O etiketě, Václavu Havlovi a umění úsměvů

Po listopadu 1989 se Ladislav Špaček (nar. 1949) vynořil na obrazovce tehdejší Československé televize jako moderátor. Díky své sympatickému vzhledu a profesionálnímu vystupování byl zosobněním nových časů. Poté byl více než deset let jedním z klíčových spolupracovníků prezidenta Václava Havla. Po odchodu z Hradu se proslavil seriálem o etiketě. "Mnozí si myslí, že dodržování společenských pravidel člověka svazuje. Pravdou je ale pravý opak. Když máte určité věci v krvi a nemusíte se pořád hlídat, abyste něco nepopletli, můžete se u stolu lépe soustředit třeba na konverzaci. Je to stejné, jako když umíte řídit auto, a nemusíte stále přemýšlet nad tím, jak řadit," tvrdí muž, který dnes radí politikům a manažerům, jak správně komunikovat s podřízenými i s veřejností. Následující exkluzivní rozhovor pro Opel magazín se točí kolem unikátních vozů i běžných mezilidských vztahů.

Výuka komunikace zní pro laika trochu záhadně. Můžete popsat, v čem spočívá?

Kolem komunikace - verbální i nonverbální - se točí skoro všechno v životě. Už Aristoteles přece říkal, že člověk je zoon politikon, tedy tvor společenský. Učím tento obor na Fakultě sociálních věd a kromě toho poskytuji soukromé lekce - hlavně pro manažery a politiky. Těm prvním radím, jak lépe prodat své nápady a výrobky. Často se totiž stává, že firmy, které vyrábějí horší zboží, mají lepší pověst, než ty, které sice produkují výrobky lepší, ale neumějí je přitažlivě nabídnout. U výuky politiků je princip stejný. Vysvětluji jim, jak co nejlépe získat voliče pro jejich volební program. A protože letos byly volby parlamentní a na podzim nás čekají nás ty komunální, mám práce až nad hlavu.

Vyučujete také etiketu. Proč je pro manažery tak důležitá?

Představte si, že jste mladý člověk, který dokonale rozumí třeba počítačům nebo automobilům. A tím pádem se ve firmě dostanete na špičkový post. Čeká vás pracovní schůzka, například v luxusním hotelu v Londýně. Máte se sejít s člověkem, který chce při setkání zjistit, co jste zač. A buď s vámi uzavře, nebo neuzavře kontrakt za mnoho milionů. Vy přijdete a on si všimne, že nemáte vyčištěné boty. Uvidí, že jste si vzal k obleku mokasíny a že máte špatně uvázaný uzel na kravatě. Pak oběd začnete tím, že mu omylem sníte jeho rohlík. A během jídla se neustále kontrolujete, abyste neudělali nějaké další faux pas. Vaše konverzace tudíž postrádá lehkost a působí upachtěně. Ten člověk si pravděpodobně řekne, že jste buran. Smlouva bude v háji a on se s vámi už nikdy nebude chtít setkat.

Diváci si vás pamatují jako moderátora zpravodajských relací v televizi. Co jste dělal předtím?

Než přišla nabídka do televize, vyučoval jsem na filozofické fakultě vývoj spisovné češtiny od desátého století po současnost. Mezi mé studenty patřili zajímaví lidé. Třeba spisovatel Michal Viewegh, dnešní ředitel zoologické zahrady Petr Fejk, nebo současný šéf Národní knihovny Vlastimil Ježek. A právě on mi tenkrát řekl, že jeho kamarádi v televizi hledají nějakého důvěryhodného čtyřicátníka a že jim řekl o mně. Nejdřív jsem ho nebral vážně, ale když už to zopakoval asi potřetí, zašel jsem se do té televize podívat. Během půlhodiny jsme si plácli a za týden už jsem moderoval přímý přenos z federálního shromáždění.

Jak jste se stal mluvčím Václava Havla?

Jednoho dne, v listopadu roku 1992, přišel pan prezident do televize. Začali jsme si povídat a on mi během deseti minut to místo nabídl. Neváhal jsem snad ani pět vteřin a okamžitě ho přijal. Jeho názory i postoje mi totiž byly neobyčejně blízké, což platí dodnes.

Čeho si na něm nejvíc vážíte?

