Nejlépe relaxuji mezi lidmi
„Ježíšmarjá, dobrý večer“. I takto neformálně, přátelsky, vás může pozdravit na některé společenské akci Ladislav Špaček. To tehdy, když je překvapen, neboť i mistr etikety se občas neovládne. Všichni si tohoto muže pamatujeme převážně z dob, kdy působil na Hradě jako tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla. Dnes se stlal autoritou a mistrem v oboru etiketa, která se stala nejen jeho koníčkem, ale i zaměstnáním.
Setkání s Ladislavem Špačkem jsou vždy příjemná, je na něm vidět, že galantnost nemá jen naučenu, že ji má v krvi. A tak díky jeho vstřícnosti jsme si popovídali nejen o tom, co před lety obnášela práce mluvčího prezidenta republiky.
“Je to zvláštní profese, jste ve službě v podstatě 24 hodin denně. A navíc: pracujete pro instituci, kterou ztělesňuje jen jediný člověk, on sám je ta instituce. Musel jsem být neustále připraven i na to, že se mě novináři z druhé strany zeměkoule ve tři hodiny v noci zeptají na názor prezidenta Havla na jakýkoli domácí či světový problém.“ Aby mohl Ladislav Špaček kdykoli okamžitě odpovědět, musel být přítomen všem jednáním, musel znát mediální svět a v neposlední řadě rozumět politickým souvislostem. Na dotazy byl připraven i ve chvíli, kdy nebyl s prezidentem v kontaktu. Často spolu hovořili o různých věcech, i o těch, které nebyly v tu chvíli aktuální. Důležitá byla i se domluva, jak se budou informace prezentovat veřejnosti, jakými prostředky se budou šířit, kdy a jakým způsobem se oznámí nebo kdo tuto informaci sdělí. Práce tiskového mluvčího byla náročná nejen časově a psychicky, ale také díky její mnohotvárnosti, kterou v sobě prezidentská funkce zahrnuje. Kromě ukázněnosti vyžadovala také obrovskou obezřetnost a diplomacii.
Ćím vás tato práce obohatila, v čem pro vás byla zajímavá?
„Každý den byl dobrodružství, nikdy jsem nevěděl, kdy a jak skončí. Byl jsem u toho, když se formoval náš nový demokratický stát, když se utvářely jeho instituce a vymezovaly si vzájemné vztahy.“ Ladislav Špaček poznal všechny politiky uplynulých patnácti let, byl u jmenování i demisí všech ministrů, účastnil se všech důvěrných jednání, kde se rozhodovalo o osudu státu. Procestoval přinejmenším padesát zemí všech kontinentů, potřásal si rukou se všemi hlavami států, korunovanými hlavami, večeřel s britskou královnou, americkými prezidenty, thajským králem, japonským císařem. Byl na summitech NATO, kde se plánovaly vojenské operace na Balkáně nebo v Iráku. Ladislav Špaček vzpomíná: „Letěl jsem vrtulníkem nad bojovými liniemi v Bosně, navštívil jsem indiánský kmen v amazonském pralese, viděl jsem sochy na Velikonočním ostrově, na Valném shromáždění OSN jsem seděl vedle Fidela Castra. Viděl jsem největší luxus i největší bídu světa. To vše díky tomu, že Václav Havel byl celosvětově uznávaným politikem a všechny státy si považovaly za čest, když je navštívil.“
Co všechno to vyžadovalo, pohybovat se mezi lidmi s tolika různými názory?
„Především kázeň, pak toleranci a porozumění problémům všech stran. Nemyslím jen ve vnitřní politice, ale také na mezinárodním poli. Vyznat se v detailech vztahů mezi Řeky a Turky při návštěvě Kypru, v postojích arabského světa vůči naší civilizaci, ve spleti nacionálních a náboženských svárů mezi národy Balkánu nebo mezi Izraelem a Palestinci nebylo snadné. Musel jsem neustále studovat hory materiálů, abych neudělal chybu a nezavlekl prezidenta nebo Česko do nějakého mezinárodního problému. Každé slovo mohlo v přecitlivělých oblastech znamenat výbuch, Naštěstí jsem měl velkou oporu v ostatních spolupracovnících prezidenta. Bylo mezi nimi mnoho vynikajících odborníků, mnozí jsou dnes velvyslanci po celém světě.“
Jaké to bylo, přizpůsobovat se různým mentalitám národů a jak vidíte Čechy?
