Texty

Časopis Mensa

17.02.2013 * 15:22

Rozhovor s Ladislavem Špačkem, odborníkem na etiketu a bývalým tiskovým mluvčím prezidenta republiky Václava Havla, nejenom o Mense a etiketě.

Pane doktore, velice rád bych vám poděkoval za váš čas, který jste si udělal pro tento rozhovor. Vzhledem k tomu, že vyjde v časopisu Mensy ČR, je první otázka nasnadě. Znáte hodnotu svého IQ a přisuzujete tomuto číslu nějakou relevanci?

Kdysi v mládí jsem si měřil IQ, bylo to přes 140, ale jestli 142 nebo 148, to si opravdu nemohu vybavit. Není to na pokraji demence? Tak co si s tím mám počít? Už asi nic.

Hodnota IQ se dá poměrně dobře redukovat prostřednictvím nemírné konzumace alkoholu.

Já dělám, co můžu, protože můj společenský život s sebou nese tyto průvodní jevy – taky jsem už společensky leccos vypil. A co se týče relevance, tu svému výsledku a IQ testům obecně příliš nepřikládám. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí výjimečně inteligentních, které by člověk po deseti minutách rozhovoru nejraději přizabil. Protože možná úměrně své vysoké inteligenci byli zároveň i společensky nepoužitelní. Stále je třeba počítat se sociální inteligencí, to jest schopností přizpůsobit se prostředí, ve kterém se pohybuji, což je mnohdy daleko důležitější než samo číslo vyjadřující hodnotu inteligenčního kvocientu.

Pakliže může číselné vyjádření IQ člověka předurčit pro jeho životní dráhu, domníváte se, že existuje přímá úměra mezi hodnotou IQ a schopností člověka chovat se podle společenských pravidel?

Jak definoval již Guth-Jarkovský, etiketa má dvě roviny, slušnost a zdvořilost, přičemž slušnost je člověku vrozená, kdežto zdvořilosti se musíme učit. Slušnost je to, co si přináší na svět každý člověk a co je mu vštěpeno již v raném dětství. Jsou to elementární základy ohleduplnosti, taktu; slušnost slouží k tomu, aby lidé dokázali žít mezi sebou a respektovat se. Vyšší formou je zdvořilost, ta je noblesnější a v okamžiku, kdy půjdu na oběd do lepší restaurace nebo budu mít důležitou obchodní schůzku, musím se o něčem poučit, musím se naučit a použít vyšší standard společenského chování. Mluvíme-li o sepětí vybraného chování s inteligencí, u slušnosti není její vyšší míra nutná. I zedník či pokrývač by měl v tramvaji uvolnit místo dámě. V jisté situaci však je vyžadována ona vyšší škola, jistá dávka životní zkušenosti a hlavně emoční inteligence, abychom dovedli odhadnout, co je druhému příjemné, a to dělali a tomu, co mu způsobuje příkoří, se vyhýbali. A tyto kvality či dispozice v sobě nemá každý; jestliže někdo je nepříjemný, neumí se chovat slušně a není dostatečně ohleduplný a empatický, příště si rozmyslíme, zda takového člověka znovu zvát na společenskou akci, návštěvu a podobně.

Kde je správná míra, jak vystavovat na odiv své vyšší (například intelektové) kvality, a jak usměrnit člověka, který tuto míru překročí?

Člověk oplývající takovými kvalitami si myslí, že jejich okázalá demonstrace mu bude ve společnosti přinášet větší respekt. Pravidlem však bývá pravý opak. Nejvíce oblíbení a nejrespektovanější jsou lidé skromní. Z tohoto důvodu byl všeobecně oblíbený Václav Havel, právě pro svou skromnost a plachost – americký nebo francouzský prezident potřebují být v centru dění a okamžitě opanovat prostor. Václav Havel se na oficiálních akcích plaše rozhlédl, jestli vůbec může vstoupit mezi ostatní hosty, a ti byli velice překvapeni, mysleli, že pan prezident svou plachost jenom hraje – člověk, který porazil komunismus ve východní Evropě, který tolik let trpěl za svoje přesvědčení ve vězení, kterého během několika dnů a nocí historie vynesla do pozice prvního muže ve státě, takový člověk přece nemůže být tak skromný sám od sebe. V tom je kouzlo osobnosti, umět přesně odhadnout, kde mohu prezentovat svoji dokonalost – při přijímacím řízení nebo když potřebuji šéfovi dokázat, že na zadaný úkol stačím – základní princip je nedávat najevo své kvality, nevytahovat se. Pokud to někdo udělá, etiketa nezná jiné sankce než lehce pohrdavý pohled, odvrácení se či omluva a vzdálení se. Když například vidíme, že někdo neumí jíst příborem či nepustí dámu sednout, nemůžeme jako například v případě spáchání přestupku volat policii, etiketa pracuje s daleko jemnějšími nástroji vzájemné komunikace, ale ty často bývají silnější než zaplacení dvousetkorunové pokuty. V sázce je totiž image, čest, respekt, který člověk ztrácí, člověk je exkomunikován ze společnosti. Lidé mimo materiálních věcí potřebují i uznání, respekt a další duševní hodnoty. My máme ostatním říkat, jací jsou dokonalí. A když si to budeme říkat navzájem, budeme spokojeni všichni. Proto si říkáme ty zbožné lži jako: „Vám to ale dneska sluší.“

Právě přetvářka je s moderní společností neodmyslitelně svázána. Vaše funkce byla spjata s diplomacií a ta je nutně sama o sobě založena na přetvářce. Nedělal vám tento fakt problémy?

Samozřejmě, ale když jsme přijeli na návštěvu k někomu, koho jsme neměli rádi, nemohli jsme říct: „Tedy pane prezidente, vy jste ale grázl.“ My jsme se museli chovat tak, jak přikazuje obecný úzus ve vztahu člověka k člověku. Lidé si neříkají do očí upřímnosti. Vracíme se zpět k definici slušnosti. Slušnost znamená, že musíme stále brát ohled na své okolí, a jestliže bychom vycítili, že bychom se druhého dotkli, tak se takového jednání vystříháme. Diplomacie toto dovedla k dokonalosti a naučila diplomaty používat tyto drobné lži, ale ne v osobním zájmu diplomata, ale v zájmu jeho metropole, státu, který zastupuje. A smyslem diplomacie není rozpoutávat konflikty spojené s mobilizací branných sil, diplomat je naopak od toho, aby je uhlazoval. Ale stejná pravidla platí i v běžném životě, i v rodině, manželé spolu musí vycházet diplomaticky, děti v jistém věku přestávají svou vůli prosazovat křikem, ale začínají být diplomatické. Upřímnost může být bolestná a zraňující. Zbožné lži nás provázejí celý den a promazávají chod společnosti podobně, jako olej promazává chod strojku, takže se nikdy nezadrhne. Když někomu popřejeme dobrý den, večer mu nezavoláme a neptáme se, jestli den opravdu strávil dobře. Stejně tak popřejeme-li dobrou chuť, záleží nám spíš na tom, aby chutnalo nám, ne ostatním. A přesto si podobné drobné floskule říkáme; a to je přetvářka, ale taková přetvářka, kterou lidská společnost potřebuje a vyžaduje. Stejně tak oblečení nevolíme podle toho, jestli je nám pohodlné a raději než utaženou kravatu bychom si vzali své oblíbené tepláky. Ale jsme nuceni přizpůsobovat se společenským konvencím. Etiketa je o odříkání, o tom, že se musíme přizpůsobit ostatním na úkor svého pohodlí.

Mezi námi jsou však i jedinci, kteří vykazují jistou míru nestandardního chování, a to je často v rozporu se zmíněným principem odříkání a přizpůsobování. Jak společnost na takové jedince pohlíží? Je nutné se v chování přizpůsobit jim, nebo akceptovat jejich odlišnost?

Často záleží na tom, o jakou osobu konkrétně se jedná, a na kontextu situace. Etiketa je variabilní a flexibilní. Jsou lidé, kteří se vymykají pravidlům, protože jim to nařizuje jejich povinná image – například umělci, zpěváci. Bude-li na večírku předepsán formal dress, tedy černý oblek, pánové přijdou v černém obleku, ale Dan Hůlka, Jiří Korn, Dan Nekonečný, Leoš Mareš, ti na sobě budou mít červený kožich, Jiří Korn přijede na koloběžce a v sukni. U těchto lidí je třeba vyšší míra tolerance. Kdyby přišel Dan Nekonečný v obleku s košilí zapnutou u krku a s kravatou, všichni by si mysleli, že mu přeskočilo. Kdežto když přijde v zeleném úboru s křídly, říkáme si, že je vše v naprostém pořádku. Manažeři či politici jsou naopak vázáni konzervativní módou, nemohou si dovolit módní výstřelky, to až teprve potom, co se takový výstřelek stane všeobecně uznávaným standardem. Analogická situace by nastala i v případě osob vysoce inteligentních, u nichž je často také nutná vyšší míra tolerance vzhledem k jejich nesporné dispozici inteligenční, ale často mizivé dispozici sociální. Jestliže se tedy někdo nechová v souladu s pravidly etikety, musíme se ptát proč.

Dostáváme se k nejobecnějším základům etikety jako takové. Myslíte si, že se lze za každých okolností zachovat dle pravidel etikety, nebo existují situace, kdy pravidla mohou jít tak říkajíc stranou?

Na každou situaci neexistuje univerzální pravidlo, jak se zachovat. Etiketa není tlustá kniha plná pravidel, v níž zalistujeme, když chceme znát odpověď na otázku, jak se zachovat v té či oné konkrétní situaci. Pravidel etikety je naopak pár a my se musíme naučit tvořivě je aplikovat na situace, ve kterých se ocitneme. A žádná situace není nikdy stejná, jiná je doba, jiná je třeba i kultura, jiné jsou jednající osoby. Pro nás jsou důležitá tři základní pravidla – takt, ohleduplnost a empatie. Jestliže se někdo nechová v souladu s pravidly, musíme si položit otázku, zda se chová dostatečně ohleduplně a taktně. Někdy se stane, že odsunutí pravidla je žádoucí a pro protějšek příjemnější. V tu chvíli jsme vůči němu ohleduplní, i když porušujeme nějaké pravidlo. Můj slogan zní, že etiketa není jen soubor pravidel, etiketa je životní styl. Ohleduplnost je kritérium, podle kterého posuzujeme naprosto všechno, co se mezi lidmi odehrává.

V minulé otázce jsme hovořili o subjektivní změně pravidel etikety. Mění se však její pravidla i globálně (objektivně) v souvislosti s rozvojem společnosti?

Etiketa se samozřejmě jistým způsobem vyvíjí a vyvíjí se v souladu s rozvojem samotné společnosti, stejně jako třeba právní normy. V souvislosti s demokratizací společenského života se přestaly nosit složité šaty, širším vrstvám byl umožněn přístup do společnosti, vyrovnalo se postavení žen a mužů. A dnes má do společnosti přístup každý, není člověk, který by nebyl na promoci příbuzného či v divadle. Pravidla mají tendenci se se stále větší masou lidí zatažených do společenského života zjednodušovat a zpřístupňovat, což je na jedné straně dobře, na straně druhé to přináší řadu ústupků – už nenosíme klasické britské obleky z čisté střižní vlny, pod nimi vestu, plátěnou košili, podvlékací triko. Už nenosíme klobouky, kterými bychom zdravili. Nosíme lehké obleky italského typu, protože my si dnes můžeme prostředí přizpůsobit tomu, jak chceme být oblečeni. V ležérnosti postupujeme stále dál a dál.

Tepláky a svetr v Národním, to by byl snad zločin proti etiketě. Mohl byste uvést příklady přestupků proti etiketě, jichž se lidé velice často dopouští? Jaké jsou ty vůbec nejvážnější?

Pravidla jsou vytvořena proto, opět stejně jako například dopravní předpisy, aby chování lidí ve společnosti bylo prediktabilní. Pouhé školometské dodržování pravidel však neznamená, že budeme dokonalými společníky. Tou druhou a rozhodně ne méně důležitou složkou kýženého úspěchu ve společnosti je naše osobnostní složka, určitý osobní vklad do daných pravidel. Když tedy hledáme největší prohřešky proti etiketě, není to porušení pravidel, ale nedostatek taktu, nedostatek ohleduplnosti. Pokud neznáte pravidla, ale máte dostatek té druhé složky, i tak se často můžete s úspěchem ve společnosti pohybovat, a dokonce být lepším společníkem než striktní „dodržovatelé“ všech pravidel.

Jedenáct let jste působil jako tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla a při té příležitosti jste měl možnost setkat s množstvím vyslanců a dalších zahraničních hostů. Vzpomněl byste si na nějakou specifickou situaci, kdy některý z hostů projevil obzvláštní dávku důvtipu či pohotovosti?

(chvíle přemýšlení) Když nastoupil nový saúdskoarabský velvyslanec, přišel se mi představit na Hrad. A moje asistentka, která byla zvyklá vítat návštěvy, mu podala ruku, což je pro muslima absolutně neřešitelná situace. Na jedné straně je zdvořilým diplomatem, jenž je obeznámen s odlišnou kulturou, na straně druhé je vázán náboženskými předpisy, které nelze obelstít – Alláh je všude. V tu chvíli se ocitl v těžkém dilematu – a jak jsem očekával, u něj jako u diplomata zvítězil společenský takt a ohleduplnost a její ruku přijal. Bezpochyby asi večer nemohl usnout a musel se pomodlit několik súr, aby mu Alláh odpustil, ale je vidět, že někdy lidé pocházející z odlišných kulturních oblastí jsou schopni překročit i velice striktní předpisy, jimiž jsou vázáni. Ale spoléhat na to v žádném případě nelze.

Mluvil jste o kultuře muslimského světa, která nám Evropanům přijde do velké míry nepochopitelná a příliš formalizovaná. Kromě arabských zemí jste však procestoval nespočet zemí a poznal velké množství kultur a zvyků dalších národů. Která z formálních etiket odlišných kultur vám přišla nejzajímavější nebo nejparadoxnější?

Zajímavé byly některé prvky kultury Maorů na Novém Zélandu, kteří se zdraví tím, že se dotknou čely a třou nosem o nos, a když vidíte řadu nahých válečníků, přičemž s každým z nich se musíte takto pozdravit, je to nezapomenutelný zážitek. Nebo třeba kultura bot v Jižní Americe. Tam mají všichni dokonale vycíděné boty a jejich průměrná životnost se pohybuje kolem třech měsíců – boty se odkládají v okamžiku, kdy nesou sebemenší známky opotřebení. V jednom nákupním centru v Brasílii (hlavním městě Brazílie) byly například jenom obchody s botami, jeden vedle druhého. Jiné zboží tam nebylo, jen třicet obchodů pouze a jenom s botami. Velice zajímavou kulturou je samozřejmě východoasijská, japonská, a muslimská kultura. Tam konkrétně je pravidel tolik, že je kodifikována každá situace, do které se člověk může v životě dostat. Je tam velká spousta tabuizovaných témat. Například na jedné schůzce jsem chtěl od číšníka přijmout kávu levou rukou a číšník při každém mém pokusu vzít si od něj kávu ustoupil. Až pak jsem pochopil, že levá ruka je v muslimském světě považována za nečistou; ke konzumaci jídla, k manipulaci s dary či penězi slouží ruka pravá. I člověk znalý etikety se v arabském světě může setkat s mnohými nástrahami, které mu nemusí a často ani nemohou být ze života v našem kulturním okruhu známy.

Odbočme nyní od etikety a věnujme se jiné, vám jistě velice blízké otázce. Tradicionalisté často lkají nad současným vývojem českého jazyka. Co soudíte vy jako bývalý vysokoškolský pedagog – vyučující historického vývoje české gramatiky – o současné úrovni jazykové kultury u nás?

Velkou společenskou roli na sebe vzala mladá generace, která byla v minulých dobách na okraji společenského zájmu, říkalo se, že mladý člověk si musí počkat, než dosáhne vhodného věku a postavení na to, aby se ve společnosti mohl uplatnit. To tvrdil i Guth-Jarkovský. Dnes svět patří mladým. Reklamy jsou zaměřeny na mladé vzhledem k tomu, že mají větší tendenci produkty obměňovat a mají vysoký tržní potenciál pro prodávající. Proto se média přizpůsobují jim, a to i tím, že užívají jejich jazyk, čili jazyk jim blízký. Další věcí jsou slova přejatá, vnímáme velké množství anglicismů, pro velké množství předmětů nemáme pojmenování, a tak nezbývá než ho přejmout z jiného jazyka. U některých mladých lidí však registruji velmi vysokou úroveň jazykové kultury a jsem tím příjemně překvapen. Dnes se čte méně než před lety, lidé čerpají znalosti z internetu, nedovedou je strukturovat a tyto znalosti jsou velice povrchní. Nicméně trend odpovídá přesně společenskému vývoji a odpovídat mu nutně musí. A jestliže společnost dospěla do stadia, do jakého dospěla, ať už v pozitivním či negativním smyslu slova, jazyk je jejím přesným odrazem.

Vaše osoba je neodmyslitelně spjata se slušností a kultivovaností. Stane se vám někdy, že tuto polohu opustíte a použijete ostřejší výraz či tak říkajíc snížíte svůj společenský standard?

Slušné vystupování je samozřejmě součást mojí image a musím si na tom nechat záležet, ale etiketa není něco, co můžeme pověsit na hřebík a říct si „teď ne“. Je to životní styl, a jestli si někdo tato pravidla životního stylu osvojí či je má vrozena, může nastat situace, kdy ze zajetých kolejí vybočí, ale v zásadě určitý styl drží pořád. Já se proto snažím vždy být taktní, ohleduplný, slušný, vnímavý a citlivý v jakékoli situaci, ve které jsem. I v případě, že jsem s kamarády v restauraci a něco vypijeme, i přesto se snažím zachovat si jistou úroveň komunikace, byť sem tam nějaké to slovo ulítne. Ale nejsem ten typ, který by žil jinak ve svém pracovním či společenském světě a doma se pak choval jako hulvát. Moje manželka si v mé přítomnosti nikdy nemusela oblékat kabát sama nebo zvednout spadlý předmět ze země, pokud jsem byl na doskočnou vzdálenost. Je mi to vrozeno, a přestože se někdy chovám velmi uvolněně, stále držím pravidlo, že etiketa je životní styl.

Kromě etikety, společenských pravidel a dalších souvisejících oblastí vašeho působení vám jistě není cizí ani literatura a divadelní scéna. Prozradíte, jakou jste naposledy četl knihu či jaké divadelní představení jste navštívil?

Do divadla se dostanu tak jednou za dva měsíce, nestíhám spoustu věcí, které bych stíhat měl a chtěl. Naposledy jsem viděl Jistě, pane ministře! v Divadle na Vinohradech. Ta hra pro mě má zvláštní půvab, protože v tom prostředí jsem jedenáct let žil a všechny formulace, které jsem vyslechl z jeviště, jsem mnohokrát sám řekl nebo přinejmenším slyšel, včetně způsobu chování, gestikulace postav. Takže to je přesně hra, která mě upřímně rozesmává a naplňuje uspokojením. S knihami mám vážný problém, protože musím hodně psát – různé články, knihy, odpovědi na otázky, které pošlou čtenáři webu – a na čtení nezbývá čas. Nedávno jsem přečetl knihu Tisíc planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho. To je fascinující kniha, kterou bych při svém akutním nedostatku času četl kdovíjak dlouho. Ale jednoho dopoledne jsem se do ní tak ponořil, že jsem všechny obvolal s tím, že mám bolení zubů, a skončil jsem čtení v půl čtvrté ráno.

Když přece jen ušetříte chvilku volného času, jaké činnosti se věnujete s největší oblibou, jakého máte koníčka?

Nezbývá mi bohužel žádný volný čas, nicméně mým koníčkem je etiketa, psaní a besedy, mým koníčkem je trávit večer u počítače a odpovídat lidem, kteří mají různé otázky z oblasti etikety, a chápu to jako veřejnou službu. Večery proto obvykle trávím u počítače, a když mám opravdu volný večer, strávím ho v restauraci se sklenkou dobrého vína. Nesportuji a nikdy jsem se sportu nevěnoval, dokonce jsem se mu vždy cílevědomě vyhýbal, nicméně každý rok jezdíme s přáteli na kola nebo na vodu; jiné koníčky nemám. Jediné, co mi zůstalo z mládí, je moje vášeň pro astronomii, kterou jsem chtěl studovat, a když chci uniknout z tohoto světa, unikám do meziplanetárního prostoru a tam jsem šťastný.

Tento rozhovor je určen očím členů společnosti Mensa ČR. Kdybyste je tedy na tomto místě mohl oslovit, co byste jim vzkázal?

Určitě si dobře uvědomujete, že vaše společnost je exkluzivní v tom, že sdružuje mimořádně inteligentní lidi disponované k vyšším intelektuálním výkonům – a to není výhoda, to je závazek. A proto by si všichni lidé z Mensy měli vzít za své, že jsou takzvanými referenčními osobami, k nimž se ostatní upínají jako k elitě společnosti, jako k lidem, kteří umějí něco víc, jsou chytřejší než ostatní. Stejně jako jsou pro malé holčičky referenčními osobami modelky, herečky či zpěvačky, vy znamenáte to samé pro intelektuály, pro studenty; a to s sebou nese obrovskou odpovědnost. Není možné, aby se člen této ctihodné společnosti ve společnosti choval arogantně či neurvale. Každého jednoho z vás si lidé zaměňují s vaší společností jako celkem, dochází k záměně osoby a celku. Lidé si tedy neřeknou: „Ten Jan Novák z Mensy, to je ale hulvát.“ Řeknou si „ti lidé z Mensy“ nebo: „Ta Mensa, to musí být ale banda.“ Každý z vás má tedy odpovědnost za dobrou pověst Mensy. To, jak vaši členové vystupují, jak jsou oblečeni, jak se chovají, jak se umí představit, pozdravit, to vytváří dojem o celé vaší organizaci. Takže apeluji na odpovědnost vůči široké veřejnosti za dobré jméno Mensy.

Autor: Filip Gantner

Čtyři tisíce dní na Hradě

05.02.2013 * 18:06

Těžko najít někoho jiného s takovým vypravěčským talentem, kdo důvěrně zná útroby Pražského hradu. Dlouholetý HAVLŮV MLUVČÍ Ladislav Špaček vypráví, jak se na Hradě měnil nábytek, a tipuje, kde si zřídí Miloš Zeman pracovnu.

S erudicí učitele dějin na Pražském hradě procházel sály, zákoutí a skrýše, kam se běžný návštěvník nikdy nepodívá, místnosti, jež po stovky let obývaly hlavy českého státu. Léta směl nahlížet do soukromých prostor všech dávných i nedávných prvních dam, pomáhal nacházet staré kusy nábytku odsouzené k zapomnění v čase a účastnil se vynášení sektorových stěn, stolků a módních křesílek, které zase úplně jiné časy přinesly.
Ladislav Špaček, mluvčí devátého prezidenta republiky a prvního prezidenta samostatného Česka, denně procházel chodbami a sály, kam se kdysi vjíždělo na koních a hořely louče, a přihlížel tomu, jak se v nich za Havlova prezidentování samozřejmě smělo kouřit. Za jedenáct let služby hlavě státu poznal, jak má prezident vystupovat a jak jeho styl spoluurčuje fungování nejvyššího úřadu.
„Na Hradě by se určitě poznalo, kdyby tam byl Karel Schwarzenberg, a pozná se to, i když tam bude Miloš Zeman – v tom, jak budou zařízeny pracovny, kde se bude úřadovat a potom hlavně podle jeho spolupracovníků. Když půjdete po chodbách a potkáte prezidentovy lidi, bude vám hned jasné, jaký je to prezident,“ říká Ladislav Špaček.

– Když řeknu Pražský hrad, vaše dlouholeté působiště, co vás napadá?

Napadá mě jedno jediné slovo – majestát. A to přestože jsem tam dennodenně docházel jako úředník do kanceláře, do běžného úředního provozu. Kterýkoli z těch čtyř tisíc dnů, kdy jsem vjížděl autem na Druhé hradní nádvoří, měl jsem pocit něčeho mimořádného. Je to obrovský genius loci. Jedenáct set let – s krátkým přerušením – je to sídlo hlavy českého státu a z každého toho místa, každého kamene něco vyzařuje. Něco to znamená.

– Pražský hrad ale určitě detailně znáte i jako bývalý učitel, ne?

Poznal jsem ho velice důvěrně už dávno předtím, než jsem tam začal pracovat. Věděl jsem, jak vypadal dřív, co kde bylo za Masaryka a co tam bylo v patnáctém století. Vystudoval jsem historii a pražský místopis mě zvláště zajímal. Už jako student jsem o každém pražském domě věděl úplně všechno. Chodil jsem do města se svými studenty a knihou Emanuela Pocheho Krok za krokem Prahou.

– Jako mluvčí Václava Havla jste se pak musel dostat úplně všude…

Dostal jsem se samozřejmě i do míst, která jsou návštěvníkům uzavřena a která jsou pro mě symbolem něčeho naprosto mimořádného.

– Takže každé ráno nový údiv nad majestátem, pak ale vrátnice, sekretářka, která vám udělá mátový čaj, a vy jste v práci… Kde přesně to bylo?

Když jsem nastoupil na Hrad, dostal jsem pracovnu, v níž původně seděl Václav Havel. Byla součástí Masarykova bytu, který na začátku dvacátých let pro prvního prezidenta připravil architekt Plečnik a kde vybudoval nádhernou mahagonovou knihovnu se zlacenými soškami. Pak následoval malý předpokoj, šatna a soukromá ložnice. A právě ten soukromý pokoj si na počátku vybral Václav Havel jako pracovnu.

– Proč ne knihovnu? Nabízela by se, jak ji impozantně líčíte…

Protože v ní měl pracovnu Gustáv Husák. Z té nádherné knihovny dokázal udělat příšernou místnost. Obrovský sál, ze kterého vystěhoval Plečnikovy regály o patro výš, kde ovšem byly nižší stropy, takže ty regály museli trošku seříznout, ale naštěstí je nezničili. Místo nich Husák vybavil prostor sektorovým nábytkem, který se v sedmdesátých letech nosil. Ve stropě byly zabudovány zářivky, protože Husák špatně viděl, takže když se tam rozsvítilo, vypadalo to jako ve filmovém ateliéru. Celé dohromady to působilo katastrofálně nevkusně.
Václav Havel se rozhodl, že pracovnu zrekonstruuje, než v ní začne jakkoli fungovat.

– Našlo se všechno, co bylo z té původní Plečnikovy knihovny odstěhováno?

Dohledávaly se všechny součásti původní výzdoby, našel se dokonce Masarykův originální stůl, jeho psací souprava, ten stolek, u nějž Masaryk vestoje studoval. Našla se i Masarykova židle. Seděla na ní nějaká hradní účetní ve třetím patře, a když si pro tu židli přišli, vůbec nechápala, kam a proč tu starou židli nesou.

– Po nějakém čase se tedy Masarykova knihovna skvěla v plné kráse jako v roce 1923?

Byli jsme na to pyšní, bylo to nádherné. Váže se k tomu památná historka. Prezident Havel tenkrát každou středu na Hradě přijímal tehdejšího premiéra Václava Klause. Klaus si to vymínil, protože nechtěl, aby na zasedání jeho vlády chodili úředníci z Hradu. Takže chodil středu co středu sám podávat a filtrovat informace prezidentovi. Prezident z něj, upřímně řečeno, míval trému. Klaus používal komunikační manévry, jimž Havel jen těžko vzdoroval. Zrovna v den, kdy jsme dokončili tu pracovnu, byla středa, a tak Havel povídá: Víte co, já ho přijmu v té krásné nové Plečnikově knihovně, ten bude koukat!

– A koukal pan premiér?

Já pro něj šel k výtahu, vedu ho do knihovny a říkám: Pane premiére, dnes má pro vás pan prezident mimořádné překvapení. A on na to: Ano? To jsem zvědav! Pak jsme přišli do té knihovny, všechno zářilo, byli jsme strašně pyšní na to dokonalé památkářské dílo. Václav Havel tam stál v očekávání, díval se na Václava Klause takovým tím pohledem, jako když malé dítě dá mamince pod stromeček voňavku a čeká, co ona na to. Klaus se rozhlédl a povídá: Teda, vy tady svítíte, Václave, to vám budu muset zkrouhnout rozpočet, to takhle nejde.

– Je pravda, že návštěvníkům Pražského hradu se nikdy neukazují okna prezidentovy pracovny?

Není to nařízení. Je to slušnost. Možná to má i bezpečnostní důvody. Jde hlavně o klid prezidenta. Nedělá se to.

– Takže do Husákovy pracovny si Václav Havel nesedl, kde tedy úřadoval?

Ne, vybral si bývalou Masarykovu ložnici. I to předtím bylo soukromé apartmá Gustáva Husáka. Když pak přijel na návštěvu německý prezident Richard von Weizsäcker, uviděl pracovnu a řekl: Tak to ne. Okamžitě jako dar následovala zásilka s nádherným černým nábytkem.

– Škoda, že se tohle téma neobjevilo v prezidentském duelu, když už jsme otevřeli česko-německé vztahy s takovou razancí. Německý nábytek v pracovně českého prezidenta!

To mohlo být pěkné téma, ale naštěstí to nikdo asi neví.

– V bývalé Masarykově ložnici, dnes tedy s německým nábytkem, měl pracovnu Václav Havel?

Ne dlouho. Byla to relativně malá místnost, takže se časem přestěhoval o kousek dál, do dalších místností Masarykova bytu, kde je dnes celá řada pracoven. Kterou z nich si vybere Miloš Zeman, těžko říct, to záleží na jeho výběru.

– Netipnete si?

Měl bych tip. Tuším, která by to mohla být. Je tam zelený, takzvaný Plečnikův salon, kterým se vchází do celé série pracoven. Pak je veliký předpokoj, ve kterém sedávaly sekretářky, potom veliká pracovna, kde je dlouhý stůl a zasedají tam delegace, pokud nejsou v reprezentačních salonech v prvním patře, třeba v Zrcadlovém sále, a nakonec tam jsou ještě tři menší místnosti. Tipl bych si, že jedna z nich bude novou pracovnou prezidenta Miloše Zemana. V jedné za prezidenta Havla sedával prezidentův tajemník, v další měl pracovnu prezident a v té poslední svou odpočívárnu. Tam měl postel, kde mohl přespat. Třeba v době krize v Zálivu, kdy ochranka nařídila Václavu Havlovi, aby neopouštěl Hrad. Pro tyto účely tam je malá ložnice. A skrze ni se prochází do místností první dámy v Karolově křídle. To je jižní výběžek Hradu pojmenovaný na památku rumunského krále Karola, který tam jako první přebýval. V tamních apartmánech kdysi přespávala princezna Diana s Charlesem, když tu byli na návštěvě. A v prvním patře jsou kanceláře a místnosti první dámy.

– Teď to vypadá, že budou první slečny, což tu zdá se ještě nebylo.

Je to bezpochyby zvláštní. Jestliže Karel Schwarzenberg má manželku, která je velmi nemocná, tedy možná není způsobilá cele vykonávat roli první dámy, tak by to bylo srozumitelné. Ale jestliže má Miloš Zeman manželku, která by mohla být plnohodnotnou první dámou, a nechá se zastupovat devatenáctiletou dcerou, jak to prozatím vypadá, tak je to bezesporu zvláštní.

– Když se vrátím k vašemu líčení Hradu, Václav Havel se prý z Masarykovy ložnice ještě jednou přestěhoval…

Časem se přestěhoval do série pracoven dál směrem k západu. Do Masarykovy ložnice pak přišel Michael Žantovský a nakonec jsem tu pracovnu zdědil já.

– Bylo to vaše oblíbené místo na Hradě?

Jistě. Tady jsem prožil nejvíce času ve službě prezidentovi. Jednou přišel i Václav Klaus, rozhlížel se kolem a říkal: Proboha, kdo tady úřaduje? Prezident? Tak jsem řekl, že já. Václav Klaus rozhodil rukama a řekl: To snad ne, to je neuvěřitelné. Ale sám si pak jako prezident vybral tutéž západní pracovnu, co měl Václav Havel.

– Za Václava Havla se hodně kouřilo. To se mezi všemi těmi klenoty smělo?

Václav Havel kouřil všude. Ty prostory jsou rozlehlé. Když si zapálíte ve Vladislavském sále, tak jedna cigareta neublíží. Vždyť tam ve středověku hořely ohně!

– Skoro bych si myslela, že nějaké evropské předpisy už tohle nedovolují, že na Hradě musí být kuřárna.

To nevím. Ale předpokládám, že Miloš Zeman bude kouřit přinejmenším ve své pracovně. Václav Havel kouřil všude. My ostatní ale například ve Vladislavském sále nikdy nekouřili, z úcty k tomu prostoru.

– Havel přivedl na Hrad architekta Bořka Šípka, který provedl spousty úprav. Zůstaly tam?

Předpokládám, že ne všechny. Jsou tam ale stavební úpravy, které už odstranit nelze, a ty nesmírně přispěly k oživení té strohé tereziánské kasárenské architektury. Nicolo Pacassi, dvorní architekt Marie Terezie, Hrad do té strohosti ukryl. Do té doby byl soustavou samostatně stojících paláců s uličkami, prolukami. Teprve Pacassi sjednotil, stmelil a spojil budovy do jednolitého bloku, který dnes vidíme, když jdeme přes Karlův most. V jednom místě se blok láme a právě v tom místě jsem měl pracovnu – měla nejkrásnější, panoramatický výhled z Hradu.

– Teď už chápu, že vám ji Václav Klaus trochu záviděl.

Byl z toho vedle, to je fakt. Mimochodem, když jsem si tehdy stěžoval na to, že mám pořád patnáct tisíc korun hrubého a z toho si musím kupovat obleky, košile, boty a smokingy…

– Vy jste neměli ošatné?

Nikdy jsme neměli ošatné. No a když jsem si stěžoval, vzal mě kancléř Luboš Dobrovský kolem ramen, postavil mě k tomu mému oknu v pracovně a řekl: Podívej se, za to bys měl vlastně ještě platit.

– Co vlastně v polovině devadesátých let přinesl Bořek Šípek Hradu?

Upravil vstupy do Obrazárny Pražského hradu, do Kanceláře prezidenta republiky a do reprezentačních prostor. Za Marie Terezie to byly normální dveře, které vypadaly jako díra ve zdi. Bořek Šípek je vyzdobil stylem moderního baroka, vstupy dostaly novou tvář a oživily prostředí. Potom vybudoval vstup do reprezentačních prostor z Druhého nádvoří. Tam se dá vcházet buď od Matyášovy brány doleva do Španělského sálu, nebo doprava do reprezentačních prostor. Vstup, šatna, toalety, foyer, to je Šípkovo nádherné dílo, které vybudoval, a to odstranit nelze. Co odstranit lze a myslím, že už tam také nezůstalo, byla výzdoba takzvané Široké chodby, která spojuje obě křídla Hradu mezi Španělským sálem a reprezentačními prostorami. Dříve to byl prostý průchod a Šípek ho ozvláštnil tkanými koberci a světly, která si tam myslím Václav Klaus nenechal.

– Třeba to tam Miloš Zeman zase vrátí.

O tom pochybuji. Miloš Zeman, zdá se mi, nemá takové výtvarné ambice. Václav Havel byl člověk od divadla, ten na dekorativnost dával obrovský důraz. I při státních návštěvách jsem potkal prezidenta s květináčem, jak někam běží, a ptám se: Co to děláte, kam to nesete? A on říká: Dáme to sem, protože z pohledu odsud, jak budou hosté přicházet, se to bude více vyjímat.

– Kateřina Zemanová uvedla, že se jí přátelé ptají, kdy a kde bude na Hradě mejdan. Kde se za vás odehrávaly interní večírky zaměstnanců a přátel?

Beru to z její strany jako nadnesenou legrácku. Hrad nedává moc příležitostí k mejdanům takového typu. Když byla akce, třeba měl prezident narozeniny, pozval zaměstnance své kanceláře a Správy Pražského hradu do Rudolfovy galerie nebo Španělského sálu. To je, mimochodem, důležité rozlišit. Kanceláři prezidenta nepatří ani počítač, to všechno je Správy Hradu. Takže až si bude pan Zeman 8. března odpoledne zařizovat pracovnu, bude říkat, co kam chce, šéfovi Správy Pražského hradu. Ten si to napíše, vybere ze skladu nebo nakoupí.

– Jsme u příchodu na Hrad, u inaugurace. Ta má jistě svá pravidla a všichni na ni chtějí, že?

Je to slavnost, která se koná jednou za dlouhou dobu, tak si lidé považují, když jsou mezi pozvanými, to je jasné. Mimochodem, k účasti při inauguraci zve předsedkyně Poslanecké sněmovny.

– Tedy volat jí, pokud se chce někdo přijít podívat.

Ano, ale mezi pozvanými musí být všichni poslanci a senátoři povinně, musí tam být zástupci nejrůznějších společenských organizací, církví, důležitých státních institucí a samozřejmě velvyslanci, zmocněnci hlav států. Na inauguraci Václava Havla byly pozvány i hlavy sousedních států. Potom je tam určitá část vyhrazena pro prezidentovy osobní hosty.

– Takže to budou asi ti z titulních fotografií všech pondělních novin po prezidentově zvolení…

Asi ano. Pan Zeman si je může zařadit na seznam. Budou sedět vzadu, protože vpředu je místo vyhrazeno pro poslance a senátory, soudce Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, vládu, ambasadory, a jak společenský význam klesá, zaplňuje se sál dál.

– Co když někdo nechce sedět vedle jiného, jako se to nedávno stalo v Senátu, kdy někteří nechtěli být vedle senátora Čunka?

To nejde. Tady je pevný protokol: nejčestnější místo je první židle vpravo pro prezidenta, pak sedí jeho manželka, předseda Senátu, předsedkyně Poslanecké sněmovny, předseda vlády, kancléř a dále to pokračuje vlevo a dál a dál. A vzadu, domnívám se, že Miloš Zeman zpestří obecenstvo známými tvářemi.

– Vy víte, jak má vypadat prezident, jak se má chovat, jak vystupovat. Jak se díváte na výsledek voleb?

Mně se ulevilo, když jsem viděl, kdo se dostal do druhého kola. Oba kandidáti mají své zkušenosti, zažili spousty protokolárních situací, mají za sebou zahraniční cesty, umějí stolovat, nic zlého v tomto smyslu nehrozí. A vítěz není sám za sebe, za ním stojí protokol, který všechno hlídá, vede, stanoví.

– Ale něčí protokol má asi víc práce, jiný méně, ne? Ani s Václavem Havlem to v počátcích nemuselo být jednoduché.

Václav Havel měl skvělou průpravu, jeho maminka Boženka dbala na výchovu obou synů, takže uvázat si správně uzel na kravatě nebo si vybrat odpovídající košili, stolovat, to měl v malíčku. U Miloše Zemana předpokládám, že tyto věci ovládá také. Nicméně, u Karla Schwarzenberga bych měl v tomto smyslu pocit větší jistoty.

– Jakého prezidenta jsme si vybrali?

Češi vsadili na lidovost, na člověka, kterého cítí jako blízkého, což byla Zemanova výhoda od počátku. Schwarzenberga vnímali jako někoho z jiných vrstev a Zeman toho od počátku využíval, když stále mluvil o knížecím titulu nebo o životě v exilu. Miloš Zeman se vyjadřuje lidově, často až hrubě a to je to, co na něm jeho volič ocení: že mluví tak, jak mu zobák narostl, jako se mluví doma a v hospodě. Někomu to přišlo odpudivé, většině skvělé.

O autorovi: PAVLÍNA WOLFOVÁ, pavlina.wolfova@mfdnes.cz

Deset let s Václavem Havlem

22.04.2012 * 14:05

Když se prezident zamiloval, on vymýšlel, jak to říct lidem. Když si prezident oblékl šortky, on ho poslal převléknout se. O Václavu Havlovi věděl všechno: jaké polévky mu chutnaly, že nerozuměl fotbalu, že měl před projevy trému… Strávil s ním přes deset let. Teď o tom napsal knížku. 

– Ptal jste se Dagmar Havlové, zda souhlasí s vydáním knihy Deset let s Václavem Havlem?

Ptal jsem se jen svého svědomí. Po odchodu z Hradu mi říkalo: Nikdy nebudeš psát paměti. Nenastoupil jsi na Hrad proto, abys jednou napráskal, co se tam dělo. Ale když jsem viděl, jaká vlna lásky a obdivu k Václavu Havlovi se po jeho smrti zvedla, napadlo mě, že by možná stálo za to přiblížit ho jinak, než jak ho lidi znali ze zpráv. Mimochodem on by byl po své smrti velmi překvapen, s něčím takovým nepočítal. Odcházel ze světa s pocitem, že je zapomenut.

– Že je zapomenut? Z čeho tak soudíte?

Byl přesvědčen, že už je pro veřejnost zajímavý jen v souvislosti s nějakou bludičkou Obermannovou. Ta aféra s její knihou ho vyčerpala, ranila. Vším, co se kolem toho roztočilo, byl znechucen a zklamán. Myslím, že to hodně přispělo k jeho nevůli žít dál.

– Nesetkal jste se s názory, že jste k napsání knížky poněkud využil ideální dobu, kdy se o něj po jeho smrti zvedl zájem?

Ne. Jsem zvyklý, že mě lidé jako trošku veřejně známou osobu nešetří, a často slýchám i nepříjemné věci, ale s takovým názorem jsem se nesetkal. Když se podíváte, co teď leží v knihkupectvích, jsou tam knihy lidí, kteří Václava Havla v životě osobně neviděli. U mě, který jsem s ním prožil deset a půl roku, si myslím, že je to podezření naprosto liché.

– Reagovala na knihu Dagmar Havlová?

Ne. My spolu nejsme v kontaktu.

– Když se stala přítelkyní prezidenta, do jaké situace vás ten vztah dostal? Měl jste za úkol vymyslet, jak ho co nejlépe utajit, nebo naopak, jak ho oznámit veřejnosti?

To, že si je Václav Havel blízký s Dagmar Veškrnovou, začalo prosakovat na veřejnost v roce 1996. Poprvé se spolu veřejně ukázali na koncertu Michaela Jacksona. Já tam byl s nimi. Na jedné straně vedle mě seděla Dáša, na druhé straně prezident. Když fotografové odešli a zhasla světla, přesedli si vedle sebe.

– Čí to byl nápad, že si vedle sebe nesednou hned?

Nejsem si jistý, kdo to navrhl. Asi já.

– Proč?

Já byl hodně opatrný. Dokázal jsem předvídat, co se v médiích může objevit, takže když jsme si sedali, asi jsem řekl: Já si sednu sem. Oni si přese mě předávali skleničku s pitím. Václav Havel pak řekl: My bychom si přesedli, co myslíte? My totiž spolu máme společného víc než jen tu skleničku.

– Radil se s vámi, jak a kdy jejich vztah oznámit?

Měli jsme takové sezení. Já říkal: Pane prezidente, nespěchejte. Národ potřebuje čas, aby vstřebal změnu. Lidé byli zvyklí na uzavřenou, tichou paní Olgu. Najednou ji vystřídala veselá herečka. Lidé ji také měli rádi, ale jako herečku – a pozor, to není totéž. Václav Havel však chtěl, aby se okamžitě stala plnohodnotnou první dámou. Aby vystupovala na veřejnosti, reprezentovala ho, měla co nejdřív svou nadaci a hrála roli, která se obvykle od první dámy očekává.

– A co jste mu radil vy?

Já říkal, že bude úplně stačit, když lidé uvidí, jak o něj pečuje. Za to ji budou milovat. Ale pan prezident to s jejím vystrkováním do popředí uspěchal. Bulvár po ní tvrdě vyjel. Stala se objektem, do kterého si každý rád rýpnul. A podle pravidla čím výš kopeš, tím jsi důležitější, se najednou do prezidentského páru navážel kdejaký anonymní novinářský elév. Tak trochu jsme si s tím nevěděli rady. Prezidenta to hodně mrzelo a oběma jim to otravovalo život.

– Chápu, on se prostě choval jako mužský, který se chce pochlubit svou krásnou ženou. Pozoroval jste na něm nějaké neobvyklé projevy svědčící o zamilovanosti?

Pro něj byla nesmírně traumatická cesta do Jižní Ameriky na podzim roku 1996. Celé večery trávil na telefonu. Bylo mu po Dagmar smutno, byl na ní závislý. Když jsme se domlouvali, jak upravit program cesty, říkal, že chce co nejdřív domů. Bylo na něm vidět, že mu na vztahu velmi záleží. Navíc se u něj právě v té době začaly objevovat zvláštní symptomy.

– Co tím míníte?

Nějaký vnitřní neklid, nespokojenost se sebou samým. Na to jsme u něj nebyli zvyklí. Teprve po návratu jsme zjistili, že se mu v plicích rodil karcinom. O to, že se na rakovinu včas přišlo, se zasloužila právě Dáša. Svou intuicí nebo rodinnou zkušeností nás přivedla k tomu, že za vším může být něco vážnějšího. V té době už na jejich vztahu nebylo co tajit. Václava Havla operovali na klinice v Londýnské, před ní tábořily štáby novinářů, natočily Dášu, jak tam jezdí, sestřičky o jejích návštěvách vyprávěly svým známým…

PROČ SE CHCETE ŽENIT?

– Kdo rozhodl, kdy vztah s paní Dagmar takzvaně oficiálně oznámit?

Když Václava Havla přijímala vrchní sestra, zeptala se: Komu máme poskytovat informace o vašem zdravotním stavu, pane prezidente? A on odpověděl: Tady panu Špačkovi. A pak… Dagmar Veškrnové. Vzbudilo to úžas, ale bylo to jasné rozhodnutí. Pak jsme během nemoci točili Hovory v Lánech. Ptal jsem se, zda mu nebude vadit, když řeknu, že Dagmar mu byla v jeho nemoci blízkou osobou a oporou. Řekl, že je na to čas. Týden nato oznámil, že se chce ženit. Což mě tedy opravdu rozhodilo.

– Je pravda, že vaše reakce nebyla zrovna diplomatická?

Byla spontánní a také jsem se jí hned lekl. Prezident řekl: My jsme se rozhodli, že se tady s Dášou vezmeme. A ze mě vylétlo: Proč?

– Co oni na to?

Pan prezident řekl památnou větu: No, aby se časem po Praze neříkalo, to jsou samé Drážďany a žádnej Beroun. Což je české přísloví ve smyslu: Chodí s ní, chodí, ale vzít si ji nechce. Nakonec jsme usoudili, že hlava státu by asi neměla mít dlouho volný vztah.

– Je to problém z hlediska protokolu?

Jak přítelkyni na státních návštěvách představovat? Jako kamarádku? Jako partnerku? Na druhé straně, podle diplomatického protokolu je každý povinen považovat za partnerku tu ženu, kterou za partnerku státník prohlásí. Proto bylo nepochopitelné, že Václav Klaus nepozval na tradiční oběd do Lán Mirka Topolánka s Lucií Talmanovou. Mirek Topolánek se předtím rozešel se svou ženou, s Lucií Talmanovou žil veřejně, takže k nepozvání nebyl důvod. Tak, víme, proč to udělal. Věděl, že to vzbudí pozornost médií a ta pak budou tři dny rozebírat Topolánkovy rodinné poměry. Ale je to v rozporu s tradicí. Nakonec jsem se před panem prezidentem a paní Dagmar za svou námitku zastyděl a začali jsme vymýšlet, jak to zaranžovat, aby svatba proběhla v klidu, jak si to přáli.

– Nebyl problém, že se rozhodli vzít ani ne rok od smrti Olgy Havlové?

To jsem slýchával často. Ale nikdo mi nevysvětlil, o co ten svůj postoj opírá. Kdo kdy řekl, že má být nějaká lhůta? Kdo definoval, že to má být rok?

– Podle etikety neexistuje jakási optimální doba smutku či jak to nazvat?

Za Gutha-Jarkovského platilo, že vdova má zachovávat dva roky smutek, že lidé po úmrtí dítěte nesmějí půl roku chodit do společnosti ani sportovat a podobně. To jsou archaické tradice. Dnes může každý svůj smutek deklarovat způsobem, jaký uzná za vhodný. Mě ty reakce hodně překvapily. Myslím, že se za nimi skrývalo zklamání lidí z toho, že prezident není suchý státník, jehož jediným zájmem je blaho země, tedy jakási nadpřirozená bytost. Najednou se ukázalo, že je to chlap jako každý jiný.

– Jak jste s Dagmar Havlovou vycházel?

Dagmar měla dobrou vlastnost. Nevměšovala se do záležitostí, které jsme s prezidentem řešili.

– Opravdu? Vždyť se o ní říká opak.

Byla u řady debat, jak bylo vidět například ve filmu Občan Havel. Přišla, sedla si, poslouchala. Všichni jsme kvitovali, že to nechává na nás. Olga někdy do debaty vstoupila. Byla jiná. Když jsme se s Václavem Havlem někdy přeli a bylo jasné, že pravda není na jeho straně, Olga po chvíli vzhlédla a řekla: Tak, Vašku, dost. Tohle Dagmar nikdy neudělala.

UMĚL VYNADAT?

– Dával vůbec Václav Havel na vaše rady? Jak se s ním spolupracovalo?

Měl za sebou šedesát let jasně vyhraněného života. Měl srovnány hodnoty, své zkušenosti. Nebylo možné s ním manipulovat, měnit ho. U veřejnosti panuje dojem, že PR manažeři a agentury umějí z politika udělat hvězdu. Jenže ta hvězda v nich musí být. PR manažer může jen člověka umět otevřít a vytáhnout z něj to dobré. Pro Václava Havla bylo typické, že jeho způsob mediální komunikace byl v rozporu se všemi zásadami, které jsem hlásal a které vyučuji.

– Jak se to projevovalo?

Když přišel do televize, začal koukat někam na zem nebo pod stůl. Když to na otázku „Udělal byste to také tak, pane prezidente?“ chtělo odpovědět „Nikdy!“, odpovídal takhle: „Hm, tak, když zvážíme, v jaké situaci, hm, jsme se před lety nacházeli, hm…“ To v podstatě žádná televize nemůže akceptovat jako rozhovor. Takový člověk je nepoužitelný obrazově i zvukově. Vždy se pak divil, že ho moderátor přerušil dřív, než stačil říct, co chtěl. Proto nazval knihu pamětí, kterou vydal v roce 2005, Prosím, stručně. To byla věta, kterou jsem mu říkal dvacetkrát denně.

– A naučil se tím řídit?

Kolikrát mi říkal „Na to si najděte jiného prezidenta“. Ale když jsem se podíval na záznamy ze začátku devadesátých let a z konce jeho volebního období, byl to úplně jiný člověk. Už věděl, že výpověď musí být kompaktní, že to důležité je třeba říci hned v začátku, už se uměl podívat do kamery, usmát se.

– Měl jste takovou jeho důvěru, že jste říkal novinářům jeho názory, aniž byste se ho předem zeptal, co by odpověděl?

Já byl novinářům k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Přes den volali z Česka a z Evropy, v noci z Ameriky a z Austrálie. Bylo nemyslitelné, abych se ho pokaždé ptal na jeho názor či postoj. Nemohl jsem ho přece budit nebo vytrhovat z jednání. Musel jsem znát jeho názor na bombardování srbských pozic za bosenské války, na registrované partnerství, na situaci v Dárfúru… Od rána jsem kopíroval jeho program, byl jsem na všech poradách, u všech návštěv, četl stejné štosy lejster jako on.

– A neřekl jste někdy, že si prezident myslí něco, co si nemyslel?

To byla moje noční můra. Tehdy nebyl internet, hlavním zdrojem zpráv byly ranní noviny. Já večer něco novinářům řekl a pak jsem celou noc přemýšlel, co na to ráno pan prezident řekne. Když měl přečtené noviny, tak jsem mu řekl: „Mimochodem, ten váš výrok v Mladé frontě nebo Lidovkách, ten je v pořádku?“ Ve většině případů řekl, že je to dobrý. Výjimečně jsem řekl: „No, já to řekl takto, ale za hodinu mě pak napadlo, že jsem mohl raději říct to a to, co myslíte?“ A pan prezident na to: „No, to by možná bylo lepší, ale kdo ví, jestli by mě to napadlo taky.“

– Uměl vůbec někomu vynadat?

Neuměl to udělat adresně. Takže říkal: „No, tohleto se mělo udělat jinak, tohleto se mělo zařídit…“ Vždy to vyjádřil pasivní vazbou, tak, aby se nikoho nedotkl. Nevybavuji si, že by někoho sjel, vynadal mu do očí. To nebyl jeho styl. Byl opravdu mimořádně slušný člověk, a to neříkám kvůli zásadě, že o mrtvých se má mluvit jen dobře.

POSLEDNÍ AFÉRA

– Pořád myslím na to, co jste řekl na začátku. Opravdu odcházel s pocitem, že lidi nezajímá, že ho nemají rádi? Pokud to tak je, je to moc smutná zpráva.

Ale uvědomte si, jaké byly jeho poslední měsíce, vlastně roky. Většinu času trávil na Hrádečku, vystupoval na veřejnosti výjimečně, necítil vůči sobě respekt. Všimněte si, jaká proměna nastala v tom, jak ho veřejnost vnímala. Najednou se mluvilo jen o aféře s Obermannovou. Každý si do něj šťouchnul, rozebíral ho z nejcitlivější stránky. Pro něj to muselo být nesmírně těžké a pro Dagmar nesmírně urážlivé. To ho naplnilo přesvědčením, že už zřejmě pro veřejnost neznamená nic důležitého. Když pak po jeho smrti nastal ten zlom, ten střih, o to víc mi to bylo líto.

– Myslíte tu obrovskou vlnu smutku, kterou jeho smrt vyvolala?

Ano. Když národ zjistil, že Václav Havel není, vše se rázem změnilo. Najednou šlo za rakví deset tisíc lidí. Ale měsíc předtím mu nikdo nedával najevo, že si ho tak váží. Nikdo nikde nepřipomínal, jak se zasloužil o vítězství demokracie, o vstup do Evropské unie, do NATO. To, co pak bylo předmětem smutečních projevů, přece on sám léta předtím už vůbec neslyšel. Myslím, že byl smířen s tím, že ze světa odejde nenápadně a tiše.

– Kdybyste byl jeho mluvčím a mediálním poradcem v době, kdy Irena Obermannová vydala knížku o údajném vztahu s ním, co byste mu poradil?

Nemohl reagovat jinak, než jak reagoval. V takové situaci se nedá dělat nic jiného než se k bulvárnímu spisku nehlásit. Člověk, který napíše takovou věc, si zaslouží hluboké pohrdání. Jestliže měl někdo v životě štěstí, že mohl s Václavem Havlem prožít jakési citové souznění či pěkné období, tak je to tak intimní věc, že slušná žena by si ji nesla v sobě, ve svém srdci. V devadesáti letech by to mohla prozradit kamarádkám v domově důchodců. Ale ne se to snažit za tepla zpeněžit a lifrovat do bulváru. Václavu Havlovi to opravdu hodně ublížilo a jakékoli pokusy o zdůvodnění, proč ta knížka vyšla, jsou, myslím, zbytečné.



ZBLÍZKA Dokonalost sama To, že vyučuje etiketu a že se pohyboval v blízkosti nejdůležitějších lidí světa, je znát. Ale pozor, neznamená to totéž co označení suchar. Jeho historky jsou pečlivě vystavěné, přesně ví, čím rozesměje, čím upoutá. Po chvíli musí být každému jasné, že tohle je zábavný chlapík, který jen poněkud mate dokonalou fasádou. K rozhovoru si dal štrúdl, hrnek čokolády s obrovskou porcí šlehačky, přitom se nenápadně rozhlížel po ostatních hostech kavárny a situaci pak vyhodnotil slovy: „Když vidím, jak drží ty vidličky, nejraději bych vstal a začal je plácat po rukou.” 

V PĚTI ČÍSLECH 1949 Narodil se 17. srpna v Ostravě. 1990 Nastoupil do Československé televize. 10 Přes deset let byl mluvčím Václava Havla. 3 Kromě knihy Deset let s Václavem Havlem napsal tři další, všechny o etiketě. Učí společenské chování a vede kurzy komunikace. 2 Dvě děti, syn je režisér, dcera produkční. Říkal: „To se mělo udělat jinak, to se mělo zařídit.” Nevybavuju si, že by někomu vynadal do očí. To nebyl jeho styl. Byl mimořádně slušný člověk.

MFD: Vzpomínka na Václava Havla

24.12.2011 * 01:29 

 Hlavním cílem Václava Havla počátkem devadesátých let bylo zajistit bezpečnost naší země ve strukturách Severoatlantické aliance. Američané byli nedůvěřiví vůči komunistické zemi, která by měla infiltrovat do NATO, a bylo úkolem Václava Havla, aby je zbavil této nedůvěry. V Americe ztělesňoval Havel americký sen: v říjnu byl ve vězení a v prosinci byl zvolen prezidentem, to se v Americe nestane. Pohádka o Honzovi, který se stal králem, fascinovala politiky i prosté lidi. Stejně tak je okouzlovala jeho skromnost, až plachost, tak netypická pro sebevědomý svět americké politiky. Na desítkách setkání s poslanci a senátory trpělivě vysvětloval, že tak jako v jedné místnosti nemůže být v jedné polovině teplo a ve druhé zima, nemůže být po stržení železné opony jedna část Evropy v NATO a druhá ne. Při jednom nekonečném jednání v Kongresu USA se členy zahraničního a bezpečnostního výboru Havel zneklidněl a obrátil se na mě šeptem: „Dá se tady kouřit?“ Zděsil jsem se: „Tady?! Nikdy!“. Po dalších dvaceti minutách to už prezident nevydržel a bezelstně pronesl: „Pánové, nezlobte se, já si musím zapálit.“ Nastalo pět vteřin hrobového ticha. Pak se najednou před prezidentem bůhví odkud objevil popelník, a když si zapálil, někteří kongresmani na sebe mrkli, pak vytáhli své cigarety, další začali loudit po ostatních a za chvíli jich kouřila většina. Tohle nezažili za celou svoji politickou kariéru. Podobně jako když se Václav Havel s Billem Clintonem domluvili na společném koncertu Lou Reeda a Mejly Hlavsy při státní večeři v Bílém domě. Když se do toho oba rockeři opřeli, nadskakovaly na stolech sklenice. Pobaveně jsem sledoval tváře důstojných politiků, generálů, dam v róbách, jak užasle hledí na to nevídané divadlo. Seděl jsem vedle manželky náčelníka generálního štábu a vysvětloval jsem jí, že tohle patří k Havlovi. Chvíli se tvářila pobouřeně, ale za pár minut jsem si všiml, jak si lodičkou podupává do taktu. Když jsme se setkali po několika měsících při další příležitosti, nadšeně vzpomínala na ten úžasný zážitek z Bílého domu.

Havlovu charismatu podlehli všichni, i tehdejší nejsilnější muž planety Bill Clinton. Před jeho návštěvou v Praze v roce 1994 Václav Havel dostal nápad, aby Clinton zahrál na saxofon v Redutě. Nechali jsme vyrobit v Amati Kraslice saxofon s vyrytým Havlovým podpisem a se srdíčkem a jemně jsme sondovali, co by na to řekli lidé v okolí prezidenta Clintona. Jejich postoj byl odmítavý, Clinton sem jede jako státník jednat o vstupu do NATO a tahle zábava nepřipadá v úvahu. Navíc, několik dní před cestou Billu Clintonovi zemřela matka. Americká média by prezidentovi neodpustila, kdyby se bavil v klubu. Jenže když si Václav Havel vzal něco do hlavy, nebylo cesty zpátky. Po večeři se k Billu Clintonovi přitočil a navrhl mu, aby spolu vyrazili do jazzového klubu. Clinton Havlovi neodolal, jen měl jednu podmínku: aby se ven nedostal záznam zvuku nebo obrazu. Přislíbili jsme mu to na čest České republiky a dovnitř šel jen hradní fotograf a důvěryhodný štáb Pavla Kouteckého, kteří měli pořídit dokumenty pro historii. Večer byl nádherný, spontánní, všichni se skvěle bavili, Clinton hrál na saxofon, který mu Václav Havel daroval, a pro většinu českých politiků, které Havel přizval, to byl životní zážitek. Oba prezidenti se spřátelili a Václavu Havlovi byla od té doby cesta do Bílého domu vždy otevřena. Odjížděli jsme z klubu nadšeni. Ve tři ráno mě vzbudil telefon, volal mi kamarád z Německa: ZDF právě odvysílala záznam večera z Reduty. Natočil ho tajně skrze sklo kabiny český zvukař a okamžitě prodal několika zahraničním televizím…

Ladislav Špaček o Havlovej exmilenke: Tá žena je úplne hlúpa!

04.12.2011 * 19:45

 Nový čas 4. 12. 2011

Kde spravila úspešná česká spisovateľka chybu? A čo si bývalý hovorca českého exprezidenta myslí o obliekaní našich politikov?

 Dlhé roky bol poradcom a hovorcom českého exprezidenta Václava Havla. Dnes je uznávaný odborník na etiketu a spoločenské správanie. Napriek tomu Ladislav Špaček všetkých upokojuje: ,,Nebojte sa, trapasy sa lepia aj na mňa!“

1. Často navštevujete Slovensko, aká je podľa vás u nás kultúra obliekania a úroveň spoločenskej etikety?

Česi a Slováci sú šťastnými súputníkmi v tom, že spoločne prežili obdobie prvej republiky a takisto i Gutha Jarkovského, ktorý bol prvým šéfom protokolu prezidenta Masaryka na Pražskom hrade. Vďaka úzkym stykom s Francúzskom sme si vypestovali vysokú úroveň etikety. Patríme k európskym krajinám, ktoré sa vedia veľmi dobre obliekať, majú spôsoby správania, vedia slušne stolovať, ale stolovanie je stále najhoršou zložkou etikety slovenskej spoločnosti, rovnako ako v Čechách.

2. V našich končinách ste považovaný za machra na etiketu, ale nevyviedli ste aj vy v spoločnosti niekedy niečo, čo nebolo vhodné?

Ak sa v spoločnosti má niekomu niečo stať, tak ja som vždy prvý. (smiech) Komu inému by sa malo niečo stať, ak nie mne? Bol som nedávno na raňajkách v najdrahšej pražskej reštaurácii s kolegom a klientom od Billa Gatesa. Objednal som si pomarančový džús vo vínnej čaši. Neuvedomil som si však, ako je jej stopka dlhá a vylial som si džús na prsia. Môj prvý pohľad patril ostatným spolustolovníkom. Nikto si našťastie nič nevšimol. Vedľa mňa stála servírka, ktorá to videla a vyviedla ma z miestnosti. Spoločníci si mysleli, že ideme na izbu. Hoci to bolo v tej chvíli asi to posledné, čo mi napadlo. Keď som sa vrátil hovoril som kolegovi: ,,To by si neveril, čo sa mi stalo!“ On však súhlasne prikývol. ,,Ty si si to všimol?“ pýtal som sa ďalej. ,,Áno, toho sa jednoducho nedalo nevšimnúť si, ale všetci sme robili, že sme si nič nevšimli.“ Keď sa niekto v spoločnosti dopustí nejakej chyby, nemôže len tak vyskočiť a kričať aké je prasa, že to bolo tento týždeň už po tretíkrát. Treba robiť, akoby nič, a ostatní taktiež aj keď vnútorne sa budú zvíjať smiechom.

3. Českému prezidentovi Václavovi Klausovi sa to však v nedávnej kauze s perom nepodarilo…Všetci si všimli, že si ho po podpise zmluvy strčil do vrecka…

Klaus je trošku zvláštny prípad. To pero bolo protokolárne, určené na to, aby si ho hostia odviezli. Ide o bežnú pamiatku na krajinu, ktorú politik navštívil. Václav Havel mal množstvo pier od prezidenta Busha, Clintona a iných, ktoré si navzájom vymenili. Keby si to pero Klaus normálne vzal a strčil do vrecka, nikoho ani nenapadne, že niečo nie je v poriadku. On s ním však začal hrať takú divadelnú etudu, že sa to nedalo nevšimnúť. Navyše Klus je dosť ironický najmä voči novinárom a kde môže, dáva im to vyžrať. A teraz mali vzácnu príležitosť konečne mu to oplatiť a zviesť sa po ňom. Takže toho všetci využili. Boli toho plné noviny, písalo sa o tom týždeň a videl to celý svet. Klus je však dostatočne sebavedomý a nevadí mu to.

4. Kto sú podľa vás najhoršie oblečené osobnosti verejného života na Slovensku?

Priznávam sa, že príliš nesledujem obliekanie slovenských politikov, pretože sa k tomu v našich médiách nedostanem. Všimol som si však Richarda Sulíka, ktorý išiel privítať veľvyslancov v košeli s krátkym rukávom a v športových nohaviciach. Sem-tam sa netrafí ani Iveta Radičová, či už nevhodným dekoltom, alebo nedávno absolvovala stretnutie s naším premiérom Petrom Nečasom bez pančúch. To si dáma v jej postavení a rokoch rozhodne nemôže dovoliť. Z čias, keď som robil hovorcu, mi vždy pripadal skvele oblečený Mikuláš Dzurinda.

5. Hoci ste odborník na protokol, nie ste vždy v obleku. Ako reagujú na váš mestský štýl ľudia?

Nedávno som nastúpil do električky a mal som na sebe džínsy, sako a košeľu bez kravaty. Oprel som sa o tyč a čítal noviny. Zrazu na Karlovom námestí nastúpil dedo. Bolo vidieť, že je to elegán z prvej republiky. Mal na sebe perfektný oblek, dokonalú kravatu, košeľu a klobúk. Dedo si ma všimol a začal si ma pred celou električkou demonštratívne obzerať. ,,Nie ste, dúfam, ten pán Špaček?“ ,,Som,“ priznal som sa. ,,A čo má toto znamenať?“ nedal sa dôchodca. ,,Viete, ja si do električky neberiem čierny oblek a kravatu,“ pokúšal som sa brániť. ,,Sú predsa aj vychádzkové obleky,“ pokračoval dedo. Električka sa kráľovsky bavila. ,,Ja viem, to mi nemusíte rozprávať, ale ak sa porozhliadnete okolo seba, kto tu má na sebe vychádzkový oblek?“ opýtal som sa a dodal, že to je taký trend. ,,Vy tomu hovoríte trend? Ja tomu hovorím úpadok!“ kričal rozčarovaný dôchodca. Na nasledujúcej zastávke som vystúpil.

6. Je pravda, že nikdy nesedíte v električke?

Nevypláca sa mi to. Kedykoľvek si v električke sadnem na nasledujúcej zastávke nastúpi babička a postaví sa nado mňa. Vedľa síce sedí pubertiak, ale ona sa nepostaví nad neho, lebo u mňa má istotu, že ja vstanem. Zvyšok električky nepozerá na toho pubertiaka, ale každý pozerá na Špačka, či sa postaví.

7. Trpíte nejakými profesijnými deformáciami? Irituje vás, ak pánom vytŕča z krátkych nohavíc chlpaté lýtko, farebná ponožka, alebo keď jedia rukami?

To so mnou zatrasie. Neubránim sa tomu, že sledujem ľudí okolo seba a všímam si ich správanie. Je to moja povinnosť. Aj knižky píšem s ohľadom na to, ako sa vyvíja etiketa v spoločnosti. Ja tie pravidlá nevymýšľam, len odpozerám, aký je aktuálny stav, a potom to vtelím do knihy.

8. V rokoch 1992-2003 ste pôsobili ako hovorca ex prezidenta Havla. Ako si na toto obdobie spomínate?

Bezpochyby to bolo najzaujímavejšie a najdramatickejšie obdobie môjho života. Precestoval som 50 až 60 krajín, zúčastnil som sa všetkých dôležitých politických udalostí doby. Stretlo ma obrovské šťastie, pretože takých vyvolených ľudí nie je na svete veľa. Za všetky skúsenosti a prežitky vďačím práve Václavovi Havlovi.

9. Havlovi boli v minulosti blízke najmä bohémske a umelecké kruhy. Dalo vám to veľa práce priučiť ho etikete? Bojovali ste?

Bola to drina. Keď Václav Havel nastupoval do svojej funkcie na Hrad, myslel si, že bude môcť i naďalej chodiť vo svetri a bunde. Dokonca v stredu zaviedol svetrový deň a všetci sme museli prísť povinne vo svetri. Druhý alebo tretí deň minister vnútra podal demisiu a už sme svišťali domov po obleky. Postupne Havel zisťoval, že sa stal významným európskym štátnikom, nedalo sa nič robiť. Musel si na to zvyknúť. Václav Havel síce vyzerá ako bohém, ale on je i súčasne veľký švihák. Jediné, čo sa nedokázal odnaučiť a čo mu zostalo, sú mokasíny k obleku. A to je úplná katastrofa! (smiech)

10. Aký máte názor na milenecký vzťah Havla so spisovateľkou Obermannovou, ktorý sa nedávno prevalil?

Tá žena je úplne hlúpa. Ak ju život obdaril takým osudovým stretnutím a mohla prežiť časť svojho života s človekom, ktorého milovala a obdivovala, ide o vnútorné tajomstvo, ktoré by si mal človek zachovať vo svojom srdci. Túto epizódu by mohla prezradiť v 70-tke v domove dôchodcov, keď tam bude písať spomienky. Ale napísať to teraz a dávať rozhovory všetkým bulvárnym novinám len preto, aby na tom zarobila, je síce rýchla sláva, no pre väčšinu ľudí tak zostala človekom, ktorým možno len pohŕdať.

Etiketu nemůžeme odložit jako sako

10.05.2011 * 19:35 
BABY LUXURY

Etiketa je obecně považována za umění společenského vystupování. Dává nám návody a stanoví pravidla, jak se chovat „mezi lidmi“, tedy v divadle, v restauraci, na večírku nebo na recepci. Občas slýchávám, že za uzavřenými zdmi našich domů a bytů můžeme etiketu „odložit“ a chovat se „přirozeně“. Co to asi znamená? Přestaneme být galantní k manželce, nepoděkujeme si navzájem, usedneme k večeři v trenýrkách? Copak není přirozené se pozdravit, nemlaskat při jídle, upravit se, i když nikam nejdu? Přirozeně se může chovat ten, kdo pravidla etikety zná, má je zažita a podle okolností je může uplatňovat stroze, na banketu, nebo volněji, v pizzerii. Doma máme ovšem ještě jeden důvod k tomu, abychom si osvojili a uplatňovali pravidla etikety, a ten je zásadní: výchova dětí. Dobrý rodič ví, že nejúčinnějším nástrojem výchovy není mentorování a vysvětlování, ale nápodoba. Děti odmalička vidí v rodičích svůj vzor (až v pubertě vymění rodiče za posledního vítěze Superstar), odezírají jejich chování, napodobují je. Odpovědnost rodičů za utváření správných návyků v raném dětství je obrovská. Dítě až překvapivě pozorně vnímá, jak se tatínek s maminkou k sobě chovají, jak tatínek počká, až začne jíst maminka, jak poděkuje za večeři, jak se rodiče loučí, když odcházejí z domu, jaká atmosféra v rodině panuje. Vnímá především emoce, všechny drobné projevy něžnosti, pohlazení, úsměv, polibek na přivítanou, rozumí intonaci rodičovské konverzace, i když nerozumí obsahu. V tomto období se formují vzorce chování budoucích rodičů, ale vytvářejí se i předpoklady pro budoucí profesní uplatnění. Jestli tatínek usedá k večeři v trenýrkách a pije pivo z láhve, nemůže očekávat, že z jeho syna vyroste uhlazený diplomat.

Měli bychom si všímat, jaké návyky si děti vypěstovaly nápodobou, a ty škodlivé potlačovat a ty prospěšné rozvíjet. Už děti předškolního věku by měly pochytit, že se jí u prostřeného stolu, příborem, z různých talířů, pije se ze sklenic, že první začíná jíst maminka, že některé věci se u jídla nedělají, že neskáčeme do řeči, že pro slavnostní příležitosti máme jiné oblečení než pro volný čas anebo sport, že lidé starší požívají větší úcty než ostatní atd. Začíná to tím, v jakém pořadí maminka nalévá polévku u nedělního oběda. Nejdříve nalévá tatínkovi, pak holčičce, pak chlapci, nakonec jako hostitelka sama sobě. Nikdo se nedotýká příborů, a až maminka vezme do ruky lžíci, začínají jíst i ostatní. Tím pěstujeme v dětech zcela podvědomě hierarchii lidské společnosti. Dítě si říká: „Aha, jsou lidé společensky významnější, to jsou dospělí, a společensky méně významní, to jsme my, děti. A maminka je nejdůležitější u stolu, protože začíná jíst jako první“. Pak nebudeme muset mentorovat a se vztyčeným prstem vysvětlovat, jak se máme chovat ke starším a proč musíme babičce v tramvaji uvolnit místo.  Stejně důležité je, jaké standardy máme pro oblékání nebo stolování v rodině. Jistěže můžeme mít „vyšší“ standard pro stolování v restauraci a „nižší“ standard pro stolování v rodině, ale jaké návyky budeme pěstovat v dětech? Ano, ty nejnižší a s touto výbavou je vyšleme do samostatného života. Nedivil bych se, kdyby nám to jednou vyčetly, až neuspějí u obchodního oběda a klienti se jim budou vyhýbat. Kde jinde by se děti měly naučit stolovat než doma? Důležité je poznání, že společný oběd nebo večeře má určité formální znaky, které prozrazují, že zahnat hlad není jediným cílem stolování.

Stará pověra, že etiketa je určena jen pro vnější svět a že ji doma můžeme odložit jako sako, je pro výchovu dětí škodlivá. Dítě v deseti letech nemusí znát všechna pravidla etikety, ta si osvojí později. Ale co nejdřív se musí dozvědět, že podstatou vztahů mezi lidmi jsou ohleduplnost, empatie, takt. Bude-li dítě co nejdříve tyto principy uplatňovat, bude v životě oblíbeným člověkem, lidé budou rádi v jeho společnosti, bude si snadno hledat přátele a obchodní partnery. A to je přece tajné přání každého rodiče.

Lžete, svět bude hezčí

28.02.2011 * 10:04

Neumíme přijímat lichotky, neusmíváme se a nelichotíme. To jsou tři největší ženské prohřešky proti etiketě. „Zkuste dnes večer svého muže pochválit a uvidíte,“ usmívá se Ladislav Špaček, odborník na etiketu. A taky společenskou konverzaci a koneckonců i manželství. Se svou ženou Evou je víc než čtyřicet let.

Když Ladislavu Špačkovi napíšete esemesku, do minuty odpoví. Když ne, vysvětlí posléze, že měl jednání a omluví se za zpoždění. Leckdy napíše, že je v zahraničí, avšak do odpoledne vám na mail přijde jeho vyjádření. I když je právě v Egyptě na dovolené, najde si čas zaskočit do internetové kavárny a odpovědět vám, přestože podobných otázek dostává od novinářů minimálně tucet denně. Říká, že etiketa není souborem pravidel, že je to životní styl. On sám v něm plave jako ryba ve vodě. Povídali jsme si dvě hodiny. Zpočátku jsem měla trému, po půl hodině jsem se s hrůzou přistihla, že s ním koketuju. S úsměvem mi vysvětlil, že je to v pořádku: „Etiketa jemnou koketerii dokonce povoluje!“

O čem mám s muži mluvit, abych je zaujala?

O jejich práci, koníčcích, sportu a autech. Jestli chcete mít úspěch, musíte umět ocenit mužské vlastnosti.

Mohu mu během pracovního jednání například pochválit kravatu?

Kravata je jediná věc, kterou se muži navzájem odlišují. Obleky mají prakticky všichni stejné, jediný rys osobitosti jsou právě ty kravaty. A hodinky, praktiky jediný mužský šperk. Chvalte je.

A co kancelář?