Především jeho hlubokého smyslu pro demokracii. Je to člověk, který si hluboce váží svobody, což dokázal nejen v prezidentské funkci, ale celým svým životem. Po celém světě je respektován jako obhájce základních lidských práv. Vážím si také jeho nezměrné laskavosti a vstřícnosti. Mnohokrát, když jsme něco pokazili, jsem si představoval, jak by zareagoval normální šéf. Ale on, když se doopravdy rozčílil, jenom chodil po místnosti a tiše si mumlal, že tohle se nemělo stát. On prostě neumí nikomu vynadat a nemá v povaze se komukoli mstít. A samozřejmě si vážím i obrovského díla, které vykonal pro naši zemi. Byly to tisíce malých i velkých kroků, které už si dnes vůbec neuvědomujeme, natož abychom je docenili.

Co byste mu naopak vytknul?

Ohledně konkrétních rozhodnutí nic. Spousta věcí se samozřejmě dala udělat jinak, jenže dějiny se nehrají na zkoušku. Hrají se jako premiéra, kterou nelze vrátit zpátky. Václav Havel navíc řadu věcí, které mu dnes lidé vyčítají, udělat prostě nemohl. Nemohl třeba zakázat komunistickou stranu, protože nebyl žádný diktátor a respektoval demokratické mechanismy. Nebo záležitosti kolem kupónové privatizace... Kdo tehdy věděl, že povede ke vzniku všelijakých podvodných fondů, v nichž spousta občanů přijde o své úspory? Kdyby to tenkrát společnost tušila, zřejmě by se vydala jinou cestou. Jenže ty kroky se musely dělat za pochodu. A soudit je podle toho, co víme dnes, je nespravedlivé.

Jako člen prezidentova štábu jste s ním často jezdil autem. Jak vypadá přeprava hlavy státu?

U přepravy chráněných osob je rozhodující, jak rychle a bezpečně budou dopraveny do cíle. Jejich vozy řídí dokonale vycvičení policejní šoféři. Mají výjimku ze zákona a nemusejí se proto ohlížet na předpisy. Mohou naopak využívat všech dopravních skulin, včetně jízdy na červenou nebo po tramvajových kolejích. Samozřejmě nesmějí ohrozit běžný provoz a civilní občany. Za víc než deset let, co jsem jezdil v Havlově koloně, nebo přímo s ním, nevím o jediné podobné kolizi. Důležitý je také fakt, že ta auta jsou na špičkové technické úrovni. Je to podobné jako u silničních soutěží. Když se na ně dívá laik, říká si, jak jsou nebezpečné. Jenže závodní jezdci jsou vytrénovaní a mají patřičně vybavená auta.

Zažil jste, že by někdo Václava Havla fyzicky napadl? Co v takové chvíli dělá prezidentova ochranka?

Má jediný úkol - chránit prezidentovo zdraví a život. V této souvislosti se vypráví jedna úsměvná historka. Odehrála se v době, kdy pan prezident ještě bydlel na Rašínově nábřeží. Jeden nejmenovaný poslanec šel kolem a před jeho domem uviděl limuzínu se dvěma policejními auty. Rozhodl se, že půjde Václava Havla pozdravit. Jenže ochranka ho neznala a zpozorněla. On si to uvědomil a sáhl si do náprsní kapsy pro poslanecký průkaz. A v příští vteřině už ležel na zemi obličejem na dlažbě. Když se zjistilo, o koho jde, samozřejmě se mu omluvili a pustili ho. Vzpomínám si ale i na situace vážnější. V době, kdy probíhala válka v Bosně, se Václav Havel kriticky vyjádřil o akcích Srbů. A právě tehdy se objevila zpráva, že v Praze se pohybují lidé, kteří by mu mohli ublížit. Nastala nejvyšší pohotovost a my jsme právě ten večer šli na nějakou premiéru do Lucerny. Pamatuju si, že jsem se pořád rozhlížel kolem sebe a byl jsem dost nervózní. Naštěstí jsem ale nezažil, že by prezidenta někdo doopravdy ohrozil. Pokud se dostatečně dbá na prevenci, stává se to většinou jenom ve filmech.

Jak vznikl váš populární seriál o etiketě?

