu. Předně nedokáží si přesně a rychle uvědomit, jaká společenská pravidla platí v dané situaci. Společenských pravidel je v podstatě málo, a jak je použijeme, záleží na našem tvůrčím přístupu. Například otázka představování. Obecně víme, koho máme přednostně komu představit, ale v praxi to člověk leckdy neodhadne nebo se na situaci špatně připraví. V okamžiku, kdy o tom začne hovořit, je pozdě. Podobným příkladem je stolování - manipulace se stolním náčiním, vhodné chování u stolu a správná orientace, kde se co na stole nachází. To jsou ale věci, kterým se lze naučit. Nejvážnějším problémem je nedostatek taktu, empatie, schopnosti vžít se do pocitů a potřeb druhého. Je to především o tom, jestli umíme vycítit, co by druhému člověku mohlo způsobit nepříjemnost, nebo dokonce bolest, co by ho mohlo ranit, a vystříhat se toho. Je to i tom, zda umíme ve společnosti (ale i v životě) klást důraz spíš na toho druhého než na sebe. Protože jedině tak může fungovat lidská společnost.
2/ Přesto je okolo nás spousta sobeckých lidí, kteří neprojevují zájem o ostatní lidi.
A to je právě to, čím strádá tato společnost. Vzpomeňte si na nasupené výrazy v obličeji, když se ráno vyvalí lidé z metra. A pak přijedete do jiných zemí - Spojených států, Británie, Francie, Thajska - a všude se na sebe lidé usmívají a chovají se k sobě ohleduplně a mile. Chybí mi to tady. Je málo lidí, kteří se dokážou usmívat na ostatní kolem sebe, kteří umějí prohodit i s neznámým člověkem pár milých slov, kteří projeví zájem o někoho vedle sebe.
3/ Dá se s tím něco dělat?
Především buďme ostatním příkladem. Můžeme se i snažit ostatní na to upozorňovat, protože oni si tyto věci mnohdy ani neuvědomují, považují tento způsob jednání za normální. Ohleduplnost a takt vůči druhému by měly být každodenní samozřejmostí. Naše společnost se čím dál více otvírá okolnímu světu a v tom vidím druhou cestou k nápravě. Lidé hodně cestují a mohou srovnávat, jak to vypadá jinde. Když běžíte na Floridě ráno po pláži, lidé se na Vás usmívají a volají: „Good morning!“ a hned je ten den hezčí. Zato tady, když Vám někdo šlápne v metru ráno na nohu, neuzná ani za vhodné se omluvit, naopak - tváří se dotčeně. Myslím si, že cestování bude lidem více otvírat oči.
4/ Jak je to se slušností? Dokáže společenské chování a etiketa skutečně kultivovat lidský charakter, nebo je to jen taková „naučená slupka“?
Guth-Jarkovský říkal, že slušnost je člověku vrozená, zato zdvořilosti se musíme učit. Slušnost je psychická výbava, kterou si přinášíme na tento svět a která umožňuje, abychom mohli na této planetě všichni společně existovat a žít. Zdvořilosti se od malička učíme. Jsou to základní společenská pravidla, která rodiče a škola vštěpují dětem. Vedou je k tomu, aby neubližovaly mladším spolužákům, aby si třeba nekradly svačiny a aby si vzájemně pomáhaly. Naučit jíst dítě příborem, na to je vždy čas, ale naučit ho ohleduplnosti vůči jiným dětem, s tím je třeba začít už na pískovišti.
5/ Na pískovišti se už také pozná, jestli je dítě dominantní či submisivní, jestli se nechá zbít nebo naopak - samo někomu natluče. Už zde se formuje jeho charakter.
Pocit převahy neopravňuje nikoho k agresivitě a k utlačování jiných. Velkorysost a shovívavost vůči slabšímu je odznakem šlechetnosti. Proto to nejlepší, co může vítěz udělat, je nechat díl pocitu vítězství i těm poraženým. Jestliže se nesoustředíme jen na své úspěchy a i ostatním lidem umožníme prožívat radost, pak náš život bude mít smysl a budeme žít šťastněji.
