Spadl mi řízeček…co s ním?
Sezóna večírků je v plném proudu. Už vám někdy spadlo něco na zem? Co jste dělali? Taky jste si mohli vylít červené víno do klína nebo se sebevědomě procházet sálem s rozepnutým poklopcem. Ale to jsou jen kritické výjimky, daleko častější jsou běžné společenské situace, ve kterých si nevíte rady: potkají se dva páry a chtějí si podat ruce, nebo se dokonce musejí před tím ještě představit. Kdo začne a jak?
Do módy se dostává etiketa. Je pořád ještě důležité, jak se chováme? Je, a bude to důležité stále. „Na zdvořilosti člověk reaguje jako vosk na teplo“, řekl Arthur Schopenhauer.
BOX
Při státní večeři v Bílém domě členové delegace jednoho nejmenovaného státu vypili z misek na opláchnutí prstů (finger-bowl) vodu, protože netušili, k čemu misky slouží, i když v nich plave plátek květu růže nebo snítka máty, aby bylo zřejmé, že voda není určena k pití. Američané u stolu si mohli vzápětí ve svých miskách opláchnout prsty, jednali by přece v souladu s pravidly etikety, ale jejich hosté by do smrti nezapomněli na trapas, který zažili v Bílém domě. Američané pak vypili vodu ze svých misek s takovou samozřejmostí, že hosté vůbec nepostřehli, co se vlastně přihodilo.
Pravidel pro chování ve společnosti je vlastně málo, není problém si je osvojit, ale umět je použít v různých situacích. Např. jedno z pravidel říká, že ve společnosti má přednost žena, starší a nadřízený.
Představování:
Představuje se mladší staršímu, muž ženě, ale pozor, ruku podává naopak ten společensky významnější. A co když se setká žena se starším mužem nebo s nadřízeným? Věk i funkce jsou relativní, dáme přednost ženě. Muž by musel být velmi starý nebo zasloužilý, aby získal přednost před ženou.
Dva páry
Setkají-li se na večírku dva páry, přirozenější je, že se pozdraví ti, kteří se znají, a pak představí své partnery. Např. na firemním večírku se znají oba muži, podají si ruku a pak ten mladší (nebo podřízený) představí svou partnerku. Žena významnějšího muže jí podá ruku, pak starší muž představí svou partnerku, ta podá ruku mladšímu muži a současně mladší žena podává ruku staršímu muži.
BOX
Podávání ruky není všude na světě samozřejmostí: v islámských zemích ruku nepodává žena, ale muž, a na rozdíl od naší kultury ruku podává společensky méně významný tomu významnějšímu (podřízený nadřízenému). Ortodoxní židovka si ruku nepodává, ve východní Asii se zdraví sepnutými dlaněmi a úklonou, a dokonce u kmene Maorů na Novém Zélandě vás přivítají přitisknutím čela a nosu na váš nos a čelo.
Oblečení
Na pozvánkách se většinou dočteme instrukci jen pro muže, protože ten má jen tři úrovně oděvu: šedý oblek (odpolední), černý oblek (večerní) a smoking (vysoce slavnostní). Je-li předepsán černý oblek, a my máme doma smoking, vezmeme si ho? Nikdy. Pokyn musíme dodržet, už proto, abychom nebyli oblečeni lépe (ani hůře) než hostitel. Uzel kravaty volíme podle typu límečku: do úzkého Kentu jednoduchý Shelbyho uzel, do širokého „žraloka“ masivní windsdorský uzel.
BOX
Název dali kravatě Chorvaté, které si najal francouzský král Ludvík XIII., aby z nich vytvořil jízdní pluk. Chorvatské dívky vázaly svým mládencům na rozloučenou před cestou do ciziny kolem krku barevné šátky jako symbol věrnosti. Francouzům se tato ozdoba, ostatně jinak známá už od starověku jako praktická ochrana před chladem, zalíbila a nazvali ji podle Chorvatů (fr. Croates).
Žena pak volí takové oblečení, aby s partnerem vytvořili souladný pár.
K šedému obleku si žena bere krátké odpolední barevné šaty, koktejlky. K černému obleku si vezme krátké šaty večerního střihu a lodičky, ke smokingu nejlépe velkou večerní – dlouhé šaty s dekoltem, na ramínka nebo bez ramínek – ale i krátké slavnostní šaty. A pozor: do společnosti vždy punčochy.
