Ladislav Špaček: Etiketa je životní styl
Původně proslul jako mluvčí bývalého prezidenta Havla. Dnes ho známe především jako odborníka na etiketu. Ať tak nebo tak, Ladislav Špaček vždy byl, je a bude gentleman každým coulem.
Pracoval jste jako pedagog, novinář, mluvčí, moderátor… Co z toho je vám nejbližší?
Začínal jsem jako učitel a toto povolání jsem také vykonával nejdéle. Chápu ho proto jako svůj životní úděl. Vše, co jsem kdy dělal, vycházelo z jakéhosi osvětového ducha, který v sobě mám – vždy mi byla blízká služba veřejnosti, osvěta, kultivování…
Máte tedy učitelství v krvi?
Určitě. Kamkoliv přijdu, okamžitě začnu něco organizovat a kontrolovat. A hlavně, celý život vlastně vystupuji jako učitel před publikem. Začal jsem se žáky, pokračoval se studenty a dnes to jsou především manažeři. Naplňuje mě pomáhat lidem a být neustále v kontaktu s nimi.
O jakém povolání jste snil v dětství?
Nejvíc mě přitahovala práce popeláře. Odvaha a nadřazenost chodcům při jízdě na stupátku… To mě lákalo. Když jsem pak začal víc brát rozum, líbila se mi pozice prezidenta. A vidíte, nakonec to bylo jen o kousek vedle.
Nelitujete toho, že jste se prezidentem nestal?
Vůbec ne. Vyhovovalo mi, být mužem v pozadí. Byl jsem u všeho, co Václav Havel dělal, interpretoval jsem pro veřejnost jeho kroky, ale koncová odpovědnost byla vždy na něm. A i když mu náš tým doporučoval nějaká řešení, to on se musel rozhodnout, co nakonec udělá. Pro něco takového zkrátka člověk musí mít dispozice. A Václav Havel byl pro tuto pozici ideální – svým morálním kreditem, životní historií, charismatem, pohádkovou legendou, jak se z vězně stane prezident… To budilo na celém světě úžas a respekt.
Jak moc poslouchal vaše rady?
Celý tým lidí kolem něj měl jedinou roli: shromáždit relevantní informace a nabídnout ke konkrétní situaci postup, který jsme považovali za nejlepší. Mnohokrát na naše doporučení dal, protože bylo podloženo argumenty. Ale někdy si postavil hlavu a řekl: Ne, takhle to nebude. A kupodivu se několikrát stalo, že jeho řešení, které se nám zdálo nepřijatelné, bylo nakonec to správné. Bez intuice se politik prostě neobejde.
„Místo češtiny a dějepisu jsem musel učit tělocvik a dílny.“
Vraťme se k vašim učitelským začátkům. Co jste vlastně vyučoval?
Vystudoval jsem češtinu a dějepis. V roce 1968 jsem se ale stal vůdcem studentského hnutí, a proto jsem pak nesměl vyučovat. Podařilo se mi však dostat na jednu zapadlou venkovskou školu. Zástupce ředitele se po mém příchodu zeptal na aprobaci. Já hrdě odpověděl: Čeština a dějepis. A on: To může učit každá ženská. Byl jste na vojně? Budete učit tělocvik a dílny… To byl pro mě šok. Nemám rád pohyb, celý život se vyhýbám sportu a najednou jsem ho měl učit. Naštěstí to šlo jednoduše – vzal jsem míč, hodil ho mezi kluky a za hodinu jim ho vyrval. (smích) Dílny byly horší, vrcholem mého technického umu je zašroubovat žárovku… Byly to krušné začátky, ale dnes na ně vzpomínám s úsměvem. Nakonec jsem své předměty opravdu vyučoval a později jsem na filozofické fakultě přednášel historický vývoj spisovné češtiny.
Kdy jste se začal věnovat etiketě?
