Český ráj jeho rozvoj teprve čeká
Kraj pod Troskami není tak turisticky exponovaný jako vysoké hory nebo Praha, proto ještě podřimuje v druhé až třetí linii a čeká, co bude...
„Český ráj jeho velký rozvoj teprve čeká,“ říká v původním rozhovoru pro turistické noviny Českého ráje Ladislav Špaček
Nejdříve byl učitelem, poté uznávaným redaktorem zpravodajství polistopadové České televize, dnes si ale jeho tvář naprostá většina lidí spojuje s prezidentem Václavem Havlem. Jedenáct let byl jeho tiskovým mluvčím, procestoval s ním celý svět, osobně se setkal se stovkami lidí, kteří tomuto světu „vládnou“. Dnes je vyhledávaným odborníkem v oblasti etiky. Tvrdí, že svět se může pravidla slušného chování učit od Čechů - tedy od Čechů tzv. první republiky! Ladislav Špaček je také českorajským chalupářem, v létě ho můžete potkat hlavně na Sobotecku. Lidé mu při setkáních kladou nejrůznější otázky, většinou spojené s jeho působením na Pražském hradě. Tohoto tématu jsme se ostatně dotkli také my v tomto exkluzivním prázdninovém rozhovoru.
* Věříte spíš na náhodu nebo osud? Četl jsem, že do České televize jste v roce 1990 nastoupil ze dne na den, protože jste vypadal důvěryhodně, a mluvčím pezidenta republiky se stal jednoduše tak, že Václav Havel zaklepal u vašich dveří a zeptal se, jestli s ním náhodou nechcete pracovat...
Nevěřím na náhodu ani na osud, ale na vlastní schopnosti. K Václavu Havlovi jsem nenastoupil ani náhodou, ani řízením osudu. Václav Havel si mě vybral, protože mě znal jako televizního novináře, znal mě z komentářů, které jsem měl v televizi, důvěřoval mi, a proto mě oslovil. Ukázalo se, že jsem byl svou předchozí průpravou na práci mluvčího prezidenta připraven, jinak bych ji nemohl dělat deset let. Tady vám náhoda moc nepomůže.
* Dnes na období počátku 90. let padá hodně kritiky, například za nepodařenou privatizaci, nastartování systému živelného kapitalismu bez mantinelů, za odklon společnosti od duchovních hodnot ke komerci a našli bychom spoustu dalších příkladů. Myslíte, že některé věci šly v té době udělat jinak?
Kdyby šly udělat jinak, udělaly by se lépe. Ale všichni jsme pracovali na úrovni stavu našeho poznání a svých schopností v té době. Dějiny se nehrají na zkoušku, nemáme scénář, abychom věděli, jak děj dopadne. Každý den, každé rozhodnutí je premiéra. Dnes se taky třeba divíme, proč velmoci nekladly větší odpor Hitlerovi nebo Stalinovi, když oba způsobili milionové ztráty na životech, ale to je pohled těch, kteří už vědí, jak dějiny dopadly. Po revoluci jsme mohli dělat jen to, k čemu nás opravňovaly zákony, a o čem jsme si mysleli, že bude pro nový stát dobré. Zkušenosti s fungováním tržní ekonomiky nikdo neměl. Ale nehleďme jen na špičku ve vedení státu, společenské pohyby a duchovní atmosféru vytvářejí lidé, občané, jak volbami, tak svým způsobem života. Lidé si mohou vybrat, jestli dají přednost duchovním hodnotám, nebo komerci, mohou se dívat na ČT2, nebo na Novu, to už je přece jen na nich.
* Václav Havel je dodnes chápán hlavně jako velká morální osobnost. Často jste tázán, jak vás blízká spolupráce s ním poznamenala. Je tu ale nějaká otázka, která se týká jeho osoby, a přál jste si, aby zazněla a ona nikdy nezazněla?
Často mi lidé vyčítají, že Havel udělal nebo neudělal v době svého prezidentství to či ono, třeba že nezakázal komunistickou stranu, že jmenoval Mariana Čalfu prvním federálním předsedou vlády, že neměl být tak „sametový“ apod. Václav Havel byl prezident, který vládl podle ústavy a ta mu dávala jen omezené pravomoci. Neměl je tak široké, aby mohl sám o sobě zakazovat politické strany, Mariana Čalfu musel jmenovat premiérem, protože to bylo rozhodnutí Občanského fóra a Verejnosti proti násilí, obou hlavních politických sil v té době, a kultivovanost (či „sametovost“) československé revoluce vzbudila obrovský ohlas, úctu a respekt v celém světě. Mohli jsme skončit jako na Balkáně. Jestliže Václav Havel použil svoji autoritu právě k výzvám k nenásilí, zařadil se po bok světových vůdců revolucí ducha a jméno naší země skloňoval veškerý světový tisk.