Léta dopředu jsem věděl, kdy vyprší prezidentův mandát a kdy z Hradu odejdu. Pracoval jsem pro Václava Havla, protože jsem sdílel jeho hodnoty. A po jeho odchodu jsem na Hradě už neměl co pohledávat. Ale předem jsem si žádné další místo nevyjednával, ačkoli nějaké nabídky jsem měl. Připadalo by mi to nemravné... Po odchodu z funkce mluvčího jsem chtěl zkusit být svým vlastním pánem. Nemít pořád zapnutý mobil, nemuset se dohadovat s podřízenými a odpočinout si od permanentního stresu, který jsem zažíval předtím. S bývalými kamarády z televize jsme založili firmu, která se zabývá komunikací. A v té době jsem viděl nějaký pořad o jídle. Všiml jsem, jak jsou v něm lidé kolem rautového stolu bezradní. A napadlo mě, že by se dal natočit seriál, který by vysvětlil zásady správného chování v podobných situacích. Zároveň jsem se tím odstřihl od své bývalé image. Předtím jsem totiž propůjčoval tvář a hlas myšlenkám někoho jiného. Zatímco v tom cyklu jsem vystupoval sám za sebe.

Máte pocit, že se naše znalosti bontonu zlepšují?

Rozhodně. Vidím to na velkém zájmu veřejnosti o to, co dělám. Mé tři knížky o etiketě jdou na dračku. Lidé živě reagovali i na chat, který jsem měl v České televizi. Při svých kontaktech s manažerskou vrstvou zjišťuji, že se zlepšilo především oblékání. Muži už si umějí vybrat kvalitní košile, dobré obleky a pořádné boty. Zlepšují se i kontaktní formy komunikace - představování, podávání ruky a tak podobně. Lidé jsou obratnější i v konverzaci, což je také jistý typ společenské dovednosti. Najednou jako by měli víc témat k rozhovorům.

A co v běžném životě?

Tam to jde bohužel mnohem pomaleji. Když se dva lidé srazí v přeplněné tramvaji, pořád ještě na tu banální kolizi nedokáží zareagovat s úsměvem. Když do sebe vjedou s nákupními vozíky v supermarketu, jsou apriori naštvaní, místo aby se jeden druhému vlídně omluvili. Stále přetrvává také bezohlednost na silnicích. Naše chování za volantem je přitom jen jinou variantou toho, jak si počínáme na ulici nebo doma. Znám jednu Indku, která se nechala slyšet, že by v Čechách ráda žila natrvalo. Vzápětí ale dodala, že jí vadí, jak málo se na sebe usmíváme. Když občas pozoruji ty nasupené tváře, co vycházejí po ránu z metra, ptám si, co se těm lidem proboha stalo? A přitom Česká republika rozhodně nepatří mezi země, kdy existují důvody k permanentní naštvanosti. Taková Indie je na tom přece mnohem hůř.

Ptal se: Jan Foll

Desatero správného manažera

1. Správný manažer přichází na každé jednání pečlivě připraven.
2. Přichází vždycky včas. Na cestu si nechává minimálně půlhodinovou rezervu, aby nebyl ve stresu a při jednání nepůsobil nervózně.
3. Dbá na to, aby vyvolal dobrý první dojem. Nemá totiž šanci, aby vyvolal první dojem podruhé.
4. Správný manažer by měl oblečen přiměřeně situaci a denní době - během dne v denním obleku, během večera ve večerním. Dbá i na doplňky v podobě kravaty či opasku.
5. Vychází z domu hladce oholen, nebo s pečlivě zastřiženým vousem. Dbá na vnější upravenost a tělesnou hygienu, včetně používání deodorantů. Musí být totiž fyzicky přitažlivý a nikoli odpuzující. Noblesa se pozná na první pohled podle vyčištěných bot!
6. Správný manažer musí umět naslouchat. Jedině tak totiž porozumí prostředí kolem sebe a dokáže učinit správné rozhodnutí.
7. Musí umět analyzovat všechny informace, které získá. Za rozhodnutím, které učiní po jejich zpracování, si musí umět stát.
8. Musí být empatický a galantní k podřízeným, zejména k ženám. Jedině tak si získá jejich úctu i autoritu.
9. Při každém jednání dodržuje určitý řád. Nejdřív naslouchá, pak argumentuje, poté přesvědčuje a nakonec uzavírá dohodu, které samozřejmě může skončit kompromisem. Žádnou z uvedených fází jednání však nelze přeskočit.
10. Správný manažer je vždy taktní. Vystříhá se všeho, co by mohlo druhým lidem působit újmu. Snaží se naopak jednat tak, aby svému okolí působil radost.

Jan Foll