„To byl také někdy oříšek, protože cílem vzájemných kontaktů mezi státníky je zlepšovat vztahy, a ne je nabourávat necitlivým chováním. Každá země je něčím pozoruhodná, a to i ty, které patří do téhož civilizačního okruhu. Např. si musíte zvyknout, že zásadní politické projevy se v Americe nepronášejí v zasedacích síních za velkého soustředění posluchačů, ale u oběda, kde cinkají sklenice a příbory, lidé jedí, baví se - a státník při tom pronáší projev nebo diskutuje o budoucnosti světa. U kmene Maorů na Novém Zélandě nás vítali tak, že přitiskli svůj nos a čelo na náš nos a čelo. Od mladších příslušnic kmene to ještě šlo vydržet, ale když vás takhle zdraví statný válečník…“ Za nejnáročnější považuje Ladislav Špaček návštěvy arabských zemí. V té nejkonzervativnější, Saúdské Arábii, musíte pamatovat na desítky přikázání: nesmíte si přehodit nohu přes nohu (ukázat někomu podrážku je urážka), veškeré jídlo berete jen pravou rukou (levá je nečistá), čaj můžete jen ochutnat, ale kávu musíte dopít (pití kávy je rituál), Arabovi se musíte dívat do očí a strpět doteky, ba i líbání mezi muži (muslimové jsou velmi srdeční a kontaktní), Arab nezná pojem času, nemá rád evropskou věcnost, hodiny hovoří o rodině, o dětech, o zemi, než se dostane k tomu, kvůli čemu jste se sešli, a nesnáší netrpělivost. A tady už slyšíme slova jako z učebnice etikety: „Vztahy mezi civilizacemi musí být prodchnuty tolerancí. My si ji můžeme dovolit, jsme povzneseni nad náboženské nebo etnické spory, to už máme dávno za sebou“.
Za důležité považoval Ladislav Špaček ve své profesi, umět od sebe oddělit pracovní a soukromý čas.
Jak jste relaxoval nebo se snažil odreagovat se od pracovních povinností?
„Strávil jsem na Hradě více než deset let a z toho většinu času jsem neměl dovolenou ani prostor pro soukromé záležitosti. Když jsem někdy skončil dřív, šel jsem procházkou z Hradu přes Malou Stranu, Karlův most a Staré Město, zastavil se v hospůdce, dal si skleničku červeného vína a díval se na lidi a konečně jsem mohl mlčet. Ale jen do té chvíle, dokud si někdo nepřisedl…“
Když vyšetřil volný víkend, trávil ho na chalupě v Českém ráji s kamarády. V Praze na ně neměl čas, jak si posteskl, tak si to vynahrazovali společnými večery ve vinném sklípku, který si tam vybudoval.
Když se zeptáte, jaké jazyky L.Š. ovládá, objeví se rozpaky. Prožil svůj život až do r. 89 bez pasu, tedy bez možnosti výjezdu za hranice, a proto neměl žádnou motivaci, aby se učil cizí jazyky. Věděl, že se do anglicky nebo francouzsky mluvící země stejně nikdy nepodívá. Přesto se naučil anglicky, aby mohl číst a poslouchat zahraniční rozhlas. „Bez znalosti angličtiny bych svoji práce na Hradě nemohl dělat ani dvě hodiny. Denně jsem komunikoval s novináři z celého světa, provázel jsem prezidenta na cestách všemi zeměmi, vedl tiskové konference v Bílém domě.“
Vraťme se ale o pár let nazpátek. Ladislav Špaček vystudoval pedagogickou fakultu a později ještě Filozofickou fakultu UK, obor český jazyk a dějepis. Začínal jako kantor na základní škole, později vyučoval na Filozofické fakultě UK. Díky tomuto zaměření měl skvělé jazykové vybavení, cit, jak a kdy se k čemu vyjádřit a v neposlední řadě schopnost prezentace, což se mu skvěle hodilo jak v České televizi, kde moderoval Události, komentáře nebo přímé přenosy z Federálního shromáždění, tak později ve funkci tiskového mluvčího.