To je to nejlepší, co můžete udělat. Stejně jako při návštěvě domu nebo bytu. První věta, která by měla zaznít, je: „Ty obrazy… máte vytříbený vkus. Máte to tu moc hezké…“ Rozhodně se neočekává nic upřímného typu: ‚Jé, ta sedačka je nějaká ošoupaná…‘ Vždycky pochvala! Nástroj číslo jedna, kterým si každého ihned získáte.

Vaše poslední esemeska začínala tím, že jste mě oslovil jménem. I když jsme se osobně ještě neviděli. To je taky dovoleno?

Napoleon měl fenomenální paměť na jména. Vypráví se, že když večer před bitvou vojáci seděli u ohňů a vzpomínali na své blízké, Napoleon obcházel ležení a oslovoval vojáky křestním jménem. Druhý den, když polnice zatroubily, neběželi vojáci do útoku jen proto, že museli, ale kvůli tomu chlápkovi, co si pamatoval jejich jména. Oslovit někoho jménem, to je klíč k jeho duši. Jako žena si to můžete dovolit spíše než muž, protože vy jste společensky významnější. Já si to dovolil s tím, že to risknu. Bylo to dobře?

Udělalo to na mě dojem. A vůbec. První dojem je dle pravidel etikety nejdůležitější. Uspěla jsem já?

Uspěla, usmála jste se. První kontakt se musí vždycky odehrávat přes úsměv, protože si tak otvíráme cestu k tomu druhému. Co udělá? Usměje se taky.

A to stačí?

To není tak málo. Zvláště v Čechách! Léta znám jednu Indku a zrovna nedávno jsem se jí ptal: ‚Ty už tady asi zůstaneš, viď?‘ A ona na to: ‚Ne, já bych tady žít nemohla. Vy se neusmíváte.‘ Je to fakt. Když se podíváte na lidi, co po ránu vycházejí z metra, tak všichni vypadají, že jim někdo ublížil. To v Indii není možné. V Indii není možné ani to, aby vedle sebe stáli dva lidé dvacet minut v tramvaji a nedali se do řeči. Chce to prostě úsměv.Ten se zvnitřňuje. Je dokázané, že když se budete usmívat, do čtyř minut se vám zlepší nálada.

Není důležité, co první minuty říkám?

Samozřejmě také, zvláště posazení hlasu a to, jak se podíváte. Jestli je to pohled sebevědomý a plný zájmu a jemné koketerie…

Etiketa koketerii dovoluje?

Samozřejmě! Je v pořádku vábit na své přednosti, to je přece vaše poslání. V tom je princip zachování lidského rodu. Co by pak muži dobývali, kdyby je ženy nelákaly?

A mohu mu třeba i na byznys schůzce lichotit?

To je absolutní bomba! Jestli žena umí lichotit muži, tak je za královnu. A dělat by to měla. V práci i doma. Když muž přichází večer domů, usedá do křesla, ona mu sedne k nohám, zvedne hlavu a zeptá se: ‚Jsi upracovaný viď? Tak já ti uvařím kávu a budeš mi vyprávět…‘

Vy si ze mě děláte legraci!

Na ženě je důležitá krása, odnepaměti oslavována, na muži jeho manažerské schopnosti a něco, co umí, něco, v čem vyniká. Muž se bude domů vracet rád, když žena dokáže ocenit jeho význam.

Jak by měl ocenit manžel manželku?

Občas přinést růži, kterou koupí dole v květinářství. Ne moc často, aby si na to žena nezvykla a nebyl problém, když náhodou zapomene. Nebo ráno říct: ‚Miláčku, ty jsi dnes ještě krásnější než včera.‘ To jsou takové drobné zdvořilostní floskule, které zpříjemňují život a činí vzájemný každodenní kontakt příjemnějším. Ve starém Římě tomu říkali ‚zbožná lež‘.

Je tedy dovoleno vše, co toho druhého potěší…

Ano. Chci-li na vás udělat dojem a v kapse mi právě vrní telefon a volá kamarád, co jsem s ním dneska mluvil už dvakrát, nezvednu to. Podívám se na displej a řeknu: ,Aha, Václav Havel… Ale teď to vzít nemohu…“ V tu chvíli jsem vám dal najevo, jak moc jste důležitá.

Vždyť si vymýšlíte!

Já z toho nic nemám, jen jsem vás potěšil. A to právě jde! To není lež, kterou bychom se vyhýbali povinnosti nebo si zajišťovali nějaké výhody. Podívejte se na to jinak. Život netrvá dlouho a za chvíli skončí. Snažme se jej prožít v co nejpříjemnější společnosti. Vždyť je to tak jednoduché! Stačí si uvědomit, že každý z nás má tři základní komunikační potřeby: být vítán, být důležitý a najít porozumění. Jestli je dokážete uspokojit, tak si každého získáte.

To ale nesmím chodit na úřady…

Když přicházíte na úřad, úředník ani nezvedne hlavu, protože papír je pro něj důležitější než vy. Pak nezbývá než energicky zasáhnout: ‚Dovolíte, já s vámi přišel vyřídit úřední záležitost!‘

Jak si říct o pozornost u lékaře?

Je zajímavé, že právě tyhle základní komunikační potřeby jsou zanedbávány hlavně ve zdravotnictví. Málokdy se stane, že vás doktor přivítá ve stoje a se slovy ‚Dobrý den, já jsem doktor Vrána…‘

Co s tím mám udělat?

Odejít, nevychovávat. To si nemůžeme dovolit. Ve společnosti se navzájem nepoučujeme. I lékaře si dnes můžete vybírat, je to služba jako každá jiná. Když si mě v obchodě slečna ani nevšimne, stačí významný pohled, to je v etiketě jediný trest, a odcházím. Ona volá, počkejte, já ale zavrtím hlavou a jdu. To samé platí v restauraci. Dnes už není problém s nabídkou produktů. Jediné, v čem můžete spatřovat výhody, je způsob, jak s vámi jednají. Podle toho já si vybírám obchod, službu nebo restauraci. A ty špatné restaurace musíme nechat zkrachovat. Šířit šeptandou dál, co se nám nelíbí.

Ani doma se nesmíme navzájem poučovat?

Místo toho si vzpomeňte, co děláte, když manžel přichází domů. Vítáte ho v předsíni? A on vás? Pomáhá vám z kabátu? Tím se okamžitě vyladí atmosféra a vy víte, že jste vítaná a že tu o vás někdo stojí. A ne abych přišel domů, řekl ‚Dobrý večer‘ a odněkud zezadu se ozvalo jen ‚Ahoj‘, protože má žena zrovna luxuje. V tu chvíli je ten lux důležitější než já. A to není. Nic není důležitější než já. Ona tam přece žije kvůli mně a se mnou! A muž má přijít domů a říct: ‚Miláčku, tobě to dnes sluší.

Většina z nás ale řekne: Jdi ty! A když nám pochválí sukni, řekneme, že je ze sekáče…

To je obrovský nešvar, že nedokážete přijímat dary nebo lichotky. To, že vám někdo lichotí, znamená, že si vás považuje. Musíte mu to oplatit, ne to shodit ze stolu. Musíte si umět lichotku vychutnat. Jako Francouzka, když jí pochválíte rtěnku: ‚Ano, to je Dior…‘

Když si muže teprve namlouvám, čeho si mám v rámci etikety všímat nejvíc?

Rozhodně to nejsou dovednosti, které se šprtáme v učebnicích – že nemáme olizovat nůž nebo že vidlička se drží hroty dolů. To jsou technické detaily, co se dají hravě doladit. Nezáleží ani na špatném uzlu na kravatě, ten ho můžete později naučit vázat vy. Největšími prohřešky jsou nedostatek ohleduplnosti, empatie a respektu. Jestliže se muž projeví jako nedostatečně ohleduplný, porušuje to nejdůležitější pravidlo etikety. Etiketa není soubor pravidel, to je životní styl. Učí nás milým vztahům mezi lidmi, učí nás dělat, co je druhému milé a vystříhat se toho, co je mu nemilé. Jestliže vám záleží na tom, jaké máte krásné vlasy, neopomenu vám je třikrát v týdnu pochválit. Jestliže vám záleží na dětech, nepřestanu vás poslouchat, když o nich mluvíte. Natož abych vám skočil do věty. Když to udělám, máte jasno: je to člověk sebestředný, prosazuje sebe a není schopen vnímat potřeby světa kolem. Jak bude zacházet se mnou a mými dětmi za rok, až se setře pel zamilovanosti a vášně?

Takže je-li taktní a ohleduplný, je to ten pravý?

Za předpokladu, že vaše intuice říká: ‚Nehraje to‘. Jestli je v klidu, jděte do toho. I když neumí opravit ledničku. Mimochodem: co zůstává v manželství po padesáti letech? Právě ta empatie, ohleduplnost a takt.

časopis Moje zdraví

28.02.2011 * 10:04

Nic není tak, jak se zdá

Ladislav Špaček vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě a Filozofickou fakultu UK v Praze, na které pak vyučoval bohemistiku. Pracoval ve zpravodajství České televize, byl mluvčím prezidenta republiky Václava Havla. Proslul jako autor knih o společenském chování – etiketě. V nakladatelství Mladá fronta vydal soubor „Malých knih etikety“. Jak zdravě žije Ladislav Špaček ?

„Mám bohatý společenský život, ve společnosti samozřejmě piji alkohol, ne sklenku, ale láhev vína denně, navíc jsem společenský kuřák – kouřím jen večer ve společnosti, případně si zapálím u počítače, když řeším problém. Vedu pasivní způsob života, sportu jsem se vždy zcela cílevědomě vyhýbal. Výjimkou bylo mladistvé „ježdění na vodu“, což není žádný sport, vlastně se jen vsedě vezete a občas popoženete lodičku pádlem, hlavně se hodně křičí na druhé vodáky, večer se zpívá u kytary a alkoholu.

Možná byste považovala za sport občasné cesty na kole, které pořádáme s Ivou Hüttnerovou, Evou Salzmannovou a Karlem Steirgewaldem. Volíme mírné tempo a jezdíme do Třeboně, kde je krajina nejrovnější. Po patřičném společenském prožitku v restauracích se pomalým tempem vracíme zpět – nikdy rychle, to by nám Iva dala!“

Jste spokojený a vyrovnaný.

„Žiji uspokojivým způsobem života. Nesnídám, miluji sladké, hlavní jídlo jím večer. S tělem se moc nemazlím: záhy odpoledne mu poskytnu malé jídlo a když neprotestuje, dostane se mu bohaté večeře, čímž myslím tři chody s vínem a po jídle třeba grapu. Živím ho dobře, pravidelně nechávám zkontrolovat jeho chemii v laboratoři. Přiznávám, že nemám a až na výjimky jsem neměl žádné zdravotní problémy.“

Aspoň jednu výjimku, prosím.

„Vzhledem ke kritice našeho zdravotnictví ve zkratce vylíčím vlastní zdravotní anabázi v USA. Doprovázel jsem účastnice Miss ČR v Las Vegas, když mne po snad půlstoletí postihla ledvinová kolika. Odjel jsem taxíkem do dobré nemocnice. Přestože jsem upozornil na akutní diagnózu, nejdříve jsem musel zaplatit 150 dolarů (vstupní poplatek). Pak jsem dostal k vyplnění neuvěřitelné množství papírů, abych popsal všechny svoje anamnézy a diagnózy doslova od narození. Mimochodem, náročné i na znalost angličtiny…V bolestech jsem vše vyplnil, avšak cestu do ordinace opět zahradila velitelka příjmu: „Rozumím, že máte ledvinovou koliku, ale dáte mi svoji kreditní kartu a budete čekat asi 4 hodiny.“ Vskutku jsem čekal tak dlouho, mezitím jsem se různě svíjel a kroutil, odbíhal na WC zvracet apod., čekající pacienti mne posílali do ordinace, ale velitelka vládla pevnou rukou. Nakonec mne v ordinaci prohlédl velký lékař tmavé barvy pleti (krásný chlap!) zhruba ze vzdálenosti 5 metrů, uznal moji diagnózu a napsal mi lék. Taxíkem jsem odjel k lékárně (bylo ½ 1 v noci), kde jsem opět čekal (taxikáři jsem nevěřil, avšak jeho odhad byl správný). Žádná fronta u okénka pohotovostní lékárny nebyla, jen lékárník nespěchal. Dalším taxíkem jsem se dostal do hotelu, kde se mezitím objevila naše výprava a lékařka mi obratem píchla injekci. Nejsem jediný, kdo měl v USA podobný problém… “

Není divu, že jsme se s chutí vrátili k předchozímu tématu.

„Víte, kdybych své tělo rozmazlil, ono by si vymýšlelo, chtělo by jíst během dopoledne a posléze víc a víc, žaludek by se mi roztáhl. Taky bych přibral, čemuž se nejlépe a nejspolehlivěji předchází právě neroztaženým žaludkem…“

Co děláte, když přiberete?

„Jakmile nedopínám kalhoty nebo dokonce sako, nasazuji hladovku. Žádnou dietu, prostě hladovění, není těžké vydržet tři dny a pak jíst poloviční porce všeho. Jistě je mnohem levnější nejíst, než si kupovat větší velikost oblečení! Zvlášť když mám něco nového či mimořádně hezkého, dávám si pozor, abych nepřibral.“

Jak vnímáte různé směry tzv. alternativní medicíny?

„Jako přísně racionálně založený zastánce vědeckého přístupu jsem k nim velice skeptický. Pokud by se léčba měla odehrávat na základě odhadů a empirie, zavání mi šarlatánstvím. Připouštím, že v určitém procentu případů zabere autosugesce, stejně jako fakt, že také v medicíně některé jevy nejsou dosud probádány: to vše neodůvodňuje nevědecký přístup léčitelů k léčbě závažných nemocí. Jde o otázku volby a okultním vědám prostě nevěřím.“

Vaším nejvlastnějším oborem je etiketa, čili zásady slušného chování. Jak funguje ve zdravotnictví?

„Ve zdravotnictví se etiketa nedodržuje. Obě strany – lékaři i pacienti – celkem shodně soudí, že co je zadarmo, nemůže a neumí stát za nic. Přitom si všichni na zdravotnictví platíme dost značné částky! Nejvýrazněji to pak vidíme v nemocnicích: lékaři často ani nezdraví, s pacienty nenavazují kontakt, nejsou empatičtí, nepomáhají pacientovi v nepříjemné (často ponižující) situaci udržet si úctu. Důstojnost je totiž často důležitější, než by se zdálo. V nemocnici, to je velkovýroba, se s pacienty zachází jako s kusy masa. Pacienti oplácejí stejně: někteří jsou trapně submisivní, další zarputile mlčí. Ani není divu, že často následuje oboustranný konflikt.

Přednáším lékařům o komunikaci s pacienty, ovšem takový obor by se měl vyučovat už na fakultách. Existují totiž limity, které jsou nepřekročitelné.

Lékařský stav má nejen u nás vysoký společenský status. Lékaři patří mezi elitu. A co nebo kdo tvoří elitu? Jde o referenční osoby, od nichž se čeká, že budou příkladem. Právě proto si elita společnosti, aby vrátila očekávání i vklad, které v ni společnost vkládá, musí odříci svůj osobní prospěch a vracet získaný respekt. Je to nelehké, avšak mělo by to tak být.“

Máte dvě dospělé děti – jak žijí?

„Syn i dcera si osvojili můj způsob života (syn snad ještě víc). Jak jsem již říkal, zatím nemají problémy.“

Magazín Lidových novin

01.01.2011 * 16:58
Silvestr 2010

„Pokud se probudíte vedle neznámé dívky, okamžitě se představte!“ S Ladislavem Špačkem o etiketě v delikátních situacích.

Jsou chvíle, na které lexikony dobrého chování nemyslí a novinář se žinýruje ptát. S exmluvčím exprezidenta Havla a expertem na slušné chování jsme si právě o nich povídali. A pan doktor Špaček, který o společenském chování vydal devět knih a přednáší o něm od rána do večera, se ukázal jako dokonale formulující debatér, jehož máloco zaskočí. Jen jednou se musel honem napít vody a pak řekl „hergot“. Pravda, jen potichu. A hned to popřel.

* V poslední den roku si lidé pod slovem etiketa představí spíš vinětu na lahvi. Zeptám se tedy hned: máme být zdvořilí i na opilce a agresivní hulváty?

Ano, musíme. Protože zdvořilost je základní vlastnost člověka, tím se liší od zvířete. Slušnost je naše každodenní povinnost. My denně užíváme formulace, kterými obrušujeme hrany, o něž bychom se jinak vzájemně zraňovali. Proto si říkáme: Dobrý den. Ačkoliv kdybychom to mysleli vážně, museli bychom si večer volat: Tak co, vyšlo to? – Co jako? – No jestli ten den, jak jsem vám ráno přál, byl dobrý? Kdybychom byli na opilce také agresivní, jenom bychom situaci zhoršili. Záleží ale samozřejmě na stupni opilosti. Jsou případy, kdy etiketa končí a začíná akce městské policie.

* Kdy by měl džentlmen odložit skleničku a ze společnosti odejít?

Na společenské akci se počínající opilost u muže většinou pozná podle toho, že má tendenci sundat si sako. Když chlapíkovi začne být horko, povoluje si kravatu a rozepíná knoflíček u košile, je nejlepší okamžik společnost opustit. Protože dobrá pověst je důležitější než dobrá zábava.

* Takže doporučujete odejít v nejlepším?

Přesně v tu chvíli. Ono se třeba tomu člověku na večírek původně ani nechtělo. A pak se mu tam najednou začne líbit a cosi mu říká, že když si dá ještě jednu skleničku, bude to ještě lepší. Navíc si připadá hrozně zábavný – jenže právě v tom okamžiku se musí najít někdo, obvykle životní partner, kdo ho jemným a taktním způsobem například pozve na něco ještě atraktivnějšího, aby ho dostal ze sálu. Tedy rozhodně ne ve stylu: Franto, máš dost, jde se domů!

* Jak se má správně zachovat dáma, jejíž devadesátikilový partner náhle leží pod stolem?

Dřív by žena prostě hrdě odkráčela středem. Jenže dnes má v partnerském vztahu stejné povinnosti, a kdyby v takové chvíli svého partnera opustila, budou jí to mít všichni za zlé. Ale jestliže její partner leží pod stolem, tak já myslím, že to je docela v pohodě a nějaký čas tam vydrží. Může si lehce schrupnout, lze-li ho přikrýt třeba ubrusem, uděláme to. Rozhodně by se tam ale neměl chovat nemravně. Je-li to zapotřebí, kamarádi musí ženě pomoct dopravit ho nenápadně do ústraní.

* Takže s ním uděláme v podstatě totéž, jako když nám na recepci upadne řízeček? Nenápadně zakopneme pod stůl?

Ano, ano, správně. Rozhodně nezvedat a nechodit s ním po místnosti. Klidně může pod tím stolem nějaký čas setrvat. Rozhodně ale dáme ostatním najevo, že se nic vážného nestalo. Pro všechny takové nehody totiž platí – hlavně nenápadnost. A ostatní musí tu hru hrát taky. Nemůžou za vámi chodit a říkat: „Hele, ten je na plech, co!? Teda, chudinko!“ Je to stejné, jako když si třeba hodíte játrový polévkový knedlíček do klína. Taky nevstanete a nebudete hlásit: „Jé, to jsem prase, koukněte na mě! A to je tenhle týden už potřetí.“

* Když už se stane, že neodhadneme, kolik sneseme, upravuje etiketa, jak má být člověku správně špatně?

Etiketa to po pravdě řečeno upravuje pouze v situaci, když se ocitneme na lodi. Víte, ono vidět někoho zvracet ve společnosti jiných lidí je velmi vzácné. Na lodi se to ale stává běžně. Takže i v mé knize najdete pasáž o tom, jak se správně zvrací na lodi. Tedy budeme si pamatovat, že i britská královna na lodi zvrací přes palubu, rozhodně ne na toaletě. Zvracet na lodi na toaletě je hrubý prohřešek proti dobrým mravům. Za druhé: na palubu se musíme vydat včas. Za třetí: cokoli znečistíme, okamžitě poté, kdy jsme opět v komfortní situaci, dáme do pořádku. Za čtvrté: ostatní nechodí dotyčného sledovat, jak mu to jde, případně mu vyjadřovat podporu. Každý si to prostě musí vyřešit sám. To se ostatně týká i situace, kdy je vám špatně jinde než na lodi.

* Co se dělá s opilým politikem na oficiální akci?

Opilý politik? Taková situace, chcete říci, že by mohla nastat?

* A vy chcete říci, že ne?

Pravda, zelený je strom života. Já jsem pro to, aby u politika vždycky někdo byl. Vždycky musí mít doprovod – manželku, milenku, tiskového mluvčího, někoho, kdo je spolehlivý a kdo se o něj včas postará. To, co udělal Topolánek, totiž že šel do nějakého gay časopisu sám a pak si tam pustil pusu na špacír, byla hrubá chyba. A taky ho stála kariéru. Politik na takovém postu musí mít stále vedle sebe jakýsi servis. A v okamžiku, kdy cítíme, že právě na tomto člověku, na rozdíl od všech ostatních, kteří se můžou zlít jako zvířata, začíná být alkohol patrný, okamžitě ho přimějeme odebrat se do ústraní.

* Jaká situace je z hlediska etikety nejproblematičtější v nejvyšších patrech české politiky?

Největší úskalí bývá stolování. Oblečení je velmi normativní, jak má chlap vypadat, to už dneska ví každý. A když se zavřete na půl hodiny v nějakém obchodě, vyjdete jako dokonalý štramák. Ale stolování je největší tragédie české společnosti. Protože tady se dědí v uzavřených komunitách rodin jakési manipulační techniky, které jsem se naučil od svého tatínka, ten se to naučil od svého otce, mého dědečka, který ještě, mám podezření, jedl lžící. A teď najednou máme mít návyky na úrovni noblesní Evropy? Kde bychom je vzali? Na státní večeři, jakmile hosté zasednou, okamžitě vidíte rozdíl mezi těmi společensky zběhlými lidmi a těmi novými, kteří se to teprve učí. Protože dynamické stereotypy se velmi těžko opouštějí.

* Buďme konkrétní, jaký prohřešek například naši politici u stolu dělají?

Například jak drží vidličku a nůž. Drží je jako tužku, protože je ve škole naučili držet tužku a ono to vypadá podobně. Nikdo je nenaučil držet správně příbor. Střenka musí být ukryta v dlani, prsty musí směřovat k desce stolu, příbor musí směřovat do talíře, ne někam do prostoru. A to je přesně ten dynamický stereotyp, který se musíme naučit, tak jako jsme se naučili jezdit na kole, bruslit anebo zavazovat si tkaničky u bot. Nebo ulamování pečiva a vkládání do úst bývá problém. Něco, co se strčilo do pusy, už se nikdy nemůže vrátit zpátky na talířek. To je čuňárna… (Špaček se zarazí) nezpůsobné – a lidé se tím okamžitě prozradí. Nebo to, jak sedí u stolu žena. Žena nemůže na státní večeři sedět jako muž na plný sed, nemůže se rozvalit. Sedí pouze v první třetině židle. Já jsem celkem nevzhledný chlap, ale když si sednu i já jen do první třetiny (předvádí), vidíte, jak se hned mé tělo drží důstojně a noblesně. Žena u stolu nesedí proto, aby se najedla, ale aby byla krásná. Najíst se může doma, třeba lžící a v teplákách. Ale u stolu musí zdobit.

* Omluvte mě, že si na silvestra dovolím zabrousit do poněkud nebezpečných vod. Tedy – měla by se dodržovat etiketa i při sexu?

Pochopitelně. Etiketa není nějaká tlustá kniha, v níž jsou pravidla pro všechny myslitelné situace. Těch pravidel je vlastně relativně málo. Ale my je musíme umět aplikovat v konkrétní situaci.

* Nechcete snad říct, že i v sexu má dáma přednost před pánem, nadřízený před podřízeným a starší před mladším?

(rozesměje se) Nadřízený? Na pracovišti ano. Shakespeare říká: All’s fair in love and war, všechno je dovoleno v lásce a ve válce. Ale pochopitelně, protože u toho obvykle bývají nejméně dva, jen se souhlasným postojem obou stran. I v sexu totiž platí obecné pravidlo o vzájemné ohleduplnosti. Mluvíme ale o lidech, kterým záleží na tom, co si o nich myslí jiní. Zrovna dneska mi poslal nějaký člověk mail, proč se vlastně musí chodit do divadla v obleku. Ale do divadla se nemusí chodit v obleku, na to není vyhláška ani zákon. Do divadla můžete jít, v čem chcete, třeba v teplákách. Jediný, koho to ale postihne, budete vy. Protože uvidíte ty pohledy ostatních. A to, že už vás příště do divadla nikdo s sebou nevezme, bude váš trest.

* Jaké je největší společenské faux pas při sexu?

Hergot… hergot…

* Vy jste zaklel?

Zaklel? Nic takového jsem neslyšel. Největší faux pas? Tak bezpochyby to pravidlo o společenské významnosti a přednosti při sexu úplně neplatí. Tady bychom opravdu neměli tvrdit, že rozhodně má přednost žena před mužem, starší před mladším a nadřízený před podřízenou. Tady bychom měli asi spíš uplatňovat pravidlo vzájemné harmonie. A největší faux pas by tedy asi bylo nevyslyšet přání toho druhého. Protože etiketa nás také vede k tomu, vzájemně si prokazovat dobro, být empatičtí a taktní. A tohle je, řekl bych, přímo klasická situace, kdy si vzájemně prokazujeme dobro.

* Jak by se měl zachovat muž, když se po bujarém večírku ráno probudí vedle neznámé krasavice? Má se představit? Dát jí vizitku? Omlouvat se? Elegantně ji vypakovat?

Přiznám se: celý život o takové situaci sním, ale ještě se mi nestala. Tedy řekl bych, že je dobré, když si muž něco z toho večera pamatuje, protože probudit se po boku spící krasavice a nevědět, proč tady je a proč jsem tady já, je opravdu tristní. Chlap se rozhodně nesmí sebrat a odejít. Musí se představit.

* Ještě v posteli, anebo až se obleče?

Okamžitě. Protože je zapotřebí nějak se oslovovat. A rozhodně s tím nemůžu otálet, protože bych riskoval, že mi ta dotyčná začne říkat pane nebo dědo, podle toho, na co by mě odhadla. Muž by měl mít při představování zapnuté sako. V tomhle případě bychom na tom netrvali. Možná ho nemusí mít ani na sobě. Ale potom by se pochopitelně měl zachovat jako džentlmen: uvařit snídani, pokonverzovat a s děvčetem se přátelsky rozloučit. Tohle je mimochodem v etiketě asi jediná zkušenost, o které nevyprávím ze své vlastní zkušenosti.

* Vím, že o Václavu Havlovi nemluvíte. Zeptám se tedy jinak: kdybyste byl mluvčím Billa Clintona, teoreticky by se mohlo stát, že byste jednoho dne otevřel dveře a přistihl ho in flagranti se stážistkou. Jak byste se zachoval? Omluvil se a vycouval? Nebo dělal, že jste nic neviděl?

Víte, to se mohlo stát dokonce velmi pravděpodobně, protože Bill Clinton to dělal v Oválné pracovně při otevřených dveřích. A ty pootevřené dveře, to riziko, byly právě vzrušující. Nejlepší je sex na pracovišti v pracovní době, nota bene ještě při otevřených dveřích, za kterými sedí ochranka a chodí úředníci Bílého domu. Jenže tohle jsou přesně ty situace, ve kterých platí, že chlap musí zatloukat, zatloukat, zatloukat. Já se divím Clintonovi, že to nakonec přiznal. Džentlmen nikdy nic takového nepřizná, protože chrání čest dámy.

* I za cenu lži? Špatného svědomí?

Jistě, jistě. Tohle je totiž takzvaná zbožná lež, pia fraus, to není lež, kterou bychom někoho připravili o deset milionů. A s Clintonovým svědomím bych zrovna tolik nepočítal. Spíš si myslím, že tady rozhodovaly tvrdé politické vlivy, které ho nakonec přinutily k přiznání. Ale, jak on říkal, sex to nebyl.

* Vraťme se k otázce: jak byste se zachoval?

Etiketa velí, jako u každé nehody, tiše zavřít dveře a myslet si své. A zase: nešíříme, nevyprávíme, neposíláme anonymy manželce, i kdyby nás jazyk svrběl.

* Ještě jedno místo je v lexikonech etikety tabu: máme se zdravit na toaletě? Podávat si tam ruce? Navazovat tam small talk neboli drobný společenský hovor?

Tak především je velký rozdíl mezi toaletou dámskou a pánskou. Toaleta dámská je živý společenský salon. Umíte si představit, že bych já odcházel na toaletu a řekl: (obrací se na fotografa) Ondřeji, pojď se mnou. Byli bychom terčem posměchu. Ale ženy to dělají běžně. Ženy se totiž jdou na toaletu upravit, popovídat si, půjčují si tam kosmetiku… Muž ne. Muž je jednozávitový lovec. Jde tam jenom za jediným účelem. A poté okamžitě toaletu opouští, někteří si ještě předtím umyjí ruce. Stejně jako když jde muž nakupovat: jde prostě nejkratší cestou k regálu, vezme tu věc, u pokladny zaplatí a zase nejkratší cestou opouští budovu. Kdežto žena se jde do obchodu podívat, není-li tam něco ke koupi. A skoro vždycky tam něco ke koupi je, že. Tedy bych řekl, že na dámské toaletě jsou společenské kontakty v tom „předsálí“ na místě. Na pánské toaletě rozhodně ne. Pozdravit se ale musíme. Jestliže tam přijde pan ředitel, nebudu dělat, že ho nevidím. Ale ruku si na toaletě nepodáváme z praktických a hygienických důvodů.

* Je společensky přípustné na toaletě telefonovat?

Jistěže. Toaleta je takzvané ústraní, kde telefonovat můžeme. Jen musíme počítat s tím, že nás může poslouchat několik lidí, takže neříkáme konkrétní finanční částky či jména. Toaleta je ale také to místo, kde můžeme použít párátko, u stolu nikdy! Jako ukazovat ostatním, jak dovedně si umíme vyšťourat díru v šestce vpravo nahoře, to ani náhodou. I doma by párátka měla být v koupelně. A v dobrých restauracích najdeme párátka na toaletě, ne na stole.

* Občas mě napadne, když vidím nějakého dobře oblečeného a etikety znalého podvodníka, jestli nakonec není lepší být společensky neohrabaný, ale poctivý. To, že vím, jak se správně drží vidlička, přece nic neříká o mých lidských kvalitách.

To rozhodně ne. To je jen background, samozřejmý předpoklad. Němci říkají: Když přicházíš, hodnotím tě podle toho, jak vypadáš. Když odcházíš, hodnotím tě podle toho, jak ses choval. Oni ti školometští dodržovatelé všech pravidel etikety bývají taky někdy spíš na škodu. A zase jsou lidé, kteří hranice etikety překračují vědomě a se šarmem, musí je ovšem dobře znát. Vzpomínám si například, když byla na Pražském hradě slavnostní večeře na počest prince Charlese, v Trůnním sále se nikdo ani nehnul, dámy v taftových toaletách, chlapi smokingy, prezident přečetl svůj přípitek celý nervózní. A pak přišel k mikrofonu princ Charles a dal si ruku do kapsy. Což byl signál, kterým vlastně řekl: Přátelé, já chápu, že jste nesví, ale víte, já se tady cítím jako mezi přáteli. A věřte nebo ne, z lidí ta škrobenost najednou spadla. Princ Charles samozřejmě věděl, co se smí, ale v zájmu odlehčení situace tu hranici překročil. V tom je umění šarmu. Ono se také říká, že oblek sluší až ve třetí generaci. Koukněte na Karla Schwarzenberga – sedm set let cviku. Na rozdíl od nějakého strejdy Karla, který si sice koupil drahý oblek, ale celou dobu, co ho má na sobě, se v něm ošívá.

* Já to myslela trochu jinak. Že etiketa může docela dobře skrýt nějakou tu charakterovou vadu.

Je to tak. Se znalostí etikety můžeme vzbudit důvěru, a přitom naše úmysly nemusejí být čisté. Nejlépe oblečený muž v městečku býval obvykle sňatkový podvodník. Přijdete do nějaké firmy, uvidíte tam perfektně oblečené manažery – a připraví vás o všechny peníze. Ale kvůli tomu přece nebudeme zatracovat pravidla etikety ani slušně vypadající a slušně se chovající lidi. Ovšem nikdy bychom neměli dát jen na ten vnější dojem.

* Což znamená používat taky intuici. Já se třeba ráda dívám na televizní vystoupení politiků s vypnutým zvukem. Nevěřil byste, jak výmluvné jsou jejich obličeje beze slov.

To máte pravdu. Ale obecně my Evropané neumíme z tváří číst. Daleko nejvíc umějí vyčíst z tváře, a zejména z očí, Arabové. Jak se ti zahalení beduíni potkávali na poušti a koukaly jim jenom oči, museli jen podle nich poznat, je-li to věrolomný padouch, nebo přítel. Arabská žena v burce nebo nikábu umí očima vyjádřit to, co evropské ženy vyjadřují oblečením, gesty, mimikou, úsměvem, desítkami nástrojů. Takže když naši obchodníci jednají s muslimskými obchodníky, jsou v zásadní nevýhodě. Protože Arab řekne: tři sta milionů. A náš člověk se v tu chvíli prozradí očima, jestli je to moc, nebo málo, Arab má jasno, ještě než promluví. My koukáme na Araba a nevíme nic. Nejsme k tomu cvičeni. Naším ideálem je poker face, chladný výraz.

***

PAN ETIKETA
Ladislav Špaček (61) absolvoval ostravskou Pedagogickou fakultu, pak třináct let učil. V osmdesátých letech vystudoval pražskou Filozofickou fakultu, kde potom přednášel o vývoji spisovné češtiny. Od roku 1990 působil v ČT jako moderátor, o dva roky později dostal nabídku od Václava Havla, pro kterého pracoval jedenáct let jako jeho mluvčí. Dnes přednáší o etiketě, vydává o ní knihy, učí politiky komunikovat s médii. Je ženatý (s manželkou Evou se seznámil v patnácti letech), má dceru a syna, který je filmový režisér.

Časopis Xantypa

14.11.2010 * 22:36

Jak se točil Havel

Pod pokličkou časosběrného dokumentu

Režisér Pavel Koutecký začal točit film Občan Havel v roce 1992. Prvního českého prezidenta sledoval skoro 11 let. Celou tu dobu měl natáčení na starosti Ladislav Špaček.

Ladislav Špaček přišel k Václavu Havlovi z Československé televize. „Znali jsme se jako novinář s politikem,“ vypráví. „Nabídku, abych pro něj pracoval, jsem dostal v listopadu 1992, tedy v době, kdy prezidentem nebyl. P o jeho znovuzvolení jsem s ním v únoru 1993 nastoupil na Hrad, kde jsem zastával funkci ředitele tiskového odboru a tiskového mluvčího, takže jsem měl na starosti všechny mediální aktivity.“ Pro Pavla Kouteckého v té době pracovala firma Film a sociologie, kterou vede dodnes Jarmila Poláková – manželka Vladimíra Hanzela, který byl ještě před revolucí Havlovým tajemníkem a po ní se stal šéfem jeho sekretariátu. „A Pavel s Jarmilou se rozhodli, že se pokusí sehnat peníze a kapacity na vytvoření sběrného filmu, který by tu neopakovatelnou epochu mapoval očima Václava Havla.“ Kancléřem byl v té době neuvěřitelně přísný a pedantský Luboš Dobrovský, a ten rozhodl, že veškeré fotografování a filmování na Hradě musí být pod kontrolou. „ Pavel Koutecký podepsal smlouvu, v níž se zavázal k naprosté mlčenlivosti a k tomu, že bude uchovávat materiál tak, aby se nedostal nikomu nepovolanému do rukou. Z bezpečnostních důvodů se skladoval zvlášť zvuk a zvlášť obraz. Šlo o materiály z prezidentova nejdůvěrnějšího soukromí, z pracovních porad, politických jednání. Kdyby se to dostalo v té době na světlo denní, politici by mu to nedarovali. Víte, že se jako červená nit dokumentem vine třeba jeho konflikt s Václavem Klausem.“ Už tehdy se uvažovalo, že premiéra se uskuteční až v době, kdy už nikdo z aktérů v politice nebude. Jediný, kdo se v ní jaksi „pozapomněl“, je Václav Klaus.
Ve filmu je významná scéna, kdy Miloš Zeman proti Klausovi prezidenta ponouká. „Zeman byl Klausův oponent a Havel mu měl proti němu posloužit jako nástroj. Je pravda, že ta scéna nevyznívá pro Václava Havla uspokojivě, a když jezdím po besedách, spousta lidí ji bere jako výraz jeho slabosti. Žádný politik na světě by si nebral servítky a jednal by přesně tak, jak Zeman říká: ‚Předvolejte ho, pane prezidente.‘ Ale prezident je slušný člověk a z jeho úst zazní absurdní věta: ‚A co když nebude mít čas?‘ Je tam i jiná scéna, jak nechce prezident pozvat Klause do Reduty a končí záběrem, kdy tam Klaus sedí ve společnosti prezidenta Clintona, protože Havel ho tam přece jenom nakonec pozval. Tohle, i další místa prozrazují, že Václav Havel na tyhle tvrdé matadory prostě nemá. Je mírný, a jestli intrikuje, tak je to „počestná intrika“, jak říká Karel Schwarzenberg. Rozhodně to není politická lumpárna, kdy si aktéři podrážejí nohy a dělají si naschvály.“

Nejsilnější scénou je ve filmu smrt Havlovy manželky Olgy. „Je v ní ohromná lidskost, kterou v sobě Pavel Koutecký měl. A dar vystihnout situaci – viz scéna, kdy chce Havel vzít Olgu jakoby naposledy do náruče a posouvá její rakví.“

Pavel Koutecký docházel na Hrad často. Nejvíc ho zajímaly samozřejmě klíčové okamžiky. Povolební jednání (spousta politiků se ale nechtěla nechat natáčet, nejvíc Václav Klaus), Havlova operace karcinomu plic… „Často chodil Pavel s kamerou na takzvané ‚polévky‘, kde diskutoval prezident s kamarády z ‚podhradí‘. Václav Havel obědval jen řídké polévky a my s ním. A přitom si lidi mysleli, jaké opulentní hostiny se tam pořádaly.“ Koutecký pracoval velice nenápadně. „Říká se tomu Fly On the Wall (moucha na zdi). Nikdo o něm nevěděl, zatímco on viděl všechno. Nemluvil nahlas, kameramanovi Stanovi Slušnému dával pokyny tím, že ho vzal za rameno a natočil příslušným směrem nebo zablikal baterkou do objektivu, což znamenalo stop, ale zvuk nechte běžet. Já sám jsem musel neustále dávat pozor, o čem se mluví, aby se nedostalo na záznam něco, co by bylo v rozporu se zákonem o státním tajemství. Pokud by to uniklo ven, byli jsme všichni v průšvihu.“ Důležité byly Havlovy cesty. „Ty Pavel miloval, protože v nich byla dynamika a situace, kdy mohl vidět prezidenta unaveného, jak se prochází sám třeba v Central Parku.“

Na jaře 2006 Pavel Koutecký tragicky zahynul. „ Když přišla zpráva, že je mrtev, prezidenta to velmi sebralo, protože s ním prožíval spoustu věcí a na jeho film se těšil. Nikdo netušil, co všechno Pavel natočil a jak to zamýšlel poskládat. To věděl jenom on.“ A pak napadlo Jarmilu Polákovou, že by mohl jeho práci dokončit českoamerický dokumentarista Miroslav Janek se svou ženou Toničkou, která je střihačka. To ale obnášelo vybrat ze zhruba sto hodin materiálu 120 minut! „Míra tady navíc nežil, takže mu řada jmen a souvislostí nic neříkala. S obtížemi věděl, kdo je Miloš Zeman. Na druhou stranu se na to díval nezaujatě. Panu prezidentovi se nakonec výsledek velice líbil. Spoustu situací už si ani nevybavoval. Je dobře, že ten Občan Havel vznikl. Když se točí o státnících, vypadá film velice intimně, ale všechno je předem detailně připravené. Jsem přesvědčený, že žádný prezident by o sobě nenechal natočit sběrný dokument. Netroufl by si to.“

Kniha Velvyslanci i bez diplomatického pasu

14.11.2010 * 22:26

Představit osobnost Ladislava Špačka, bývalého mluvčího prezidenta republiky Václava Havla a ředitele Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky je velmi obtížné. A to hned ze dvou důvodů. Prvním z nich je skutečnost, že se jedná o experta na problematiku etikety a protokolu a tak se hned od počátku obávám, abych něco podstatného neopomněla. Doufám, že pan Špaček se bude držet zásady, že jednou ze zásad etikety je na chyby neupozorňovat. Druhým důvodem je mediální známost pana Špačka samotného. U mediálně známých osobností panuje ve společnosti všeobecný pocit, že jsou všeobecně proslulé a tudíž je složité upozornit na nějaké nové skutečnosti. Zkusím tedy pana Špačka představit v nových souvislostech. Rovněž pan Špaček reagoval na možnost interview obratem, z důvodů časového vytížení dal přednost písemné formě dotazů. Otázky se týkaly problematiky etikety, komunikace i roli náhody v kariéře.

V letech 1990 až 1992 působil jako redaktor, komentátor a parlamentní zpravodaj v České televizi. Původní povoláním je ovšem pedagog, vystudoval český jazyk a dějepis nejprve na Pedagogické fakultě, pak na Filozofické fakultě a přednášel český jazyk na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pan Špaček byl jedním z nejdéle soužících tiskových mluvčích na své pozici. V pozici mluvčího prezidenta Havla strávil téměř 11 let a v rámci svého působení procestoval 50 zemí. Je pozoruhodné, že kariéra Ladislava Špačka začala tak trochu náhodou. O své nabídce pracovat pro Václava Havla hovoří následovně: „Jednoho podzimního večera roku 1992 přišel Václav Havel do Československé televize, kde jsem tehdy pracoval jako šéf domácího zpravodajství, a po chvíli nezávazného rozhovoru se mně zeptal, zda bych pro něj nechtěl pracovat jako mluvčí. Neváhal jsem ani deset vteřin. Druhý den jsem už seděl u Havlů doma, v malé komůrce za kuchyní s telefonem, faxem a macintoshem. Držím se hesla: náhoda přeje připraveným, které vyznával Tomáš Alva Edison.“

Po skončení funkčního období Václava Havla začal působit jako poradce, lektor a konzultant ve společnosti FreeCom Group, kterou spoluvlastní. Mezi hlavní témata jeho seminářů patří etiketa, umění společenského vystupování a umění komunikace s médii.

Vedl semináře komunikace na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Ladislav Špaček se snaží navázat na tradice Jiřího Gutha Jarkovského, prvního ceremoniáře Tomáše Garrigua Masaryka a zakladatele novodobé české etikety. Pravidelně se vyjadřuje k otázkám z oblasti etikety na rádiu Impuls a je autorem více než desítky publikací a her o etiketě pro všechny věkové skupiny. Tvrdí, že s výukou etikety je nutné začít v raném věku a tak se stal patronem hry pro nejmenší „Nešťourej se v nose“ a letos vydal novou zábavnou hru o etiketě „Starling“.

Jak vnímáte dnešní svět?

Jako úžasné prostředí pro rozvoj člověka v prosperitě a míru. Asi se vám to bude stát nadsazené, ale objektivně si seřaďte pár fakt: NIKDY nebylo nulové napětí mezi světovými velmocemi, NIKDY nebyla Evropa 60 let bez válek, NIKDY nebylo HDP na hlavu tak vysoké jako dnes, NIKDY se nestalo, že by během jedné dekády se 50 milionů lidí vymanilo z pásma bídy, NIKDY nebyl střední stav, základ státu, silnější než dnes, NIKDY nebyla kooperace států tak plodná jako dnes. Světu nehrozí války ani totalitní režimy, jako celé minulé století a tisíciletí. Žijeme v nejšťastnější epoše od počátku civilizace. Na tom nic nemění, že takový není celý svět, to bychom přece chtěli příliš. Na prstech jedné ruky spočítáme, kolik států ještě ovládají totalitní diktátoři, sledujeme, jak se ze států, které prosluly neutěšenou bídou, stávají ekonomičtí tygři svých kontinentů – Brazílie, Čína, Jižní Korea, Indie. Demokracie zvítězila i tam, kde by to před třiceti lety nikdo nečekal: v Thajsku, Jižní Americe, Iráku.

Jak je ve světě vnímána Česká republika?

Je vnímána jako vyspělý stát s vysokou politickou kulturou, bohatým sociálním systémem, širokým kulturním zázemím, a to i přesto, že my se takto nevidíme. Jsme svobodná země, ekonomicky a sociálně patříme mezi nejvyspělejší země světa. Přesto si ten pocit vysokého životního standardu nedokážeme uvědomit. Jestli si někdo stěžuje na „bídu“ ve střední Evropě, měl by se jet podívat do Sao Paula, na Filipíny, do Indie, rychle ho ten pocit přejde. Čím se nám daří lépe, tím jsme zhýčkanější, chceme stále víc. Vede-li tenhle pocit k podnikatelské aktivitě, vyššímu pracovnímu výkonu, budiž, ale často směřuje k tomu, aby nám „stát“ dal víc – z čeho? Nu z peněz těch ostatních, jak jinak, stát jiné peníze nemá.

Oproti 90. letům se Češi v zahraniční (snad) už nedají poznat podle fialových sak a bílých ponožek v černých mokasínech…Na co si stále musíme dávat pozor?

Ano, oblékání se výrazně zlepšilo od dob fialových sak. Dnes vypadá manažer firmy úplně jinak: perfektní obleky, skvělé košile, kravaty, dobré boty, kostýmky, lodičky… Zlepšily se i kontaktní dovednosti, představování, zdravení, konverzace, protože máme víc příležitostí praktikovat společenský život. Nejslabším segmentem etikety v české společnosti je stolování. To vyžaduje určité návyky a žel, ty se přejímají v uzavřených komunitách rodin od rodičů a od prarodičů – mnozí z nich ovšem jedli v dětství ještě lžící. Naše forma stolování nesnese srovnání s evropskými standardy, zatímco oblékání a chování už většinou ano.

Ze zahraničních destinací se Vám nejvíce líbilo v Thajsku kvůli milým a usměvavým lidem. Lze říci, že věčná špatná nálada a nazlobenost Čechů je jednou z opakovaných dějových linek této knihy. Pan Okamura radí více říkat dobrý den, děkuji a nashledanou. Jaký je Váš návod na zlepšení situace u nás?

Především buďme ostatním příkladem. Můžeme se i snažit ostatní na to upozorňovat, protože oni si tyto věci mnohdy ani neuvědomují, považují tento způsob jednání za normální. Ohleduplnost a takt vůči druhému by měly být každodenní samozřejmostí. Naše společnost se čím dál více otvírá okolnímu světu a v tom vidím druhou cestou k nápravě. Lidé hodně cestují a mohou srovnávat, jak to vypadá jinde. Když běžíte na Floridě ráno po pláži, lidé se na Vás usmívají a volají: „Good morning!“ a hned je ten den hezčí. Zato tady, když Vám někdo šlápne v metru ráno na nohu, neuzná ani za vhodné se omluvit, naopak – tváří se dotčeně. Myslím si, že cestování bude lidem více otvírat oči.

Sám jste označil laskavost, vstřícnost a potřebu chovat se k lidem hezky jako vaše typické vlastnosti.

Co dělat, když tyto vlastnosti komunikační protějšek vnímá jako slabost?

Nevadí, konat dobro musíme i přesto, že občas potkáme hulváta, který si to nezaslouží. Tatínkovi jednou nějaká paní v tramvaji vynadala, že jí uvolnil místo, myslíte, že to přestal dělat? Na zdvořilosti člověk reaguje jako vosk na teplo, napsal Schopenhauer. Příklad je nejsilnější nástroj výchovy, buďme zdvořilí a ohleduplní, i když v několika procentech to nepřinese kýžený výsledek. Možná ne hned a ne tady. Výchova je nikdy nekončící proces.

Jako lektor jste působil v mnoha různých firmách, znáte prostředí státní správy i komerčních organizací. Kde Vy vidíte v současné době největší příležitosti pro mladé lidi?

Nečekal bych před časem, že uvidím tolik příležitostí k uplatnění mladých lidí na prahu jejich kariéry. Nadchl mě pohled na elegantní, inteligentní a kvalifikované pracovníky zahraniční služby v době našeho předsednictví EU. Překvapovali, jak byli odborně i jazykově vyspělí, měli perfektní vystupování, evropské prostředí je zušlechtilo i v oblékání a chování. V mnoha firmách vidím na pozicích, kde jsem dříve potkával spíš svoje vrstevníky, třicátníky a třicátnice, kteří jsou možná méně zkušení, ale o to odvážnější v rozhodování, jazykově vybavení, je na nich poznat, že už měli příležitost studovat v Barceloně nebo Oxfordu. Existuje mnoho oborů, které se dynamicky rozvíjejí a jsou právě pro mladou generaci „šité na tělo“, jako je public relations, reklama, média.

Domníváte se, že i v dnešním hyperkonkurenčním ekonomickém prostředí lze při snaze o kariérní postup spoléhat na náhodu?

Už jsem citoval Edisona, že náhoda přeje připraveným. Myslíte, že kdybych neměl jazykové vzdělání, politický přehled, zkušenosti z práce před kamerou, že bych vydržel ve své funkci na Hradě jedenáct let? Náhoda je příležitost, nic víc. Všechno další už záleží na nás, jestli dokážeme šanci využít v trvalý stav.

Co byste poradil mladým lidem, kteří chtějí uspět v mezinárodním prostředí?

Nejdůležitější je vzdělání, to nám rozšiřuje obzor, učí nás chápat svět kolem sebe, rozumět mu, díky vzdělání se dokážeme vyrovnávat s nástrahami, které nás v životě čekají. Vzdělání ovšem není brouzdání po internetu, pořád si myslím, že prosedět pár desítek hodin v univerzitní knihovně je pro mozkovou činnost, rozvoj vůle a pro autenticitu práce s prameny neocenitelné. Je důležité umět komunikovat s lidmi, navazovat styky, umět konverzovat a bavit se s kolegy a přáteli. To se nenaučíme na facebooku, mezinárodní prostředí není virtuální svět virtuálních přátel, ale reálný svět plný konkrétních lidí.

Doporučíte mladým lidem absolvování některého z Vašich kurzů před započetím kariéry?

Je to správná volba. Ale zdrojů poučení je víc, moje Nová velká kniha etikety je učebnice, která poslouží stejně dobře. Hlavní je mít motivaci, prostředky, jak ji uspokojit, se už najdou.

Největší pochopení máte pro chyby z neznalosti. Který typ chyb neodpouští etiketa nikdy?

Etiketa není jen soubor pravidel. Ta jsou důležitá, protože odrážejí normu soudobé společnosti, tato norma se vyvíjí, tak jak se vyvíjí lidská společnost, jak se proměňují vztahy v ní, hodnoty a jejich hierarchie. Za Gutha-Jarkovského bylo jiné postavení ženy, dětí, jinak vypadal tehdejší ředitel firmy nebo školy. Musíme ta pravidla znát, abychom naplnili očekávání svého okolí. Ale co je důležitější než všechna pravidla? Étos etikety, její smysl a poslání. Etiketa nás učí chovat se ohleduplně, empaticky, citlivě k potřebám ostatních. Nedostatek ohleduplnosti etiketa neodpouští. I ten, kdo nestudoval moji knihu nebo nebyl na mém kurzu, by měl uvolnit v tramvaji místo ženě.

S Vaší znalostí protokolu a Vašimi zkušenostmi tiskového mluvčího máte ideální průpravu na působení v diplomacii. Uvažoval jste někdy o diplomatické kariéře?

Když jsem končil na Hradě, bylo docela logické o tom uvažovat. Mnoho mých kolegů se stalo velvyslanci nebo vysokými úředníky Ministerstva zahraničí. Já jsem se nakonec rozhodl, že nechci odjet z Prahy. Procestoval jsem celý svět, viděl jsem víc než většina lidí na planetě, vím, jak jsou mnohá místa krásná, ale chtěl jsem zůstat v Praze, tu mám rád a chci v ní žít.

Jak vnímáte dnešní mladé lidi? Které dovednosti z oblasti komunikací byste vyzvedl a kterým se ještě musí učit?

Dnešní mladí lidé jsou výjimečně schopní, mají mnohem větší rozhled, než jsme mohli mít my, přinejmenším Evropa je pro ně samozřejmým a domácím prostorem. Ti, kteří chtějí, mají ve srovnání s mojí generací netušené možnosti. Ale… Co jim schází, je poctivé studium a četba. Počet vysokých škol je nesmyslně velký, to vede ke snížení jejich úrovně, klasické studium historicky osvědčeného zdroje vzdělání – knih – nahrazuje povrchní čtení článků pochybné úrovně a neznámé provenience na internetu, nečtou se klasická díla, která formovala hodnoty mnoha generací, čtou se z nich jakési půlstránkové výtahy, seminární a diplomové práce se „píšou“ přebíráním bloků z internetových databází. Kdo podlehne pokušení získat absolutorium nebo titul tímto způsobem, míří do pekla.

Co byste chtěl dodat závěrem?

Václav Havel byl často vysmíván kvůli revolučnímu heslu „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Mnozí očekávali, že jednoho dne oznámí vláda, že dnes v 16.20 hod. byl tento úkol splněn. Kdepak, v tomto heslu je obsaženo naše věčné snažení po dobru. Lidstvo ho asi nikdy úplně nedosáhne, ale musí k němu stále směřovat, to je úkol i úděl všech generací. Je to jako Hegelova absolutní idea – nikdy jí nedosáhneme, ale stále k ní budeme spět. Je to úkol i mladé generace a dodejme, že k tomuto cíli má blíž, než lidstvo kdy mělo. Současný svět sociální spravedlnosti, rovnosti, úcty k lidskému životu a k lidským právům, svět bez válek dává všem mladým lidem mnohem lepší podmínky k rozvoji osobnosti, než tomu bylo kdykoli předtím. Jen tu šanci využít.

Sám jste vyučoval český jazyk. Ministerstvo zahraničních věcí znovu zavedlo zkoušky z českého jazyka v rámci konkurzního řízení, protože uchazeči uměli dobře jazyky cizí, ale mateřský nikoliv.

To je dobrá zpráva. Znalost mateřštiny je základem vzdělání. Dobrá znalost jazyka, jeho struktury, gramatických zákonitostí, je velkou školou logiky, bohatá slovní zásoba umožňuje lépe a výstižněji formulovat myšlenky, jazyk rozvíjí myšlení. Jazyk se učíme nejen studiem, ale hlavně četbou, aktivní složku rozvíjíme psaním a konverzací, proslovy a veřejnými vystoupeními. Mistři slova jsou bez výjimky lidé sečtělí a jazykově vzdělaní, to je pro diplomata základní kvalifikace.

SME pre ženy

14.11.2010 * 22:14

– Myslíte si, že sú dnešní muži menej galantní ako kedysi? Prečo?

Neřekl bych, že jsou výrazně méně galantní, jen jejich galantnost je méně obřadná. Etiketa spěje k větší ležérnosti, přirozenosti, neformálnosti. Projevuje se to všude, v oblékání, v účesech, i v asistenci mužů ženám. Srovnejte si kurtoazii na dvoře Ludvíka XIV., pak první republiku a dnešek. Ženy jsou stále hierarchicky postaveny výše než muži, jen jim to muži nedávají tak okázale najevo. Ale i když odečteme tyto historické vlivy, sledujeme jistý pokles galantnosti. Muži hřeší na to, že ženy galatnost nevyžadují, ale ani to je nezbavuje povinnosti být k ženám pozorní a ohleduplní a poskytovat jim vyšší servis.

– Aké sú podľa vás najčastejšie prehrešky, ktorých sa dopúšťajú páni voči dámam?

Jsou jich desítky a mají společného jmenovatele: opomíjení ženy jako společensky výše postavené osoby. U stolu se často chopí příboru dříve muž, a to jak doma, tak v restauraci, z tramvaje a autobusu nemá po schůdcích sestupovat jako první žena, ale muž, aby ženě nabídl oporu, v šatně často muži nechávají ženy, aby se oblékaly do kabátů samy, na ulici málokdy vidíte, že muž si vede ženu po své pravici, v restauraci si zády ke stěně s výhledem do prostoru, tedy na společensky významnější místo, často sedají muži a nechávají ženu dívat se do zdi.

– Ženy sa dnes snažia o samostatnosť a vo všetkom o rovnoprávnosť. Ako to vnímate vy, majú vlastne záujem o to, aby k nim boli muži galantní? (Máte napríklad nejakú skúsenosť, keď vás žena prekvapila svojou zápornou reakciou?)

Je mi líto, že spravedlivý historický trend zrovnoprávnit ženy s muži dostal smyk a vlítl i do společenského života jako nekontrolovatelný náklaďák, který boří vše a zanechává za sebou spoušť. V Americe běžně potkáte ženu, jak vláčí kufr a vedle ní jde muž a nese si noviny. A legrační trucovité scénky, když chcete pustit ženu do dveří, vidíte už i v Evropě. Ženy byly od nepaměti chráněny jako záruka zachování rodu, ženy s dětmi nastupovaly jako první do záchranných člunů, byly ukrývány v horách, když hrozil útok nájezdníků, rytířská kultura považovala galantnost za významnou ctnost. Funguje to dva tisíce let, je to prospěšná a funkční historická tradice, a najednou, v posledních dvaceti letech, to má být jinak. Mám buď štěstí na ženy, nebo mám u nich jistou autoritu, ale mně se nestalo, že by si žena odmítla sednout, když jí uvolním místo, nebo že by nepřijala přednost ve dveřích nebo u stolu. Mám rád ženy, které galantnost umějí přijmout, jsou ženštější, nesoupeří s muži, kdo bude větší chlap.

– Precestovali ste mnoho krajín. Kde sú podľa vás muži k ženám mimoriadne galantní? Ako sa to tam prejavuje?

Ve světě můžete vidět všechny extrémy – od vyvržení žen ze společenského života v muslimských zemích až po ženskou dominanci ve Spojených státech. V zemích s aristokratickou tradicí, jako jsou Francie, Británie, Španělsko, Polsko, Rakousko, jsou muži stále rytíři a ženy jsou dámami. V Latinské Americe jsou projevy galantnosti samozřejmostí, muži jsou sice „machos“, ale ve styku se ženami jsou jemní a zdvořilí.

SME

14.11.2010 * 22:09

Ako súvisí etika s etiketou?

Etika dáva základné mantinely vzťahov medzi ľuďmi, etiketa určuje jemné pravidlá spolužitia.

Slovo etiketa znamená aj nálepku označujúcu obsah nejakej nádoby. Je etiketa viac o forme či aj o obsahu správania?

Etiketa nie je to súbor pravidiel napísaných v hrubých knihách, ale životný štýl. Základné princípy etikety sú ohľaduplnosť, takt a empatia, nie to, že vidličku držíme hrotmi dole. Bez hlavného obsahu by to bolo len bezduché napodobovanie chimerických pravidiel.

Odkedy hovoríme o etikete v dnešnom zmysle?

Zrodila sa na dvore Ľudovíta XIV. na prelome 17. – 18. storočia. V tom čase popisovala skutočne kurtoázne prejavy. Víťazstvom buržoázie etiketa postupne scivilnela. Za posledných 20 rokov sme svedkami obrovskej dynamiky, maily nahradili klasické listy, sme stále

ležérnejší a praktickejší Dostávame sa k dileme, či máme začať postupne chodiť v teniskách do národného divadla, alebo sa ešte pokúsime udržať isté pravidlá. Ak sa rozpadnú, aj tí, čo ich búrali, budú pociťovať ich absenciu.

Umelci vždy bojovali proti dodržiavaniu noriem správania sa.

Vrstva bohémov bude vždy chodiť inak oblečená, ich tvorba aj ich správanie musí byť výnimočné. Toto sa bude vždy v spoločnosti tolerovať, ale napríklad mladí manažéri etiketu potrebujú.

Mladí v maskáčoch môžu často zastávať oveľa morálnejšie pozície ako poniektorí mladí manažéri, ktorý svojim slušným oblečením dávajú najavo súhlas s establišmentom.

Vieme dobre, že je to všetko lož a klam, že je to nespravodlivé, ale pravidlo šaty robia človeka, stále platí. Podľa toho, ako vyzeráte, sa posudzuje aj vaša úspešnosť.

Kde začína snobizmus?

Snobizmus bol už aj na dvore Ľudovíta XIV. Je to aj záležitosť povahy, ak sa niekto skrýva za zásterku dobrého správania.

Prečo ste vydali Novú veľkú knihu etikety?

Má zhruba dvojnásobný rozsah ako tá, ktorý vyšla pred rokom a pol. Je rozšírená o nové potreby a situácie vznikajúce napríklad v mobilnej či elektronickej komunikácii, pri golfe, na jachte, či na dostihoch. Mladí manažéri žijú dnes bohatým spoločenským životom,

Prezident Václav Havel, ktorému ste roky robili hovorcu, pôsobil veľmi neformálnym dojmom. Nemali ste problém naučiť ho diplomatikú etiketu?

Veľmi dlho si zvykal. Problém bol prinútiť ho vôbec, aby začal nosiť sako, neodnaučil sa ale napríklad brať mokasíny k obleku. Musel som byť ale opatrný pri formulovaní svojich výhrad. Ak som to prehnal, zvykol mi povedať – tak na to si nájdite iného prezidenta. Ale Havel je inak švihák, ktorý sa vie obliecť a správa sa bezchybne.

V čom bol iný ako kariérni politici?

Nemal klasické vzdelanie v histórii či politológie, nikdy predtým nehovoril k davom, nevedel ani dobre po anglicky. Bol hodený do politiky ako do studenej vody, ale správal sa spontánne. Bol takou ikonou, že ľudia stále v radoch, aby ho zahliadli. Charizmatická je na ňom práve tá jeho plachosť.

Nebola nikdy hraná?

On je skutočne plachý. Keď sme niekam šli, pýtal sa ma často, či tam budú ľudia. A musíme tam ísť? A musíme niečo hovorit? A o čom mám hovoriť? Ja som bol päťkrát častejšie na obrazovke ako on . Klausovho hovorcu nikto nepozná.

Ako vnímate Klausovo odmietanie Lisabonskej zmluvy?

V tomto sa Václav Klaus sa ukázal ako trucovitý politik, ktorý nevie, ako by na seba upútal pozornosť. Od štátu, ktorá dostáva od Európy nevueriteľné peniaze na svoj rozvoj, to bolo až nečakane podlé správanie. Už aj tak sme nemali dobrú povesť, keď sme predsedali EÚ, v polovičke nášho obdobia sme kvôli hašterivosti zhodili našu vládu. Klausovým odmietaním Lisabonskej zmluvy sme hanbu defnitívne potvrdili. Prestíž Českej republiky utrpela na dlhé desaťročia dopredu.

Mohli by ste pracovať aj pre prezidenta Klausa?

Nikdy. Máme úplne iné východiská pre posudzovanie politických princípov. odlišností je toľko, že je vylúčené, že by došlo k nejakému prieniku.Zatiaľ čo Václav Havel je silne proeurópsky založený a žije problémami celej planéty, Václav Klaus je protieurópsky nacionalista. Klaus má zúžený pohľad na svet, neberie napríklad do úvahy tzv. občiansku spoločnosť. Kým Havel bol ako prezident orientovaný na transatlantickú spolprácu, Klaus má tesnejšie vzťahy s Ruskom. Nikdy som nebol profesionálny hovorca, robil som pre Havla len z vrelých sympatií. Chcel som istý čas prežiť po jeho boku, myslím, že je to celkom mimoriadna osobnosť.

Mal Havel dostať Nobelovu cenu za mier?

Jednoznačne by si ju zaslúžil. Je svetovou ikonou boja proti totalite a transformácie k demokracii. Vždy som bol dojatý ak volali jeho meno aj ľudia, ktorí o Českej republike ani nepočuli. Je prapodivné, že odkedy bol Havel po prvý raz nominovaný, už túto cenu dostali tí najrozličnejší ľudia. V prípade Baracka Obamu išlo len o akýsi preddavok do budúcnosti. Je to skôr danajský dar. Obama sám môže byť z nej v rozpakoch, lebo táto cena len ešte viac zvýšila očakávania.

Myslíte si, že Obama oveľa viac sľúbil, ako dokáže splniť?

Vždy som mal pocit, že je 70 percent jeho popularity sú chiméry a očakávania. Do Obamu sa projektujú spredstavy najrôznejších vrstiev americkej spoločnosti. Už teraz sa začína ukazovať, že sklamanie bude tak vysoké, aké vysoké boli očakávania. Aj Havla by boli nosili spočiatku na rukách, za niekoľko rokov už Havel mohol aj za to, že niekomu skrachovala firma.

Podporili ste myšlienku stavania radaru na území českej republiky. Sklamalo vás Obamovo rozhodnutie tieto plány zrušiť?

Hlboko. Dúfali sme, že získame významnú pozíciu v americkoum strategickom pláne zabezpečenia Európy. Naraz sme sa opať ocitli na periférii Európy. Dnes je jasné, kam až siaha sféra ruského vplyvu a to je pre nás veľmi zlá správa. To, že Obama Rusku v tejto veci ustúpil, je to z jeho strany chyba, ktorá sa mu vypomstí vo väčšej agresitivite Ruska. Ale Obama potrebuje Rusko kvôli Afganistanu, ktorý je teraz prioritou americkej politiky.

Prezident Havel a zrejme aj vy s ním ste podporovali americkú intervenciu v Iraku. Neprehodnotili ste tento postoj?

V žiadnom prípade nie. Odpovedzme si, o čo išlo? Zbaviť Irak najhoršej totalitnej diktatúry

To sa predsa podarilo!

Kritici americkej vojnových operáciach v Iraku však poukazujú na obrovské civilné obete.

Pri vojenských akciách sú vždy aj civilné obete. Dnes ide ale skôr o vnútorný terorizmus, Američania sa stiahli, Iráčania útočia na Iránčanov. Ukáže sa, či nový režim bude mať dosť síl na vykorenenie terorizmu.

Stretávate sa ešte s Havlom?

Potrebovali sme si trochu od seba odpočinúť, boli sme spolu jedenásť rokov, po nociach, na cestách. Vidíme sa stále na istých spoločenských akciách, v lete som bol za ním na Hrádečku

Čo si myslíte o neuskutočnenej návštevu maďarského prezidenta László Sólyoma na Slovensku?

Vždy ťažko nesiem, ak sa do diplomacie vnášajú emócie i osobné animozity. Podobné veci vec veľmi zaťažujú medzinárodné vzťahy, pôsobia ako katalyzátor konfliktov, ktoré môžu skončiť zle. Spomeňme si ako celkom nenásilne začala vojna v Bosne, je to démon.

V slovensko-maďarských vzťahoch vidím historické animozity. Nechápem, ako je možné, že sa od nich nevedia súčasné generácie odpútať. Nejde predsa o žiadne územné nároky, či o dominanciu, ale o spolužitie dvoch národov, ktoré už možno čoskoro budú žiť vo federácii európskych štátov.

Dodržala maďarská strana správny diplomatický postup?

Ak slovenská vláda tvrdila, že o návšteve prezidenta nevedela, dopúšťala sa vedomej lži. Ak bol o nej informovaný slovenský veľvyslanec, tak to bola najvyššia forma komunikácie, aj keď nebola potvrdená nijakou písomnou nótou. Slovenská strana mohla tomuto rozhodnutiu klásť diplomatický odpor, mohla maďarskému prezidentovi naznačiť, že by bolo lepšie návštevu odložiť, ale nemôže klamať, že nebol dodržaný správny postup.

Môže byť prezident na súkromnej akcii v cudzom štáte?

Môže, napríklad aj je na liečení či ak ide navštíviť kamaráta zo štúdií. Ale tvrdiť, že prezident mal ísť na súkromú akciu do Komárna sa v tomto prípade nedalo. Bola to síce neoficiálna, ale zato pracovná návšteva, ktorá mala veľký politický dosah a mala byť pripravená citlivejšie. Všetko v tomto prípade naberá emotívny význam. Ale aj slovenská strana podľahla emóciám a zamotala sa do argumentácie. Obom stranám chýba veľkorysosť.

Akú dohru môže mať tento incident ešte na európskej úrovni?

Žiadny súd nemôže rozsúdiť, ako majú vyzerať bilaterálne vzťahy, Slovensko si to musí s Maďarmi vyriešiť samo. Čo by aj vyriešilo uznesenie akéhokoľvek súdu? Ide o to odstrániť nacionalizmus z 19. storočia. Je pravda, že niektoré kroky maďarskej strany mi pripadajú prehnané a Slováci ich asi podvedome nesú ťažko. My sa už na to dívame ako na trochu nepochopiteľný spor. O problémoch so sudetskými Nemcami, ktoré sme kedysi mali, naša dnešná mladá generácia už nič skoro nevie. Dúfam, že vaša budúca generácia vyrieši aj tento spor.

Ako vnímte prebiehajúce oslavy Nežnej revolúcie? Deformujeme a privastňujeme si toto výročie?

Každý si berie niečo z historických udalostí pre seba. Historici, vedia, ako si pamätníci začínajú postupne upravovať svoje spomienky podľa toho, ako sa išiel neskorší vývoj.

Pre niektorých môže byť November zbytočný, lebo neuspeli, ale vtedy s nadšením zvonili kľúčmi a radovali sa zo slobody. Milo ma prekvapilo, že je v oslavách 17. novembra zaanganžovaných toľko mladých ľudí ktorí si tieto udalosti ani nemôžu pamätať. V Prahe sa pripravuje s dôkladnosťou a s nadšením rekonštrukcia sprievodu. Pritom mnohé iné udalosti, ktoré formovali našu generáciu, napríklad rok 68, už mladí vnímajú asi tak ako Bitku na Bielej hore. Dnes žijú mladí už inými problémami aj inými motiváciami.

Vy ste sám prežívali pomerne náročný generačný konflikt.

Keď som začal pracovať na hrade, moj syn bol práve búrlivým anarchistom. Posmieval sa mi, že som „kravaťák“ . Žil neusporiadane, nerešpektoval pravidlá, ktoré som v rodine držal. Jedného dňa som po ňom pri hádke hodil hrnček. On sa otočil, nič si so sebou neobral a odišiel z domu. Mal len 16 rokov. Nevideli sme sa niekoľko rokov.

Nevedeli ste ani, kde je?
Po rokoch som zistil, že prvé dni spal kdesi pod mostom, potom u kamarátov, neskôr si našiel byt. Doštudoval konzervatóriu, na štúdia na FAMU som mu nedal ani korunu, živil sa sám. Ozval sa až z obkľúčeného Sarajeva, v ktorom natočil film Mladí muži spoznávajú svet.

Ked sme raz s prezidentom Havlom prišli na festival do Karlových Varov, Jiří Bartoška mi povedal, že budem prekvapený, aký film uvidíme. V tme sa zrazu objavilo v titulkoch meno Radim Spaček. Bol som z jeho filmu dojatý, plakal som ako ostatní v sále. Po projekci sme mali slávnostnú večeru. Díval som na syna, ktorého som predtým roky nevidel. Bol so prekvapený, ako vie kvalifikovane rozprávať s prezidentom, ako vyspel. Naše zblíženie išlo ťažko, ale nakoniec sme začali spolupracovať. Televízny seriál o etikete sme už robili spolu.

Nebol to z jeho „independent“ strany úsptupok?

On zmúdrel, ale ani ja už nie som taký prudký. Teraz sme najlepší kamaráti, veľmi ho dnes rešpektujem a žasnem, čo všetko vie. Práve dokončuje celovečerný snímok Pouta. Je to príbeh z roku 83 roku o tom, ako sa eštebák zamiluje do manželky disidenta, na ktorého je nasadený. Veľmi zaujímavý a krásny film.

Náš premiér bude tráviť 17. november v Moskve.

Priznám sa, že som túto správu čítal trikrát, aj tak som ju nepochopil. Premiér nebude v deň, kedy Slovensko po prvý raz nastúpilo na cestu k skutočnej slobode, so slovenskými občanmi? Toto gesto podľa mňa ľudia Ficovi neodpustia. Pôsobí to ako prehliadanie udalosťou, ktorá formovala novodobé dejiny Slovenska. Prezident Havel kvôli zdraviu obyčajne chodil na prelome roka na liečenie do Aĺp, ale vždy ráno 1. januára priletel do Budejovíc, aby sa ukázal občanom a signalizoval im, že je s nimi.

Zuzana Uličianska ©SME

Časopis Satisfakce

14.11.2010 * 22:06

Ladislav Špaček: Etiketa je životní styl

Původně proslul jako mluvčí bývalého prezidenta Havla. Dnes ho známe především jako odborníka na etiketu. Ať tak nebo tak, Ladislav Špaček vždy byl, je a bude gentleman každým coulem.

Pracoval jste jako pedagog, novinář, mluvčí, moderátor… Co z toho je vám nejbližší?

Začínal jsem jako učitel a toto povolání jsem také vykonával nejdéle. Chápu ho proto jako svůj životní úděl. Vše, co jsem kdy dělal, vycházelo z jakéhosi osvětového ducha, který v sobě mám – vždy mi byla blízká služba veřejnosti, osvěta, kultivování…

Máte tedy učitelství v krvi?

Určitě. Kamkoliv přijdu, okamžitě začnu něco organizovat a kontrolovat. A hlavně, celý život vlastně vystupuji jako učitel před publikem. Začal jsem se žáky, pokračoval se studenty a dnes to jsou především manažeři. Naplňuje mě pomáhat lidem a být neustále v kontaktu s nimi.

O jakém povolání jste snil v dětství?

Nejvíc mě přitahovala práce popeláře. Odvaha a nadřazenost chodcům při jízdě na stupátku… To mě lákalo. Když jsem pak začal víc brát rozum, líbila se mi pozice prezidenta. A vidíte, nakonec to bylo jen o kousek vedle.

Nelitujete toho, že jste se prezidentem nestal?

Vůbec ne. Vyhovovalo mi, být mužem v pozadí. Byl jsem u všeho, co Václav Havel dělal, interpretoval jsem pro veřejnost jeho kroky, ale koncová odpovědnost byla vždy na něm. A i když mu náš tým doporučoval nějaká řešení, to on se musel rozhodnout, co nakonec udělá. Pro něco takového zkrátka člověk musí mít dispozice. A Václav Havel byl pro tuto pozici ideální – svým morálním kreditem, životní historií, charismatem, pohádkovou legendou, jak se z vězně stane prezident… To budilo na celém světě úžas a respekt.

Jak moc poslouchal vaše rady?

Celý tým lidí kolem něj měl jedinou roli: shromáždit relevantní informace a nabídnout ke konkrétní situaci postup, který jsme považovali za nejlepší. Mnohokrát na naše doporučení dal, protože bylo podloženo argumenty. Ale někdy si postavil hlavu a řekl: Ne, takhle to nebude. A kupodivu se několikrát stalo, že jeho řešení, které se nám zdálo nepřijatelné, bylo nakonec to správné. Bez intuice se politik prostě neobejde.

„Místo češtiny a dějepisu jsem musel učit tělocvik a dílny.“

Vraťme se k vašim učitelským začátkům. Co jste vlastně vyučoval?

