Etiketa je obecně považována za umění společenského vystupování. Dává nám návody a stanoví pravidla, jak se chovat „mezi lidmi“, tedy v divadle, v restauraci, na večírku nebo na recepci. Občas slýchávám, že za uzavřenými zdmi našich domů a bytů můžeme etiketu „odložit“ a chovat se „přirozeně“. Co to asi znamená? Přestaneme být galantní k manželce, nepoděkujeme si navzájem, usedneme k večeři v trenýrkách? Copak není přirozené se pozdravit, nemlaskat při jídle, upravit se, i když nikam nejdu? Přirozeně se může chovat ten, kdo pravidla etikety zná, má je zažita a podle okolností je může uplatňovat stroze, na banketu, nebo volněji, v pizzerii. Doma máme ovšem ještě jeden důvod k tomu, abychom si osvojili a uplatňovali pravidla etikety, a ten je zásadní: výchova dětí. Dobrý rodič ví, že nejúčinnějším nástrojem výchovy není mentorování a vysvětlování, ale nápodoba. Děti odmalička vidí v rodičích svůj vzor (až v pubertě vymění rodiče za posledního vítěze Superstar), odezírají jejich chování, napodobují je. Odpovědnost rodičů za utváření správných návyků v raném dětství je obrovská. Dítě až překvapivě pozorně vnímá, jak se tatínek s maminkou k sobě chovají, jak tatínek počká, až začne jíst maminka, jak poděkuje za večeři, jak se rodiče loučí, když odcházejí z domu, jaká atmosféra v rodině panuje. Vnímá především emoce, všechny drobné projevy něžnosti, pohlazení, úsměv, polibek na přivítanou, rozumí intonaci rodičovské konverzace, i když nerozumí obsahu. V tomto období se formují vzorce chování budoucích rodičů, ale vytvářejí se i předpoklady pro budoucí profesní uplatnění. Jestli tatínek usedá k večeři v trenýrkách a pije pivo z láhve, nemůže očekávat, že z jeho syna vyroste uhlazený diplomat.
Měli bychom si všímat, jaké návyky si děti vypěstovaly nápodobou, a ty škodlivé potlačovat a ty prospěšné rozvíjet. Už děti předškolního věku by měly pochytit, že se jí u prostřeného stolu, příborem, z různých talířů, pije se ze sklenic, že první začíná jíst maminka, že některé věci se u jídla nedělají, že neskáčeme do řeči, že pro slavnostní příležitosti máme jiné oblečení než pro volný čas anebo sport, že lidé starší požívají větší úcty než ostatní atd. Začíná to tím, v jakém pořadí maminka nalévá polévku u nedělního oběda. Nejdříve nalévá tatínkovi, pak holčičce, pak chlapci, nakonec jako hostitelka sama sobě. Nikdo se nedotýká příborů, a až maminka vezme do ruky lžíci, začínají jíst i ostatní. Tím pěstujeme v dětech zcela podvědomě hierarchii lidské společnosti. Dítě si říká: „Aha, jsou lidé společensky významnější, to jsou dospělí, a společensky méně významní, to jsme my, děti. A maminka je nejdůležitější u stolu, protože začíná jíst jako první“. Pak nebudeme muset mentorovat a se vztyčeným prstem vysvětlovat, jak se máme chovat ke starším a proč musíme babičce v tramvaji uvolnit místo. Stejně důležité je, jaké standardy máme pro oblékání nebo stolování v rodině. Jistěže můžeme mít „vyšší“ standard pro stolování v restauraci a „nižší“ standard pro stolování v rodině, ale jaké návyky budeme pěstovat v dětech? Ano, ty nejnižší a s touto výbavou je vyšleme do samostatného života. Nedivil bych se, kdyby nám to jednou vyčetly, až neuspějí u obchodního oběda a klienti se jim budou vyhýbat. Kde jinde by se děti měly naučit stolovat než doma? Důležité je poznání, že společný oběd nebo večeře má určité formální znaky, které prozrazují, že zahnat hlad není jediným cílem stolování.
Stará pověra, že etiketa je určena jen pro vnější svět a že ji doma můžeme odložit jako sako, je pro výchovu dětí škodlivá. Dítě v deseti letech nemusí znát všechna pravidla etikety, ta si osvojí později. Ale co nejdřív se musí dozvědět, že podstatou vztahů mezi lidmi jsou ohleduplnost, empatie, takt. Bude-li dítě co nejdříve tyto principy uplatňovat, bude v životě oblíbeným člověkem, lidé budou rádi v jeho společnosti, bude si snadno hledat přátele a obchodní partnery. A to je přece tajné přání každého rodiče.