Na otázku, proč si vybral na vysoké škole právě český jazyk, odpověděl. „Jsem humanitně založený a čeština mě zajímala jako teoretický problém. Jazyk je vrcholným projevem lidského myšlení. Nejdůležitější mezi lidmi je princip komunikace. Na filozofii jsem se věnoval výuce vývoje českého jazyka.“
Na Hradě se zabýval médii, ale po odchodu z Hradu se začal zajímat i o etiketu, a ta se mu stala druhou profesí. Sám k tomu dodává: „Byl to vedlejší produkt již během mého působení na Hradě. Už tehdy jsem se zajímal o to, jak se připravují různé akce, jaká jsou pravidla pro chování v různých zemích, během diplomatického jednání apod. Po ukončení svého působení na Hradě jsem měl na společenských akcích možnost vidět dění z jiného úhlu pohledu. Někteří lidé byli bezradní, nevěděli, jak se obléci do společnosti, jak zacházet s příborem, jak správně stolovat, jak si uvázat uzel na kravatě… Začal jsem shromažďovat knihy, které o společenském vystupování vyšly. Ne všechny obsahovaly ucelené informace. A tak jsem se začal o tento obor zajímat a vložil do něj i své pracovní a osobní zkušenosti.“
V současné době se L.Š. věnuje etiketě profesionálně. Vybrané chování a umění komunikovat s lidmi ale nezískal jen díky působnosti na Hradě nebo čtením odborných knih o společenském vystupování, ale především díky svém tatínkovi. On byl můj první vzor v rodině, galantní muž s vybraným chováním, který si své obleky pečlivě vybíral a nikdy si k nim nezapomněl správně uvázal kravatu „Říká se, že gantlemanem se člověk nenaučí být, tím se člověk rodí. Přesto, že v dospělosti se můžeme mnohým pravidlům naučit, vybavenost z rodiny hraje tu nejvýznamnější roli“.
S etiketou také souvisí umění komunikace s lidmi, jak dosáhnout úspěchu, udělat lidem radost nebo jak je potěšit či být příjemným společníkem, třeba na pár chvil. Ladislav Špaček vzpomínal, jak seděl v Jižní Americe na formální společenské večeři s člověkem, o kterém věděl, že ho nikdy více nespatří. „Přesto jsem se s ním musel živě a srdečně bavit, nejen pro to, že to vyžaduje společenské chování, ale také, abych dobře reprezentoval nejen sebe, prezidenta, ale i svou zemi.“
Své postřehy a zkušenosti Ladislav Špaček uplatnil v oblíbeném televizním pořadu ETIKETA?.... Na konci loňského roku napsal také úspěšnou knihu Velká kniha etikety, do které můžeme nahlédnout nejen ve chvíli, když se chystáme do společnosti.
Ladislavu Špačkovi přináší tato práce radost i v tom, že má možnost vidět své výsledky. Díky tomu, že umí dobře veřejně hovořit, komunikovat, věci názorně předvést, nemá o zájemce, kteří chtějí zvládat etiketu, nouzi. „Těší mě, když se ve společnosti setkávám s lidmi, které jsem školil a na kterých je vidět, jak se už umějí vkusně obléknout, dokonale stolovat a být příjemnými společníky“.
Volný čas tráví nejen ve společnosti, ale i s rodinou, například na chalupě. Jeho syn Radim, vystudoval režii a podílel se na již zmíněném televizním pořadu Etiketa, dcera Daria zakotvila také u filmu jako produkční. Manželka Eva je učitelka, vede školu ve Vojtěšské ulici.
Jaký vlastně Ladislav Špaček je a kde je mu dobře? Svůj čas tráví především ve společnosti, kde nejen rád s lidmi komunikuje, ale také je pozoruje, což je nejen příjemné, ale také důležité pro jeho současnou práci. Má rád legraci, hezké věci, prostředí kolem sebe, lidi, kteří ho pozitivně nabíjejí. Pokud zbude mistru etikety volný čas, rád si něco přečte, ale pozor, nečte romány, zajímají ho politologické úvahy, knihy o smyslu dějin, o soužití civilizací, o globalizaci. Rád čte paměti osobností ze světa politiky, třeba Madeleine Albrightové nebo Billa Clintona, často proto, že mnohé z toho, co popisují, s nimi prožíval.
Rád si dá skleničku dobrého vína, kterému velmi dobře rozumí. „Bez lidí a společnosti si těžko dokážu představit byť i jen jeden jediný den. Jsem tvor společenský, potřebuji se bavit, diskutovat, být mezi lidmi.“ Proto žije v nejživějším centru Prahy a denně ho můžete potkat v některé restauraci nebo kavárně. Přestože si myslel, že po neustálém cestování v hradní funkci už nebude nikdy chtít vidět kufr, vábí ho volání dálek. Má rád velká města - New York, Řím, ale nejvíc Paříž. „Když někdy výjimečně zatoužím po samotě, odjedu na chalupu, ale za dva dny se mi stýská po velkoměstském ruchu. V Praze jsem doma“, uzavírá své vyprávění Ladislav Špaček.