Jak se točil Havel
Pod pokličkou časosběrného dokumentu
Režisér Pavel Koutecký začal točit film Občan Havel v roce 1992. Prvního českého prezidenta sledoval skoro 11 let. Celou tu dobu měl natáčení na starosti Ladislav Špaček.
Ladislav Špaček přišel k Václavu Havlovi z Československé televize. „Znali jsme se jako novinář s politikem,“ vypráví. „Nabídku, abych pro něj pracoval, jsem dostal v listopadu 1992, tedy v době, kdy prezidentem nebyl. P o jeho znovuzvolení jsem s ním v únoru 1993 nastoupil na Hrad, kde jsem zastával funkci ředitele tiskového odboru a tiskového mluvčího, takže jsem měl na starosti všechny mediální aktivity.“ Pro Pavla Kouteckého v té době pracovala firma Film a sociologie, kterou vede dodnes Jarmila Poláková – manželka Vladimíra Hanzela, který byl ještě před revolucí Havlovým tajemníkem a po ní se stal šéfem jeho sekretariátu. „A Pavel s Jarmilou se rozhodli, že se pokusí sehnat peníze a kapacity na vytvoření sběrného filmu, který by tu neopakovatelnou epochu mapoval očima Václava Havla.“ Kancléřem byl v té době neuvěřitelně přísný a pedantský Luboš Dobrovský, a ten rozhodl, že veškeré fotografování a filmování na Hradě musí být pod kontrolou. „ Pavel Koutecký podepsal smlouvu, v níž se zavázal k naprosté mlčenlivosti a k tomu, že bude uchovávat materiál tak, aby se nedostal nikomu nepovolanému do rukou. Z bezpečnostních důvodů se skladoval zvlášť zvuk a zvlášť obraz. Šlo o materiály z prezidentova nejdůvěrnějšího soukromí, z pracovních porad, politických jednání. Kdyby se to dostalo v té době na světlo denní, politici by mu to nedarovali. Víte, že se jako červená nit dokumentem vine třeba jeho konflikt s Václavem Klausem.“ Už tehdy se uvažovalo, že premiéra se uskuteční až v době, kdy už nikdo z aktérů v politice nebude. Jediný, kdo se v ní jaksi „pozapomněl“, je Václav Klaus.
Ve filmu je významná scéna, kdy Miloš Zeman proti Klausovi prezidenta ponouká. „Zeman byl Klausův oponent a Havel mu měl proti němu posloužit jako nástroj. Je pravda, že ta scéna nevyznívá pro Václava Havla uspokojivě, a když jezdím po besedách, spousta lidí ji bere jako výraz jeho slabosti. Žádný politik na světě by si nebral servítky a jednal by přesně tak, jak Zeman říká: ‚Předvolejte ho, pane prezidente.‘ Ale prezident je slušný člověk a z jeho úst zazní absurdní věta: ‚A co když nebude mít čas?‘ Je tam i jiná scéna, jak nechce prezident pozvat Klause do Reduty a končí záběrem, kdy tam Klaus sedí ve společnosti prezidenta Clintona, protože Havel ho tam přece jenom nakonec pozval. Tohle, i další místa prozrazují, že Václav Havel na tyhle tvrdé matadory prostě nemá. Je mírný, a jestli intrikuje, tak je to „počestná intrika“, jak říká Karel Schwarzenberg. Rozhodně to není politická lumpárna, kdy si aktéři podrážejí nohy a dělají si naschvály.“
Nejsilnější scénou je ve filmu smrt Havlovy manželky Olgy. „Je v ní ohromná lidskost, kterou v sobě Pavel Koutecký měl. A dar vystihnout situaci - viz scéna, kdy chce Havel vzít Olgu jakoby naposledy do náruče a posouvá její rakví.“
Pavel Koutecký docházel na Hrad často. Nejvíc ho zajímaly samozřejmě klíčové okamžiky. Povolební jednání (spousta politiků se ale nechtěla nechat natáčet, nejvíc Václav Klaus), Havlova operace karcinomu plic... „Často chodil Pavel s kamerou na takzvané ‚polévky‘, kde diskutoval prezident s kamarády z ‚podhradí‘. Václav Havel obědval jen řídké polévky a my s ním. A přitom si lidi mysleli, jaké opulentní hostiny se tam pořádaly.“ Koutecký pracoval velice nenápadně. „Říká se tomu Fly On the Wall (moucha na zdi). Nikdo o něm nevěděl, zatímco on viděl všechno. Nemluvil nahlas, kameramanovi Stanovi Slušnému dával pokyny tím, že ho vzal za rameno a natočil příslušným směrem nebo zablikal baterkou do objektivu, což znamenalo stop, ale zvuk nechte běžet. Já sám jsem musel neustále dávat pozor, o čem se mluví, aby se nedostalo na záznam něco, co by bylo v rozporu se zákonem o státním tajemství. Pokud by to uniklo ven, byli jsme všichni v průšvihu.“ Důležité byly Havlovy cesty. „Ty Pavel miloval, protože v nich byla dynamika a situace, kdy mohl vidět prezidenta unaveného, jak se prochází sám třeba v Central Parku.“
Na jaře 2006 Pavel Koutecký tragicky zahynul. „ Když přišla zpráva, že je mrtev, prezidenta to velmi sebralo, protože s ním prožíval spoustu věcí a na jeho film se těšil. Nikdo netušil, co všechno Pavel natočil a jak to zamýšlel poskládat. To věděl jenom on.“ A pak napadlo Jarmilu Polákovou, že by mohl jeho práci dokončit českoamerický dokumentarista Miroslav Janek se svou ženou Toničkou, která je střihačka. To ale obnášelo vybrat ze zhruba sto hodin materiálu 120 minut! „Míra tady navíc nežil, takže mu řada jmen a souvislostí nic neříkala. S obtížemi věděl, kdo je Miloš Zeman. Na druhou stranu se na to díval nezaujatě. Panu prezidentovi se nakonec výsledek velice líbil. Spoustu situací už si ani nevybavoval. Je dobře, že ten Občan Havel vznikl. Když se točí o státnících, vypadá film velice intimně, ale všechno je předem detailně připravené. Jsem přesvědčený, že žádný prezident by o sobě nenechal natočit sběrný dokument. Netroufl by si to.“