* Za dobu svého působení na Pražském hradě jste navštívil přes padesát zemí. Jistě se vám dobře odpovídá na otázku, kde se vám líbilo a proč, já se chci ale především zeptat, která země se vám nejvíc líbila svojí atmosférou a lidmi.
Z desítek zemí, kde jsem byl, vyhrávají v tomto ohledu země jižní a jihovýchovní Asie, zvláště Thajsko a Indie. Je tam úplně jiná atmosféra, lidé se k sobě chovají úplně jinak než u nás. Především se stále usmívají, kam se podíváte, máte kolem sebe usměvavé lidi. Je to zásadní rozdíl od pohledu na naše spoluobčany, jak po ránu vycházejí z metra s nasupenými obličeji. Přitom jejich a naše podmínky pro život jsou tak odlišné, že jestli by měl někdo důvod být šťasten, protože má co jíst a užívá si veškerého komfortu, tak jsme to my.
* Cestujete často i nyní, vaše chalupa v Rytířově Lhotě nadohled od Sobotky je tedy z větší části roku osiřelá? Jak jste se vlastně stal českorajským chalupářem?
Kdepak, na chalupu do Českého ráje jezdíme alespoň dvakrát do měsíce, v zimě, v létě, když můžeme, i víckrát, léto trávíme tady celé. Už nemusím na dlouhé cesty jako s prezidentem, takže si je organizuji během týdne, abych mohl být na víkend na chalupě. Jak jsem se sem dostal? Jezdili jsme na chalupu k Michalu Kocábovi, protože jsme byli blízcí přátelé, a tak se nám tady zalíbilo, že jsme se začali poohlížet po něčem vlastním. Šťastnou souhrou okolností asi tři sta metrů od Michala se objevila chalupa k prodeji, tak jsme dlouho neváhali a koupili jsme ji. To bylo na Velikonoce 1994.
* Jezdíte si do Českého ráje jen odpočinout nebo se také účastníte nějakých společenských a kulturních akcí? Na ty sportovní se neptám, protože prý ke sportu jste si zatím žádný vztah nenašel...
Ne, nenašel, máte pravdu, sportu se celý život důsledně vyhýbám. Pravda, sjel jsem na kanoi všechny naše a slovenské řeky a každoročně jezdím s partičkou na kola, ale to za sport nepovažuji. Na chalupě se scházíme s přáteli, na které nemáme v tom rychlém běhu, jak se žije v Praze, vůbec čas. Přijedou, nejdřív sedíme na zahradě, pak jedeme na výlet, večer posedíme ve sklípku, který jsme vybudovali z kamenného chléva, čas plyne pomalu a všechno v klidu probereme. Počátkem července, když dozrávají třešně, pořádáme Špačkovo třešňobraní, na které přijíždí třicet až padesát kamarádů. Letos už máme dvanáctý ročník.
* Čtenáře letních turistických novin a návštěvníky Českého ráje by jistě zajímala vaše oblíbená místa v tomto kraji. Kam byste je rád pozval? A prozradíte nebo alespoň naznačíte, kde je vám úplně nejlíp, kde čerpáte energii?
Své kamarády vodím na Drábské světničky, to je velká kuriozita, kterou jinde nespatří. Mám rád Prachovské skály, zdá se mi, že navzdory čilému turistickému ruchu jsou v nich místa, kde jste úplně sami. Každého uchvátí bizarní čedičové věže hradu Trosky, ale musíte vystoupit až nahoru a podívat se po kraji. A nikdo nesmí opomenout pohled na hrad Kost z údolí Plakánku, je to jako kýč proměněný ve skutečnost. To jsou nejenom malebná místa, ale i pamětníci bohaté historie kraje. Živým účastníkem dějin byla donedávna Semtinská lípa. Sem jsem chodíval nejraději. Pod lípou tábořili Prusové, napoleonští vojáci, přežila obě světové války. Před pár lety ji po třech stech letech zlomila vichřice, viděl jsem to na vlastní oči ze své zahrady.
* Jací vlastně jsou obyvatelé Českého ráje, jak vnímáte jejich vztah k turistům? A mají tu návštěvníci k dispozici servis na úrovni alespoň střední Evropy nebo jsme ještě stále na „Východě“?
