Polévka
Nastoupil jsem do služeb Václava Havla na podzim roku 1992, v době, kdy už nebyl federálním prezidentem, a ještě nebyl českým prezidentem. V té době měl malou kancelář o pěti lidech v bytě na nábřeží, v prvním patře. Přidělili mi malou komůrku za kuchyní, vypadalo to na bývalou spíž, kde jsem měl fax, počítač a telefon. Hned první den kolem poledne nakoukla do mé komůrky paní Olga a ptá se: „Dáte si s námi polévku?“ Nikdy jsem polévky nemiloval, a tak jsem s díky odmítl. Myslel jsem, že si dám s Havlovými až hlavní chod. Kolem sedmé večer mi došlo, že žádný hlavní chod nebude, a to ani jindy. Nazítří, když paní Olga otevřela dveře, ani nestihla položit otázku, a já jsem už radostně volal: „Ano, dám si polévku, mám polévky moc rád.“ To jsem ještě netušil, jak vypadají oblíbené polévky Václava Havla. Musely být řídké, bez zavářek, masa nebo zeleniny. Když se v prezidentově polévce nějakým nedopatřením objevila zapomenutá nudle, prezident ji štítivě odsunul na okraj talíře a pohlédl vyčítavě na kuchaře.
Zvyk obědvat jen polévky si Václav Havel přinesl i na Hrad. V poledne zasedal prezident s nejbližšími spolupracovníky k poradě výstižně zvané „polévka“, při které se servírovala právě jen polévka, a to přesně podle tradice Havlovy rodiny: čirá, vodnatá, sterilní. Někdy přivezl kancléř Mathé skvělé rohlíky z Ořechovky; to bylo radosti mezi prezidentovými muži! Později, jak moc prezidentova slábla, jsme si prosadili výživnější polévky, a po mnoha letech jsme si vybojovali dokonce i saláty. Zatímco se veřejnost domnívala, že na Hradě denně probíhají opulentní hody, prezidentovi nejbližší si museli nosit do práce chleba se salámem, aby vydrželi do večera.
Já jsem si nosil na oběd jablko, bylo praktické v tom, že se dalo sníst na chodbě cestou do pracovny, a času nebylo nazbyt. Když se zavedla přísná kontrola u vchodu, ukazoval jsem každé ráno policistovi i obsah svého kufříku. Pokaždé se mi policisté smáli, proč si nosím jablko, už jsem tím byl pověstný. Jednoho dne mi sympatický policista celkem bez zájmu nahlédne do kufříku, já ho přivírám a chci projít rámem, když se policista vzpamatuje a zvolá: „Kde máte jablko?!“ Lekl jsem se, teprve teď jsem vlastně zjistil, že jsem ho zapomněl, a tak se přiznávám, že jsem ho ve spěchu nechal doma na stole. „To je rána! Já jsem se dnes vsadil o kilo, že máte samozřejmě v kufříku jablko“, hořekoval policista.
Prezidentův oběd
Jednoho sobotního odpoledne jsme se vraceli z nějaké církevní slavnosti v západočeském Nepomuku. Mše byla nekonečná, a tak jsem se nedivil, když prezident při nastupování do auta navrhl, abychom se zastavili někde na pozdní oběd. Ujeli jsme pár kilometrů, když prezidentovo auto začalo brzdit na návsi jakési ušmudlané vesničky o deseti domcích. Před hospodou stála černá tabule s denním menu: utopenci 7,60, sekaná 4,20, chleba 0,60. Jel jsem hned za prezidentem, a když jsem viděl, jak vystupuje z auta a čte si ceduli, vyskočil jsem a volám: „Tady snad ne, pane prezidente, tohle nevypadá na dobrý oběd.“ Prezident byl ale nabídkou viditelně potěšen a dychtivě zamířil ke vchodu. „Mají sekanou, za čtyři dvacet, na tu mám hroznou chuť“, nedbal na moje varování. Ochranka viditelně zpozorněla, když vstoupila do zakouřené putyky nejnižší možné cenové skupiny, kde u stolu sedělo pár chlapů v montérkách, kteří řvali jeden přes druhého v jakési náruživé debatě o obecních problémech. Přes celou hospodu jsem v oblacích dýmu spatřil na nálevním pultě nabídku jídel: sklenici zpola zaplněnou utopenci s cibulí a na talíři kus sekané lahvové barvy. „Tohle si nemůžete dát, pane prezidente“, snažil jsem se zastupovat hradního hygienika, „podívejte se, jak je ta sekaná zelená“. „Kdepak, vypadá dobře, dejte mi prosím dva plátky“, už si ji objednával. Na tázavý pohled hospodského, zda si ji dám taky, jsem odmítl se zdůvodněním, že někdo musí přežít výpravu, aby podal svědectví, a dal jsem si slané tyčinky - byly hygienicky zabalené. Dodnes nechápu, jak prezidentův organismus, jindy tak citlivý na kdejakou maličkost, tenhle hazard přežil.