6/ Byly doby, kdy místo pochvaly bylo zvykem se vzájemně srážet a vítězit na úkor druhých. Je podle Vás pochvala důležitá?
Ano, člověk získává pochvalou motivaci a pocit spokojenosti, má větší radost ze života. Chválení a ocenění jiných není nikdy dost. Někdo by mohl namítnout, že lhát se přece nemá, ale tato „zbožná lež“ je mnohdy na místě. Říct ženě, která zrovna nevypadá nejlíp, že jí to sluší, je mnohdy důležitější, než to sdělit té, která je krásná. Ta hezká to obvykle o sobě ví. Takový kompliment je přesně to, co obrušuje hrany, o které by si lidé zbytečně působili rány.
7/ Je mnoho lidí, kteří jsou šikovní, mají vědomosti, ale neumí nebo se bojí je prodat.
To je nedostatek sebedůvěry, kterou z nás minulý režim vytloukl, protože kdo projevil svoji individualitu, byl srážen do průměru. Průměr byl standard. Dnešní mladí lidé, zejména ti, kteří pobývali v cizině, jsou si vědomi své ceny. Tito lidé jsou zkrátka úplně jiní, myslím, že je to věc generační výměny a ta je rychlá.
8/ Přesto slýcháme, že sebevědomí mladých lidí bývá často nepodložené…
Já si myslím, že to nevadí. Mluvím o sebevědomí, ne o aroganci.
9/ Nástupní platy jsou dnes velmi odlišné od dob minulých.
To je stejné, jako když mi dědeček vyprávěl, že chodil v dřevákách do školy a já se mám, protože mám boty. Toto lkaní nad starými, zašlými časy nemá smysl.
10/ My třeba taky budeme lkát, co jsme měli my a co mají nebo budou mít naše děti.
To vše už je patrné teď. Podívejte se, jak děti chodí oblékané, jaké spotřební předměty patří k jejich každodennímu životu, a vzpomeňte si, kdy my jsme byli poprvé u moře, kdy jsme si koupili první auto, získali televizi nebo počítač. Pro novou generaci je to naprostá samozřejmost a z toho také pramení její přístup k životu. Ona si uvědomuje, že tento svět jí patří. A má pravdu.
11/ Mluvili jsme tady o spotřebním konzumu, nemáte pocit, že právě on nás žene kupředu na úkor jiných hodnot?
Žene, ale s tím se nedá nic dělat. Člověk je z principu věčně nespokojený, chce víc a víc, a díky tomu se lidská společnost vyvíjí. Když dítěti koupíme mobil, za půl roku chce po nás nový model, protože ten co má, nestahuje takové melodie a loga, jaké by chtělo. A také ho vidí u jiných. A tak my lidé musíme mít stále lepší a lepší auta, televize, mobily… naše přání neustále gradují. Kde to asi skončí? Nevím, ale nebojme se toho, stejný pocit měli naši rodiče, jsme jen o patro výš. Konzumní potřeby jsou průvodním jevem života v civilizované společnosti, ale rozlišujme mezi prostředky k životu a smyslem života. Dříve tyto materiální možnosti nebyly, takže se lidé více soustředili na duševní aspekty svého života, více četli, vyprávěli si, psali dopisy a vzdělávali se. Ale nepodléhejme prvnímu dojmu; nemyslím si, že rozdíl mezi minulostí a přítomností je tak propastný. Podívejte se, kolik vychází knížek, novin a časopisů. Kdyby je lidé nečetli, nikdo by je nevydával. To znamená, že lidé čtou, dopisy nahrazují e-maily, komunikují spolu mnohem živěji než předchozí generace. Asi ne tak kultivovaně jako před sto lety, ale komunikace je vždy přiměřená úrovni doby a jejím potřebám. Je to jen změna životního stylu.
12/ Co myslíte, nechybí nám laskavost, tolerance, úcta a pokora?
Chybí a asi bude vždy chybět. Nikdy jí nebude dost. Asi nikdy nenastane okamžik, abychom si řekli, že už jsme ve vzájemné toleranci a lásce dosáhli vrcholu. Stejně tak se asi nedočkáme chvíle, aby pravda a láska konečně zvítězily nad lží a nenávistí.