Nečekejte ode mne moc chvály, Český ráj jeho rozvoj teprve čeká. Není to tak turisticky exponovaný kraj jako vysoké hory nebo Praha, proto ještě podřimuje v druhé až třetí linii a čeká, co bude. Zatím to jde, klientela je většinou nenáročná, klasičtí čeští turisté s baťůžkem, děti a mládež, cyklisti, kterým stačí ubytovna po deseti. Starousedlík nechce být příliš rušen, byl by rád, kdyby všechno zůstalo při starém. Přál bych mu to, ale svět se vyvíjí ke stále vyšší spotřebě a touze po poznání. Jednou to přijde, a pak se teprve ukáže, jaká je podnikavost obyvatel a prozíravost samospráv obcí Českého ráje.
* Od vás človek již dopředu očekává, že vaše odpovědi budou slušné a kultivované. Když si na chalupě klepnete kladívkem do prstu, zazní jenom: „Ouvej, to jsem ale nešika“, nebo přidáte i něco peprnějšího?
Předně, kladivo používám co nejméně. Vidím, že si umíte představit, jak s ním zacházím. Když už něco musím přitlouct, pravidelně se klepnu do prstu. A pak to začne. Žádné „ouvej“ nebo „jejda“! Přiznám se, že jsem onehdy zařval na celé kolo (a pak jsem se styděl): „Hrome!“
* Ptám se samozřejmě proto, že dnes vás již lidé neoslovují v souvislosti s funkcí tiskového mluvčího hlavy státu, ale ptají se na etiku chování v mezilidských vztazích. Jak na tom, my Češi, jsme? Hodně špatně? A kdybyste nám chtěl vštípit nějaká pravidla slušného chování, z kterých zemí byste co konktérního rád převzal?
S etiketou se to zřetelně zlepšuje, tedy především v těch kruzích, které ji potřebují k profesi, na úřadech, ve firmách, ve službách. Lidé si postupně uvědomují, že bez slušného chování už dnes nikde neuspějí. Klient si už dnes může vybrat a raději vyhledá slušného podnikatele než nezdvořáka. Z kterých zemí bychom si měli brát vzor? Z naší; my jsme byli ještě před válkou vzor evropské etikety! Stačí se jen vrátit ke kořenům, přizpůsobit pravidla etikety modernímu životnímu stylu a ostatní státy nám budou závidět.
* Děkuji za rozhovor a ještě nakonec: Potkáme vás někde v letošním létě v Českém ráji?
Můžeme se vidět denně. Na kole jezdím na Vidlák na pivo, do Sobotky na nákupy, pěšky chodím na Kost a na procházku Plakánkem k Pepovi Dvořákovi, autem do Jičína na zmrzlinu, do Jinolic za Pepou Vinklářem, do Turnova, na Mladějov a na Malou Lhotu za kamarády. V Českém ráji jsem doma.
* * *
Ladislav Špaček (* 1949 v Ostravě) je původním povoláním pedagog, vyučoval mj. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1990-1992 byl redaktorem a moderátorem Československé televize. Od roku 1992 působil téměř jedenáct let na Pražském hradě jako mluvčí prezidenta Václava Havla. Účastnil se bezpočtu vrcholných společenských událostí, spolu s hlavou státu navštívil víc než 50 zemí světa, setkal se s desítkami prezidentů a členů královských rodin. Nyní působí jako konzultant v oboru komunikace a etikety a vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Ladislav Špaček je ženatý, má dvě děti, mezi jeho koníčky patří etiketa, které věnoval televizní seriál a tři knihy, rád čte paměti velkých politiků (zvláště těch, které poznal osobně), a chalupaří v Českém ráji.
* * *
Jak se Ladislav Špaček dostal k pravidlům dobrého chování? Jak tvrdí v rozhovorech, které s ním byly uveřejněny, když v únoru 2003 opuštěl Pražský hrad, tak zprvu opravdu nevěděl, co bude dělat. „Zúčastnil jsem se stovek nejrůznějších společenských akcí. Od kulturního domu v Chrudimi až po Buckinghamský palác. A když jsem viděl, jak jsou někteří lidé bezradní, nevědí, jak si správně nabrat jídlo, jak představit svou manželku, jak podat ruku, napadlo mě, že bych jim mohl pomoci,“ komentuje své rozhodnutí v jednom z rozhovorů. Vznikl televizní pořad o etice, z něho poté kniha, a před nedávnem vyšla jeho „Velká kniha etikety“. Pro mnoho lidí je dnes Ladislav Špaček pokračovatelem legendárního Gutha-Jarkovského, z jehož pravidel chování čerpáme dodnes.