První zkušenosti
Moje první zahraniční cesta s prezidentem byla do Maďarska. Bylo to v období interregna, na podzim 1992, ale Maďaři přijali Václava Havla se všemi poctami jako hlavu státu. Mimochodem, hned první cesta mi dala za vyučenou. Začínali jsme návštěvou předsedy vlády. Při příchodu do premiérova předpokoje mi sekretářka spořádaně odložila plášť do jakési skříně, vešli jsme do pracovny a pak už se události jen sypaly: prezident, předsednictvo parlamentu, oběd s předsedou vlády ve stylové restauraci s krojovanými servírkami, káva s primátorem v proslulé v Café Gelert, procházka městem, pivo na ulici s nadšenými kolemjdoucími, cesta na letiště – a teprve v letadle jsem měl čas si vzpomenout na svůj kabát. Asi ho dědí noví maďarští předsedové vlád. Od té doby jsem raději i v mrazech chodil jen v obleku.
Po přijetí u premiéra jsme kráčeli rozlehlou budovou parlamentu k prezidentu Árpádu Gönczovi. V čele průvodu šel čestný doprovod – dva urostlí husaři v historických uniformách s kožešinovými čepicemi a se vztyčenými obnaženými šavlemi. Najednou se ke mně prezident naklonil a tiše zašeptal: „Nevíte, kde je tady záchod?“ „No, to určitě nevím, ale zařídím to“, uklidnil jsem prezidenta a obrátil se na maďarského šéfa protokolu. Ten s porozuměním kývl hlavou a šel něco pošeptat oběma husarům. Po několika desítkách kroků udělali husaři vpravo vbok a vedli nás do jakési příčné chodby. Protokolář zadržel ostatní členy průvodu, a tak jsme kráčeli sami dva s prezidentem vedeni oběma husary. Najednou prezident povídá: „A to ti chlapíci s těmi šavlemi s námi půjdou i na záchod?“ Nevěděl jsem, co říct, neznal jsem ještě prezidentův neopakovatelný smysl pro humor. Prezident pokračoval v úvahách: „Hm, co kdyby mi tak něco usekli? Ostatně“, meditoval, „mnohé problémy by se tím vyřešily...“
Středně šedý oblek
Na pohřeb belgického krále Badouina v srpnu 1993 předepsal belgický královský protokol středně šedý oblek, pohřební průvod hlav států se konal v poledne. Měl jsem světle šedý a tmavě šedý oblek, ale ne středně šedý, a tak jsem si ho běžel do firemní prodejny OP Prostějov ve Vodičkově ulici ze svých patnácti tisíc hrubého urychleně koupit. Večer mi volal prezident: „Pane Špačku, vy máte středně šedý oblek?“ „Už ano, byl jsem si ho teď koupit.“ „Aha, hm, no, já mám jeden, který by mohl být považován za středně šedý, ale…hm…nemůžu z jakýchsi důvodů dopnout sako“, vysvětloval rozpačitě prezident. „Co bych vám poradil“, mlžil jsem. Rada přece byla jasná – jít si koupit nový oblek, jako jsem to udělal já, ale bylo zřejmé, že tenhle nápad by prezidenta nepotěšil. „Co takhle pošít knoflík? Někdy to pomáhá“, snažil jsem se. „Tak dobře, já se o to pokusím“, rozloučil se prezident.
