Se synem už neválčí
Jana Flašková
LADISLAVA ŠPAČKA snad ani není třeba představovat. Deset let jsme jeho prostřednictvím slýchali názory prezidenta Václava Havla, dnes ho považujeme za nejuznávanějšího českého odborníka na etiketu.
„Etiketu jsem se učit nemusel, tatínek byl ze staré školy, nevyšel ven bez deštníku přes ruku, ačkoliv nepršelo, a když šel ráno pro noviny, vzal si sako a kravatu, aby si je pak zase sundal, a v klidu se začetl. Jedli jsme z několika talířů na stole s moltonem (plstěná podložka pod ubrusem). Od mládí jsem to vnímal jako samozřejmost a nenapadlo mne, že to tak jinde není. Rozčarování přišlo o prázdninách u babičky, kde jsme všechny chody jedli z jednoho talíře a mně se to dlouho protivilo.“
Maminka Ladislava Špačka byla venkovská žena z Lysé nad Labem, ale manželovi, řediteli továrny na ohýbaný nábytek v Ostravě, se rychle přizpůsobila.
Spolužačkám nohy nepodrážel
Ladislav nikdy nebyl jako ostatní spolužáci, kteří se snažili zaujmout děvčata tím, že je tahali za copy nebo jim podráželi nohy. „Už tenkrát jsem jim otevíral dveře, nabízel rámě na zledovatělé cestě nebo sbíral rozsypané věci. Každá žena, třebaže to nepřizná, je ráda za projevenou galantnost a úctu. Jen málokterá dá přednost nevychovanému dacanovi. Nedávno na pomaturitním srazu vzpomínali, jak nám odpadla hodina, šli jsme na procházku do parku a na spolužaččino rameno si ulevil ptáček. Kapesníkem jsem nečistotu setřel a když se divila co s ním teď budu dělat, vysvětlil jsem, že gentleman vždycky nosí dva kapesníky – jeden provozní a druhý třeba pro podobné případy.“ Ostatní na něj zprvu koukali nechápavě. Zatímco po sobě ve třídě házeli houbou, on seděl v lavici a četl Platóna, ale na druhou stranu měl obrovský respekt. Když něco nevěděli, stačilo se zeptat. Jediný předmět, se kterým měl Ladislav Špaček problémy byla matematika. „V prvním ročníku na gymnasiu jsem začal pokukovat po spolužačce Evě. Matematika jí šla výborně, nabídla se, že mě bude doučovat, a už jsme spolu 43 let.“
Už jako pár šli na pedagogickou fakultu a zatímco Eva zůstala u vystudované profese, Ladislav absolvoval ještě historii a lingvistiku na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze a učil zde historický vývoj českého jazyka. K žákům (například Michal Viewegh, Vlastimil Ježek nebo Petr Fejk) byl liberální, občas s nimi zašel na víno a s některými se stýká dodnes.
Pár vteřin překvapení
Vždycky ho lákalo dění ve světě, ale doba nepřála, aby si všiml, že se za zaprášenými okny studoven děje něco dramatického. Teprve v devadesátém roce mu jeden z bývalých studentů řekl, že po revoluci propustili z televize spoustu lidí, přijímají nové a marně hledají seriozního čtyřicátníka. „Šel jsem tedy na pohovor a za týden už jsem pracoval. Líbilo se mi, že jsem dramatické období, kdy se dělil stát, zuřila válka v Bosně zažil přímo v médiu, které horké novinky sdělovalo ostatním,“ vzpomíná na dobu, kdy pracoval jako šéf domácího zpravodajství, parlamentní zpravodaj, později moderátor Událostí, komentářů a přijímal do práce spoustu dnešních televizních hvězd. „Vybíral jsem podle toho, zda měli jiskru, drive a zároveň působili natolik důvěryhodně, aby od nich veřejnost sdělovaná fakta přijala. Například typ jako je Lucie Borhyová (i když se mi líbí) by na konci devadesátých let těžko mohl číst zprávy.“
S Václavem Havlem se nejdříve setkal jako novinář. „Znal mé postoje a názory a v listopadu 1992 se zeptal, jestli pro něj nechci pracovat. Po pár vteřinách překvapení jsem odpověděl, ačkoliv jsem nevěděl co mě čeká. Přestože jsem si během následujících deseti let několikrát řekl, že už toho mám dost, šel bych do toho znovu.“