Vystudoval jsem češtinu a dějepis. V roce 1968 jsem se ale stal vůdcem studentského hnutí, a proto jsem pak nesměl vyučovat. Podařilo se mi však dostat na jednu zapadlou venkovskou školu. Zástupce ředitele se po mém příchodu zeptal na aprobaci. Já hrdě odpověděl: Čeština a dějepis. A on: To může učit každá ženská. Byl jste na vojně? Budete učit tělocvik a dílny… To byl pro mě šok. Nemám rád pohyb, celý život se vyhýbám sportu a najednou jsem ho měl učit. Naštěstí to šlo jednoduše – vzal jsem míč, hodil ho mezi kluky a za hodinu jim ho vyrval. (smích) Dílny byly horší, vrcholem mého technického umu je zašroubovat žárovku… Byly to krušné začátky, ale dnes na ně vzpomínám s úsměvem. Nakonec jsem své předměty opravdu vyučoval a později jsem na filozofické fakultě přednášel historický vývoj spisovné češtiny.

Kdy jste se začal věnovat etiketě?

Bude to znít divně, ale až po odchodu z Hradu. Vztah k ní jsem však měl odjakživa. Vzorem mi byl tatínek, opravdový gentleman. Na Hradě jsem se o toto téma zajímal, ale měl jsem prostě jinou práci. Když jsem pak s tímto zaměstnáním skončil, začal jsem si na společenských akcích všímat, jak jsou lidé bezradní. Jak nevědí, co s rautovým příborem, jak správně jíst, jak se vhodně obléct. Říkal jsem si, že by potřebovali poradit. A začal mi v hlavě zrát plán na televizní seriál o etiketě. Nakonec jsme s kolegy natočili přes čtyřicet dílů. Potom jsem začal psát knihy – pro děti, náctileté, manažery, rodiče… Teď aktuálně přichází na trh společenská hra Starling, v níž hráči plní úkoly z etikety.

Zmínil jste gentlemanství. Jak se podle vás gentleman pozná?

Vrstva gentlemanů vznikla v 18. století v Anglii, kdy se začala rodit skupina bohatých lidí – třeba majitelů továren, která přejímala chování, zvyky a oblékání šlechty. Byli to zámožní podnikatelé uhlazených mravů. Neměli aristokratický původ, ale chovali se tak, jak aristokratické mravy přikazovaly – galantně, slušně, solidně, férově… A těm se začalo říkat „gentle man“ – jemný muž. Jejich společenská prestiž tak nepramenila z rodokmenu, ale z chování. Proto je dnes v přeneseném slova smyslu gentlemanem každý muž, který je pozorný, empatický, taktní, chová se s noblesou a umí vyjít vstříc ostatním. Etiketa v tomto ohledu neznamená soubor pravidel, ale životní styl, který vede lidi k ohleduplnosti a vzájemné úctě.

Jak jsou na tom současní čeští manažeři ohledně etikety?

Jsou to právě manažeři, kdo má velkou motivaci etiketu sledovat a snažit se na sobě pracovat, takže se postupně zlepšují. Dělníka opravujícího silnici nebude nikdo kritizovat, že je nevhodně oblečen. Na druhou stranu, už Guth Jarkovský říkal: Slušnost je člověku vrozená, zdvořilosti se musíme učit. I onen dělník, který neprodělal žádný kurz etikety, musí v tramvaji vstát a pustit dámu sednout. Ale zpět k manažerům. Jak český podnikatel vypadal před dvaceti lety? Fialové sako, bílé ponožky, černé mokasíny, zlaté spony… Dnešní mladí muži a ženy, kteří podnikají, ušli od té doby velký kus cesty. Perfektní obleky či kostýmky, dokonalý střih vlasů, krásné a čisté boty… V ničem si nezadají s vrstevníky ze západní Evropy.

A co jejich schopnosti při společenském styku?

To už je složitější. Dobře se obléct je snadné – když máte peníze, vyjdete za dvě hodiny z obchodu jako jiný člověk. Komunikace ale vyžaduje zručnost a zkušenosti. I v tomto ohledu jsme se ovšem zlepšili. Je to dáno i tím, že oproti minulému režimu máme mnohem víc příležitostí ke společenskému vyžití.

„Znalost pravidel etikety vám dává svobodu.“

Dalším ostře sledovaným tématem je stolování.

Zde je situace zdaleka nejhorší, většina z nás v této oblasti ještě nemá dost zručnosti. Správné návyky se totiž vytvářejí dlouhodobě. Je to jako u řízení auta – musíte to dostat do krve a nepřemýšlet o tom. Říká se tomu dynamický stereotyp. Když s někým usedáte ke stolu, nemůžete přemýšlet, který příbor vzít jako první nebo jak držet sklenku. Jen když tyhle věci máte zažité, můžete se plně věnovat okouzlování svého protějšku. Kdo neumí stolovat, nedokáže se soustředit na konverzaci, je nejistý a neobratný. Když jsem pracoval na Hradě, přátelé se mě ptali: Neotravuje tě ten protokol? Já odpovídal: Naopak, nebýt těch pravidel a jejich znalosti, nevěděl bych, co dělat. Dávají vám totiž svobodu.

A smějí se tato pravidla někdy překračovat?

Ano, ale musíte vědět kdy. Karel Schwarzenberg se může opřít loktem o stůl a zdřímnout si. Protože dobře ví, co se smí a co ne. A dokáže tak pravidla překračovat s noblesou. Nebo může na veřejnosti použít expresivní výraz, když to situace vyžaduje.

Kdy vy používáte takové výrazy?

No… Leckdy za volantem… Občas potkám někoho, koho za jeho chování na silnici obdařím nějakým tím výrokem. A když mi něco spadne na nohu, taky rozhodně neřeknu „jejda“.

Zmínil jste Gutha Jarkovského. Má česká etiketa i další osobnosti?

Jarkovský je legenda, ale je třeba říct, že legendy patří do historie. Zachytil stav etikety před sto lety a z jeho díla už dnes nelze vycházet. Tehdejší velkouzenář vypadal jinak než dnešní manažer… Tehdy ovšem Jarkovského práce byla záslužná – definoval základy republikové etikety. Od té doby se u nás však taková osobnost neobjevila a o etiketě se moc nemluvilo. Až v posledních letech si toto téma opět získává popularitu. Těší mě, že zmíněný seriál prolomil bariéry a uvedl etiketu do domácností. I o mé knihy je velký zájem. Jsem rád, že se mi povedlo zaplnit mezeru a zaujmout veřejnost pravidly etikety aktuálními na počátku 21. století. Zájem o etiketu se projevuje i u politiků. Poté, co začali jezdit do Evropy a srovnávat se se svými protějšky, uvědomili si, že na sobě musejí pracovat.

Kdo z nich udělal největší pokrok?

Typickým gentlemanem je právě Karel Schwarzenberg. Ten to ale měl snadné – ne nadarmo se říká, že oblek sluší až ve třetí generaci. A u Karla je sedm set let cviku poznat… Hodně na sobě ale zapracovali třeba Vladimír Špidla nebo Mirek Topolánek.

Jistě máte hodně práce. Dá se u vás mluvit i o profesní deformaci?

To víte, že ano, tomu se nevyhnete. Všímám si, jakou má kdo kravatu, jak se chová apod. Ale nejsem člověk, který by často na chyby upozorňoval a někoho napomínal. Jsem tolerantní.

Nemáte rád sport. Jak relaxujete?

Sportovní aktivity opravdu nevyhledávám. Mým nejoblíbenějším prostředím jsou kavárny a restaurace. Miluju večeři v dobré restauraci nebo posezení v kavárně. Kavárna je místem svobody, kde se zastavil čas. Můžete v ní lelkovat, číst noviny, pít kávu dvě hodiny, povídat si… Rád také chodím po ulicích Prahy. Je to nádherné město.

RÁMEČEK

Mám rád…

ohleduplnost, laskavost a vstřícnost

dobré červené víno

malinový dort

Nemusím…

česnek, a to bytostně

aroganci

sport

RÁMEČEK

Ladislav Špaček

  • vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě, později Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy
  • na katedře českého a slovenského jazyka FF UK učil historický vývoj spisovné češtiny
  • od roku 1990 pracoval v Československé televizi jako vedoucí domácího zpravodajství, parlamentní zpravodaj a moderátor pořadu Události, komentáře
  • v letech 1992–2003 mluvčí prezidenta republiky Václava Havla a ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky
  • spoluautor a protagonista TV seriálu Etiketa, autor knih o etiketě
  • na Fakultě sociálních věd UK vyučoval komunikaci s médii
  • publikuje v médiích, pořádá přednášky o komunikaci s médii, krizové komunikaci a etiketě pro přední představitele top managementu firem, státní správy a politiky

text Miroslav Mašek, foto Vojtěch Gabriel

Sborník k narozeninám Václava Havla

14.11.2010 * 22:03

Polévka

Nastoupil jsem do služeb Václava Havla na podzim roku 1992, v době, kdy už nebyl federálním prezidentem, a ještě nebyl českým prezidentem. V té době měl malou kancelář o pěti lidech v bytě na nábřeží, v prvním patře. Přidělili mi malou komůrku za kuchyní, vypadalo to na bývalou spíž, kde jsem měl fax, počítač a telefon. Hned první den kolem poledne nakoukla do mé komůrky paní Olga a ptá se: „Dáte si s námi polévku?“ Nikdy jsem polévky nemiloval, a tak jsem s díky odmítl. Myslel jsem, že si dám s Havlovými až hlavní chod. Kolem sedmé večer mi došlo, že žádný hlavní chod nebude, a to ani jindy. Nazítří, když paní Olga otevřela dveře, ani nestihla položit otázku, a já jsem už radostně volal: „Ano, dám si polévku, mám polévky moc rád.“ To jsem ještě netušil, jak vypadají oblíbené polévky Václava Havla. Musely být řídké, bez zavářek, masa nebo zeleniny. Když se v prezidentově polévce nějakým nedopatřením objevila zapomenutá nudle, prezident ji štítivě odsunul na okraj talíře a pohlédl vyčítavě na kuchaře.

Zvyk obědvat jen polévky si Václav Havel přinesl i na Hrad. V poledne zasedal prezident s nejbližšími spolupracovníky k poradě výstižně zvané „polévka“, při které se servírovala právě jen polévka, a to přesně podle tradice Havlovy rodiny: čirá, vodnatá, sterilní. Někdy přivezl kancléř Mathé skvělé rohlíky z Ořechovky; to bylo radosti mezi prezidentovými muži! Později, jak moc prezidentova slábla, jsme si prosadili výživnější polévky, a po mnoha letech jsme si vybojovali dokonce i saláty. Zatímco se veřejnost domnívala, že na Hradě denně probíhají opulentní hody, prezidentovi nejbližší si museli nosit do práce chleba se salámem, aby vydrželi do večera.

Já jsem si nosil na oběd jablko, bylo praktické v tom, že se dalo sníst na chodbě cestou do pracovny, a času nebylo nazbyt. Když se zavedla přísná kontrola u vchodu, ukazoval jsem každé ráno policistovi i obsah svého kufříku. Pokaždé se mi policisté smáli, proč si nosím jablko, už jsem tím byl pověstný. Jednoho dne mi sympatický policista celkem bez zájmu nahlédne do kufříku, já ho přivírám a chci projít rámem, když se policista vzpamatuje a zvolá: „Kde máte jablko?!“ Lekl jsem se, teprve teď jsem vlastně zjistil, že jsem ho zapomněl, a tak se přiznávám, že jsem ho ve spěchu nechal doma na stole. „To je rána! Já jsem se dnes vsadil o kilo, že máte samozřejmě v kufříku jablko“, hořekoval policista.

Prezidentův oběd

Jednoho sobotního odpoledne jsme se vraceli z nějaké církevní slavnosti v západočeském Nepomuku. Mše byla nekonečná, a tak jsem se nedivil, když prezident při nastupování do auta navrhl, abychom se zastavili někde na pozdní oběd. Ujeli jsme pár kilometrů, když prezidentovo auto začalo brzdit na návsi jakési ušmudlané vesničky o deseti domcích. Před hospodou stála černá tabule s denním menu: utopenci 7,60, sekaná 4,20, chleba 0,60. Jel jsem hned za prezidentem, a když jsem viděl, jak vystupuje z auta a čte si ceduli, vyskočil jsem a volám: „Tady snad ne, pane prezidente, tohle nevypadá na dobrý oběd.“ Prezident byl ale nabídkou viditelně potěšen a dychtivě zamířil ke vchodu. „Mají sekanou, za čtyři dvacet, na tu mám hroznou chuť“, nedbal na moje varování. Ochranka viditelně zpozorněla, když vstoupila do zakouřené putyky nejnižší možné cenové skupiny, kde u stolu sedělo pár chlapů v montérkách, kteří řvali jeden přes druhého v jakési náruživé debatě o obecních problémech. Přes celou hospodu jsem v oblacích dýmu spatřil na nálevním pultě nabídku jídel: sklenici zpola zaplněnou utopenci s cibulí a na talíři kus sekané lahvové barvy. „Tohle si nemůžete dát, pane prezidente“, snažil jsem se zastupovat hradního hygienika, „podívejte se, jak je ta sekaná zelená“. „Kdepak, vypadá dobře, dejte mi prosím dva plátky“, už si ji objednával. Na tázavý pohled hospodského, zda si ji dám taky, jsem odmítl se zdůvodněním, že někdo musí přežít výpravu, aby podal svědectví, a dal jsem si slané tyčinky – byly hygienicky zabalené. Dodnes nechápu, jak prezidentův organismus, jindy tak citlivý na kdejakou maličkost, tenhle hazard přežil.

První zkušenosti

Moje první zahraniční cesta s prezidentem byla do Maďarska. Bylo to v období interregna, na podzim 1992, ale Maďaři přijali Václava Havla se všemi poctami jako hlavu státu. Mimochodem, hned první cesta mi dala za vyučenou. Začínali jsme návštěvou předsedy vlády. Při příchodu do premiérova předpokoje mi sekretářka spořádaně odložila plášť do jakési skříně, vešli jsme do pracovny a pak už se události jen sypaly: prezident, předsednictvo parlamentu, oběd s předsedou vlády ve stylové restauraci s krojovanými servírkami, káva s primátorem v proslulé v Café Gelert, procházka městem, pivo na ulici s nadšenými kolemjdoucími, cesta na letiště – a teprve v letadle jsem měl čas si vzpomenout na svůj kabát. Asi ho dědí noví maďarští předsedové vlád. Od té doby jsem raději i v mrazech chodil jen v obleku.

Po přijetí u premiéra jsme kráčeli rozlehlou budovou parlamentu k prezidentu Árpádu Gönczovi. V čele průvodu šel čestný doprovod – dva urostlí husaři v historických uniformách s kožešinovými čepicemi a se vztyčenými obnaženými šavlemi. Najednou se ke mně prezident naklonil a tiše zašeptal: „Nevíte, kde je tady záchod?“ „No, to určitě nevím, ale zařídím to“, uklidnil jsem prezidenta a obrátil se na maďarského šéfa protokolu. Ten s porozuměním kývl hlavou a šel něco pošeptat oběma husarům. Po několika desítkách kroků udělali husaři vpravo vbok a vedli nás do jakési příčné chodby. Protokolář zadržel ostatní členy průvodu, a tak jsme kráčeli sami dva s prezidentem vedeni oběma husary. Najednou prezident povídá: „A to ti chlapíci s těmi šavlemi s námi půjdou i na záchod?“ Nevěděl jsem, co říct, neznal jsem ještě prezidentův neopakovatelný smysl pro humor. Prezident pokračoval v úvahách: „Hm, co kdyby mi tak něco usekli? Ostatně“, meditoval, „mnohé problémy by se tím vyřešily…“

Středně šedý oblek

Na pohřeb belgického krále Badouina v srpnu 1993 předepsal belgický královský protokol středně šedý oblek, pohřební průvod hlav států se konal v poledne. Měl jsem světle šedý a tmavě šedý oblek, ale ne středně šedý, a tak jsem si ho běžel do firemní prodejny OP Prostějov ve Vodičkově ulici ze svých patnácti tisíc hrubého urychleně koupit. Večer mi volal prezident: „Pane Špačku, vy máte středně šedý oblek?“ „Už ano, byl jsem si ho teď koupit.“ „Aha, hm, no, já mám jeden, který by mohl být považován za středně šedý, ale…hm…nemůžu z jakýchsi důvodů dopnout sako“, vysvětloval rozpačitě prezident. „Co bych vám poradil“, mlžil jsem. Rada přece byla jasná – jít si koupit nový oblek, jako jsem to udělal já, ale bylo zřejmé, že tenhle nápad by prezidenta nepotěšil. „Co takhle pošít knoflík? Někdy to pomáhá“, snažil jsem se. „Tak dobře, já se o to pokusím“, rozloučil se prezident.

Ráno jsme se sešli na letišti. Prezident ve středně šedém obleku, který měl svůj zenit už dávno za sebou, navíc se zřetelně pošitým knoflíkem, já ve zbrusu novém bezvadně padnoucím obleku. Prezident si mě závistivě prohlížel a najednou říká: „Máte hezký oblek, pane Špačku. Co říkáte, mohl bych si zkusit alespoň vaše sako?“

Vyděsil jsem se. Měl jsem ještě v živé paměti příhodu, která se odehrála nedlouho před tím. Na tradiční červencový společný oběd „na závěr sezóny“ před odjezdem na dovolenou byl pozván na Hrad i Pavel Tigrid, přítel a občasný konzultant prezidenta Havla. Venku bylo vedro, a tak přišel v lehkém nepodšitém světlém saku s modrým proužkem. „Takové sako jsem si vždycky přál“, závistivě vzdychl prezident. Tigrid bleskově sako svlékl a podal Václavu Havlovi. „Je vaše, pane prezidente.“ „To si přece nemohu vzít“, překvapeně koktal prezident, ale to už měl sako v ruce a zkoušel si ho, jak mu padne. Padlo skvěle. Pavel Tigrid šel domů v košili…

„Kdepak, pane prezidente, ten by vám nebyl, tohle sako byste taky nedopnul“, bojoval jsem za svůj oblek. „No, já bych to přece jen zkusil, jen to sako“, žadonil prezident. „Ne, to přece vidíte na první pohled, máme rozdílné postavy“, přitvrdil jsem. Nebylo to nic platné, za chvíli jsem musel kapitulovat a s obavami jsem svlékl sako. Naštěstí prezidentovi vážně nebylo, a tak jsem svůj oblek ubránil.

Nástupní audience

U nástupních audiencí jsem nebýval, ale prezident mi o nich několikrát vyprávěl.

Vzpomínal, jak ještě v dobách, než nabyl zkušeností, přijímal velvyslance jakéhosi nevýznamného státu. Netušil, že rozhovor musí mít předepsanou délku, což bylo jedno z kritérií vřelosti nebo chladu, které mezi oběma státy panují. Prezident vyčerpal vše, co chtěl velvyslanci říct, a tak se začal loučit. Velvyslanec polekaně vyskočil a tázal se: „Stalo se něco ve vztazích mezi našimi státy, pane prezidente?“ „Ne, proč?“ „Že jste ukončil rozhovor o deset minut dřív!“ „Aha“, pochopil prezident, „tak si ještě sedněte a budeme si povídat dál.“

Jindy, ve spěchu, když přijímal deset delegací denně, si nestihl přečíst podklady k rozhovoru s novým velvyslancem, a teprve když v Trůnním sále převzal akreditační listiny, přemýšlel, o čem si s velvyslancem Madagaskaru bude povídat. Když usedli na zlaté sofa, velvyslanec s napjatou zdvořilostí čekal, čím prezident začne rozhovor. „Víte, já o Madagaskaru vlastně nic nevím“, vsadil prezident na upřímnost, „ale pamatuju se, že když jsem byl malý, měli jsme doma na stěně takovou zasklenou krabičku s nádherným velkým modrým motýlem a pod ním bylo napsáno: Motýl z Madagaskaru. A tak celý život chovám představu, že Madagaskar je krásná země s nádhernými motýly.“ Velvyslancova reakce byla nečekaná. Shodou okolností to byl významný madagaskarský entomolog se specializací na motýly. Rozvyprávěl se o svém oboru s takovým nadšením, že rozhovor se protáhl o nejméně deset minut. Vztahy mezi naší republikou a Madagaskarem jsou od té doby na té nejlepší úrovni.

Jednou vstoupil do prezident do Trůnního sálu a před ním stál velvyslanec Senegalu zabalený v bílém kusu látky („prostěradle“, říkal prezident) a v ruce držel kopí. (Mimochodem, traduje se, že kvůli kopí odmítl hradní řidič František Přibyl senegalského velvyslance vzít do auta.) Během ceremoniálu najednou prezidenta přepadl záchvat smíchu. Jen s největším úsilím se ovládal, aby nevyvolal konflikt mezi oběma zeměmi. Pak jsem se ho ptal, co ho tak rozesmálo. „Já jsem si najednou vzpomněl, jak jsem v podkladech četl, že největší položkou našeho vývozu do Senegalu jsou zipy. Tak mě napadlo, k čemu je vlastně potřebují…“

Let do Mostaru

Jeden z nejsilnějších zážitků jsem měl z cesty do Sarajeva. Bylo to jen pár dní před Vánocemi 1995, krátce po podepsání Daytonských dohod, kdy byl uzavřen křehký mír, ale v Sarajevu pořád vládl strach ze srbských odstřelovačů a minometných útoků. Letadlo přistálo na letišti plném kráterů. Projížděli jsme kolem rozbořených a vypálených domů, v rezidenci nefungovalo topení a netekla teplá voda, občas nesvítilo světlo, všude nás provázeli po zuby ozbrojení vojáci bosenské armády se samopaly připravenými ke střelbě. Jiří Šitler a Jiří Kuděla, kteří návštěvu připravovali, usoudili, že je nezbytné vidět nejen Sarajevo, ale i Mostar. Cesta po silnicích bosenskými horami byla příliš riskantní, a tak rozhodli, že poletíme vrtulníkem. Prezident vrtulníkem létal k smrti nerad, a to i salonním Mi8 s letuškou, natož tím, co na nás čekalo na sarajevském heliportu. Byla to vojenská helikoptéra francouzské armády, která sestávala jen z kovových trubek pokrytých režným plátnem. Jen z donucení vylezl prezident po žebříku do útrob stroje a s hrůzou se rozhlížel kolem sebe. Všude byly díry, kterými bylo vidět na zem, zatím na letištní plochu… Seděli jsme vedle sebe a bylo nám podobně. Vrtulník byl natřen nabílo, jako „corps diplomatique“, aby po nás Srbové nestříleli. Hm, jen jestli to vědí, pomyslel jsem si. Společně s námi vzlétlo naše dvojče, které kolem nás dělalo bravurní kousky, aby odpoutalo pozornost odstřelovačů. (Pak nám vyprávěli, že hodinu před námi se stal stejný vrtulník terčem střelby polovojenských milic operujících v horách.)

Jakmile jsme vzlétli, bylo jasné, že hodinu v tomhle stroji nemůžeme vydržet. Vrtulník nabral směr na jih a po několika minutách se vřítil obrovskou rychlostí do horské soutěsky. Přelétával z jedné horské propasti do druhé, chvílemi se otíral o špičky stromů, chvílemi se řítil na strmé stěny, aby v poslední vteřině stočil prudce směr o devadesát stupňů, zničehonic začal padat jako kámen, pak se prudce vznesl do výšky, otáčel se kolem své osy, nakláněl se všemi směry, jen o vlásek se míjel s doprovodným strojem a to vše za ohlušujícího rachotu motorů, který plátěné výplně mezi trubkami nemohly nijak ztlumit. Po několika manévrech, které ve mně budily podezření, že pilot je opilý nebo zešílel, jsem se polekaně otočil na dva francouzské navigátory, kteří seděli čelem k nám v pilotním výklenku, abych je pohledem upozornil, že se děje něco nepatřičného. Oba se na nás usmívali a zjevně našim pocitům nerozuměli. Pochopil jsem, že náprava není možná, že takhle to bude až do hořkého konce. A bylo. Po očku jsem sledoval prezidenta. Dotýkali jsme se rameny, cítil jsem, jak se chvěje a myslí si, že nastala jeho poslední hodinka. Po dvaceti minutách jsem se začal poohlížet po nějakém igelitovém sáčku. Zahlédl jsem prezidenta, jak jeho zrak klouže po kabině a hledá totéž. Drželi jsme se pevně kovových trubek, které tvořily rám našeho sedadla, jediný pevný bod v tom vzdušném stanu, a snažili jsme se, abychom co nejméně vláli v manévrech šíleného pilota. Posledních dvacet minut jsem se obával, že prezident ztratí vědomí. Cítil jsem se stejně. Připadal si jako na centrifuze, k tomu se připojila úděsná závrať z pohledů desítkami otvorů mezi plátěnými stěnami kabiny, odporný pach spáleného benzínu a nejistota, kdy nás někdo sestřelí. Když vrtulník dosedal na mostarském autobusovém nádraží plném spálených autobusů mezi vyhořelými a rozbořenými domy, zdálo se nám, že vstupujeme do ráje. Pod námi byla pevná zem. Seděli jsme ještě několik minut zcela ochromeni, vyčkávajíce, jestli to žaludek ustojí, nebo ne. Nejhorší bylo, že před vrtulníkem čekala nadšená delegace města Mostaru a administrátor Evropské unie Hans Koschnick. Netrpělivě čekali, kdy z vrtulníku sestoupí legendární a statečný bojovník za mír v Bosně. Vojáci snesli roztřeseného prezidenta po žebříku na zem, já jsem ho lehce podepřel a vykročili jsme k autu, které nás odvezlo do hotelu k jednání. Oběda se nikdo z nás ani nedotkl. Celý několikahodinový pobyt v Mostaru nám kalilo pomyšlení, že nás čeká ještě cesta zpátky…

Natáčení s dětmi

Před Vánocemi jsme vždycky natáčeli televizní pořad pro děti. Prezident si s dětmi moc vyprávět neuměl, snad proto, že neměl žádnou osobní zkušenost s dětmiTrvalo obvykle dlouho, než se uvolnil a začal si s nimi přirozeně povídat. Jednou jsme vybrali pro besedu Dům dětí na Hradě, televize pozvala asi dvacet dětí, prezident si sedl mezi ně a vyprávěl si s nimi. Děti měly připravené i otázky a to vždycky tak, aby pořad působil výchovně a osvětově. Když padla otázka „Pomáhal jste slabším, když jste byl malý?“ jsme spokojeně pohlédli na prezidenta, to bylo přece jeho téma. „Ano, pomáhal jsem slabším vlastně celý život“, rozvyprávěl se prezident. „Zvláště ve vězení, tam jsem nestrpěl žádné bezpráví, děti.“ Dramaturg pořadu a režisér byli nadšeni. Až do chvíle, kdy prezident dovedl svoji úvahu do konce: „Nebyl jsem žádný silák, ale kdykoliv někdo někomu ubližoval, postavil jsem se mezi ně a zabránil jsem tomu, aby slabší trpěli. Víte, děti, když pomůžete slabšímu, rozlije se vám po těle takový hřejivý pocit, je to asi jako…jako když si dáte panáka.“ Tak tuhle větu jsme pak vystřihli.

Novoroční projev

Při natáčení novoročního projevu musel být v pracovně absolutní klid. Sedělo tam jen pár lidí, kteří byli technicky nezbytní. Prezident se snažil přečíst projev „na jeden zátah“, aby se do záznamu nemuselo stříhat.

Prezident čte, já kontroluji text, abych buď prezidenta zarazil, kdyby udělal vážnou chybu, nebo naopak vyznačil změny, kdyby prezident použil nějaké jiné slovo, než bylo v textu. Kamera tiše jede, zvukař se sluchátky na uších sleduje kvalitu záznamu. Najednou jsem si periferním viděním všiml, jak zvukař zvedl oči od ručiček na přístroji a zmateně se rozhlíží po místnosti. Ve výrazu jeho obličeje bylo stále více vidět bezradnost, několikrát vrhl úpěnlivý pohled ke mně, ale nesebral odvahu, aby natáčení zastavil. Bylo to na mně. Zvedl jsem ruku a nahlas zvolal „stop!“. „Je tady nějaký problém, pane prezidente, myslím, že nějaký neidentifikovatelný zvuk, soudím z výrazu technika,“ obrátil jsem se na zvukaře. „No, něco tady slyším, už asi půl minuty, v televizi by to bylo slyšet, tak raději… Ale nejhorší je, že nevím, co to je.“ Prohlédli jsme všechna zařízení, zkontrolovali mobilní telefony, pohlédli za dveře, z okna – když po pár minutách prezident provinile pronesl: „To budu asi já. Mně totiž kručí v břiše.“ Ulehčeně jsme vydechli, příčinu známe, a tak jsem s úsměvem nabídl řešení: „To je jednoduché. Dáte si rohlík a bude po kručení.“ Prezident polekaně vzhlédl: „Ne, přece kvůli takové lapálii nebudu muset jíst!“

Firemní časopis České spořitelny

14.11.2010 * 22:01

1) Dobrý den pane Špačku, rád bych na začátku zmínil, že jsem absolvoval Vámi vedené školení pro Českou spořitelnu „ Umění společenského vystupování (Etiketa) a Image“ , kde jste přednášel, a byl jsem z něj nadšen.

2) Když jsem Vás pozorně poslouchal na zmiňovaném školení, došel jsem k závěru, že se nedokážu ani zdaleka soustředit na všechny pravidla společenského vystupování. Což není optimální. Vy to všechno o čem jste mluvil, považujete za samozřejmé. Jak dlouho Vám trvalo, než jste se stal takovým odborníkem?

Jako v každém oboru musíte mít jisté vlohy, dlouhodobý zájem o téma, aspiraci něčeho v oboru dosáhnout. Přečetl jsem veškerou dostupnou literaturu, ale to hlavní, co mi dalo velkou školu, byla účast na vrcholných protokolárních akcích v době, kdy jsem působil jedenáct let na Pražském hradě. Navštívil jsem asi šedesát zemí světa, večeřel jsem s britskou královnou a všemi žijícími americkými prezidenty, všemi korunovanými hlavami včetně japonského císaře, ale to by mi nebylo nic platné, kdybych soustavně nesledoval, jak se všechny akce odehrávají, jaké jsou standardy chování v různých zemích.

3) Souhlasíte s obchodním pravidlem, že 90% úspěšného obchodního jednání je založeno na vystupování obchodníka? A pouze z 10% je to o tom, co obchodník svému klientovi říká?

Ano, jsem o tom pevně přesvědčen. Můžeme mít obrovské znalosti, ale nepřekonáme-li bariéru klientovy nedůvěry, nebudeme mít ani příležitost mu říct, co mu nabízíme. Naše vystupování, chování v kanceláři nebo u stolu v restauraci, podání ruky, představení se, to vše utváří v klientovi dojem důvěryhodnosti, nebo zklamání. Pak můžeme předložit jakoukoli nabídku a klient ztrácí zájem.

4) Investujete? A do čeho (akcií, dluhopisů, podílových fondů, nemovitostí, komodit, či umění)? A proč zrovna do tohoto investičního instrumentu?

Investuji do akciových fondů, ale moc jim nerozumím, dám ve všem na rady svého finančního poradce. Byl jsem taky postižen ztrátami v důsledku finanční krize, ale nijak to nezlomilo moji důvěru v investice. Je to do jisté míry hra, výsledek není nikdy předvídatelný, závisí na ekonomickém vývoji, a to nejen u nás, ale třeba i v Americe. Člověk musí přistoupit na tuto hru a vědět, že jak mohu vyhrát a mít zisk, tak mohu i prohrát a utrpět ztrátu.

5) Jakým investičním pravidlem se řídíte? Raději vrabec v hrsti než holub na střeše; či potenciální zisk má vždy přednost před rizikem?

Nejsem kaskadér, jsem opatrný, volím konzervativní fondy. Snad jeden z několika může být dynamický, a tudíž rizikový, ale tam vkládám jen omezené prostředky, ten neslouží k uchování finančních rezerv, ale k ukojení „hráčské vášně“.

6) Dalo by se říci, že s Václavem Havlem jste velcí přátelé. Jak jste se vlastně seznámili?

Po revoluci, na podzim 1990, jsem začal pracovat v Československé televizi jako šéf domácího zpravodajství. Znali jsme se s Václavem Havlem, tak jako se zná novinář s politikem, setkávali jsme se při různých akcích, rozhovorech, společenských příležitostech. Po dvou letech si mě vybral za svého mluvčího. Navštívil mě v televizi a navrhl mi, abych pro něj pracoval. Ztratil jsem dech, ale během pěti vteřin jsem se nadechl a řekl jsem „ano“. Vůbec jsem netušil, co nová funkce bude ode mne vyžadovat, co budu muset umět, ale šel jsem do toho, protože vidina toho, že strávím část života v blízkosti tak výjimečné osobnosti, zvítězila.

7) Povězte nám prosím, nějakou méně známou historku, spojitou s naším prvním panem prezidentem?

Před Vánocemi jsme vždycky natáčeli televizní pořad pro děti. Prezident si s dětmi moc vyprávět neuměl, snad proto, že neměl žádnou osobní zkušenost s dětmi. Trvalo obvykle dlouho, než se uvolnil a začal si s nimi přirozeně povídat. Jednou jsme vybrali pro besedu Dům dětí na Hradě, televize pozvala asi dvacet dětí, prezident si sedl mezi ně a vyprávěl si s nimi. Děti měly připravené i otázky a to vždycky tak, aby pořad působil výchovně a osvětově. Když padla otázka „Pomáhal jste slabším, když jste byl malý?“ jsme spokojeně pohlédli na prezidenta, to bylo přece jeho téma. „Ano, pomáhal jsem slabším vlastně celý život“, rozvyprávěl se prezident. „Zvláště ve vězení, tam jsem nestrpěl žádné bezpráví, děti.“ Dramaturg pořadu a režisér byli nadšeni. Až do chvíle, kdy prezident dovedl svoji úvahu do konce: „Nebyl jsem žádný silák, ale kdykoliv někdo někomu ubližoval, postavil jsem se mezi ně a zabránil jsem tomu, aby slabší trpěli. Víte, děti, když pomůžete slabšímu, rozlije se vám po těle takový hřejivý pocit, je to asi jako…jako když si dáte panáka.“ Tak tuhle větu jsme pak vystřihli.

8) Dagmar Havlovou považujete také za svou přítelkyni. Jak z odstupu tolika let, hledíte na její písknutí v poslanecké sněmovně?

Tenkrát jsem jí to měl za zlé. Byl jsem v hradní funkci, naší povinností bylo chránit důstojnost volby prezidenta ve Španělském sále, a když jsem slyšel hvízdnutí, málem jsem omdlel. Tohle se ještě nikdy v našem zákonodárném sboru nestalo, a navíc od manželky prezidenta! Dnes se na to dívám s větším odstupem. Viděl jsem to znovu ve filmu Občan Havel, a když jsem sledoval ty nenávistné výlevy republikánů, které tehdy Dagmar Havlovou vyprovokovaly k hvízdnutí, měl jsem chuť hvízdat taky, ty republikánské kecy si nic jiného nezasloužily.

9) O kom si myslíte, že ze současné politické scény má, či měl nejhorší společenské vystupování? A proč?

Politikové se učí za pochodu, což je škoda, měli by mít dost pokory k tomu, aby si zaplatili seminář etikety dřív, než vstoupí do veřejného života. Vrcholem noblesy je Karel Schwarzenberg, ten školení nepotřebuje, má za sebou sedm set let cviku… Doporučil bych takový seminář Jiřímu Paroubkovi, jeho občas povolená kravata nebo nerudné a podrážděné vystupování nepůsobí kultivovaným dojmem. Mirek Topolánek tady občas ujede, ale z něj cítím větší přirozenost chování a vůli se učit. Celkově mohu říct, že politikové se velmi zlepšili v oblékání, jen jim chybí větší šarm.

10) Co si myslíte o současném prezidentovi Václavu Klausovi? Ztotožňujete se s jeho názorem na globální neoteplování?

S prezidentem Klausem nesouhlasím prakticky v ničem, zvláště ne v jeho posedlosti vůči evropské integraci, ale občas mě potěší, třeba když odmítne podepsat nějaký zákon, který reguluje nadmíru a omezuje liberální principy, na kterých stojí moderní demokracie, nebo když se rozhodne, že nebude jmenovat soudce mladší třiceti let. I v pochybnostech, zda za globální oteplování může současná civilizace, s ním souhlasím.

11) Podporujete přímou volbu prezidenta? A v duelu Švejnar X Klaus, byste politicky podpořil koho?

Přímá volba prezidenta má svá rizika, jakkoli se zdá být nejdemokratičtější. Na základě čeho se rozhoduje volič? Na základě kampaní, u kterých platí, že čím více peněz, tím vyšší účinnost. Všimněte si, jak závratně stoupají náklady na volební kampaně, proč asi? Masírování voličů prostřednictvím masmédii je hlavním úkolem profesionálních týmů, které pracují s psychologií davu. Volič nemá možnost objektivně posoudit kvality kandidáta, rozhoduje se podle povrchních sympatií, dojmů, podle útržkovitých výroků v médiích, podle řečnických výroků v televizních debatách. S tím nic neuděláme, televizní svět druhé poloviny 20. století změnil voličské rozhodování. Prezident je moderátor politického života, měl by požívat v očích politických stran autoritu a úctu. Proto by ho měly volit zastupitelské sbory, potvrzuje se tím jen princip zastupitelské demokracie.

12) Věříte v Boha?

Ne, jsem racionalista.

Děkuju za rozhovor a přeji hodně pozorných posluchačů.

Časopis FOOD

14.11.2010 * 21:59

Kde jste včera večeřel?

V restauraci Giardino na Vinohradech. Útulná restaurace se středomořskou kuchyní a skvělým výběrem vín. V Praze najdete padesát restaurací, kam stojí za to jít se najíst, ale já si vybírám ty, kde je příjemná obsluha, kde vidím zájem personálu udržet si hosta, aby se vrátil, kde mají širokou nabídku vín a umějí je servírovat.

A co?

Kalamáry na grilu, ale abych si připravil ještě větší zážitek, zkombinoval jsem je s krevetami. „Dary moře“ tomu říká ředitel hotelu v Pretty Woman, když učí Julii Robertsovou jíst příborem. K tomu salát z rukoly a červené sicilské víno. Lehká večeře, tedy bez výčitek svědomí, navíc zpestřená způsobem servírování na společné míse. Mám rád jídla, u kterých si musíte trochu pohrát s příborem nebo rukama. Pak máte na co vzpomínat, tedy pokud dámě kreveta neskončí ve výstřihu.

Party vašich snů – co by se na ní mělo servírovat?

Kuřecí řízečky ne, to už snad máme za sebou. Mám rád fantazii, a proto dávám přednost originálním miniaturám, neotřelým kombinacím a exotickým pokrmům. Nejvíce jsem si pochutnal na recepcích v Thajsku, Indii, Řecku, nejhorší to bylo v Uruguayi: předkrm grilovaná játra, hlavní chod: steak sedm centimetrů vysoký, dezert: žebírko v marinádě… Týden jsem nemohl maso ani vidět.

Nejvyšší stupeň dosaženého kuchyňského vzdělání/váš vrcholný kousek v kuchyni?

Tak to jste mě dostal. Neuvařil jsem nikdy nic, ale vážně nic. Umím udělat čaj a kávu, v kávovaru… Stydím se za to, ale už to asi nedoženu. Nikdy jsem neměl ambice v tomhle oboru, asi proto, že jsem vždycky jedl raději v restauracích než doma.

Stálé zásoby v ledničce?

Bílé víno, pršut, parmezán, rukola, jogurt na snídani, džus aloe vera, tabletky rennie na pálení žáhy, když to přeženu…

Koprovka, nebo rajská?

Ani jedno. Naposledy jsem je jedl ve školní jídelně. Vzpomínám na ně sice s nostalgií, ale už jsem úplně jinde a tahle jídla mládí už raději nepokouším. Už proto, že v restauracích je nenajdete a i v domácnostech se stravovací návyky přesouvají k racionálnějším pokrmům.

Raději jíte doma, nebo v restauraci?

Jednoznačně v restauraci. Tam si můžete vybrat z mnoha jídel, to doma nebývá, obskakuje vás personál, to doma taky nezažijete, navíc nemusíte mýt nádobí. Restaurace miluji kvůli prostředí, navíc můžete experimentovat, dát si šneky, krevety, humra nebo tartar z lososa. Nabídka vín je všude lepší než doma, i když se snažím v domácí nabídce restaurace dohánět.

A vaše oblíbená restaurace?

Mám jich mnoho, většinou italského typu. V Praze se vyrojilo množství skvělých restaurací, shlukly se kolem Pařížské ulice, mohu jmenovat Amici Miei, Al Dente, Divinis, La Vita e Bella, Vinodivino, La Veranda, skvělá jsou obě Koga v centru Prahy, Aromi na Vinohradech a už zmíněná Giardino. Byl jsem loni na dovolené v Toskánsku, letos na Sardinii a mohl jsem s potěšením sledovat, že pražské restaurace se nemusejí za nic stydět. A víte, jak poznáte dobrou restauraci? Že má na jídelním lístku málo jídel a dává malé porce, opak toho, co vyžaduje typický český strávník. Jestli vidíte na menu třicet jídel, jděte pryč, to jsou prefabrikované varianty univerzálního základu.

Musel jste někdy ze zdvořilosti sníst něco, co se vám opravdu příčilo v hrdle?

Mnohokrát. Procestoval jsem s prezidentem Havlem celý svět, navštívil jsem asi šedesát zemí, všude státní večeře, obědy, bankety, recepce. Tam si nemůžete moc vybírat, nemůžete urazit hostitele upejpáním, že něco nejíte. V Saúdské Arábii jsme na hostině u krále Fahda dostali tak odporný pokrm, že jsem si byl jist, že kdybych ho pozřel, došlo by k „nehodě“. Nebyl jsem schopen ho vložit do úst, žaludek se mi zvedal už jen při pohledu na tu odpornou krmi. Živě jsem konverzoval se sousedem po pravici, pak po levici, šťoural jsem do té hnusné kaše a obdivoval její barvu a konzistenci, a to tak dlouho, až ji odnesli a přinesli další chod.

Jídlo dětství, po kterém občas zatoužíte?

Těch je víc, třeba šišky s mákem, chleba s hořčicí, který jsem si kupoval za padesátník na plovárně, babiččin buřtový guláš…ale kdo vám ho dnes uvaří tak, jak ho uměla moje babička?

Co myslíte, mají knedlíky šanci v moderní české kuchyni?

Ne, knedlíkům odzvonilo a je to dobře. Vzpomínám si, jak zahraniční delegace při večeřích na Hradě, kde jsme podávali tradiční české jídlo, jak bývá zvykem, knedlíky bedlivě zkoumali, ptali se, co to je, pak to ochutnali a odkládali stranou. Česká kuchyně nemá charakteristické rysy jako čínská, thajská, italská nebo francouzská, skládá se z převzatých a upravených receptů jiných kuchyní, hlavním pokrmem starých Čechů bývaly kaše, jáhly, proso, moučné knedlíky, omáčky. Tím nikoho neohromíte, o zdravé racionální výživě nemluvě. Knedlíky jíme proto, že do nich nasákne nejvíc omáčky, jiný smysl nemají. Češi jsou jediný národ, který si naloží talíř, až jídlo přepadává přes okraj, sní to a tím je konec stolování. Arabové, Francouzi, Italové jedí množství lehčích chodů, tím dociluji větší pestrosti a mají barvitější zážitky ze stolování. Stolují celé hodiny, oběd nebo večeře jsou společenskou událostí a to i doma. Českou kuchyni považuji za „out of fashion“; dnešní trendy směřují k lehkosti, většímu množství zeleniny, k menším porcím, více chodům, větší fantazii. A to hlavní: ke každému jídlu musíme umět vybrat vhodné víno, to se teprve učíme.

Blesk pro ženy

14.11.2010 * 21:55

Setkání s džentlmenem

Se slušným chováním se nerodíme, musíme se mu naučit. Nikdo se v tomhle oboru u nás netěší většího věhlasu než Ladislav Špaček

Zásady slušného chování jste ovládal už jako malý kluk. Nedráždil jste tím vrstevníky?

Můj otec byl velmi akurátní člověk. Nikdy jsem si například nemohl sednout ke stolu ve stejném oblečení, v jakém jsem běhal venku. Bral jsem jako samozřejmost podržet spolužačkám dveře nebo jim nabídnout rámě. Ale dočkal jsem se za to spíš respektu, než že bych nějakým způsobem trpěl. Kluci byli zvyklí, že si čtu ve třídě, zatímco oni o přestávce hráli na chodbě fotbal. Nechávali mě v klidu, protože věděli, že když někdo něco nebude vědět, dozví se to ode mě nebo to hned zjistím. V tomhle ohledu jsem neměl žádný problém.

Kamarádka koupila manželovi pod stromeček vaši knihu. Prý snad bude konečně vědět, jak sladit kravatu s košilí…

Někdo si myslí, že povolená kravata, rozepnuté knoflíčky nebo nůž v puse jsou vážné prohřešky proti společenské etiketě. Svým způsobem jsou, ale tím opravdu nejhorším je nedostatek ohleduplnosti. Etiketa není soubor pravidel, je to životní styl. Pokud chceme jednat v souladu s jejími zásadami, musíme si všímat si, co druhým vadí, a vystříhat se toho. Zkrátka žít tak, aby ostatní měli z naší přítomnosti radost.

Takže žádný složitý rébus pravidel?

Nikoliv. Ale máte pravdu, lidé se domnívají, že je to kniha, kde najdou pravidlo na každou konkrétní situaci. Ale není jich mnoho, je důležité, jak je dovedeme aplikovat v daných podmínkách.

Proč stále postrádáme u mužů noblesu?

Vy ženy máte daleko více vloh pro společenské chování, oblékání, pro vztahy mezi lidmi. Jste geneticky více předurčeny k empatii. Už sama péče o děti vás vede k tomu, že lépe umíte číst z náznaků. Jste kreativní, hlavně pokud jde o oblékání. Máte samozřejmě i více možností a baví vás to. Když se muž chystá na ples nikdy si nestoupne před skříň a nepřemýšlí, co si vezme na sebe. Ale manželka na tom pracuje už dvě hodiny před odchodem.

Vaše žena má ale výhodu, když má doma věhlasného poradce?

Do oblékání jí nikdy nemluvím. Rozumím tomu obecně, ale specifické detaily znají ženy lépe a intimněji.

Je pravda, že jste spolu už od gymnázia?

Seznámili jsme se, když nám bylo patnáct let a před týdnem jsme oslavili 45.výročí prvního rande.

Bylo tak kuriózní, že se na něj nedá zapomenout. Chodili jsme s Evou do jedné třídy. Pozval jsem ji do divadla, ale nevšiml jsem si, že podle lístků nemáme sedadla vedle sebe. Seděli jsme každý na opačném konci řady. Moje naděje v kradmé dotyky se rozplynuly, protože jsme se sešli jen o přestávce ve foyé. Ale od té doby jsme spolu.

Slova jako z pohádky. Jak jste to dokázali?

Jsme široko daleko snad jediní, kteří se nerozvedli. Tajemství vidím v tom, že jsme se sobě dokázali přizpůsobit. Když v sobě lidé najdou ukázněnost a vůli říct si, kde končí svoboda jednoho a kde začíná svoboda druhého, když si dovedou vzájemně si vycházet vstříc, pak spolu dokáží fungovat donekonečna.

Zvýšíte na manželku někdy hlas ?

No jistě. Já jsem přísný člověk. Byl jsem takový ve vztahu k synovi i k dceři, i když ta byla vždy spíše spořádaná. Někdy musím umravnit i manželku. Stane se, že někdy dělá něco jinak, než si představuji a pak ji musím usměrnit. Nicméně je to oboustranné.

Vyplatila se vám přísnost ve výchově?

Doma nikdo není prorokem. Můj syn Radim byl velký bouřlivák. Byl velmi nepoddajný, nezkrotitelný, neposlouchal. Vedl jsme s ním spory. Chodil domů o půlnoci, zlobil jsem se, vyčítal, ale on se další den vrátil ve tři a další noc nepřišel vůbec, protože spal u kamaráda. Nerespektoval vůbec nic. Netrvalo dlouho a situace se vyhrotila na tolik, že jsem po něm hodil hrnek s kávou. Sebral se a odešel, nevzal si ani klíče. Bylo mu pouhých šestnáct a půl. Říkal jsem si, že jestli tohle přežije, pak už přežije všechno.

Nehledal jste, kde jste udělal chybu?

Byl jsem pevný ve svých zásadách a nemohl jsem ustoupit stejně jako nemohl ustoupit syn.

Navenek jsem se tvářil, že jsem udělal jediné správné rozhodnutí. Ale uvnitř se ptáte, kde jste udělala chybu a proč. Asi je tam nějaký zbloudilý gen vzdoru po dědečkovi. A co s tím naděláte? Také jsem ho určitě dráždil coby otec kravaťák.

Jak dlouho jste se neviděli?

Zhruba osm let. Radim za tu dobu vystudoval konzervatoř a pak i FAMU. Bydlel bůhví kde, ale absolvoval vysokou školu, aniž bych mu dal korunu. Za to si zaslouží obdiv. Jednoho dne nám poslal dopis ze Sarajeva, kde zuřila válka, a kde mohl několikrát denně přijít o život. Netušil jsem, že tam natočil dokument. Když jsem byl s prezidentem na festivalu v Karlových Varech, Jiří Bartoška mi na otázku „co jsi nám připravil“ odpověděl, ať se nechám překvapit. Na plátně se objevil titulek Radim Špaček: Mladí muži poznávají svět. Sledoval jsem děj a půlku filmu jsem probrečel. Po projekci jsme se sešli na večeři v salonku spolu s prezidentem a s Jiřím Bartoškou. Radim mě ohromil tím, jak byl vzdělaný, dokonalý, empatický. Měl jsem mnoho důvodů, proč si ho vážit.

Našli jste k sobě cestu?

Teď jsme kamarádi. Dokonce dělal režii mého pořadu Etiketa, kde se ukázalo, že má smysl pro detail a paradoxně i cit pro etiketu, kterou nesnášel nebo alespoň nikdy nesledoval.

Tušil jste, že je gay?

Nikdy mě to nenapadlo. Chodil s děvčaty, dokonce byl asi půl roku v Indii s nějakou slečnou. Několik dní po návratu nám poslal sms: „Jestli chcete poznat mou novou lásku, přijďte za námi do restaurace.“ Vedle něj seděl kluk. Hned mi to bylo jasné. Usmál jsem se a byl jsem rád, že je šťastný. Obdivoval jsem ho za to, že si všechno dokázal vyřešit sám, a že mi nebrečel na rameni.

Když jsme se vraceli domů, manželka konstatovala, že je to osud. A ten si nevybírá. Od koho by to mohl mít, když ne od nás. My jsme mu předali genetickou výbavu a my jsme ti poslední, kdo by mu to mohli mít za zlé.

Od syna se vnoučat nedočkáte, ale dcera vám dala důvod k radosti …nechcete se pochlubit?

Dcera Daria ze mě udělala dědečka. Dva měsíce si zvykám na novou společenskou roli. Ne že bych se bránil ji přijmout nebo že bych snad neměl radost, ale mužská ješitnost mi trochu brání nechat si říkat dědečku.

Vzpomenete si na první setkání s Václavem Havlem?

Pracoval jsem jako šéf domácí zpravodajství a vídal jsem se s ním jako novinář. Ale osudové setkání se odehrálo na podzim 1992. Najednou se ke mně otočil a zeptal se, zda bych nechtěl pracovat jako jeho poradce a tiskový mluvčí. Bez váhání jsem odpověděl „ano“, aniž bych tušil, co to bude obnášet.

Opravdu to bylo tak rychlé?

Do týdne mi Havlovi přidělili malou komůrku za kuchyní a začalo nejbohatší období mého života, které se vymykalo vší zkušenosti. Pohyboval jsem se v neuvěřitelně komplikovaném prostředí. Každý den jsem musel komunikovat s celým světem, protože Václav Havel byl respektovaný především v cizině. Byl jsem mu k dispozici 24 hodin denně.

Po vypršení mandátu jste hrad opustil ze dne na den. Bylo to těžké?

Ráno jsem se probudil a najednou jsem nikam nemusel. Šel jsem se projít, ale kroky mě naneštěstí zavedly na roh Národní divadla a já uviděl Hrad, kde jsem jedenáct let trávil nejdramatičtější a nejzajímavější okamžiky. V tu chvíli jsem měl pocit, že mi to utrhne srdce. Byl to takový zvláštní „absťák“. Ne po komfortu, ale po tom, že jsem byl u převratných událostí a najednou stojím sám uprostřed ulice…

Jak jste si s tím poradil?

Koupil jsem zájezd do Thajska. Shodil jsem vousy a po třech týdnech jsem se vrátil do Prahy jako jiný člověk.

Pro vaši ženu znamenal konec vaší funkce určitě velkou úlevu?

Bylo to pro ni náročné období. Stále jsem cestoval, zatímco ona se musela starat o moji garderobu. A to bylo nějakého žehlení. Doprovázela mě na společenské akce. Například jsem jí zatelefonoval, že za dvě hodiny jdeme na španělskou ambasádu. Dovedu si představit, že jiná by řekla, „to jsi se zbláznil, musím ke kadeřníkovi, nemám co na sebe“, ale ona s tím neměla sebemenší problém. Je úžasně disciplinovaná a tolerantní.

Zůstáváte s Václavem Havlem v kontaktu?

Vzhledem k tomu, co jsme spolu prožili, k sobě máme úzký vztah. On si ale vybral do kanceláře nové spolupracovníky, kteří s ním nebyli mediálně spojováni. Chtěl tím opticky oddělil dvě životní etapy. Dnes se vídáme při různých příležitostech. Za čtrnáct dní se sejdeme na vánočním posezení.

Co pro vás znamenají Vánoce?

Mám je moc rád. Zaslouží si obrovskou pozornost. U nás je to jediný svátek, který spojuje lidi. Komerce sice posunuje význam Vánoc jinam, ale nesmíme se nechat ovlivnit. Užívám si tu zvláštní romantickou symboliku, ke které patří hlavně klid a něha. Jak říká Václav Havel, měli bychom se zastavit a usebrat se. Uvědomit si, kde je hodnota života.

Jaké tradice ctíte?

Všechny ty běžné v českých rodinách. Jen kapra nejíme. Buďme upřímní, přece jen je to plevelná ryba a na trhu jsou mnohem chutnější druhy.

Už máte nakoupené dárky?

Pořizuji je až 24. prosince. To byste se divila, jak je to pohodlné. Nikde už nejsou lidi. A co teprve za totality, v obchodech nebyli lidé ale ani žádné zboží, takže jsem si nemusel lámat hlavu. Na závěr vás možná pobavím. Václav Havel šel koupit Olze dárek na Štědrý den. Vstoupil do obchodu, kde už zbyly jen mikiny po padesátišesti korunách. Jednu vzal, zaplatil, ale pak si říkal, že by si Olga zasloužila za všechnu tu péči přece jen něco víc. Vrátil se a koupil ještě jednu.

3 NEJ:

Čekáte hosty a chcete se blýsknou perfektní tabulí. Ladislav Špaček, odborník na slovo vzatý, nám poradí, jak se nedopustit chyb a být perfektní v každém směru.

Jak prostřít štědrovečerní tabuli?

Pod ubrusem byl měl být molton – měkká plstěná podložka. Ubrus by měl být bílé nebo jemně pastelové barvy a měl by přesahovat 30 centimetrů pod hrany stolu. Přes ubrus můžeme pokládat menší ubrusy, takzvané naperony nebo šály, tedy podlouhlé ubrusy. Může to být pruh látky v pastelové barvě, která ladí s ostatními doplňky.

Příbory

Zakládáme maximálně tři sady příborů. Odebíráme je v pořadí od vnější strany směrem k talíři. Moučníkový příbor se zakládá nahoru. Číše můžete vyrovnat do řady: začněme zprava v pořadí, v jakém budeme postupně podávat nápoje. Úplně vpravo je číše na vodu, uprostřed na bílé víno a vlevo na červené. Nebo je můžeme založit do trojúhelníku. V tom případě respektujeme pravidlo, že sklenice se zvyšují od hosta směrem ke středu stolu. Postavení se řídí vždy tím, že špička nože hlavního příboru (zpravidla je to nůž na maso) směřuje špičkou ke sklenici na červené víno.

Doplňky

Na stole by neměla být párátka, protože při společenském stolování se nešťouráme v ústech. I když si ústa zakryjeme sebelépe, všichni vědí, co děláme. Na stole by naopak neměla chybět sypátka na sůl a pepř, malý talířek na pečivo s nožíkem s kulatou špičkou. Neměli bychom zapomenout na svíčky, ozdoby a květiny, které by ale neměly být příliš vysoké, aby nezakrývaly tváře stolujících.

Jak správně sedět u tabule

Žena sedí zpříma v první třetině židle. Nohy nekřížíme pod židlí, ale máme je volně ohnuty před sebou. Ruce opíráme o hranu desky stolu. Nesmíme se opírat lokty a je nespolečenské mít ruce pod desku stolu. Všichni spolustolovníci musejí neustále vidět na svoje ruce.

Když vezmeme do rukou příbor, držíme lokty u těla. Je velmi nespolečenské dotýkat se při stolování člověka po pravici a po levici. Ve starých šlechtických rodinách dávali dětem do podpaží knihy, aby je naučili správně stolovat.Příbor odkládáme tak, že ho zkřížíme nebo položíme ostřím směrem k sobě, nikoliv k našemu protějšku.

Zasedací pořádek

Hostitelský pár sedí naproti sobě uprostřed delších stran stolu. Hosty bychom měli usadit střídavě, tedy dámy a pány vedle sebe. Je na vás, zda páry necháte pohromadě nebo je rozsadíte. Ale pozor, svobodné dámy by nikdy neměly sedět o samotě.

Malé děti u stolu většinou neposedí a proto vznikají volná místa. Je – li dětí více než dvě, prostřete jim samostatný stůl.

Jak přijmou dárek, který se nám nelíbí?

Dárek musíme vždy rozbalit a dát najevo nelíčenou radost. Je to jediná možnost, jak dárci splatíme, že dárek musel vymyslet, sehnat, koupit, zabalit a přinést. Zaslouží si projev vděku.

Dary se nerozbalují jen při svatbě nebo hromadné oslavě, při všech jiných příležitostech je neslušné ponechat dárek bez povšimnutí. Nikdy neříkáme větu: „To jste si neměl dělat škodu“. Lidé, kteří vybírali dárek s láskou, čekají od obdarovaného radost nikoliv rozpaky.

3 NEJ Ladislava Špačka:

NEJkrásnější místo na světě: Východní pobřeží Austrálie, korálové útesy, barevné rybičky, moře průhledné do několika metrů.

NEJoblíbenější nápoj: Červené víno, nejlépe argentinské, plné, s výraznou aromatickou chutí a vůní.

NEJkurióznější zážitek: Když nás na u kmene Maorů na Novém Zélandě vítali nazí náčelníci tak, že se k nám přitiskli čelem a třeli si s námi nosy.

Připravila: LADISLAVA PROTIVANSKÁ, foto: MICHAL PROTIVANSKÝ, archiv Ladislava Špačka

Rozhovor s Jefimem Fištejnem

14.11.2010 * 21:52

Slušný svět začíná dodržováním pravidel slušného chování

Jakou shodou náhod nebo řízením osudu se přihodilo, že profesor filosofické fakulty vyučující historický vývoj spisovné češtiny od 10. století po současnost se stal mluvčím prezidenta republiky a ředitelem Tiskového odboru Kanceláře prezidenta?

Bylo to velmi jednoduché a může se to stát naprosto každému. Jednoho večera v říjnu roku 1992 přijel do televize natáčet rozhovor pan prezident V. Havel. V té době jsem tam již 2 roky pracoval, naposledy jako šéf domácího zpravodajství. Před natáčením si sedl ke mně do kanceláře, chvilku jsme si vyprávěli. Znali jsme se jenom tak, jako se zná novinář s politikem, nebyli jsme žádní důvěrní přátelé. Zničehonic mi prezident navrhl, jestli bych mu nechtěl dělat mluvčího, mediálního poradce. Přiznám se, že jsem takovou nabídku nečekal, nikdo mi nic takového neavizoval a přiznám se, že jsem zůstal několik vteřin úplně tuhý a překvapený. Vzpamatoval jsem se velice rychle, a aniž bych nad tím přemýšlel, aniž bych si dokázal uvědomit, co všechno mě čeká v těch příštích letech, tak jsem řekl ano. Ale pochopitelně, že tak jednoduché to nebylo, protože prezident dobře věděl, s kým vstupuje do kontaktu. Prezident věděl docela přesně z mých reportáží a komentářů, jaké mám názory, postoje. Takže postoje a názorové souznění nás jaksi svedlo do osudového propojení na téměř 11 let.

Nechal jste slibně rozjeté novinářské kariéry v televizi, mohl jste za pár let skončit třeba jako ředitel televize. Nikdy jste za těch 11 let nelitoval svého rozhodnutí?

Lhal bych, kdybych řekl, že jsem toho nikdy nelitoval. Je to asi tak, jako kdybyste se zeptal letitých manželů, jestli je někdy nenapadlo, že by jim bylo líp bez sebe. Samozřejmě, že mě to několikrát napadlo. Byla období plná stresů, byla období, kdy se nade mnou stahovala mračna, třeba z politických důvodů, byly různé krizové situace, byla období velmi těžká, obtížné práce, kdy jsem byl na pokraji vyčerpání, protože to byla práce 24 hodin denně a nikdo se neptal, jestli jsem se vyspal a jestli náhodou mi není špatně, jak se cítím. Musel jsem pracovat pořád naplno, na nejvyšší kvalitativní úrovni. Takže několikrát mě to napadlo, ale byly to vždy ty, řekněme, lehké bouřky v duši, které zase pominuly a nikdy to nebylo na pokraji vážného rozhodnutí odejít, to ne. A jsem rád, že jsem to vydržel.

Jak jste řekl, ta práce se neskládala pouze z nějakých rutinních výkonů. Takže možná v tom proudu času byste mohl vypíchnout nějaký nejsilnější citový zážitek nebo největší trapas?

Být mluvčí prezidenta, nebo vůbec mluvčí jakéhokoli politika, je nesmírně rizikový job. Je to práce neustále na hranici úspěchu či neúspěchu, stačí jedno jediné slovo, jeden jediný posunutý význam a mluvčí se propadá do propadliště dějin. Jimmy Carter měl poradce, který definoval mluvčího a vůbec prezidentské asistenty jako palivo, na kterém ten politik jede nahoru jako raketa. Ti všichni postupně odpadávají jako vyhořelé stupně a politik jede pořád dál a nahoru. Vždy jsem s tím počítal, že se může stát cokoli, že se mohu dopustit chyby a taky jsem se jich několikrát dopustil. Když už je to promlčeno, připomenu jednu historiku. Byli jsme na státní návštěvě Turecka a po skončeném jednání jsem dával brífink tureckým novinářům. Padla tam otázka, jestli by prezident Havel byl pro konfederaci nebo federaci na Kypru. Šlo o kyperskou otázku, tehdy velmi mezinárodně citlivou. A já jsem si asi dost důkladně nepročetl ty stohy papírů, to byly vždycky několikasetstránkové podklady, které jsem musel prostudovat do všech detailů, a tak jsem s naprostou bezelstností řekl – no, konfederace, proč ne, je to volnější spojení, a při tom současném rozkladu vztahů, jaké tam jsou, tak asi by to bylo dobré řešení. A to jsem netušil, co jsem rozpoutal. Během dvou hodin následovala demarše tureckého ministra zahraničí českému ministru zahraničí, za další hodinu mi telefonovala naše velvyslankyně na Kypru, která se dramaticky dotazovala, jestli se tak zásadně změnila česká zahraniční politika vůči Řecku, Turecku a Kypru a že to případně může hrozit eskalováním konfliktu. My všichni jsme věděli, že tam proti sobě stály válečné lodě a že si sem tam vzájemně sestřelili nějaké to letadlo. A v tu chvíli mi začala stydnout krev v žilách a uvědomil jsem si, že jsem vlítl do mezinárodního konfliktu naprosto nevědomky, jenom nešťastnou formulací. Potom se to muselo žehlit, že to byl jen drobný úlet pana mluvčího. Když jsme se vrátili do Prahy, tak jsem nejprve musel jít na kyperskou ambasádu a tam jsem musel při společenské večeři s panem velvyslancem žehlit celou tu aférku. Byl velice milý, nakonec jsme se spřátelili a stýkali jsme se pak ještě několikrát, ale vzpomínám na to jako na dramatickou historku, které mě mohla stát místo. Ale hlavně mi šlo o to, abych prospíval zemi a prezidentovi, ne abych způsoboval takové diplomatické zápletky.

Vy jste se účastnil mnoha choulostivých jednání politiků, dobře jste rozuměl politickému zákulisí, jejich chování a uvažování a určitě jste mnohokrát zjistil, že nejen vy, ale i další mluvčí nebo aparát politiků jsou značně obratnější a oplývají větším množstvím vědomostí než někteří politici. Neměl jste nikdy pokušení jít do politiky sám za sebe?

Ne, mě to nikdy nelákalo. Když jsem po 11 letech skončil na Pražském hradě, tak jsem byl tak rád, že odcházím z toho vyčerpávajícího světa nesmírné odpovědnosti, že by mě ani nenapadlo se do něho vrátit. Byl jsem rád, že konečně mohu dělat něco podle sebe, že si mohu zařídit život tak, jak chci já sám a nebýt vlečen jen úřednickými povinnostmi. Zkrátka po 11 letech pobytu na špičce politiky, i když bez té odpovědnosti, jsem zjistil, že to není šálek mého čaje a že bych nechtěl prožít zbytek svého života v tomto kolotoči. Jsem rád, že jsem v politice zažil tu dobu největšího entusiasmu a oddané službě společnosti, a proto mám na ni dobré vzpomínky a rozhodně si o ní nemyslím nic tak špatného jako veřejnost, když sleduje současnou politiku.

Po odchodu z politiky jste se hodně věnoval – a vlastně se věnujete i dnes – vzdělávání v oblasti mediálního chování. Myslíte si, že naši politici vystupují vůči médiím dostatečně korektně nebo politicky chytře? Jaká je podle vašeho názoru obecná úroveň politiků v oblasti mediálního vystupování?

Domnívám se, že četné chyby politiků pramení z nedostatku mediální vzdělanosti. Mnozí si vůbec neuvědomují, jaká je role médií v současném světě. Celá planeta je dnes opředena virtuální sítí médií a neunikne z ní nikdo. Jestli se CNN rozhodne, že bude mluvit s konkrétním Indiánem z Amazonského pralesa, tak ten chlap bude zítra v televizi. Politici si neuvědomují, že média nejsou svět, do kterého vejdou a zase mohou vystoupit, To už jsem učil prezidenta Havla, že je prezidentem celých 24 hodin a že je neustále pod dozorem médií, i když jde v neděli na houby nebo sedí někde ve své kanceláři a píše. Je neustále předmětem zájmu médií. Mnozí politikové s tím neumějí pracovat, neumějí komunikovat s veřejností. Když se podíváme na některé konkrétní příklady tak zjistíme, že Mirek Topolánek se většinou objevuje v televizi s nasupeným výrazem. Já ho chápu, protože je naštvaný na ty novináře, kteří stojí před ním, ale ty divák v televizi nevidí. Neuvědomuje si, že hovoří s nimi, ale s námi všemi, se svými voliči, že hovoří s lidmi, kteří by ho rádi viděli příjemného, sympatického, třeba protože podporují jeho politický proud. On ale nedokáže ovládnout své emoce a v tom vzteku na konkrétní novináře, kteří mu kladou nepříjemné otázky nebo se šťourají v jeho soukromí, tak komunikuje s veřejností naprosto nesympaticky, odměřeně nebo úsečně. Dokonce se pak dopouští takových excesů, že zavdává novinám důvod k výsměchu. Politikové si neuvědomují, že skrze média mají jedinou možnost, jak oslovit veřejnost. Dnes už to není, jak to bylo v roce 594. př.n.l., kdy Solón vystoupil na Agoru a přednesl svým spoluobčanům, co skvělého ho napadlo a jak změní život občanů v Aténách. Dnes politik prostě musí využívat médií, jiného nástroje není. Žel, většina z nich se nerada vzdělává v této oblasti. Všimněte si, jak v nedělních televizních debatách hovoří dlouze, rozvláčně, nezajímavě, jak schválně mlží, aby neřekli nic. Divák to vypíná nebo si po deseti minutách jde uvařit kafe – nebude přece poslouchat mlácení prázdné slámy. Já učím politiky mediální komunikaci, učím je vystupovat na veřejnosti, připravuji je třeba na ony nedělní debaty a neustále jim vtloukám do hlavy: buďte zajímaví! Hned v první větě překvapte diváka tím nejzajímavějším. To potom bude sedět jako přibitý a naslouchat dál. Neříkejte ta nekonečná souvětí o dvanácti větách, neužívejte slov, která normální spotřebitel-divák u televize nikdy neslyšel a nikdy jim nebude rozumět. Neříkejte „zásada subsidiarity a konsensus“, ale mluvte česky s tím člověkem, na kterého se obracíte. Buďte otevření, jedině tím si získáte přízeň veřejnosti. V tom je třeba skvělým vzorem Karel Schwarzenberg, člověk, který je nesmírně zajímavý tím, že není poznamenán naším politickým „ptydepe“. Pobyt v politice ho nestačil zkazit a nenaučil se mlžit. Něříká fráze typu „umím si představit“, místo jasného sdělení co chce a co nechce. Karel Schwarzenberg se vyjadřuje jasně, zřetelně, má to šťávu. Když řekne „já ty svoje magory znám“ – a má na mysli rakouské odpůrce Temelína, tak samozřejmě je to druhý den titulek v novinách a všichni se o něm baví. Kdežto takhle si někdy vyslechnete nedělní debatu, kdy proti sobě sedí dva politici a fakticky si nevzpomenete na jednu jedinou myšlenku, která tam zazněla.

Vy jste pracoval na Hradě jako ředitel tiskového odboru, nikoli jako šéf protokolu. A přesto se dnes živíte tím, že učíte lidi, jak se mají chovat. Dříve se říkávalo – učíte je slušným způsobům, vybranému chování. Jak jste k tomu přišel? Proč najednou děláte to, co je většinou pracovním popisem protokolářů?

To je zajímavá otázka: spousta lidí se dnes domnívá, že já jsem byl šéfem protokolu a učil jsem prezidenta vybranému chování. Ale moje role na Hradě byla zcela jiná. Ukazuje to, že ke každé práci v životě člověk musí mít jakési predispozice, nadání nebo nějaké genetické nebo rodinnou výchovou vypěstované vlohy. A potom, když ho život přivede do odpovídající situace, tak to najednou cinkne a jeho predispozice se začne rozvíjet tak nekontrolovatelně, že ho to svede na úplně jinou cestu. Pocházím z rodiny, kde jsme stolovali v jídelně, každý večer jsme se sešli ke společné večeři, byli jsme slušně oblečeni. Já jsem nikdy nemohl přiběhnout tak, jak jsem si hrál venku a rovnou si sednout ke stolu. Měli jsme pod ubrusem molton a vždycky, když si tatínek v sobotu ráno šel koupit noviny, tak si vzal na sebe oblek, nasadil klobouk a šel. Když se vrátil domů, sundal si sako, kravatu, sedl si do křesla a noviny si obřadně přečetl. Byl jsem puberťák a tento životní styl jsem nevyznával, a přesto jsem ho podvědomě absorboval a někde uložil. Dnes zdůrazňuji, že s výchovou k etiketě se musí začít už v dětství. Protože nejsilnějším nástrojem výchovy je nápodoba. I když se dítě chová tak, že nad ním rodiče lámou hůl, tak se rodičovské vzory v jeho podvědomí usazují a jednou vykvetou. Na Hradě jsem měl spoustu příležitostí ke zdokonalování svých znalostí etikety. Nespočetněkrát jsem se účastnil obědů a večeří s britskou královnou a americkými prezidenty. Asi v 60 zemích světa se nám dostalo přijetí na nejvyšší protokolární úrovni. Postupně jsem začal zjišťovat, že mě to zajímá: jak se servíruje, jak se správně užívá ten či onen příbor, jak vypadá aranžmá té či oné večeře v Singapuru a jak zase na Velikonočních ostrovech, a čím se liší taková večeře v Kanadě. Ukládalo se mi to do hlavy, aniž jsem tušil, že jednou se tím budu živit. Po odchodu z Hradu, když jsem najednou měl čas a svůj denní režim si mohl řídit podle sebe a ne podle prezidentova minutovníku, tak jsem si při různých příležitostech, na recepcích nebo banketech začal všímat, jak jsou lidé bezradní. Teprve tehdy mě to udeřilo do čí. Všímal jsem si, jak jsou někteří nevhodně oblečení, jak si muži neumíí uvázat správně uzel na kravatě, jak neumí manipulovat s přikládacím příborem u rautového stolu a dělají tam ostudu, protože se jim to zřítí na tác, s rachotem tam na sebe upozorní, jak lidé špatně stolují, jak nedokáží sladit doplňky oblečení. A tak mě napadlo, že bychom s mými kolegy Ivem Mathém, Petrem Studenovským a dalšími mohli natočit televizní seriál. Česká televize to ráda vzala, a tím nastartovala, řekněme, ta moje kariéra člověka, který se zabývá etiketou. Potom už následovaly jenom knihy, už vyšla čtvrtá, jsem patronem hry pro děti „Nešťourej se v nose!“, která učí už děti předškolního věku slušnému chování a už v tom lítám tak, že mi to už asi nikdo neodpáře.

Nezdá se vám, že doba celkově nepřeje ritualizaci chování, že lidé se začínají chovat docela uvolněně, jak se jim líbí a že to jde i do horních pater, I ta předchozí pravidla vznikla nějakou petrifikací nebo kanonizací chování společensky výše postavených vrstev. Není na čase petrifikovat i nějaký moderní způsob chování, který by byl v rozporu s těmi staršími, zažitými?

Ano, to je přesně to, o co já se snažím. Je to asi jako s jazykem. Jazykovědci neurčují lidem, jak mají mluvit, jazykovědci sledují, popisují normu a tu vtělují do pravidel, a tím je vlastně jakoby petrifikují nebo vytvářejí jakousi pružnou stabilitu tím, že konzervují stav, který se sice dál bude vyvíjet, ale tím, že existuje nějaká kodifikace, tak se přece jen neutrhne úplně a drží se trochu zpátky. Já se pokouším ve svých dílech dělat totéž. To znamená, že já popisuji stav, jaký je. Pochopitelně, že je jiný než za Gutha-Jarkovského, on je legenda a legendy patří do historie. Za něj bylo jiné postavení ženy, neexistovala vrstva dnešního typu podnikatelů a manažerů, tehdejší velkouzenáři a velkopekaři byli jiní lidé, než dnešní mladí manažeři, kteří pracují v počítačovém průmyslu a mají kontakty s Evropou. Je pravda, že dnešní svět směřujeme k větší ležérnosti, už nenosíme fraky, dlouhé róby, už nesmekáme klobouky, protože žádné nemáme, ale má to své hranice, meze a já se za ně snažím bojovat. Dneska se všichni například domnívají, že je to v pořádku, když puberťák v baseballové čepici sedí v restauraci a jí. Denně mi píší třeba učitelé, jestli mají dovolit žákům tu čepici nosit i v budově a ve třídě, že ta patří jakoby k jejich úboru. No tak jim vysvětluji, že ne, že muž smeká jakoukoli pokrývku hlavy, včetně baseballové čepice, proč by měla být výjimkou a že něco jiného je třeba součást kostýmu u extravagantního umělce. Michael Jackson kdysi přijel na Hrad za prezidentem Havlem a měl na hlavě klobouk. Ještě měl takovou roušku přes obličej, tu si potom v pracovně sundal, ale klobouk si na hlavě nechal, protože je součástí jeho úboru. Tak jako když Jiří Korn přijde na recepci a má na hlavě rádiovku a sukni a kolečkové brusle. Jistě, tem to přiznáme, ale my normální smrtelníci budeme respektovat pravidla, která se snažím do té veřejnosti neustále šířit a osvětou s nimi seznamovat co nejširší kruhy.