Ráno jsme se sešli na letišti. Prezident ve středně šedém obleku, který měl svůj zenit už dávno za sebou, navíc se zřetelně pošitým knoflíkem, já ve zbrusu novém bezvadně padnoucím obleku. Prezident si mě závistivě prohlížel a najednou říká: „Máte hezký oblek, pane Špačku. Co říkáte, mohl bych si zkusit alespoň vaše sako?“
Vyděsil jsem se. Měl jsem ještě v živé paměti příhodu, která se odehrála nedlouho před tím. Na tradiční červencový společný oběd „na závěr sezóny“ před odjezdem na dovolenou byl pozván na Hrad i Pavel Tigrid, přítel a občasný konzultant prezidenta Havla. Venku bylo vedro, a tak přišel v lehkém nepodšitém světlém saku s modrým proužkem. „Takové sako jsem si vždycky přál“, závistivě vzdychl prezident. Tigrid bleskově sako svlékl a podal Václavu Havlovi. „Je vaše, pane prezidente.“ „To si přece nemohu vzít“, překvapeně koktal prezident, ale to už měl sako v ruce a zkoušel si ho, jak mu padne. Padlo skvěle. Pavel Tigrid šel domů v košili…
„Kdepak, pane prezidente, ten by vám nebyl, tohle sako byste taky nedopnul“, bojoval jsem za svůj oblek. „No, já bych to přece jen zkusil, jen to sako“, žadonil prezident. „Ne, to přece vidíte na první pohled, máme rozdílné postavy“, přitvrdil jsem. Nebylo to nic platné, za chvíli jsem musel kapitulovat a s obavami jsem svlékl sako. Naštěstí prezidentovi vážně nebylo, a tak jsem svůj oblek ubránil.
Nástupní audience
U nástupních audiencí jsem nebýval, ale prezident mi o nich několikrát vyprávěl.
Vzpomínal, jak ještě v dobách, než nabyl zkušeností, přijímal velvyslance jakéhosi nevýznamného státu. Netušil, že rozhovor musí mít předepsanou délku, což bylo jedno z kritérií vřelosti nebo chladu, které mezi oběma státy panují. Prezident vyčerpal vše, co chtěl velvyslanci říct, a tak se začal loučit. Velvyslanec polekaně vyskočil a tázal se: „Stalo se něco ve vztazích mezi našimi státy, pane prezidente?“ „Ne, proč?“ „Že jste ukončil rozhovor o deset minut dřív!“ „Aha“, pochopil prezident, „tak si ještě sedněte a budeme si povídat dál.“
Jindy, ve spěchu, když přijímal deset delegací denně, si nestihl přečíst podklady k rozhovoru s novým velvyslancem, a teprve když v Trůnním sále převzal akreditační listiny, přemýšlel, o čem si s velvyslancem Madagaskaru bude povídat. Když usedli na zlaté sofa, velvyslanec s napjatou zdvořilostí čekal, čím prezident začne rozhovor. „Víte, já o Madagaskaru vlastně nic nevím“, vsadil prezident na upřímnost, „ale pamatuju se, že když jsem byl malý, měli jsme doma na stěně takovou zasklenou krabičku s nádherným velkým modrým motýlem a pod ním bylo napsáno: Motýl z Madagaskaru. A tak celý život chovám představu, že Madagaskar je krásná země s nádhernými motýly.“ Velvyslancova reakce byla nečekaná. Shodou okolností to byl významný madagaskarský entomolog se specializací na motýly. Rozvyprávěl se o svém oboru s takovým nadšením, že rozhovor se protáhl o nejméně deset minut. Vztahy mezi naší republikou a Madagaskarem jsou od té doby na té nejlepší úrovni.