Bude to znít divně, ale až po odchodu z Hradu. Vztah k ní jsem však měl odjakživa. Vzorem mi byl tatínek, opravdový gentleman. Na Hradě jsem se o toto téma zajímal, ale měl jsem prostě jinou práci. Když jsem pak s tímto zaměstnáním skončil, začal jsem si na společenských akcích všímat, jak jsou lidé bezradní. Jak nevědí, co s rautovým příborem, jak správně jíst, jak se vhodně obléct. Říkal jsem si, že by potřebovali poradit. A začal mi v hlavě zrát plán na televizní seriál o etiketě. Nakonec jsme s kolegy natočili přes čtyřicet dílů. Potom jsem začal psát knihy – pro děti, náctileté, manažery, rodiče... Teď aktuálně přichází na trh společenská hra Starling, v níž hráči plní úkoly z etikety.
Zmínil jste gentlemanství. Jak se podle vás gentleman pozná?
Vrstva gentlemanů vznikla v 18. století v Anglii, kdy se začala rodit skupina bohatých lidí – třeba majitelů továren, která přejímala chování, zvyky a oblékání šlechty. Byli to zámožní podnikatelé uhlazených mravů. Neměli aristokratický původ, ale chovali se tak, jak aristokratické mravy přikazovaly – galantně, slušně, solidně, férově… A těm se začalo říkat „gentle man“ – jemný muž. Jejich společenská prestiž tak nepramenila z rodokmenu, ale z chování. Proto je dnes v přeneseném slova smyslu gentlemanem každý muž, který je pozorný, empatický, taktní, chová se s noblesou a umí vyjít vstříc ostatním. Etiketa v tomto ohledu neznamená soubor pravidel, ale životní styl, který vede lidi k ohleduplnosti a vzájemné úctě.
Jak jsou na tom současní čeští manažeři ohledně etikety?
Jsou to právě manažeři, kdo má velkou motivaci etiketu sledovat a snažit se na sobě pracovat, takže se postupně zlepšují. Dělníka opravujícího silnici nebude nikdo kritizovat, že je nevhodně oblečen. Na druhou stranu, už Guth Jarkovský říkal: Slušnost je člověku vrozená, zdvořilosti se musíme učit. I onen dělník, který neprodělal žádný kurz etikety, musí v tramvaji vstát a pustit dámu sednout. Ale zpět k manažerům. Jak český podnikatel vypadal před dvaceti lety? Fialové sako, bílé ponožky, černé mokasíny, zlaté spony… Dnešní mladí muži a ženy, kteří podnikají, ušli od té doby velký kus cesty. Perfektní obleky či kostýmky, dokonalý střih vlasů, krásné a čisté boty… V ničem si nezadají s vrstevníky ze západní Evropy.
A co jejich schopnosti při společenském styku?
To už je složitější. Dobře se obléct je snadné – když máte peníze, vyjdete za dvě hodiny z obchodu jako jiný člověk. Komunikace ale vyžaduje zručnost a zkušenosti. I v tomto ohledu jsme se ovšem zlepšili. Je to dáno i tím, že oproti minulému režimu máme mnohem víc příležitostí ke společenskému vyžití.
„Znalost pravidel etikety vám dává svobodu.“
Dalším ostře sledovaným tématem je stolování.
Zde je situace zdaleka nejhorší, většina z nás v této oblasti ještě nemá dost zručnosti. Správné návyky se totiž vytvářejí dlouhodobě. Je to jako u řízení auta – musíte to dostat do krve a nepřemýšlet o tom. Říká se tomu dynamický stereotyp. Když s někým usedáte ke stolu, nemůžete přemýšlet, který příbor vzít jako první nebo jak držet sklenku. Jen když tyhle věci máte zažité, můžete se plně věnovat okouzlování svého protějšku. Kdo neumí stolovat, nedokáže se soustředit na konverzaci, je nejistý a neobratný. Když jsem pracoval na Hradě, přátelé se mě ptali: Neotravuje tě ten protokol? Já odpovídal: Naopak, nebýt těch pravidel a jejich znalosti, nevěděl bych, co dělat. Dávají vám totiž svobodu.