Tím, že to veřejnost ráda čte a že si to kupuje, naznačuje, že to je věc, která ji zřejmě schází.

Máte neuvěřitelně široký okruh známých. Nemáte pocit úzkosti z potřeby stýkat se takovým množstvím lidí? Neděláte si užší okruh kamarádů, než jenom známých?

To určitě. Po letech v televizi, na Hradě a teď v tom společenském životě já se pohybuji mezi takovou spoustou lidí, že nemohu pojmout všechny lidi na stejné úrovni do svého světa, takže mám úzkou skupinku svých nejvěrnějších, nejvybranějších přátel, se kterými třeba jezdíme na kola, na dovolenou, se kterou se periodicky stýkáme, chodíme si občas sednout na večeři, apod. A pak v dalších vlnách mám další okruhy různě propojených přátel, kamarádů a nakonec i známých. Moje práce nabobtnává do takového rozměru, že volného času sám pro sebe mám strašně málo. A jestliže přátele neustále musíte odmítat, že nemáte čas s nimi chodit na pivo každou neděli, tak ta přátelství chřadnou, lidé si myslí, že začínáte být nadutý, že na ně nemáte čas. O spoustu přátel jsem přišel tím, že jsem neměl dostatek prostoru k tomu, abych to přátelství mohl kultivovat nebo se mu věnovat.

Firemní časopis PFIZER

14.11.2010 * 21:49

· Jste na umření když máte rýmu ?

Říká se, že když muž spí, tak přemýšlí, a když má rýmu, tak umírá. Nezažil jsem horší nemoc, než je rýma. Jsem zcela hendikepovaný, nemohu mluvit, mám červený opuchlý nos, huhlám, smrkám a kýchám, prostě jsem společensky znemožněný – což je pro člověka, který se zabývá etiketou, ten nejhorší trest. U mne navíc rýma netrvá týden, jako u ostatních smrtelníků, ale tři týdny. A o to víc mě rozčílí, když moje žena má za tři dny po rýmě!

· Věříte na babské lektvary a zaříkávadla ?

Kdepak, jsem racionální typ, musím mít všechno podloženo na vědeckém základě, léky musejí mít chemický vzorec a patřičnou intenzitu. Kdykoli jdu do lékárny pro něco a nabídnou mi „rostlinný produkt“, zatvářím se přísně a řeknu, že právě proto jdu do lékárny, abych si koupil opravdový lék. Kozlíkům a třezalkám se jen směju.

· Co ranní rozcvička ?

Celý život se vědomě vyhýbám sportu. Asi není výchovné říkat to veřejně, ale nikdy jsem žádný sport neprovozoval, když pominu letní týdenní pobyt s kamarády na kolech nebo na vodě, ale to jsou „sporty“, u kterých se sedí, snad proto jsem je provozoval. Ranní rozcvička je něco jiného. Slouží k zapojení všech obvodů centrálního a periferního nervstva v tom složitém soustrojí, jakým je lidské tělo, a proto ji zcela nezavrhuji. Někdy se přinutím ráno cvičit, ale nevydrží mi to déle než dva tři měsíce, pak zase zlenivím. Dobře, že jste mi to připomněl, zítra zase začnu.

· Považujete zdravý životní styl za marketingový nástroj moderní doby ?

Ano, je s ním spojena taková záplava produktů a reklam na ně, že nevěřím, že stovky firem, které vydělávají na preparátech na hubnutí, proti padání vlasů a na pročištění organismu, myslí jen a jen na prospěch obyvatel zemí žijících v blahobytu.

· Znáte naše nejznámější výrobky jako je Viagra nebo Champix proti kouření ?

Právě dnes jsem se náhodou setkal s člověkem, který celý život kouřil dvě krabičky cigaret denně. Už třetí měsíc nekouří a místo toho užívá Champix. Říká, že požitek z konzumace se nedá s cigaretami srovnat, ale cenově to vychází nastejno. Ovšem pozor, přibral sedm kilo, a tak se začal pídit po lécích na zhubnutí.

Viagru znám, ostatně zná ji každý, myslím, že není populárnější lék. Kromě obezity a padání vlasů je porucha erekce noční můra všech chlapů, kteří chtějí život žít naplno.

· Styděl byste se si Viagru koupit v lékárně ?

Ano, styděl. Moje tvář je známá, a když si představím, jak mi krásná mladá magistra podává s významným úsměvem krabičku Viagry…raději bych si pro ni poslal..ale koho, manželku ne, syna, to už vůbec ne, tak asi kamaráda. Mimochodem, přiznám se, že jsem ji taky ze zvědavosti vyzkoušel a všichni jsme byli nadšeni.

· Raději bůček s hořcicí, křenem a pivo, nebo lehký italský salát s olivovým olejem a vínem ?

Nejsem český Kondelík, miluji Středomoří, víno, saláty, lehkou stravu. Jsem rád, že nabídka v českých restauracích se konečně proměnila, knedlíky mizí, bůčky taky. V módě jsou ryby, kuřata, saláty, olivové oleje, a co je moc dobře – zvyšuje se spotřeba ušlechtilých vín.

· Je podle Vás český národ s etiketou na štíru ?

Jistě, musí být, když ji pořádně čtyřicet let nepotřeboval. Ale rychle se to zlepšuje. Sleduji na mladé manažerské generaci, s jakým zájmem se učí etiketě, protože si uvědomuje, že nedostatky v etiketě často pokazí slibný byznys. Víte, různé nabídky jsou obvykle velmi podobné, čím můžete zaujmout, aby si firma vybrala právě vás? Tím, že uděláte dobrý dojem, jste dobře oblečen, umíte společensky konverzovat. Zlepšuje se oblékání, odpovídá tomu už i nabídka v obchodech, ale chybí stále umění konverzace a hlavně stolování. Při jídle poznáte na první pohled, kdo je společensky zběhlý, a kdo to jen hraje.

· Jaký styl chování byste doporučil například reprezentantovi farmaceutické firmy, který denně navštěvuje lékaře a vysvětluje mu kvalitu a přidanou hodnotu našich produktů ?

Reprezentant musí být asertivní, ale jen v duchu, rozhodně ne navenek. Musí se chovat tak, aby lékaře zaujal, aby měl lékař potřebu se s ním setkávat i v budoucnu. Proto musí být příjemný, vtipný, musí umět konverzovat, ale ne o sobě, ale o lékařových zájmech, musí být perfektně společensky oblečen, upraven, musí se umět představit, musí umět podat ruku, rozloučit se, musí vycítit, kdy už je jeho návštěva dlouhá. Je-li setkání milé, příjemné, obsahově zajímavé, reprezentant nebude mít problém se příště objednat u lékaře zase. Dokonce mu budou lékaři volat a ptát se, kdy zase přijdete?

· Je Zentiva (dříve Léčiva) česká firma ?

Myslím, že ano. Asi mě nechcete zkoušet, jak umím hledat na internetu, proto odpovídám jen podle pocitu.

Časopis Paddock Revue

14.11.2010 * 21:46

Na dostizích jsem byl dvakrát

Jsou to už více než čtyři roky, co můj přítel a někdejší kolega z televize Ladislav Špaček opustil po jedenácti letech svou prostornou kancelář (byla ještě rozlehlejší než ta, v níž úřadoval jeho tehdejší šéf Václav Havel) na Pražském hradě a začal se věnovat jiné činnosti. Ve funkci ředitele odboru tisku a komunikace Kanceláře prezidenta republiky a mluvčího hlavy státu absolvoval při nejrůznějších domácích i zahraničních událostech a setkáních na té nejvyšší úrovní de facto také celou řadu univerzit společenské etikety. Vzhledem k tomu, že byl učenlivý, navíc mu vybrané vystupování daly koneckonců do vínku už sudičky, stal se i v tomto oboru profesionálem. Pražský hrad ostatně býval působištěm i jeho prvorepublikového předchůdce v této oblasti.

Zajímalo mě proto, zda nástupce dodnes populárního Stanislava Gutha-Jarkovského zná výrok lorda Roseberyho, že dostihy jsou nejlepším tématem pro zahájení konverzace…

„Přiznám se, že tato slova neznám. Ale velice se mi líbí. Je na nich mnoho pravdy, především v Británii, a vůbec v anglofonním světě. Setkal jsem se s tím právě nejvíc na Ostrovech, v Austrálii a možná i v Kanadě, kde jsem s prezidentem také byl. Proto jsem toto téma zařadil do svého stálého „konverzačního portfolia“. Dostihy v těchto zemích skutečně byly předmětem společenské konverzace poměrně často. A mně, i když jsem v tomto ohledu bohužel naprostý laik, nezbývalo, než se toho zhostit. Pokud rozhovory probíhaly v obecnější rovině, nebyl to velký problém – hovořil jsem povšechně o tom, že u nás se dostihy konají například ve Velké Chuchli, v Lysé nad Labem, v Pardubicích. Pochopitelně jsem mluvil i o samotné Velké pardubické. Začal-li se však dotyčný zajímat o podrobnosti, nezbývalo mi nic jiného, než nenápadně převést rozhovor na téma, v němž jsem se cítil být více doma.“

Z předcházející odpovědi mě zaujalo, že Ladislav Špaček jako laik ví, že existuje závodiště v Lysé nad Labem…

„To je dané tím, že moje maminka se v Lysé nad Labem narodila. A také jedním hrůzostrašným zážitkem. Stalo se to v roce 1980. Mému synovi bylo tenkrát sedm a dceři pět. A právě tehdy jsme se na popud mojí maminky vypravili na dostihy. Maminka na zdejší závodiště jako mladá často chodila. Chtěla si zavzpomínat a svým vnoučatům ukázat koníčky. Já, ani děti, jsme do té doby na dostizích navíc nikdy nebyli. Odpoledne to bylo pěkné, všem se nám tam moc líbilo. Po skončení programu jsme se vydali zpět na nádraží do Lysé, kam jsme dopoledne přijeli z Vysočan. Když jsme spolu s dalšími návštěvníky procházeli kousek od závodiště úzkou, sotva dva metry širokou cestičkou, řekl bych přímo soutěskou, někdo vykřikl: Pozor, kůň! Otočil jsem se a viděl, že se na nás řítí velké splašené zvíře, před kterým nebylo úniku. Rychle jsem děti zvedl, přitiskl je k sobě, a abych je aspoň částečně chránil, snažil jsem se koni nastavit své tělo. Naštěstí to nebyla třeba. Ale že se nám, ani mojí mámě, a vůbec všem, kteří tam tehdy šli, vůbec nic nestalo, považuji dodnes za zázrak. Bylo to hodně traumatizující. V těch několika zlomcích sekundy mnou skrz naskrz pronikl i pach toho koně. Kdykoli se od té doby mluvilo o dostizích, vždy se mi ten okamžik, včetně onoho čichového vjemu, vybavil do nejmenších podrobností.“

Přesto nebyla první návštěva dostihů pro Ladislava Špačka tou poslední, nýbrž předposlední…

„Ve stejném roce, vlastně krátce nato, slavil můj tatínek sedmdesátiny. Ač byl rodák z Prahy, žil tehdy už dlouho dobu v Ostravě. S maminkou však za námi do Prahy poměrně často jezdili. Anebo my k nim. Tehdy přijel jubileum slavit k nám. A v rámci toho projevil přání jít se podívat na dostihy do Chuchle. On byl v mládí, soudím tak podle dobových fotografií, typický prvorepublikový džentlmen, na dostihy však nechodil a teď si to chtěl vynahradit. Docela jsem zrozpačitěl, protože horor z Lysé byl ještě velmi živý. Nakonec jsme však do Chuchle šli, nemohl jsem mu to přece odepřít. Tentokrát ovšem k žádnému hrůzostrašnému zážitku nedošlo. Naopak. Bylo to báječné odpoledne. Překvapilo mě velké množství lidí, ale hlavně velmi zajímavá atmosféra. Neustále se něco dělo, jeden dostih střídal druhý, diváci, i když někteří možná až trochu agresivně, ohromně fandili. Až po chvíli jsem pochopil, že šlo o ty, kteří na tom byli hmotně zainteresováni, protože měli vsazeno…“

Od té doby Ladislav Špaček na dostizích nebyl. Nebyla příležitost. Vlastně byla. V Chuchli se i za Václava Havla, tak jako dříve, za T. G. Masaryka, a teď, za Václava Klause, běhala Cena prezidenta.

„Ano, ano, vzpomínám si. A vím, že ty sám jsi naši návštěvu, vedle oficiálního pozvání dostihových činovníků, ještě přese mne podporoval. Jednou už to vypadalo, že opravdu přijdeme, ale na poslední chvíli z toho z nějakého závažného důvodu sešlo. Škoda, mohl jsem být na dostizích potřetí. A jak se říká – do třetice všeho dobrého. Snad to ještě někdy vyjde.“

Snad ano. Na závěr našeho povídání jsem Ladislavu Špačkovi řekl, že to sice nevím určitě, ale že si myslím, že pan dr. Guth-Jarkovský na dostihy určitě také občas chodil…

Petr Feldstein

Ostravský deník

14.11.2010 * 21:42
  1. Pocházíte z Ostravy. Jaké jsou Vaše vzpomínky na toto město?

V Ostravě jsem prožil své mládí, a proto všechny vzpomínky mám zabarveny radostmi mladého věku – první lásky, opojná šedesátá léta, rok 68, kdy jsem byl předsedou fakultní studentské organizace, která oponovala normalizačnímu režimu, ale i chmurná sedmdesátá léta, výslechy na StB… Ale člověk vždy vzpomíná především na to dobré, a proto mám na Ostravu ty nejlepší vzpomínky.

  1. Kdy jste z Ostravy odešel a proč?

Moji rodiče pocházeli z Prahy, bydleli na rohu Václaváku a Krakovské ulice, nikdy jsem nepřestal Prahu považovat za svůj skutečný domov. Jezdil jsem na prázdniny k babičce do Lysé nad Labem, kousek od Prahy, v Praze jsem byl mnohokrát do roka, a jakmile se mi naskytla příležitost, „vrátil“ jsem se do Prahy, tu jsem považoval vždycky za svůj domov.

  1. Jezdíváte z nějakého důvodu do Ostravy ještě dnes? Pokud ano, jak často?

Jezdím do Ostravy málokdy, jen za prací, když tam mám přednášky pro firmy nebo úřady. Možná tak pětkrát do roka. Jsem potěšen, když sleduji, jak se Ostrava mění, je živější, krásnější, výstavnější, mám z toho radost.

  1. Jste odborníkem na komunikaci a etiketu, vydal jste na toto téma také dvě knihy. Před časem jste řekl, že v umění prezentace a veřejného vystupování jsme na tom mizerně. Myslíte si, že jsme už udělali v tomto směru nějaký pokrok nebo je to pořád stejně špatné?

Prezentační schopnosti manažerů, studentů a veřejných činitelů je stále ve srovnání se světem nevalná. Chybu vidím už ve školní výuce, protože nevede žáky a studenty k systematickému nácviku mluvních projevů na veřejnosti. Když pracuji pro manažery ze západní Evropy nebo Ameriky, nemají problém veřejně vyjádřit svůj názor, naši lidé se stále ostýchají a neradi se veřejně projevují. Když mám před sebou smíšené publikum, na otázku se hlásí jako o překot všichni účastníci z evropských zemí, zatímco Češi se drží stranou a doufají, že je nikdo nevyvolá.

  1. Řekl jste, že nejlépe si čeští manažeři vedou v oblékání, že ženy se „začínají oblékat s vkusem“. Myslím však, že ve srovnání třeba s Američankami nebo i jinými je vkus českých žen na poměrně vysoké úrovni. Nebo ne?

Ano, české ženy mají vkus a umějí se oblékat tak, aby uspěly při obchodním jednání nebo při prezentaci svého projektu. Ve všech větších městech už najdete obchody světových značek, protože si tady už našly klientelu, která je živí. To je důkazem toho, že manažerky už dokážou odhadnout žánr situace a podle toho se vhodně oblékat. Pracuji pro mnoho špičkových firem a vidím proměny k lepšímu ve všech regionech, nejen v Praze.

  1. Jarek Nohavica o Ostravsku zpívá, že jsme „region razovity“. Myslíte si, že má pravdu?

Má pravdu, v mnohém je Ostravsko specifický region. Mnozí mu nerozumí, jeho tradice a historie je specifická. Ostravsko po objevu uhlí a založení železáren bylo navýsost průmyslovou aglomerací, kam se stěhovali lidé ze všech koutů habsburské monarchie a posléze Československa jen za prací. Vznikla zde nesourodá komunita „pracujících“, kterou nespojovala společná historie, tradice a kulturní dědictví, ale jen práce. Tomu odpovídal i styl života, trávení volného času, různorodost obyvatelstva. S tím se potýká Ostravsko dodnes, a proto kdo chce lidem v tomto kraji porozumět, měl by o něm vědět něco víc.

  1. Dovolte mi jednu osobnější otázku. Přes deset let jste byl mluvčím prezidenta a na dovolenou jste většinou neměl vůbec čas. Jak jste ji prožil letos?

Ani po odchodu z Hradu nemám víc času na sebe, jakkoli jsem si myslel, že to bude lepší. Mám spoustu závazků, přednášky, natáčení rozhlasu, televize, veřejná vystoupení, šířím osvětu v oblasti etikety a nehledím na volný čas. Přesto jsem si letos našel dva týdny dovolené, první jsem strávil v Andalusii, jižním Španělsku, druhý na kolech s kamarády v Třeboni a okolí. To je pro mě ta největší relaxace.

Ona Dnes (MFD) Portrét

14.11.2010 * 21:38
VIZITKANarodil se 17. srpna 1949 v Ostravě. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě, pak Filozofickou fakultu UK v Praze, obor čeština-dějepis. Učil na FF UK historický vývoj českého jazyka, po revoluci nastoupil do Československé televize jako šéf domácího zpravodajství, od r. 1992 strávil jedenáct let na Pražském hradě jako mluvčí prezidenta Václava Havla. Od odchodu z Hradu se věnuje etiketě, natočil televizní seriál, napsal pět knih, pořádá přednášky pro manažery, natáčí pro rádia a televize. Syn Radim je filmový režisér, dcera Daria filmovou produkční.Stal se novodobým Guthem-Jarkovským, uznávaným znalcem a popularizátorem etikety, ví si rady v každé situaci, i když ani jemu se občas nevyhne faux pas. V těchto dnech mu vychází Malá kniha etikety pro celou rodinu.Můj poslední úlovekSe mnou je to těžké, nesportuji, nelovím ryby ani ženy, nemám na to čas. Po nocích píšu knihy a ta poslední mě těší; je malá, přehledná, je pro celou rodinu. Do konce roku jich vyjde celkem pět, o stolování, pro všední den, pro manažery apod.Kdy a proč jsem se naposledy nahlas smál:Při nedělním pořadu Otázky Václava Moravce. Směju se při něm pravidelně, na rozdíl od ostatních, kteří se rozčilují. Znám svět politiky podrobně i zezadu, a tak mě mohou výroky politiků jen rozveselit.Kdy a jsem naposledy vyznal lásku:Poprvé ve druhé třídě. Naposled před pár dny. Jsem romantik, ti vyznávají lásku prakticky stále. Vyznávat lásku znamená dělat druhému člověku (tedy ženě) radost, to je moje krédo, proto ani s vyznáním lásky nešetřím. Ženy to rády slyší, tak proč ne?

Kdy jsem naposledy překonal strach:

Nevyhledávám situace, kdy bych se bál. Připadá mi nesmyslné platit si za to, abych se třásl hrůzou, stejně jako chodit dobrovolně někam, kde budu prožívat stres a hrůzu, proto nechodím na horory ani do sklepa. Jo, porušil jsem to, když jsem v Karibiku vylezl do koruny šedesátimetrového stromu a po visutých lávkách jsem procházel korunami stromů, prý abych slyšel ptactvo. Neslyšel jsem nic, modlil jsem se, abych to přežil.

Kdy jsem se naposledy pro něco nadchl:

Nadchnu se rád a rychle pro cokoliv ušlechtilého, proto třeba sponzoruji už druhé adoptivní dítě v Indii. Nenadchnu se pro volební sliby, o těch si myslím své, nezajímají mě nabídky, jak zbohatnout, tyhle pitomosti ani nečtu.

Kdy a proč jsem naposledy plakal:

Nerozpláčou mě životní situace, to jednám obvykle mužně, ale jako kupodivu mě dojímají romantické filmy, třeba při Pretty Woman pláču spolehlivě v pětatřicáté minutě.

Kdy a co jsem naposledy záviděl:

Tak to si nevybavím, nezávidím nikomu a nic. Každý je tvůrcem svého osudu, věřím ve schopnosti a vůli člověka. Závidět znamená přiznat, že já bych neuměl to, co ten druhý. To by mě jen povzbudilo k vyššímu výkonu, abych to dokázal taky. Některé věci ovšem nedokážu, asi nikdy nebudu vypadat jako Richard Gere, pak to vzdávám hned a bez závisti. Richardovi to přeju.

Kdy a proč jsem se naposledy vytočil:

Dnes ráno při čtení novin. Co jsou schopny napsat, aby si je někdo koupil!

Jak jsem naposledy vyhrál:

Jednou jsem přišel trochu pozdě na ples a kamarádka Iva Hüttnerová mi ze soucitu dala dva ze svých několika lístků do tomboly. Ona nevyhrála nic, já jsem vyhrál hodinky. Dal jsem jí je. Takové jsou moje životní výhry.

Kdy jsem si naposled sáhl na dno:

Včera večer. Myslím na dno vinné číše, jinak si na dno nesahám. Kdepak vysilující aktivity! Hospodařím rozumně se svými silami, vyhýbám se sportu a stresům. Jediné dno, které znám, je sklenice červeného.

Kdy a proč jsem naposledy nadával:

Nepřistihnete mě, že bych nadával. Sebeovládání je součástí mého životního postoje. Když mě něco vytočí, zmlknu nebo vyšlu pohrdavý pohled, to je můj výraz nejvyššího rozhořčení. Někdy dokonce pozvednu významně obočí jako pan prezident Klaus.

Kdy a co jsem si koupil jen tak pro radost:

To se mi občas stane. Naposledy jsem si koupil ve Vídni drahou kravatu, ačkoliv jsem ji vůbec nepotřeboval, mám jich dost. To už patří ke konzumnímu věku, že si člověk kupuje hlouposti pro radost, ne z potřeby.

Kdy jsem měl v poslední době největší radost

Když jsem na premiéře filmu Pouta, který natočil můj syn Radim, sledoval reakce diváků. Byli nadšeni, stejně jako já. Ten film je skvělý, bylo to pro mne velké zadostiučinění, protože se synem jsem si zažil víc starostí než radostí.
Kdy mi bylo naposledy opravdu smutno

Před pár měsíci, když jsem cestoval po Zanzibaru, malém ostrově rovníkové Afriky, a viděl bídu kolem sebe. Všichni „chudí“ Evropané by se měli jet podívat, jak vypadá opravdová bída, v hliněných chatrčích, bez auta před domem a bez televize v obýváku.

Co – kdo – mě naposledy nejvíc rozčílil

Seděl jsem v sále velké televizní show, všichni muži v tmavých oblecích, a vedle mě si chlapík sundal sako a seděl v košili. Říká mi, to je horko, já na to, co se dá dělat, ženské zase musejí mít punčochy, měl byste to vydržet, ne? Dával najevo, že jeho osobní pohodlí je mu nade vše. Dvakrát jsem mu naznačil, že chlapi by měli vydržet větší zátěž než sako v divadle, ale s ním to nehnulo. Tak jsem to vzdal. No, měl jsem zavolat policii? Asi by stejně nepřijeli.
Nad čím mi kdy zůstal naposledy rozum stát

Šokovalo mě drama Mikve ve Stavovském divadle. Velká síla. Ukazuje, k jakému zotročení může vést ortodoxní náboženství u jinak vzdělaných lidí. Opět jsem se přesvědčil, jak je pro svobodu člověka důležité upřednostňovat rozum před vírou.
Kdy jsi koho naposledy pochválil a proč

Chválím denně, kohokoli kolem sebe a nepřetržitě. Potřeba uznání patří mezi základní lidské potřeby, je součástí pocitu důstojnosti, který potřebuje každý, ať dělá cokoliv. Revoluce, která vedla k pádu komunismu ve východní Evropě, nevzešla z bídy a utrpení (jídlo přece bylo, dvakrát ročně i banány), ale z nedostatku pocitu důstojnosti a svobody.

Ona Dnes (MFD) fejeton1

14.11.2010 * 21:34

Proč muži neradi nakupují oblečení?

Muži vůbec neradi nakupují, nejen oblečení. Tedy ne, že by nechodili do obchodů, občas si musejí pořídit láhev whisky nebo golfovou hůl, to je samozřejmé, ale muž míří do obchodu podobně jako lovec. Jde tam vykonat jeden konkrétní úkol: koupit láhev whisky. Přichází, vezme si láhev, zaplatí a během tří minut odchází. Úkol byl splněn. Vůbec ho nenapadne, aby si prohlížel další potravinářské produkty, přišel přece koupit láhev whisky. Žena, sběračka, které oči neustále těkají při vyhledávání nových podnětů, přichází do obchodu s nejasnou zvědavostí, zda by tam nebylo něco ke koupi. Obvykle je. Žena nechodí do obchodu koupit to či ono, ale vyhledává tam vzrušující zážitky. Přehrabuje se věcmi, prohlíží si je, někdy kvůli dennímu světlu vybíhá s kusem textilu i na ulici, přikládá si svršky k tělu, ale nejvíc ji baví vzít si pět kousků do kabinky a zkoušet si je. Atraktivitu nákupu zvyšuje přítomnost kamarádek. Společně sdílejí poznatky o jednotlivých kouscích ošacení, živě debatují o sámku na prsou, říkají si, která další kamarádka tu věc má a jak je s ní spokojena. Muži nenakupují ve dvou ani ve větších skupinách jako ženy. (Ostatně princip je stejný jako při odchodu na toaletu: Žena vstává, oznamuje, kam jde, načež ostatní kamarádky se hlásí, že jdou s ní. To by u mužů vyvolalo sérii podezření. „Jdu na záchod, nešel bys, Karle, se mnou?“) Proč je pro muže, nakupujícího samotáře, obchod s oděvy noční můrou? Většina oblečení se totiž nedá koupit tak jako láhev whisky; kalhoty se musejí vyzkoušet, navíc jich tam mají nepoměrně více, než je druhů Tullamore Dew.

Nový čas

14.11.2010 * 21:32
  1. Pre koho je predovšetkým určená kniha NOVÁ VEĽKÁ KNIHA ETIKETY?

Je určena nejširšímu okruhu zájemců. Psal jsem ji pro manažery, studenty, rodiče, pro úředníky veřejné správy, soukromé zájemce o etiketu, tedy pro všechny, kdo si uvědomují, že bez znalosti pravidel společenského chování se už dnes neobejdeme v profesním životě, ale i ve společenském a osobním životě. Žijeme mezi lidmi a etiketa určuje pravidla, jak se k sobě vzájemně chovat. Vlastně obrušuje hrany, o které bychom se ve vzájemném styku zraňovali. Kažný z nás má jiné zájmy, potřeby, motivace. Proto se vytvořila během staletí pravidla, jak se vyhýbat střetům s ostatními, jak kultivovat naše vzájemné kontakty. Většinou nikdo nepochybuje, že je dobré vědět, které auto na křižovatce pojede jako první, které jako druhé a třetí. Když se potkají dva páry, je praktické vědět, kdo podává ruku jako první, kdo jako druhý. Nejde o šrámy na autech, ale o nepříjemný pocit z trapasu, který nám pak nedá usnout.

  1. Máte odozvy, že ju číta široká verejnosť, a nielen tí ktorí potrebujú pri svojej práci znalosti z etikety?

Etiketu dnes potřebují prakticky všichni. Nenajdete člověka, který by nebyl na promoci svého synovce, v divadle nebo přinejmenším na firemním večírku. A to jsou situace, kdy musí každý přemýšlet: Jaký oblek si mám vzít? Musím mít punčochy? Co šaty, dlouhé, nebo krátké? Budu umět představit svoji partnerku, až potkám šéfa s chotí? Jistě, některá pravidla potřebují někteří víc, jiní míň. Manažer automobilky, který jezdí do Londýna na bankety, potřebuje znát pravidla pro „fine dining“. Ale i člověk, který neabsolvoval žádná školení nebo nečetl žádnou knihu, by měl uvolnit místo v tramvaji starší ženě. Jiří Guth-Jarkovský, klasik etikety prvorepublikového Československa, píše: „Slušnost je člověku vrozená, zdvořilosti se musíme učit.“ Se slušností se člověk rodí díky příslušností k určitému kulturnímu okruhu, společenské vrstvě a výchově v raném věku. Vyprávěl mi jeden známý, jak si jako malý chlapec vyrazil se svým dědečkem, malířem pokojů, do cukrárny. Cpal se právě dortem, když k jejich stolu přistoupila dědečkova známá. Dědeček vyskočil, a než se vnuk vzpamatoval, dostal pohlavek, až mu zajiskřilo v hlavě. Od té doby si pamatuje, že při příchodu ženy muž vždycky povstane.

  1. Bola vám galantnosť blízka odmalička? Čo vám rodičia vštepovali pri výchove? Ako ste sa správali k spolužiačkam v škole?

Můj otec byl zdvořilý, jemný gentleman. Do práce nosil oblek s kravatou, a když si šel v sobotu koupit noviny, oblékl si sako. Když se vrátil, sako si sundal a četl si noviny. Večeřeli jsme společně u kulatého stolu, pod ubrusem jsme měli molton (plstěná podložka, která tlumí údery sklenic a příborů), denně jsem si musel čistit boty. To formovalo můj vztah k etiketě. Byl jsem (a dodnes jsem) galantní, pozorný a empatický. Nedávno mi na srazu po mnoha letech z gymnázia připomněla jedna spolužačka historku, na kterou jsem dávno zapomněl. Odpadla nám hodina, a tak jsme si šli sednout do parku. Bavili jsme se, když najednou mé spolužačce zanechal letící ptáček bílou stopu na rameni. Přiskočil jsem a okamžitě jsem jí to setřel. A ona se zeptala: „A co teď budeš dělat s tím kapesníkem?“ „Vyhodím ho, správný gentleman vždycky nosí dva“, odpověděl jsem a vytáhl z druhé kapsy další kapesník. A to mi zůstalo dodnes, nosím s sebou vžycky dva kapesníky. Co kdyby žena potřebovala pomoct?

  1. Na čo ste dbali pri výchove svojich detí Vy? Padli Vaše snaženia na úrodnú pôdu? Aký máte s deťmi vzťah?

Nu, to je moje slabá stránka, v Čechách máme přísloví „kovářova kobyla chodí bosa“. Můj syn, když se dostal do puberty, se choval nemožně, chodil pozdě domů, pil pivo v nezřízeném nnožství, začal kouřit. A to mu bylo šestnáct a půl. Při jedné ranní pravidelné dramatické výměně názorů jsem po něm hodil hrnek s kafem, on uhnul, zamířil ke dveřím a odešel. Odešel z domu, a to doslova, tak, že jsem ho léta neviděl. Jen zpovzdálí jsem se občas o něm něco doslechl. Dostudoval konzervatoř, herectví, pak vystudoval FAMU, režii hraného filmu. Ode mne nedostal ani korunu. A pak přišel dopis z obleženého Sarajeva. Tehdy zuřila válka v Bosně, Sarajevo bylo denně bombardováno srbským dělostřelectvem a ostřelováno snajpry. Žil tam rok a půl. Natočil tam svůj první film Mladí muži poznávají svět, o tom, jak prožívají svůj každodenní život a své první lásky jeho vrstevníci ve městě, kde mohli denně přijít desetkrát o život. Jak ráno stojí před knihovnou, aby vybrali knihu, kterou dnes zatopí, aby nezmrzli a mohli si uvařit polévku. Jak děvčata běží denně „ulicí ostřelovačů“ k řece Sávě, aby si umyla vlasy. Film se pak promítal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, a když jsem seděl v hledišti s prezidentem Havlem a běžely závěrečné titulky, tekly mi slzy. Byl jsem na svého syna hrdý, jak se dokázal proměnit z puberťáka v odpovědného a vzdělaného muže, a to jen a jen svým přičiněním. Velmi jsem si ho začal vážit. Pak jsme k sobě našli opět cestu a dnes jsme největší kamarádi. Televizní seriál Etiketa režíroval právě on.

  1. Pôvodným povolaním ste pedagóg. Bavila vás táto práca? Vedeli ste sa vcítiť do kože študentov?

Učiteloval jsem 18 let, poslední léta své pedagogické kariéry na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vyučoval jsem historický vývoj české gramatiky a také slovenštinu, protože v určitých historických epochách se čeština a slovenština velmi úzce stýkaly. Byl jsem dokonce na stáži na bratislavské univerzitě, vzpomínám si, že to bylo v létě, Bratislava byla nádherná, plná dobrých restaurací, vináren, milých lidí. Se studenty jsem byl spíš kamarád než přísný pedagog. Zvláště v listopadu 89 jsme se spřátelili při studentské stávce a během revoluce. Dodnes se vídáváme a sledujeme svoje osudy.

  1. Takmer 11 rokov ste pôsobili po boku Václava Havla. Ako si spomínate na svoje začiatky na Hrade?

Nebylo to snadné; když přišel jednoho listopadového večera 1992 prezident Havel do televize, kde jsem dělal šéfa domácího zpravodajství (přišel jsem do televize na podzim 1990 z fakulty), a po chvíli rozhovoru mi nabídl, abych pro něj pracoval jako mluvčí, neváhal jsem ani deset vteřin. A to jsem neměl sebemenší potuchy, co mě čeká, co musím umět, jak se změní můj život. Začala moje více než desetiletá každodenní čtyřiadvacetihodinová služba. Hodně jsme cestovali, bylo nutné představit novou Českou republiku světu, navštívili jsme padesát nebo šedesát zemí světa, nalétal jsem tolik kilometrů, že by to stačilo na cestu na Měsíc a do poloviny zpět. Začátky byl těžké, musel jsem si zvyknout na Václava Havla, jeho zvyky, povahu, denní rytmus. V noci pracoval, nezřídka mi telefonoval ve tři v noci a ptal se mě, co si myslím o jeho posledním nápadu. Měl neutuchající energii, téměř vždy dobrou náladu, byl vtipný a byla radost pro něj pracovat, i když jsem vyčerpáním večer padal do postele.

  1. Vraj až pri tejto práci ste sa začali etiketou viac zaoberať, keď ste v spoločnosti videli, akí sú ľudia bezradní. Je to tak? Čo vás prekvapilo, šokovalo?

Ano, to byla ta doba, kdy jsem měl možnost si všímat všech jemných fines etikety. Na večeřích s britskou královnou nebo francouzským prezidentem jsem sledoval detaily, které se mi nyní hodí v mé práci. Když moje práce na Hradě skončila a já jsem měl více času si všímat chování lidí ve společnosti (už jsem si nemusel hlídat prezidenta), bylo mi jasné, že jim musím nějak pomoct. Lidé se neumějí správně obléct podle úrovně společenské akce, muži si neumějí uvázat správný uzel na kravatě, ženy zápasí s překládacím příborem nad rautovým stolem… A tak jsem natočil 43dílný televizní seriál Etiketa a začal psát knihy a pořádat přednášky. Ani dnes toho ještě není dost; slovenské vydání Nové velké knihy etikety je toho důkazem.

  1. Ako si spomínate s odstupom času na spoluprácu s Václavom Havlom? Čo vám táto práca dala a čo naopak vzala?

Dala mi tolik, že na to nemohu nikdy zapomenout. Byl jsem u toho, když se dělil stát, když se utvářely principy demokracie, nové demokratické instituce, vstupovali jsme do NATO a do Evropské unie, byl jsem u všech důležitých politických jednání doma i v zahraničí. Reprezentoval jsem v médiích nejvýznamnější českou osobnost moderních dějin, byla to obrovská odpovědnost, ale zažíval jsem také dojemné pocity hrdosti, když jsem na náměstích v Brazílii, Indii nebo Novém Zélandě slyšel skandovat davy Havlovo jméno. Je symbolem pádu komunismu v Evropě a je jen ostudou výboru Nobelovy ceny míru, že ji Václav Havel nedostal.

  1. Vďaka tejto robote ste navštívili viac ako 50 krajín. V ktorej z nich by ste chceli žiť a prečo?

Navštívil jsem opravdu všechny světadíly, ale ne jako obyčený turista, který si může v šortkách prohlížet památky, dát si v kavárenské zahrádce kafíčko… Řítil jsem se městem limuzínou z letiště do královského nebo prezidentského paláce, četl jsem podkladové materiály a jen občas jsem vyhlédl z okna a překvapeně jsem si řekl: To je krásné město, co to je? Buenos Aires? Montevideo? Rio de Janeiro? Třeba během čtrnáctidenní cesty po Jižní Americe jsme měli sedmnáct přeletů. Pak už opravdu nevíte, kde jste, a musíte si hlídat papíry, abyste na tiskovce neudělali chybu. Přesto si pamatuji na některé země, které se mi vryly do paměti a kde bych mohl žít. Určitě Amerika, tedy New York, pak Nový Zéland, východní pobřeží Austrálie, Argentina. New York je mix všech světových kultur, Nový Zéland má nejkrásnější krajinu na světě, východní pobřeží Austrálie má nejkrásnější moře plné korálů a hejn barevných ryb a Argentina? Nejlepší víno, můj velký koníček.

  1. Spomeňte si na nejaký šokujúci a nezabudnuteľný zážitok z ciest?

O ty nebyla na cestách nouze, třeba když na návštěvě novozélandského města Rotorua jsme byli hosty domorodého kmene Maorů. Ti se zdraví se svými hosty tak, že jim přiloží čelo na čelo a třou se vzájemně nosy. Umíte si představit, jak to byl pro Evropana nepříjemný pocit třít si nos se statnými nahými válečníky s kopím v ruce. My potřebujeme ke svému komfortu osobní zónu, asi tři čtvrtě metru, jinak se cítíme hrozně. Znáte to z výtahu, který je údajně pro čtyři, ve skutečnosti maximálně pro dva, a teď stojíte tváří v tvář jiným lidem, dvacet centimetrů od sebe. Tak s Maory to bylo ještě mnohem horší. I když vítání s mladšími příslušnicemi kmene docela šlo vydržet…

  1. Nechal si bývalý prezident ČR od Vás rád poradiť, alebo ste niektoré veci museli nasilu presadzovať? O čo presne šlo?

Václav Havel se neuměl hádat, a ani my, jeho spolupracovníci, jsme se s ním moc nehádali. My jsme přednesli svoje doporučení a bylo na něm, jakou variantu zvolí. On nesl svoji kůži na trh, ne my, tiché postavy v pozadí.

  1. Akého najväčšieho prešľapu ste sa v komunikácii či etikete dopustili Vy?

Nu, vzpomenu-li si na léta na Hradě, moc chyb jsem neudělal, to bych tam nevydržel téměř jedenáct let. Jednou jsem ujel při státní návštěvě Turecka. Novináři se mě na brífinku ptali, zda by pro prezidenta Havla byla na Kypru řešením konfliktu konfederace. Kypr byl jablkem sváru mezi Tureckem a Řeckem a každé slovo mohlo znamenat výbuch. Asi jsem si tenkrát nedbale přečetl podkladové papíry nebo jsem nedocenil vážnost tématu, a tak jsem klidně řekl: „Jistě, konfederace, to by bylo dobré řešení.“ Novináři s údivem vybíhali ze sálu telefonovat, za půl hodiny volala naše velvyslankyně na Kypru, cože způsobilo ten nečekaný obrat české zahraniční politiky, za chvíli další telefon od řeckého velvyslance… Nevycházel jsem z údivu, co jsem způsobil. Po návratu do Prahy jsem musel na zdvořilostní návštěvu, ve skutečnosti „na kobereček“, ke kyperskému velvyslanci v Praze. Čekal na mě už venku a hrozil mi prstem. Ale dali jsme si večeři, všechno mi vysvětlil, já to uznal, něco jsme vypili, potykali si a nakonec mi věnoval ještě láhev ouzo, tradičního likéru, na cestu.

  1. Akého nehorázneho faux pas ste boli svedkom?

Víte, lidé si často myslí, že nejhorší faux pas je třeba nůž v ústech, ale etiketa nejsou jen pravidla. Etiketa je životní styl, nejhorším přestupkem je bezohlednost, nedostatek empatie a taktu. Když maminka říká sedmiletému chlapčekovi při nastupování do tramvaje „rychle, pospěš si!“, protože vidí, že vedlejšími dveřmi nastupuje starý pán o holi a v tramvaji je jen jediné volné místo… To je nejhorší prohřešek proti slušnosti v lidských vztazích.

  1. Sledujete ľudí na ulici a v spoločnosti, či sa správajú v súlade s etiketou? Čo si ešte český národ zatiaľ neosvojil?

S etiketou je to jako s Havlovým sloganem „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Havel samozřejmě věděl, že nikdy nenastane idylický stav, kdy by se lidé jen milovali a říkali si pravdu, ale takovou vizi potřebujeme všichni, musíme k něčemu spět, mít nějaký ideál stále před sebou. Zná to každý rodič a učitel, výchova je přece nikdy nekončící proces, a také etikety. Já vím, že nikdy nenastane pohádkový svět, že by se všichni chovali tak, jak určují mé knihy, ale budu rád, když lidé budou vědět, že existuje nějaká norma, ke které by měli spět. Nejrychleji se zlepšilo oblékání. Vzpomínáte si na podnikatele na počátku 90. let? Červená saka a bílé ponožky? A dnes? Mladí manažeři vypadají úplně stejně jako jejich vrstevníci v Paříži nebo Římě. I kontaktní situace se zlepšují, je více příležitostí se setkávat, představovat se, podávat si ruku, konverzovat. Nejslabší je zatím stolování, to vyžaduje zručnost, návyky, delší praxi, tam máme pořád co dohánět.

Naj Ladislava Špačka (prosím o krátke odpovede- jednoslovné/ jednovetové)

Najväčší strach?

Že by se mi přestaly líbit ženy.

Najpohodlnejšie oblečenie?

Džíny, sako a košile bez kravaty.

Najpríjemnejšia vôňa?

Klasika: Guerlain, nejstarší parfém světa.

Nad věcí

14.11.2010 * 21:29

Mladá fronta Dnes Víkend

14.11.2010 * 20:59

Nesnáší psy. Syna v šestnácti vyhodil z domu. LADISLAV ŠPAČEK coby prezidentův mluvčí způsobil i mezinárodní trapas. Představujeme strážce etikety, jak ho možná neznáte.

Karel Knap

Hladce oholený, elegantně oblečený, noblesní v každém gestu. O zásadách společenského chování dovede Ladislav Špaček vyprávět hodiny. S radostí pozoruje, jak se Češi čím dál víc zajímají o etiketu a jak se v ní zlepšují.
Kdysi v Praze na Jižním městě učil češtinu a dějepis, po revoluci pracoval v Československé televizi, pak dělal tiskového mluvčího prezidentu Havlovi. Po odchodu z adrenalinové služby na Hradě překonal „absťák“ a dal se na kariéru veřejného strážce dobrých mravů. Přednáší manažerům, politikům, natočil televizní seriál, napsal čtyři knihy.
Bude mu šedesát, ale nevypadá na to. Nevypadá ani na to, že v rozčilení hodil po synovi hrnek s kafem.
Dočetl jsem se, že nemáte rád psy. Jak zareagujete, když vás navštíví rodina s dvěma dogami?
Mí přátelé to vědí, nikdo si netroufne k nám na chalupu přijet se psem. Když se někdo s takovým doprovodem přece ohlásí, řeknu, že přítomnost psů je u nás nezvyklá a že by mě mrzelo, kdyby ten pes musel zůstat přivázaný někde stranou.
Kde se ve vás ta fóbie vzala?
Nevím. Odmalička jsem z nich měl strach. Nesnáším je stejně jako hady a krysy. Přitom je někdo miluje a vyzývá všechny okolo, aby si toho miláčka pohladil. Svého času byla móda nosit na rameni krysu a jednou tak přišel domů i můj syn.
Co jste mu řekl?
Odešel. Navždy.
Vážně? Tak najednou?
Těch momentů bylo víc. Nerespektoval řád, který v mé rodině panoval. Když řeknu, že má přijít domů v jednu, tak to neznamená, že dorazí ve tři. A když se to opakovalo, bylo jasné, že nemůže sdílet stejnou domácnost.
Byl buřič?
Byl. Prošel si všemi fázemi revolty. Jak generační, tak politické. Byl vášnivý anarchista. Pořád je divoch, ale živí se počestně, vystudoval herectví na konzervatoři, pak FAMU, teď točí celovečerní film. Co odešel, nedal jsem mu ani korunu.
Kolik mu bylo?
Šestnáct a půl.
Vyhodil jste ho?
Ne ne. Po různých šarvátkách a svárech jsem nebyl schopen snášet jeho excesy. On ve mně viděl reprezentanta establishmentu, kravaťáka, mluvčího prezidenta. Jednou ráno jsem po něm hodil hrnek s kafem. On uhnul. Skončilo to na stěně.
To bych do vás neřekl…
Krev není voda, párkrát za život se mi to stalo.
Jak syn reagoval?
Sebral se a odešel. Tak jak byl. Nic si nevzal. Za to si ho vážím.
Kde žil?
Nejdřív asi někde u kamarádů. Po roce odjel do obleženého Sarajeva, ostřelovaného Srby. Desetkrát denně mohl přijít o život. Natočil tam svůj první, a skvělý, film: Mladí muži poznávají svět. Dneska jsem na něj hrdý, rádi se vidíme.
Ale neměl jste tehdy pocit, že jste selhal jako rodič?
To víte že ano. Navenek jsem dělal ramena, ale v duši jsem se o něj bál. Hlavně když byl v Sarajevu. Při večerních zprávách, když dělostřelecký granát dopadl na tržiště a roztrhal dvacet lidí, jsem měl docela depresivní pocity.
Vaše dcera se taky bouřila?
Byla spořádané dítě. Vyžívala se v neškodných věcech. Byla například zavilou odpůrkyní kouření. Když u nás byla návštěva, energicky vtrhla do pokoje, rozrazila všechna okna, i když venku mrzlo, aby dala najevo: Tady se smrdět nebude!
Podívejme se…
Za totáče dokonce s kamarádkami vzali plynové masky, chodily po Václaváku a vytrhávaly lidem cigarety z rukou a úst. To mohla být docela riskantní situace.
Jaký vy jste byl syn?
Já studoval řecké filozofy, historii, trávil jsem celé dny v knihách. Když už jsem měl revoltující návaly, řešil jsem to čistě intelektuálním dialogem. Tehdy to ani nešlo takhle si postavit hlavu. To až svobodný svět přinesl tyhle možnosti.
Vy jste po revoluci pracoval v adrenalinových profesích, že?
Ano. Na podzim 1990 jsem nastoupil do televize. Pořád se něco dělo. Štěpil se stát, budovala se demokracie, přijímala se spousta nových zákonů. Byl jsem parlamentní zpravodaj, pak šéf domácího zpravodajství, moderoval jsem. Pracovalo se 16 hodin denně.
To ovšem nebylo nic proti místu mluvčího prezidenta Havla, pokud se nemýlím.
Pravda, pravda. Zvlášť v prvním volebním období to byly dostihy. Nová republika se představovala světu, takže jsme vlastně stále cestovali. Já jsem viděl kufr a dělalo se mi špatně. Na cestách jsme museli stihnout, co se dalo. Den volna? To nepřipadalo v úvahu. V jižní Americe jsme strávili čtrnáct dnů a v nich jsme museli stihnout sedmnáct přeletů. I do Prahy neustále jezdily státní návštěvy. Chtěly vidět Havla živého, budovaly se velmi těsné vztahy kvůli NATO.
Vyčerpávalo vás to?
Rychle mě to zocelilo. Že se nevyspíte, na to si zvyknete. I na ty neurotické okamžiky na tiskových konferencích, na kterých musíte přesně formulovat každou větu.
Udělal jste někdy jako mluvčí nějakou hrubku?
Občas se tomu asi nedalo vyhnout. Při státní návštěvě Turecka byla řeč o Kypru, konfliktním bodu mezi Řeckem a Tureckem. Od novinářů jsem dostal otázku: Myslí si pan prezident, že pro Kypr by byla řešením konfederace? Vždycky jsem odpovídal za něj. Když mi v půlnoci volal novinář z L.A., co si Havel myslí registrovaném partnerství, nemohl jsem ho budit. Kdybych ho budil, tak by mě nepotřeboval. Musel jsem to vědět.
Takže jste znal i jeho názor konfederaci na Kypru?
Tentokrát jsem si nebyl jistý, říkal jsem si, že konfederace není špatné uspořádání. Řekl jsem: „Ano, samozřejmě, to je řešení.“ Vzbudilo to lehký šum, za půl hodiny už telefonovalo ministerstvo zahraničních věcí, naše vevyslankyně z Kypru, intervenoval řecký velvyslanec. A najednou to začalo lítat z faxu, zvonily telefony. „Prezident Havel rozhodl o náhlém obratu české zahraniční politiky vůči Kypru, Řecku a Turecku? Co zapříčinilo tak zásadní změnu?“ Pak mi naši experti vysvětlili, že by to znamenalo mít společnou armádu a já nevím co všechno. To nepřipadalo v úvahu. Mezitím se rozjela diplomatická mašinérie.
Jak jste tu chybu napravoval?
V Praze jsem musel na zdvořilostní návštěvu ke kyperskému velvyslanci. Seděli jsme v salonku, já mu vše vysvětloval. On mi vysvětloval, proč je to tak citlivá záležitost. Dali jsme si večeři, začali si tykat, on mě ještě vyprovázel, dal mi láhev pití… Teď na to vzpomínám vesele, ale tenkrát mě to stálo strašně sil a opotřebovával jsem si nervy. První roky jsem neměl žádnou dovolenou.
Opravdu?
To bylo vyloučeno. Teprve ve druhém volebním období to šlo. Mohl jsem ráno na osmou jezdit do práce a kolem páté se vracet zpátky. Mohl jsem si vzít dovolenou a odjet někam pryč.
Chyběl vám ten shon, když to skončilo?
Strašně…to víte, po téměř jedenácti letech… Věděl jsem, že odejdu s Havlem, který končil odcházel 2. února 2003. Já věděl, že třetího února se sbalím a čtvrtého odejdu. Přesně tak to bylo. Čtvrtého jsem si odšrouboval vizitku ze dveří a rozloučil se s kolegy.
Měl jste absťák?
Pátého ráno jsem se probudil. A nic. Teď najednou ta prázdnota, vakuum. Rvalo mi to srdce. Šel jsem se projít a nedopatřením se dostal k Národnímu divadlu. Zahlédl jsem Hrad, kde znám každý kámen, každé dveře. Myslel jsem, že skočím do Vltavy.
Jak jste to překonal?
Jednoduše. Koupil jsem třítýdenní zájezd na pustý ostrov do Thajska. Oholil si vousy, které jsem nosil od třiceti let a na Hradě byly pro mě typické. Oddal jsem se Asii, vrátil se a začal se s tím vším vyrovnávat.
A dal jste se etiketu…
Založil jsem se dvěma přáteli firmu. Začal jsem s mediální komunikací, pak se to začalo stáčet k etiketě. Všímal jsem si detailů, ukládal jsem si je v sobě. Díval jsem třeba na televizní pořad o vaření. Kuchaři svůj výtvor vynesli na rautový stůl a pak se na něj vrhli účastníci rautu. A já s hrůzou viděl, jak se k tomu jídlu staví, jak si ho berou rukama. Coby pedagog a osvětář si říkám: „Oni potřebují pomoct!“ Tak jsem České televizi nabídl seriál o společenském chování.
Roste v Česku zájem o vaše přednášky?
Ano, ten hlad se zvětšuje. Mladým manažerům na seminářích vyprávím fiktivní příběh. Inteligentní mladík rozumí počítačům nebo autům. Dosud večeřel akorát tak v pizzerii v okresním městě. A najednou má letět do Londýna na jednání, kde může uzavřít byznys za padesát milionů. Neví, co si má vzít na sebe. Bude umět představit partnerku? Kdo začíná? A co v dobré londýnské restauraci? Co s tím vším náčiním? Co s těmi kleštičkami na ty…svině klouzavý? A který je můj rohlík? Ten vpravo? Vlevo? Sníst rohlík svému obchodnímu partnerovi není zrovna šťastný začátek jednání.
To rozhodně ne…
Proti němu sedí Angličan, který v té restauraci bydlí. Má obrovskou převahu. A co si poví? „Jéžišmarjá, to je ale buran. Odkud to přijel? To nemám zapotřebí. Nevidí nás někdo pohromadě?“ Nebo si může říct: „Ó, to je noblesní společník. Jak je oblečen, jak dokonale představil svou partnerku, jak vybraně stoluje a jak odlehčeně konverzuje. S takovým člověkem se chci setkat znovu.“ Vysvětluju jim , že etiketa není soubor bezduchých pravidel. Nešněrují nás, naopak nám otevírají dveře do společnosti, k osobnímu i profesnímu úspěchu.
karel.knap@mfdnes.cz

Političtí šéfové Špačkovýma očima

Mirek Topolánek
Když přišel do Prahy, čouhala mu sláma z bot. Neuměl si uvázat kravatu, nosil nemožné obleky z laciné konfekce, divný účes, boty. Choval se klackovitě. Pod vlivem Elišky Haškové-Coolidge se z něj stal přátelský, temperamentní, ale kultivovaný a uměřený politik evropského formátu. Je třeba o třídu výš než Berlusconi, který je z podobného těsta. Jistě, ty jeho excesy… Nesmí v parlamentu zvedat prostředník. Nemůže vstoupit do sálu, kde stojí televizní kamera a pronést: „Tak co jste zase vymysleli? Nějaký pí..viny, co?“ Občas mu to ulítne, ale to nám nesmí zakrýt tendenci ke zlepšení.

Jiří Paroubek
Paroubek není tak štíhlý, není od pohledu fešák jako Topolánek. Musí se svým handicapům přizpůsobit. Nesmí nosit konfekční obleky, které si s jeho tělem neporadí. Nedávno se u něj objevila tendence zařadit se mezi mladší garnituru, ale ta snaha je někdy křečovitá. Muži mají omezený repertoár toho, co si můžou vzít na sebe: smoking, černý oblek, šedý oblek. Proto se snaží invidualizovat tím, že obleky jsou proužkované, košile se nosí mírně pastelových barev. Paroubek to však ostrými odstíny košil, kravat a svetrů přehání. Jmenoval bych ještě opačný extrém: Bohuslav Sobotka. Ten zase vypadá každý den stejně.
Karel Schwarzenberg
Pokud hledáte vzor vystupování mezi politiky, je to bezpochyby Schwarzenberg. Těží z prvorepublikové tradice, kam si ho díky jeho původu všichni zařazujeme. Zračí se v něm 700 let rodové tradice. Vypadá, že v tom obleku bydlí. Co se týče etikety, Československo za první republiky patřilo k evropské elitě. Díky Guthovi-Jarkovskému a úzkým kontaktům s Francií a Británií. Samozřejmě, dnešní podnikatel vypadá jinak než velkouzenář za dob Gutha-Jarkovského. Ale tradice etikety je tady zakořeněná.

Vaše triko není nic moc, pane redaktore

Ladislav Špaček si zamíchal kávu, olíznul lžičku a pro případ, že bych si toho nevšiml, důrazně poznamenal: „Lžička se neolizuje!“
V úvodu našeho rozhovoru v kavárně v centru Prahy se dopustil jasného faux pas. Zrovna on, vzor vystupování ve společnosti. Udělal to z jediného důvodu. „Pokusil jsem se ulomit hrot strohé oficióznosti. Naznačil jsem vám: Odkládáme formality, můžeme si povídat otevřeně. Nemusíte se ostýchat, taky jsem normální člověk.“
Ono opravdu není snadné při setkání zapomenout na Špačkovu profesi. Příliš jsem si nelámal hlavu s oblečením, ale lehce nervózní jsem byl. Snažil jsem se přijít na schůzku s předstihem a na židli se nehrbit. Nějakou dobu jsem zůstával ve střehu, abych neprovedl něco, čím bych se ztrapnil.
„Úvod jste ale zvládl,“ řekl Špaček. „Byl jste zdvořilý, pěkně jste odehrál první dojem. Pozor, nikdy nemáte druhou šanci udělat první dojem. Jak podáte ruku, navážete kontakt očima, usmějete se… To vše předjímá, co mě čeká ve vaší společnosti.“
Bavili jsme se dlouho. Dvě a půl hodiny. Měli jsme lokty na stole, což je třeba při společenské večeři naprosto nepřípustné. Když ale jakýsi bodrý muž hned po příchodu spustil tak hlasitě, že se nedal přeslechnout, Špaček se otočil na něj a pak na mě: „Vidíte, tohle je prvek neomalenosti. Někdo si tady čte noviny, nebo si dva lidé rozprávějí. A pak jsou jedinci, kteří hlučí na celou kavárnu a informují všechny o svých starostech.“
Spatří-li prohřešek vůči etiketě, občas se neudrží a zasáhne. Nedávno třeba v tramvaji vysvětloval starší paní, že nemůže odmítnout nabídnuté místo k sezení. Že tím uráží dívku, jež jí ho uvolnila. Jinak se ovšem drží hesla: „Nenapomínám, nevychovávám, myslím si své, ukládám v hlavě a jedu dál.“
Taktně pomlčel i o tom, že se mu nepozdávala nejméně jedna část mého oblečení. Až když jsem požádal o kritiku, dočkal jsem se jí. „To triko není nic moc,“ řekl. „Do kavárny v centru hlavního města, na schůzku s člověkem, který hlídá mravy v této zemi, bych si vzal košili nebo tričko s límečkem.“
A pobaveně se smál, když jsem při výměně vizitek zjistil, že jsem svou zásobu vyčerpal: „No to je situace. Žádná výmluva nemůže být dost silná.“
Coby bývalý češtinář mě při následující e-mailové konverzaci ještě upozornil na pravopisnou chybu, za což se stydím nejvíc. Nedopustil však, abych cítil potupu. Možná je pedant, ale zdvořilý pedant. A pravděpodobně občas dovede na zásady zapomenout: „Dokážu dělat neuvěřitelné vylomeniny. Ale o těch s novináři nemluvím.“
KAREL KNAP

O etiketě

14.11.2010 * 20:56

Co řeknete muži, který při odchodu z restaurace neotevře ženě dveře?

Po pravdě, neřeknu mu nic. Ve společnosti se navzájem nepoučujeme, nenapomínáme, nementorujeme. Jediným trestem, který může stihnout takového nezdvořáka, je přezíravý pohled nebo úsměšek. Ale abych byl konkrétní, já bych přece jen zareagoval. Přiskočil bych a dveře dámě otevřel, tak, aby si toho její partner musel všimnout. Nic bych neřekl, jen bych šel příkladem. To je ostatně v etiketě nejspolehlivější forma učení.

Nedávno jsem totiž četla, že zdvořilosti dnes berou ženy jako urážku. Jsou emancipované a nezávislé.

Aha, vy jste to myslela tak, že muž není nezdvořák, ale jen respektuje, že žena si přece umí otevřít dveře sama, už rozumím. Ano, tak jako jsou muži, kteří pravidla etikety považují za zženštilé zbytečnosti, pod vlivem amerického pojetí emancipace se i v Evropě, kolébce etikety, objevují ženy, které dávají najevo, že se bez mužů obejdou. Pohrdají tisíciletou tradicí rytířské kultury, odmítají drobné galantnosti, rády se chovají jako muži. Obcházím takové ženy obloukem. Američanky chápu, Amerika nemá kořeny etikety tak hluboké jako Evropa. První odvážlivci, kteří počátkem 17. století zakládali osady na východním pobřeží Ameriky, prchali právě před náboženským a feudálním útlakem, nenáviděli vše, co souviselo se šlechtou a jejími mravy. Zakládali společnost sobě rovných, proto jen na newyorském letišti můžete vidět ženu, jak vláčí kufr a vedle ní jde muž a nese si noviny.

Vy jako odborník na tuto dobu nahlížíte jak? Myslíte, že hrozí vymření gentlemanů právě díky emancipaci žen?

Kdepak, věřím, že bude vždy víc normálních žen, které si váží pozornosti mužů, milují galantní muže, kteří o ně pečují, rády se nechávají hýčkat, mají smysl pro romantiku. Těch je drtivá většina, ale mluví se vždycky spíš o té menšině, která je nenormální, výjimečná, extravagantní, proto poutá pozornost a vypadá to, jako by šlo o nezadržitelný trend. Znám mnoho žen a procestoval jsem šedesát zemí světa a mohu odpovědně prohlásit, že těch pár žen, kterým se protiví muž-gentleman, bych spočítal na prstech jedné ruky. Emancipace totiž nespočívá v tom, že ženy budou otevírat dveře mužům, ale v jejich ekonomické, sexuální a společenské nezávislosti na manželovi. Tradiční model patriarchální rodiny, kdy žena neměla šanci si zvolit jiný život, než jaký jí stanovil její manžel, je pryč, to je dobře. Žena si může sama zvolit, jak si bude vydělávat peníze, s kým bude žít, může jít do kavárny nebo do divadla sama. Ale to nesouvisí s její touhou cítit, že muž je její rytíř, který jí otevře dveře auta, pomůže jí do kabátu, vymění prasklou pneumatiku.

Chovají se dnes vůbec muži jako gentlemani?

Stále víc. My jsme byli za první republiky vzorem Evropě, měli jsme těsné styky s francouzskou společností (syn Gutha-Jarkovského dostal jméno Gaston), když se podíváte na filmy pro pamětníky, vidíte to na první pohled. Dnes se vracíme k tradicím, ale nejen to, těsné styky s Evropou nutí především manažerskou vrstvu, aby se rychle kultivovala. Vidím to na stoupajícím zájmu o mé knihy, televizní seriál, kurzy etikety. I firmy, o kterých bych si to před pěti lety nepomyslel, dnes organizují pro své zaměstnance kurzy etikety, kupují jim mé knihy, snaží se, aby jejich reprezentanti se uměli obléct, představit se, konverzovat a stolovat s obchodními partnery. Vědí, že v etiketě spočívá i obchodní úspěch jejich manažerů.

Jste autorem mnoha publikací o společenském chování, moderujete pořad Etiketa, přednášíte o tom, jak se lidé mají chovat ve společnosti. Jsme na tom coby český národ opravdu tak špatně, co se společenského chování nebo slušnosti týče?

Kdepak, nepropadejte skepsi! Sleduji to pečlivě, a tak vidím, jak se společenské chování rapidně zlepšuje. Vím, vidíte v tramvaji partičku puberťáků, kteří vás nepustí sednout, na fotbale gangy rváčů, v restauraci hlučnou společnost a máte po náladě, mně to taky vždycky otráví. Ale to není určující vrstva, tyhle lidi najdete všude ve světě. Podívejte se na společenskou elitu, na střední vrstvu, sledujte chování manažerů, politiků od komunálních výše, podnikatelů, studentů, to je pohled do budoucnosti. Vzpomínáte si na fialová saka a bílé ponožky podnikatelů před patnácti lety? To byla málem uniforma. Dnes? Obleky a kostýmky od Bosse či Armaniho, na ruce longiny či omegy, na nohou baldinini, na krku Ermenegildo Zegna. Projděte se po Praze s uvidíte desítky obchodů světových značek. Proč tu jsou? Protože si zde našli svoji klientelu, jinak by tady nebyli. A oblečení se projevuje i v chování. V dobrém obleku se budete chovat jinak než v džínách a bundě.

Vy se pohybujete ve společnosti jako ryba ve vodě, dlouho jste působil v politických kruzích. Co říkáte na chování některých našich vysoce postavených osobností? Narážím třeba na české politiky známé svým chováním.

Co máte na mysli? Politikové, a to už od komunální úrovně, se zlepšili, podobně jako podnikatelé. Umějí si už (většinou) uvázat uzel na kravatě, nosí dobré obleky (pamatujete na Špidlu? a podívejte se na něho dnes), stolují s představiteli Evropské unie a to je nutí dávat si pozor na držení příboru, sklenic, používání ubrousku.

A co třeba Topolánek, Paroubek, Rath? Těm byste z hlediska společenského chování poradil, co?

Ach tak, vy máte na mysli konverzační úlety. Nechtějte, aby politikové byli andělé seslaní z nebe. Jsou to lidi jako my, jsou jedni z nás a kdo jiný než my je poslal „tam nahoru“? Pravda, Topolánek si občas neumí uvázat kravatu, Paroubek nejde daleko pro arogantní výrok, Rath je ztělesněním ješitnosti a pohrdání politickými protivníky, ale to není v politickém světě nic mimořádného. Díky tomu je můžete odlišit. Nemám rád politiky, kteří neřeknou, co si myslí, jsou neslaní nemastní, jako destilovaná voda. To tihle, které jste jmenovala, jsou nezaměnitelní. Pravda, Topolánkovo gesto vůči komunistickým poslancům je neodpustitelné, ale to je jen promile jeho jednání. Mnohem víc je dobrým reprezentantem země v Bruselu, musím uznat, že se hodně naučil.

Jako mluvčí prezidenta Václava Havla jste procestoval svět a zúčastnil se mnoho významných akcí. Když porovnáte českou společnost a ostatními, jak na tom z hlediska etikety jsme?

Velmi dobře. Samozřejmě, cítil jsem zřetelný rozdíl mezi domácím prostředím a protokolem při večeři u argentinského prezidenta, v Elysejském paláci nebo u britské královny, ale mezi francouzskými vinaři, izraelskými poslanci a americkými kongresmany jsem našel opět sebedůvěru.

Občas mi přijde, že u nás lidé mají často ve zvyku hrát si na něco, co ve skutečnosti nejsou.

Ano, snaží se svým oblékáním, chováním a konverzací povýšit se do vrstvy, která je jejich nedostižným cílem. Ale to je zase jen ve prospěch etikety, když obyčejný obchodník se žárovkami se snaží vypadat jako anglický lord. Nutí ho to obléci se lépe, chovat se vybraně. Samozřejmě, že se vždycky něčím prozradí, protože právě na detailech poznáte pravdu. Nevhodný uzel na kravatě, nevyčištěné boty, nekvalitní látka obleku, to ho zradí, ale já vždycky ocením snahu. Chce-li vypadat lépe, bude se zajímat o to, jak toho dosáhnout, koupí si moji knihu a bude na sobě pracovat.

Čím to je? Že by pozůstatky minulého režimu?

Ne, v tom je odvěká touha člověka dosáhnout něčeho víc, než čím jsem. To je hybná síla vývoje lidstva, bez toho by nebylo pokroku. Je ovšem rozdíl, jestli člověk ulpívá jen na vnějších znacích – a to jistě máte na mysli – nebo jestli na sobě pracuje tak, aby se mohl zařadit do vyšší kategorie společnosti, mezi elity. Vzpomínám si, že když jsem byl na Hradě, chodili za mnou bohatí podnikatelé, kteří měli na kontě desítky milionů, a prosili mě, abych je pozval na státní recepci 28. října, kam mohou jen vyvolení. Měli peníze, jachtu, mercedes, ale nemohli mezi elitu společnosti. Radil jsem jim, vstupte do politiky, věnujte se obecně prospěšné práci, udělejte něco pro společnost, peníze vám tady nic nepomohou.

Který národ je podle vašeho mínění nejvíc společensky vychovaný?

Když řeknu Britové, tak si vybavíte tlupy mladých Angličanů zpitých silným českým pivem, jak táhnou Prahou, aby se v noci levnými aerolinkami vrátili do vlasti. Když řeknu Francouzi, namítnete, že hořící auta na předměstí Paříže nesvědčí o jejich dobrém vychování, když řeknu Italové, vzpomenete si na hlučnou partičku italských turistů ve staroměstské hospůdce. Národy nejsou vychované či nevychované, je to jako u nás. Musíte se zaměřit na vrstvu, kterou považujete za referenční, která je rozhodující pro posouzení. Ano, Britové a Francouzi, Seveřané, Latinoameričané, Španělé, tedy ty národy, které mají hlubokou aristokratickou tradici nebo z ní čerpají, ty by mohly být považovány za vyspělejší v oblasti etikety a společenského chování, ale nelze to absolutizovat. Všude najdete tolik výjimek, že ztratíte jistotu, jestli jste se nemýlila.

Jak vzpomínáte na období na Hradě? Viděla jsem dokument Občan Havel a pana Havla bylo asi občas těžké naučit etiketu, že?

Václav Havel nebyl prezident, který by – jako francouzští nebo američtí prezidenti – spěli od mládí k tomuto cíli. Navštěvoval by střední školu pro elitu společnosti, vysokou školu pro politiky, pak by se stal guvernérem, poslancem, senátorem a nakonec prezidentem. Václava Havla vyneslo do funkce vlnobití historické bouře a on sám nebyl na tuto pozici nijak speciálně připraven ani školen. Ale velmi rychle se učil. Když jsem s ním navštěvoval britský dvůr, Bílý dům nebo australský parlament, byl jsem na něho hrdý. Vystupoval skromně, mírně, s respektem k hostitelům, někdy až plaše. To mu získávalo nesmírné sympatie všude, kam přijel.

Vzpomenete si na nějaký zlozvyk, který jste se ho pokoušel v rámci své profese odnaučit? Neolizoval třeba při jídle nůž?

To ne, ale měl jeden zlozvyk, nosil moc rád mokasíny k obleku. To je nešvar, ale časem jsme to brali jako osobní libůstku, se kterou už nic nenaděláme. Václav Havel se jinak skvěle oblékal, uměl si uvázat perfektně uzel na kravatě, vybrat si kvalitní košili i oblek, uměl pohotově konverzovat, byl vtipný a duchaplný v rozhovorech s ostatními státníky, proto byl tak oblíben, že se všechny hlavy států předbíhaly, aby se s ním mohly setkat.

A co vy? Chováte se tak vzorně jako na veřejnosti i doma v soukromí? Já si to upřímně nedokážu představit. Působíte jako dokonalost sama.

No, možná byste se k nám mohla na pár dní nastěhovat, abyste se zbavila iluzí… Tedy, abych nepřeháněl, žádná žena v mém okolí si nikdy nemusela oblékat plášť sama nebo zvednout ze země spadlý předmět, a i když jím sám doma a zatáhnu záclony, držím vidličku hroty dolů a neukusuji, ale ulamuji rohlík. Ale nechodím spát v obleku. Chovám se přiměřeně situaci, v tom je tajemství etikety. Usednout k táboráku v obleku je stejně bludné jako jít do Národního v džínách. Když mám přednášku nebo vystupuji na veřejnosti, mám oblek a kravatu, když jdu s kamarády do pizzerie, mám džíny, svetr a chovám se tak, jak je v tomto prostředí obvyklé.

Takže nastane situace, kdy i Ladislav Špaček hodí vzorné chování za hlavu a dá si v obýváku při sledování fotbalu nohy na stůl.

Jo, nohy mám na protějším křesle, jen s tím rozdílem, že na fotbal nekoukám, čtu si, teď právě Wieveghův Román pro muže.

Nosíte doma tepláky?

Tepláky jsem nikdy neměl, to asi souvisí tím, že jsem se vždy cílevědomě vyhýbal sportu. Tyhle sportovní nebo rádobysportovní úbory ve mně vždycky vzbuzovaly pohrdavý úsměšek. Můj domácí úbor jsou džíny a košile.

Máte nějaký svůj zlozvyk, který si nenecháte vzít, je prostě váš?

Mám jich víc, stejně jako každý jiný muž. Nesnáším okurky nakrájené na kolečka, jen podélně, mám hluboce zakořeněný odpor k česneku, cítím ho na sto metrů, a tam, odkud vychází, nevstoupím, a taky denně vypiji dost červeného vína, ale to není zlozvyk, to je ušlechtilá vášeň, červené je multivitamin.

Vzpomenete si na situaci, kdy jste se chtěl doslova ,, hanbou propadnout „?

Víte, jestli se ve společnosti má něco někomu přihodit, jsem první na řadě. Před časem jsem si přivezl z Ameriky opravdu luxusní sako. Hned na první party v hotelu Hilton jsem se prodíral davem a – dodnes nevím, jestli to byla vina té dámy, nebo moje – jsme do sebe drcli s jednou návštěvnicí. Ona nesla v rukou dvě plné sklenice červeného, bylo to argentinské, maalbec, sytě rudé… Obě sklenice mi zvrhla na moje nové sako. Neřekl jsem ani „hrome“, jen jsem lehce pozvedl obočí a tiše jsem se odporoučel domů. Sako jsem vyhodil, maalbec je vážně dobré víno, s tím nic neuděláte.

Co dělat, když mi při důležitém pracovním obědě spadne na zem kus knedlíku a není možné, že by si toho spolusedící nevšimli?

Při pracovním obědě si nedáváme knedlíky s omáčkou, ale něco originálnějšího, jde to na účet firmy, ne? Spadne-li na zem, je to v pohodě, usmějeme se a nohou ho přesuneme do útrob stolu. Horší je, když nám spadne do klína. Pak se taky usmějeme, děláme, že jsme to tak chtěli, nenápadně zabalíme knedlík do ubrousku a necháme ho tam. Kdybychom ho položili na stůl, stal by se středem pozornosti všech spolustolovníků. Těsně předtím, než číšník přijde sklízet nádobí, položíme ho do talíře a číšník ho okamžitě odnese. Hlavně nenápadně a s noblesou.

Jak se lidé zdraví

14.11.2010 * 20:54

 Jak se lidé zdraví

V euroatlantickém světě se s naprostou samozřejmostí pozdravíme stiskem ruky. Díváme se přitom do očí, usmíváme se (pokud nejde o úhlavního nepřítele), ruku lehce stiskneme, nedržíme ji déle než jednu vteřinu a uvolníme ji. Nepumpujeme, nedrtíme ocelovým stiskem, ale ani nevkládáme jakoby odumřelou ruku do dlaně svého protějšku napodobujíce leklou rybu. V západní Evropě, zvláště na jihu, nebo v Latinské Americe je běžné doplnit stisk ruky políbením na tváře. Jde ve skutečnosti jen o lehké doteky tváří, i když temperamentní Jižané vkládají do pozdravu mnohdy víc intimity, než je nám příjemné. Podle těsnosti kontaktu si můžeme rozdělit svět do tří oblastí: na konečky prstů (Seveřané, Britové, východní Asie), na zápěstí (střední Evropa, Severní Amerika), na loket (jižní Evropa, Jižní Amerika, arabské státy). Všimneme si toho nejen při pozdravu, ale i při konverzaci, kdy dva lidé stojí proti sobě ve vzdálenosti, která odpovídá jejich komfortní zóně. U Seveřanů je delší, naopak Arabové se vás dotýkají, tahají vás za loket, objímají vás. V našich šířkách je osobní zóna asi tři čtvrtě metru. Pokud náš protějšek při konverzaci ustoupí, dopustili jsme se faux pas, vstoupili jsme do jeho osobní zóny a on si ji musí obnovit.