Jednou vstoupil do prezident do Trůnního sálu a před ním stál velvyslanec Senegalu zabalený v bílém kusu látky („prostěradle“, říkal prezident) a v ruce držel kopí. (Mimochodem, traduje se, že kvůli kopí odmítl hradní řidič František Přibyl senegalského velvyslance vzít do auta.) Během ceremoniálu najednou prezidenta přepadl záchvat smíchu. Jen s největším úsilím se ovládal, aby nevyvolal konflikt mezi oběma zeměmi. Pak jsem se ho ptal, co ho tak rozesmálo. „Já jsem si najednou vzpomněl, jak jsem v podkladech četl, že největší položkou našeho vývozu do Senegalu jsou zipy. Tak mě napadlo, k čemu je vlastně potřebují…“
Let do Mostaru
Jeden z nejsilnějších zážitků jsem měl z cesty do Sarajeva. Bylo to jen pár dní před Vánocemi 1995, krátce po podepsání Daytonských dohod, kdy byl uzavřen křehký mír, ale v Sarajevu pořád vládl strach ze srbských odstřelovačů a minometných útoků. Letadlo přistálo na letišti plném kráterů. Projížděli jsme kolem rozbořených a vypálených domů, v rezidenci nefungovalo topení a netekla teplá voda, občas nesvítilo světlo, všude nás provázeli po zuby ozbrojení vojáci bosenské armády se samopaly připravenými ke střelbě. Jiří Šitler a Jiří Kuděla, kteří návštěvu připravovali, usoudili, že je nezbytné vidět nejen Sarajevo, ale i Mostar. Cesta po silnicích bosenskými horami byla příliš riskantní, a tak rozhodli, že poletíme vrtulníkem. Prezident vrtulníkem létal k smrti nerad, a to i salonním Mi8 s letuškou, natož tím, co na nás čekalo na sarajevském heliportu. Byla to vojenská helikoptéra francouzské armády, která sestávala jen z kovových trubek pokrytých režným plátnem. Jen z donucení vylezl prezident po žebříku do útrob stroje a s hrůzou se rozhlížel kolem sebe. Všude byly díry, kterými bylo vidět na zem, zatím na letištní plochu… Seděli jsme vedle sebe a bylo nám podobně. Vrtulník byl natřen nabílo, jako „corps diplomatique“, aby po nás Srbové nestříleli. Hm, jen jestli to vědí, pomyslel jsem si. Společně s námi vzlétlo naše dvojče, které kolem nás dělalo bravurní kousky, aby odpoutalo pozornost odstřelovačů. (Pak nám vyprávěli, že hodinu před námi se stal stejný vrtulník terčem střelby polovojenských milic operujících v horách.)
Jakmile jsme vzlétli, bylo jasné, že hodinu v tomhle stroji nemůžeme vydržet. Vrtulník nabral směr na jih a po několika minutách se vřítil obrovskou rychlostí do horské soutěsky. Přelétával z jedné horské propasti do druhé, chvílemi se otíral o špičky stromů, chvílemi se řítil na strmé stěny, aby v poslední vteřině stočil prudce směr o devadesát stupňů, zničehonic začal padat jako kámen, pak se prudce vznesl do výšky, otáčel se kolem své osy, nakláněl se všemi směry, jen o vlásek se míjel s doprovodným strojem a to vše za ohlušujícího rachotu motorů, který plátěné výplně mezi trubkami nemohly nijak ztlumit. Po několika manévrech, které ve mně budily podezření, že pilot je opilý nebo zešílel, jsem se polekaně otočil na dva francouzské navigátory, kteří seděli čelem k nám v pilotním výklenku, abych je pohledem upozornil, že se děje něco nepatřičného. Oba se na nás usmívali a zjevně našim pocitům nerozuměli. Pochopil jsem, že náprava není možná, že takhle to bude až do hořkého konce. A bylo. Po očku jsem sledoval prezidenta. Dotýkali jsme se rameny, cítil jsem, jak se chvěje a myslí si, že nastala jeho poslední hodinka. Po dvaceti minutách jsem se začal poohlížet po nějakém igelitovém sáčku. Zahlédl jsem prezidenta, jak jeho zrak klouže po kabině a hledá totéž. Drželi jsme se pevně kovových trubek, které tvořily rám našeho sedadla, jediný pevný bod v tom vzdušném stanu, a snažili jsme se, abychom co nejméně vláli v manévrech