Představit osobnost Ladislava Špačka, bývalého mluvčího prezidenta republiky Václava Havla a ředitele Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky je velmi obtížné. A to hned ze dvou důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že se jedná o experta na problematiku etikety a protokolu a tak se hned od počátku obávám, abych něco podstatného neopomněla. Doufám, že pan Špaček se bude držet zásady, že jednou ze zásad etikety je na chyby neupozorňovat. Druhým důvodem je mediální známost pana Špačka samotného. U mediálně známých osobností panuje ve společnosti všeobecný pocit, že jsou všeobecně proslulé a tudíž je složité upozornit na nějaké nové skutečnosti. Zkusím tedy pana Špačka představit v nových souvislostech. Rovněž pan Špaček reagoval na možnost interview obratem, z důvodů časového vytížení dal přednost písemné formě dotazů. Otázky se týkaly problematiky etikety, komunikace i roli náhody v kariéře.
V letech 1990 až 1992 působil jako redaktor, komentátor a parlamentní zpravodaj v České televizi. Původní povoláním je ovšem pedagog, vystudoval český jazyk a dějepis nejprve na Pedagogické fakultě, pak na Filozofické fakultě a přednášel český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pan Špaček byl jedním z nejdéle soužících tiskových mluvčích na své pozici. V pozici mluvčího prezidenta Havla strávil téměř 11 let a v rámci svého působení procestoval 50 zemí. Je pozoruhodné, že kariéra Ladislava Špačka začala tak trochu náhodou. O své nabídce pracovat pro Václava Havla hovoří následovně: „Jednoho podzimního večera roku 1992 přišel Václav Havel do Československé televize, kde jsem tehdy pracoval jako šéf domácího zpravodajství, a po chvíli nezávazného rozhovoru se mně zeptal, zda bych pro něj nechtěl pracovat jako mluvčí. Neváhal jsem ani deset vteřin. Druhý den jsem už seděl u Havlů doma, v malé komůrce za kuchyní s telefonem, faxem a macintoshem. Držím se hesla: náhoda přeje připraveným, které vyznával Tomáš Alva Edison.“
Po skončení funkčního období Václava Havla začal působit jako poradce, lektor a konzultant ve společnosti FreeCom Group, kterou spoluvlastní. Mezi hlavní témata jeho seminářů patří etiketa, umění společenského vystupování a umění komunikace s médii.
Vedl semináře komunikace na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Ladislav Špaček se snaží navázat na tradice Jiřího Gutha Jarkovského, prvního ceremoniáře Tomáše Garrigua Masaryka a zakladatele novodobé české etikety. Pravidelně se vyjadřuje k otázkám z oblasti etikety na rádiu Impuls a je autorem více než desítky publikací a her o etiketě pro všechny věkové skupiny. Tvrdí, že s výukou etikety je nutné začít v raném věku a tak se stal patronem hry pro nejmenší „Nešťourej se v nose“ a letos vydal novou zábavnou hru o etiketě „Starling“.
Jak vnímáte dnešní svět?
Jako úžasné prostředí pro rozvoj člověka v prosperitě a míru. Asi se vám to bude stát nadsazené, ale objektivně si seřaďte pár fakt: NIKDY nebylo nulové napětí mezi světovými velmocemi, NIKDY nebyla Evropa 60 let bez válek, NIKDY nebylo HDP na hlavu tak vysoké jako dnes, NIKDY se nestalo, že by během jedné dekády se 50 milionů lidí vymanilo z pásma bídy, NIKDY nebyl střední stav, základ státu, silnější než dnes, NIKDY nebyla kooperace států tak plodná jako dnes. Světu nehrozí války ani totalitní režimy, jako celé minulé století a tisíciletí. Žijeme v nejšťastnější epoše od počátku civilizace. Na tom nic nemění, že takový není celý svět, to bychom přece chtěli příliš. Na prstech jedné ruky spočítáme, kolik států ještě ovládají totalitní diktátoři, sledujeme, jak se ze států, které prosluly neutěšenou bídou, stávají ekonomičtí tygři svých kontinentů – Brazílie, Čína, Jižní Korea, Indie. Demokracie zvítězila i tam, kde by to před třiceti lety nikdo nečekal: v Thajsku, Jižní Americe, Iráku.
Jak je ve světě vnímána Česká republika?
Je vnímána jako vyspělý stát s vysokou politickou kulturou, bohatým sociálním systémem, širokým kulturním zázemím, a to i přesto, že my se takto nevidíme. Jsme svobodná země, ekonomicky a sociálně patříme mezi nejvyspělejší země světa. Přesto si ten pocit vysokého životního standardu nedokážeme uvědomit. Jestli si někdo stěžuje na „bídu“ ve střední Evropě, měl by se jet podívat do Sao Paula, na Filipíny, do Indie, rychle ho ten pocit přejde. Čím se nám daří lépe, tím jsme zhýčkanější, chceme stále víc. Vede-li tenhle pocit k podnikatelské aktivitě, vyššímu pracovnímu výkonu, budiž, ale často směřuje k tomu, aby nám „stát“ dal víc – z čeho? Nu z peněz těch ostatních, jak jinak, stát jiné peníze nemá.