13/ Přesto by se to ale dobře poslouchalo, ne?
Jistě. Jsou to naše věčné ideály, ke kterým spějeme. Hegel tomu říkal „absolutní idea“, ke které se budeme neustále vztahovat, ale které nikdy nedosáhneme. Je dobře, že ji máme, celý život máme oč usilovat.
14/ Říká se, že první dojem nelze opakovat a také nelze napravit, pokud něco pokazíme. Dal jste vždy na první dojem nebo jste zastáncem názoru, že první dojem nemusí vyjadřovat pravou povahu člověka?
Prvnímu dojmu se neubráníte. Je to jakýsi podvědomý reflex, první úsudek, který se Vám uloží v mozku. Někdy je pochopitelně vytlačen novou zkušeností, ale ten první dojem už ve vás zůstane. Nikdy nemáte druhou šanci udělat první dojem. Proto tak záleží na tom, jak se tváříte, jaký máte výraz v očích, jak mluvíte, jak jste oblečeni, jak podáváte druhému ruku. Je dobré si to uvědomovat.
15/ Jsou lidé, kteří chodí velmi dobře oblékaní, upravení, přesto se v mikině a „teplákách“ cítí lépe.
Oblečení bychom měli volit přiměřeně dané situaci, abychom nepůsobili disharmonicky. Jestliže já si obléknu oblek a Vy mikinu, tak mi tím dáváte najevo, že já Vám nestojím za to, abyste se kvůli mně dobře oblékla. A nebo třeba já jsem dobře neodhadl situaci… Najednou je ve hře mnoho rušivých pocitů, kterých bychom se měli ve společenském styku vyvarovat.
16/ Perfektní oblečení může vyvolávat určitý odstup a respekt, kdežto v mikině a teplákách budu mít k lidem blíž.
Ano, neformálnost je velmi významným prvkem posilujícím komunikaci a důvěru. Skutečně si lépe povyprávím s člověkem v tričku a džínách, ale má to jednu podmínku… musíme spolu sedět někde na zahradě a musíme mít oba stejné oblečeni. Jakmile si oblečete formální oblečení, začnete se i formálně chovat. Musíte hovořit kultivovaným jazykem a jen o určitých tématech. Sociální inteligence nám naznačí, jak se přiměřeně situaci obléci a jak se chovat.
17/ Někde jste přirovnal oblékání a chování k užívání spisovného jazyka. Vy jste učil češtinu na Filozofické fakultě, jak se díváte na užívání slangu a obecné češtiny?
Když jsem učil na fakultě, měl jsem sako a kravatu a mluvil jsem spisovným jazykem. Doma jsem odložil kravatu a sako i spisovnou češtinu a mluvil jsem obecnou češtinou. A s kamarády v hospodě jsem seděl v tričku a džínách a mluvil slangem. To jsou různé roviny chování, kterým se přizpůsobujeme. Člověk ve smokingu u táboráku vypadá stejně hloupě jako člověk v džínové bundičce na plese. Stejné je to s jazykem. Budete-li u táboráku mluvit spisovnou češtinou, vzbudíte stejnou pozornost, jako když při veřejném proslovu budete mluvit obecnou češtinou nebo slangem. Slang má své místo v určitých profesích nebo věkových vrstvách, obecná čeština zase v neformální situaci. Budu-li ovšem hovořit na veřejnosti, musím mluvit univerzálním jazykem, který spojuje všechny příslušníky našeho jazykového společenství, tedy spisovnou češtinou.