Je pravda, že v obchodních a politických kruzích se podání ruky vžilo i v jiných kulturách, ale přijdeme-li mezi přátele nebo do rodiny, měli bychom respektovat domácí zvyklosti. Ortodoxní židovka muži ruku nepodá, muslimská žena také ne. Muži se ovšem zdraví velmi vřele, v Jordánsku nebo Saúdské Arábii se při setkání i na ulici líbají na tváře (až pětkrát), pak se vezmou za ruce a jdou po ulici. Jejich tělesný kontakt nemá pochopitelně žádný sexuální podtext, to by přišli o hlavu. Toto „líbání“ je výrazem velké přízně a pro cizince velké vyznamenání. Ženu pozdravíme jen lehkou úklonou hlavy, zato děti pohladíme a nešetříme chválou, neboť chválíme to nejcennější, co arabská rodina má. V buddhistické rodině si nedovolíme pohladit dítě po hlavičce, jak je to obvyklé v Evropě. Buddhisté těžce nesou, když se jim někdo dotkne hlavy, proto by obvyklá něžnost vůči dítěti vyvolala spíš nevoli než radost rodičů. Ve východní Asii, v Thajsku, Indii se zvlášť se ženami pozdravíme z větší vzdálenosti sepnutýma rukama a úklonou hlavy. Některé národy při pozdravu nesnášejí přímý pohled do očí. Japonec při setkání uhýbá očima, dívá se vám přes rameno, stejně jako příslušníci některých tichomořských národů, kteří klopí zrak, protože přímý pohled do očí považují za drzost. Naopak Arabové vyžadují přímý pohled do očí; uhýbání pohledem nebo klopení očí v nich budí nevoli. Čtení z očí má prastarou tradici: když se na poušti setkali dva beduíni zahaleni do plášťů a šátků, zkoumali se nejdříve očima, ty jediné mohli vidět. Pro ženy, které chodí na veřejnosti podle islámské tradice zahaleny, jsou oči jediným nástrojem komunikace. Očima vyjadřují to, co evropské ženy oblečením, pohyby těla, gesty, mimikou, posunky. Nejtěsnější kontakt jsem zažil při návštěvě Nového Zélandu u kmene Maorů. Ti se zdraví tak, že si s hostem přiloží čelo na čelo a třou se navzájem nosy. Pozdravit se tak s dvacítkou nahých válečníků s kopím v ruce bylo velké utrpení, i když v případě některých mladších příslušnic kmene to šlo vydržet…

Časopis Mensa

14.11.2010 * 20:49

„Etiketa je životní styl“

Rozhovor s Ladislavem Špačkem, odborníkem na etiketu a bývalým tiskovým mluvčím prezidenta republiky Václava Havla

Filip Gantner

Mensa: Pane doktore, velice rád bych vám poděkoval za váš čas, který jste si udělal pro tento rozhovor. Vzhledem k tomu, že vyjde v časopisu Mensy ČR, je první otázka nasnadě. Znáte hodnotu svého IQ a přisuzujete tomuto číslu nějakou relevanci?

Ladislav Špaček: Kdysi v mládí jsem si měřil IQ, bylo to přes 140, ale jestli 142 nebo 148, to si opravdu nemohu vybavit. To je na pokraji demence? (smích) Tak co si s tím mám počít? Už asi nic.. (M: Hodnota IQ se dá poměrně dobře redukovat prostřednictvím nemírné konzumace alkoholu.) Já dělám, co můžu, protože můj společenský život s sebou nese tyto průvodní jevy – taky jsem už společensky leccos vypil. (smích) A co se týče relevance, tu svému výsledku a IQ testům obecně příliš nepřikládám. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí výjimečně inteligentních, které by člověk po deseti minutách rozhovoru nejraději přizabil. Protože možná úměrně své vysoké inteligenci byli zároveň i společensky nepoužitelní. Stále je třeba počítat se sociální inteligencí, to jest schopnosti přizpůsobit se prostředí, ve kterém se pohybuji, což je mnohdy daleko důležitější než samo číslo vyjadřující hodnotu inteligenčního kvocientu. Toto číslo tedy může vyjadřovat potenciál dané osoby, může napovědět, kterou cestou se v životě dát. Když budu mít IQ 92, rozhodnu se, že nebudu pokračovat ve studiu a spíše se budu snažit uplatnit se v praxi.

M: Pakliže může číselné vyjádření IQ člověka předurčit pro jeho životní dráhu, domníváte se, že existuje přímá úměra mezi hodnotou IQ a schopností člověka chovat se podle společenských pravidel?

LŠ: Jak definoval již Guth-Jarkovský, etiketa má dvě roviny, slušnost a zdvořilost, přičemž slušnost je člověku vrozená, kdežto zdvořilosti se musíme učit. Slušnost je to, co si přináší na svět každý člověk a co je mu vštěpeno již v raném dětství. Jsou to elementární základy ohleduplnosti, taktu; slušnost slouží k tomu, aby lidé dokázali žít mezi sebou a respektovat se. Vyšší formou je zdvořilost, ta je noblesnější, a v okamžiku, kdy půjdu na oběd do lepší restaurace nebo budu mít důležitou obchodní schůzku, musím se o něčem poučit, musím se naučit a použít vyšší standard společenského chování. Mluvíme-li o sepětí vybraného chování s inteligencí, u slušnosti není její vyšší míra nutná. I zedník či pokrývač by měl v tramvaji uvolnit místo dámě. V jisté situaci však je vyžadována ona vyšší škola, jistá dávka životní zkušenosti a hlavně emoční inteligence, abychom dovedli odhadnout, co je druhému příjemné a to dělali, a tomu, co mu způsobuje příkoří, se vyhýbali. A tyto kvality či dispozice v sobě nemá každý; jestliže někdo je nepříjemný, neumí se chovat slušně a není dostatečně ohleduplný a empatický, příště si rozmyslíme, zda takového člověka znovu zvát na společenskou akci, návštěvu a podobně. Rozlišujeme tedy soubor norem vytvořených snad již v pravěku, k jejichž poznání není nutná vyšší míra inteligence, ale alespoň slušná výchova. Jdeme-li výš, pak bude již potřeba určitá dispozice k chování na „lepší“ úrovni, možná právě ta inteligenční.

M: Kde je správná míra, jak vystavovat na odiv své vyšší (například intelektové) kvality, a jak usměrnit člověka, který tuto míru překročí?

LŠ: Člověk oplývající takovými kvalitami si myslí, že jejich okázalá demonstrace mu bude ve společnosti přinášet větší respekt. Pravidlem však bývá pravý opak. Nejvíce oblíbení a nejrespektovanější jsou lidé skromní. Z tohoto důvodu byl všeobecně oblíbený Václav Havel, právě pro svou skromnost a plachost – americký nebo francouzský prezident potřebují být v centru dění a okamžitě opanovat prostor. Václav Havel se na oficiálních akcích plaše rozhlédl, jestli vůbec může vstoupit mezi ostatní hosty, a ti byli velice překvapeni, mysleli, že pan prezident svou plachost jenom hraje – člověk, který porazil komunismus ve východní Evropě, který tolik let trpěl za svoje přesvědčení ve vězení, kterého během několika dnů a nocí historie vynesla do pozice prvního muže ve státě, takový člověk přece nemůže býttak skromný sám od sebe. V tom je kouzlo osobnosti, umět přesně odhadnout, kde mohu prezentovat svoji dokonalost – při přijímacím řízení, nebo když potřebuji šéfovi dokázat, že na zadaný úkol stačím – základní princip je nedávat najevo své kvality, nevytahovat se. Pokud to někdo udělá, etiketa nezná jiné sankce než lehce pohrdavý pohled, odvrácení se či omluva a vzdálení se. Když například vidíme, že někdo neumí jíst příborem či nepustí dámu sednout, nemůžeme jako například v případě spáchání přestupku volat policii, etiketa pracuje s daleko jemnějšími nástroji vzájemné komunikace, ale ty často bývají silnější než zaplacení dvousetkorunové pokuty. V sázce je totiž image, čest, respekt, který člověk ztrácí, člověk je exkomunikován ze společnosti. V dávných dobách se toto rovnalo trestu smrti, dnes jde o snášení pohrdání blízkého či širokého okolí, s nímž je třeba se vyrovnat. Lidé mimo materiálních věcí potřebují i uznání, respekt a další duševní hodnoty. My máme ostatním říkat, jací jsou dokonalí. A když si to budeme říkat navzájem, budeme spokojeni všichni. Proto si říkáme ty zbožné lži, jako „vám to ale dneska sluší“.

M: Právě přetvářka je s moderní společností neodmyslitelně svázána. Vaše funkce byla spjata s diplomacií, a ta je nutně sama o sobě založena na přetvářce. Nedělal vám tento fakt problémy?

LŠ: Samozřejmě, ale když jsme přijeli na návštěvu k někomu, koho jsme neměli rádi, nemohli jsme říct „tedy pane prezidente, vy jste ale grázl“. My jsme se museli chovat tak, jak přikazuje obecný usus ve vztahu člověka k člověku. Lidé si neříkají do očí upřímnosti. Vracíme se zpět k definici slušnosti. Slušnost znamená, že musíme stále brát ohled na své okolí, a jestliže bychom vycítili, že bychom se druhého dotkli, tak se takového jednání vystříháme. Diplomacie toto dovedla k dokonalosti a naučila diplomaty používat tyto drobné lži, ale ne v osobním zájmu diplomata, ale v zájmu jeho metropole, státu, který zastupuje. A smyslem diplomacie není rozpoutávat konflikty spojené s mobilizací branných sil, diplomat je naopak od toho, aby je uhlazoval. Ale stejná pravidla platí i v běžném životě, i v rodině, manželé spolu musí vycházet diplomaticky, děti v jistém věku přestávají svou vůli prosazovat křikem, ale začínají být diplomatické. Upřímnost může být bolestná a zraňující. Lidská společnost si vypracovala takové normy, které toto chování kvalifikují jako brutální, útočné, agresivní, a toho se musíme vyvarovat. Zbožné lži nás provázejí celý den a promazávají chod společnosti podobně jako olej promazává chod strojku, takže se nikdy nezadrhne. Když někomu popřejeme dobrý den, večer mu nezavoláme a neptáme se, jestli den opravdu strávil dobře. Stejně tak popřejeme-li dobrou chuť, záleží nám spíš na tom, aby chutnalo nám, ne ostatním. A přesto si podobné drobné floskule říkáme; a to je přetvářka, ale taková přetvářka, kterou lidská společnost potřebuje a vyžaduje. Stejně tak oblečení nevolíme podle toho, jestli je nám pohodlné a raději než utaženou kravatu bychom si vzali své oblíbené tepláky. Ale jsme nuceni přizpůsobovat se společenským konvencím. Etiketa je o odříkání, o tom, že se musíme přizpůsobit ostatním na úkor svého pohodlí.

M: Mezi námi jsou však i jedinci, kteří vykazují jistou míru nestandardního chování, a to je často v rozporu se zmíněným principem odříkání a přizpůsobování. Jak společnost na takové jedince pohlíží? Je nutné se v chování přizpůsobit jim, nebo akceptovat jejich odlišnost?

LŠ: Často záleží na tom, o jakou osobu konkrétně se jedná, a na kontextu situace. Etiketa je variabilní a flexibilní. Jsou lidé, kteří se vymykají pravidlům, protože jim to nařizuje jejich povinná image – například umělci, zpěváci. Bude-li na večírku předepsán formal dress, tedy černý oblek, pánové přijdou v černém obleku, ale Dan Hůlka, Jiří Korn, Dan Nekonečný, Leoš Mareš, ti na sobě budou mít červený kožich, Jiří Korn přijede na koloběžce a v sukni. U těchto lidí je třeba vyšší míra tolerance. Kdyby přišel Dan Nekonečný v obleku s košilí zapnutou u krku a s kravatou, všichni by si mysleli, že mu přeskočilo. Kdežto když přijde v zeleném úboru s křídly, říkáme si, že je vše v naprostém pořádku. Manažeři či politici jsou naopak vázáni konzervativní módou, nemohou si dovolit módní výstřelky, to až teprve potom, co se takový výstřelek stane všeobecně uznávaným standardem. Stejně tak musíme respektovat jinou kulturu – muslimské ženě nemůžeme podat ruku, ani nemůžeme očekávat, že nám ji sama podá. U nás jsou pravidla jistou konvencí, kdežto v arabských zemích jsou striktně kodifikována náboženskými přikázáními a nelze se od nich odchýlit. Jestliže se tedy někdo nechová v souladu s pravidly etikety, musíme se ptát proč. Analogická situace by nastala i v případě osob vysoce inteligentních, u nichž je často také nutná vyšší míra tolerance vzhledem k jejich nesporné dispozici inteligenční, ale často mizivé dispozici sociální.

M: Dostáváme se k nejobecnějším základům etikety jako takové. Myslíte si, že se lze za každých okolností zachovat dle pravidel etikety, nebo existují situace, kdy pravidla mohou jít tak říkajíc stranou?

LŠ: Na každou situaci neexistuje univerzální pravidlo, jak se zachovat. Etiketa není tlustá kniha plná pravidel, v níž zalistujeme, když chceme znát odpověď na otázku, jak se zachovat v té či oné konkrétní situaci. Pravidel etikety je naopak pár, a my se musíme naučit tvořivě je aplikovat na situace, ve kterých se ocitneme. A žádná situace není nikdy stejná, jiná je doba, jiná je třeba i kultura, jiné jsou jednající osoby. Pro nás jsou důležitá tři základní pravidla – takt, ohleduplnost a empatie. Jestliže se někdo nechová v souladu s pravidly, musíme si položit otázku, zda se chová dostatečně ohleduplně a taktně. Někdy se stane, že odsunutí pravidla je žádoucí a pro protějšek příjemnější. V tu chvíli jsme vůči němu ohleduplní, i když porušujeme nějaké pravidlo. Můj slogan zní, že etiketa není jen soubor pravidel, etiketa je životní styl. Ohleduplnost je kritérium, podle kterého posuzujeme naprosto všechno, co se mezi lidmi odehrává.

M: V minulé otázce jsme hovořili o subjektivní změně pravidel etikety. Mění se však její pravidla i globálně (objektivně) v souvislosti s rozvojem společnosti?

LŠ: Etiketa se samozřejmě jistým způsobem vyvíjí, a vyvíjí se v souladu s rozvojem samotné společnosti, stejně jako třeba právní normy. V souvislosti s demokratizací společenského života se přestaly nosit složité šaty, širším vrstvám byl umožněn přístup do společnosti, vyrovnalo se postavení žen a mužů. A dnes má do společnosti přístup každý, není člověk, který by nebyl na promoci příbuzného či v divadle. Pravidla mají tendenci se se stále větší masou lidí zatažených do společenského života zjednodušovat a zpřístupňovat, což je na jedné straně dobře, na straně druhé to přináší řadu ústupků – už nenosíme klasické britské obleky z čisté střižní vlny, pod nimi vestu, plátěnou košili, podvlékací triko. Už nenosíme klobouky, kterými bychom zdravili. Nosíme lehké obleky italského typu, protože my si dnes můžeme prostředí přizpůsobit tomu, jak chceme být oblečeni. V ležérnosti postupujeme stále dál a dál. Zde je nápadná paralela s jazykem, který se taky vyvíjí a zjednodušuje, a nikdo nám nemůže nařídit, jak máme mluvit. Přesto je čas od času vydaná příručka – pravidla pravopisu – kde jsou kodifikovány a petrifikovány změny, ke kterým došlo od vydání posledních pravidel. Postupem času dojde k dalšímu vývoji, ale díky tomu, že pravidla máme kodifikována, nedojde k úplnému utržení vývoje a ten probíhá postupně – je zde jakýsi stabilizátor, měřítko, kritérium, výchozí hodnota. Já osobně se snažím ve svých knihách pravidla konzervovat, petrifikovat, ale přitom dobře vím, že vývoj půjde dál. Nicméně díky poměrně značné autoritě, kterou si mé knihy získaly, se snad nestane, že bychom do Národního divadla oblékli tepláky a svetr.

M: Tepláky a svetr v Národním, to by byl snad zločin proti etiketě. Mohl byste uvést příklady přestupků proti etiketě, jichž se lidé velice často dopouští? Jaké jsou ty vůbec nejvážnější?

LŠ: Pravidla jsou vytvořena proto, opět stejně jako například dopravní předpisy, aby chování lidí ve společnosti bylo prediktabilní. Pouhé školometské dodržování pravidel však neznamená, že budeme dokonalými společníky. Tou druhou a rozhodně ne méně důležitou složkou kýženého úspěchu ve společnosti je naše osobnostní složka, určitý osobní vklad do daných pravidel. Když tedy hledáme největší prohřešky proti etiketě, není to porušení pravidel, ale nedostatek taktu, nedostatek ohleduplnosti. Pokud neznáte pravidla, ale máte dostatek té druhé složky, i tak se často můžete s úspěchem ve společnosti pohybovat, a dokonce být lepším společníkem než striktní dodržovatelé pravidel.

M: Jedenáct let jste působil jako tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla a při té příležitosti jste měl možnost setkat s množstvím vyslanců a dalších zahraničních hostů. Vzpomněl byste si na nějakou specifickou situaci, kdy některý z hostů projevil obzvláštní dávku důvtipu, či pohotovosti?

LŠ: (chvíli přemýšlí) Když nastoupil nový saúdskoarabský velvyslanec, přišel se mi představit na Hrad. A moje asistentka, která byla zvyklá vítat návštěvy, mu podala ruku, což je pro muslima absolutně neřešitelná situace. Na jedné straně je zdvořilým diplomatem, jenž je obeznámen s odlišnou kulturou, na straně druhé je vázán náboženskými předpisy, které nelze obelstít – Alláh je všude. V tu chvíli se ocitl v těžkém dilematu – a jak jsem očekával, u něj jako u diplomata zvítězil společenský takt a ohleduplnost a její ruku přijal. Bezpochyby asi večer nemohl usnout a musel se pomodlit několik súr, aby mu Alláh odpustil, ale je vidět, že někdy lidé pocházející z odlišných kulturních oblastí jsou schopni překročit i velice striktní předpisy, jimiž jsou vázáni. Ale spoléhat na to v žádném případě nelze.

M: Mluvil jste o kultuře muslimského světa, která nám Evropanům přijde do velké míry nepochopitelná a příliš formalizovaná. Kromě arabských zemí jste však procestoval nespočet zemí a poznal velké množství kultur a zvyků dalších národů. Která z formálních etiket odlišných kultur vám přišla nejzajímavější nebo nejparadoxnější?

LŠ: Zajímavé byly některé prvky kultury Maorů na Novém Zélandu, kteří se zdraví tím, že se dotknou čely a třou nosem o nos, a když vidíte řadu nahých válečníků, přičemž s každým z nich se musíte takto pozdravit, je to nezapomenutelný zážitek. Nebo třeba kultura bot v Jižní Americe. Tam mají všichni dokonale vycíděné boty, a jejich průměrná životnost se pohybuje kolem třech měsíců – boty se odkládají v okamžiku, kdy nesou sebemenší známky opotřebení. V jednom nákupním centru v Brasilii (hlavním městě Brazílie) byly například jenom obchody s botami, jeden vedle druhého. Jiné zboží tam nebylo, jen třicet obchodů pouze a jenom s botami. Velice zajímavou kulturou je samozřejmě východoasijská, japonská, a muslimská kultura. Tam konkrétně je pravidel tolik, že je kodifikována každá situace, do které se člověk může v životě dostat. Je tam velká spousta tabuizovaných témat. Například na jedné schůzce jsem chtěl od číšníka přijmout kávu levou rukou, a číšník při každém mém pokusu vzít si od něj kávu ustoupil. Až pak jsem pochopil, že levá ruka je v muslimském světě považována za nečistou; ke konzumaci jídla, k manipulaci s dary či penězi slouží ruka pravá. I člověk znalý etikety se v arabském světě může setkat s mnohými nástrahami, které mu nemusí a často ani nemohou být ze života v našem kulturním okruhu známy.

M: Odbočme nyní od etikety a věnujme se jiné, vám jistě velice blízké otázce. Tradicionalisté často lkají nad současným vývojem českého jazyka. Co soudíte vy jako bývalý vysokoškolský pedagog – vyučující historického vývoje české gramatiky – o současné úrovni jazykové kultury u nás?

LŠ: Velkou společenskou roli na sebe vzala mladá generace, která byla v minulých dobách na okraji společenského zájmu, říkalo se, že mladý člověk si musí počkat, než dosáhne vhodného věku a postavení na to, aby se ve společnosti mohl uplatnit. To tvrdil i Guth-Jarkovský. Dnes svět patří mladým. Reklamy jsou změřeny na mladé vzhledem k tomu, že mají větší tendenci produkty obměňovat a mají vysoký tržní potenciál pro prodávající. Proto se média přizpůsobují jim, a to i tím, že užívají jejich jazyk, čili jazyk jim blízký. Další věcí jsou slova přejatá, vnímáme velké množství anglicismů, pro velké množství předmětů nemáme pojmenování a tak nezbývá než ho přejmout z jiného jazyka. U některých mladých lidí však registruji velmi vysokou úroveň jazykové kultury a jsem tím příjemně překvapen. Dnes se čte méně než před lety, lidé čerpají znalosti z Internetu, nedovedou je strukturovat a tyto znalosti jsou velice povrchní. Nicméně trend odpovídá přesně společenskému vývoji a odpovídat mu nutně musí. A jestliže společnost dospěla do stádia, do jakého dospěla, ať už v pozitivním či negativním smyslu slova, jazyk je jejím přesným odrazem.

M: Vaše osoba je neodmyslitelně spjata se slušností a kultivovaností. Stane se vám někdy, že tuto polohu opustíte a použijete ostřejší výraz či tak říkajíc snížíte svůj společenský standard?

LŠ: Slušné vystupování je samozřejmě součást mojí image a musím si na tom nechat záležet, ale etiketa není něco, co můžeme pověsit na hřebík a říct si „teď ne“. Je to životní styl, a jestli si někdo tato pravidla životního stylu osvojí či je má vrozena, může nastat situace, kdy ze zajetých kolejí vybočí, ale v zásadě určitý styl drží pořád. Já se proto snažím vždy být taktní, ohleduplný, slušný, vnímavý a citlivý v jakékoli situaci, ve které jsem. I v případě, že jsem s kamarády v restauraci a něco vypijeme, i přesto se snažím zachovat si jistou úroveň komunikace, byť sem tam nějaké to slovo ulítne. Ale nejsem ten typ, který by žil jinak ve svém pracovním či společenském světě a doma se pak choval jako hulvát. Moje manželka si v mé přítomnosti nikdy nemusela oblékat kabát sama nebo zvednout spadlý předmět ze země, pokud jsem byl na doskočnou vzdálenost. Je mi to vrozeno, a přesto, že někdy se chovám velmi uvolněně, přesto stále držím pravidlo, že etiketa je životní styl.

M: Kromě etikety, společenských pravidel a dalších souvisejících oblastí vašeho působení vám jistě není cizí ani literatura a divadelní scéna. Prozradíte, jakou jste naposledy četl knihu či jaké divadelní představení jste navštívil?

LŠ: Do divadla se dostanu tak jednou za dva měsíce, nestíhám spoustu věcí, které bych stíhat měl a chtěl. Naposledy jsem viděl Jistě, pane ministře! v Divadle Na Vinohradech. Ta hra pro mě má zvláštní půvab, protože v tom prostředí jsem jedenáct let žil a všechny formulace, které jsem vyslechl z jeviště, jsem mnohokrát sám řekl nebo přinejmenším slyšel, včetně způsobu chování, gestikulace postav. Takže to je přesně hra, která mě upřímně rozesmívá a naplňuje uspokojením. S knihami mám vážný problém, protože musím hodně psát – různé články, knihy, odpovědi na otázky, které pošlou čtenáři webu – a na čtení nezbývá čas. Nedávno jsem přečetl knihu Tisíc planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho. To je fascinující kniha, kterou bych při svém akutním nedostatku času četl kdovíjak dlouho. Ale jednoho dopoledne jsem se do ní tak ponořil, že jsem všechny obvolal s tím, že mám bolení zubů, a skončil jsem čtení v půl čtvrté ráno.

M: Když přece jen ušetříte chvilku volného času, jaké činnosti se věnujete s největší oblibou, jakého máte koníčka?

LŠ: Nezbývá mi bohužel žádný volný čas, nicméně mým koníčkem je etiketa, psaní a besedy, mým koníčkem je trávit večer u počítače a odpovídat lidem, kteří mají různé otázky z oblasti etikety, a chápu to jako veřejnou službu. Večery proto obvykle trávím u počítače, a když mám opravdu volný večer, strávím ho v restauraci se sklenkou dobrého vína. Nesportuji a nikdy jsem se sportu nevěnoval, dokonce jsem se mu vždy cílevědomě vyhýbal, nicméně každý rok jezdíme s přáteli na kola nebo na vodu; jiné koníčky nemám. Jediné, co mi zůstalo z mládí, je moje vášeň pro astronomii, kterou jsem chtěl studovat, a když chci uniknout z tohoto světa, unikám do meziplanetárního prostoru a tam jsem šťastný.

M: Tento rozhovor je určen očím členů společnosti Mensa ČR. Kdybyste je tedy na tomto místě mohl oslovit, co byste jim vzkázal?

LŠ: Určitě si dobře uvědomujete, že vaše společnost je exkluzivní v tom, že sdružuje mimořádně inteligentní lidi disponované k vyšším intelektuálním výkonům – a to není výhoda, to je závazek. A proto by si všichni lidé z Mensy měli vzít zasvé, že jsou takzvanými referenčními osobami, k nimž se ostatní upínají jako k elitě společnosti, jako k lidem, kteří umějí něco víc, jsou chytřejší než ostatní. Stejně jako jsou pro malé holičky referenčními osobami modelky, herečky či zpěvačky, vy znamenáte to samé pro intelektuály, pro studenty; a to s sebou nese obrovskou odpovědnost. Není možné, aby se člen této ctihodné společnosti ve společnosti choval arogantně či neurvale. Každého jednoho z vás si lidé zaměňují s vaší společností jako celkem, dochází k záměně osoby a celku. Lidé si tedy neřeknou „ten Jan Novák z Mensy, to je ale hulvát“. Řeknou si „ti lidé z Mensy“ nebo „ta Mensa, to musí být ale banda“. Každý z vás má tedy odpovědnost za dobrou pověst Mensy. To, jak vaši členové vystupují, jak jsou oblečeni, jak se chovají, jak se umí představit, pozdravit, to vytváří dojem o celé vaší organizaci. Takže apeluji na odpovědnost vůči široké veřejnosti za dobré jméno Mensy.

Aktuálne.sk

14.11.2010 * 20:45
  1. Odlišuje sa britský kráľovský protokol od iných kráľovských protokolov? Ak áno, čím?

Jen vyšší mírou konzervativnosti a preciznosti. Britská monarchie je bezesporu nejrespektovanější monarchií v Evropě a to se projevuje ve velké úctě všech, kdo s ní přicházejí do kontaktu.

  1. Aké sú najčastejšie omyly pri dodržiavaní kráľovského (britského) protokolu zo strany druhých štátnikov?

Nestává se, že by se státníci dopouštěli chyb; jsou obvykle dobře proškoleni před zahájením státní návštěvy. Někdy nejde o chybu, ale o spontánní chování, které je vůči ostatním hlavám států přípustné, ale u královny nemístné.

  1. Boli ste vy osobne svedkom nejakého takéhoto „zlyhania“?

Nešlo o selhání, ale o právě o projev spontánního chování. Prezident Havel byl zvyklý při uvítacím ceremoniálu na I. nádvoří Pražského hradu, spojeném s přehlídkou, hlášením velitele Hradní stráže a představováním delegace, vést svého hosta při složitých přesunech tak, že je jemně uchopil na loket a naznačoval jim směr, kudy teď půjdou. Hlavy států sice dostávají nákresy ceremoniálů, šipkami se na nich vyznačují přesuny po nádvoří, ale stejně je to v reálu jiné a mnohý prezident nebo panovník byl v rozpacích, proto jim prezident pomáhal nenápadným přidržením za loket. Všichni to vítali, protože pak nebloudili nádvořím a neztrapňovali se před davy fotografů, kteří lačně čekali na jakoukoli chybu. Udělal to i u královny, ale vzápětí ho šéf protokolu Buckinghamského paláce upozornil, že královny se dotknout nemůže. Královně to nevadilo, ale protokol je protokol.

  1. Má sa v spoločnosti monarchu inak správať prezident, inak premiér a predseda parlamentu?

V chování ústavních činitelů v přítomnosti královny není rozdíl. Všichni musejí respektovat její superioritu jako hosta, navíc nejvýznamnějšího monarchy Evropy.

  1. Ako by sa mali obliecť pri návšteve kráľovnej vrcholoví ústavní činitelia, ktorí sa s ňou stretnú? A ako ich ženy v prípade, že sa zúčastňujú prijatia návštevy?

Na pozdravení se s královnou se čeká v „receiving line“, královna stojí jako první, vedle ní princ Philip, prezident republiky a jeho choť. Postupuje se v tichém zástupu, hovoří se jen polohlasem. Při přistoupení ke královně se čeká, až královna nabídne ruku. Ruka se sevře jen jemně, krátce, rukou se netřese, nestiská se druhou rukou, ruku královně nelíbáme. Ženy v okamžiku, kdy předstoupí před královnu, provedou pukrle, úklonu se zkřížením nohou. Při pozdravu jí hledíme do očí a s lehkou úklonou a s úsměvem ji oslovíme „Your Majesty“, Vaše Veličenstvo, případně můžeme přidat nějakou zdvořilostní formuli, kterou vyjádříme, že je to pro nás čest setkat se s královnou. V receiving line se nevede konverzace, postupuje se dál. Prince Philipa oslovíme „Your Royal Highness“, Vaše královská Výsosti, prezidenta „pane prezidente“, jeho choť „paní Gašparovičová“.

  1. Ktoré témy sú na rozhovor s kráľovnou tabu a naopak, o ktorých sa môžu rozprávať?

Při rozhovoru oslovíme královnu nejprve „Your Majesty“, ale neopakujeme to víckrát, při dalších osloveních říkáme už jen „Madam“ (prince Philipa pak v dalších větách oslovujeme jen „Sir“). Není zdvořilé klást královně otázky, ty klade ona. Odpovídáme třemi, pěti větami, abychom neprodlužovali konverzaci a dostalo se i na ostatní. Proto se hovoří o tématech, která nanese královna. Pokud bychom chtěli z vlastní iniciativy přejít k nějakému tématu, striktě vyloučíme veškerá politická témata, domácí, zahraniční i britská, témata britské královské rodiny, nehovoříme o tom, co nemůže znát (slovenská specifika a reálie).

Vhodnými tématem je láska ke koním (zvláště při konverzaci s princem Philipem), můžeme zavzpomínat na naši návštěvu Spojeného království (užíváme výraz United Kingdom nebo Great Britain, ne England), přičemž vyzvedneme klady, které jsme tam postřehli, můžeme hovořit o královniných cestách po světě. Královna se bude ptát na charitativní činnost, na výchovu a vzdělávání apod.

  1. Dávajú sa dary monarchom, resp. dávajú monarchovia dary hostiteľom?

Ano, jako při všech státních návštěvách se vyměňují dary. Ty se vystaví v jednom ze salonů prezidentského paláce a společně je obě hlavy států s jejich partnery obdivují. Dary by měly vyjadřovat chrakteristické rysy země, její typické produkty (při návštěvě Česka to bylo z naší strany sklo), případně si protokoly vzájemně vymění tipy na koníčky hlav států, z toho mohou také dary vycházet (německému prezidentu Weizsäckerovi náš prezident daroval historickou mapu, protože jsme si zjistili, že je jejich vášnivý sběratel).

  1. Ako je to s jedlom? Je niečo, čo by na kráľovskom stole určite nemalo chýbať?

Preferuje se národní jídlo, upravené ovšem tak, aby se hodilo pro starší dámu v deset hodin večer… Například české vepřo-knedlo-zelo by královnu spolehlivě zničilo na další dva dny. Jídla musí být lehká a snadno stravitelná. Doporučují se ryby, upravená zelenina, brambory místo knedlíků. Porce musí být malé, co nejmenší, aby jich mohlo být víc (správné pořadí: studený předkrm, polévka, teplý předkrm, hlavní chod, moučník), i ke státní večeři mohou být třeba jen tři, obvyklé jsou čtyři. Vynecháváme jídla silně aromatická (česnek, cibuli), pálivá, tučná, nezvyklá. Všichni musejí stolovat vybraně, např. číše se drží jen za stopku, ne za tělo, vidlička směřuje hroty dolů, ne nahoru, ženy sedí jen v první třetině židle, za sebou mají malou kabelku, ruce nesmí být pod deskou stolu, ale opírají se loketní kostí o hranu stolu, ne ovšem loktem, lokty držíme u těla, abychom se nedotkli souseda po straně…atd.

  1. Súčasťou návštevy bude aj banket, ktorý na počesť kráľovnej Alžbety II. organizuje prezident I. Gašparovič. Aké pravidlá platia tu pre kráľovnú a hostiteľa? Napr., ak bude súčasťou banketu tanec, má prezident tancovať aj s kráľovnou?

Banket je výraz pro nejslavnostější formu stolování, tedy jde o státní banket, státní večeři. Tam se netančí, jako zvuková kulisa může hrát tichá živá hudba (harfa, housle). Královna netančí při žádné příležitosti. Banket začíná aperitivem, následuje receiving line (pokud se neodehrála už dříve), usazení ke stolům podle placementů (kartiček s nákresy místa, kde hosté sedí), nikdo si ovšem nesedá dřív, než usedne královna. Ta přichází v doprovodu prezidenta jako poslední, usedá a následují přípitky. Nejdřív prezident, pak královna. Potom královna uchopí příbor do ruky a všichni mohou začít stolovat. Nikdo během banketu nesmí vstát od stolu, to by bylo velmi neslušné vůči královně (ledaže by šlo někomu o život, budiž, ale je dobré na to myslet předem…). Naopak, jakmile vstane královna, vstanou všichni a banket končí. Hovoří se polohlasem, necinká se příbory, forma stolování musí odpovídat příležitosti, při jaké se koná.

  1. Prečo kráľovná počas zahraničných návštev nevystupuje na tlačových besedách?

Není proč, co by říkala? Nesmí se vyjadřovat k politickým otázkám, nesmí komentovat události v hostitelské zemi, nemá smysl, aby předstupovala před novináře. Její role nespočívá v jejích názorech, ale v autoritě, kterou požívá. Královna nepronáší své názory, může číst projevy, pronášet přípitky, vést společenské rozhovory (tzv. small talk), ale nekomentuje politické dění.

  1. Ako by sa mali správať bežní ľudia v prípade, že sa stretnú s kráľovským párom na ulici? Napr. môžu im podať ruku, a pod.?

Lidé na ulici podat ruku královně nebo princi Philipovi nesmějí, královna to může učinit, ale byla by to velká událost, obvykle to neriskuje. Setkáme-li se královským párem, je třeba se zastavit, uklonit se a usmívat se, taková pocta Slovensko ještě nepotkala, to za úsměv stojí. Musím varovat před jakýmkoli počínáním, které by mohlo zneklinit ochrannou službu, která ručí za její bezpečnost, tedy sahání do kapes, rychlé přiblížení se ke královně, přiblížení se s předměty, které by ji mohly ohrozit, to je i deštník nebo hůl v ruce, nepříjemné pohledy, pokřikování.

Časopis Informatorium

14.11.2010 * 20:36

 Společenská pravidla nám usnadňují život

Ladislava Špačka známe nejen jako mluvčího bývalého prezidenta Václava Havla, ale především jako propagátora a učitele společenského chování. Povídali jsme si o tom, proč se věnuje právě etiketě a proč bychom měli znát pravidla chování ve společnosti.

Co si můžeme představit pod pojmem etiketa?

To je sice obecná, ale důležitá otázka. Spousta lidí se v pojmu etiketa pořádně neorientuje, plete si ho třeba s etikou, což je nauka o morálce. Etiketu můžeme popsat jako soubor norem, které se vytvořily během historie a které určují jakási pravidla vzájemného vycházení člověka s člověkem. Člověk je tvor společenský, zoon politikon, jak říkal Aristoteles, a náš život je plný kontaktů s druhými lidmi, při nichž narážíme na různé hrany, které představují různé zájmy a preference konkrétních lidí. Etiketa je pomáhá obrušovat a zjemňovat; usnadňuje tak lidem život. Je to podobné jako s pravidly silničního provozu; nikdo nepochybuje o tom, že je praktické vědět, které auto vjede do křižovatky první.

V lidském chování však spousta lidí pravidla podceňuje, a teprve ve chvíli, kdy se dostanou do trapné situace, při které sice nejde o plechy ani o život, ale jen o znalost pravidla, kdo by měl vstoupit nebo podat ruku jako první, o tom začnou přemýšlet.

Etiketa člověku pomáhá osvobodit se od nejistoty… Někdy se mě lidé ptají, jestli mě protokol na Hradě nesvazoval. Odpovídám jim, že právě naopak, protokol mě uvolňoval. Kdybych nevěděl, jaká pravidla platí, tak se budu stále kontrolovat a nebudu se soustředit na jednání. Hlídal bych se, pokukoval bych po ostatních. Když přijdu do restaurace, tak neuvažuji nad tím, co si počít s různým stolním náčiním a příbory, nepřemýšlím, jestli je můj rohlík ten vpravo nebo vlevo, protože to je – s prominutím – samozřejmost. Představte si ale člověka, který se dostane do podobné situace a ta pravidla nezná. Ten je pak ztracen, neustále se kontroluje, případně sní rohlík svému obchodnímu partnerovi, což není šťastný začátek večeře, a takhle se dostává do stresu. Já jsem ale uvolněný, odlehčený a mohu se věnovat okouzlování svého protějšku na sto procent. Pokud se člověk musí neustále kontrolovat, je upachtěný, těžkopádný, chybí mu lehkost…

Berete tedy etiketu jako něco, co vám usnadňuje život.

Ona usnadní život každému, navíc činí člověka oblíbeným, příjemným a úspěšným.

Co vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl etiketu propagovat, věnovat jí svůj profesní život?

Chtěl jsem lidem pomoci. Já jsem prostě takový osvětový typ, jsem pedagog, učil jsem 18 let… Když jsem odešel z Hradu, začal jsem navštěvovat různé společenské akce a pozoroval jsem, jak někteří lidé tápou, stojí třeba u rautového stolu a nevědí, co si mají počít s překládacím příborem, viděl jsem, jak mají muži špatně uvázané uzly na kravatě, prostě tisíce detailů. A udivovalo mě, že to ti lidé nevědí. Přemýšlel jsem, co bych mohl udělat pro to, aby lidé získali povědomí o tom, jak se chovat, a vznikl nápad na televizní seriál o etiketě.

Tohle byl první projekt, ale já jsem pokračoval dál, cítím jistou oddanost této věci a snažím se šířit osvětu, kudy mohu.

Určitě vás k tomu nepřivedla jen ta – jak říkáte – osvětová činnost, ale měl jste vztah k etiketě už v sobě.

Ano, to je pravda. Ostatně pro každou činnost je potřeba určitá dispozice, nadání. Odmalička jsem do sebe vsakoval rodinný rituál – my jsme obědvali a večeřeli v jídelně, na stole s moltonem. Víte, co je molton?

Asi nějaký servis?

Ne, to tedy ne, musíte studovat moji etiketu (usmívá se). Molton je plstěná podložka pod ubrus a používá se proto, aby sklenice a příbory neklepaly o desku stolu a neklouzaly. Stolování je pak komfortnější.

Můj otec byl obyčejný úředník, ale měl doma rozvěšené obleky a dbal na to, aby byl stále upravený. Když si šel ráno koupit noviny, vzal si sako a kravatu; vrátil se, odložil sako a kravatu a četl si. A já jsem už odmalička, tyhle věci pozorně vnímal.

Nedávno jsem se sešel s bývalými spolužáky z gymnázia a jedna moje spolužačka mi povídala: „Tys to měl vždycky v sobě! Pamatuji si, jak jsme šli jednou do parku a najednou na mě ‚utrousil‘ ptáček a měla jsem něco na rameni. Tys mi to setřel kapesníkem.“ Ptala se mě tehdy, co s tím kapesníkem udělám, a já jsem jí odvětil, že ho vyhodím. Správný gentleman přeci vždycky nosí dva! A vidíte, že tenhle zvyk mám dodnes (Ladislav Špaček sahá do kapsy a ukazuje dva pečlivě složené bílé plátěné kapesníky).

Vždy jsem býval považován za galantního člověka, který se chová slušně a solidně. Možná právě i to mě později přivedlo na Hrad. Tam jsem měl možnost pravidla etikety vnímat víc, chodil jsem na různé obědy a večeře, diplomatická jednání, stýkal jsem se s lidmi z různých kulturních okruhů – křesťanských, euroatlantických, muslimských, hinduistických, buddhistických, latinskoamerických… – a všechny tyhle kulturní odlišnosti mě zajímaly. Tohle všechno jsem v sobě střádal a bylo jen věcí určitého impulsu, kdy se to zúročí.

Jak jsme na tom my Češi s úrovní společenského chování?

Když se zeptáte na tuhle otázku, většina lidí vám odpoví, že hrozně. Ale není to tak. procestoval jsem desítky zemí světa a Češi patří k horní třetině, možná čtvrtině, co se týká úrovně společenského chování. V naší zemi má totiž etiketa hluboké kořeny, dokonce jsme za 1. republiky byli pro Evropu vzorem. Jiří Guth-Jarkovský, který formuloval principy moderního, republikánského společenského chování a byl prvním ceremoniářem prezidenta Masaryka, položil velmi dobré základy české měšťanské společnosti, které přetrvaly dodnes. Samozřejmě tu je čtyřicetiletá pauza, kdy montérky byly solidním úborem a kdy se do divadla mohlo chodit jakkoliv, ale tradice společenského chování přežila a trvá dál.

Po listopadové revoluci jsme začali objevovat evropské trendy; poměrně dobře se zlepšila například úroveň oblékání. Pozorujeme to třeba u mladých manažerů, studentů, lidí, kteří chodí do společnosti, tam vidíme velký rozdíl oproti dobám před deseti, patnácti lety, kdy tady běhali podnikatelé v červených a fialových sakách a bílých ponožkách. To už máme dávno za sebou. Dnes máme obleky od Versaceho, perfektní italské košile, dokonalé francouzské kravaty Hermés… Vidíme, jak lidé reflektují potřebu dobře vypadat, ale i dobře se chovat.

Další oblastí etikety jsou situace, kterým říkáme kontaktní – potkávání se, představování se, podávání rukou, konverzace… Tam ještě máme co dohánět. Nejhorší je stolování, protože to vyžaduje určitou zručnost a návyky; pokud je nemáme a všechno to děláme těžkopádně nebo tak, jak jsme zvyklí z domu, kde je – teoreticky – jedno, jak jíme, protože nám tam nikdo hlavu neutrhne, pokud si například vidličku chytíme jinak, než je správné, je to problém. Na nějaké recepci nebo na obchodním obědě s klientem, na kterém mi mimořádně záleží, si prostě musím dát na všechno pozor.

A je „trapas“, pokud si nechám poradit od obsluhy?

Rozhodně ne, naopak! Tohle naopak všem doporučuji; uvědomte si, že všichni ti kluci, kteří tady obsluhují, na tohle studovali – a teď jen nosí jídlo a odnášejí špinavé talíře. To je všechno, co dělají; maximálně vám nějaký ten kreativnější poradí, co si dát. Nemají možnost ukázat vám, jak se dranžíruje kuře, porcuje ryba, připravuje banán ke konzumaci, ale to všechno umějí. Když je o to požádáte, tak konečně mohou předvést, co vystudovali. A budou mnohem raději, než když zase jenom odnesou špinavé talíře. Jídlo je prostě společenská hra.

Něco jiného je, když vás pozve společenský partner a objedná třeba šneky. Pak je hloupé se ptát a tak dochází ke karambolům.

Není etiketa, kterou představujete, jenom záležitost pro „vyšší“ skupinu obyvatel? Mluvíte třeba o značkovém odívání, které si běžný člověk prostě nemůže dovolit. Souvisí etiketa s existenční úrovní člověka?

Tohle je opravdu něco, co většinu lidí mate. Představují si etiketu jako pohyb ve vysoké společnosti – státní recepce, návštěva britské královny… Etiketu nemůžeme odložit jako klobouk. Sice je každému asi jedno, jestli bude jeho společníkovi u oběda chutnat, ale přesto si přejeme dobrou chuť, protože je to prostě zdvořilé.

Etiketa nás provází čtyřiadvacet hodin denně, ale má své úrovně. Když vystupuji na univerzitě před studenty, mám na sobě sako a kravatu a hovořím spisovným jazykem. Doma sako a noviny odložím, vezmu si noviny, nohy si dám na vedlejší křeslo a začnu mluvit obecnou češtinou. Přijde manželka, já ty nohy sundám a zeptám se: „Koupilas to mlíko, prosím tě?“ A pak jdu večer s kamarády do hospody, mám na sobě triko a džíny a sem tam mi „ulítne“ slovo, které bych veřejně neřekl, třeba (Ladislav Špaček dlouze přemýšlí), třeba „hrome“.

Etiketa má prostě různé vrstvy, a my se musíme umět stylově přizpůsobit situaci, ve které jsme. Piaget tomu říká sociální inteligence, což je umění adaptovat se na situaci, ve které se nacházíme. Jít si sednout k táboráku v obleku je stejná hloupost jako jít do Národního divadla v džínách. Je prostě třeba respektovat prostředí a naplnit očekávání hostitele. A nestačí mi znalost pravidel, ale potřebuji i cit, empatii.

Značkovost prostě s etiketou nesouvisí.

Pokud se setkáte s člověkem, který se nechová právě „na úrovni“, jak se cítíte?

V jeho přítomnosti se cítím trapně.

Trapně za něj?

Ano, za něj. Jako lidé spolu žijeme ve vzájemném kontaktu a očekáváme určitou odezvu. A to, jak se člověk chová, ovlivňuje i jeho okolí. Když se někdo ve společnosti například opije,a nemusí vás ani ohrožovat, sedíte daleko od něj, je vám za něj nepříjemně. Já navíc cítím ještě jakousi osvětovou odpovědnost. Podobně jsem to prožíval, když jsem byl učitel – viděl jsem někde děti, které „vyváděly“, a dokonce to nebyli mí žáci, a mně to nedalo a musel jsem zasáhnout.

Jak začít, pokud se chceme zbavit nějakého svého zlozvyku nebo odstranit nějaký neblahý stereotyp v chování?

Především to chce určitou míru uvědomělosti, tedy sebereflexe. Je třeba si začít všímat, jak se chovám. Tohle spousta lidí neřeší, chovají se tak, jak si myslí, že to je „přirozené“. Musíme se zamyslet nad tím, zda na druhé lidi působíme příznivě, příjemně… Zda jsme dostatečně kultivovaní na společnost, v níž jsme se ocitli, nebo naopak dost uvolnění na vesnickou hospodu, do které jsme právě přišli. A tohle všechno bychom měli sledovat a kontrolovat, podobně jako pilot, který při letu sleduje důležité přístroje. Když zjistíme, že v něčem tápeme, měli bychom hledat poučení.

A dnes ta možnost, kde se poučit a vzdělat, je opravdu široká.

Ideálem rodičů nebo vychovatelů je dobře vychované dítě. Co je tím nejlepším výchovným prostředkem?

Jediným a zároveň nejsilnějším prostředkem je osobní příklad. Jestliže dítě vidí, jak tatínek zachází s maminkou, že se na ni utrhuje, případně ji ponižuje a sekýruje, že se k ní nechová galantně, že jí v životě nepomohl do kabátu, nemůžeme očekávat, že bude kultivovanější. Chování rodičů do sebe dítě vstřebává jako normu – to, jak spolu mluví, jak se k sobě chovají, jak jednají s ostatními lidmi, jak mluví o ostatních lidech, v něm buduje určité principy, hierarchii hodnot a nástroje pro jeho vlastní chování a jednání.

Všechno začíná výchovou v rodině. Se čtyřicetiletým chlapem, který celý život rostl jako dříví v lese, už nic neuděláme. Na Topolánkovi hned poznáte, že to je Valach z hor. Ostatně je to jeden z nás, my tu těžko budeme mít třeba Chiraka.

Často se setkávám s tím, že se děti motivují stylem „když se budeš chovat slušně, tak dostaneš odměnu“. Je to v pořádku?

Rozhodně ne! Tady nejde o výměnný obchod, o nějaké kupčení. Já se nechovám slušně proto, abych za to něco dostal nebo abych získal nějakou výhodu, ale kvůli tomu, abych byl příjemný pro lidi ze svého okolí. To je však něco, co v sobě člověk musí mít zakódováno, a získáme to jen výchovou.

Už na pískovišti poznáte, které dítě se bude časem chovat agresivně, bezohledně, bez empatie, a které bude naopak citlivější a bude vnímat potřeby svého okolí. Na pískovišti poznáte i výchovné styly; některá maminka dítěti nakáže, aby nikomu nic nepůjčilo, a jiná dítě vybízí, aby se dělilo s ostatními.

Onehdy jsem nastupoval do tramvaje a přistupovala maminka s klukem, mohlo mu být tak devět. V tramvaji bylo jediné volné sedadlo a vedlejšími dveřmi nastupoval starý pán o holi. A já jsem slyšel tu maminku, jak klukovi říká: „Rychle, rychle!“. Jako by mu říkala: „Vyfoukni tomu starci místo, abys mohl sedět!“.

Vydržíte takovou situaci nekomentovat?

Ne, nevydržím. Navíc jsem tak veřejně „profláknutý“, že si to mohu dovolit, a lidi se neurazí.

Nedávno jsem se v tramvaji dostal do jiné situace – slečna uvolnila místo starší paní, ale ta si sednout nechtěla, odvětila, že jede jen dvě, tři zastávky. Slečna tam nešťastně stála a paní to místo nepřijala. Stál jsem vedle a paní jsem oslovil, vysvětloval jsem jí, že to místo už musí přijmout, protože jí ta slečna prokázala velkou laskavost. A když to odmítá, je to podobné, jako by odmítla podání ruky. Paní to uznala, slečně poděkovala a posadila se.

Ovšem tohle pravidlo se může do jisté míry „vymstít“. Včera se mi stala taková docela osobní příhoda; nastoupil jsem do tramvaje a seděla tam krásná slečna. A já se přeci jenom sem tam rád podívám na pěkné děvče, a tak jsem si ji prohlížel, ne nápadně, ale ona přeci jen zachytila můj pohled. A tak jsem se na ni podíval, načež ona vstala a řekla: „Posaďte se, prosím.“ A to je pro chlapa, který na ni kouká z úplně jiných důvodů, než aby mu uvolnila místo, strašný pocit. Ale musel jsem to přijmout. Už jsem starý, musím se s tím smířit.

Jak by mohla vypadat náplň společenské výchovy ve školkách

V tomhle věku ještě nemůžeme aplikovat pravidla, která používáme v později. Kluci by ale měli vědět, že se nemůžou prát s děvčaty, ale vždycky jen sami mezi sebou. Děvčata mají úplně jiný svět, kooperují spolu, půjčují si hračky, ale kluci se vzájemně vytlačují. Ostatně proto jsou vojevůdci muži.

Děti se ale odmala musí učit, že k sobě mají být ohleduplné. Měly by vědět, že nesmějí prosazovat jen svoje vlastní zájmy, že ostatní mají právo na slušné zacházení. A že není ostuda, když pomohou kamarádovi. Děti by se měly naučit vnímat potřeby ostatních.

V tomhle věku už také můžeme děti učit zásady oblékání; jinak se oblečeme do divadla a jinak třeba na hřiště. Ke štědrovečernímu stolu si také nenecháme to, v čem jsme běhali celý den.

Můžeme také stavět zásady stolování; učíme je způsobně jíst a neválet se po stole. Vedeme je k tomu, aby držely správně příbor, napily se ve chvíli, kdy mají prázdná ústa, a před napitím si vždy otřely rty. Jídlo by navíc mělo sloužit jako kulisa pro konverzaci.

Konverzace u jídla je však u malých dětí přeci jen trochu problém, nemají ještě tak vyvinutou hrtanovou záklopku, takže jim může „zaskočit“. Vedeme je k tomu, aby se nepřekřičovaly, ale klidně spolu rozmlouvaly.

Takže ne „dobré chutnání, žádné povídání“?

Určitě ne, tohle jsou bludy! Stejně jako „kdo bude první, ten je král“. Měli bychom jíst pomalu, volně. Když sem přijedou Francouzi, jsou překvapeni z toho, že my máme dojedeno za 10 minut. To je pro ně nemyslitelné. A tohle se mohou děti učit už odmala.

Vaše jméno je spojeno se hrou Nešťourej se v nose!, která je zaměřená na společenskou výchovu malých, předškolních dětí. Co vás k ní přivedlo?

Autorka mě oslovila, jestli bych jí mohl pomoci s propagací téhle hry. Nikdo ji tu tehdy neznal a ona neměla šanci prorazit. Proto hledala nějakou mediální podporu a záštitu. Její nápad mě velmi zaujal, dohodli jsme se, že se stanu patronem hry. Nešťourej se v nose! má na našem trhu velký úspěch.

Můžete shrnout všechny projekty z oblasti etikety, na kterých pracujete?

Uvědomuji si, že pokud chceme do společnosti zapustit kořeny etikety tak, aby to mělo co nejširší záběr, nestačí napsat knihu, ale musíme využít všechny dostupné audiovizuální prostředky. Proto jsem kromě Velké knihy etikety a Slona v porcelánu (kniha o společenském chování pro dospívající děti) pracoval i na televizním seriálu Etiketa. Tvoří ho krátké, devítiminutové spoty, a je vhodný právě pro lidi, kteří nejsou tolik zvyklí číst a informace čerpají z televize. Tenhle seriál jim nenáročnou a mírně zábavnou formou představuje pravidla společenského chování.

Posledním projektem jsou Světáci; to je sedmidílná televizní soutěž, do které byli vybráni normální lidi „z ulice“, kteří dostávali hlasy od diváků. Soutěž byla motivována známým stejnojmenným filmem. Tak se také lidé nedotčení společenských životem seznamovali s pravidly etikety.

Neodpustím si trochu osobní otázku. Jste už po letech práce na „poli etikety“ úplně dokonalý, nebo máte nějaký zlozvyk, nedostatek, kterého byste se rád zbavil?

Tak úplně dokonalý… Mám problém s některými jídly, které když jíte doma v teplákách a tričku, tak se nic nestane; to jsou třeba špagety nebo rukolový salát. Když si vezmu oblek a kravatu, zaručeně dojde „k nehodě“, špageta se vymrští a přistane na oděvu nebo vás „ohodí“ omáčkou.

I mně se stávají nehody… Nedávno jsem seděl v jedné velmi dobré restauraci a četl si jídelní lístek. Přitom jsem se chtěl napít džusu, který mi donesli ve vinné číši s vysokou stopkou. Neuvědomil jsem si, jak je ta stopka vysoká, spodní částí jsem zavadil o desky jídelního lístku a celý jsem se polil. U stolu seděli další tři lidé, měli jsme před sebou významné obchodní jednání, a teď tohle.

Mí společníci si toho nevšimli, a tak jsem zašel na toaletu. Sundal jsem si kravatu, protože jsme měli pracovní snídani a u snídaně kravata být nemusí, osušil jsem si košili a vrátil jsem se ke stolu. Dokončili jsme jednání a já říkám kolegovi: „To bys nevěřil, co se mi stalo!“. Odvětil, že si toho všiml, a to nejen on. Nikdo to ale nekomentoval, a to je ta dokonalost. I mistr tesař se prostě utne.

Marie Těthalová

Ladislav Špaček je původní profesí pedagog (přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy historický vývoj spisovné češtiny). Od roku 1990 pracoval v Československé televizi jako vedoucí domácího zpravodajství a zároveň byl parlamentním zpravodajem a moderátorem pořadu Události, komentáře. V letech 1992 až 2003 mluvčí prezidenta republiky a ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Během svého působení na Pražském hradě navštívil spolu s prezidentem Havlem přes padesát zemí světa a absolvoval stovky společenských událostí na nejrůznějších úrovních. Je spoluautorem a protagonistou televizních seriálů Etiketa a Světáci, autorem knih Etiketa, Velká kniha etikety a Slon v porcelánu aneb jak se neztratit v labyrintu etikety, je patronem hry Nešťourej se v nose. Publikuje v různých médiích a pořádá přednášky pro přední představitele top managementu firem, státní správy a politiky.

Peněžní noviny

14.11.2010 * 20:14

Dnes se o umění komunikace hodně hovoří, nejinak je tomu s etiketou. Čím myslíte, že to je, že lidé na tyto obory berou v poslední době takový zřetel?

Etiketa a komunikace se staly nezbytnou výbavou každého manažera, tedy těch, kteří chtějí být úspěšní. Umění komunikace nás spojuje s lidmi, usnadňuje obchodní jednání i společenský kontakt, jsme úspěšnější ve výsledku vyjednávání i oblíbeni ve společnosti.

Potkávám denně typ mladého manažera (manažerky), kterému je kolem třiceti, a protože rozumí třeba autům nebo počítačům, firma ho jmenovala obchodním ředitelem. Najednou dostává pozvání do Londýna na obchodní večeři, na které by mohlo jít o kontrakt za miliony. Mladý muž (nebo žena), jehož nejlepší restaurací, kterou kdy navštívil, byla pizzerie v okresním městě, teď začíná přemýšlet: Jaký oblek si mám vzít, šedý, nebo musím mít černý? Budu si umět uvázat správný uzel na kravatě podle límečku košile? Jak se správně pozdravíme a představíme? A což teprve, až usedneme ke stolu… Kterým příborem začínám? A který rohlík je můj, ten vlevo, nebo ten vpravo? Uznáte, že zahájit obchodní večeři tím, že sním partnerovi jeho rohlík… A britský obchodník, pro kterého pobyt v této restauraci je zcela všedním bodem programu, si může říct buď: „To je ale nemehlo, jak je ten člověk oblečený, neumí ani představit svoji partnerku a jak nemožně jí! Odkud že přijel? Tak s tímhle člověkem se už v životě nechci potkat, tohle přece nemám zapotřebí.“ Anebo si může říct: „Ó, to je příjemný společník! Jak perfektně je oblečen, jak noblesně stoluje a přirozeně konverzuje, tak s tímhle člověkem se chci vídat co nejčastěji!“ O dopadu na obchodní vztahy máme v obou případech jasno. „Slušnost nestojí ani cent, ale může přinést velké zisky jak jednotlivci, tak firmě,“ prohlásil americký milionář B. C. Forbes.

Dodržujete zásady etikety a správné komunikace také v soukromém životě?

Nechci vypadat jako suchar, který spí v obleku, ale ano, dodržuji. Etiketa přece není soubor pravidel pro jakousi „vyšší společnost“, není to něco jako klobouk, který si nasadíme a pak ho zase sundáme. Jistá pravidla přece dodržujeme doma, v rodině, když ráno vstaneme a pozdravíme se, usmějeme se na sebe, pak v tramvaji cestou do práce, v kanceláři, odpoledne na golfu, večer v restauraci, prostě nás provázejí neustále celým životem. Chovat se přirozeně, neznamená, že budeme pohrdat zásadami slušného chování. Naše chování může být přirozené, a přesto bude v souladu s pravidly etikety. Je přece přirozené pozdravit známého člověka, dát ženě přednost ve dveřích, jíst tak, abychom v ostatních nebudili odpor, oblékat se v souladu s očekáváním společnosti, kterou jdeme navštívit. Spíš by bylo nepřirozené přijít do divadla v teplákách, odmítnout podanou ruku, nepozdravit se s přáteli, hulákat po manželce a jíst doma rukama.

Máte dost nabitý program, přesto, najdete si nějakou chvilku na relaxaci? Jak odpočíváte?

Tak to je zásah do černého, na takovou otázku nemám odpověď. Neodpočívám, nepěstuji žádný sport, pořád pracuji, jen někdy se snažím tělo obalamutit, že práce v noci u počítače je druh relaxace. Denně mám přednášky, potřeba etikety je tak silná, že bych mohl přednášet deset dní v týdnu. Všechny firmy si uvědomily, jak je etiketa pro jejich finanční poradce, makléře, manažery, privátní bankéře, obchodníky důležitá a já jsem na roztrhání. Stal jsem se obětí vlastního úspěchu. Jestli bych se měl přiznat k nejoblíbenější formě relaxace, je to večeře v dobré restauraci s přáteli. Dobrá restaurace je ta, kde mají málo jídel a dávají malé porce. Když vidíte na jídelním lístku třicet jídel, běžte pryč. A malé porce vám umožňují dát si více chodů a vychutnat si stolování. A důležitá podmínka – dobré víno. Pak jsem spokojen a těším se na další den.

Chystáte nějaký nový pořad o etiketě a komunikaci?

Pořád mám v hlavě nové projekty. Natočil jsem televizní seriál, napsal tři knihy, jsem patronem hry pro děti Nešťourej se v nose. Právě v těchto dnech dokončuji práce na nové knize a v hlavě mám už další námět: jak je to s etiketou ve světě, v jiných kulturách. Televizi jsem nabídl další seriál, tentokrát spíš o komunikaci, ale zatím to nevypadá reálně.

Jak byste Vy, jako profesionál, upozornil svého nadřízeného na nějaký jeho nedostatek

a) jeho hrubku v dopise

b) rozmazaný make-up či nevhodný oděv

c) že toto víno se opravdu k tomuto pokrmu nehodí.

Především platí, že ve společnosti nikoho nevychováváme, nepoučujeme, neškolíme. Když vidíme, že někdo se dopouští společenského prohřešku, nemůžeme zavolat policii nebo dotyčného napomínat. Trestem pro takového člověka je jen úsměšek nebo pohrdlivý pohled okolí. Když si někdo sundá sako v divadle nebo si na plese povolí kravatu a rozepne knoflíček u košile, nepřijdeme k němu a neříkáme mu: „Ale ale, to vás maminka nenaučila, jak se máme chovat?“ Chceme-li něco někom,u vytknout, musíme to udělat diskrétně a vždy o samotě, bez třetích osob. Nadřízeného bych na hrubku upozornil nenápadně, třeba bych řekl: „Ten dopis je skvělý, výstižný, ale máte tam nějaký překlep, tady ve třetím řádku. Řekněte své sekretářce, že musí psát pozorněji“. Tím bych z něho sejmul vinu, navíc překlep není hrubka, nemusel by se tak stydět. Na rozmazaný make-up musíme upozornit. Jsou nehody, o kterých víme a o kterých nevíme. Jestli si hodím játrový knedlíček do klína, neunikne to mé pozornosti a je zbytečné, aby mě mé okolí upozorňovalo na knedlíček v klíně. Ale rozepnutý zip u kalhot či u sukně, o tom jistě dotyčný neví, jinak by se asi zapnul… Tady jsme povinni postiženému pomoci, říct, že má rozmazaný make-up nebo rozepnutý zip. Učiníme to taktně, tiše, nenápadně, beze svědků. A poslední zkouška taktu: jestliže vybral víno hostitel, ani neceknu a víno vypiju, ba co víc, pochválím ho. Není možné hostiteli dávat najevo, že vybral špatně restauraci, že tady mají upatlané sklenice, že jídlo nestojí za moc nebo že tohle víno se k tomu jídlu nehodí.

Zažil jste někdy nějakou kuriózní situaci, která vznikla při střetu dvou různých kultur

(zvyklostí)?

Častokrát. Navštívil jsem přes šedesát zemí světa, byl jsem na všech světadílech, na Velikonočním ostrově, na Filipínách, v Jižní Americe, na Tchaj-wanu, v Austrálii, na Islandu. Všude vás mohou potkat kuriozity. Třeba na Novém Zélandě žije domorodý kmen Maorů, a když jsme ho navštívili, vítali se s námi po svém: přitiskli své čelo na naše čelo a nosem nám třeli nosy… Uznáte, že pro Evropana, který potřebuje k osobnímu komfortu asi tři čtvrtě metru osobní zóny, je to hodně těžká zkouška zdvořilosti. Představte si, jak na vás čeká řada dvaceti domorodců s bederními rouškami, někteří třímají v ruce kopí, a postupně si s nimi přikládáte obličej na obličej. Snad jen přítomnost několika černovlasých děvčat s ohnivýma očima mi trochu dodávala náladu.

Protože děláme rozhovor pro Peněžní noviny, musíme se zeptat, jaký je Váš vztah k penězům?

Řekl bych, že odpovědný. Rodinný rozpočet udržuji vyrovnaný, ostatně mám to snadné, protože operativní hospodaření má na svých bedrech moje žena, já mám v péči „investiční prostředky“, tedy peníze na dovolenou, nový nábytek, auto. Míru spotřeby mám nasazenu relativně skromně, nekupuji si zbytečnosti, oblečení si pořizuji nárazově, jednou za čas tomu věnuju týden, uvolním příslušnou částku a zase mám na rok vystaráno. Nemám žádné drahé koníčky, nelétám letadlem, nejezdím jachtou po moři, nehraji golf, prostě nemám za co utrácet…snad jen ty restaurace.

Dokážete se o své peníze „starat“ – jste typ člověka, který zjišťuje, kde je nejvýhodněji uložit, aby vydělávaly, nebo se o peníze zase tolik nezajímáte, protože jsou důležitější věci v životě?

Tak to jste mě zase nachytala. Neumím se o své peníze starat, tedy myslím ty naspořené peníze. Léta jsem je měl normálně na účtu, až mě můj kamarád, finanční poradce, přesvědčil, že to normální není, že by se peníze měly samy o sebe postarat a rozmnožovat se. Tak jsem mu je svěřil, on je rozdělil do různých fondů – přiznám se, že ani přesně nevím, do kterých, kolik jich je, kolik jich tam mám, mně stačí, že mám na běžné výdaje, a když si manželka vymyslí, že chce novou sedací soupravu, zavolám svému finančnímu poradci a on nějak zařídí, že za pár dní mám příslušný obnos na svém účtu. Peníze a péče o ně mě zatěžují, mám v hlavě spoustu jiných věcí, proto jsem rád, že existují lidé, kteří z nás, nepraktických bohémů, učenců, spisovatelů, tohle břemeno sejmou. Obdivuji je. Když mi můj kamarád vypráví o tom, jak se vyvíjí kapitálový trh a co nyní zamýšlí udělat s mými penězi, rozumím mu jen z jedné třetiny, ale na všechno mu kývnu. Každý přece rozumíme něčemu jinému, ne?

Časopis FF UK

14.11.2010 * 20:11

Z jakého důvodu jste se rozhodl studovat další vysokou školu, tedy FF UK, po tom, co jste již vykonával profesi učitele?

Víte, tehdejší doba neposkytovala mnoho možností k seberealizaci. Nemohlo se podnikat, cestovat, svobodně tvořit, nebyl internet, zbývalo chalupaření, koníčky v organizacích Národní fronty nebo hospoda. Mne lákalo vzdělání, pořád jsem něco četl, trávil jsem spoustu času v univerzitní knihovně, a tak bylo nasnadě, že tento potenciál vyústí ve studiu další fakulty a rigorózní zkoušce. Studium mě bavilo a uspokojovalo, navíc mi pak poskytlo příležitost na fakultě učit.

Jak vzpomínáte na roli studenta na FF UK a jak na roli vyučujícího?

Nebyl to velký rozdíl, šlo o atmosféru na fakultě, ta byla kolegiální, inspirativní, ke svým vyučujícím stejně jako posléze ke svým studentům jsem měl otevřený a přátelský vztah. Jako pedagog jsem učil takové osobnosti, jako jsou Michal Viewegh, Vlastimil Ježek, Petr Fejk, Jiří Peňás a mnoho dalších. Byla to skvělá generace. Měl jsem rád semináře, kde se diskutovalo, doba byla nabita napětím. Duchovní sepětí mezi studenty a učiteli se skvěle projevilo v listopadu na prosinci 1989.

Je někdo nebo něco, co Vás během studií na FF UK ovlivnilo zásadně do budoucna? Vnímáte toto studium jako přínosné pro své budoucí profese (v žurnalistice, politice I v oblasti poradenství)?

Každý absolvent vysoké školy vám deset let po promoci potvrdí, že osmdesát procent všeho, co se učil, za ta léta nepoužil. Ale nejde o obsah studia, zvláště tehdy, když se věnujete úplně jinému oboru, jde o systém nabývání poznatků, o utříděnou strukturu všeho, co víme, co přečteme, čím rozšiřujeme svoje znalosti a zkušenosti, o hierarchii v oblasti poznání. Ten systém vám usnadní rozlišit, které informace jsou podstatné, které okrajové a povrchní. Jakýkoli další poznatek vám zapadne do příslušného místa ve struktuře a dotváří komplexní obraz oboru. Jistě, znalosti, které jsem si osvojil během studia v obou oborech (historie a česká gramatika), dnes prakticky nevyužiji, ale na systematické vzdělání nedám dopustit.

Když si představíme, že bychom celý život měli za cíl jen a jen univerzitní vzdělávání, existuje obor, který by Vás lákal k dalšímu studiu?

Čím déle žijete, tím více oblastí života poznáváte a tím víc vás lákají. Strávil jsem téměř jedenáct let na Pražském hradě s Václavem Havlem, klidně bych se vrhnul do studia politologie. Procestoval jsem s ním desítky zajímavých zemí světa, bavilo by mě studovat historii těch zemí. Bez speciálního studia jsem se stal mediálním poradcem, asi bych měl vystudovat masovou komunikaci… Kdybych na to měl čas, studoval bych rád a nepřetržitě.

Další otázka se týká Vaší „protirežimní“ angažovanosti v období socialismu u nás. Jak se stalo, že jste měl “znečištěný” kádrový profil? Kterých konkrétních aktivit jste se v tomto ohledu účastnil? Jak zpětně hodnotíte toto období?

V osmašedesátém jsem byl student pedagogické fakulty, bylo mi devatenáct a invaze v mé generaci vybudila silný odpor k imperiální politice Moskvy a postupně k potlačování relativně svobodného života konce šedesátých let. Byl jsem předsedou fakultní studentské organizace a členem předsednictva Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, který organizoval studentské stávky, masové protesty, Palachův pohřeb. Svaz byl na počátku normalizace zakázán, nicméně několik nejaktivnějších členů využívalo kontaktů k šíření literatury ze zahraničí, třeba Škvoreckého knih, Tigridova Svědectví, Pelikánových Listů apod. Byl jsem součástí té sítě, šířil jsem tzv. ilegální tiskoviny, jak se tomu tehdy říkalo, dál. Skončilo to soudem, desítkami výslechů na Státní bezpečnosti, odebráním pasu a trvalým dohledem StB po příštích dvacet let. Nerad na to vzpomínám, jsem šťasten, že jsem stihl prožít ještě kus života ve svobodě.

Časopis Nevěsta

14.11.2010 * 20:07

 Etiketa ve svatební den

Statistiky sice tvrdí, že počet sňatků klesá, stále více lidí žije spolu bez oficiálního posvěcení úřadů, ale to nijak nesnižuje význam svatebního dne pro ty, kteří se rozhodnou pro tradiční obřad. Pak se ovšem musíme držet jistých pravidel.

Na svatbu nezveme esemeskou ani mailem, svatba vyžaduje písemné pozvánky. Jejich podoba odráží vkus snoubenců, a proto jim věnujeme velkou pozornost. Lepší než standardní vzory nabízené tiskařskými firmami, je dát průchod osobitosti a zvolit něco, co odráží společnou životní filozofii snoubenců. Dalším obtížným úkolem je sestavení seznamu hostů. Volíme je podle toho, jak jsme komu zavázáni recipročně, tedy na čí svatbě jsme byli my, jaké jsou vztahy v rodině a k přátelům. Pozvání nám musejí všichni potvrdit, proto nezapomeneme na pozvánky napsat zkratku R.S.V.P. nebo jednoduše, „prosíme o potvrzení účasti“.

Pak se rozhodneme, jaký formát svatby zvolíme. Na velkou svatbu si pánové berou žakety (smoking není vhodný, je to pouze večerní oblek), dámy krátké šaty večerního střihu. Pokud má žaket ženich, musejí ho mít i nejdůležitější účastníci z rodiny, tedy rodiče a svědci.

Žaket: Dlouhé sako s plnými přednicemi šikmo ubíhajícími ke stranám mělo jakoby odstřižené a zakulacené šosy, proto se žaketu říkalo cutaway. Sako mohlo být černé nebo šedé, i kalhoty mohly být černo-šedě proužkované, případně mohly být šedé jako sako. Vesta byla šedá, nebo tzv. buff, béžová s příměsí žluté. Košile k žaketu náležela jen bílá, s klasickým límečkem, a pozor: k žaketu se nenosil motýlek, ale buď plastrón (šitý šátek s perlou ve stylu předchůdce dnešní kravaty), nebo šedá regata (šitá kravata). Budeme-li chtít vyjít si v žaketu, správnou volbou je i běžná stříbrošedá kravata, ba i vhodně barevné kravaty. K žaketu se nosí obvykle oxfordky, černé kožené boty u uzavřeným šněrováním. Doplňky jsou šedý cylindr a šedé jelenicové rukavice.

Na tzv. malou svatbu za účasti rodičů, svědků a pár přátel, stačí oblek, může být i světlý, pro dámy je vhodný kostým nebo pouzdrové šaty či malé černé, které uvedl do módního světa Christian Dior. Nejhonosnější šaty si nevěsta pořizuje na velkou svatbu nebo na svatbu v kostele; bývají dlouhé, s vlečkou, romantické šaty jsou doplněny závojem. Tradiční barva pro mladou dívku je nejčastěji bílá, ale může být i krémová, šampaňská a bledě růžová. Ještě v 19. století byly svatební šaty barevné a vzorované, daly se pak používat běžně jako velká večerní na plesy. Bílé saténové šaty si poprvé oblékla královna Viktorie, když se v r. 1840 vdávala za prince Alberta, trvalo však ještě čtyřicet let, než se bílé šaty ujaly všeobecně. Vdává-li se žena podruhé, měla by být oblečena střízlivěji. Postačí kostýmek krémové nebo jiné pastelové barvy. Nevěsta by měla pamatovat i na další, pohodlnější šaty nebo kostým, do kterých se převlékne po ukončení slavnostní části svatebního dne. Ženich může mít během dne světlešedý, tmavomodrý nebo černý oblek. K němu bílou košili s dlouhým rukávem, stříbrnou kravatu, šněrovací boty, tmavé ponožky. Velkou pohromou jsou nekonformní ženichové, kteří dávají najevo, jak jsou nad věcí, tím, že si vezmou na sebe džíny a košili s rozepnutým límcem. Říkají tím, „pro mne to zase není taková událost, abych se kvůli tomu soukal do obleku“. Je to výraz pohrdání svatebním dnem, rodiči a příbuznými, ale i nevěstou, která sice v období zamilovanosti je ochotna partnerovi leccos prominout, ale po letech, když si prohlíží svatební fotografie, dojde k poznání, že takhle to být nemělo.

Ráno v den svatby se snoubenci a nejbližší rodina scházejí obvykle v bytě nevěsty. Zde je první vhodná chvíle pro předání svatebního daru. O dary se obvykle stará nevěstina matka. Už při rozesílání pozvánek by měla mít v ruce seznam věcí, které by novomanželé přivítali. S ní by také měli hosté konzultovat, jaký dar by byl pro nové manželství užitečný. Zatímco nevěsta činí ve vedlejší místnosti poslední úpravy, ujme se ženich představování rodinných příslušníků obou stran, protože patrně jako jediný je bude znát. Ranní setkání slouží ke vzájemnému seznámení hostů z obou rodin, tak aby se vzájemně zbavili ostychu , ale není nutné, aby si na kuráž pánové připíjeli tvrdým alkoholem jako o závod. Ženich je zcela střídmý a vyhýbá se alkoholu, vyjma přípitku, celý den. Jakmile je nevěsta náležitě upravena, vychází za všeobecné pozornosti z pokoje, kde se oblékala, líčila a česala. Teď nastává okamžik pro ženicha: předává snoubence svatební kytici, kterou společně vybrali, a menší kytici předává matce nevěsty. Dříve se v tomto okamžiku odehrával obřad „požádání o ruku“, dnes stačí civilnější poděkování rodičům nevěsty. Tímto okamžikem svěřují svou dceru do rukou jejího nastávajícího muže.