Oproti 90. letům se Češi v zahraniční (snad) už nedají poznat podle fialových sak a bílých ponožek v černých mokasínech…Na co si stále musíme dávat pozor?
Ano, oblékání se výrazně zlepšilo od dob fialových sak. Dnes vypadá manažer firmy úplně jinak: perfektní obleky, skvělé košile, kravaty, dobré boty, kostýmky, lodičky… Zlepšily se i kontaktní dovednosti, představování, zdravení, konverzace, protože máme víc příležitostí praktikovat společenský život. Nejslabším segmentem etikety v české společnosti je stolování. To vyžaduje určité návyky a žel, ty se přejímají v uzavřených komunitách rodin od rodičů a od prarodičů - mnozí z nich ovšem jedli v dětství ještě lžící. Naše forma stolování nesnese srovnání s evropskými standardy, zatímco oblékání a chování už většinou ano.
Ze zahraničních destinací se Vám nejvíce líbilo v Thajsku kvůli milým a usměvavým lidem. Lze říci, že věčná špatná nálada a nazlobenost Čechů je jednou z opakovaných dějových linek této knihy. Pan Okamura radí více říkat dobrý den, děkuji a nashledanou. Jaký je Váš návod na zlepšení situace u nás?
Především buďme ostatním příkladem. Můžeme se i snažit ostatní na to upozorňovat, protože oni si tyto věci mnohdy ani neuvědomují, považují tento způsob jednání za normální. Ohleduplnost a takt vůči druhému by měly být každodenní samozřejmostí. Naše společnost se čím dál více otvírá okolnímu světu a v tom vidím druhou cestou k nápravě. Lidé hodně cestují a mohou srovnávat, jak to vypadá jinde. Když běžíte na Floridě ráno po pláži, lidé se na Vás usmívají a volají: „Good morning!“ a hned je ten den hezčí. Zato tady, když Vám někdo šlápne v metru ráno na nohu, neuzná ani za vhodné se omluvit, naopak - tváří se dotčeně. Myslím si, že cestování bude lidem více otvírat oči.
Sám jste označil laskavost, vstřícnost a potřebu chovat se k lidem hezky jako vaše typické vlastnosti.
Co dělat, když tyto vlastnosti komunikační protějšek vnímá jako slabost?
Nevadí, konat dobro musíme i přesto, že občas potkáme hulváta, který si to nezaslouží. Tatínkovi jednou nějaká paní v tramvaji vynadala, že jí uvolnil místo, myslíte, že to přestal dělat? Na zdvořilosti člověk reaguje jako vosk na teplo, napsal Schopenhauer. Příklad je nejsilnější nástroj výchovy, buďme zdvořilí a ohleduplní, i když v několika procentech to nepřinese kýžený výsledek. Možná ne hned a ne tady. Výchova je nikdy nekončící proces.
Jako lektor jste působil v mnoha různých firmách, znáte prostředí státní správy i komerčních organizací. Kde Vy vidíte v současné době největší příležitosti pro mladé lidi?
Nečekal bych před časem, že uvidím tolik příležitostí k uplatnění mladých lidí na prahu jejich kariéry. Nadchl mě pohled na elegantní, inteligentní a kvalifikované pracovníky zahraniční služby v době našeho předsednictví EU. Překvapovali, jak byli odborně i jazykově vyspělí, měli perfektní vystupování, evropské prostředí je zušlechtilo i v oblékání a chování. V mnoha firmách vidím na pozicích, kde jsem dříve potkával spíš svoje vrstevníky, třicátníky a třicátnice, kteří jsou možná méně zkušení, ale o to odvážnější v rozhodování, jazykově vybavení, je na nich poznat, že už měli příležitost studovat v Barceloně nebo Oxfordu. Existuje mnoho oborů, které se dynamicky rozvíjejí a jsou právě pro mladou generaci „šité na tělo“, jako je public relations, reklama, média.
Domníváte se, že i v dnešním hyperkonkurenčním ekonomickém prostředí lze při snaze o kariérní postup spoléhat na náhodu?
Už jsem citoval Edisona, že náhoda přeje připraveným. Myslíte, že kdybych neměl jazykové vzdělání, politický přehled, zkušenosti z práce před kamerou, že bych vydržel ve své funkci na Hradě jedenáct let? Náhoda je příležitost, nic víc. Všechno další už záleží na nás, jestli dokážeme šanci využít v trvalý stav.
Co byste poradil mladým lidem, kteří chtějí uspět v mezinárodním prostředí?
Nejdůležitější je vzdělání, to nám rozšiřuje obzor, učí nás chápat svět kolem sebe, rozumět mu, díky vzdělání se dokážeme vyrovnávat s nástrahami, které nás v životě čekají. Vzdělání ovšem není brouzdání po internetu, pořád si myslím, že prosedět pár desítek hodin v univerzitní knihovně je pro mozkovou činnost, rozvoj vůle a pro autenticitu práce s prameny neocenitelné. Je důležité umět komunikovat s lidmi, navazovat styky, umět konverzovat a bavit se s kolegy a přáteli. To se nenaučíme na facebooku, mezinárodní prostředí není virtuální svět virtuálních přátel, ale reálný svět plný konkrétních lidí.