18/ Pohybovat se ve společnosti s utaženou kravatou je mnohdy náročné…
Není to pohodlné, ale do společnosti nechodíme proto, abychom se cítili pohodlně, ale abychom naplnili očekávání ostatních. Není možné nosit sešlapané boty jen proto, že jsou pohodlné. K perfektnímu oblečení patří i perfektní doplňky, nesmíme zapomínat na detaily. Vše musí být v souladu. Říká se tomu outfit. Jeden příklad ze soudobé společnosti: Není třeba možné, aby někdo byl perfektně oblečen a přitom byl bos. Někteří lidé nutí své hosty, kteří přijdou v obleku či kostýmku na návštěvu, aby se zuli. To jsou pozůstatky ze 70. let, kdy se rozestavěná sídliště podobala spíše oraništi než městu. Dnes k zouvání, tedy ztrapňování hostů, není důvod. Vysavač máme všichni, ne?
19/ Dá se to vůbec vydržet, být po celou dobu jakýmsi „napucovaným panákem“, který úzkostlivě dodržuje daná pravidla? Nemůžu si po nějaké době říci, že první dojem už mám za sebou, tak proč si neudělat trochu pohodlí?
To by se chápalo jako společenské selhání. Mám za sebou náročnou školu. Jednou jsme letěli na oficiální návštěvu do Austrálie. Když jsme startovali v Praze, bylo -14°C, zato v Darwinu bylo 38°C ve stínu. Na letištní ploše jsme stáli v černém obleku, bílé košili a saku s utaženou kravatou plných 40 minut, než proběhl uvítací ceremoniál, a nehnuli jsme přitom ani brvou, protože společenská situace to vyžadovala. Je proto třeba rozlišovat, o jakou společenskou akci se jedná. Jsem-li na nějaké neformální garden party, pak si můžu dopřát trochu pohodlí. Ale jsou formální situace, kdy to prostě nejde, a cit pro společenskou situaci by nám neměl dovolit povolit si kravatu nebo si zout boty pod stolem jen proto, že je to pro nás pohodlnější.
20/ Zažil jste nějaký trapas, úsměvnou příhodu, na kterou vzpomínáte rád do dnes?
Nejsem člověk, který by vyvolával trapasy, ale pár jsem jich zažil. I u pana prezidenta /smích/. Na summitu v Helsinkách, kde bylo přítomno 51 hlav států, prezident Havel přišel na závěrečnou recepci ve smokingu, zatímco ostatní byli v černých oblecích. Bylo to hrozné faux-paux, protože smoking měl pouze on a ještě 10 číšníků kolem. Chudák pan prezident trávil celou recepci na záchodě, kde nervózně kouřil, díval se na hodinky a modlil se, ať už proboha ta trýzeň skončí. Tehdy to byla chyba protokolu, ale dlouho jsme na ten trapas vzpomínali. Nicméně, když se jednou konala na Hradě smokingová večeře s mexickým prezidentem, tak si vzpomínám, že prezident Havel otevřel dveře do sálu, udělal krok a běda! – uvnitř stálo 160 lidí ve smokingu - a on měl na sobě černý oblek… Rozhlédl se, v setině vteřiny udělal krok zpátky, dveře tiše zavřel a za čtvrt hodiny přijel perfektně oblečen ve smokingu. Já si dávám na takové věci pozor, jsem člověk, který se ve společnosti hodně kontroluje, nic si neodpouštím a nic si neusnadňuji. Ale přesto se mi podařilo před několika dny v jednom z nejdražších hotelů v Praze, ve Four Seasons, kde jsem byl na obchodní snídani, udělat těžké faux pas. Když jsem zvedl skleničku s fresh džusem na dlouhé stopce, zavadil jsem o menu, které jsem si zrovna četl, a celý obsah sklenice jsem si vylil na košili. Doufám, že to byl můj poslední trapas, ale kdo ví…?
21/ Ne všude ve světě se dodržují stejné zvyky. Někde si podáváte ruku, někde se klaníte, jinde musíte pokleknout. Stalo se Vám někdy, že to někdo popletl?