Každá svatba by měla mít svého manažera – může to být blízký kamarád nebo jeden ze svědků – aby řídil celý průběh dne : časový harmonogram, sestavení kolony vozidel, usazování do vozů, řazení průvodu, předávání dokladů matrikářce, organizaci oběda, odvoz hostů, placení personálu, fotografovi, řešení nenadálých situací. Pořadí usazení ve vozech může být následující: po ostatních hostech jede ženich se svou matkou, dále matka nevěsty s ženichovým otcem, předposlední jedou svědci a nakonec nevěsta se svým otcem.

V místě obřadu se seřadí svatební průvod: Jako první půjde ženich se svou matkou, následuje matka nevěsty s otcem ženicha, pak další svatební hosté, pokud možno tak, aby se střídaly páry z ženichovy a nevěstiny strany. Ženy jsou vždy po pravici mužů. Předposlední jdou svědci a nakonec nevěsta doprovázená svým otcem. Pokud ženich či nevěsta nemají jednoho z rodičů, nahrazuje je nejbližší příbuzný.

Smyslem doprovodu nevěsty a ženicha je jakési jejich symbolické uvedení do stavu těch, kteří již vdaní či ženatí jsou. Proto je musí doprovázet osoba starší a vdaná. Guth-Jarkovský klade tuto podmínku nad požadavek, aby doprovod byl z rodiny, a připouští dokonce – není-li v příbuzenstvu starší či vdaná osoba – doprovod ženicha dámou z nevěstiny rodiny a naopak. Nemusí to být tedy nutně příbuzný, ale měla by to být osoba starší a vdaná, aby měla oprávnění uvádět ženicha či nevěstu do světa již sezdaných. Někdy se řeší citlivý problém „prvního“ a „druhého“ rodiče, např. biologického otce a druhého manžela matky, který nevěstu vychoval. Svatba má být demonstrací nového života, souladu, spojení rodin, ne rozladění, proto by se tyto delikátní situace měly řešit s velkou tolerancí, velkorysostí a především s ohledem na nevěstino přání. Sejdou-li se u obřadu oba otcové, je přirozenější, že do obřadní síně povede nevěstu ten, který ji vychoval.

Zasedací pořádek u svatební hostiny má svá pevná pravidla vycházející z obecného pravidla, že nejčestnější místa jsou uprostřed stolu a jejich význam klesá směrem k okrajům. V čele stolu tedy sedí novomanželé, žena vpravo. Rodiče manželky sedí na straně manžela, rodiče manžela sedí na straně manželky, vždy tak, aby se vedle sebe střídali muži a ženy. Po stranách sedí svědci a následují další hosté v pořadí jejich společenské významnosti, nejdříve rodina, pak přátelé. Podle klasického pravidla nesedí manželé u tabule spolu (novomanželé jsou poslední výjimka), střídají se muži a ženy, mladí a starší. Slavnostní oběd musí být zahájen přípitkem, obvykle se ho ujme některý z otců nebo svědků. Je-li přítomen i první otec, měl by sedět hned vedle svědků, vedle novomanželů by měl sedět „druhý“ otec, ten, který snoubence nebo ženicha vychoval. Někdy se stává, že novomanželé mají už dítě, pak je posadíme mezi rodiče, tedy babičku a dědečka.

Svatební hostina nezačíná předkrmem, ale proslovem, někdo ji musí zahájit. Jakmile je naservírován na stolech předkrm, vstane řečník, poklepe na prázdnou skleničku nožem, čímž si vyžádá pozornost, a pronese přípitek. První volba je tatínek nevěsty, pak tatínek ženicha, na třetím místě je některý ze svědků, záleží na tom, kdo je lepší řečník. Proslov nemá být dlouhý, svatba není konference a hosté se přišli bavit, proto by řeč neměla být delší než tři minuty. Stačí připomenout, jak dlouho se novomanželé znají, přidat nějakou veselou historku z jejich společného života a popřát jim hodně štěstí do dalších dnů. Přípitek se nesmí číst, řečík ho musí umět zpaměti a na závěr by měl pozvednout číši sektu a vyzvat k přípitku.

Prostorný stůl vedle hodovní tabule je další vhodné místo, kam lze dopravit svatební dary, ale nedoporučuje se je rozbalovat. Svatební dary mají úzce vymezený účel, vybavit novomanželům jejich domácnost, proto se obvykle scházejí stejné dary najednou, a tomu je lépe předcházet. Do darů vkládáme vizitku, aby novomanželé mohli všem, od koho dostali svatební dar, po svatbě písemně poděkovat. Na zadní stranu vizitky napíšeme rukou osobní blahopřání.

Pokračuje-li zábava tancem, první sólo patří novomanželům. Pak oba novomanželé tančí s rodiči svého protějšku a se svými rodiči. Poté se už může rozvinout volná zábava. Obecně platí, že nikdy neopouštíme společnost bez rozloučení, novomanželé však mají privilegium vytratit se kdykoli „po anglicku“. Jediný, kdo je tichým společníkem jejich zmizení, je manažer svatby, který jim připraví odvoz a postará se o pak o odvoz rodičů a dalších hostů.

O víně pro časopis Decanter

14.11.2010 * 19:47

Začnu zdánlivě nepochopitelně v temné historii. Psal se rok 1939, moji rodiče se právě vzali, ale nebylo jim souzeno žít v poklidu v Praze. Otec žil předtím nějaký čas v Teplicích, a protože si tam znepřátelil mnohé henleinovce, musel po okupaci zmizet. Přátelé jim poradili rakouské Alpy, ostatně nikam jinam se už zmizet nedalo. V horách pracovali u sedláka a ten si je velmi oblíbil, jak jinak – byli mladí, měli se rádi, vyzařovalo z nich štěstí. Když po čase odcházeli, dal jim sedlák na památku láhev bílého moselského. Rodiče si řekli, že ji otevřou, až se jim narodí dítě, to byla ovšem ještě válka. Čekali, až válka skončí, jenže otec běhal po barikádách a na láhev se zapomnělo. Pak jsem se narodil já, to se taky nějak nehodilo, a tak jak jsem bral rozum, věděl jsem, že ve spíži leží jakási zaprášená láhev, rodinná relikvie, které se nesmím dotknout. Léta běžela, byl jsem na gymnáziu, rodiče odjeli do lázní, a tak jsem uspořádal doma parádní mejdan. Ve tři ráno už nebylo co pít – když tu se objevil jeden ze spolužáků a v ruce držel otevřenou špinavou láhev: „Tys říkal, že už tady nic není!“ V tu chvíli mi to bylo dost jedno, ale ráno, když jsem se probral a na stole uviděl stát prázdnou láhev moselského, zastavilo se mi srdce. Okamžitě jsem vystřízlivěl. Co teď? Vyběhl jsem do samoobsluhy, koupil litrovku bílého za dvacet korun, nalil je do láhve od moselského, vrazil jsem korek zpátky, láhev jsem zaprášil a uložil na původní místo. Po čase jsem na příhodu zapomněl, ale když otec slavil osmdesátiny, přišlo zúčtování. Otec se během večeře najednou rozzářil a povídá: „Maminko, co kdybychom si otevřeli tu naši láhev moselského?“ Krve by se ve mně nedořezal. „Nač ten spěch?“ povídám zdánlivě nezúčastněně. „Neměli byste ještě počkat? Čím starší, tím lepší!“ Ale otec byl neoblomný, a tak jsem musel vstát, vyhrabat láhev z desítek let nashromážděného haraburdí ve spíži a otevřít. Ruce se mi třásly jako na prvním rande, bál jsem se, co víno udělá, ale…nestalo se nic. Víno nebylo kalné ani zoctovatělé, bylo pravda sladké, ale dalo se pít. Když si rodiče přiťukávali, měli slzy v očích: „Cítíš tu vůni? No jo, moselské… Pamatuješ, maminko?“ „Byl to nejkrásnější rok mého života, tatínku.“ Sklopil jsem zrak a styděl jsem se jako nikdy předtím. Rodiče jsou oba mrtvi, nikdy jsem neprozradil, jak to doopravdy bylo s jejich vzácným moselským.

Tahle příhoda mě poučila o mnohém. Jednak že existují vína vzácná i bezcenná, jednak že vínu musíme rozumět, abychom poznali, které je dobré, a navíc že zázraky se dějí. Víno je kulturní nápoj, který patří ke společenskému styku, ale i k osamělému rozjímání. Pohybuji se ve společnosti neustále, a pokud ne, rozjímám, proto piji víno denně, buď samotné, jen kvůli vínu „an sich“, nebo hledám nejvhodnější kombinace k různým chodům, a protože mám rád dobré restaurace s nápaditým menu, je to nikdy nekončící vzrušující objevitelská práce. Už dávno dobře vím, že cena není kritériem kvality, tím je poměr všech složek, které víno tvoří, a na které chceme dát důraz. Proto se ve vínech stále vzdělávám, sleduji, co nového se vyskytne na trhu, zkouším novinky. Kdykoli mám příležitost, objevuji nové světy vína. V únoru jsem v rámci sebevzdělávání vyjel na exkurzi po viničných usedlostech Jižní Afriky. Severovýchodně od Kapského Města najdete v nádherné krajině desítky wineries, které se snaží přilákat zákazníky příjemným prostředím, luxusním ubytováním, stylovou kuchyní a především skvělými víny. Víno zde má třísetletou tradici, proto se tam neodvažujte mluvit o „vínech z nového světa“, např. vinařství Seidelberg bylo založeno v roce 1692 a pyšní se úžasným Un Deux Trois 2005, červeným bordeauxského typu, asi tím nejlepším, co jsem v Jižní Africe ochutnal. Krásné vinařské zážitky nám připraví i Moreson, Rhebokskloof nebo Warwick v oblastech Stellenbosch a v okolí města Paarl. Z bílých si zaslouží uznání Sauvignon Blanc, z červených jihoafrická specialita Pinotage. Takový výlet za víny je náročný, tři ochutnávky denně jsou maximum, pak si k večeři dáte s radostí jen vodu. Doma pak litujete, že už necestuje lodí s těmi obrovitými lodními kufry a že do letadla si můžete vzít jen zavazadlo s omezenou váhou. Opouštět tu nádhernou zemi jen s třemi láhvemi je hřích

Časopis Doma

29.10.2009 * 19:59

Setkáváte se někdy tím, že lidé se před vámi cítí nervózní a chovají se škrobeně, v úzkostlivé snaze něco neudělat špatně?

Ano, stává se mi to často, to víte, že mi to není milé. Nervózní jsou i číšníci při servírování nebo dekantaci vína. Nedávno mi jeden kamarád řekl: „Tak jsme Tě chtěli pozvat k nám na večeři, ale pak jsme si to rozmysleli…“ Snažím se všechny kolem sebe zbavovat ostychu tím, že se chovám uvolněně, je to jediná metoda, která pomáhá.

Nemáte naopak vy sám někdy pocit, že se od vás očekává smoking, i když si jdete koupit rohlíky do večerky?

Jsou lidé, kteří si myslí, že chodím spát v obleku. Netuší, že uplatňovat pravidla etikety znamená především vcítit se do žánru situace, ve které se nalézám, a podle toho se obléct, ale i chovat. Jinak jsem oblečen v Národním, jinak v restauraci, jinak na zahradě u kamaráda, jinak v hospodě na pivu. Ruku si do kapsy při recepci ve Španělském sále nedám, v hospodě klidně, v restauraci hovořím tichým hlasem, na zahradě u kamaráda na sebe můžeme volat jak na lesy.

Co je podle vás lepší (ve společnosti, na kterou chceme udělat opravdu dojem) – chovat se přesně podle etikety, ale poněkud strojeně, nebo být spontánní a vřelý i za cenu, že se dopustíme prohřešku proti pravidlům?

Určitě je lepší chovat se přirozeně. Škrobení zastánci pravidel etikety nejsou ve společnosti příliš oblíbení. Raději v zájmu plynulosti zábavy pomineme nějaké pravidlo, než bychom ostatní otravovali svou „etiketní“ učeností. Pravidla etikety bychom měli mít tak zažita, abychom nad nimi nemuseli přemýšlet, abychom je uplatňovali přirozeně a spontánně.

S jakým nejkurióznějším dotazem nebo požadavkem z řad veřejnosti jste se setkal?

Často řeším manželské spory, problémy na pracovišti, radím, co si obléci, kdo koho zdraví, jak uspořádat zásnuby. Nejkurióznější mi připadají dotazy, jak se pozdravit na toaletě, zda vůbec, nebo jen slovním pozdravem, či máme-li si podávat u pisoáru ruce.

Dokáže se Ladislav Špaček chovat i velmi neformálně? Uznáváte zásadu, že sebelepší pravidlo se musí občas porušit?

Samozřejmě. Chovám se vždycky přiměřeně situaci a prostředí. Jestli je zábava v plném proudu, není dobré otravovat účastníky společenské akce formálními pravidly etikety, třeba hlídat, kdo komu podal ruku jako první, a jestli to bylo v pořádku podle příruček.

Známé lidové úsloví praví: ,,nejhorší je srážka s blbcem.“ Co když narazíme na vyloženého hulváta – jak se v takové situaci chovat? Stává se vám to často?

Ne, často ne, i když každý takovou situaci zažil. Jestli je to opravdu hulvát, etiketa nepomůže, pak je lepší odejít mezi slušnější společnost. Etiketa nemá žádné nástroje, jak trestat, nemůže užívat nějaké sankce. Největším trestem ve společenském prostředí je pohrdavý pohled ostatních, opovržení a vyloučení z komunity ostatních. Takového člověka už nikdo nikam nepozve, lidé se mu budou vyhýbat. Jiný trest nemáme, ale není to dost?

Jste autorem příručky Slon v porcelánu, která je zaměřená na mládež. Myslíte si, že dnešní náctiletí zvládají základy slušného chování dobře? Je podle vás rozdíl v tom, jak lidé vychovávají své děti dnes a jak se děti vychovávaly před několika generacemi?

Dnešní výchova je liberální, vede děti ke svobodnějšímu jednání, respektuje osobnost dítěte, ale pozor, nelze ji zaměňovat s nulovou výchovou. Nejsilnějším výchovným prostředkem je nápodoba. Dítě vidí, jak se chová tatínek k mamince, jak jedná s ostatními lidmi a podvědomě si tyto modely chování ukládá a napodobuje je. Dnes je etiketa jiná než v době Gutha-Jarkovského, je méně formální, ale přesto si troufám tvrdit, že nehrozí žádná katastrofa ve společenském chování mládeže. Ohleduplnost jim nechybí, jen se skrývá za „free“ chováním.

Stolování, návštěvy:

Vyvrácení zažitých mýtů – můžete je prosím krátce uvést na pravou míru?

  • Při jídle se nemluví!

Všechno, co nám říkali ve školce, jsou nesmysly. Pamatujete? Při jídle se nemluví! Kdepak, při jídle konverzujeme, jídlo je jen průvodní kolorit společenského setkání. U stolu s hostem nesedíme kvůli jídlu, ale kvůli konverzaci. Nebo: Všechno musíš sníst! Necháme-li na talíři, dáváme tím najevo, že rozhovor se společností u stolu je pro nás důležitější než jídlo na talíři. A taky: Kdo bude první, bude král! Taky špatně. Jíme přece pomalu, jednak proto, že stále hovoříme, jednak proto, abychom si společenské stolování užili. Rychle sníme bagetu na ulici, ale v dobré restauraci se společností u stolu to neplatí.

  • Návštěva musí odcházet napraná k prasknutí. Kdy už nechce, musíme ji nutit, jinak by nás pomluvila!

Kdepak, povinností hostitele je nabídnout, právem návštěvy je vzít si. Je těžké být pohostinný tak, abychom nepřekročili hranici, za kterou je už vnucování. Nejlepší je, když hosty vybídneme, aby si posloužili s občerstvením, které leží připraveno někde vedle, tak aby hostitelka mohla sedět s návštěvou a netrávila celou dobu v kuchyni nebo na cestách mezi kuchyní a pokojem. Pak už je na hostech, aby ochutnali, co pro ně hospodyně připravila. Je nezdvořilé nevzít si nic, ale není nutné sníst všechno. Hostitelka už nepobízí, každé další vybídnutí už hosty uvádí do tísně. Já například nesnáším česnek a představte si, že by hostitelka připravila výtečnou česnekovou pomazánku a vnucovala mi ji. Po třetí výzvě už musím s pravdou ven a hostitelku hluboce zklamat, protože připravila něco, co jíst nebudu. To je trapná situace pro obě strany, proto nebudeme nikoho nutit do jídla.

Jakého největšího faux pas se můžeme při slavnostním stolování dopustit? Zažil jste nějaký opravdu kapitální trapas?

Ani mně se trapasy a nehody nevyhýbají. Jednou jsem si přivezl z Ameriky úžasné sako. Drahé, bezvadné, skvěle mi slušelo. Vyrazil jsem na první party v hotelu Hilton. Manželka mého nejlepšího kamaráda šla pro víno a jak se vracela se dvěma skleničkami červeného, drcla do mne a vylila mi obě číše na moje zbrusu nové sako… Chtěl jsem ji zabít, ale to na veřejnosti nejde. Tak jsem se sebral a odešel domů, nic jiného se dělat nedalo.

I v rámci rodiny vznikají někdy ožehavé situace a větší či menší trapasy – na návštěvách u příbuzných, při seznamování rodičů s partnery dětí atd. Je potřeba myslet na zasedací pořádek i v takto neformálním prostředí, třeba při větší rodinné sešlosti (prarodiče, manželé, jejich děti s partnery atd.)?

Ano, zasedací pořádek vyjadřuje hierarchii, tedy společenské postavení jednotlivých účastníků akce. Ve středu stolu sedí hostitelé, po jejich pravicích nejdůležitější hosté a tak postupně obsazujeme stůl, až na kraji sedí nejméně významní, třeba děti. Prarodiče musejí sedět co nejblíže středu.

Co když si například partner dcery sedne na místo, kde vždy sedává hlava rodiny – otec? Má potenciálního zetě hned ,,odpoklonkovat“ ze své židle, nebo to má přejít a posadit se protentokrát jinam?

Partner dcery to jistě neudělal schválně, aby tatíka vyšachoval z jeho role. Podle toho posuzujeme, jak se zachovat. Jistě se mu to stalo proto, že není obeznámen s tradičním zasedacím pořádkem v rodině. Klidně to pomineme, příště zeti ukážeme jeho místo a bude to v pořádku.

Co když nám na návštěvě naservírují něco, co nejíme, třeba tlusté maso, nebo něco pro nás nepoživatelného (maso vegetariánovi s odůvodněním ,,vždyť je to ryba“ atd.) – co dělat, když to máme na talíři? Máme se přemáhat, nebo jednoduše říci, že tohle nebudeme?

Když jídlo odmítneme, dotkneme se hostitele, jistě jídlo připravil proto, aby nám chutnalo, ne proto, aby nás rozčílil. Je to naše osobní úchylka, jestli nejíme rybu, přece ji nebudeme přenášet na nevinného hostitele. Musíme dělat, že jíme, „rozvrtáme“ jídlo, sníme přílohy, prostě uděláme všechno pro to, aby hostitel nic nepoznal.

Jak vzdorovat hostitelům, kteří nás nutí a nutí a nutí do jídla (i když nám chutná, přece jen už máme dost)?

Klidně se omluvíme, že už máme dost. Hostitel nás nemá právo nutit, to je hrubá neslušnost, pak máme právo delikátně vzdorovat.

Co když se stane nějaká nehoda – spadne nám kousek jídla, polijeme ubrus pitím?

To se přece stane každému, zažil jsem to i na nejvyšší úrovni stokrát. Omluvíme se, ale hlavně nenápadně, nejlepší je, když si toho nikdo nevšimne. Ani ostatní by neměli dávat najevo, že si toho všimli, to uvádí provinilce do ještě horší tísně. Nenápadně mu podáme pod stolem ubrousek a bavíme se jakoby nic.

Jaké bychom měli volit oblečení při slavnostních příležitostech v kruhu rodinném?

Musíme dát i oblečením najevo, že slavnostní večeře je pro nás něco výjimečného. Budeme mít na sobě šaty, muži sako, třeba bez kravaty, a děti budou mít něco lepšího, než v čem chodí do školy, aby si zvykaly, že slavnostní příležitosti se odlišují už oblečením. Společenské oblečení je vede i k lepšímu chování.

Představme si obyčejný nedělní oběd – žádný Štědrý večer nebo velká rodinná oslava. Nabízí se otázka: Proč se s formalitami zdržovat doma?

Protože tím dáváme najevo, že jde o slavnostní událost. Nezapomeňme na správné servírování. Maminka nejprve servíruje babičce, pak dědečkovi, pak tatínkovi, dále dceři a nakonec synovi, to proto, aby si děti odmalička zvykaly na to, že ve společnosti existují osoby společensky významnější, to jsou dospělí a starší a ženy, a osoby společensky méně významné. Jestli je to nenaučíme tímto jednoduchým postupem, nemůžeme se pak divit, že nechají babičku v tramvaji stát a samy sedí.

A na závěr jedna otázka přímo ze života: Co byste dělal, kdybyste přišel poprvé na návštěvu k budoucí tchýni a ta by vám s milým úsměvem naservírovala polévku, v níž by plaval exkluzivní kuřecí pařát? J

Asi by to mohlo něco znamenat, ale mě by to nevyvedlo z míry. Třeba to je rodinná pochoutka, jen bych doufal, že si moje nastávající tenhle zvyk neosvojí…

Nejen o etiketě

11.12.2008 * 20:28

http://www.ct24.cz/chat/163-ladislav-spacek-nejen-o-etikete/archiv/

Chat ČT24

11. 12. 2008

Ladislav Špaček nejen o etiketě

Ladislav Špaček, někdejší mluvčí prezidenta Václava Havla a velký znalec etikety.

Kdo jde první do schodů, jakým příborem jíme rybu nebo jak se obléct na recepci. Zdánlivě banální nedůležitá agenda se může za určitých okolností pro leckoho stát noční můrou. Jedním z největších znalců tak zvaných “správných způsobů“ je někdejší mluvčí prezidenta Václava Havla pedagog a také mediální odborník Ladislav Špaček. Ptejte se ho na vánoční etiketu, na specifika tohoto výjimečného a výlučného křesťanského svátku. Ptejte se, co byste v takovém období neměli pominout, jak se chovat na půlnoční mši, koho pozvat ke štědrovečerní tabuli a kdy navštěvovat hroby. Ptejte se samozřejmě i na všechna ostatní úskalí, která nám špatná znalost etikety může přinést. Ptejte se přirozeně i na Špačkovo “prezidentské“ období, o kterém tak často nemluví. V on-line rozhovoru ve středu 17. prosince ve 13:00 hod.

Hrdlička: Dobrý den pane Špačku. Poraďte, nabídnul jsem tykání o 20 let mladšímu kolegovi na pracovišti. Po nějaké době mám pocit, že toho silně zneužívá.Lze slušnou formou vzít tykání zpět a jak ?

13:04:16 – Špaček Ladislav: Kdepak, to by vyvolalo definitivní roztržku mezi vámi. Chyba nebývá v tykání nebo vykání, mnohé národy nemají tak obřadné formy oslovování jako my (a to dříve se ještě „onikalo“: přinesla ještě šálek čaje, Mařenko), a přesto se k sobě chovají přátelsky nebo uctivě, podle společenského postavení. Návratem k vykání se jeho chování nezmění, jen zhorší.

Romanov: Dobrý den, mám poněkud komplikovaný dotaz ohledně etikety, nad kterým si s přáteli často lámeme hlavy. Otázka zní: Kdo z páru vychází první z restaurace? A rozlišuje se, zda se dveře restaurace otevírají dovnitř (muž dá ženě přednost), nebo ven (kdy musí vyjít první a otevřené dveře ženě podržet)?

13:09:02 – Špaček Ladislav: Z restaurace vychází jako první žena (do restaurace vchází jako první muž). Žena by měla před dveřmi udělat úkrok stranou, aby muži umožnila přistoupit ke dveřím a otevřít je. Otevírají-li se dveře ven, muž je otevře a postaví se mezi ně a otočí se k ženě, nebo dokonce projde jako první. Důležitější než pořadí je komfort ženy.

Jana: Dobrý deň p.Špaček určitá osoba mi raz povedala, že podľa etikety pri odmietnutí tykania pri prípitku mám obrátit pohár /či tam mám už nejaké to H2O al. nie/ kedže vy ste asi najviac kompetentný tak by som sa rada spýtala či je toto konanie správne?

13:11:15 – Špaček Ladislav: To vypadá na nějaký prastarý rytířský zvyk, dnes se nic takového neužívá. Ale to gesto symbolizuje, že odmítnout nabídku tykání od společensky výše postavené osoby (ženy, staršího, nadřízeného) je hrubý prohřešek.

Liliana: Dobrý deň, aké najväčšie fopa ste zažili z čias ôprezidentského obdobia“ a čo Vás zase príjemne prekvapilo? Ďakujem

13:14:16 – Špaček Ladislav: To víte, že i při pečlivé přípravě se někdy faux pas přihodí. Třeba když jsme jednou podali singapurské delegaci na oběd králíka, jemné, lehké masíčko, nebylo by na tom nic zvláštního…kdyby králíček nebyl v Singapuru považován za „pet“, mazlíčka, jako u nás kočička… Ale to bylo naprosto výjimečné selhání, za jedenáct let na Hradě víc takových vzpomínek nemám.

Aleš Musil: Dobrý den, kde jste se všechno, co se etikety týče naučil? Zkušenosti? :-) Přeji krásné Vánoce.

13:18:08 – Špaček Ladislav: To máte jako se vším, předpoklady mám z rodiny: večeřeli jsme na stole s moltonem pod ubrusem („molton“ – viz moje poslední Nová velká kniha etikety, strana 116 :-)), otec nás vedl k péči o boty, naučil mě vázat kravatu. Pak zkušenosti na Hradě a nakonec osvětová snaha (jsem původně pedagog) předávat zkušenosti dál, to mě vedlo ke studiu všeho, co se o etiketě napsalo.

Anna V.: Dobrý den, chtěla jsem ze zeptat, když se někomu stane taková nepříjemnost, že má rozeplý poklopec, jestli si ho má ne veřejnosti zapínat, jestli ho mam na to upozornit, děkuji

13:21:05 – Špaček Ladislav: Rozepnutý poklopec patří mezi nehody, o nichž nevíme. Ty, o nichž víme (polijeme se vínem, hodíme si játrový knedlíček do klína), jsou jednodušší, můžeme hned reagovat, ale chodit po sále s rozepnutým zipem je horší. Proto takového člověka MUSÍME okamžitě upozornit. On by na to přišel časem sám, v nejhorším případě až doma… Do společnosti chodíme proto, abychom si prokazovali dobro.

log-in: Dobrý den.Vývoj ani v mezilidských vztazích neustrnul.Etiketa ČSR 1920 není totožná s tou dnešní.Myslíte si,že je to opravdu těmi minulými 50 lety,nebo je to spíše rodinou a chybným vzorem z vyspělého světa?Člověk spíš je chytlavější na ty negativa než pozitiva,ty dají více práce a snažení. Děkuji

13:24:31 – Špaček Ladislav: Etiketa se stejně jako právo nebo jazyk vyvíjí, je to soubor norem, které definují vztahy mezi lidmi, a ty se mění. Jiné je postavení ženy než za Gutha-Jarkovského, vrstva manažerů a jejich životní styl je jiný než u předválečných úředníků, mládež žije jinými zájmy než ve dvacátých letech. Smyslem pravidel etikety je (podobně jako u práva nebo jazyka) zachycovat změny, vystihnout jejich vývojové tendence, kodifikací konzervovat stav a tím vytvářet pružnou stabilitu.

Václav Hladík ml. z Prahy: Dobrý den pane Špačku, prosím, poraďte mi, jak mám, alespoň základní znalosti etikety, jednoduše vtipně předat svému 14ti letému synovi. Za veliký úspěch považuji, že mi dává přednost ve dveřích a látkové ubrousky nepokládá při štědrovečerní večeři do talíře :-) Veselé Vánoce Vám i redakci !

13:27:33 – Špaček Ladislav: Snadná pomoc: Kupte mu moji knihu Slon v porcelánu aneb Jak se neztratit v labyrintu etikety. Je určena puberťákům, je vtipná a veselá textem i obrázky. Ale vážně: nejsilnějším nástrojem učení je nápodoba, vzor v rodině. Pokud se chováte vy v souladu s pravidly, které byste rád vštípil synovi, nemějte obavy, nenápadně se do jeho povědomí ukládají.

Mikuláš: Dobrý den, pane Špačku. Mám dotaz, když mi u vánoční tabule zaskočí kůstka kapra a začnu se dusit, je slušné zadusit se u stolu nebo je lepší odejít do vedlejší místnosti a tam umřít? Děkuji za odpověď.

13:31:08 – Špaček Ladislav: Tychonovi de Brahe praskl močový měchýř na hostině s Rudolfem II., protože císařský protokol zakazovat vstát od stolu dřív, než vstane císař. Tedy, je to legenda, ale ukazuje sílu pravidla nevstávat od stolu dřív než hostitel. Jenže tělo, když mu jde o život, se samo na pravidla etikety přestane ohlížet a zvolí život. Proto nemohl Tycho zemřít tak, jak tvrdí pověst, tělo by si pomohlo samo, proto ani vy nezemřete s kůstkou v krku u štědrovečerního stolu, byť byste se o to pokoušel.

Vart: Jste gay?

13:31:57 – Špaček Ladislav: Ne, nejsem gay, jsem heterosexuál. Můj pětatřicetiletý syn je gay.

Michaela: Dobrý den pane Špačku. Zajímalo by mě, jak probíhá den takového mluvčího prezidenta?

13:36:33 – Špaček Ladislav: Jen výčtem povinností bych strávil zbytek času na chat. V podstatě kdykoliv vidíte prezidenta na veřejnosti, v médiích nebo při veřejném vystoupení, je to dílo jeho mluvčího, případně dalších spolupracovníků (protokol apod.). Od rána jsem četl monitoringy tisku, pak byla první porada s prezidentem, porady mého odboru, kterému jsem řediteloval, návštěva schůze vlády nebo parlamentu, pak společný oběd (jedla se jen polévka…Václav Havel nic víc nejedl a my jsme s ním solidárně drželi basu), výjezd do nějaké obce, města nebo přijetí významných hostů, pak večerní program, domů jsem se dostal kolem jedenácté.

ELISKA NAVRATILOVA: jak chci být asstenkou?

13:38:26 – Špaček Ladislav: Především se musíte naučit psát dobře na počítači, koukám, že ještě máte co dohánět. Nejlepší je obchodní akademie, kde se učí všechny asistentské práce a úkony, práce s časem, administrativa, jednání s lidmi.

Vizid: Dobrý den! Mám na Vás pouze jedinou otázku. Kdy je vhodné ve vánočním čase navštěvovat hroby svých blízkých? Děkuji za odpověď.

13:41:40 – Špaček Ladislav: Vánoční čas je u nás svátek rodiny a blízkých přátel(podobně jako u Američanů Den díkůvzdání). První den (Boží hod) je určen pro návštěvu nejbližší rodiny, druhý den (na Štěpána) pro setkávání blízkých přátel. Pro návštěvu hřbitova je vhodnější ten slavnostnější den, Boží hod.

Laďa: Jak přivítat manželku známého ve společnosti např na plese?

13:43:29 – Špaček Ladislav: Jestli už sedíte u stolu, vstanete, přivítáte se se známým, podáte si ruce, pak se obrátíte k jeho manželce a představíte se jí. Ruku vám ovšem nabídne ona. Pak počkáte, až se usadí, a sednete si také.

ideolog: Prosím odpovězte, existuje společenský kotex a nebo je ta fáma zavádějící.

13:47:25 – Špaček Ladislav: Společenský „kodex“ není nějaká tlustá kniha, kde by byla popsána všechna pravidla, tedy statisíce situací, do kterých se během života dostaneme. Kdyby taková kniha existovala, mohl byste si ji přečíst a od zítřka dělat šéfa protokolu na Pražském hradě. Tím kodexem se myslí soubor ustálených norem, není to zákon, ba ani ne Pravidla českého pravopisu, knižně je nevydává žádný úřad, ale odborníci, kteří se etiketu zajímají a soubor pravidel shromáždí a vydají knižně, to pak slouží jako návod pro ostatní.

josef: Dobrý den pane Špačku, oceňuji Váš přínos ke kultuře chování, leč výsledky v praxi mnohdy nevidíme. Jistým způsobům se musí lidé naučit v dětství, a to v rodině, jde o tzv. Kinderstube. To za prvé. Nikoho v dospělosti úspěšně nepředěláte, vždy půjde o komedii. Po druhé etiketa zahrnuje celkový rozvoj osobnosti, s tím souvisí rovněž kultura a vzdělání jednotlivce. V častém případě si všímám, že si novodobí jedinci také v diplomatických funkcích hrají na nóbl člověka, až je z toho smutno. Na tom mají svůj díl komunisté, že přerušili tradici a položili základy pro „socialistické soužití“, které definovali zákonem. Pane Špačku, vytrvejte v dobrém díle a pozdravujte svého bývalého šéfa V.H. Josef

13:51:49 – Špaček Ladislav: Nemohu s vámi souhlasit v tom, že v dospělosti nikoho nepředěláte. Denně přednáším manažerům mnoha firem, kteří vidí, jak solidní chování, správné oblečení a perfektní stolování jsou nezbytné v obchodní, společenském i osobním styku, zvláště v těsných kontaktech s Evropou. Bez etikety dnes nemůžete dosáhnout úspěchu v byznysu, v politice (Topolánek sliboval na kongresu ODS „sebeovládání“, protože už ví, že bez slušného chování ho veřejnost tolerovat nebude). Moje knihy, DVD, televizní pořady se stále drží na špičce žebříčku, protože si potřebu pravidel uvědomuje stále více lidí.

Lolka: Mám jeden vánoční dotaz: Má svou etiketu také Štědrý večer v kruhu rodinném? Čím se připíjí, jaká témata hovoru jsou vhodná atd. Jak byste diplomaticky reagoval, kdybyste dostal dárek, který se vám vůbec (ale vůbec) nelíbí? Děkuji za odpověď.

13:57:33 – Špaček Ladislav: Jistě i Štědrý večer má svou etiketu: dospělí i děti se k tabuli obléknou svátečněji, ne tak, jak chodí do školy, ale jak bychom šli třeba do divadla. Maminka nalévá polévku (prarodičům, tatínkovi, dětem a nakonec sobě) a pak začíná jíst jako první. Stolujeme jako v dobré restauraci, neopíráme se lokty o stůl, nemluvíme s plnými ústy, utíráme si ubrouskem ústa před napitím. Konverzace musí být odlehčená, neřešíme nic, co by mohlo přivolat konflikt. Vzpomínáme na přátele nebo příbuzné, co nás v příštím roce čeká, chválíme děti za to, co se jim letos podařilo, a plánujeme budoucnost. Nad dárkem projevíme VŽDY velkou radost! Dárce ho musel vymyslet, sehnat, zaplatit, přinést…jedinou odměnou je naše radost, proto se taky dárky rozbalují veřejně.

Lolka: Ještě jedna otázka – tentokrát k Silvestru. Co říkáte na novoroční líbání? Osobně mi to ne vždy je příjemné (z některých pánů už hodně táhnou všechna ta vypitá piva). Dá se to nějak slušně odmítnout nebo obejít líbnutím na tvář? Jak se vlastně přeje v zahraničí těsně po půlnoci? Taky tam mají „hromadné líbačky“?

13:59:50 – Špaček Ladislav: Počkejte, o jakém líbání to mluvíte? JEDINÝM SPOLEČENSKÝM POLÍBENÍM JE LÍBÁNÍ NA TVÁŘ! Líbání na ústa, na rty, je čistě privátní praktika, kterou provozují jen nejbližší. Nikdy se nenechte políbit na rty, tedy jen od toho, koho si k tomu vyberete :-)

Yoshimoto: Dobrý den, v Japonsku je normální, že si po jídle člověk říhne. Někdy je to považováno za výraz pochvaly, že jídlo chutnalo. U nás je to častěji chápáno jako znamení nevkusu a špatné výchovy. Co mám dělat, když mé tělo produkuje hlastiější říhnutí, kterému nedokážu zabránit, pouze ho tlumit (i tak je však slyšet)?

14:02:20 – Špaček Ladislav: To se může stát, tělo prostě o etiketě nic neví, a když ho nestihneme umravnit, stane se to, co popisujete. Nevadí, každý to zažil, proto se nikdo pohoršovat nebude, ovšem musí vidět vaši snahu fyziologické projevy těla potlačit, pak to každý přejde s chápavým mlčením.

leona: Dobrý den. Ve vašem pořadu Etiketa jste říkali že není slušné obtěžovat kolemjdoucí na chodníku pokud chtělí jen prostou informaci – nebo něco v tom smyslu… Znamená to tedy, že kdybych vás potkala na ulici a požádala vás o podpis, odmítl byste? Přeji krásné Vánoce!

14:06:11 – Špaček Ladislav: Ne, tak to nebylo, nezachytila jste to přesně. Byl to díl o představování a říkalo se tam, že když od někoho na chodníku chceme jen jednoduchou informaci, nepředstavujeme se mu. Ale jinak se vždy zastavíme a kolemjdoucímu pomůžeme, odpovíme, poradíme – a podepíšeme se :-) Dělám to často, až se potkáme, přesvědčíte se. Děkuji všem za zájem o etiketu, těší mě, že si získává stále víc příznivců. Přeji všem krásné Vánoce Ladislav Špaček

Jan: Myslíte si že i dělnicky pracující člověk může dodržovat etiketu?

14:10:01 – Špaček Ladislav: A proč ne? Myslíte, že by neměl být ohleduplný, uvolnit místo ženě v tramvaji, slušně požádat, když něco potřebuje, pomoci mamince s kočárkem do autobusu, vyčistit si boty, když jde do Národního… Etiketa není jen život ve smokingu, má různé žánry, různá prostředí.

Vlasta J: Poraďte mi, jaký dárek se hodí dát synovci k promoci, pokud vůbec nějaký být musí? On ostatně studoval dost lajdácky a dlouho. Ale váženě, poradíte? Děkuji.

14:12:10 – Špaček Ladislav: Ale nakonec dostudoval. Koupil bych mu velkou encyklopedii oboru, který vystudoval, dobré hodinky, ty jsou na celý život, dobré značkové pero, až bude jednat s důležitými lidmi, aby viděli, jakého má strýčka.

Pavel: Dobrý den, chtěl jsem se zeptat co je o štědrém dnu za vánoční zvyky? My třeba od večeře stoupneme až jsou všichni po jídle a začínáme jíst zároveň.

14:13:51 – Špaček Ladislav: Začínají jíst všichni společně, maminka jako první vezme lžíci nebo příbor a po nohou začít jíst i ostatní. Od stolu se nevstává, dokud nevstane hlavní osoba (babička, dědeček nebo maminka). Pak vstanou všichni.

alexi9710@gmail.com: V lepší restauraci občas obdržím 2x jídelní nůž z toho 1x špičatý. Na co tento můžu použít ?? Děkuji.

14:15:06 – Špaček Ladislav: Ten první byl na předkrm, ten špičatý na steak, tedy na hlavní chod.

Rita: Dobrý den. Mám na Vás trochu osobní otázku. Jako mluvčí prezidenta jste byl v jednom kuse na cestách. Jak to vnímala Vaše rodina? Vyčetla Vám to někdy? A jak jste takováto odloučení vnímal Vy? Děkuji.

14:18:37 – Špaček Ladislav: Děti už byly samostatné, odešly z domu velmi brzy, a manželka se mnou měla bezmeznou trpělivost, protože viděla, že mě to baví – a když má žena spokojeného manžela, má doma klid :-) Cestování k tomu patřilo, časem se mi už zajídalo tak, že když jsem zahlédl kufr, udělalo se mi špatně, ale na to si člověk zvykne. Lidé cestují v mnohem méně komfortních podmínkách, než jsem měl já, kdybych si stěžoval, nebyl bych spravedlivý k ostatním.

agent Smith: Dobrý den. Jak je možné, že český stát se každého 28. října dopouští faux pas, když ženám věší řády kolem krku?

14:21:59 – Špaček Ladislav: Některé třídy Řádu TGM a Bílého lva se zavěšují na stuze na hruď, je to v pořádku, podívejte se do stanov řádů, třeba na stránkách Pražského hradu (www.hrad.cz).

Petr Koutný: Pane Špačku, prozraďte, co vám na Hradě v době, kdy jste působil jako mluvčí prezidenta, dělalo z hlediska protokolu největší potíže nebo problémy. Ne třeba Vám osobně, ale vůbec všem zúčastněným.

14:24:45 – Špaček Ladislav: Nevzpomínám si, řekl bych, že naopak, protokol nepůsobí problémy, ale usnadňuje chování, protože přesně říká, jak se máme chovat, co můžeme a co se nedělá. Pak vás zbavuje nejistoty, kterou bychom všichni trpěli, kdyby protokol neexistoval. Je to jako s pravidly silničního provozu, kdyby neexistovala, prožíval byste denně nervák při jízdě autem, takhle bezpečně víte, jak máte jet a co smíte či ne.

občan: není to o tom, že si nasadíte předepsanou kravatu a zablábolíte naučené frázičky.. naopak, takový lidé bývají největšími podrazáky

14:29:16 – Špaček Ladislav: To máte pravdu, hulvát v kravatě zůstane hulvátem. Nevím, proč by největší podrazáci měli být ti v kravatách, ale třeba máte nějakou zkušenost. Etiketa neznamená mít kravatu a blábolit naučené frázičky, ale učí nás ohleduplnosti, respektování ostatních, obrušování hran (i ty frázičky jako „dobrý den“ nebo „ahoj“ sem patří).

Petr Korpa jr.: Dobrý den – děláte záslužnou práci, ukazujete totiž lidem, že slušně se chovat je součást vzdělání. Do jaké míry stále platí Jarkovského poučky (normy)? Dnes v „rovnoprávném světě“ může být žena pohoršena přílišnou galancí.

14:34:23 – Špaček Ladislav: Guth-Jarkovský je legenda – a legendy patří do historie. Píšu o tom v jiné odpovědi, jiné je postavení ženy, vytvořila se vlivná skupina manažerů, politikové jsou více na očích díky médiím, než byli za první republiky. Guth-Jarkovský položil skvělé základy, které utvářeny mravy 20. století (pokud to v druhé polovině století šlo), dnes se k němu v mnohém vracíme nebo alespoň hledáme inspiraci. Vliv amerických firem narušuje klasickou evropskou etiketu, která vyrostla z aristokratických kořenů, ale my se nedáme! Věřím, že naše ženy budou vždy rády, když budou mít vedle sebe rytíře, galantního gentlemana. Jestli ne, je něco špatně v té ženě, ne v tisícileté tradici evropské kultury…

Lolka: Teď jsem si všimla, že vám snad nikdo z tázajících nepopřál hezké svátky. Takže za všechny: Krásné prožití svátečních dnů, bouřlivého Silvestra a hodně úspěchů v roce 2009!

14:35:43 – Špaček Ladislav: Děkuji, já už jsem popřál taky, ale pak jsem se ještě vrhl do dalších otázek, je jich hodně a už přetahuji časový limit.

Žofie: Dobrý den, pane Špačku. Je neslušné odmítnout tykání od svého nadřízeného? Vyhovuje mi to, že si vykáme, a nerada bych to měnila. Děkuji

14:37:23 – Špaček Ladislav: Ano, je to hrubě neslušné. Tykání na pracovišti navrhuje jedině nadřízený a nelze ho odmítnout. Zvyknete si. Vykání je zbytečně obřadné, odtažité, na pracovišti k němu není důvod, a jestliže vám ho šéf navrhne, neodmítejte.

Petra: Dobrý den. Při svém působení na hradě jste se určitě dostal do kontaktu i s diplomaty. Jaké jsou podle vás nezbytné předpoklady pro toto povolání? Myslím tím co se týče obsahu práce i charakterových vlastností. Diplomacii studuji a radu bych ocenila, protože tato práce je mým snem. Děkuji a přeji krásné Vánoce!!!

14:40:14 – Špaček Ladislav: Je to krásné a zajímavé povolání, poznal jsem mnoho našich i cizích diplomatů. Řekl bych, že nejdůležitější je jazyková vybavenost (dva jazyky minimálně), uhlazenost v zevnějšku i vystupování, takt, společenská živost, kontaktní dovednosti (konverzace, small talk, představování), zájem o historii a politiku, loajalita k zemi a úřadu, které diplomat reprezentuje.

Peté: Zajímá mě, zda jste osobně souhlasil s militantní pro-americkou balkánskou politikou Vašeho šéfa (V. Havla) a s jeho názorem, že je nutné Srby „humanitárně“ bombardovat mj. z důvodů údajné genocidy kosovských Albánců, která se později ukázala jako smyšlená. Děkuji.

14:42:03 – Špaček Ladislav: Ano, vyvraždění osmi tisíc bosenských chlapců a mužů v Srebrenici (dodnes se odkrývají hromadné hroby) mi bylo dostatečným důvodem k zásahu proti tak brutálnímu režimu.

Ona Dnes (MFD) fejeton2

23.11.2008 * 21:35

 Proč mají tchyně špatnou pověst?

Nedivme se. Kromě tchyně najdeme ve slovníku už jen jediné slovo s tak odpuzujícím hláskovým seskupením: tchoř. Jisté je, že si za to mohou tchyně samy. Měly historickou šanci, ale promarnily ji. Tchyně musela být u starých Čechů něco velmi roztomilého, tehdy se jí říkalo „test“, jako „teta“. Zatímco tetě její milé označení zůstalo, tchyni přidali to syčivé „ch“, kterým získala i zvukově mizernou image.

Čím to? Otravnou starostí o své dítě, které se – ač dospělé – svěřilo do péče úplně cizímu jedinci. Kdykoli jsem přišel na návštěvu ke své matce, hlavním bodem programu bylo jídlo, a to v kteroukoli denní hodinu. Matka trpěla utkvělou představou, že od té doby, co jsem odešel z domu, jsem se pořádně nenajedl. Je paradoxem, že žena, která byla kdysi jako mladá sama trýzněna tchyní, začíná pronásledovat svoji snachu tak, jak to kdysi činila její tchyně. Naplňuje se zde „mazácký princip“, dobře známý z vojny: ti kteří před rokem dělali stojky na záchodě, nutí své následovníky dělat stojky taky. Asi mě feministky napadnou, ale z pozorování plyne, že tchán nemá tak mizernou pověst jako tchyně; je totiž velkorysejší, má své vážné problémy, jako fotbal nebo politiku, kdežto ženy se nemohou zbavit potřeby pečovat o své dítě, i když je mu pětatřicet a šéfuje nadnárodní společnosti. Ale svítá naděje: Dnešní tchyně je sexy pětačtyřicítka, která řídí džíp, vede firmu, má mladšího přítele a hlídat děti se zdráhá. Kde má vzít proboha čas na to, aby sledovala, co dává snacha do štrůdlu?

Dotazník Marcela Prousta

20.06.2007 * 01:23, Mladá fronta Dnes
Alena Hájková

Kdy a kde jste byl v životě nejšťastnější?

Někdy jsem měl hezký pocit z úspěchu, jindy v přítomnosti milované osoby, v prostředí, ve kterém jsem se cítil dobře, ale nejvíce se mi líbilo v Thajsku, kvůli milým a usměvavým lidem.

Která vlastnost je pro vás absolutně charakteristická?

Laskavost, vstřícnost, potřeba chovat se k lidem hezky.

Kde na zemi, či mimo ni, byste rád žil?

Nejspíš Paříž nebo New York nebo Řím, určitě ve velkoměstě.

Pro které chyby máte největší pochopení?

Pro chyby, které člověk způsobí z neznalosti. Nemám ale pochopení pro chyby, způsobené netolerantním, necitlivým chováním vůči ostatním.

Na co byste rád měl talent?

Na hudbu.

Jakou písničku jste si naposledy zpíval celý den a nemohl se jí zbavit?

Let it be.

Jaký film můžete vidět kdykoliv znovu a neomrzí vás?

Romantické filmy, například Pretty Woman.

Jakou soukromou radost si nikdy neodepřete?

Skleničku dobrého vína.

Kým byste rád byl?

Jsem spokojen s tím, čím jsem, a kdybych nebyl, tak filmovým hercem.

Jaká je vaše největší chyba, které byste se rád zbavil?

V přemíře laskavosti někdy podléhám přání ostatních a přestávám si hlídat své zájmy. Rád bych byl někdy dost energický a asertivní, abych uměl říct jasně „ne“.

Co by pro vás bylo největší neštěstí?

Ztráta nejbližších lidí kolem mě ne. Peníze nebo majetek se dají nahradit.

Jak si naopak představujete dokonale šťastnou chvíli?

V dobré restauraci s dobrým vínem, s člověkem, který mě mimořádně zajímá.

Koho z našich současníků považujete za skutečného hrdinu a skutečnou hrdinku?

Hrdinové jsou ti, kteří zachrání dítě z hořícího domu nebo před utonutím. Hrdinové jsou i ti, kteří bojovali proti totalitě, nechávali se zavírat, a přesto, že byli vzdělaní, pracovali třeba v kotelně.

Kterou historickou postavu nemůžete vystát?

Jako člověk, který vystudoval dějepis a češtinu bych jich měl jmenovat mnoho, ale nikdo mě v tuto chvíli nenapadá. Snad proto, že nemám negativně vymezené lidi. Neznám pocit nenávisti.

Koho z historie naopak obdivujete?

Obdivuji ty, kteří udělali něco nad rámec své historické role. Vážím si T.G.Masaryka.

Jaké zvíře nemáte rád?

Bojím se psů.

Čeho si nejvíce vážíte u ženy?

Něžnosti, laskavosti, jemnosti, která z ní musí vyzařovat. Nemám rád hrubé, vulgární ženy. Nesnáším feministky. Nemám rád ženy, které se stylizují do role mužů a do rolí, které jim nepatří.

A čeho si nejvíc vážíte u muže?

Rozhodnosti, schopnosti se zorientovat, být velkorysý. Nemám rád příliš pedantické muže, ty kteří si o sobě myslí, že jsou absolutně dokonalí.

Čeho nejvíc v životě litujete?

Ztráty času v době, kdy jsem žil v režimu, který neumožňoval rozvoj osobnosti.

V jaké situaci lžete?

Když vím, že bych někomu mohl způsobit bolest. Rozhodně nelžu účelově, abych něco získal.

V jakém stavu mysli se právě nacházíte?

Díky tomu, že jsem pozitivně a optimisticky laděný člověk, tak v 99% ve velmi vyrovnaném stavu.

Kterou vaši dobrou vlastnost lidé kolem příliš přeceňují?

Přemíra ochoty jim vyhovět.

Co byste změnil na své rodině, kdybyste měl tu možnost? Jednu věc.

Nemám důvod cokoliv měnit.

Které slovo či větu příliš často používáte?

Ano, komfort, ukázněnost, laskavost.

Kdo nebo co je největší láska vašeho života?

Lásky přicházejí a odcházejí, některé jsou tak silné, že nám až zatemní mysl, jiné nás provázejí tiše celým životem. Trvalou láskou mého života je Praha, město, ve kterém žiju a které tvoří dennodenně kulisu všeho, co dělám, s kým jsem…

Čeho ze svého vlastnictví si nejvíce vážíte?

Nemyslím na žádné předměty, Omnia mea mecum porto, všechno své si nosím s sebou (Cicero). Možná pár knih, nevím. Všechno je nahraditelné, kromě lidí kolem mne, kterých si vážím a mám je rád.

Z čeho máte největší strach?

Z veřejného selhání.

Řekněme, že věříte v převtělování – jako co nebo kdo byste se chtěl příště narodit?

Jako člověk. Třeba Marilyn Monroe. Poznal bych se důvěrně s Johnem Kennedym…

Jak byste chtěl umřít?

Náhle, bez trápení a relativně v nízkém věku.

Čeho si nejvíc vážíte u svých přátel?

Zajímají mě jejich zájmy, prožitky. Důležitá je vzájemná tolerance, pomoc.

Co považujete za svůj doposud největší životní úspěch?

Že jsem získal v životě nadhled, můžu si dovolit být tolerantní, odpouštět.

Jak nejraději trávíte čas?

Procházkami městem, posezením v restauraci.

Kdo na vás měl doposud největší vliv?

V něčem mě ovlivnil tatínek a taky Václav Havel, který mě naučil novému pohledu na světové problémy, ale nebyli to jen lidi starší, zkušenější. V mnohém mě ovlivnil můj syn a mnoho dalších lidí, které jsem v životě potkal a potkávám.

Jaká je vaše oblíbená cesta?

Do Paříže.

Máte nějaké životní heslo?

Pravda a láska už dávno zvítězily nad lží a nenávistí, ale nikdy je nevyhubí úplně.

My nežijeme v nenávisti, ale žijeme v lásce, přátelství a pravdě. Málokdo z nás si to uvědomuje a dokáže si představit, v jakých životních podmínkách žijí lidé v chudých zemích. Hodně jsem cestoval, vím, o čem mluvím.

Jsem dobrodruh, jen to skrývám…

19.06.2007 * 23:58, Katolický týdeník
Iva Terezie Grosskopfová

Ladislav Špaček, otec Radima Špačka. Původním povoláním pedagog. Dlouholetý mluvčí prezidenta republiky Václava Havla a ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. V letech 1990 – 1992 působil jako redaktor, komentátor a parlamentní zpravodaj Československé televize. Rád vzpomíná na roční práci na natáčení seriálu Etiketa (o společenském chování) pro Českou televizi, který režíroval jeho syn.

Láká vás dobrodružství? Váš syn si ho užívá po plných hrstech na svých cestách, ale mluvčí prezidenta dobrodruhem?

Jsem také dobrodruh, jen to skrývám za fasádou serióznosti. Naopak závidím Radimovi, že může realizovat své dobrodružné plány. Dobrodružství je v nás obou. Ostatně mít na rozhodnutí, zda vstoupím do služeb Hradu jen pár sekund a rozhodnout se, aniž bych tušil, jaké životní změny mi to přinese, bylo také velké dobrodružství, v němž jsem zůstal 11 let. Vlastně jsem procestoval 50 zemí. Ale to bylo v kravatě a obleku…

Zůstal ve vašem životě čas také na „stop“ a ohlédnutí se, či vyhlédnutí dál?

Václav Havel tomu říkal usebrání se. Člověk by ten dostatek času a klidu měl mít – na zastavení se, rozhlédnutí se a zodpovězení otázky: Jdu správným směrem? Chci opravdu to, co dělám? Je to podobné, jako když běžec běží lesem, kolem dokola vidí stromy a má pocit, že mu to dobře utíká. Ale najednou zjistí, že neví kam. Dříve toho času na zastavení příliš nebylo.

Věříte v Boha?

Jsem racionální typ, věřím tomu, co se dá rozumem verifikovat. Víra je něco, co člověku musí být dáno. Na svých cestách světem jsem poznal různá náboženství, vážím si jejich integračních a kulturotvorných rolí. My jsme všichni, ať chceme nebo nechceme, ovlivněni křesťanstvím, které je kolébkou euroatlantické civilizace, a tak i na mně jsou patrné jeho stopy v hodnotovém systému, ve vztahu k bližním, k umění.

Co pro vás znamená svoboda?

Jsem pro to, aby každý realizoval svobodu tak, jak si ji představuje. I syna jsem sledoval s určitým porozuměním, i když hned na prahu plnoletosti odjel do obleženého Sarajeva, kde ho mohli každou chvíli zabít. Nebezpečí a rozhodnutí vzít osud do svých rukou ale člověka formují, vytvářejí odpovědný vztah k životu a to je důležité. Myslím si, že hodnotu svobody si začínají lidé na celém světě uvědomovat daleko víc než dříve – a to je dobrá zpráva.

Jaký je váš vztah se synem?

Dlouhou dobu jsme o sobě vlastně příliš nevěděli. Radim odešel z domu a žil diametrálně odlišným životem od života příslušníka vládního establishmentu. Na rozhovory o životě nezbývalo moc času. V posledním roce jsme se díky natáčení Etikety naopak stýkali velmi intenzivně a poznali jsme se při práci. Radim je vynikající režisér. Celý život jsem si myslel, že můj syn není precizní, ani odpovědný. Velmi jsem se mýlil. Má navíc výborný dar – dokáže velmi dobře komunikovat s lidmi, získat si je a má k nim úctu.

Co je pro vás důležité?

Lidské vztahy.

Co by si lidé měli více osvojit?

Měli by se dokázat zbavit izolace svého mikrosvěta a být schopni vidět dál. Velmi mně vadí, že když přijedu třeba z Londýna nebo z Paříže, vidím všude kolem jen monotónní české tváře bez úsměvu. Whoopi Goldbergová (černošská herečka) mně jednou na otázku, co ji šokovalo v Čechách, kam přijela na filmový festival, odpověděla: že když vstoupila do sálu a tam sedělo 1200 bělochů a žádný černoch. Představte si, že byste byli v podobné situaci jedinými bělochy… Uvědomil jsem si, jak hodně je naše společnost monokulturní a monoetnická a stále ještě xenofobní. Přirozenější je, aby svět byl propojený a lidé tolerantnější. A my jsme přece už patnáct let součástí planetární společnosti. To, co se děje třeba v Iráku nebo na Kubě, se týká i nás.

Spadl mi řízeček…co s ním?

19.06.2007 * 23:47, Story
Ladislav Špaček

Sezóna večírků je v plném proudu. Už vám někdy spadlo něco na zem? Co jste dělali? Taky jste si mohli vylít červené víno do klína nebo se sebevědomě procházet sálem s rozepnutým poklopcem. Ale to jsou jen kritické výjimky, daleko častější jsou běžné společenské situace, ve kterých si nevíte rady: potkají se dva páry a chtějí si podat ruce, nebo se dokonce musejí před tím ještě představit. Kdo začne a jak?

Do módy se dostává etiketa. Je pořád ještě důležité, jak se chováme? Je, a bude to důležité stále. „Na zdvořilosti člověk reaguje jako vosk na teplo“, řekl Arthur Schopenhauer.

BOX

Při státní večeři v Bílém domě členové delegace jednoho nejmenovaného státu vypili z misek na opláchnutí prstů (finger-bowl) vodu, protože netušili, k čemu misky slouží, i když v nich plave plátek květu růže nebo snítka máty, aby bylo zřejmé, že voda není určena k pití. Američané u stolu si mohli vzápětí ve svých miskách opláchnout prsty, jednali by přece v souladu s pravidly etikety, ale jejich hosté by do smrti nezapomněli na trapas, který zažili v Bílém domě. Američané pak vypili vodu ze svých misek s takovou samozřejmostí, že hosté vůbec nepostřehli, co se vlastně přihodilo.

Pravidel pro chování ve společnosti je vlastně málo, není problém si je osvojit, ale umět je použít v různých situacích. Např. jedno z pravidel říká, že ve společnosti má přednost žena, starší a nadřízený.

Představování:

Představuje se mladší staršímu, muž ženě, ale pozor, ruku podává naopak ten společensky významnější. A co když se setká žena se starším mužem nebo s nadřízeným? Věk i funkce jsou relativní, dáme přednost ženě. Muž by musel být velmi starý nebo zasloužilý, aby získal přednost před ženou.

Dva páry

Setkají-li se na večírku dva páry, přirozenější je, že se pozdraví ti, kteří se znají, a pak představí své partnery. Např. na firemním večírku se znají oba muži, podají si ruku a pak ten mladší (nebo podřízený) představí svou partnerku. Žena významnějšího muže jí podá ruku, pak starší muž představí svou partnerku, ta podá ruku mladšímu muži a současně mladší žena podává ruku staršímu muži.

BOX

Podávání ruky není všude na světě samozřejmostí: v islámských zemích ruku nepodává žena, ale muž, a na rozdíl od naší kultury ruku podává společensky méně významný tomu významnějšímu (podřízený nadřízenému). Ortodoxní židovka si ruku nepodává, ve východní Asii se zdraví sepnutými dlaněmi a úklonou, a dokonce u kmene Maorů na Novém Zélandě vás přivítají přitisknutím čela a nosu na váš nos a čelo.

Oblečení

Na pozvánkách se většinou dočteme instrukci jen pro muže, protože ten má jen tři úrovně oděvu: šedý oblek (odpolední), černý oblek (večerní) a smoking (vysoce slavnostní). Je-li předepsán černý oblek, a my máme doma smoking, vezmeme si ho? Nikdy. Pokyn musíme dodržet, už proto, abychom nebyli oblečeni lépe (ani hůře) než hostitel. Uzel kravaty volíme podle typu límečku: do úzkého Kentu jednoduchý Shelbyho uzel, do širokého „žraloka“ masivní windsdorský uzel.

BOX

Název dali kravatě Chorvaté, které si najal francouzský král Ludvík XIII., aby z nich vytvořil jízdní pluk. Chorvatské dívky vázaly svým mládencům na rozloučenou před cestou do ciziny kolem krku barevné šátky jako symbol věrnosti. Francouzům se tato ozdoba, ostatně jinak známá už od starověku jako praktická ochrana před chladem, zalíbila a nazvali ji podle Chorvatů (fr. Croates).

Žena pak volí takové oblečení, aby s partnerem vytvořili souladný pár.

K šedému obleku si žena bere krátké odpolední barevné šaty, koktejlky. K černému obleku si vezme krátké šaty večerního střihu a lodičky, ke smokingu nejlépe velkou večerní – dlouhé šaty s dekoltem, na ramínka nebo bez ramínek – ale i krátké slavnostní šaty. A pozor: do společnosti vždy punčochy.

Stolování

Příbory odebíráme vždy z vnější strany směrem k talíři. Vidličku držíme hroty dolů – napadá vás, že se takhle moc nenajíte? O to při slavnostní večeři nejde, hlavní je duchaplná konverzace. „ Mlčky a beze slova se ve společnosti nacpat je vlastní pouze vepřům“, řekl Plútarchos z Chaironeje

Když odložíme nůž a vidličku vezmeme do pravé ruky, můžeme ji držet hroty nahoru, jako lžíci. Sklenice držíme jen za stopku a to tím níž, čím je víno chladnější, tedy sekty úplně dole. Lžíci u bujónů necháváme na podšálku, papírový ubrousek si nedáváme na klín a látkový ubrousek neodkládáme na talíř.

BOX

Počátkem devadesátých let se v tisku objevila fotografie našeho ministra s delegací japonských podnikatelů. Nebylo by na ní nic zvláštního, kdyby pan ministr neměl za pasem obrovský bílý ubrousek připomínající sukni, navíc se zjevnými stopami tmavé omáčky. Po skončení večeře projevili hosté přání se s ministrem vyfotografovat. Všichni vstali od stolu a mířili k fotografovi. Šli jedním směrem, takže jediný, kdo viděl, že ministr má ubrousek stále za pasem, byl fotograf. Ten by ovšem byl ten poslední, kdo by ministra upozornil, protože věděl, že takovou fotografii už nikdy neudělá.

Nehody

A co tedy s řízečkem na zemi? Nejhorší řešení: sebrat ho. Představujete si, jak při tom vypadáte? A co s ním pak uděláte? Položíte ho zpátky na mísu? Nebo na svůj talíř? Budete chodit po sále s řízečkem v ruce a vyhlížet servírku? Ne, jediné správné řešení je nenápadně ho nohou zasunout pod rautový stůl, kde klidně počká až do konce večírku.

A co rozepnutý zip? Upozorníme muže, i když ho neznáme, a jsme navíc žena? Ano. Ve společnosti máme lidem prokazovat dobro. Postižený na svůj defekt určitě dříve či později přijde, v nejhorším případě až doma… Pak ho čeká bezesná noc. Raději překonejme ostych a nedopusťme, aby byl kdokoliv terčem posměchu nebo útrpných pohledů.

Co na to odborník:

Ladislav Špaček, poradce v oboru komunikace a etikety. Po televizním seriálu a „televizní“ knize Etiketa vydal Velkou knihu etikety, která odpoví na všechny otázky, a pro mládež připravil příručku Slon v porcelánu.

Potíže ve společnosti způsobuje jednak neznalost pravidel, to bychom leckomu ještě odpustili, jednak nedostatek taktu, a to je horší. Takt znamená uvědomit si, co se druhého dotkne, a co nikoli. „Takt spočívá v tom, že víme, jak daleko zajít, aniž bychom zašli příliš daleko“, napsal Chesterton.

Není žádný důvod, proč si neosvojit pravidla chování ve společnosti, a tak získat potřebnou jistotu. Známe-li pravidla, víme, co bude následovat a jak se budou chovat ostatní. To nám dodává klidu. Pravidla etikety nás nesvazují, naopak, když je známe, můžeme se soustředit na zábavu a ne na řešení rébusů s představováním nebo stolováním. Etiketa neznamená jen noblesní chování v luxusní restauraci – svoje pravidla má chování v rodině, v zaměstnání, v pizzerii. Vždy musíme odhadnout, jaká je úroveň společenského setkání, a té se přizpůsobit, a to jak oblečením, tak způsobem stolování a chováním. Pravidla etikety se modernizují, přizpůsobují se novému životnímu stylu, Guth-Jarkovský je legenda a legendy patří do historie. Nové trendy jsou uvolněnější a pohodlnější, ale pravidla se jen proměnila, nevytratila se, protože etiketa je jen jiný výraz pro slušnost a zdvořilost – a ty potřebujeme stále víc.

Se společenskou výchovou je to jako s plaváním: je nutné začít od raného dětství (Ladislav Špaček je patronem hry pro děti Nešťourej se v nose); učit se držet správně příbor v dospělém věku je hodně pozdě.

Anketa o Putinově návrhu umístit radar v Ázerbajdžánu

09.06.2007 * 15:27
iDnes 8. června 2007
Anketa: Ázerbájdžán zaujal zastánce i odpůrce radaru

8. června 2007 12:22

Redakce iDNES.cz oslovila zastánce i odpůrce radaru. Shodují se, že návrh ruského prezidenta Putina umístit zařízení v Ázerbájdžánu je krokem vpřed. Jenže zatímco šéf ČSSD Paroubek by přesun základny mimo naše území uvítal, Ladislav Špaček z iniciativy Pro říká jasně: Základna by u nás měla stát v každém případě!

Redakce iDNES.cz se ptala: Co říkáte návrhu prezidenta Putina na výstavbu zařízení v Ázerbájdžánu a uvítali byste přesun základny z Česka?

Ladislav Špaček iniciativa Pro
Návrh jen dokazuje, že Vladimir Putin od začátku blufoval. Samozřejmě proti protiraketové obraně nemůže mít žádné zásadní výhrady, jestliže chce na jižní hranici Ruska nechat vybudovat stejné zařízení, jaké mu vadí na Západě.

Základna by ale měla být u nás v každém v případě. Jde o naši sounáležitost a spoluodpovědnost. Patříme ke stejné euroatlantické civilizaci, která se potřebuje společně bránit proti možným útokům fundamentalistů a šílených teroristů z Východu.

Jan Tamáš, iniciativa Ne základnám
Je to rozhodně zajímavý návrh. Pokud se prezident Spojených států skutečně obává útoku z Íránu, tak by to jeho problém vyřešilo. Nebylo by tedy třeba stavět základnu v Evropě.

Cestou kupředu je ale podle mého odzbrojovaní, nikoliv zastrašování. Věřím v diplomatickou cestu a v to, že bychom se měli pokoušet hledat řešení mírovou cestou.

Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí
Považujeme návrh za pozitivní politický krok. Je to signál, že si ruský prezident sedá k jednacímu stolu, že už se od tohoto problému nedistancuje. Zároveň dal najevo, že hrozba existuje, že ji nezpochybňuje.

Co se ale týká radaru u nás, na tom se zatím nic nemění.

Jiří Paroubek, předseda ČSSD
Je to určitě zajímavý návrh. Uvidí se, jestli je reálný. Otázka je, zda s tím souhlasí vláda Ázerbájdžánu. Určitě jsou ve hře technické věci – na kolik to pokryje to, co Američané chtějí.

Přivítal bych, kdyby základna byla v jiné zemi, to je zřejmé.

Alexandr Vondra, místopředseda vlády
Každopádně je to posun správným směrem. Až doposud Vladimir Putin tvrdil, že protiraketová obrana nemá žádný smysl. Teď otočil o 180 stupňů.

Jaký bude další osud toho návrhu, je ale věcí jednání. My jsme vždy říkali, že umístění prvku obrany u nás a v Polsku je důležité kvůli ochránění Evropy. Nemůže ale Evropu uchránit celou a jsou třeba další doplňky. To stejné platí i o Ázerbájdžánu. Jako doplněk by to mohlo být dobré, ale jde ještě o hudbu budoucnosti.

Matěj Stropnický, Strana zelených
Popravdě řečeno, moc nevěřím v reálnost tohoto návrhu. Když se podíváte, kde je Ázerbájdžán a kde Rusko, tak z toho vyplývá, že je to jen strategická klička.

Zda bych přivítal, kdyby byla základna místo u nás v Ázerbájdžánu? Základna jako základna.

Jan Neoral, starosta obce Trokavec
Domnívám se, že kdyby se to povedlo a Američané by souhlasili, vyřešilo by to spoustu věcí. Jde o riziko pro Evropu, riziko pro obyvatelstvo. Teď jsem jen zvědav, zda se ukáže, že to Američané mysleli opravdu, jak to říkají, nebo zda to byla jen finta.

Jan Markovič

Poslední setkání s Pavlem Tigridem

19.05.2007 * 23:15, Naše rodina
Ladislav Špaček

Bylo poslední lednové pondělí roku 2003. Do 2. února, konce prezidentského mandátu, zbýval necelý týden. Prezident Havel se loučil s Lány. Prožil tam třináct let, a třebaže ho v Praze čekaly ještě mnohé povinnosti, chtěl se s Lány důstojně rozloučit. Když jsme plánovali program posledního dne v Lánech, napadlo nás, že by vedle Václava Havla neměl ten den v Lánech chybět Pavel Tigrid. Mnohokrát jsem ho vezl do Lán, na zámek nebo na Amálii, na různé porady i přátelská posezení. Lány měl rád, protože byly víc než kterékoli jiné místo spjaty s masarykovskou tradicí. Cesty do Lán s Pavlem Tigridem byly pro mne vzácnou příležitostí debatovat s moudrým mužem, novinářem, vzdělaným historikem, velkým demokratem, který měl na všechno kolem nás jasný názor opřený o hlubokou zkušenost. Kdykoli vyprávěl, co všechno prožil, napadalo mě, co všechno se může vejít do jediného života.

Vyjeli jsme z Hradu za mrazivého počasí, mírně sněžilo. Pavel Tigrid čekal v autě na hradním nádvoří a bavil se s mým řidičem Františkem Přibylem. Měl ho rád, protože František mu byl sympatický svým zájmem o politické události a svými bystrými úsudky. Když jsem nastoupil, stále sněžilo a Pavel Tigrid si hned všiml, že nemám nic na hlavě. „Nic nenosím ani v zimě, ostatně nemám ani co“, vysvětlil jsem. Pavel reagoval okamžitě: vytáhl z kapsy černého pleteného kulicha a vnutil mi ho. „A co budete mít vy, Pavle?“, bránil jsem se. „Nic, já už toho moc nepotřebuju, ale vy musíte mít hlavu v pořádku“, obracel všechno v žert.

Přijeli jsme do lánského zámku, přivítali se s prezidentem a vyrazili na místní úřad rozloučit se se starostou. Před úřadem stáli místní občané, kteří se přišli rozloučit s Václavem Havlem. Když viděli Pavla Tigrida, potlesk se zdvojnásobil. Pavel se skromně schovával za prezidentem, aby dal najevo, kdo má být ten hlavní, ale nebylo mu to nic platné. Pak jsme nasedli a stejnou cestou, ještě naposledy kolem zámku, jsme jeli na hřbitov. Auta jela pomalu. Po očku jsem se podíval na Pavla Tigrida. Mlčky a se zamženýma očima sledoval ubíhající zámeckou zeď, bránu, čestnou stráž a pak už jen krajinu kolem hřbitova. Přijeli jsme na hřbitov a za naprostého ticha vystoupili z auta. Prezident položil květiny na hrob TGM, poodstoupil a udělal místo Pavlu Tigridovi. Ten stál nad hrobem déle než prezident a byl viditelně dojat.

Cestou zpátky moc nemluvil. Trochu jsme rozebírali šance na zvolení příštího prezidenta, ale kdykoli se odmlčel, zmlkl jsem taky a ponechal ho jeho myšlenkám. Myslím, že věděl, že v Lánech je naposledy.

Na Hradě jsme se rozloučili jako obvykle, poděkoval jsem ještě jednou za čepici a František odvezl Pavla Tigrida domů. Pavel to tušil, já ne. Nenapadlo mě, že bychom se mohli vidět naposledy. Čepici mám dodnes.

Jsem rád, že mám spojen poslední den s Pavlem Tigridem s posledním dnem v Lánech. Osud tomu tak chtěl a věděl proč.

Podívaná na chalupě

19.05.2007 * 22:01, Právo, příloha Bydlení
Zdeněk Smíšek

Podívaná na chalupě u Ladislava Špačka

Na chalupu nás Ladislav Špaček pozval s rytířským úsměvem a přidal i kouzelný popis cesty. Mimo jiné potvrzující hostitelovu znalost historie, ale i učitelský původ (na náměstí v Sobotce minete rodný dům Fráni Šrámka…) a fakt, že návštěvy jezdí ke Špačkům rády a často.


I když se nám bývalý prezidentský mluvčí hned přiznal, že i setkání se sekačkou na trávu pro něj bylo před jedenácti lety něčím novým, na chalupě je udělána spousta práce. V Rytířově Lhotě prostě nejen srdce památkářovo zaplesá.

„V našem pražském bytě byste nic zajímavého neviděli. Ani kuchyň nemáme zařízenou. Večer býváme ve společnosti nebo jdeme do restaurace.“

Třešňobraní s hosty

Možná o to více s pražským shonem kontrastuje klid a pohoda stavení s velkou zahradou i sadem, kde se čas zpomaluje až téměř zastavuje. Prostředí ovšem znalci etikety nebrání v internetovém spojení se světem a psaní knih s výhledem z okna na pasoucí se ovečky. Už tří. Tedy knih, ne oveček. (Nejnovější, pro školní mládež, se jmenuje Slon v porcelánu aneb Jak se neztratit v labyrintu etikety). Klid na práci si zde pochvaluje i jako profesionální mediální konzultant, který z Českého ráje vyjíždí přednášet podnikatelům, jak například vystupovat v televizi.

K častým návštěvám patří třeba soused z protější stráně – Michael Kocáb, Iva Hüttnerová nebo Zlata Adamovská s Radkem Johnem. Nejen ti přijíždějí na už tradiční Špačkobraní – chytře zorganizované česání třešní. „Časem jsme přišli na to, že nejde ani tak o metodu, jak se zbavit přebytečných třešní, ale jak zorganizovat setkání s kamarády, na které v Praze není čas.“

Když jim předchozí majitel ukázal celý pozemek, nedovedli si Špačkovi představit, k čemu jim bude. Ale i tak si je místo rychle získalo. Dokonce nad kávou ve stylově zařízené kuchyni zavzpomínali, jak si až později uvědomili, že se před lety na nedalekém rozcestí už kdysi okouzleně zastavili při rodinném výletu. Chalupa jim tak snad byla předurčená.

„Nikdy jsem netíhl k venkovskému životu. Jsem velkoměstský živel. Bydlíme ve Spálené ulici, v centru. Když vyjdu ven, potřebuji, aby do mě lidé vráželi. Jinak jsem smutnej. Ale také mi to někdy leze na nervy. Jenže po pár fajn dnech tady mě to zase táhne zpátky, protože mi chybí kavárny, restaurace a ruch ulic. Je pravda, že tady člověk nasává energii úplně jiného druhu. Ať už sedím u kamen nebo u počítače.“

Láska pomůže

„Jednou jsme seděli s Michalem Kocábem na lavičce za domem a kochali se výhledem přes pole na hrad Trosky. Nádhera! Jen pohled na věž nám kryl vzrostlý topol. Michal mi poradil, ať se s místními na statku dohodnu, aby strom pokáceli, že tady by nemusel chybět. Do našeho přemítání vstoupila manželka radou, ať si posuneme o dva metry lavičku… Strom byl zachráněn,“ popisuje s úsměvem svoji aklimatizaci na život venkovský Ladislav Špaček.

