Mediální trenér ústeckých primátorů
Ladislav Špaček absolvoval tisíce recepcí na nejrůznějších místech Země. Obědval se všemi americkými prezidenty, kteří žijí. Obstál v pařížském Elysejském paláci, u anglické královny v Buckinghamu i v Bílém domě ve Washingtonu. Všiml si, že nám všem schází lekce z etikety. A našim politikům přesvědčivé vystupování. Obojí se rozhodl napravit.
Můj život?
Nic dramatického!
„Vystudoval jsem pedagogickou fakultu a poté ještě filozofickou fakultu v Praze. Obor čeština-dějepis. Osmnáct let jsem učil. Působil jsem na katedře českého jazyka a české gramatiky Filozofické fakulty UK. Mojí specialitou byl vývoj české gramatiky od 10. století po současnost. Mohu se pochlubit skvělými studenty - například spisovatelem Michalem Vieweghem, ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem anebo Petrem Fejkem, ředitelem ZOO v Praze.
V roce 1990, kdy se začaly dít dramatické věci, jsem si řekl, že bych se možná mohl zabývat něčím novým. Jako na zavolanou přišla nabídka z Československé televize, kde potřebovali „seriózně vyhlížejícího čtyřicátníka“. Za pouhé čtyři dny jsem absolvoval první přímý přenos z Federálního shromáždění. Stal jsem se parlamentním zpravodajem, moderoval pořad Události, kometáře, řídil domácí zpravodajství.
V Československé televizi jsem strávil dva roky. Jednoho podzimního večera v roce 1992 přišel do studia ČT Václav Havel. Po pořadu, ve kterém vystupoval, se na mě obrátil s otázkou, zda bych pro něj nechtěl pracovat jako tiskový mluvčí. Ve službách prezidenta jsem strávil deset a půl roku. Velmi náročných - prakticky šlo o čtyřiadvacetihodinovou službu. Procestoval jsem více než padesát zemí světa. Byl jsem v kontaktu se světovými médii a musel být neuvěřitelně opatrný a obezřetný na každé slovo, které jsem vypustil z úst.
Když se k tomu přidružily nemoci Václava Havla a smrt paní Olgy, která byla vzácnou osobou, jež dokázala vytvářet neuvěřitelně příjemné prostředí v okolí pana prezidenta, tak šlo o práci stále obtížnější. Ale vydržel jsem až do konce a vůbec toho nelituji.
Když má mise Hradě končila, řekl jsem si, že dám přednost klidnějšímu životu. Proměnil jsem se v nezávislého mediálního konzultanta a vrhl se na oblast etikety.“
Když jste na Pražském hradě končil, neblesklo vám, že po roli mluvčího prezidenta už není vyšší post?
Samozřejmě, že i to bylo součástí uvažování o mém dalším působení. Nechtěl jsem úplně ztratit kontakt se světem médií a se světem politiky, ale na druhé straně jsem nechtěl být jeho přímým účastníkem. Když se mě kdosi ptal, proč jsem třeba nekandidoval na senátora, že bych měl jisté naděje, musel jsem přiznat, že jsem si za těch deset let politiky užil vrchovatě.
Knihu o tom, co všechno jste zažil, nenapíšete?
Karel Schwarzenberg kdysi řekl, že paměti jsou buď indiskrtétní, anebo nudné. Nudný být nechci a být indiskrétní se neslučuje s mojí povahou.
Pro jaké vaše vlastnosti si vás Václav Havel vybral za mluvčího?
Když jsem působil v Československé televizi, tak tam tehdy byly ještě komentáře. A z těch, které jsem psal já, byla jasně cítit má linie, a ta byla prezidentovi velmi blízká. Stejně jako mně názory, pojetí demokracie a pojetí budoucnosti světa Václava Havla. Pochopitelně, že Václav Havel věděl, že jsem člověk, který umí komunikovat, rozumí českému jazyku a nemá ostych před televizními kamerami. To byly patrně ty předpoklady, které rozhodly, že si mě vybral.
Václav Havel je silná osobnost. Poslechl vaše rady, jež se týkaly jeho komunikace s médii?
Václav Havel je hrozně nepoddajný člověk. Celý život se „šprajcoval“ a kladl odpor. Takže když jsem ho vedl k tomu, aby se vyjadřoval jednodušeji, když jsem doporučoval, aby namísto vysvětlování užil raději bonmot či přirovnání, protože televize pracuje se vteřinami a ne desítkami minut, které on potřeboval, tak mě vyslechl a nakonec pravil: „Tak víte co? Na to si najděte jiného prezidenta. To já dělat nebudu...“ A já oponoval: „Musíte, pane prezidente. Lidé vás mají rádi. A chtějí vás poslouchat. Vy jim to znemožňujete tím, že mluvíte složitě.“ Takto jsem pana prezidenta pečlivě a dlouho vychovával. Něco se naučil. Ale byla to těžká práce.
Teď radíte politiků. Jak úspěšnými žáky byli Petr Gandalovič a Jan Kubata, čili bývalý a současný primátor města Ústí nad Labem?