A smějí se tato pravidla někdy překračovat?
Ano, ale musíte vědět kdy. Karel Schwarzenberg se může opřít loktem o stůl a zdřímnout si. Protože dobře ví, co se smí a co ne. A dokáže tak pravidla překračovat s noblesou. Nebo může na veřejnosti použít expresivní výraz, když to situace vyžaduje.
Kdy vy používáte takové výrazy?
No… Leckdy za volantem… Občas potkám někoho, koho za jeho chování na silnici obdařím nějakým tím výrokem. A když mi něco spadne na nohu, taky rozhodně neřeknu „jejda“.
Zmínil jste Gutha Jarkovského. Má česká etiketa i další osobnosti?
Jarkovský je legenda, ale je třeba říct, že legendy patří do historie. Zachytil stav etikety před sto lety a z jeho díla už dnes nelze vycházet. Tehdejší velkouzenář vypadal jinak než dnešní manažer… Tehdy ovšem Jarkovského práce byla záslužná – definoval základy republikové etikety. Od té doby se u nás však taková osobnost neobjevila a o etiketě se moc nemluvilo. Až v posledních letech si toto téma opět získává popularitu. Těší mě, že zmíněný seriál prolomil bariéry a uvedl etiketu do domácností. I o mé knihy je velký zájem. Jsem rád, že se mi povedlo zaplnit mezeru a zaujmout veřejnost pravidly etikety aktuálními na počátku 21. století. Zájem o etiketu se projevuje i u politiků. Poté, co začali jezdit do Evropy a srovnávat se se svými protějšky, uvědomili si, že na sobě musejí pracovat.
Kdo z nich udělal největší pokrok?
Typickým gentlemanem je právě Karel Schwarzenberg. Ten to ale měl snadné – ne nadarmo se říká, že oblek sluší až ve třetí generaci. A u Karla je sedm set let cviku poznat… Hodně na sobě ale zapracovali třeba Vladimír Špidla nebo Mirek Topolánek.
Jistě máte hodně práce. Dá se u vás mluvit i o profesní deformaci?
To víte, že ano, tomu se nevyhnete. Všímám si, jakou má kdo kravatu, jak se chová apod. Ale nejsem člověk, který by často na chyby upozorňoval a někoho napomínal. Jsem tolerantní.
Nemáte rád sport. Jak relaxujete?
Sportovní aktivity opravdu nevyhledávám. Mým nejoblíbenějším prostředím jsou kavárny a restaurace. Miluju večeři v dobré restauraci nebo posezení v kavárně. Kavárna je místem svobody, kde se zastavil čas. Můžete v ní lelkovat, číst noviny, pít kávu dvě hodiny, povídat si… Rád také chodím po ulicích Prahy. Je to nádherné město.
RÁMEČEK
Mám rád…
ohleduplnost, laskavost a vstřícnost
dobré červené víno
malinový dort
Nemusím…
česnek, a to bytostně
aroganci
sport
RÁMEČEK
Ladislav Špaček
- vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě, později Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy
- na katedře českého a slovenského jazyka FF UK učil historický vývoj spisovné češtiny
- od roku 1990 pracoval v Československé televizi jako vedoucí domácího zpravodajství, parlamentní zpravodaj a moderátor pořadu Události, komentáře
- v letech 1992–2003 mluvčí prezidenta republiky Václava Havla a ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky
- spoluautor a protagonista TV seriálu Etiketa, autor knih o etiketě
- na Fakultě sociálních věd UK vyučoval komunikaci s médii
- publikuje v médiích, pořádá přednášky o komunikaci s médii, krizové komunikaci a etiketě pro přední představitele top managementu firem, státní správy a politiky
text Miroslav Mašek, foto Vojtěch Gabriel