„Náš první víkend jsem tady dva dny sekal trávník, přeseknul kabel a do Prahy se vracel úplně odrovnaný. Ještě na volantu se mi klepaly ruce.“

Dnes už Špačkovi mimo jiné vědí, že se měli dříve pustit do rekonstrukce kamen, přesněji zrušení původního krbu s malou výhřevností a vybudování kachlových kamen s krbovou vložkou. „Mohli jsme tu žít mnohem komfortněji. Neuměli jsme si představit, že v pokoji, kde spíme a trávíme spoustu času, rozmlátíme krb. Až soused, který nám pomáhá s údržbou všeho tady, se ujal rázného řešení. Soused, hodný chlapík, se mimochodem jmenuje Láska. Jiří Láska.“Ovšem hlavní vizionářkou a designérkou zůstává prý paní Eva. „Já s novými myšlenkami zpravidla ze začátku preventivně nesouhlasím. Vím, že jejich realizace bude obnášet spoustu práce. Při mém intelektuálském založení bych většinu věcí nestíhal. Nebýt pana Lásky… Také jsem si říkával, že když něco sloužilo sto let, tak může ještě deset.“

Jenže roubenka prý byla, i podle přizvaného odborníka z památkového úřadu, na zbourání. A navíc plná starého a nepotřebného harampádí. „Nakonec jsme zvolili metodu postupných minimalistických nákladů a nechávali vydělat místní řemeslníky. Původní ráz jsme chtěli zachovat.“ Podařilo se a vznikla i kouzelná komůrka pro hosty. Zásadní změnou prošla i dříve zarostlá zahrada.

Krásná rána

„Hned při první návštěvě jsem s autem zapadl. Netušil jsem, že po louce se nedá jezdit jako po asfaltu. Za padesátikorunu nás vytáhli traktorem,“ vrací se s úsměvem ke vzpomínkám dobře naladěný Ladislav Špaček. Přes nezapomenutelné zážitky do prostředí nejen doslova zapadl, i když svými začátky starousedlíky párkrát pobavil. Dnes je i v hospodě vítaným a respektovaným chalupářem z Prahy.

„Rádi vás v létě pozveme i na zahradu – bývá opravdu krásná,“ potvrzuje Ladislav Špaček svoji přátelskou pohostinnost i vlastní proměnu v chalupáře, kterého potěší i sýkorka v krmítku.“A západy slunce tady bývají kýčovité,“ dodává paní Eva a Ladislav přiznává, že i jeho pohled na takovou nádheru zahřeje u srdce.

Se synem už neválčí

19.05.2007 * 21:43, Sedm – Týden pro ženy
Jana Flašková

LADISLAVA ŠPAČKA snad ani není třeba představovat. Deset let jsme jeho prostřednictvím slýchali názory prezidenta Václava Havla, dnes ho považujeme za nejuznávanějšího českého odborníka na etiketu.

„Etiketu jsem se učit nemusel, tatínek byl ze staré školy, nevyšel ven bez deštníku přes ruku, ačkoliv nepršelo, a když šel ráno pro noviny, vzal si sako a kravatu, aby si je pak zase sundal, a v klidu se začetl. Jedli jsme z několika talířů na stole s moltonem (plstěná podložka pod ubrusem). Od mládí jsem to vnímal jako samozřejmost a nenapadlo mne, že to tak jinde není. Rozčarování přišlo o prázdninách u babičky, kde jsme všechny chody jedli z jednoho talíře a mně se to dlouho protivilo.“

Maminka Ladislava Špačka byla venkovská žena z Lysé nad Labem, ale manželovi, řediteli továrny na ohýbaný nábytek v Ostravě, se rychle přizpůsobila.

Spolužačkám nohy nepodrážel

Ladislav nikdy nebyl jako ostatní spolužáci, kteří se snažili zaujmout děvčata tím, že je tahali za copy nebo jim podráželi nohy. „Už tenkrát jsem jim otevíral dveře, nabízel rámě na zledovatělé cestě nebo sbíral rozsypané věci. Každá žena, třebaže to nepřizná, je ráda za projevenou galantnost a úctu. Jen málokterá dá přednost nevychovanému dacanovi. Nedávno na pomaturitním srazu vzpomínali, jak nám odpadla hodina, šli jsme na procházku do parku a na spolužaččino rameno si ulevil ptáček. Kapesníkem jsem nečistotu setřel a když se divila co s ním teď budu dělat, vysvětlil jsem, že gentleman vždycky nosí dva kapesníky – jeden provozní a druhý třeba pro podobné případy.“ Ostatní na něj zprvu koukali nechápavě. Zatímco po sobě ve třídě házeli houbou, on seděl v lavici a četl Platóna, ale na druhou stranu měl obrovský respekt. Když něco nevěděli, stačilo se zeptat. Jediný předmět, se kterým měl Ladislav Špaček problémy byla matematika. „V prvním ročníku na gymnasiu jsem začal pokukovat po spolužačce Evě. Matematika jí šla výborně, nabídla se, že mě bude doučovat, a už jsme spolu 43 let.“

Už jako pár šli na pedagogickou fakultu a zatímco Eva zůstala u vystudované profese, Ladislav absolvoval ještě historii a lingvistiku na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze a učil zde historický vývoj českého jazyka. K žákům (například Michal Viewegh, Vlastimil Ježek nebo Petr Fejk) byl liberální, občas s nimi zašel na víno a s některými se stýká dodnes.

Pár vteřin překvapení

Vždycky ho lákalo dění ve světě, ale doba nepřála, aby si všiml, že se za zaprášenými okny studoven děje něco dramatického. Teprve v devadesátém roce mu jeden z bývalých studentů řekl, že po revoluci propustili z televize spoustu lidí, přijímají nové a marně hledají seriozního čtyřicátníka. „Šel jsem tedy na pohovor a za týden už jsem pracoval. Líbilo se mi, že jsem dramatické období, kdy se dělil stát, zuřila válka v Bosně zažil přímo v médiu, které horké novinky sdělovalo ostatním,“ vzpomíná na dobu, kdy pracoval jako šéf domácího zpravodajství, parlamentní zpravodaj, později moderátor Událostí, komentářů a přijímal do práce spoustu dnešních televizních hvězd. „Vybíral jsem podle toho, zda měli jiskru, drive a zároveň působili natolik důvěryhodně, aby od nich veřejnost sdělovaná fakta přijala. Například typ jako je Lucie Borhyová (i když se mi líbí) by na konci devadesátých let těžko mohl číst zprávy.“

S Václavem Havlem se nejdříve setkal jako novinář. „Znal mé postoje a názory a v listopadu 1992 se zeptal, jestli pro něj nechci pracovat. Po pár vteřinách překvapení jsem odpověděl, ačkoliv jsem nevěděl co mě čeká. Přestože jsem si během následujících deseti let několikrát řekl, že už toho mám dost, šel bych do toho znovu.“

První posel České republiky

Naprostý nedostatek volné času, mnohdy patnáctihodinovou pracovní dobu a neustálý stres kompenzovalo všechno to, co mohl prožít jako tajemník nejznámějšího bojovníka za lidská práva východního bloku. „Procestoval jsem 50 až 60 zemí světa po boku Václava Havla, což je mimořádně zajímavá osobnost. Byla to ohromná zkušenost.“ Desítky evropských a amerických agentur se denně obraceli na Ladislava Špačka kvůli presidentovým postojům na různá citlivá témata, od obléhání Sarajeva po americký zásah v Somálsku. Hodně vyčerpávající byly také služební cesty. „Nemohl jsem si dovolit být nemocný. Neustále jsme se někam přesouvali, například během čtrnáctidenní návštěvy Jižní Ameriky jsme měli sedmnáct přeletů. Z letadla jsme vycházeli prakticky jen na jednání a tiskové konference, ale naplňovalo mě to obrovským uspokojením, protože to byla doba, která něco znamenala.“ Presidentův mluvčí se musel vyznat v historii navštíveného státu, zvycích i politických nuancích. Konverzoval s lidmi z druhého konce světa, které nikdy před tím neviděl a už nikdy neuvidí, přesto v nich musel zanechat ten nejlepší dojem, protože to bylo jejich první setkání s Českou republikou. „Po státních večeřích jsme měli s Václavem Havlem ještě poradu. Občas mě pan prezident ještě v noci vzbudil, protože ho něco napadlo a chtěl si o tom popovídat. Je sova, takže mu ponocování nedělalo problémy.“

Svetrový den vydržel měsíc

Jediný spor, který musel Ladislav Špaček s Václavem Havlem řešit, se týkal oblečení. President si dlouho myslel, že bude moci držet svůj styl, ale funkce vyžadovala naprostou proměnu. Vůči formálnostem kladl odpor, ale nakonec musel podlehnout. „Na Hradě byla každá středa svetrový den. To trvalo čtyři týdny, pak podal nějaký ministr demisi, konala se tisková konference, přijela televize a museli jsme si pro kravaty a obleky. Další středu jsme už byli oblečeni jako jiný den. Václav Havel je člověk s velkým srdcem, který se dokáže chovat vlídně i ke svým nepřátelům. Paní Olga mi vyprávěla, že když ho v zimě na hrádečku hlídali muži z STB, vyšel ven a dal jim něco na pití, aby se zahřáli, když už ho tam musejí hlídat.“

Se synem už neválčí

Manželka Ladislava Špačka měla pro práci svého muže pochopení, ačkoliv trávila hodně času sama. Na služební cesty ji s sebou brát nemohl. Společnost mu dělala jedině když šli na nějakou recepci. Děti byly tou dobou už samostatné a nebydleli s nimi. „Syn odešel z domova krátce po šestnáctých narozeninách. Neunesl, že jeho tatínek patří mezi kravaťáky, a tak jsme spolu sváděli těžké boje. Jako student filmové režie odjel do tehdy obleženého Sarajeva a natočil tam skvělý hraný film. Z domova brzy odešla i dcera, dnes filmová produkční. Přestože jsme zažívali horké chvilky, s odstupem času si myslím, že čím dříve děti odejdou z domova a osamostatní se, tím lepší vztah později s rodiči mají.“

V současné době pořádá Ladislav Špaček kursy společenského chování pro ředitele firem a české zástupce světových společností. Stále více lidí chce vědět, jak správně jíst příborem, jaké si vzít boty k obleku nebo který uzel na kravatě se hodí k jakému druhu košilovému límečku. „Jejich obchodní partner je třeba noblesní gentleman z Londýna a chování u stolu může často ovlivnit vývoj spolupráce. Do restaurace totiž nechodíme proto, abychom se najedli, ale kvůli tomu, abychom udělali dojem na svého společníka. Proto je dobré mít pravidla slušného chování zažitá,“ říká autor publikací o etiketě, které se těší stále větší oblibě.

Banánové rybičky

19.05.2007 * 21:01, Česká televize
Halina Pawlovská

17. května 2007 na téma Banánové rybičky o bontonu

Český ráj jeho rozvoj teprve čeká

31.03.2007 * 12:20, Turistické noviny Českého ráje
Pavel Charousek

Kraj pod Troskami není tak turisticky exponovaný jako vysoké hory nebo Praha, proto ještě podřimuje v druhé až třetí linii a čeká, co bude…

„Český ráj jeho velký rozvoj teprve čeká,“ říká v původním rozhovoru pro turistické noviny Českého ráje Ladislav Špaček

Nejdříve byl učitelem, poté uznávaným redaktorem zpravodajství polistopadové České televize, dnes si ale jeho tvář naprostá většina lidí spojuje s prezidentem Václavem Havlem. Jedenáct let byl jeho tiskovým mluvčím, procestoval s ním celý svět, osobně se setkal se stovkami lidí, kteří tomuto světu „vládnou“. Dnes je vyhledávaným odborníkem v oblasti etiky. Tvrdí, že svět se může pravidla slušného chování učit od Čechů – tedy od Čechů tzv. první republiky! Ladislav Špaček je také českorajským chalupářem, v létě ho můžete potkat hlavně na Sobotecku. Lidé mu při setkáních kladou nejrůznější otázky, většinou spojené s jeho působením na Pražském hradě. Tohoto tématu jsme se ostatně dotkli také my v tomto exkluzivním prázdninovém rozhovoru.

* Věříte spíš na náhodu nebo osud? Četl jsem, že do České televize jste v roce 1990 nastoupil ze dne na den, protože jste vypadal důvěryhodně, a mluvčím pezidenta republiky se stal jednoduše tak, že Václav Havel zaklepal u vašich dveří a zeptal se, jestli s ním náhodou nechcete pracovat…

Nevěřím na náhodu ani na osud, ale na vlastní schopnosti. K Václavu Havlovi jsem nenastoupil ani náhodou, ani řízením osudu. Václav Havel si mě vybral, protože mě znal jako televizního novináře, znal mě z komentářů, které jsem měl v televizi, důvěřoval mi, a proto mě oslovil. Ukázalo se, že jsem byl svou předchozí průpravou na práci mluvčího prezidenta připraven, jinak bych ji nemohl dělat deset let. Tady vám náhoda moc nepomůže.

* Dnes na období počátku 90. let padá hodně kritiky, například za nepodařenou privatizaci, nastartování systému živelného kapitalismu bez mantinelů, za odklon společnosti od duchovních hodnot ke komerci a našli bychom spoustu dalších příkladů. Myslíte, že některé věci šly v té době udělat jinak?

Kdyby šly udělat jinak, udělaly by se lépe. Ale všichni jsme pracovali na úrovni stavu našeho poznání a svých schopností v té době. Dějiny se nehrají na zkoušku, nemáme scénář, abychom věděli, jak děj dopadne. Každý den, každé rozhodnutí je premiéra. Dnes se taky třeba divíme, proč velmoci nekladly větší odpor Hitlerovi nebo Stalinovi, když oba způsobili milionové ztráty na životech, ale to je pohled těch, kteří už vědí, jak dějiny dopadly. Po revoluci jsme mohli dělat jen to, k čemu nás opravňovaly zákony, a o čem jsme si mysleli, že bude pro nový stát dobré. Zkušenosti s fungováním tržní ekonomiky nikdo neměl. Ale nehleďme jen na špičku ve vedení státu, společenské pohyby a duchovní atmosféru vytvářejí lidé, občané, jak volbami, tak svým způsobem života. Lidé si mohou vybrat, jestli dají přednost duchovním hodnotám, nebo komerci, mohou se dívat na ČT2, nebo na Novu, to už je přece jen na nich.

* Václav Havel je dodnes chápán hlavně jako velká morální osobnost. Často jste tázán, jak vás blízká spolupráce s ním poznamenala. Je tu ale nějaká otázka, která se týká jeho osoby, a přál jste si, aby zazněla a ona nikdy nezazněla?

Často mi lidé vyčítají, že Havel udělal nebo neudělal v době svého prezidentství to či ono, třeba že nezakázal komunistickou stranu, že jmenoval Mariana Čalfu prvním federálním předsedou vlády, že neměl být tak „sametový“ apod. Václav Havel byl prezident, který vládl podle ústavy a ta mu dávala jen omezené pravomoci. Neměl je tak široké, aby mohl sám o sobě zakazovat politické strany, Mariana Čalfu musel jmenovat premiérem, protože to bylo rozhodnutí Občanského fóra a Verejnosti proti násilí, obou hlavních politických sil v té době, a kultivovanost (či „sametovost“) československé revoluce vzbudila obrovský ohlas, úctu a respekt v celém světě. Mohli jsme skončit jako na Balkáně. Jestliže Václav Havel použil svoji autoritu právě k výzvám k nenásilí, zařadil se po bok světových vůdců revolucí ducha a jméno naší země skloňoval veškerý světový tisk.

* Za dobu svého působení na Pražském hradě jste navštívil přes padesát zemí. Jistě se vám dobře odpovídá na otázku, kde se vám líbilo a proč, já se chci ale především zeptat, která země se vám nejvíc líbila svojí atmosférou a lidmi.

Z desítek zemí, kde jsem byl, vyhrávají v tomto ohledu země jižní a jihovýchovní Asie, zvláště Thajsko a Indie. Je tam úplně jiná atmosféra, lidé se k sobě chovají úplně jinak než u nás. Především se stále usmívají, kam se podíváte, máte kolem sebe usměvavé lidi. Je to zásadní rozdíl od pohledu na naše spoluobčany, jak po ránu vycházejí z metra s nasupenými obličeji. Přitom jejich a naše podmínky pro život jsou tak odlišné, že jestli by měl někdo důvod být šťasten, protože má co jíst a užívá si veškerého komfortu, tak jsme to my.

* Cestujete často i nyní, vaše chalupa v Rytířově Lhotě nadohled od Sobotky je tedy z větší části roku osiřelá? Jak jste se vlastně stal českorajským chalupářem?

Kdepak, na chalupu do Českého ráje jezdíme alespoň dvakrát do měsíce, v zimě, v létě, když můžeme, i víckrát, léto trávíme tady celé. Už nemusím na dlouhé cesty jako s prezidentem, takže si je organizuji během týdne, abych mohl být na víkend na chalupě. Jak jsem se sem dostal? Jezdili jsme na chalupu k Michalu Kocábovi, protože jsme byli blízcí přátelé, a tak se nám tady zalíbilo, že jsme se začali poohlížet po něčem vlastním. Šťastnou souhrou okolností asi tři sta metrů od Michala se objevila chalupa k prodeji, tak jsme dlouho neváhali a koupili jsme ji. To bylo na Velikonoce 1994.

* Jezdíte si do Českého ráje jen odpočinout nebo se také účastníte nějakých společenských a kulturních akcí? Na ty sportovní se neptám, protože prý ke sportu jste si zatím žádný vztah nenašel…

Ne, nenašel, máte pravdu, sportu se celý život důsledně vyhýbám. Pravda, sjel jsem na kanoi všechny naše a slovenské řeky a každoročně jezdím s partičkou na kola, ale to za sport nepovažuji. Na chalupě se scházíme s přáteli, na které nemáme v tom rychlém běhu, jak se žije v Praze, vůbec čas. Přijedou, nejdřív sedíme na zahradě, pak jedeme na výlet, večer posedíme ve sklípku, který jsme vybudovali z kamenného chléva, čas plyne pomalu a všechno v klidu probereme. Počátkem července, když dozrávají třešně, pořádáme Špačkovo třešňobraní, na které přijíždí třicet až padesát kamarádů. Letos už máme dvanáctý ročník.

* Čtenáře letních turistických novin a návštěvníky Českého ráje by jistě zajímala vaše oblíbená místa v tomto kraji. Kam byste je rád pozval? A prozradíte nebo alespoň naznačíte, kde je vám úplně nejlíp, kde čerpáte energii?

Své kamarády vodím na Drábské světničky, to je velká kuriozita, kterou jinde nespatří. Mám rád Prachovské skály, zdá se mi, že navzdory čilému turistickému ruchu jsou v nich místa, kde jste úplně sami. Každého uchvátí bizarní čedičové věže hradu Trosky, ale musíte vystoupit až nahoru a podívat se po kraji. A nikdo nesmí opomenout pohled na hrad Kost z údolí Plakánku, je to jako kýč proměněný ve skutečnost. To jsou nejenom malebná místa, ale i pamětníci bohaté historie kraje. Živým účastníkem dějin byla donedávna Semtinská lípa. Sem jsem chodíval nejraději. Pod lípou tábořili Prusové, napoleonští vojáci, přežila obě světové války. Před pár lety ji po třech stech letech zlomila vichřice, viděl jsem to na vlastní oči ze své zahrady.

* Jací vlastně jsou obyvatelé Českého ráje, jak vnímáte jejich vztah k turistům? A mají tu návštěvníci k dispozici servis na úrovni alespoň střední Evropy nebo jsme ještě stále na „Východě“?

Nečekejte ode mne moc chvály, Český ráj jeho rozvoj teprve čeká. Není to tak turisticky exponovaný kraj jako vysoké hory nebo Praha, proto ještě podřimuje v druhé až třetí linii a čeká, co bude. Zatím to jde, klientela je většinou nenáročná, klasičtí čeští turisté s baťůžkem, děti a mládež, cyklisti, kterým stačí ubytovna po deseti. Starousedlík nechce být příliš rušen, byl by rád, kdyby všechno zůstalo při starém. Přál bych mu to, ale svět se vyvíjí ke stále vyšší spotřebě a touze po poznání. Jednou to přijde, a pak se teprve ukáže, jaká je podnikavost obyvatel a prozíravost samospráv obcí Českého ráje.

* Od vás človek již dopředu očekává, že vaše odpovědi budou slušné a kultivované. Když si na chalupě klepnete kladívkem do prstu, zazní jenom: „Ouvej, to jsem ale nešika“, nebo přidáte i něco peprnějšího?

Předně, kladivo používám co nejméně. Vidím, že si umíte představit, jak s ním zacházím. Když už něco musím přitlouct, pravidelně se klepnu do prstu. A pak to začne. Žádné „ouvej“ nebo „jejda“! Přiznám se, že jsem onehdy zařval na celé kolo (a pak jsem se styděl): „Hrome!“

* Ptám se samozřejmě proto, že dnes vás již lidé neoslovují v souvislosti s funkcí tiskového mluvčího hlavy státu, ale ptají se na etiku chování v mezilidských vztazích. Jak na tom, my Češi, jsme? Hodně špatně? A kdybyste nám chtěl vštípit nějaká pravidla slušného chování, z kterých zemí byste co konktérního rád převzal?

S etiketou se to zřetelně zlepšuje, tedy především v těch kruzích, které ji potřebují k profesi, na úřadech, ve firmách, ve službách. Lidé si postupně uvědomují, že bez slušného chování už dnes nikde neuspějí. Klient si už dnes může vybrat a raději vyhledá slušného podnikatele než nezdvořáka. Z kterých zemí bychom si měli brát vzor? Z naší; my jsme byli ještě před válkou vzor evropské etikety! Stačí se jen vrátit ke kořenům, přizpůsobit pravidla etikety modernímu životnímu stylu a ostatní státy nám budou závidět.

* Děkuji za rozhovor a ještě nakonec: Potkáme vás někde v letošním létě v Českém ráji?

Můžeme se vidět denně. Na kole jezdím na Vidlák na pivo, do Sobotky na nákupy, pěšky chodím na Kost a na procházku Plakánkem k Pepovi Dvořákovi, autem do Jičína na zmrzlinu, do Jinolic za Pepou Vinklářem, do Turnova, na Mladějov a na Malou Lhotu za kamarády. V Českém ráji jsem doma.

* * *
Ladislav Špaček (* 1949 v Ostravě) je původním povoláním pedagog, vyučoval mj. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1990-1992 byl redaktorem a moderátorem Československé televize. Od roku 1992 působil téměř jedenáct let na Pražském hradě jako mluvčí prezidenta Václava Havla. Účastnil se bezpočtu vrcholných společenských událostí, spolu s hlavou státu navštívil víc než 50 zemí světa, setkal se s desítkami prezidentů a členů královských rodin. Nyní působí jako konzultant v oboru komunikace a etikety a vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Ladislav Špaček je ženatý, má dvě děti, mezi jeho koníčky patří etiketa, které věnoval televizní seriál a tři knihy, rád čte paměti velkých politiků (zvláště těch, které poznal osobně), a chalupaří v Českém ráji.

* * *
Jak se Ladislav Špaček dostal k pravidlům dobrého chování? Jak tvrdí v rozhovorech, které s ním byly uveřejněny, když v únoru 2003 opuštěl Pražský hrad, tak zprvu opravdu nevěděl, co bude dělat. „Zúčastnil jsem se stovek nejrůznějších společenských akcí. Od kulturního domu v Chrudimi až po Buckinghamský palác. A když jsem viděl, jak jsou někteří lidé bezradní, nevědí, jak si správně nabrat jídlo, jak představit svou manželku, jak podat ruku, napadlo mě, že bych jim mohl pomoci,“ komentuje své rozhodnutí v jednom z rozhovorů. Vznikl televizní pořad o etice, z něho poté kniha, a před nedávnem vyšla jeho „Velká kniha etikety“. Pro mnoho lidí je dnes Ladislav Špaček pokračovatelem legendárního Gutha-Jarkovského, z jehož pravidel chování čerpáme dodnes.

Zastánce základny USA Ladislav Špaček odpovídá

08.03.2007 * 12:00, iDNES.cz
rb, ton, iDNES.cz

Špaček o radaru: Rád se schovám pod ochranný deštník

8. března 2007 11:51, aktualizováno 15:12

Ladislav Špaček, bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla, se objevil v nové roli. Je zřejmě nejznámější tváří nové občanské iniciativy Pro, která podporuje výstavbu americké radarové základny v Česku. „Rád bych se posunul pod deštník, který nás ochrání před hrozbou,“ řekl na iDNES.cz.

Ladislav Špaček dostal od čtenářů iDNES.cz mimořádné množství otázek, za deset minut jich dorazilo téměř sto. Nejčastěji se ho čtenáři ptali, proč důvěřuje zemi, která jako jediná použila atomovou zbraň.

„Amerika ji použila, aby zlomila fanatický odpor agresora, který měl na svědomí miliony lidských životů. Byla to hrůza, ale to je hrůza 20. století, které ve svém vývoji dospělo k nukleární energii. Kdyby Německo nepadlo včas, použilo by atomovou pumu Německo. Dnes má jaderné zbraně několik zemí, dokonce ty, kterým věřím míň než Americe. Proto bych byl rád, kdyby ten jediný, kdo to umí, nás posunul pod deštník, který nás ochrání před hrozbou,“ uvedl v rozhovoru.

Zároveň si myslí, že radar USA zemi prospěje. „Dnes máme za sebou záslužné mise v barvách NATO, ale tohle je o stupeň výš, staneme se spojencem prvního řádu. Koho budou chtít Spojené státy chránit víc? Tady budou jejich vojáci a jejich zařízení! To posunuje naši zemi mnohem výš v žebříčku chráněných priorit USA.“

Bývalý prezidentův mluvčí v nové roli
Bývalý dlouholetý ředitel tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky vystoupil na první tiskové konferenci iniciativy Pro, kde přečetl její zakládající prohlášení.

„My, občané České republiky, chceme vyjádřit souhlas se záměrem vybudovat v naší zemi obrannou americkou základnu. Chceme, aby jasně zazněl hlas té části naší veřejnosti, která je vzniku radarové základny nakloněna,“ citoval z prohlášení.

Jeho autoři mimo jiné argumentují tím, že jako obyvatelé střední Evropy, kteří museli snášet nacistickou a komunistickou krutovládu, nezapomínají, kdo rozhodující měrou přispěl k porážce těchto totalitních režimů – Spojené státy americké.

Špačkovi se nelíbí české zápecnictví
Samotný Špaček řekl, že svým postojem se chce postavit mimo jiné proti tradičnímu českému zápecnictví.

„Proti tomu věčnému čekání na to, kdo přijde pomoci nám, a neochotě přiložit ruku k dílu nebo riskovat své vlastní oběti,“ vysvětloval.

Nová iniciativa vznikla teprve nedávno, ale už na toto pondělí svolává na pražské Hradčanské náměstí manifestaci s názvem Nechceme radary, chceme rakety.

Ladislav Špaček byl po odchodu z Hradu v roce 2003 znám především jako spoluautor televizního pořadu o výchově ke slušnému chování. Působí ale hlavně jako mediální konzultant.

Sedmapadesátiletý Špaček vystudoval pedagogickou a filozofickou fakultu, v minulosti přednášel mimo jiné o vývoji spisovné češtiny, po roce 1990 byl dva roky televizním redaktorem a moderátorem, potom svůj život spojil s prezidentem Havlem.

počet položených otázek: 98 

Ladislav Špaček on-line

08.03.2007 12:00 – Dlouholetý blízký spolupracovník prezidenta Havla se rozhodl hlasitě podpořit výstavbu americké základny v Česku.

OTÁZKA ( pepe )

Proč myslíte, že by USA mělo mít radar nejen v ČR, ale i na Grónsku a všude po celém světě. USA přece nejsou bozi aby ovládali celou zem. Nemáte strach, že se to jednou obrátí proti nám všem až bude zase jedna velmoc?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:04 )
Spojené státy jsou jedinou efektivní globální silou schopnou zasáhnout ve prospěch demokracie a svobody, navzdory tomu, že máme dost příkladů, co všechno se jim nepovedlo. Kdo ukončil obě světové války svým nasazením všech prostředků, za cenu velkých obětí, navíc na druhé straně zeměkoule? Americká matka nikdy neslyšela jméno země, kam jí prezident Roosevelt poslal syna. Kdo ukončil brutální vraždění před pouhými dvanácti lety, necelých tisíc kilometrů od nás, v Bosně? Evropa schůzovala a radila se, jednala s bosenskosrbskými předáky, zatímco se v celé zemi mučilo, vraždilo, hromadně znásilňovalo. Po masakru osmi tisíc bosenských mužů a chlapců, které Srbové postříleli a naházeli do hromadných hrobů, Spojené státy řekly „dost“. Válka na Balkáně skončila díky rozhodnutí prezidenta Clintona. USA jsou demokratickou zemí, bál bych se spousty ostatních, ale Spojených států ne.

OTÁZKA ( Vaclav Kubes )
Dobry den, umite vysvetlit proti ktery raketam bude radar pouzit? Z moznych balistickych drah raket (nastesti balistika neni zadna tajna veda) je zrejme, ze radar umisteny v CR nema dobroou pozici pro rakety z Iranu. Naopak pokud by mel zjistovat rakety vystrelene jak z Iranu tak i z Ruska je jeho poloha temer idealni.

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:06 )
Jsem jen stratég-amatér, omlouvám se. Nevím, jaká je ideální pozice radaru pro rakety z Íránu. Ale uklidní mě, že tady bude nějaký obranný prostředek, jak se bránit teroristům, kteří by se chopili moci převratem kdekoli na světě, třeba v zemi, která nás dnes nenapadne. Věřím, že odborníci o téhle variantě uvažují.

OTÁZKA ( Daniel Askari )
Jak se stavíte k argumentu SZ ohledně začlenění základny do širších obranných celků NATO?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:07 )
Rozdíl mezi oběma statusy je jen diplomatický, ne faktický. Budou to američtí vojáci, americké zařízení, smlouva bude uzavřena se Spojenými státy. USA jsou nejsilnější a rozhodující součástí NATO, pro nás jsou (a vždy byly) zárukou jistoty. Amerika je v protiraketové obraně nejdál, ostatní státy Aliance se po nějaké době váhání (pro Evropu tak typického) přidají a vytvoří společný systém, jiná cesta není, dva globální systémy nebudou. Odvolávat se (vymlouvat se) na momentální neujasněnost, jak řešit obranný systém států NATO, je hledání kliček a odkládání našeho rozhodnutí.

OTÁZKA ( jeník )
Na základě čeho se rozhodují lidé, kteří jsou jasně pro radar či jasně proti ve věci, o které máme minimum informací, resp. spoustu zavádějících či účelově zamlžujících informací?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:10 )
Žel, mnozí na základě iracionálních pocitů, že je to něco cizího, ba vojenského, nebo sobecké představy, že všichni mají pomáhat nám, ale my nemusíme dělat nic. Jde o elementární slušnost. Spojené státy nám pomohly v obou světových válkách. Jestli někdo, kdo mi pomohl a položil za mě oběti, po mně poprvé v dějinách něco chce (a slušně se ptá), ba nechce oběti, ale jen pronájem pár hektarů půdy v uzavřeném prostoru pro svoje technické zařízení, nemohl bych říct „ne“.

OTÁZKA ( Tomáš )
Dobrý den. Kde je prosím možné se k Vaší iniciativě připojit, podpořit ji? Děkuji a držím palce.

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:12 )
Tahle iniciativa je dílem skupiny mladých lidí, o generaci mladších než já, jsou to vrstevníci mého syna, třeba Martin Kotas, Marek Vocel, David Gaydečka, David Černý, i mladších, jako je student Tomáš Čáslavka, který sbírá podpisy ve prospěch radarové základny. Podívejte se na jejich weby:www.radaryrakety.cz www.prozakladnu.cz. Přijďte taky na shromáždění 12. března na Hradčanské náměstí. Mně pozvali na tiskovku a požádali mě, abych přečetl zvučným hlasem s pěknou artikulací prohlášení. S každou větou souhlasím, rád jsem jim pomohl.

OTÁZKA ( M.Vágner )
Zdravím vás pane Špačku, plně vaši iniciativu podporuji. Nelze strkat hlavu do písku před reálnými hrozbami, hrabat se na vlastním zabláceném dvorečku, koulet si svou kuličku a spoléhat se na to, že to co je mimo náš dvoreček se nás týkat nebude. Ale zároveň souhlasím s tím, že obrana musí být zařazena do struktur NATO. S tím vaše iniciativa problém nemá?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:16 )
Jde vám o formální zařazení základy do struktur NATO? Už jsem před chvílí psal, k tomu dříve či později musí dojít, nebudou dva globální systémy. O tom ať se baví diplomati, ti na to mají dost času. Nám jde o jednoznačné řešení ve prospěch naší bezpečnosti po boku Spojených států. A upřímně, co by bylo NATO bez Spojených států? Mimochodem, kdyby tady byla tahle základna v roce 1938 nebo 1968, naše dějiny by se ubíraly jinudy.

OTÁZKA ( Milan )
Noviny jsou plné dezinformací. Jaké jsou nyní skutečné požadavky/podmínky USA vůči ČR? A jaké budou v budoucnu?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:19 )
Požadavky nejsou žádné. Spojené státy učinily zdvořilý dotaz, jestli by – vzhledem ke strategické pozici naší země – tady nemohly postavit radar na zjišťování útočných raket. Nic víc. Jako bych si řekl, že si postavím domek, a šel bych se zeptat na Městský úřad v Písku, jestli mají volné pozemky a jestli se tam dá stavět. V této fázi jednání jsme. Ze zkušenosti z jiných takových zařízení víme, že v případě pronájmu budeme mít pravomoc nad pronajatým územím, smlouva bude vypověditelná, bude zahrnovat ochranu přírody a bezpečnost okolí. Ale to nás čeká až za dlouhé měsíce.

OTÁZKA ( kaka )
Proč důvěřujete zemi, která jako jediná použila atomovou zbraň?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:23 )
Amerika ji použila, aby zlomila fanatický odpor agresora, který měl na svědomí milióny lidských životů. Byla to hrůza, ale to je hrůza 20. století, které ve svém vývoji dospělo k nukleární energii. Kdyby Německo nepadlo včas, použilo by atomovou pumu Německo. Dnes má jaderné zbraně několik zemí, dokonce ty, kterým věřím míň než Americe. Proto bych byl rád, kdyby ten jediný, kdo to umí, nás posunul pod deštník, který nás ochrání před hrozbou.

OTÁZKA ( Depek )
Dobrý den. Jste si opravdu stoprocentně jistý, že základna USA na našem území je to pravé, co naše republika potřebuje?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:27 )
Naší zemi se nevyhnula žádná z válek, které otřásly Evropou, ta poslední tady dokonce začala. Vycházím z několika tezí: Dnes už na světě není bezpečné místo. My jsme byli odjakživa křižovatkou strategických zájmů. Rusko nás uchvátilo jako jeden z prvních států jejich satelitního systému. Doba, kdy nás chránily pohraniční hory, byla jen za vlády Přemyslovců. Naše země potřebuje definitivní záruku bezpečnosti. NATO je první a skvělý krok tím směrem. Základna druhý.

OTÁZKA ( hasmen )
Dobrý den pane Špačku.Myslíte si,že by stejný prostor v médiích měli dostat i odpůrci radaru?Děkuji za odpověď a přeji hezký den.

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:31 )
Zatím v médiích zcela jednoznačně převažovali odpůrci radarové základny. Demonstrace v Jincích, plakáty, televizní reportáže, besedy, nic se neobešlo bez masové prezentace odpůrců základy. To taky přimělo skupinu mladých lidí, kteří ve svých úvahách vidí dál než je dnešní den nebo náš kopec za domem, aby založili iniciativu www.radaryrakety.cz.

OTÁZKA ( pan Kláda )
Dobrý den bez raket, čím si vysvětlujete tu mediální podporu která Vám byla poskytnuta k propagaci ami zájmů, Mějte se.

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:34 )
Média dávají prostor tomu, co je pro ně (pro jejich čtenáře, diváky a posluchače) zajímavé. Nevěnují se ničemu, co by nemohli konzumentovi „prodat“ (většinou i prodat). Tohle je pro média zajímavé, protože to zobrazuje spor, konflikt, hlavní téma zpráv nebo reportáží. Proto odpůrci základy byli v médiích ze začátku denně, teď už je divák trochu unaven, tak média hledají jiný pohled, aby udržela zájem konzumentů. A tak se dostalo i na nás.

OTÁZKA ( Ladislav )
Jaky trest, podle vaseho osobniho nazoru, mel byt uplatnen pro vlastizradce z let 1938 a 1968? Myslite ze nepotrestani tehdejsich vlastizrad zanechalo v narode nasledky?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:35 )
Tenhle rozhovor má jediné téma, radarová základna u nás, a já bych rád omezený čas a omezený počet otázek, na které jsem schopen odpovědět, věnoval jen tomuto tématu. Nejsem tady ani sám za sebe, ale za iniciativu Nechceme radary, chceme rakety, byť jsem jen sympatizant, nic víc. V jakémkoli jiném rozhovoru si můžeme vyprávět o motýlku a kravatě, o mém životě, o Hradě, o vlastizrádcích, o čemkoli, dnes prosím ne. Děkuji za pochopení.

OTÁZKA ( Honza )
Dobrý den, jsem rád, že jsou konečně slyšet i hlasy zastánců základny. Rád bych se zeptal, zda se chystá nějaká širší propagační kampaň, alespoň co se týká vysvětlování výhod základny na našem území občanům ? Zatím jsou vidět pouze idpůrci… Děkuji.

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:40 )
Máte pravdu, a taky je to v rovině zbytečných emocí. Jestli vláda rozhodne v odpovědi na americkou nótu, že přijímá nabídku k jednání, začne se tomu věnovat. Saša Vondra i Karel Schwarzenberg už byli v dotčeném prostoru, aby předběžně oznámili starostům, že se o radarové základně pravděpodobně povedou jednání. Budou následovat další kroky. Dohodneme-li se s Američany, že ano, pak mám dodají plány, nákresy, starostové se pojedou podívat na podobné základny v zahraničí, pak teprve začne věcná debata. Ale já nemyslím, že potřebujeme vědět, kolik metrů bude radar měřit. Kdyby měřil o tři metry víc, tak už řekneme „ne“? Je to strategické a mravní a politické rozhodnutí, betony a dráty a antény nechme na inženýrech.

OTÁZKA ( MM )
Jaké největší nebezpečí teď podle Vás ČR hrozí? Nebude to například onen radar? Připadá Vám to jako hrdinství?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:42 )
Hrozí nám nebezpečí, stejně jako každé jiné zemi, od kteréhokoli teroristického režimu, který buď už existuje a rakety testuje, nebo se může vyvinout z kterékoli fundamentalistické totality. Naše bezpečnost se zvýší – staneme se respektovanějším členem globálního protiraketového systému. Dnes máme za sebou záslužné mise v barvách NATO, ale tohle je o stupeň výš, staneme se spojencem prvního řádu. Koho budou chtít Spojené státy chránit víc? Tady budou jejich vojáci a jejich zařízení! To posunuje naši zemi mnohem výš v žebříčku chráněných priorit USA.

OTÁZKA ( Radim Perlín )
Plně Vaši iniciativu podporuji a jsem pro umístění základny v Česku. Je možné se k vaší iniciativě připojit? Budete připravovat například petiční archy?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:44 )
Podívejte se na www.radaryrakety.cz a www.prozakladnu.cz, ten druhý web je petiční. A 12. března bude na Hradčanském náměstí shromáždění, kde se budete moct podepsat taky.

OTÁZKA ( Jaromír Pořízka )
Dobry den Nedavno jsem se docetl, ze zakladna neni urcena pro obranu Evropskeho kontinentu. K cemu nam tedy bude?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:48 )
Toho ještě uslyšíte! Připravte se na desítky „argumentů“, které budou lidem mást hlavu. Že by radar chránil z brdského lesíka Jižní Ameriku nebo Austrálii, nevěřím. Ale tohle pro mě není ten podstatný argument. Chceme být součástí nejdokonalejšího současného bezpečnostního systému, jaký na světě existuje.

OTÁZKA ( Horák )
Pane Špačku, očekávám, že vláda předloží k diskuzi vliv radaru na životní prostředí. Zářič o tak vysokém výkonu bude silně ovlivňovat vše živé v docela slušném okruhu. Mlčení o těchto záležitostech ve mně vzbuzuje silnou nedůvěru. Jsem jednoznačně pro, aby se do diskuze zapojila veřejnost a aby řadoví občané měli možnost rozhodnout. Kdy budou zveřejněny výše uvedené informace?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:53 )
Až řekneme Američanům, že jim ten pozemek pronajmeme. To potrvá ještě řadu měsíců, během nichž budeme debatovat o nejvhodnějším místě, ekologii, právním režimu, technických věcech. Pokud jde o výkon radaru, nemusíte mít obavy. Nebude v provozu stále, jako radary kolem ruzyňského letiště, v klidu bude vyzařovat mnohem méně energie než běžné letištní radiolokátory nebo ten, co už stojí v Nepolisech u Hradce Králové. V okamžiku zaměření vyšle impuls řádově vyšší, ale ruku na srdce, myslíte si, že by v osmnácti evropských zemích, kde tyto radary stojí, připustili (při přísných hodnotách v EU) něco, co by mohlo lidem v okolí škodit?

OTÁZKA ( Pepe )
Žádná velmoc se nás zatím v historii moc nezastala, proč myslíte, že zrovna USA budou případně jiní?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:54 )
Máte trochu pravdu, to byla stará Evropa. Jestli se nás někdy někdo zastal, byly to Spojené státy. Jsem příznivcem Evropské unie, sbližování evropských států považuji za historické štěstí naší doby – poprvé po dvou tisíciletích se státy v Evropě dohadují, někdy i přou, ale neválčí. Je to největší událost v evropských dějinách. ALE: pokud jde o obranné záležitosti, je nová Evropa ještě příliš mladá, každý stát má trochu jiné zájmy, tady i ve světě, dokonce ještě žijí staré předsudky, jak jinak. Evropa není (zatím) schopna efektivně reagovat v případě válečného konfliktu. Kolik obětí, umučených, znásilněných, zavražděných, stálo tohle nekonečné dohadování během balkánské války? Před očima holandských vojáků nakládali bosenští Srbové osm tisíc zbitých mužů a chlapců na korby náklaďáků, aby je odvezli za Srebrenici, kde je postříleli. Holanďané nezasáhli, „neměli mandát“, evropské státy se nebyly schopny dohodnout, zda mohou, nebo nemohou zasáhnout silou. Spojené státy to vyřešily během několika týdnů. Proto v nich v těchto věcech vidím záruku.

OTÁZKA ( Karel )
Dobrý den, podle mého názoru by každý soudný člověk měl být pro stavbu základny v ČR, není možné se „po česku“ od všeho jen distancovat. Je ostudou ČR, že se i někteří vrcholní politikové k tak jasné otázce staví odmítavě. O názoru „veřejnosti“ ani nemluvě. Co Vás vedlo k Vašemu normálnímu menšinovému názoru? :)

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:57 )
Máte pravdu, nemůžeme jen čekat, co kdo dá nám, ale měli bychom sami také něco přinášet. Víc než rozpaky veřejnosti, ty trochu chápu, mě děsí zbabělost politiků. Jak se schovávají třeba za referendum! Referendum je jen populistická obezlička, jak se vylhat z odpovědnosti. Podívejte, my jsme si zvolili nějakou politickou reprezentaci, docela slušně ji platíme a chceme za to, aby náš stát spravovala ku prospěchu nás i našich dětí. Vládnout neznamená jen se vozit v superbech, ale především mít odpovědnost. A když přijde k situaci, kdy má politik něco rozhodnout, nemůže se začít schovávat za někoho jiného, nejlépe „lid“, to hezky zní. Prezident Roosevelt nedělal v Kansasu referendum, když posílal mladé muže z kansaských farem do vzdálené Evropy bojovat na naši svobodu (svoboda je ovšem nedělitelná, šlo o existenci naší společné civilizace). Politik taky musí vidět dopředu, proto si máme volit politiky s vizí, jejichž obzor není omezen délkou jejich volebního období. Rád bych slyšel, aby naši politikové řekli: Ano, radar bude někomu v Brdech vadit, chápu, ale s ohledem na bezpečnost celé země, Evropy, světa i naší budoucnosti, musím vzít na sebe tu odpovědnost, a proto říkám „ano“.

OTÁZKA ( Míra )
Proč si myslíte, že právě ČR je vhodným místem pro umístění americké základny?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 12:59 )
To si myslí vojenští experti Spojených států a my se jen rozhodujeme, jestli technické zařízení, které by se jim tady hodilo vybudovat, přijmeme, nebo ne. My říkáme „ano“, je to konečně příležitost, jak Spojeným státům splatit, co všechno obětovali za naši svobodu, a taky tím získáme mnohem vyšší záruku bezpečnosti.

OTÁZKA ( Kulhavý )
Dobrý den,proč neustále strašíte Iránem a ne Pákistánem,kde je velmi nestabilní režim,vlastní jaderné zbraně i rakety,ohrožuje s nimi Indii a podporuje teroristy v Kašmíru.Asi proto že Pákistán momentálně skáče,jak Bush píská,že? :-))

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:01 )
Počkejte, my nemluvíme jen o Íránu, upozorňujeme na to, že teroristou dnes může být kdokoli, jakýkoli režim, který získá takovou sílu (jakou má dnes Írán), aby nás ohrozil. A k Bushovi: Současná americká administrativa nemusí budit naše sympatie, ale nám přece nejde o podporu konkrétního amerického prezidenta. Jde nám o účast na jediném efektivním obranném systému, který existuje, a tím o zajištění bezpečnosti pro nás a příští generace. Radar, o kterém se teď tak živě diskutuje, tady nebude stát dřív než v příštím desetiletí, to už vám na G. Bushe zůstane jen vzpomínka.

OTÁZKA ( Šimon Ehrlich )
Dobrý den pane Špačku, velice si cením vašich názorů.Jsem zastánce základny, především z toho důvodu, že už když jsme v NATO tak by jsme měli mít taky nějaké závazky a nejen povinnosti souhlasíte? Druhá část dotazu se pak týká jak se k stavíte výhružkám Ruska, vůči základně.Děkuji za odpověď

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:04 )
Rusko prozradilo, že nás počítá pořád ještě do „své“ zóny. To je pro nás svrchovaně nebezpečné. Okamžitě musíme dát najevo, že se jich nebudeme ptát, jakkoli diplomatické konzultace, jejichž cílem je zbavit Rusko obav, budou probíhat. Je to jako v polovině devadesátých let s NATO. Rusko vyhrožovalo, strašilo, když zjistilo, že mu to není nic platné, nakonec se dokonce zapojilo do systému NATO-Rusko.

OTÁZKA ( beobachter )
Dobry den, spolupracujete nejak s prezidentem Havlem? Nemyslite, ze spolu byste byli opet silnejsi? Co si myslite o mnichovanskych pseudoargumentech proti zakladne?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:09 )
Ne, s prezidentem Havlem jsme se neviděli měsíce, byl v USA, ale i jinak se stýkáme výjimečně. Ani jsem netušil, co řekne na tohle téma, ale předpokládal jsem jeho stanovisko, protože ho dobře znám. Je to demokrat, člověk, který zná cenu svobody, má vizi budoucnosti Evropy a světa a jako prezident a diplomat ví, kde je hlavní záruka naší bezpečnosti. Mnichovanství, to je ta vstřícná zbabělost, která přivedla naši zemi už několikrát do záhuby. Tentokrát máme příležitost být včas silnější než případný agresor.

OTÁZKA ( Otec )
Myslíte si, že máme čekat až naše děti dostanou rakoviny jako v GABALE či u základen v USA. Myslím, že se region vylidní. Kdo bude chtít bydlet u radaru kde v okru 50 km nesmí lítat civilní letadla. Bude stát kompenzovat pokles cen nemovitostí.

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:11 )
Nestrašte nás. Radarová základna je relativně malý pozemek (čtvrtina průměrné české farmy), bude ji obsluhovat asi padesát specialistů a stovka mužů ostrahy. Vyzařování je mnohem menší než z radarů kolem letišť, civilní letadla nesmějí létat kolem mnoha jiných prostorů (Pražský hrad nebo každá větší průmyslová zóna, zejména jaderné elektrárny), to vás přece nemůže trápit.

OTÁZKA ( jm )
Dobry den, jak se divate na demonstrace, stranicka referenda, verejne pruzkumy … v dobe kdy neni poradne znamo jak bude zakladna fungovat a co jeji provoz bude obnaset ?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:15 )
Dáváte najevo, že to považujete za předčasné, já taky. Zatím jsme jen v té fázi, kdy se na místním úřadu ptáme, jestli mají volný pozemek, abych si tam případně (až budu mít peníze) postavil domek. Způsobila to jednak iniciativa proti základnám, je velmi agilní a mediálně vybavená, využívá podvědomého strachu lidí, který je všudypřítomný. A pak média, pro které to bylo (už to opadává) „výživné“ téma plné emocí, dobrých fotek a vášnivých výkřiků.

OTÁZKA ( Pepe )
Myslíte s, že je vhodné USA vyhovět, když tato země nedůvěřuje občanům ČR natolik, že je ani nepustí bez Víza do své země? Neměla by USA nejprve to svoje spojenectví taky trochu prokázat nebo je vhodné, aby z ČR jen brala?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:21 )
Berete naše morální závazky jako handl. Základna s tím nesouvisí. Taky si nebudeme kupovat starosty sliby, kolik vydělají na úpravách terénu a stavbách v okolí, nájemném za americké vojáky a tak. K vízům ještě poznámka: Víza nám Spojené státy nedávají třeba proto, že tam pracují tisíce Čechů načerno, jen já jich znám pár. Hrozba terorismu tyto obavy ještě zvýšila. Co naplat, čtyřicet let jsme byli přece největším spojencem Sovětského svazu, „hrází proti americkému imperialismu“, nechtějte, aby kongresmani se rázem zbavili obav z těchto regionů.

OTÁZKA ( Petr Brabec )
Dobrý den, USA je naším spojencem a měli bychom jim vyjít vstříc. Myslíte si však, že by mělo území, na kterém bude základna spadat částečně pod americké právo? Nebylo by lepší, kdyby to byl jen a jen objekt ve vlastnictví/ v pronájmu USA a žádné jejich zákony by tam neměly váhu a museli se držet jen českých zákonů?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:24 )
Máte v něčem pravdu, domácí jurisdikce bude určitě naším cílem ve vyjednávání. Ale musí z ní být výjimky: třeba jestliže americký voják usne ve stráži, nebude ho soudit soud v Příbrami (to by mohlo taky trvat tři roky…), ale vojenský soud armády USA. Jestli americký voják ukradne slepici, patřilo by to do pravomoci českého soudu. Ale tohle je téma příštích několika měsíců.

OTÁZKA ( Hana )
Jak nalézt rovnováhu mezi přijetím vlastní odpovědnosti a přitom nesednout na špek. Není to dnes nadlidský výkon?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:28 )
Tohle řešíte denně v osobním životě, ne? Zkušenost, historické paralely, odpovědnost vůči budoucím generacím. Jiřina Šiklová v televizní besedě řekla: raději se mýlit se Spojenými státy než mít jistotu s Ruskem. Se Spojenými státy se můžeme mýlit v rámci demokratických norem, vše je průhledné, prochází demokratickou procedurou a veřejnou kontrolou (co jsme si už všechno řekli nad jednou nótou se žádostí o zjištění možnosti pronájmu pozemku), navíc to můžeme kdykoli zrušit. Se Sovětským časem to bylo na věčné časy, na to pozor.

OTÁZKA ( Zdeněk )
Dobrý den, když se podívám na to, jak vojáci USA pomalu obsazují a obkličují celý svět, kde se nachází nějaké nerostné bohatství, tak je mi z toho celkem úzko, myslíte, že mě můžete moji úzkost nějak vyvrátit? Myslím si, že armáda USA je schopna všeho.

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:34 )
Jaké nerostné bohatství jste shledal u Plzně v roce 1945, a co takhle v Srebrenici, o které jsem psal výše? Co tam těží Spojené státy? My jsme trochu kupecké povahy, pořád se ptáme, „co za to“, a neumíme si představit, že bychom se někam vydali „jen“ hájit svobodu. Americký étos svobody a demokracie je pro nás nepochopitelný.

OTÁZKA ( Pavel Kučera )
Dobrý den, pane Špačku. nejprve děkuji za Váš seriál a knihu Etiketa, které považuji za cenný zdroj informací, jak se chovat. Ale dva dotazy k tématu: 1) Podporujete základnu pouze z vlastní iniciativy nebo je to na základě ponouknutí nějakou zájmovou skupinou? (nejde o podezření ze zištnosti) 2) Souhlasím, že ČR by se za své spojence měla postavit aktivně a osobně by mi nevadily ani rakety na území ČR. Jsou rakety větší přínos pro naši bezpečnost než „pouze“ radar nebo je to z ryze vojenského a obranně-technického hlediska v zásadě jedno? Děkuji za odpovědi.

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:39 )
Iniciativu www.radaryrakety.cz podporuji bez ponouknutí, je mi sympatické, že skupina mladých lidí, kterým může být klidně současná politika prezidenta Bushe proti srsti, dokážou v sobě najít víc odpovědnosti za budoucnost naší země, ale i celé Evropy, než většina politiků. Ti hledají, za co se schovat – americká základna USA, to ne, americká základna NATO, to ano, ať rozhodnou jiní, třeba lidi, já nepůjdu do něčeho nepopulárního apod. A tihle mladí lidé, píšu o nich výše, v tom mají větší jasno, než studovaní a zkušení politikové s odpovědností.

OTÁZKA ( Pompo )
Jak hodnotíte postoj Paroubka, který rezignoval na povinnost politika vysvětlovat veřejnosti své kroky a místo toho své kroky podřizuje průzkumům veřejného mínění, naposledy právě v případě radarové základny?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:42 )
Zvláštní proměny. Před časem, ovšem ve vládní funkci, sociální demokraté vyjednávali o možnosti zřídit tady radarovou základnu, teď, v opozici, se k tomu nechtějí znát. Kdyby byl dnes Jiří Paroubek premiér, nemohl by se chovat tak nezodpovědně, vůči největšímu spojenci a jediné záruce naší bezpečnosti by se choval mnohem vstřícněji. To je ta lehkost bytí opozice.

OTÁZKA ( declaim )
Myslíte, že může mít radar na našem území negativní dopad na zahraniční styky s Ruskem?

ODPOVĚĎ ( 08.03.2007 13:53 )
Ne, už jsem o tom psal výše. Rusko to zkouší, taky proto, že když pak „jako že“ ustoupí, dostane za to nějaké ústupky z naší strany. Takhle se hraje v diplomacii. Ruští generálové jsou pořád stejní (oni i stejně vypadají, omlouvám se za invektivu:-)), haraší raketami, bombardovacím letectvem a vším, co obhospodařují. Diplomaté to pak musí zklidňovat. Jestli se necháme vydírat, je to cesta do záhuby, dáme najevo, že přijímáme status ovládaného a kontrolovaného státu ruské zájmové zóny. Rusové nám tím dali silný argument pro radarovou základnu.

Děkuji čtenářům iDnes za zájem o tohle téma. Je důležité, dotýká se našich zájmů současných i budoucích a hodně vypovídá o naší odpovědnosti vůči světu. Pokud budete mít zájem o podrobnější informace, podívejte se na webové stránky, které jsem uvedl výše, nebo přijďte na shromáždění 12. března na Hradčanském náměstí v Praze.

Na shledanou
Ladislav Špacek

Neurážejme se ve jménu svobody

06.02.2006 * 18:35, MFD
Ladislav Špaček
Nepokoje v arabských zemích způsobené – pro Evropana neškodným – komiksem, ve kterém je prorok Mohamed zobrazen jako terorista, jsou jednoduchým příkladem nepochopení multietnického soužití. Nenápadní Dánové či Norové se najednou stali předmětem nenávisti, jejich zboží je bojkotováno. Představitel Reportérů bez hranic plamenně bojuje za „právo“ komiks zveřejnit a odsuzuje postih vůči editorovi France Soir. Cožpak list není obchodní společností a cožpak nemá mít majitel firmy právo vyhodit kteréhokoli zaměstnance, způsobí-li jeho firmě problémy? Omezuje snad někdo svobodu uveřejňovat komiksy nebo karikovat kohokoliv? Ne, není to spor o svobodu slova. Je to spor o slušnost a empatii. Autoři komiksu dobře věděli, jak jím muslimy zraní.Svoboda slova znamená důležitou možnost vyjadřovat politické postoje, kvůli tomu si ji civilizace vydobyla a kvůli tomu je kodifikována všemi demokratickými ústavami. Ale taky nabízí možnost vidět Petru Buzkovou, jak se opaluje nahoře bez. Ano, můžeme otisknout vše, ale rozumný člověk zváží, co otiskne. Ve společnosti taky můžeme říct vše, proč tedy neřeknu manželce svého kolegy, že je kráva, když je to pravda a svoboda slova je zaručena ústavou?Pro muslima je evropský liberalismus nesrozumitelný, my však máme předpoklady rozumět teistickému pojetí islámské společnosti. Při styku obou kultur se setkáváme s mnoha odlišnostmi v jednání a chování. Mají se Arabové přizpůsobit nám, nebo my jim? To, co je pro nás pouhá konvence, je pro Araba příkaz koránu – my se přizpůsobíme snadno, Arab prostě nemůže. Ani ve svém bytě nebudu muslimovi nutit alkohol. Byl by pohoršen. Budeme se mu proto posmívat stejně, jako se dříve posmívali židům, že nosí pejzy? Zesměšňovat uctívané symboly jiných náboženství nemá jiný smysl než dokazovat si, že nám, Evropanům, není nic svaté, ale to přece už dávno víme. Vyčerpali jsme všechny křesťanské idoly, pojďme na další. Přece musejí pochopit, že karikovat Proroka je legrace, když to tak chápeme my.Globalizující se planetární společenství nemá jinou alternativu než vytvořit multikulturní a multietnickou společnost, chce-li přežít. Spějeme k ní relativně rychle a to díky nezadržitelnému úspěchu liberální demokracie a tržní ekonomiky. Napadlo by před pár lety někoho, že v kmenovém společenství Afghánistánu se budou konat volby podle „evropských“ pravidel a že po pádu Talibánu budou před obchody s televizory stát nekonečné fronty? Že v Iráku budou demokratické volby s účastí, o jaké se Evropanům ani nezdá? Že v Palestině budou kandidovat do samosprávných orgánů ženy a že palestinským prezidentem bude solidní muž v obleku lepšího střihu, než jaké nosí naši představitelé? Že Jordánci uveřejní kacířský dánský komiks ve svých novinách? Islámský svět není nepřítel, nepřítelem je terorismus, mimochodem i pro Araby. Budeme-li je urážet všechny kolektivně v jejich víře, vytěží z toho prospěch jen teroristé.Zahrňme muslimy do stejné kategorie, ve které už máme Židy a Romy, dříve také lidi s nepochopitelnými zvyky a odlišné od pohledu. Nikoho dnes nenapadne uveřejnit v novinách karikaturu Roma, jak krade slepice, nebo Žida, jak se přehrabuje v truhle zlaťáků. A to i přesto, že určitě existují Romové, kteří kradou, a jsou i šetrní Židé. Zvykli jsme si na „politickou korektnost“ vůči homosexuálům a Vietnamcům, to snad proto, že jsou mezi námi, kdežto muslimové jsou dál? Kdepak, jsou blíž, než si myslíme.Mimochodem, když máme tu svobodu slova, znáte tu o Cikánovi, jak jede v autoškole kolem dopravní značky…?

Ladislav Špaček

O Václavu Havlovi a etiketě

01.01.2006 * 18:56, Časopis Život
Radoslav Igaz

Ladislav Špaček absolvoval ostravskú Pedagogickú fakultu, vyštudoval aj pražskú Filozofickú fakultu, kde na katedre českého jazyka prednášal o vývoji spisovnej češtiny. V roku 1990 nastúpil do Českej televízie ako politický redaktor a moderátor, ale už o dva roky dostal ponuku od Václava Havla. Pracoval pre neho až do konca jeho funkčného obdobia vo februári 2003. Na cestách s prezidentom obletel štyrikrát zemeguľu. Dnes pracuje v komunikačnej agentúre TV Praha, nakrúca seriál Etiketa o slušnom správaní a prednáša o mediálnej komunikácii. Je ženatý (s manželkou Evou sa zoznámil ako pätnásťročný), majú dospelého syna a dcéru. Je znalcom hviezdnej oblohy a vo voľnom čase holduje cyklistike.

Aké to je, keď je pán prezident dramatik?

Má zmysel pre neobvyklé situácie. Typické boli jeho prepadovky. Vždy keď sme išli sme na nejakú pracovnú cestu, pýtal sa aký závod, či kasárne sú v okolí. Bolo to jeho tajomstvo. A zrazu len tak v aute ochranke povedal: Zastavte! Ideme sa pozrieť na policajnú stanicu. Či tam nespia. A šli sme.

Vraj pán prezident miloval autá…

A navyše bol skvelý vodič. Raz mali rokovanie v závode Tatra Kopřivnice. Prezident sa spýtal, či nevyvíjajú nový automobil. Áno, pán prezident, nový model 613 a bude sa zhodou okolností volať prezident. Rád by som ho videl. To nemôžete, je to veľmi tajné, je to jediný model. Ja som prezident, ja môžem. Nádhera, utrúsil keď zbadal auto v špeciálnom oddelení závodu. Sadol si dovnútra, zaklapol dvere. Dúfam, že v tom nie je benzín, napadlo ma. Ale to už prezident naštaroval. „Kluk“ z ochranky, ktorý ho poznal ešte stihol skočiť do auta a prezident už osemdesiatkou vyrazil z haly na dvor medzi zamestnancov. Von zo závodu sa našťastie nedostal, bola stustená závora. Potom nám úplne zmizol z očí, ale o pár minút auto bezpečne nacúval na to isté miesto.

Václav Havel bol doma a najmä v zahraničí veľmi obľúbený politik. Popularita, rešpekt, moc, to všetko znamená aj obdiv žien…

On má zvláštne charizma. Nie je to žiadny ???andol??? suverén, je skôr plachý. Aj preto vzbudzoval u žien obrovské sympatie, často to bola taká materská starostlivosť. Je to pekný chlap, dievčatá, ale aj tie najstaršie ženy si ho túžili pohladiť.

Václav Havel a ženský idol?

Raz som pri návšteve malého českého mestečka začul ako sa ženy pýtajú jedna druhej: „Kde je? Ja ho medzi tými ochrankármi nevidím.“ A tak som im poradil: „Ten malý, v tom hnedom saku.“ A oni nahnevano na mňa: „Vás som si z tej televízie tiež predstavovala väčšieho!“ Je veru nebezpečné uraziť ženský ideál.

Teda na hrad určite chodili aj milostné listy…

Ženy sa mu skutočne zverovali a listy boli aj milostné. Na takéto veľmi osobné záležitosti mal pán prezident zvláštnu tajomníčku.

Názor Václava Havla mal vo svete značnú váhu. Čo ste robili ako jeho hovorca, keď vám napríklad o polnoci zavolal novinár z Ameriky a chcel vedieť čo si myslí prezident o klonovaní?

No rozhodne som ho nemohol zobudiť telefónom. Názory pána prezidenta som poznal tak dokonale, že som odpovedal zaňho. Takže on sa o mnohých svojich výrokoch dočítal až ráno z novín.

Trval na tom, aby ste vždy presne tlmočili jeho slová?

Iba veľmi výnimočne. Na presnej formulácii trval pri citlivých témach. Napríklad česko-nemecká deklarácia. A samozrejme, ak sa komentovalo jeho súkromie. Rešpektoval som to.

A keď vám to náhodou nevyšlo…

Vynadal mi, ale po svojom. On sa nehneval tak, že by na niekoho kričal. Iba chodil po miestnosti a mrmlal si: „To teda mohlo byť lepšie.“ Ale ja som už vedel, že je mimoriadne nespokojný.

Spomínate si na takúto nespokojnosť?

Počas povodní pred dvoma rokmi v Prahe. Pán prezident bol v zahraničí a lietadlo na návrat do republiky nebolo k dispozícii. Novinárom som preto popravde povedal, že pán prezident s návratom v tejto chvíli neráta. O tri hodiny sa síce lietadlo podarilo zohnať, ale v rádiu to už šlo…

O Václavovi Havlovi je známe, že je mimoriadny extrovert. To musela byť pre vás ako hovorcu hotová pohroma.

Hrozné problémy… Ako dôverníkovi mi po príchode do práce hodinu rozprával o najintímnejšich veciach. Čo sa mu snívalo, čo ho bolí. Ale musel som ho krotiť, keď pri stretnutiach niekedy hovoril, že by s prezidentovaním už najradšej „sekol“. Že je to ťažký život bez súkromia. Vtedy som sa ho pýtal: „Prečo im to hovoríte?“

A novinári si mohli zgustnúť…

Niekedy dravým novinárskym „vlčiakom“ prezradil aj embargované informácie. „Tak nech to z príspevku vyhodia“, odpovedal mi na moje výčitky. On nerozumel prečo novinári nebudú čakať so správou, že minister vnútra podá budúci týžden demisiu.

Prečo Václav Havel nedával rozhovory českým médiam?

Prezident odmietal dávať ústne rozhovory, ktoré mal potom čítať v písanej podbe. Ako spisovateľ to považoval za znásilnenie jazyka. Raz si s istou redaktorkou navzájom podávali notebook. Ona mu napísala otázku a on jej napísal do notebooku odpoveď. Ozaj kuriózny rozhovor.

Rešpektoval váš názor?

On bol celý život zvyknutý diskutovať. Hovoril: „Mám nápad a zaujíma ma váš názor“. A často ustúpil, ak sa mu to potom zdalo ako hlúposť. Ale bol to tiež hrozný „paličák“. Niektoré veci si však nedal rozhovoriť nikdy.

Súkromné?

Áno. Najmä na manželku bol mimoriadne citlivý. Napríklad sa náhle rozhodol vysvetliť verejnosti ako je to s „barandovskými terasami“. Objavili sa totiž útoky na Dášu, ktorá to vtedy vlastnila. Nesúhlasil som.

Kto vyhral?

On. Napísal si to vyhlásenie sám. Ja som to potom odmietol odoslať do českej tlačovej agentúry. „Aké je tam telefónne číslo?,“ spýtal sa ma. „Nepoviem.“ Nakoniec si ho zistil.

Asi nie je ťažké uhádnuť, kto mal naňho najväčší vplyv.

Rozhodne jeho žena Dáša. Ale obom manželkám Oľge aj Dáše veľmi načúval. Oľga bol veľmi múdra sčítaná žena, s obrovskými životnými skúsenosťami. Mal som ju veľmi rád. Našli sme si k sebe cestu za pár hodin.

A s pani Dagmar?

To bolo zložitejšie. Ona zrazu vstúpila do práce zohratého hradného tímu. Jej rola bola veľmi ťažká a naše zžívanie šlo ztuha.

Dajú sa nejako porovnať obe manželky Václava Havla?

Oľga bola vzácna žena, ktorá pre neho znamenala bezpochyby najviac.

Pani Dagmar určite na popularite nepridalo, ani keď sa zrazu objavila pri chorom prezidentovi v novembri 1996.

Vtedy to bolo najťažšie. Ona totiž vtedy nebola jeho žena, brali sa až v januári 1997. Teda oficiálne bola len akoby jeho kamarátka. Prezident ju však preferoval, všetci sme to museli rešpektovať.

Potom prišla nečakaná svadba…

Z nemocnice sa pán prezident vrátil pár dní pred Silvestrom 1996. Nakrútili sme teda novoročný prejav uňho doma, bol vtedy veľmi slabý. Ale už štvrtého januára sa prekvapivo oženil…

Prekvapivo aj pre vás?

Mne to povedal ešte mesiac predtým v nemocnici. Vtedy plánoval, že sa tajne ožení na Hrádečku v dedinke Mladé Buky. Šéf ochranky Antonín Maňana si mal objednať svadbu na svoje meno a potom tam mal vstúpiť Václav Havel s Dagmar Veškrnovou…

Čo ste mu ohľadom svadby radili?

Aby rozhodne počkal. Že si nemôže byť istý, či bude „fit“. On je však muž neuveriteľnej vôle.

Ako hovorca prezidenta ste neskôr museli žehliť aj problémy pani Dagmar s bulvárom…

Prezident bol skutočne veľmi citlivý na to, čo sa o Dáši písalo a ona samozrejme tiež. Vtedy prišli za mnou a chceli reagovať. Ja som však bol zásadne proti takejto polemike hlavy štátu s bulvárom.

Napríklad?

Napríklad, aby prezident riešil „verejný problém“, či si Dáša šaty od Bianca Matragio iba požičala, alebo si ich kúpila za 400 000 korún. Oni si však takúto reakciu často presadili.

Václava Havla mali ľudia radi aj preto, že bol roky ozaj ľudovým prezidentom. Že mal napríklad rád pivo.

On a alkohol, to sú skôr legendy. Dal si možno dve pivá denne, ale sedieť v krčme a piť, to nie. Skôr poobede pohárik bieleho vína a bolo mu jedno aký je to druh.

A iné hriechy? Životospráva?

Životospráva žiadna. Aj po návrate z nemocnice úplne odmietal ovocie. „Pomaranč? Z toho budem pokvapkaný. Banán? To chutí ako surový zemiak. A čo to znamená zdravotná prechádzka?“ Keby mohol, tak vládne z postele. Raz dostal do daru bicykel, zobral si ho na dovolenku do Slovinska. Telefonoval som z Prahy ochranke, ako sa mu darí. Odpoveď: „Prezident bicykloval, ale už spadol a je celý doudieraný.“

Mal nejaké obľúbené jedlo?

Vôbec nič. On neraňajkoval, neobedoval, možno tak riedku polievku. Pýtal som sa sám seba: „Z čoho ten človek vlastne žije?“

Vraj ho teraz možno stretnúť v Prahe úplne samého…

To som rád, že to takto vníma verejnosť. Pravda je, že vždy je s ním niekoľko nenápadných mužov.

Zostali ste s kontakte?

Môžem mu kedykoľvek zatelefonovať.

O Václavovi Havlovi viete prakticky všetko. Mohli by ste o ňom vydať ozaj zaujímavé memoáre…

Moje preverenie Národného bezpečnostného úradu má štvrtý, najvyšší stupeň. Vzťahuje sa však iba na utajované skutočnosti. Teda vám napríklad nič nepoviem o rokovaniach pána prezidenta s bezpečnostnou službou. Vydavatelia mi však už ponúkli zaujímavé honoráre za vydanie škandalóznych historiek. Vždy som však riadil vkusom, mravným presvedčením a profesionalitou. Asi si to zoberiem so sebou do hrobu.

Etiketa podle Ladislava Špačka

01.01.2006 * 18:44, Xantypa
Vašek Vašák

Nejvíc asi utkvěl veřejnosti jako prezidentův tiskový mluvčí, mnozí si oblíbili i jeho třiačtyřicetidílný televizní seriál ETIKETA. Ladislav Špaček

Měli vaši rodiče v knihovně Gutha – Jarkovského?

Můj tatínek byl takový Guth – Jarkovský, takže jsem odmalička vstřebával etiketu v té nejsamozřejmější podobě. Nestalo se například, abychom nevečeřeli u prostřeného stolu a nejedli kompletním příborem. Otec nesmírně dbal na solidní vychování. Když si šel v sobotu koupit noviny, oblékl si sako a kravatu. Ve skříni měl několik obleků, ráno si vždy pečlivě vázal uzel podle límce košile. To všechno jsem se od něj naučil a potom dál rozvíjel.

Nepůsobil jste mezi kamarády jako bílá vrána?

Je pravda, že když se potkáme a vzpomínáme na mládí, připomínají mi historky, ze kterých vyvozuji, že možná trochu ano. Rozhodně jsem byl galantní k ženám.

To se jim asi líbilo?

U děvčat jsem byl velmi oblíben, čehož jsem ovšem nijak nezneužíval. Před týdnem mi vyprávěl kamarád historku z gymplu, kdy jsme šli do parku a na jednu ze spolužaček spadlo ptačí hovínko. Já jsem pohotově přiskočil, setřel jí ho kapesníkem a ona vyjeveně koukala, co s ním budu dělat. Když jsem kapesník zahodil do odpadkového koše, zahlédl jsem v její tváři údiv. Na vysvětlenou jsem vytáhl z kapsy jiný kapesník a řekl jsem: „Správný gentleman nosí vždy dva, co kdyby dáma něco potřebovala.“ A to mi bylo sedmnáct! Trošku jsem tím byl asi legrační, ale je vidět, jak hluboce jsem to měl v sobě zakořeněné.

V současnosti jste se prý vrátil ke kantořině?

Po odchodu z Hradu dělám pro firmy přednášky o etiketě a komunikaci. Školím manažéry, kteří pochopili, že je pro byznys důležité správně se oblékat a chovat. Že když letí na pracovní oběd do Londýna, záleží na tom, jestli si vezmou správnou košili a kravatu a umějí zacházet s příborem. Kromě toho vyučuji i na Fakultě sociálních věd UK. Komunikaci s médii.

Trochu vás vyzkouším: Na banketu si umažete kravatu a čeká vás důležité jednání, sundáte si ji, upozorníte na to žertem, nebo se budete tvářit, že se nic nestalo?

Na společenskou nehodu rozhodně neupozorňujeme. Shodou okolností se mi přesně stejná příhoda stala. V nejluxusnější restauraci Allegro hotelu Four Seasons v Praze jsem si vylil na břicho skleničku s džusem. Nikdo si toho naštěstí nevšiml. Na toaletě jsem se to pokusil vyčistit, když se zapnulo sako, nebylo nic vidět. V opačném případě bych kravatu sundal a rozepnutím knoflíčku u košile bych vytvořil neformální rozhalenku.

Myslíte si, že byste dokázal naučit etiketu i dnešní Lízu Doolitlovou – dívku z ulice?

Letos v dubnu jsem byl vyzván Milošem Zapletalem, abych vyškolil finalistky Miss České republiky na soustředění v Egyptě, a to bylo dvanáct Liz Doolitlových – sedmnácti až třiadvacetiletých děvčat holek, které nikdy nebyly v noblesní restauraci. Současně si ale uvědomovaly, že pokud vyhrají, stanou se celebritami a budou se muset umět chovat. Měly o to obrovský zájem a já jsem za ten týden prodělal to, co profesor Higgins, když jsem sledoval jejich úspěšný společenský přerod a žasl, jaký udělaly pokrok.

Lidi vidí v televizi reality show, arogantní projevy politiků, kde mají brát příklady?

Hm, to jste narazil na nejožehavější téma. Já napodoboval svého otce, ale pokud si někdo vezme za vzor někoho z reality show a přebere po něm návyky, asi mu to velkou reklamu neudělá. Na druhou stranu si myslím, že v okamžiku, kdy člověk nastoupí nějakou životní dráhu a zjistí, co od něj jeho nová společenská role vyžaduje, začne se vzdělávat a podle toho chovat. Reality show je pohled do reálného života. Když jdeme do společnosti, nechováme se reálně. Musíme být trošičku strojení, stylizujeme se. Důležité je umět vystihnout, kde se jak chovat.

Na Hradě vládne při oficiálních příležitostech etiketa a protokol, mění se s dobou?