Doporučíte mladým lidem absolvování některého z Vašich kurzů před započetím kariéry?
Je to správná volba. Ale zdrojů poučení je víc, moje Nová velká kniha etikety je učebnice, která poslouží stejně dobře. Hlavní je mít motivaci, prostředky, jak ji uspokojit, se už najdou.
Největší pochopení máte pro chyby z neznalosti. Který typ chyb neodpouští etiketa nikdy?
Etiketa není jen soubor pravidel. Ta jsou důležitá, protože odrážejí normu soudobé společnosti, tato norma se vyvíjí, tak jak se vyvíjí lidská společnost, jak se proměňují vztahy v ní, hodnoty a jejich hierarchie. Za Gutha-Jarkovského bylo jiné postavení ženy, dětí, jinak vypadal tehdejší ředitel firmy nebo školy. Musíme ta pravidla znát, abychom naplnili očekávání svého okolí. Ale co je důležitější než všechna pravidla? Étos etikety, její smysl a poslání. Etiketa nás učí chovat se ohleduplně, empaticky, citlivě k potřebám ostatních. Nedostatek ohleduplnosti etiketa neodpouští. I ten, kdo nestudoval moji knihu nebo nebyl na mém kurzu, by měl uvolnit v tramvaji místo ženě.
S Vaší znalostí protokolu a Vašimi zkušenostmi tiskového mluvčího máte ideální průpravu na působení v diplomacii. Uvažoval jste někdy o diplomatické kariéře?
Když jsem končil na Hradě, bylo docela logické o tom uvažovat. Mnoho mých kolegů se stalo velvyslanci nebo vysokými úředníky Ministerstva zahraničí. Já jsem se nakonec rozhodl, že nechci odjet z Prahy. Procestoval jsem celý svět, viděl jsem víc než většina lidí na planetě, vím, jak jsou mnohá místa krásná, ale chtěl jsem zůstat v Praze, tu mám rád a chci v ní žít.
Jak vnímáte dnešní mladé lidi? Které dovednosti z oblasti komunikací byste vyzvedl a kterým se ještě musí učit?
Dnešní mladí lidé jsou výjimečně schopní, mají mnohem větší rozhled, než jsme mohli mít my, přinejmenším Evropa je pro ně samozřejmým a domácím prostorem. Ti, kteří chtějí, mají ve srovnání s mojí generací netušené možnosti. Ale… Co jim schází, je poctivé studium a četba. Počet vysokých škol je nesmyslně velký, to vede ke snížení jejich úrovně, klasické studium historicky osvědčeného zdroje vzdělání – knih – nahrazuje povrchní čtení článků pochybné úrovně a neznámé provenience na internetu, nečtou se klasická díla, která formovala hodnoty mnoha generací, čtou se z nich jakési půlstránkové výtahy, seminární a diplomové práce se „píšou“ přebíráním bloků z internetových databází. Kdo podlehne pokušení získat absolutorium nebo titul tímto způsobem, míří do pekla.
Co byste chtěl dodat závěrem?
Václav Havel byl často vysmíván kvůli revolučnímu heslu „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Mnozí očekávali, že jednoho dne oznámí vláda, že dnes v 16.20 hod. byl tento úkol splněn. Kdepak, v tomto heslu je obsaženo naše věčné snažení po dobru. Lidstvo ho asi nikdy úplně nedosáhne, ale musí k němu stále směřovat, to je úkol i úděl všech generací. Je to jako Hegelova absolutní idea – nikdy jí nedosáhneme, ale stále k ní budeme spět. Je to úkol i mladé generace a dodejme, že k tomuto cíli má blíž, než lidstvo kdy mělo. Současný svět sociální spravedlnosti, rovnosti, úcty k lidskému životu a k lidským právům, svět bez válek dává všem mladým lidem mnohem lepší podmínky k rozvoji osobnosti, než tomu bylo kdykoli předtím. Jen tu šanci využít.
Sám jste vyučoval český jazyk. Ministerstvo zahraničních věcí znovu zavedlo zkoušky z českého jazyka v rámci konkurzního řízení, protože uchazeči uměli dobře jazyky cizí, ale mateřský nikoliv.
To je dobrá zpráva. Znalost mateřštiny je základem vzdělání. Dobrá znalost jazyka, jeho struktury, gramatických zákonitostí, je velkou školou logiky, bohatá slovní zásoba umožňuje lépe a výstižněji formulovat myšlenky, jazyk rozvíjí myšlení. Jazyk se učíme nejen studiem, ale hlavně četbou, aktivní složku rozvíjíme psaním a konverzací, proslovy a veřejnými vystoupeními. Mistři slova jsou bez výjimky lidé sečtělí a jazykově vzdělaní, to je pro diplomata základní kvalifikace.