Stolování
Příbory odebíráme vždy z vnější strany směrem k talíři. Vidličku držíme hroty dolů – napadá vás, že se takhle moc nenajíte? O to při slavnostní večeři nejde, hlavní je duchaplná konverzace. „ Mlčky a beze slova se ve společnosti nacpat je vlastní pouze vepřům“, řekl Plútarchos z Chaironeje
Když odložíme nůž a vidličku vezmeme do pravé ruky, můžeme ji držet hroty nahoru, jako lžíci. Sklenice držíme jen za stopku a to tím níž, čím je víno chladnější, tedy sekty úplně dole. Lžíci u bujónů necháváme na podšálku, papírový ubrousek si nedáváme na klín a látkový ubrousek neodkládáme na talíř.
BOX
Počátkem devadesátých let se v tisku objevila fotografie našeho ministra s delegací japonských podnikatelů. Nebylo by na ní nic zvláštního, kdyby pan ministr neměl za pasem obrovský bílý ubrousek připomínající sukni, navíc se zjevnými stopami tmavé omáčky. Po skončení večeře projevili hosté přání se s ministrem vyfotografovat. Všichni vstali od stolu a mířili k fotografovi. Šli jedním směrem, takže jediný, kdo viděl, že ministr má ubrousek stále za pasem, byl fotograf. Ten by ovšem byl ten poslední, kdo by ministra upozornil, protože věděl, že takovou fotografii už nikdy neudělá.
Nehody
A co tedy s řízečkem na zemi? Nejhorší řešení: sebrat ho. Představujete si, jak při tom vypadáte? A co s ním pak uděláte? Položíte ho zpátky na mísu? Nebo na svůj talíř? Budete chodit po sále s řízečkem v ruce a vyhlížet servírku? Ne, jediné správné řešení je nenápadně ho nohou zasunout pod rautový stůl, kde klidně počká až do konce večírku.
A co rozepnutý zip? Upozorníme muže, i když ho neznáme, a jsme navíc žena? Ano. Ve společnosti máme lidem prokazovat dobro. Postižený na svůj defekt určitě dříve či později přijde, v nejhorším případě až doma… Pak ho čeká bezesná noc. Raději překonejme ostych a nedopusťme, aby byl kdokoliv terčem posměchu nebo útrpných pohledů.
Co na to odborník:
Ladislav Špaček, poradce v oboru komunikace a etikety. Po televizním seriálu a „televizní“ knize Etiketa vydal Velkou knihu etikety, která odpoví na všechny otázky, a pro mládež připravil příručku Slon v porcelánu.
Potíže ve společnosti způsobuje jednak neznalost pravidel, to bychom leckomu ještě odpustili, jednak nedostatek taktu, a to je horší. Takt znamená uvědomit si, co se druhého dotkne, a co nikoli. „Takt spočívá v tom, že víme, jak daleko zajít, aniž bychom zašli příliš daleko“, napsal Chesterton.
Není žádný důvod, proč si neosvojit pravidla chování ve společnosti, a tak získat potřebnou jistotu. Známe-li pravidla, víme, co bude následovat a jak se budou chovat ostatní. To nám dodává klidu. Pravidla etikety nás nesvazují, naopak, když je známe, můžeme se soustředit na zábavu a ne na řešení rébusů s představováním nebo stolováním. Etiketa neznamená jen noblesní chování v luxusní restauraci - svoje pravidla má chování v rodině, v zaměstnání, v pizzerii. Vždy musíme odhadnout, jaká je úroveň společenského setkání, a té se přizpůsobit, a to jak oblečením, tak způsobem stolování a chováním. Pravidla etikety se modernizují, přizpůsobují se novému životnímu stylu, Guth-Jarkovský je legenda a legendy patří do historie. Nové trendy jsou uvolněnější a pohodlnější, ale pravidla se jen proměnila, nevytratila se, protože etiketa je jen jiný výraz pro slušnost a zdvořilost – a ty potřebujeme stále víc.
Se společenskou výchovou je to jako s plaváním: je nutné začít od raného dětství (Ladislav Špaček je patronem hry pro děti Nešťourej se v nose); učit se držet správně příbor v dospělém věku je hodně pozdě.