Takové věci se můžou stát jen někomu, kdo na ně není připraven. Když cestujete do zemí s jinou kulturní tradicí, je vaší společenskou povinností se seznámit s odlišnými zvyky, abyste nikoho neurazili. My jsme přesně věděli, že v Saúdské Arábii si nesmíme přehodit nohu přes nohu, protože to je urážka hostitele, a že kávu musíme brát pravou rukou, a ne levou. To jsou staleté zvyklosti, které musíte respektovat. Když jsme cestovali s prezidentem po světě, museli jsme vědět, že ortodoxní židovka vám ruku nepodá, že muslimovi žena ruku nepodává, že v Thajsku nesmíte pohladit dítě po hlavičce, že v Japonsku nebo v Koreji se nesmrká na veřejnosti. Když jsme přijeli na Nový Zéland k Maorům, věděli jsme, že jejich pozdrav spočívá v tom, že se nosem a čelem dotknete svého protějšku. Protože jsme na to byli připraveni, nikdo z nás tyto problémy neměl.
22/ A kdyby se přece jen něco stalo?
Pokud by samozřejmě nedošlo k nějakému opravdu velkému skandálu, tak by se nestalo vůbec nic. V kontaktu různých kultur se mnohé promíjí. Vypráví se historka, jak členové delegace jednoho afrického státu na večeři v Bílém domě při slavnostní večeři vypili vodu z finger-bowl, misky na oplachování prstů. Američtí hostitelé měli na vybranou: buď je ponížit a v misce si opravdu opláchnout prsty, nebo vodu vypít taky. Správně zvolili druhou možnost, aby v hostech nevzbudili pocit trapnosti. Drobné prohřešky proti bontonu ponecháváme zásadně bez povšimnutí. Nemůžeme na to ovšem hřešit, leckdy jde o porušení ne společenských, ale náboženských zvyklostí, a to uvádí hostitele do tísnivé situace.
23/ Byl jste mluvčím prezidenta Václava Havla. Dostal jste se s ním kvůli rozdílnosti názorů někdy do střetu?
Těžko hovořit o střetech. On dříve, než vydal jakékoliv rozhodnutí nebo pokyn, dlouho s námi o tom diskutoval a rozhodoval se teprve až na základě našich rozhovorů. Já jsem pocit konfliktu nikdy neměl. To rozhodně ne. Tým Václava Havla byl sestaven z lidí, kteří měli podobnou politickou orientaci jako on a kteří se s ním shodovali v názorech na demokracii a na otázku lidských práv. V tom jsme byli všichni zajedno a k nějakým střetům rozhodně nedocházelo. V detailech jsme se ovšem někdy rozcházeli a diskutovali o nich, někdy jsme se i přeli.
24/ Všechno jste tedy mohli prodiskutovat v klidu?
Člověk si musel uvědomit, kdo je ta autorita, která jde s kůží na trh. Prezident byl odpovědný za politiku, já zase za to, jak se co řekne.
25/ V současné době běží v televizi Váš pořad Etiketa. Jste takový doopravdy i v běžném životě?
Jsem naprosto normální člověk. Nechodím doma v obleku a do kavárny ve smokingu. Na chalupě pobíhám v šortkách nebo s místními sousedy popíjím v hospodě pivo. A co teprve, kdybyste mě viděla na závěrečném večírku karlovarského filmového festivalu ve čtyři ráno! Tam můžu zpívat, tančit, sundat si sako, což samozřejmě na recepci ve Španělském sále nejde. Doma jím banán rukou, ale umím ho jíst i příborem, abych ve francouzské restauraci neudělal ostudu. K etiketě musíme mít tvořivý přístup. Pořad o etiketě chce hlavně připravit lidi na různé společenské situace, které je mohou potkat. Chceme je třeba připravit na to, že se můžou dostat do solidní, drahé restaurace, kde záleží na úrovni stolování. Musí například vědět, kam patří látkový ubrousek, jaké příbory se používají, které z nich se berou jako první. Chceme, aby se lidé neocitli v tísni jen proto, protože nevědí, jak si v dané konkrétní situaci počínat. Takový člověk pak raději do společnosti nejde a sedí doma. Často se mě lidé ptali, jestli mě nesvazoval přísný „hradní“ protokol. Ne, naopak, jestli si pravidla etikety a protokolu osvojíme, osvobodí nás to od nejistoty, zda něco neděláme špatně. Pak se můžeme plně soustředit na komunikaci s lidmi a můžeme si společenskou událost užívat.