Pochybuji o tom, že třeba voliči na severu Čech, kteří se rozhodli volit Petra Gandaloviče, to udělali proto, že bedlivě studovali jednotlivé volební programy, vzájemně je porovnávali a dělali si poznámky... Ne, v politice to chodí tak, že důvěru voliče si musí získat politik. A důvěra se vyvolává tím, jak politik vypadá, jak hovoří, jak vystupuje, jaký má úsměv, jaký má účes a oblek. To je komplex vjemu, který rozhodne o tom, že si volič řekne: „Tak tenhle chlapík je sympatický!“ S mými kolegy probíráme s politiky i komunikaci před kamerou. Ta je nejdůležitější. Když budete chodit celý den po ulicích, potkáte třeba pět tisíc lidí. Ale i nejméně sledovaný pořad v televizi zhlédne desetitisíce až statitíce diváků. Účastníky našich kurzů natáčíme kamerou a pak jejich vystoupení analyzujeme. Politik se musí naučit hovořit volně a přitom se příjemně tvářit. Musí se naučit správně stát i dobře se posadit. Nekrčit hlavu mezi ramena, nekřížit nohu přes nohu, i když je to pohodlnější. Samozřejmě trénujeme obsah vyjádření. Volič musí od politika slyšet jasná, stručná sdělení. Přičemž to nejdůježitější musí zaznít hned v první větě. S Petrem Gandalovičem jsme cvičili i televizní debatu, v níž ho čekal tvrdý soupeř - Jiří Paroubek. A Petr v ní obstál na jedničku!
Dokáže se člověk, nadaný konkrétní povahou, opravdu ve svých projevech trvale změnit?
Záleží na něm, jestli chce! Úplně předělat člověka samozřejmě nejde. Vzpomeňme si na expremiéra Špidlu. To je typ pro politiku absolutně nevhodný. Je to introvert, který neumí komunikovat, neusmívá se. Podobný člověk má špatnou výchozí pozici ktomu, aby uchvátil voliče. Ale může se zlepšit. Vladimír Špidla se také v řadě věcí zlepšil. Petr Gandalovič a Jan Kubata jsou úplně jiného ražení. Petr Gandalovič je veselý, příjemný a velmi slušný člověk. Jan Kubata je dynamický, energický, někdy snad až příliš.
Takže Jana Kubata jste museli trochu brzdit a Petra Gandaloviče spíše „nakopávat“...
Přesně tak. Byly to měsíce, co jsme se společně jednou nebo dvakrát týdně scházeli.
Kolik politiků prošlo vaším tréninkem?
Není zvykem, že bychom prozrazovali jména. Náš vztah ke klientům je podobný jako vztah advokáta či lékaře. Je to naše služební tajemství.
Čím jste raději - mediálním expertem, anebo mistrem etikety?
Pokud máte dvě děti, neřeknete, že jedno z nich máte raději. Mediální trénink - čili umění přimět klineta k lepšímu, důvěryhonějšímu a působivějšímu vystupování, to už je vlastně stará tradice. V etiketě se zdá, že se stále čerpá z pravidel Gutha-Jarkovského, jenže ten už patří historii. Etiketa, o které mluvím a píši já, je nová, přizpůsobená moderní společnosti.
Kde normy berete?
To je výrobní tajemství! Ale vážně - o etiketě jsem přečetl všechny knihy, které existují. Účastnil jsem se akcí v Buckinghamském paláci v Londýně, v Bílém domě ve Washingtonu či Elysejském paláci v Paříži. Obědval jsem se všemi americkými prezidenty, kteří žijí. Účastnil jsem se tisíců recepcí po celém světě včetně Tichomoří. Pravidla, která jsem poznal, se snažím aplikovat na naši společnost, kterou důvěrně znám. Víte, ono těch pravidel zase není tak moc. Jde o to, jak je dokážeme tvůrčím způsobem aplikovat na tu kterou konkrétní situace vyžaduje.
Takže je to etiketa a la Špaček?
Říkáte to výstižně, zní to trochu ješitně, ale je to tak.
Prohřešky proti etiketě:
+ Povolená kravata, rozepnutý knoflíček u košile ve společnosti = obrovský skandál. Když to vidíte, zasáhněte! Ani ve tři ráno na plese si to muž nesmí dovolit!
+ O skandální odhalení jde, pokud muži vykoukne lýtko mezi ponožkou a nohavicí v okamžiku, kdy si přehodil nohu přes nohu.
+ Potkají se dva páry - kdo se první představuje a kdo komu podává ruku? To je rébus a většina lidí neví, jak ho ve foyer divadla a na společenských akcích vyřešit. Tady je tajenka: muž společensky méně významného páru představí nejprve sebe, pak svoji partnerku. Poté společenský významější muž představí sebe a svoji partnerku. Ruku jako první podává žena významějšího páru ženě z méně významného páru... Pokud se setkají páry, kde společenská významnost nehraje roli, záleží na tom, kdo je rychlejší. Ale ruku první podává vždy žena!
+ Co platí ve všech prostředích, v nichž se pohybujeme, je ohleduplnost a empatie. Tedy schopnost všímat si, co druhému vadí a snaha vystříhat se toho. A naopak dělat to, co je druhému milé, co mu způsobuje radost. To mohu uplatňovat na stadiónu, ve frontě na vstupenky například na koncert Madonny, ve velké společnosti i na pískovišti a vést k tomu tak své děti.
+ Etiketa v širším slova smyslu je životní styl, při němž jsem k druhému milý. Etiketa v užším slova smyslu jsou jednotlivá pravidla, stanovující například, že žena sedí v autě vpravo vzadu...