První posel České republiky
Naprostý nedostatek volné času, mnohdy patnáctihodinovou pracovní dobu a neustálý stres kompenzovalo všechno to, co mohl prožít jako tajemník nejznámějšího bojovníka za lidská práva východního bloku. „Procestoval jsem 50 až 60 zemí světa po boku Václava Havla, což je mimořádně zajímavá osobnost. Byla to ohromná zkušenost.“ Desítky evropských a amerických agentur se denně obraceli na Ladislava Špačka kvůli presidentovým postojům na různá citlivá témata, od obléhání Sarajeva po americký zásah v Somálsku. Hodně vyčerpávající byly také služební cesty. „Nemohl jsem si dovolit být nemocný. Neustále jsme se někam přesouvali, například během čtrnáctidenní návštěvy Jižní Ameriky jsme měli sedmnáct přeletů. Z letadla jsme vycházeli prakticky jen na jednání a tiskové konference, ale naplňovalo mě to obrovským uspokojením, protože to byla doba, která něco znamenala.“ Presidentův mluvčí se musel vyznat v historii navštíveného státu, zvycích i politických nuancích. Konverzoval s lidmi z druhého konce světa, které nikdy před tím neviděl a už nikdy neuvidí, přesto v nich musel zanechat ten nejlepší dojem, protože to bylo jejich první setkání s Českou republikou. „Po státních večeřích jsme měli s Václavem Havlem ještě poradu. Občas mě pan prezident ještě v noci vzbudil, protože ho něco napadlo a chtěl si o tom popovídat. Je sova, takže mu ponocování nedělalo problémy.“
Svetrový den vydržel měsíc
Jediný spor, který musel Ladislav Špaček s Václavem Havlem řešit, se týkal oblečení. President si dlouho myslel, že bude moci držet svůj styl, ale funkce vyžadovala naprostou proměnu. Vůči formálnostem kladl odpor, ale nakonec musel podlehnout. „Na Hradě byla každá středa svetrový den. To trvalo čtyři týdny, pak podal nějaký ministr demisi, konala se tisková konference, přijela televize a museli jsme si pro kravaty a obleky. Další středu jsme už byli oblečeni jako jiný den. Václav Havel je člověk s velkým srdcem, který se dokáže chovat vlídně i ke svým nepřátelům. Paní Olga mi vyprávěla, že když ho v zimě na hrádečku hlídali muži z STB, vyšel ven a dal jim něco na pití, aby se zahřáli, když už ho tam musejí hlídat.“
Se synem už neválčí
Manželka Ladislava Špačka měla pro práci svého muže pochopení, ačkoliv trávila hodně času sama. Na služební cesty ji s sebou brát nemohl. Společnost mu dělala jedině když šli na nějakou recepci. Děti byly tou dobou už samostatné a nebydleli s nimi. „Syn odešel z domova krátce po šestnáctých narozeninách. Neunesl, že jeho tatínek patří mezi kravaťáky, a tak jsme spolu sváděli těžké boje. Jako student filmové režie odjel do tehdy obleženého Sarajeva a natočil tam skvělý hraný film. Z domova brzy odešla i dcera, dnes filmová produkční. Přestože jsme zažívali horké chvilky, s odstupem času si myslím, že čím dříve děti odejdou z domova a osamostatní se, tím lepší vztah později s rodiči mají.“
V současné době pořádá Ladislav Špaček kursy společenského chování pro ředitele firem a české zástupce světových společností. Stále více lidí chce vědět, jak správně jíst příborem, jaké si vzít boty k obleku nebo který uzel na kravatě se hodí k jakému druhu košilovému límečku. „Jejich obchodní partner je třeba noblesní gentleman z Londýna a chování u stolu může často ovlivnit vývoj spolupráce. Do restaurace totiž nechodíme proto, abychom se najedli, ale kvůli tomu, abychom udělali dojem na svého společníka. Proto je dobré mít pravidla slušného chování zažitá,“ říká autor publikací o etiketě, které se těší stále větší oblibě.