šíleného pilota. Posledních dvacet minut jsem se obával, že prezident ztratí vědomí. Cítil jsem se stejně. Připadal si jako na centrifuze, k tomu se připojila úděsná závrať z pohledů desítkami otvorů mezi plátěnými stěnami kabiny, odporný pach spáleného benzínu a nejistota, kdy nás někdo sestřelí. Když vrtulník dosedal na mostarském autobusovém nádraží plném spálených autobusů mezi vyhořelými a rozbořenými domy, zdálo se nám, že vstupujeme do ráje. Pod námi byla pevná zem. Seděli jsme ještě několik minut zcela ochromeni, vyčkávajíce, jestli to žaludek ustojí, nebo ne. Nejhorší bylo, že před vrtulníkem čekala nadšená delegace města Mostaru a administrátor Evropské unie Hans Koschnick. Netrpělivě čekali, kdy z vrtulníku sestoupí legendární a statečný bojovník za mír v Bosně. Vojáci snesli roztřeseného prezidenta po žebříku na zem, já jsem ho lehce podepřel a vykročili jsme k autu, které nás odvezlo do hotelu k jednání. Oběda se nikdo z nás ani nedotkl. Celý několikahodinový pobyt v Mostaru nám kalilo pomyšlení, že nás čeká ještě cesta zpátky…
Natáčení s dětmi
Před Vánocemi jsme vždycky natáčeli televizní pořad pro děti. Prezident si s dětmi moc vyprávět neuměl, snad proto, že neměl žádnou osobní zkušenost s dětmiTrvalo obvykle dlouho, než se uvolnil a začal si s nimi přirozeně povídat. Jednou jsme vybrali pro besedu Dům dětí na Hradě, televize pozvala asi dvacet dětí, prezident si sedl mezi ně a vyprávěl si s nimi. Děti měly připravené i otázky a to vždycky tak, aby pořad působil výchovně a osvětově. Když padla otázka „Pomáhal jste slabším, když jste byl malý?“ jsme spokojeně pohlédli na prezidenta, to bylo přece jeho téma. „Ano, pomáhal jsem slabším vlastně celý život“, rozvyprávěl se prezident. „Zvláště ve vězení, tam jsem nestrpěl žádné bezpráví, děti.“ Dramaturg pořadu a režisér byli nadšeni. Až do chvíle, kdy prezident dovedl svoji úvahu do konce: „Nebyl jsem žádný silák, ale kdykoliv někdo někomu ubližoval, postavil jsem se mezi ně a zabránil jsem tomu, aby slabší trpěli. Víte, děti, když pomůžete slabšímu, rozlije se vám po těle takový hřejivý pocit, je to asi jako…jako když si dáte panáka.“ Tak tuhle větu jsme pak vystřihli.
Novoroční projev
Při natáčení novoročního projevu musel být v pracovně absolutní klid. Sedělo tam jen pár lidí, kteří byli technicky nezbytní. Prezident se snažil přečíst projev „na jeden zátah“, aby se do záznamu nemuselo stříhat.
Prezident čte, já kontroluji text, abych buď prezidenta zarazil, kdyby udělal vážnou chybu, nebo naopak vyznačil změny, kdyby prezident použil nějaké jiné slovo, než bylo v textu. Kamera tiše jede, zvukař se sluchátky na uších sleduje kvalitu záznamu. Najednou jsem si periferním viděním všiml, jak zvukař zvedl oči od ručiček na přístroji a zmateně se rozhlíží po místnosti. Ve výrazu jeho obličeje bylo stále více vidět bezradnost, několikrát vrhl úpěnlivý pohled ke mně, ale nesebral odvahu, aby natáčení zastavil. Bylo to na mně. Zvedl jsem ruku a nahlas zvolal „stop!“. „Je tady nějaký problém, pane prezidente, myslím, že nějaký neidentifikovatelný zvuk, soudím z výrazu technika,“ obrátil jsem se na zvukaře. „No, něco tady slyším, už asi půl minuty, v televizi by to bylo slyšet, tak raději… Ale nejhorší je, že nevím, co to je.“ Prohlédli jsme všechna zařízení, zkontrolovali mobilní telefony, pohlédli za dveře, z okna – když po pár minutách prezident provinile pronesl: „To budu asi já. Mně totiž kručí v břiše.“ Ulehčeně jsme vydechli, příčinu známe, a tak jsem s úsměvem nabídl řešení: „To je jednoduché. Dáte si rohlík a bude po kručení.“ Prezident polekaně vzhlédl: „Ne, přece kvůli takové lapálii nebudu muset jíst!“