Některé prvky se mění, třeba požadavky na oblečení. Zatímco za Gutha – Jarkovského se chodívalo na hradní recepce ve fraku, dnes se předepisuje smoking. Mnoho let byl předepsán jen tmavý oblek. Guth – Jarkovský by se obracel v hrobě, ale přizpůsobujeme se realitě. Diplomatický protokol však respektuje mezinárodní zvyklosti a těm se přizpůsobit musíme. Jedná se zejména o speciality v zemích s odlišnou kulturou.

S jakou největší zvláštností jste se setkal?

Když jsme byli například na Novém Zélandu, absolvovali jsme tradiční návštěvu u kmene Maorů, kteří nás vítali tak, že třeli svůj nos a čelo o naše. V případě mladších příslušnic kmene to ještě šlo, ale když si představíte, jak vám hněte nos svým nosem metrákový náčelník s oštěpem… Nejodlišnější jsou v tomto smyslu ale islámské země. Tam si třeba nesmíte přehodit nohu přes nohu, protože ukázat někomu podrážku je největší urážka. Nebo všechno se smí brát pouze pravou rukou – levá je považována za nečistou. Když jsem si na jednání se saúdskoarabským králem Fahdem něco zapisoval, nabízel mi číšník kávu. Bezmyšlenkovitě jsem se po ní levou rukou natáhl, ale číšník ustoupil. Za chvíli se situace opakovala. Až poté jsem si to uvědomil a vzal ji pravou rukou. Pak ovšem existuje další pravidlo: čaj je možné ochutnat, ale kávu musíte vypít. Když jsem dopil, postavil jsem šálek na tác. V tom okamžiku přispěchal číšník a kávu mi dolil. Upozorňuji, že byla velmi silná. Vypil jsem tedy i druhou, postavil šálek nejistě zpátky a číšník ho znovu dolil. Jejda, to týden nezamhouřím oko, vyděsil jsem se. Teprve když jsem hrnek vracel potřetí, vzpomněl jsem si na další pravidlo: jestliže už nechcete, musíte šálkem zatřepat. Samozřejmě vás napadne, proč se přizpůsobujeme my a nepřizpůsobí se oni, ale jestliže u nás platí pravidlo, že žena chodí po naší pravé ruce, je to jen konvence, zatímco tam jsou to většinou náboženské rituální příkazy, které nelze přestoupit, protože jsou božími přikázáními. Když si vedeme ženu po levici, žádný trest nás nestihne. Je při sebemenším přestupku ano. Proto to musíme respektovat.

Jaké nejroztomilejší faux paux jste zaregistroval?

Jednomu našemu významnému ministrovi se začátkem 90. let stalo, že si zasunul při jídle za opasek látkový ubrousek, zapomněl na něj a pak se šel s japonskou delegací fotografovat. Jediný, kdo si toho mohl všimnout, byl fotograf, ale to by byl blázen, kdyby si nechal ujít takovou fotku. A stála za to. Pan ministr pózoval s velkým ubrouskem potřísněným omáčkou a vedle se usmívali Japonci. To bych nerad prožil.

Poraďte, jak vyjít s hulvátem?

Než s někým začnu komunikovat, musím si o něm udělat obrázek a podle toho, jak je oblečen a jak hovoří, zvolím prostředky. Pro jednání s hulvátem není ze společenského hlediska žádná rada, protože etiketa nezná tresty. Nelze vymáhat zákonem, aby se někdo choval slušně. Jediné, čím může být takový člověk potrestán, je opovržlivý pohled společnosti a jistota, že ho do ní už podruhé nikdo nepozve.

Jak jsme vnímání my, Češi, co se týká slušných mravů zbytkem světa?

Myslím, že jsme na tom špatně, a to vlivem dvou faktorů. Prvním je padesátiletá přestávka v přirozeném společenském životě, který tady za první republiky byl. Společnost se nějak vyvíjela a někdo zcela násilně promíchal její vrstvy. Ideálem oblečení se staly montérky, do čela státu se dostali lidi, kteří neměli o dobrých způsobech a mravech potuchy, celá společnost upadala. Druhým důvodem je, že patříme k podnebnímu pásu, v němž se lidé nechovají spontánně. V jižních zemích jsou srdečnější a vstřícnější. Jedna Indka, která tady žije už řadu let, se mi svěřila, že jí nejvíc vadí, že se u nás lidi na sebe neusmívají a naopak se spíš mračí. Nejsme nějak vnitřně disponováni k tomu, abychom se k sobě chovali lépe.

A na závěr – jak vznikl televizní seriál Etiketa, který jste připravil společně s Ivem Mathém?

Napadl mě, když jsem si všiml, že jsou ve společnosti mnozí lidé bezradní. Přistoupí k rautovému stolu a nevědí, co si počít. Potkají se dva páry a netuší, kdo má komu podat ruku. A přitom je to jednoduché. Jen je nutné znát pravidla.

Rodina a škola

01.01.2006 * 18:42
Jan Mazanec
Tmelem společnosti nejsou informace, ale pravidla chování

Pokud dáme za pravdu předpovědím pesimistů, že rodiče mají na výchovu dětí stále méně času, pak jsou na školu kladeny čím dál větší nároky a zahrnují i požadavek naučit dítě společenskému chování. Na obecnější souvislosti propojení etikety a vzdělávání jsme hovořili s Ladislavem Špačkem, který řadu let působil jako pedagog i nyní je známý také jako autor televizního seriálu o společenském chování.

Jste známý jako propagátor etikety. Co vás vedlo k tomu, že jste se společenským chováním začal zabývat hlouběji?

Především působení ve funkci mluvčího prezidenta. Musel jsem se účastnit stovek nejrůznějších akcí včetně večeří u britské královny a v Bílém domě. U některých lidí jsem pozoroval, že mají problém nabrat si při rautu překládacím příborem šunku bez toho, aby jim aspoň jedno kolečko nespadlo na zem. Říkal jsem si, že tito lidé by potřebovali pomoci. A zatímco dřív byla etiketa určena jen pro elitu a postupně se rozšiřovala na měšťanstvo a podnikatele, dnes ji potřebuje téměř každý. Každý už někdy byl na podnikovém večírku nebo rautu a musel přemýšlet: Jaký uzel si uvážu na kravatě? Jestliže mám široký „žralok“, tak si musím uvázat windsor. Jak mám představit manželku, když se potkám s panem generálním?

Není to v Česku, kde je kromě jiného zakořeněný určitý odpor vůči šlechtě, těžší úkol než jinde?

Podle mě to není otázka národního naturelu, ale spíše záležitost tradice a také výchovy. Země, které měly silnou aristokratickou tradici (Anglie, Francie i Polsko), si na tom samozřejmě více zakládají. Kdežto například americká společnost nevznikla na základě tradic, nerespektovala původ, urozenost. Heslem bylo: „Všichni jsme na stejné úrovni, rozhodují peníze a schopnosti.“ Proto dnes v USA na letišti můžete potkat ženu, která nese kufr a vedle ní jde chlap a čte si noviny. To si u nás neumím představit. U nás stále přetrvává tradice galantnosti a úcty, která vznikla už v rytířských dobách 12. a 13. století, kdy se muži kořili ženám. Ovšem byla zkreslena padesátiletým obdobím totality, kdy se etiketa neudržovala na úrovni, protože ideálem byl muž v montérkách. Přitom ještě na snímku z Mostecké stávky 1931 mají všichni dělníci v davu bílé košile, kravaty a černé obleky. Neuvěřitelné! To byl tehdy běžný oděv. Náš pradědeček si v neděli vzal černý oblek, bílou košili, kravatu a šel do kostela a pak po promenádě. U nás prostě tyto tradice jsou a myslím, že stojí za to je obnovit.

Souvisí téma etikety nějak s vaším původním povoláním – učitelstvím?

Je to dobré téma pro povznesení společnosti. A co jiného by mělo být posláním učitele, než povznesení společnosti? Tím, že si osvojujeme jistá pravidla, stává se naše chování předvídatelné. Obrušujeme hrany, o které by se ti, kteří se s námi setkají, přirozeně zraňovali. A ze společnosti se stává snesitelná skupina lidí, která spolu může vyjít. Každý, i sebemenší projev zdvořilosti – pozdrav, úsměv – má svou funkci, protože vytváří prostředí, ve kterém se žije příjemněji. A pokud se rozvolní pravidla společenského chování, pak se logicky rozvolní i vztahy mezi lidmi.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Za 1. světové války byla klasickou zemí pánského odívání Anglie: pevné, masivní, vypracované vlněné obleky, většinou dvouřadové; silné spodní prádlo, trika pod košilí, večerní frak a pevné kožené boty. Po 2. světové válce začal trend směřovat k lehkosti, ležérnosti, pohodlnosti a kormidla oblékání se chopila Itálie. Zatímco britská konzervativní tradice přikazovala černý nebo tmavomodrý oblek, Itálie přišla s různými barevnými kombinacemi, objevily se lehké obleky a lehké boty. Dneska by už nikdo nevydržel nosit do jakéhokoli počasí triko, na něm bavlněnou košili, na něm vestu a ještě vlněné sako s krovkami.

Tím chci říct, že kdysi lidé vydrželi určité těžkosti spojené s oblečením, protože to považovali za společenskou povinnost a nutnost. Dnes se už ani pod košilí nenosí nátělník, protože se stále pohybujeme ve vytápěných nebo naopak klimatizovaných prostorech. Komfort nám umožnil odkládat vesty a dlouhé spodky. Chodíme po chodnících nebo jezdíme v autě, takže nosíme lehké boty s tenkou podrážkou, nepotřebujeme masivní boty. Ženy už nenosí punčochy, muži nosí nepodšitá saka. Spoustu věcí si usnadňujeme. Naše společenská epocha jednoznačně směřuje k většímu komfortu, úspornosti, pohodlnosti a ležérnosti. A to ve všem. Mnozí to nejčastěji formulují jako „užívání si“ (už v tom samotném pojmenování cítíme jistou jazykovou ležérnost).

Ale mnozí zejména mladí spatřují svobodu v tom, že třeba v USA lze na vědecké konferenci vystoupit v riflích a tričku. Považují to za přirozenější.

Jenže on je rozdíl mezi přirozeností a buranstvím. A se svobodou tohle nemá moc společného – vždyť u nás tuto svobodu máte taky: ani tady vám nikdo neutrhne hlavu, když vystoupíte na konferenci v džínách. Na společenském chování je totiž důležité to, že je nikdo nemůže vymáhat. Pouze si vysloužíte jakýsi opovržlivý pohled lidí kolem. V tom je síla těch pravidel. Amerika, jak už jsem řekl, má jinou tradici. Když Evropan v Austrálii potká chlapa v saku a šortkách, je mu takové okázalé pohrdání některými pravidly směšné a řekne si: Chvála starému kontinentu.

Když si někoho vážím, nepůjdu na konferenci v džínách. Tím dávám najevo svůj hodnotový žebříček. A naopak: do hospody s kamarády na výletě nepůjdu v saku. Jestliže se chovám ve všech prostředích stejně, tak mi chybí to, čem říkal Jean Piaget sociální inteligence – nedokážu své chování přizpůsobit prostředí, kde se nacházím. Jestliže poruším stylové roviny, pak nerozumím společenskému životu. Je to jako s jazykem: ten má několik vrstev – knižní, literární, hovorovou, obecnou a pak ještě další nižší vrstvy. A vy musím znát to rozvrstvení – rozlišovat, vycítit, kdy jak mluvit.

Ovšem na to opět lze namítnout, že porušení pravidel znemožňuje vyniknout individualitě jedince.

Naopak: vy své identitě umožníte vyniknout tím, že budete zdvořilý, dávat přednost dámám, chodit včas na schůzky, umět si správně počínat se stolním náčiním. Představte si, že přijdete do lepší restaurace na pracovní oběd s člověkem, kterému hodně záleží na tom, jestli jste solidní obchodní partner. A vy se pořád pozorujete, jste nejistý, nemůžete se soustředit na rozhovor s ním, a tak ho nijak nemůžete zaujmout. Sníte mu rohlík, který byl určený jemu. To není dobrý úvod prvního setkání. A přitom právě na dojmu z něj nejvíc záleží: on dostane stovku podobných nabídek ke spolupráci, ale vybírá si právě podle osobního setkání – když ví, že za oficiální nabídkou stojí okouzlující osobnost. Kdežto jestliže máte pravidla zažitá, tak na ně nemusíte myslet, a můžete dát prostor své osobnosti. Mně osobně naopak etiketa osvobozuje, protože tak můžu přirozeněji konverzovat. Čím lépe pravidla ovládáme, tím méně na ně musíme myslet.

Zkusme se nyní zastavit u oblasti výchovy a vzdělávání. Jsou dnešní mladí opravdu méně vychovaní, nebo je to jen tradiční nářek starší generace?

„Dnešní mládež nemá žádné mravy: mlaská při jídle, skáče dospělým do řeči, nevstane, když vstoupí dospělý do místnosti.“ Víte, kdo je autorem? Aristoteles, kolem roku 330 před n. l. Takže vidíme, že jde o věčný problém: každé generaci připadá ta následující nezvedená. Ovšem zároveň je jisté, že dnes má mládež vše mnohonásobně jednodušší: menší děti se vozí do školy autem, nešlapou pěšky, děti doma nedělají domácí práce, a to ani na venkově. Mají na starosti jen sami sebe a svoji zábavu. Tím pádem je logické, že neustále hledají cestu k vlastnímu pohodlí. V jejich volném čase je nic nesvazuje, neomezuje, tudíž hledají cesty, jak se vyhnout omezení i v oblasti etikety.

Má tedy nějaký smysl jim vykládat o pravidlech společenského chování?

Když dítě doma vidí, jak se respektují určitá pravidla, tak to nápodobou odezírá a zakoření se to v něm, i když navenek dává najevo okázalé pohrdání. Můj syn „pro neřešitelné neshody se svým otcem“ utekl z domu v 16 letech. Teď je mu přes 30 a nedávno mi psal SMS: „Jsem na nějaké party, je tady chlápek, má frak a k němu černý motýlek. Že je to špatně?“ Já mu odpověděl: „Samozřejmě, k fraku se nosí bílý motýlek.“

Jistěže se puberťáci etiketě chechtají, protože to patří k dobrému tónu jejich generace. Ale existuje řada škol (například Kellnerova škola), kde žáci mají uniformy a chovají se jako mladí gentlemani. Je to samozřejmě věčné úsilí: jsou věci, které je prostě v jejich zájmu naučit musíte, i když to odmítají (stejně jako malé dítě musíte naučit jíst příborem), jinak vám to pak po letech vyčtou. Je povinnost starší generace předávat té mladší pravidla, hodnoty a shromážděné informace. My to dnes příliš redukujeme na informace, jako by na nich záleželo, jestli přežijeme. A přitom tím, co společnost opravdu stmeluje, nejsou informace, ale formy chování: že se lidi usmějí, pozdraví se, popřejí dobrou chuť, místo „otevři okno“ řeknou „mohla byste, prosím vás, otevřít okno“. Jak říkal Guth-Jarkovský: Slušnost je člověku vrozená, zdvořilosti se musíme učit.

V rámci jakého předmětu se podle vás dá etiketa vyučovat? A mají školy o její výuku zájem?

Při dnešní volnosti, kterou školy mají, mohou pravidla etikety zařadit kamkoli. Na základním stupni je v osnovách požadavek na výuku etiky – děti se učí, jak se učit žít s ostatními, jak se slušně chovat ke starším, k handicapovaným, jak řešit různé sociální situace. V rámci této výuky většina škol zařazuje i určitou nenásilnou výuku etikety, kdy si například učitel stanoví několik okruhů (jaká jsou pravidla společenského chování v dopravních prostředcích, u stolu, v rodině atd.) a děti se učí zvládat modelové situace.

Existují nějaká speciální pravidla etikety pro školu?

Ne. Pravidel etikety je v podstatě velmi málo (například že při setkání osoby společensky méně významné s osobou významnější vyplývá řada závazků – například, že ženu pouštíme do dveří), ale záleží na jejich tvůrčím uplatňování v různých situacích a prostředích. K učiteli by se měl ovšem žák chovat se stejnou zdvořilostí na ulici, ve škole i v kině. Do školního řádu se pouze vtělila navíc některá pravidla – například, že žáci zdraví učitele, což by ale měly vědět z domu.

Co když se u dveří setkají mladý učitel a dvě (vyspělé) deváťačky. Kdo jde první?

Učitel. Hierarchie je jasně dána, je závazná a je důležité ji vyžadovat i kvůli tomu, aby se žák naučil vnímat jasné rozvrstvení společenských pozic. Kategorie učitel-žák je natolik jednoznačná, že je dobré ji uplatňovat. Pochopitelně někdy můžete udělat žert, pustíte ty holky a řeknete: „Dámy, prosím.“ Jim to zalichotí, a možná se začnou cítit jako dámy, a když se cítí jako dámy, tak by se neměly chovat jako uličnice.

Jak moc podle vás záleží na oblečení učitele či ředitele?

Slyšel jsem, jak nějací lidé byli za jedním ředitelem vyjednávat něco důležitého, a on měl na sobě sandály. Ten člověk si neuvědomil, jak společensky deklasuje nejen sám sebe, ale i ředitelskou funkci jako takovou. Být učitelem a ředitelem je určité společenské postavení, které mělo velkou společenskou vážnost. Možná, že ji dnes nemá i proto, jak se někteří reprezentanti tohoto z tradice ctihodného stavu chovají navenek. Když si večer pustíte televizi, očekáváte, že moderátor bude oholený, uhlazený, učesaný, v obleku. Pokud by tam seděl v tričku, se zelenou barvou na hlavě, tak vy těm zprávám nebudete věřit, protože si budete myslet, že je to silvestr. A stejně tak řediteli v tričku a kraťasech prostě nebudete jeho funkci „věřit“. Jestliže má reprezentovat určitou funkci, musí naplňovat očekávání, která se s ní pojí. Oblečení je něco, čím dodáváme funkci důstojnost: gesto, kterým dáváme najevo, co si o té funkci myslíme – jestli si jí vážíme, nebo jí pohrdáme.

Jednou jsem se jako mluvčí prezidenta chystal na dovolenou, už jsem měl džíny a tričko, ale potřeboval jsem dojít do kanceláře pro poštu a noviny. Ale než abych šel po červených kobercích, po kterých kráčel Tomáš Garrigue Masaryk, takto oblečen, tak jsem radši poprosil sekretářku, ať mi obojí přinese. Připadal bych si, že dehonestuju nejen sebe samotného, ale i to prostředí. A to samé by měl cítit i ředitel.

A teď opačný pohled: Měl by učitel mluvit do oblečení žáků či studentů?

Přirozeně. Oblečení je přece nejviditelnějším projevem osobnosti člověka (viz přísloví „Šaty dělají člověka“), navíc vytváří první dojem – který nikdy nemáme šanci udělat podruhé. Sebegeniálnější člověk, když přijde špinavý a roztrhaný, tak nemusí dosáhnout toho, na co by jinak dosáhl. A to dětem musí někdo vštípit. A pokud to neudělají rodiče, tak to zkrátka musí udělat učitel. Učitel má dítě vést a vychovávat, a oblečení je součástí výchovy – toho, jak se dotyčný jedinec chová a vyjadřuje. A do výchovy snad přece učitel mluvit může. Rodina není nic statutárního: dítě si může pořídit každý, i slaboduchý, i člověk bez elementární představy o výchově – čili na tu rodinu tolik spoléhat nelze. Kdežto škola je instituce, společnosti si ji zřídila už ve starověku proto, aby bylo zaručeno, že další a další příslušníci společnosti budou přebírat dobré dary předchozích generací.

Ovšem rodič dítěte může argumentovat jeho svobodou.

To je opět vulgárně pojatá svoboda. Kdo jiný než učitel by měl zabezpečit, jak se žák „vyjadřuje oblečením“? Učitel na to má vzdělání (dokonce nejvyšší dosažitelné vzdělání) a zkušenost. Kdo jiný než učitel by si tohle riziko měl uvědomovat a měl mu čelit? „Škola bez kázně je jako mlýn bez vody“ – to řekl Jan Ámos Komenský v 17. století. Dítě přece vyžaduje určitá pravidla, musí mít pravidelný režim, kojenec pravidelně vstává, jí – a tento režim potřebuje k tomu, aby se vůbec vyznalo ve světě. Pokud mu vezmete ten řád, tak v něm budíme zmatek. Já jsem děti vychovával jako svébytné osobnosti, diskutoval s nimi a dával jim velmi mnoho svobody, ale přece nemůžeme rezignovat na to, abychom poučili dítě, jaké je vhodné oblečení pro určité prostředí.

Měl by učitel od určitého věku žákům vykat?

Já jsem tykací typ, protože mi to přijde komunikačně jednodušší, komfortnější. Dětem na ZŠ z tradice se tyká, na SŠ bych vykal. Tam už dospívají do věku, kde prožívají vlastní identitu, k jejímuž rozvoji patří i to, že si uvědomují určitou odpovědnost. A vykání dává najevo, že už dotyčný není dítě, že už se nemůže chovat jako dítě, že už nemůže hrát o přestávce fotbal s hadrákem. Posiluje se tím jejich sounáležitost se světem dospělých.

A může pak učitel po ukončení střední školy dovolit svým bývalým studentům, aby mu tykaly?

Proč ne? Jako gesto na rozloučenou by mně to nevadilo. Už tu není závazek, vztah podřízenosti a nadřízenosti. Učitel tím dává najevo, že je považuje za své přátele. Už je to jen vzpomínka na společně prožitá léta.

Jan Mazanec

Žil jsem ve stresu, který mi pak chyběl

01.01.2006 * 18:32, Metro
Petr Feldstein

S Ladislavem Špačkem o práci mluvčího prezidenta, o Václavu Havlovi i o seriálu Etiketa

Ve svých necelých devatenácti letech, v roce 1968, se stal členem předsednictva Svazu vysokoškolského studentstva. Patřil tedy ke studentským vůdcům, jakými v té krátké revoluční době tzv. Pražského jara byli z těch nejznámějších například Jiří Müller, Michal Dymáček, Karel Kovanda, Luboš Holeček. V roce 1971 ukončil ostravskou Pedagogickou fakultu a potom učil osm let v Bludovicích u Havířova. V roce 1979 se přestěhoval s rodinou do Prahy a jako učitel působil na základní škole na Jižním Městě. V roce 1981 dokončil dálkové studium na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, kde také získal titul PhDr. Od roku 1985 se stal odborným asistentem katedry českého jazyka Filozofické fakulty UK a přednášel předmět vývoj spisovné češtiny. Od roku 1990 pracoval jako redaktor, později vedoucí redaktor a moderátor v Československé televizi, v roce 1992 přijal nabídku prezidenta republiky Václava Havla a stal se jeho mluvčím. Od února 2003, kdy Václavu Havlovi skončilo druhé funkční období, pracuje v komunikační agentuře TV Praha.

Už téměř půl druhého roku nejste mluvčím prezidenta republiky, resp. ředitelem Tiskového odboru jeho kanceláře. Jak jste prožíval přechod z Hradu do běžného života?

Nebyl to pro mne velký šok. Vždyť jsem se vrátil, i když po dost dlouhé době, více než po deseti letech, k normálnímu způsobu života. K takovému, na jaký jsem byl vždy zvyklý, který mi vyhovoval a nikdy jsem ani po jiném netoužil. Navíc se mi nesmírně ulevilo. Nemusel jsem například být nepřetržitě čtyřiadvacet hodin denně v pohotovosti na telefonu připravený kdykoli odpovídat žurnalistům ze všech koutů světa na všemožné otázky. Celou tu dobu jsem vlastně žil ve stresu. Mimo jiné z toho, že cokoli řeknu, se vzápětí octne na veřejnosti, nebo z toho, zda všechno stihnu. Zbavil jsem se pocitu obrovské odpovědnosti.

A nechybělo, nebo nechybí vám to vzrušení, jež vaše funkce přinášela?

Je to paradoxní, ale určitě ano. Přes pocit úlevy jsem hlavně zpočátku pociťoval jistou prázdnotu. Každodenní napětí a vypětí, jemuž jsem byl vystaven, mi opravdu nejdříve scházelo. Dostal jsem se proto na nějaký čas do velkého útlumu. Můj organismus si nepochybně zvykl, asi tak jako tomu je u lidí, kteří dělají extrémní sporty, na průběžné vyplavování adrenalinu. A najednou nastal klid. Stav, který mi byl velmi dlouho velice vzdálený a který jsem si dokonce už ani neuměl představit.

Nepostrádal jste ale také luxus, na nějž se také snadno zvyká – například služební automobil s šoférem, přepychové hotely při pracovních cestách s prezidentem, cestování samotné, uspokojení z popularity a další příjemných záležitostí, jež jsou s významnou funkcí spojeny?

Ne, právě toho jsem se zbavil vůbec nejraději. Všechno, co jste uvedl, vypadá krásně pouze zvenčí. Je to však pouze pozlátko, které člověka takového založení, jaké mám já, ve skutečnosti svazuje a tíží.

Znamená to, že s těmito zkušenostmi byste nabídku, kterou jste dostal od Václava Havla v roce 1992, nepřijal?

Naopak, přijal bych ji okamžitě. Určitě bych neváhal ani těch sedm vteřin jako tehdy, když mi Václav Havel zavolal.

To ale s tím, co jste říkal, příliš nekoresponduje…

Ba ne, koresponduje. To, co jsem totiž po boku bývalého prezidenta prožil, bylo až neuvěřitelné. Od počátku devadesátých let jsem mohl být u utváření demokratických institucí této země. Zúčastňoval jsem se všech významných jednání, při nichž se formoval charakter demokratického státu, což je z hlediska fungování společnosti zcela zásadní. Procestoval jsem desítky zemí celého světa a poznal jsem všechny významné světové osobnosti. Byl jsem u všech důležitých rozhodnutí prezidenta.

Měl jste na to sám nějaký vliv?

Jako jednotlivec samozřejmě jenom nepatrný. Ale vliv celého týmu, jehož jsem byl členem, který připravoval prezidentovi podklady pro jednání s ústavními činiteli, však nelze pominout. Václav Havel je sice člověk s naprosto vyhraněnými názory na různé problémy, ale radil se rád a uměl naslouchat. Takže ten poradní sbor měl přes prezidenta vliv na celou řadu věcí.

Václav Havel však navenek zdaleka ne vždy působil dojmem svrchovaného člověka, kterému je vždy a ve všem naprosto jasno. Nijak se tím také netajil. Ostatně – bytostně založený intelektuál, jako je on, ani nemůže nepochybovat…

To je, obecně vzato, pravda, a tato charakteristika se na něj, jako na člověka do značné míry hodí. Ovšem při jednáních, o nichž hovořím, byl jako hlava státu naprosto jistý a zdravě suverénní. V drtivé většině případů měl jasno od samého počátku. On totiž má precizně vypracovanou hierarchii hodnot. Okamžitě se orientuje, protože si jakýkoli jev dokáže velmi rychle zařadit do patřičných souvislostí. Z toho pak vyplývaly jeho pevné, v podstatě neměnné postoje. Což ovšem při jeho současně velmi tolerantním založení, neznamenalo, že by se bránil tomu, aby si některé své názory ověřoval, doplňoval, zpřesňoval. Proto měl rád důkladné, smysluplné diskuse.

Kdo všechno ještě do tohoto týmu patřil?

Samozřejmě kancléř, což za mého působení na Hradě postupně byli Luboš Dobrovský, Ivan Medek a Ivo Mathé, šéf politického odboru kanceláře Jiří Pehe, Pavel Fischer, nynější velvyslanec ve Francii, a specialisté na nejrůznější otázky – na zahraniční politiku Petr Buriánek, který je dnes velvyslancem v Chorvatsku, na německou problematiku Jiří Šitler, který dnes působí jako velvyslanec v Thajsku, a je to nesmírně kvalitní a vzdělaný člověk, expertka na bezpečnostní politiku a NATO Veronika Mítková, která nyní pracuje na ministerstvu zahraničních věcí. Já jsem se společně s Martinem Kraflem, nynějším mluvčím České televize, věnoval především záležitostem médií. Naším hlavním úkolem bylo utvářet jejich prostřednictvím ve společnosti prezidentův obraz.

Co to vlastně obnášelo?

Byl to velmi široký objem práce. Ale ve stručnosti: jednalo se o mediální strategii, o to, jak má být prezident jako politik prezentován. Kdy má například komu poskytnout rozhovor, jak se mají volit a načasovat jeho další veřejná vystoupení. Znamenalo to, mimo jiné, s médii permanentně komunikovat. Byl jsem denně v kontaktu s desítkami novinářů z celého světa, které zajímaly prezidentovy názory na nejrůznější aktuální i nadčasové záležitosti. Takže třeba z Los Angeles chtěli ve tři hodiny ráno našeho času vědět, co si prezident myslí o registrovaném partnerství. Z jiných konců zeměkoule se zase dotazovali, jak prezident vnímá problematiku lidských práv ve Východním Timoru, jak hodnotí další zahraničněpolitické či vnitropolitické problémy. Musel jsem reagovat okamžitě a současně za to ihned převzít veškerou odpovědnost.

Stávalo se, že prezident nebyl s vaší reakcí spokojen? Došlo mezi vámi někdy ke konfliktu?

Několikrát skutečně nebyl vyloženě spokojený. Občas mi třeba vytkl nějaký detail ve formulaci. Nikdy to však nebylo tak zásadní, abych se kvůli tomu musel trápit. A konflikty? On nebyl konfliktní typ. V tom se liší od současného prezidenta. A rozčiloval se málokdy. Horší to po této stránce bylo pouze v době, kdy přestal kouřit a kdy pak u něho nějaký čas fungoval abstinenční syndrom. Václav Havel však na své spolupracovníky nikdy nekřičel. I když se mu něco vyloženě nelíbilo, vždy volil jiný, mnohem jemnější způsob. I vážnou výtku dokázal vyslovit taktně a citlivě.

Musel jste se prezidentovým názorům přizpůsobovat a zvykat si na ně, nebo jste od samého počátku ctil podobné hodnoty jako on?

Kdybychom se neshodovali v základních východiscích a principech, tedy v názorech na fungování demokratické společnosti, státu, ale i v běžných lidských postojích k určitým situacím, těžko bych s ním, respektive pod ním, mohl pracovat.

Tykali jste si?

Ne, nikdy, ale rozhodně nás to nevzdalovalo.

Mohl byste ve stejné funkci pracovat pro současného prezidenta, kdybyste od něho dostal nabídku?

Ne. Právě proto, že bych si s ním, respektive on se mnou, v těch principiálních, ale asi ani běžných věcech určitě neporozuměl.

Můžete být konkrétnější?

Václav Klaus je etatista, který velmi přísně, až rigorózně rozlišuje státní a soukromé. Hodně cizí je mu občanská společnost, prosazuje spíše centralismus. Léta se například ostře bránil reformě veřejné správy. A je to také, jak známo, člověk, který má silně kritický vztah k evropské integraci, jež je hlavním zájmem České republiky.

Řekl jste České republiky, nikoli Česka. Patříte k těm, jimž slovo Česko nejde z úst?

Ne. Česko je podle mého názoru správný, jazykově čistý název a je pouze otázkou generační výměny, kdy se zcela ujme. Je ústrojně vytvořený a čeština jej potřebuje. Konec konců se nachází už v Jungmannově Slovníku jazyka českého, tuším že z roku z roku 1835, jako označení pro oblast Království českého, tedy pro Čechy, Moravu a Slezsko. Neboli právě ty tři země, které tvoří dnešní Českou republiku.

Zmínil jste se o tom, že někteří z členů dřívějšího poradního sboru prezidenta Havla působí v diplomatických službách. Proč podobnou funkci nezastáváte i vy nebo třeba bývalý kancléř Ivo Mathé?

Mohu pochopitelně mluvit pouze za sebe. To samozřejmě souvisí s ambicemi každého z nás. A pak – něco takového neurčuje či nerozhoduje prezident, nebo pouze prezident. Rozhodovací proces probíhá jinde, ve vládě, na ministerstvu zahraničí, a prezident jej završuje. Já jsem navíc ani do zahraničí nechtěl, protože žiji nesmírně rád v Praze. Kromě toho jsem byl za dobu svého působení na Hradě s Václavem Havlem v padesáti zemích a kdyby se spočítaly dny, které jsem takto za hranicemi strávil, nebylo by to malé číslo. Měl jsem však, když Václavu Havlovi končil prezidentský mandát, ale i potom, řadu atraktivních i lukrativních nabídek. Jenže já už jsem si nechtěl připadat jako dětské autíčko na dálkové ovládání. Toužil jsem nejvíce po tom být svým pánem. A tak jsem se dal dohromady s některými bývalými kamarády a s nimi teď pracuji. Jedenatřicet let jsem sloužil státu. Jako učitel a pak jako úředník. Teď jsem nezávislý a naprosto spokojený. Vůbec nepomýšlím na návrat k někdejší ze svých profesí.

Nemluvili jsme dosud o dalším povoláním, kterým jste prošel, i když z časového hlediska je lze považovat za pouhou epizodu. Do společenského povědomí jste však původně nepronikl jako prezidentův mluvčí, nýbrž jako redaktor tehdy ještě Československé televize. Přesněji řečeno jako moderátor jejího pořadu Události-komentáře. V Československé televizi jsem byl dva roky a práci v ní vděčím za mnoho. Nebýt jí, Václav Havel by se o mně patrně nikdy nedověděl. Na svou televizní éru vzpomínám velmi rád i proto, že mi v prvním období po listopadu 1989 dala mnoho, a nejen po profesní stránce. Bylo to úžasné období přerodu se spoustou ohromně důležitých, zajímavých i dramatických situací. A já měl úžasnou příležitost to lidem zprostředkovávat.

Nedávno jste se na obrazovku dnes už České televize vrátil. Možná poněkud překvapivě jako průvodce výchovného pořadu Etiketa. Navíc bez své charakteristické bradky.

Po oholení jsem toužil dlouho. Po desítkách let, kdy jsem nosil vousy, jsem chtěl změnit image, ale coby prezidentův mluvčí jsem si to dost dobře nemohl dovolit. Tak jsem tou drobnou úpravou vizáže vlastně také trochu demonstroval, sám sobě samozřejmě, koho by to jinak zajímalo, změnu svého postavení. Tedy onu nezávislost, o níž jsem mluvil. Pokud jde o Etiketu, vznikla z nápadu, který se u nás v agentuře zrodil, pomoci lidem orientovat se v nových společenských situacích. V těch, do kterých se dříve dostávali pouze aristokraté, později měšťanstvo a střední vrstva, a které se dnes týkají prakticky každého z nás. Byli jsme s Ivo Mathém na stovkách společenských událostí a pozorovali jsme, jaké problémy a těžkosti se většině lidí při těchto příležitostech mohou vyskytnout. Co si, kdy a kam, mají vzít na sebe, jak se mají chovat, jak se mají vzájemně představovat, společensky konverzovat, stolovat… Kdo jiný než Česká televize by měl lidem tuto službu co nejpřijatelnější formou poskytnout?

Neinspirovala vás k tomu také legendární osobnost prvního předsedy Českého olympijského výboru dr. Gutha-Jarkovského, autora různých zásad a příruček o společenském chování, který vlastně byl, coby ceremoniář za prezidentování T.G.Masaryka, jakýmsi vaším historickým hradním kolegou? A do jaké míry vás na tuto myšlenku přivedl někdejší televizní seriál Karla Pecha Tajemství výchovy?

Guth-Jarkovský nás myslím neinspiroval, ale trochu jsme z něj čerpali. Mohli jsme se ovšem přesvědčit, že už skutečně, při vší úctě k němu, patří pouze do legend, protože jeho zásady jsou dnes opravdu hodně archaické. Karel Pech a jeho pětatřicet let starý cyklus však pro nás byl velký vzor. Ale dnešní divák by jej už také nepřijal. Mimochodem – Jan Horský, majitel agentury, v níž pracuji, byl tehdy, jako mladý asistent produkce, u toho, když se Tajemství výchovy, na tu dobu vynikající pořad, vyrábělo.

Jedním z režisérů Etikety je váš syn Radim, který se až dosud, především jako dokumentarista, věnoval zcela jiným tématům i žánrům. Jak se vám s ním spolupracuje?

Výborně, i když tak má možnost vracet mi všechny ústrky z dětství. Ale teď vážně. Od první minuty naší společné práce jsem pochopil, že Radim je dokonalý profesionál. Až do té doby jsem o něm po této stránce věděl velmi málo. Už v šestnácti a půl letech se odstěhoval z domova a zcela se osamostatnil. Teď je mu třicet. Mezitím mimo jiné vystudoval režii na FAMU a natočil řadu dokumentů. Nejznámější z nich se jmenuje Mladí muži poznávají svět. Kvůli tomu filmu strávil rok půl v nejhorších dobách občanské války v uzavřeném Sarajevu a já jsem celou tu dobu žil v šíleném strachu o něj. Samozřejmě že mě také překvapilo, že ho tento typ televizního pořadu zaujal, ale od první chvíle bylo vidět, jak ho ta práce těší a baví. Zjistil jsem, že má dokonalé televizní, či filmařské vidění a schopnost syntetického vnímání. Etiketa se točí tzv.záběrovou metodou, na přeskáčku. Nejprve přijde na řadu třeba záběr, který má ve scénáři číslo 20, pak záběr číslo 4, pak třeba 11, a tak dále. Radim si však dokáže udržet dokonalý přehled a celkový výsledek mě vždycky ohromí. Všechno dokonale ladí, navazuje, jako kdybychom točili chronologicky. Ze všeho nejvíc mě však těší, jak můj syn vyzrál, což vidím třeba na tom, jak báječně umí jednat s lidmi.

Zdá se mi, že v průběhu vysílání se pořad posunul z původně spíše naučného žánru do zábavnější, vtipnější polohy. Byl to záměr?

Tu současnou a myslím, že optimální polohu, jsme nacházeli postupně. Řekl bych, že seriál postupně dozrával. Scénáře, které píše Ivo Mathé, se při realizaci ještě postupně upravují. Teď máme hotových 33 dílů, což představuje vysílání do poloviny října letošního roku.

A dál?

To se teprve ukáže. Záleží na ekonomických možnostech České televize. Věřím, že se podaří seriál dotáhnout do konce roku. Poslední díl bychom chtěli uvést na Silvestra.

Vraťme se ještě na chvíli k tomu, v čem jste se tak dlouho pohyboval? Co říkáte současné situaci na naší politické scéně?

Není to samozřejmě dobré. Nejvíc mi vadí ta strašlivá rozhádanost, řevnivost, neschopnost vidět dál než na vlastní špičku nosu. To ale není, o to však hůř, specialita polistopadové éry. Podobně to v našem politickém životě vypadalo, bohužel, už za první republiky.

Vídáte se stále s Václavem Havlem a se svými bývalými spolupracovníky? Tedy vedle Iva Mathého, který je i teď vaším kolegou v agentuře…

S pracovníky z Hradu ano, scházíme se pravidelně, každý měsíc. Posledního takového setkání se zúčastnil i Václav Havel. S ním se ale jinak nevídám téměř vůbec. Pouze jednou za celou dobu, co už není prezidentem, jsme spolu byli na obědě.

S Ladislavem Špačkem hovořil Petr Feldstein

Komunikujme odlehčeně, přirozeně a spontánně

01.01.2006 * 18:29, Marketing magazine

„Při jednání musíme hovořit o tom, co zajímá klienta, ne nás. Nesnažme se mu vnutit svou nabídku, soustřeďme se na zanechání příznivého dojmu. Budete-li mu připadat zajímavý vy, vaši nabídku si jistě vyhledá a pečlivě prostuduje,“ radí Ladislav Špaček, dlouholetý mluvčí prezidenta Václava Havla a nyní šéf týmu FreeCom Agency.

Ve vaší Velké knize etikety, kterou vydalo nakladatelství Mladá fronta, připomínáte, že společenské chování přestává být soukromou věcí člověka a stává se i nutnou pracovní podmínkou. Můžete tuto myšlenku rozvést podrobněji?

Vidíme to na každém kroku: třicetiletý kluk rozumí počítačům, je organizačně schopný, a tak je jmenován manažerem, třeba obchodním ředitelem firmy. A najednou ho jeho protějšek nebo významný klient pozve na večeři do luxusní restaurace. A mladý manažer, který si dosud myslel, že to nejdůležitější je rozumět počítačům, neví jak se obléci, jaký uzel si uvázat k límečku košile, kterou si dnes vzal, zda musí mít šněrovací boty, nebo stačí mokasíny, jak se představit – a kdo komu podává ruku? A co teprve u stolu! Jaký je zasedací pořádek? Držení příboru, sklenice, výběr a ochutnávání vína, zacházení s pečivem – vlastně který talířek s pečivem je můj? Ten nalevo, nebo napravo? Začít business lunch tím, že sním rohlík svému klientovi, není šťastné. A mladíkův protějšek si nakonec řekne buď – to je noblesní člověk, s tím se rád uvidím co nejčastěji, anebo – to je ale buran, tak s tímhle chlápkem se už rozhodně vidět nemusím.

Jak jsme na tom vlastně s komunikací a prezentací na veřejnosti?

Špatně. Nejsme zvyklí vystupovat na veřejnosti, neumíme upoutat svým mluvním projevem posluchače, neznáme pravidla rétoriky a prezentace, jsme ostýchaví, nevíme, co to znamená přivítat nebo pozdravit hosty, jak pronést přípitek, jak zahájit jednání. Je to pochopitelné, ve škole se věnuje 90 % jazykové výuky písemné formě, pravopisu, slohu. Nic proti tomu, ale v životě 98 % času mluvíme a jen dvě procenta píšeme nebo čteme. Škola nás neučí spontánnímu mluvenému projevu. Když mám přednášku pro Američany nebo lidi ze západní Evropy, vidím zřetelně, jak se liší od absolventů našeho školství: jsou přirození, živě diskutují, pořád vstupují do výkladu, neostýchají se nahlas formulovat svůj názor.

Co přinesl v tomto směru náš vstup do Evropské unie?

Především srovnání a nastavení laťky. Když pronáší přípitek Francouz nebo Ital, jeho text je vtipný, krátký, má pointu, naladí účastníky do veselé a příjemné atmosféry. Češi hovoří nudně, dlouze, řeší i v drobných žánrech vážné věci, neumějí svůj příspěvek vypointovat, a co je nejhorší – své přípitky nebo pozdravy čtou! Tím proslov ztrácí spontánnost, lehkost, přirozenost a upřímnost. Češi se teď hodně učí, vidí na jednáních, jak vypadá diskuse, na obědech, jak vypadá přípitek, jak se řečník má chovat, udržovat kontakt s posluchači, jakými prostředky se dosahuje přátelské atmosféry. Věřím, že jedině v kontaktu s evropskými partnery se naši manažeři budou zdokonalovat.

Jak daleko postoupili naši manažeři v umění efektivně vystupovat na veřejnosti?

Zatím málo. Zdá se mi, že nejlépe si vedou v oblékání, ale to je podstatné, protože oblečení vyvolává první dojem – a nikdy nemáme druhou šanci udělat první dojem. Mladí manažeři už nosí bezvadné obleky, perfektní košile, kvalitní boty. Nemají ještě smysl pro detail: k užšímu kentskému límečku si vážeme four-in-hand, ne windsor, k šedému obleku nenosíme černé ponožky a boty, ale hnědé nebo béžové, opasek je v barvě bot a k obleku máme vždy šněrovací boty. A ještě si nedávají pozor na skandály: povolená kravata a rozepnutý límeček u košile, chlupaté lýtko vykukující mezi lemem ponožky a nohavicí, když si přehodíme nohu přes nohu, košile s krátkým rukávem pod sakem. Ženy si už navykly nosit ideální business dress, jakým je kostým, vědí, že na jednání si vždy berou punčochy, začínají se oblékat s vkusem.

V umění prezentace a veřejného vystupování vůbec jsme na tom stále mizerně. Nedávno jsem byl na svatbě a žasl jsem: Otec nevěsty, mimochodem skvělý manažer, svůj přípitek při obědě četl! Ani dcera, ani padesát hostů mu nestálo za to, aby se na své vystoupení připravil a naučil se ho zpaměti.

Jak by dopadli ve srovnání se světem?

Špatně. Všude ve světě se komunikuje odlehčeně, přirozeně, spontánně, přesvědčivě, pracuje se s osobním šarmem, s řečnickými figurami. Vidím to na různých prezentacích: ten, kdo prezentuje, vidí jako hlavní svůj úkol přečíst powerpointovou prezentaci, čte jednotlivé stránky, dívá se na plátno místo na posluchače, odvádí jejich pozornost k plátnu, místo aby ji strhával na sebe, hovoří suše, bez emocí a bez snahy posluchače uchvátit a probourat se jim do mozků. Lidé sledují, protože musejí, ne že by je to bavilo. Všude jinde vědí, že do mysli posluchače se dostaneme jen skrze emoci, fakty ho neuchvátíme, leda na schůzi Akademie věd. Pochopily to televize, všimněte si, jak třeba při zprávách si udržují diváky a jejich pozornost střídáním rytmu, kadencí řeči, znělkami a předěly, avizováním, co uvidíte za chvíli, emocemi – veselý stand-up po kolena ve vodě, nebo naopak obcházením vesnice, když stoupne voda, s otázkou: máte strach? Ano, kdo by neměl. A divák ty zprávy nesleduje, on je prožívá.

Co byste jim vytkl především?

Upachtěnost, suchost, nezáživnost. Našim manažerům chybí lehkost, umění příjemné konverzace, humor. Tyhle rysy potřebujete celý den, každou minutu. Při ranním pozdravu, při každém jednání, při obědě i při kontrole podřízených. Zřetelně to vnímám při obědech a večeřích. Manažeři, kteří nejsou zvyklí stolovat v dobré restauraci, jsou nervózní, že něco zkazí, pořád se musejí hlídat, jestli tenhle příbor, nebo ten druhý, který rohlík je můj, jak se jí moučníkovým příborem a co s tím hroznovým vínem… Rozhovor u stolu podle toho vypadá, jsou roztržití, nesoustředění, kdepak je lehkost, vtip a duchaplná konverzace! Mnozí se domnívají, že oběd slouží k projednávání meritorních otázek, ne že jeho smyslem je okouzlit klienta a získat si ho. Jsou obchodníci, který zahajují jednání hned při předkrmu, někteří už při usednutí ke stolu. V některých zemích, třeba v Japonsku nebo arabských státech, jsem v tu chvíli jednání prohrál.

Co naopak zvládají na výbornou?

Nechci vypadat moc kriticky, ale tady mě nic nenapadá. Málokdy jsem viděl, že by český manažer předčil své zahraniční partnery v komunikačních dovednostech, stolování, veřejném vystoupení nebo oblečení. Máme se ještě hodně co učit. Potěšující je, že k tomuto poznání dospívá stále víc firem a začínají se svým zaměstnancům v tomto oboru věnovat. Vím to, protože pracuji pro řadu firem jako konzultant a školitel v oboru komunikace a etikety a vidím, jak zájem vzrůstá. Moje knihy a televizní seriál o etiketě měly velký ohlas.

A co politici?

Tak tady už mi zůstává rozum stát. Jestli je manažer úspěšný, záleží na produktu a jeho obchodních a komunikačních schopnostech. U politika je to jen komunikace, nic jiného. Žádný produkt, ten mají všichni stejný – učinit život občanům snazší, šťastnější, zdravější, bohatší. Politik musí přesvědčit občana o tom, že on je důvěryhodnější než ten druhý, a proto si zaslouží voličův hlas. Když slyšíte, jak Paroubek hovoří o „restrukturalizaci, racionalizaci a modernizaci“, Rath doufá, že po něm přijde „někdo lucidní“ (lékařský výraz znamenající „být příčetný, při smyslech“), Topolánek vyzývá voliče, aby volili ODS, protože jsou „jediná nekonfesní strana“, říkáte si, komu to říkají? Koho chtějí oslovit? Dvě procenta voličů? Oni si neumějí představit, že to říkají obyčejnému člověku, jako je třeba jejich teta. Neuvědomují si, že první podmínkou efektivní komunikace je srozumitelnost.

A ještě něco: politikové obvykle začínají přemýšlet nad tím, jak vypadají, až jsou ve funkci, a to je pozdě. Pamatujete si Špidlovy obleky? Vzpomeňme na Paroubkovy potíže s obleky a kravatami, ba i s manželkou a její image. Pak se to dohánělo dodatečně a hodně pozdě. Dnes už kosmetika nahradila ideologii, proto se Paroubka nikdo neptal na jeho vize, na jeho programy, ale kde kupuje obleky a proč paní Zuzana venčí psa v nedůstojném domácím oděvu.

Nejsou na tom s komunikací a prezentací naši manažeři lépe?

To ano. Pochopitelně na špici jsou zkušení politikové, jako jsou Václav Klaus, Cyril Svoboda, Mirek Topolánek, ale řadový poslanec se často mnohému manažerovi nemůže rovnat. Poslanec má na čtyři roky vystaráno, manažer ani do zítřka…

Dá se říct, že v nynější vyrovnané konkurenci například při získávání zakázek pro firmu rozhoduje často osobní komunikace a prezentace. V čem je podle Vás základ jejího úspěchu?

V osobním kouzle, v přesvědčovacích schopnostech, v umění jednat s lidmi – tam řadíme i empatii, schopnost vžít se do pocitů toho druhého a vystříhat se všeho, co by ho rozladilo. Zapomeňme na fakta a byznys, okouzlíme-li klienta, získáme zakázku, ať budou ostatní nabídky jakékoli, ostatně moc odlišná naše nabídka od jiných nebývá. Přijdeme-li ke klientovi, první slova musejí být pochvala, za cokoli: vkusné vybavení pracovny, výhled z okna, obraz, fotografii dětí na stole, diplom na stěně. Musíme hovořit o tom, co zajímá klienta, ne nás. Užíváme jazyka, kterému bude rozumět. Nesnažme se mu vnutit svou nabídku, soustřeďme se na zanechání příznivého dojmu. Budu-li mu připadat zajímavý já, moji nabídku si jistě vyhledá a pečlivě prostuduje.

Formální nebo neformální prezentace provádí alespoň příležitostně v rámci své práce stále více lidí. Pro mnohé je to dost stresující zážitek. Dá se tomu předejít?

Ano, tím, že prezentuji co nejčastěji. Je to jako s řízením auta nebo bruslením. Moje první jízdy autem byly vyčerpávající, stály mě hodně nervů a sil. Dnes se na jízdu autem těším. Totéž se týká prezentace a veřejného vystoupení.

A jak se vypořádat při komunikaci a prezentaci s trémou?

Tréma nemusí mít vždy negativní účinek, do jisté míry je prospěšná, protože mobilizuje energii. Měl jsem vždycky raději živé televizní vysílání než natáčení na záznam. Tam víte, že když spadnete ze židle, nic se nestane, ale v živém vysílání vás organismus překvapí, jak vám vleje energii do žil a do mozku, napadají vás věci, které by vás doma nenapadly, jste pohotovější, protože tělo pozná, že jde o všechno. A ještě něco: platí, že tréma nám pomáhá tehdy, jestli činnost, kterou předvádíme, dobře umíme. Klavírní virtuóz zahraje Mozarta před nabitým sálem Rudolfina mnohem lépe než doma v obýváku. Začátečník zahraje skladbu určitě lépe doma než před plným Rudolfinem.

Přehnané sebevědomí také může někdy přinést více škody než užitku…

Skromnost šlechtí a veřejnost vždycky dojímá. Naopak arogance, přezíravost, přehnané sebevědomí působí na veřejnost odpudivě. Sebevědomí je zdravá věc, dodává nám sebejistotu, ale máme-li ji, okamžitě se musíme projevů sebevědomí zbavit, jinak ztrácíme sympatie. Ale musí z nás vyzařovat jistota, třeba u politiků je to nezbytná podmínka, aby získali hlasy. Bude-li politik působit rozpačitě, budu váhat, zda mu svěřím správu věcí svých, když vidím, že má problémy sám se sebou.

Pracovní schůzky jsou asi nejčastější formou osobní komunikace s klienty. Jak by měla taková schůzka proběhnout?

Důležitá je vždy příprava. Nejen vědět vše o zakázce, ale i o našem protějšku. Nebudeme se ho ptát, jak se daří manželce, když si zjistíme, že se právě rozvedl. Pochválíme ho za skvělý hendikep v golfu, protože jsme se podívali na žebříček hráčů. Oblečeme se tak, jak se očekává, ve dne šedý oblek, bezvadná košile, perfektní uzel na kravatě, vyčištěné boty. Jednání zahajuje hostitel. Ten vítá a nastoluje agendu. Vizitku máme po ruce, neprohrabujeme se všemi kapsami, co máme. Vizitku přebíráme důstojně a se zájmem. Během jednání ji necháme ležet na stole, pak ji uložíme do náprsní tašky. Mluvíme stručně, jasně, přesvědčivě, vybereme jen hlavní argumenty. Pozorně nasloucháme argumentům protistrany, i když je známe, připravili jsme se přece na všechny námitky. Neodmítáme je

ostrým „ne“, ale řekneme: „Jistě, to, co říkáte, má své opodstatnění a vaše argumenty mají váhu. Ale rád bych vás ještě upozornil na tento aspekt…“ Nikdy se nerozcházíme ve zlém, komunikace je proces a neměli bychom si zabouchnout dveře pro příští kontakt.

Co je zase nejdůležitější pro efektivní vystupování na veřejnosti?

Jistota, perfektní příprava, šarm. Své vystoupení se musíme naučit dokonale nazpaměť, při vystoupení se už soustředíme jen na vnější projevy: gestikulaci, mimiku, úsměv, pohled, intonaci, dynamiku a kadenci mluvního projevu. Působíme živě, prokládáme svou řeč otázkami, na které si odpovídáme, používáme řečnické figury, jako je stupňování, opakování, přirovnání, dramatické pauzy.

Dá se všemu naučit?

Jistě. Démosthenes šišlal, trhal ramenem a měl slabý hlas. Když se učil svoji řeč, vkládal si oblázek do úst, aby se naučil správně artikulovat, nad rameno si zavěsil meč, který ho bolestivě zranil, kdykoli ramenem trhnul, a chodil na břeh moře překřikovat příboj, aby mu zesílil hlas. Stal se z něho nejplamennější řečník v boji proti Filipovi Makedonskému.

Je něco, co se naučit nedá?

Ne, naučit se můžeme vše, co jsme si předsevzali. Někdo lépe, má-li dobré předpoklady a nadání, někdo hůře, pokud nadání nemá. Ale hovořit na veřejnosti je běžná lidská potřeba, jde jen o to, abychom se naučili jejím zákonitostem.

Více než deset let jste působil jako mluvčí prezidenta Václava Havla. Jaký nejcennější poznatek jste si z této práce odnesl?

Být vždy připraven na všechno, co se může stát, nepodceňovat maličkosti. Jen po dobré přípravě budeme pohotoví a perfektní.

Mezi tiskovými mluvčími se stále častěji prosazují ženy. Čím si to vysvětlujete?

Je to optická záležitost, muži nejsou o nic horší než ženy.

Máte nějaké „desatero“ dobrého mluvčího?

  1. Být dobře připraven na všechna témata, která se mohou objevit.
  2. Kódujeme (používáme takovou terminologii) tak, aby nám rozuměla cílová skupina, které je náš projev určen.
  3. Sledujeme posluchače, tím získáváme okamžitou zpětnou vazbu a podle ní upravujeme svůj projev.
  4. Nikdy neupřednostňujeme svůj zájem nad zájem firmy nebo úřadu.
  5. Uvědomujeme si, že celkový dojem diváka je důležitější než verbální složka projevu, proto nepodceňujeme úsměv, oblečení, gesta.
  6. Nikdy neřeknu víc, než chci, v kontaktu s novinářem já musím být suverénem svého projevu.
  7. Je-li v místnosti kamera nebo mikrofon, neříkáme ani mimo záznam nic, co bychom nechtěli slyšet v televizi nebo rozhlase.
  8. Jsme vždy korektní v projevu i volbě slov.
  9. Je-li to technicky možné, vždy si zaznamenáme na diktafon vše, co říkáme.
  10. Udržujeme dobré kontakty s novináři, budeme pak vědět, o co mají zájem, a můžeme vycházet vstříc jejich potřebám.

Jakými zásadami se řídíte v práci?

Být vždy korektní, vstřícný a jednat s ohledem na druhé.

A vaše životní krédo?

De omnibus dubitandum – o všem je nutno pochybovat, aneb všechno si dvakrát ověřím, než s tím vystoupím veřejně.

Ladislav Špaček

Dlouholetý ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky a mluvčí prezidenta Václava Havla.

Původním povoláním pedagog, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vyučoval historický vývoj spisovné češtiny. Mediální zkušenosti získal v redakci zpravodajství Československé televize, kde pracoval jako vedoucí domácího zpravodajství, parlamentní zpravodaj, komentátor a moderátor pořadu „Události a komentáře“.

Nyní vede tým komunikační agentury FreeCom Group. Podílel se na 43dílném televizním seriálu o společenském chování „Etiketa“, je autorem Velké knihy etikety a Slona v porcelánu, etikety pro dospívající.

Rozhovor pro Marianne

01.01.2006 * 18:26, Marianne
Anna Hubinková

Ladislav Špaček učí manažery a politiky komunikovat v krizových situacích. Zjednodušeně řečeno, radí, jak noblesně vyžehlit průšvihy. Co kdybychom tyto zásady zkusili používat při řešení krizí v partnerských vztazích?

Dejme tomu, že mám za sebou mediální trénink a kurs pro šéfy firem, jak se chovat v krizi. Budu umět lépe předcházet hádkám v manželství?

Všechna pravidla o komunikaci, která platí pro firmy v krizích, pro obchodní vyjednávání a politiku, platí ve značné míře v párovém vztahu.

Tak která mohu například použít?

Manažerům radíme, že v krizi musí jednat okamžitě, rychle. To platí i v partnerství. Když dojde k nepříjemné situaci, nemlčet, nenechat problémy narůstat. Nedopustit, aby si druhá strana vymýšlela svou verzi případu. Mluvte tak, abyste vzbudila obraz, který potřebujete. A především, každý napjatý politický či obchodní spor je vhodné řešit v noblesní restauraci. Této zásady je dobré držet se i v manželství. V restauraci si s partnerem neřeknete to, co v kuchyni. Vaše jednání bude kultivovanější než doma, kde byste dokonce mohli zvýšit hlas nebo házet předměty.

Chci jít na ples, ale mého muže představa, že stráví večer v obleku, děsí. Jak by ho přiměla manažerka s kurzem krizové komunikace?

Máte jedinou cestu: přesvědčit ho, že ten ples je důležitý pro něj, ne pro vás. Když jedete dlouho v autě a máte chuť na kafe, neměla byste říct: Miláčku, já bych si dala kafe. Naopak: Miláčku, nedal by sis kafe? On si uvědomí, že možná na to kafe má chuť a řekne: jo, dal bych si. Ovšem hlavně si ho při té příležitosti dáte vy. Rozhodně byste neměla přání formulovat jako svůj zájem a chtít, aby se muž přizpůsobil vám. Tím dostáváte muže do podřízeného postavení. Dominujete a to při veškeré ústavně zaručené rovnosti obou pohlaví muži stále těžce snášejí. Také můžete použít zásadu reciproční výměny.

Co si mám pod tím představit?

To je obecný obchodní princip. Manželka řekne: Jdeš v neděli na fotbal? To je dobře. Já si aspoň v klidu vyperu, uklidím, nebudeš mi překážet, tak se hezky pobav. A napadlo mě, co kdybychom v pondělí šli do kina? V tu chvíli by to musel být opravdu velký sobec a hulvát, aby řekl: Ne, já jdu na fotbal a do žádného kina s tebou nepůjdu.

Často doma používáme slovo „nic.“ Co nového v práci? ptám se manžela. A on: nic. Co píšeš? ptá se mě. Já na to: nic. V práci to přitom neříkám, tam by mi to připadalo neslušné.

Je to více než neslušné. Když někomu jednoslabičně odseknu na otevřenou otázku, na kterou se odpovídá celou větou, je to vrchol arogance. V tu chvíli dávám komunikační políček. Jestliže se mě partner zeptá, co jsem dnes dělal v práci, jsem povinen odpovědět celou větou.

Znáte takovou situaci z vlastní zkušenosti?

Samozřejmě, tu zná snad každý. Celý den mluvím, živím se komunikací. Moje žena je učitelka. Přijde domů a já se děsím toho, že bych teď musel vyprávět, jaký jsem měl den, a tak místo toho, abych čekal, že se mě zeptá, co bylo v práci, položím tuto otázku já. Kdo klade otázky, řídí rozhovor. Zeptám se jí: Tak co, co bylo dneska ve škole? Přiznávám, je mi to vcelku jedno. Problémům ve škole nerozumím, netýkají se mě. Žena se rozvypráví se všemi podrobnostmi, já trpělivě naslouchám a myslím přitom na svoje věci. Pokud žena přitom chodí po bytě, stihnu mimoděk i přečíst noviny. Komunikaci udržuji kontaktními výrazy: Vážně? Nebo: Opravdu to řekl? Manželka je spokojená, protože další komunikační pravidlo říká, že s komunikací je mnohem více spokojen ten, kdo hovoří, než ten, kdo naslouchá.

Není v tomto směru mezi muži a ženami rozdíl?

Komunikační dovednosti se může stejně naučit muž i žena. Ženy však mají dispozici jednat emotivněji, spontánněji. Muž se více reguluje. Myslím si ale, že se ženou je možno vycházet lépe, než si většina mužů myslí, právě proto, že jejich jednání je více založeno na emocích a bezprostředních reakcích. Muži dělají hrubou chybu, jestliže si neuvědomují, že mají proti ženám v komunikaci větší šance. Tím nemyslím, že by je měli přelstívat, podfukovat. Jen používat běžné metody, které v komunikaci pomáhají, a obě strany by dosáhly pocitu pohody.

Patří mezi tyto metody pochvala?

Především. Muž dostane večeři a řekne: To se ti dnes mimořádně povedlo. Žena je ráda a hned si říká: co já bych tak pochválila jemu?

Jak na to, když chci s partnerem rozebrat nějaký problém? Mám říct: Pojďme si promluvit?

Proč ne? Pojďme si to rozebrat, znamená, že se uvědoměle budeme věnovat určitému tématu. Je to neemotivní výzva ke komunikaci bez citových výlevů. Je dobré přesně vymezit téma, o kterém budeme mluvit. Ale to někdy ženám dělá problém. Žena řekne: Zase jsi přišel pozdě. A muž neví, co si z toho vybrat.

Jak neví? Prostě zase přišel pozdě!

Vadí jí, že přišel pozdě včera, nebo předevčírem? Vadí jí, s kým byl, nebo jen prostý fakt, že se zpozdil? Může říct: Posaď se, vadí mi, že se celé večery touláš. Pak je jasné, na jaké téma komunikace bude probíhat. Ale když ji zahalí do nejasných úvodních vět, muž se křečovitě snaží odhadnout, co je vlastně ten problém, o kterém chce žena mluvit. Někdo ho včera viděl s kolegyní na kafi, řekl to manželce a ona je proto naštvaná? Nebo to vůbec neví a jen jí vadí, že neřekl, že přijde později? Jasnější je říct: Chci mluvit o tom a o tom.

Co když jeden z partnerů začne křičet? Jak vyškolený manažer utne hádku?

To, jak klienty učím tlumit agresivitu, se na manželství hodí velmi dobře. Někdo mi vtrhne do kanceláře, chce si stěžovat, začne na mě řvát. Použiju taktiku nečekané omluvy. Omluvím se za cokoliv. Třeba: Jé, nezlobte se, já mám na stole obrovský nepořádek. Kdybych věděl, že přijdete, uklidil bych. Promiňte mi to, prosím, nezlobíte se…? Tím ho úplně paralyzuji. Neví, co říct. Přerušil jsem zápalnou šňůru, co vede k bombě.

Myslím, že kdyby se mi v takové situaci partner začal omlouvat za nepořádek na svém stole, který tam má už dva měsíce, začnu být ještě více hysterická.

Tak by měl odejít. Poučení lidé vědí, že když ten druhý upadne do afektu, je komunikace zbytečná. Afekt zatemnil mozek. Chce-li muž křičící manželce pomoct, musí odejít.

Ano, říká se, že muži raději hádku řeší tak, že prásknou dveřmi.

Pozor, je rozdíl mezi odejít a prásknout dveřmi. Prásknutí dveřmi je projev agrese. Myslím to jinak. Příklad: Manželská hádka, žena se dostala do afektu, křičí. Muž v tu chvíli řekne: Jdu uvařit kafe. A pomalu, volně odchází. Žena tu chvíli přestává křičet. Přece nebude řvát, když je sama. Když se muž vrací, nesmí dát najevo, že se nějaká scéna odehrála. Naopak, může třeba říct: To kafe je docela dobré, nějaká nová značka, ne? Tím ženu zbavil afektu a může pokračovat debata.

Nebo ji naštval ještě víc.

To je možné. Na komunikaci je totiž nejkrásnější, že u každého probíhá jinak. Každý člověk je přece jiný. To, co funguje na vás, nefunguje na vaši kamarádku. Ale zásady platí, a pokud člověk chce, pozná, co toho druhého vytočí. Stejně tak, pozná, co druhému udělá radost, a může se naučit mu ji dělat.

Dejme tomu, že máte před sebou špičkovou manažerku, která prošla všemi možnými kursy, jak komunikovat s obchodními partnery a podřízenými. Řeknete si: S tou by se dobře žilo?

Vezměte si nevzdělané venkovské ženy z dvacátých let minulého století. Mnohé měly pro vytvoření rodinné pohody a štěstí mnohem větší cit než dnešní ženy, které vystudovaly psychologii, viděly snad všechny filmy o lásce a nevěře, a přesto jim to k ničemu není. Dispozice vytvořit harmonický vztah nesouvisí se vzděláním a prošlými kursy. Ty ale mohou pomoci tam, kde talent chybí. Jestliže jsem vzdělán v komunikaci a chci krize řešit, mám to jednodušší.

Jen tak si trochu popovídat

01.01.2006 * 18:22
Jan Antonín Krystek
Budu snad až příliš upřímný – Moravákem jsem omylem. Mí rodiče – otec byl z Moravy, maminka ze středních Čech, z Lysé nad Labem – žili v Praze. Někdy v roce 1949 otec dostal práci v Ostravě, kam jsme se přestěhovali a krátce poté jsem se narodil. Můj starší bratr se ještě narodil v Praze, já mám v občanském průkaze jako rodiště napsanou Ostravu. Takže jsem díky rodišti a také po otci jsem sice Moravák, ale spíše jsem byl po matce a tíhl k Čechám. Morava, přestože jsem tam žil asi do 27 let, mě nikdy neupoutala tak jako Čechy, nikdy jsem se tam necítil být doma. To je věc srdce, kterou neovlivníte. Vždy mě to táhlo do Čech a také když se naskytla první příležitost, vzal jsem rodinu a přestěhovali jsme se do Prahy. Příjezd do Prahy byl vždy pro mě něčím, co lze jen těžko vysvětlit. Když jsem přijížděl do města a vlak projížděl Žižkovem a objevily se mosty a ulice,cítil jsem zvláštní rozechvění, těžko definovatelný pocit, který jsem nikdy, když jsem se vracel do Ostravy, neprožíval. Bylo to jakési vnitřní vnímání toho, že právě vjíždím do toho pravého místa, předurčeného pro můj další život. Z toho jsem usoudil, aniž bych měl proti Moravě jakékoliv výhrady nebo chtěl tvrdit, že Češi jsou lepší než Moraváci, to rozhodně ne, že můj vztah k Čechám je přece jen silnější. A tak v Čechách žiji už polovinu svého života, i když na Moravě mám stále přátele, s nimiž jsem ve styku. Z Prahy je to k nim ale poměrně daleko a tak se přirozeně nevídáme tak často, jako tomu bylo dříve.Můj otec zemřel před patnácti lety a maminku jsem přestěhoval sem, abych ji měl nablízku, protože je jí už 91 let. S manželkou, která je z Ostravy, jsem se seznámil na gymnáziu. Začali jsme spolu chodit v patnácti a brali se v roce 1971, takže je to už celých 35 let! Předtím jsme ale ještě spolu sedm let chodili, takže když to sečtete, jsme spolu prakticky celý život. Vzpomínám na naše seznámení, jako by mezi ním a dneškem nebyla dlouhá řada let, ale pár měsíců nebo týdnů. Jak jsem se již zmínil, studovali jsme společně na gymnáziu. Ona seděla v první lavici, já v poslední. A tak začalo naše chození tím, že jsme si posílali psaníčka. Potom jsme spolu studovali pedagogickou fakultu. Na rozdíl ode mě u své profese zůstala, je učitelkou a dnes šéfuje ve škole kousek odsud, ve Vojtěšské ulici. Maminka manželky pochází z jižní Moravy a měla k Moravě velmi vřelý vztah. To se pozná, stejně jako na mé ženě. Když jsme někde, kde hraje lidová muzika, například nějaká cimbálovka z jižní Moravy, s mojí ženou to začne „hrát“, zatím co mě to nechává chladným, protože nic moc mi to neříká. Moje žena se ale okamžitě rozzáří a uteče mi k muzice, kde je ochotna i dvě hodiny stát a natřásat se v rytmu té moravské muziky.V Ostravě jsem bydlel v Nádražní ulici, hned na rohu Stodolní, dnes je to vyhlášená zábavní čtvrť. Když jsem před několika lety do Ostravy přijel a byl se podívat na místo, kde jsem žil, tak jsem žasl, protože tehdy to byla opravdová, ausgerechnet pravá periférie. Všude byly hrůzostrašně špinavé, vybydlené domy a nepřipadalo v úvahu se tam po setmění procházet, protože to bylo mimořádně nebezpečné. Když jsem před několika roky projížděl autem s několika kolegy Stodolní ulicí, vzpomněl jsem si, že hned za rohem jsem chodil do školy. Odbočili jsme do Poděbradovy ulice a já nadšeně ukazuji: „ Tak tady jsem chodil do školy, podívejte – to je moje škola !“ – A oni koukali na nápis Zvláštní škola. Byla to veselá situace, měl jsem pak co vysvětlovat! Dá se říci, že jsem v Ostravě prožíval „proletářské„ dětství, i když otec byl úředník a stejně tak i matka, která pracovala v nějaké obchodní organizaci. Já jako správný kluk čutal s ostatními fotbal a podnikal se svými vrstevníky různé dobrodružné výpravy, pro které tu byly ideální podmínky, protože ve staré Ostravě nebyla nouze a nejrůznější tajemná zákoutí, která jsme prozkoumávali a objevovali tak pro nás nový svět. Pochopitelně, že jsem se kamarádil a hrál si s kluky z okolních ulic, to znamená, že jako oni jsem byl částečně „dítě ulice“. Nicméně velmi brzy, už někdy v sedmé, osmé třídě jsem začal tíhnout k humanitním vědám. Cítil jsem, že mě asi nejvíce bude bavit jazyk, lingvistika, historie, filozofie… Hovořit tehdy o politologii nemělo smysl, ale celý ten komplex humanitních věd mě zajímal. Na gymnáziu to podle toho vypadalo. Chodil jsem na Šmeralovo, dříve Matiční gymnázium. Velmi proslulé, ale z předmětů, jako je matematika a fyzika jsem měl problém vůbec projít, zatím co v humanitních vědách jsem prospíval. Po maturitě jsem byl přijat v Brně na filozofickou fakultu, což se tehdy rovnalo malému zázraku. Jako předmět jsem si vybral češtinu a filozofii. To bylo v roce 1967. Doba už byla velmi svobodomyslná, nabitá novou energií; těšil jsem se na studium, brněnská filozofie patřila k nejlepším. Ale do velkého životního rozhodnutí se vloudily city. Bál jsem se, že když se odstěhuji do Brna, přijdu o svoji dívku, s níž jsem chodil, o svoji nynější ženu. Protože žít pět let někde v jiném městě a jen občas za ní dojíždět, jsem si neuměl dost dobře představit. A tak jsem dal krátce na to, po pár měsících, Brnu vale. V mém rozhodnutí mi nezabránilo ani to, že Brno bylo samozřejmě oproti Ostravě velkoměstem, žijícím bohatým kulturním životem, kde ulice byly plné lidí – prostě dýchalo velkoměstským ruchem, ale mě to pořád kvůli mé ženě, Evě, táhlo zpět do Ostravy. Nakonec jsem se tedy vrátil, a protože tam nebyla jiná fakulta, vyučující humanitní vědy, než fakulta pedagogická, začal jsem studovat na ní. Jako obory jsem si zvolil češtinu a dějepis. Po promoci jsme s manželkou začali učit. V mém případě se to neobešlo bez obtíží, protože jsem se v roce 1968 zapojil do studentského hnutí a byl v předsednictvu Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, radikální organizace, která byla v červnu 1969 zakázaná a rozpuštěná. Mimo jiné na sebe upozornila organizováním stávek za Palacha a dalšími protirežimními akcemi. Měl jsem proto letité vážné potíže se Státní bezpečností, které se táhly v podstatě celou dobu až do revoluce. Naposledy u nás byli příslušníci StB asi 14 dní před revolucí, kdy se přišli přesvědčit, zda se chovám „spořádaně“. Proto jsem měl potíže se získáním prvního místa. Nakonec jsem je sehnal v Havířově-Bludovicích. V malé obci blízko polských hranic, která náležela k Havířovu, jsem začal učit. Znamenalo to denně dojíždět z Ostravy do Havířova a večer se vracet zpátky. Rozhodně to nebylo nic příjemného, ale škola to byla útulná a rád na ni vzpomínám. Manželka naštěstí tyto problémy neměla. Měla vcelku klid a místo si našla v Ostravě. Nicméně když pak nastoupila na mateřskou dovolenou, (měli jsme dvě děti – syna a dceru v rychlém sledu za sebou), dohodli jsme se, že nic nebrání tomu, abychom se stěhovali za prací a tak jsme někdy v roce 1974 vyměnili Ostravu za Havířov. A v Havířově jsme žili až do našeho přestěhování do Prahy, což bylo v roce 1979. Když si vzpomenu na léta na Ostravsku, vybaví se mi Havířov jako velice milé a příjemné město, vystavěné v pseudoklasicistním stylu širokých bulvárů, kde procházíte širokými ulicemi a vnímáte velký prostor. Opomíjím fasády z druhé poloviny padesátých let, bydleli jsme v nové části a z okna se dívali na rozlehlý park v centru. Ty vzdušné ulice byly v době, kdy jsme v Havířově žili, plné květů a město samotné bylo označováno jako město květin, zeleně. Té tam bylo opravdu dost a tak byl Havířov ideálním prostředím k vychovávání malých dětí a k relativně klidnému životu. Mě to ale pořád táhlo do Prahy, to byly ty geny po mamince. Nebylo ale jednoduché z ničeho nic se přestěhovat a ještě k tomu do Prahy, kde se těžko sháněl byt. Naštěstí, jak se rozrůstala satelitní sídliště kolem Prahy – Jižní a Severní Město, bytů přibývalo a stěhovala se do nich spousta mladých rodin s dětmi, což znamenalo i potřebu nových škol a učitelů. Každým rokem se otevíralo několik škol. Poptávka po učitelích byla tak silná, že jim dokonce začínali nabízet byty. Když jsem se o tom doslechl, okamžitě jsem toho využil. Jeli jsem do Prahy, oba dva jsme přijali místo učitele a stěhovali jsme se na Jižní Město, kde jsme také začali učit. Dostali jsme malou garsonku a já jsem byl šťasten.Postupem času jsem vystudoval ještě Filozofickou fakultu UK a udělal si doktorát. Stále mě bavilo dál se rozvíjet, pracovat na sobě. Byl mi cizí ten normální, běžný život, kdy člověk přijde z práce a začte se do detektivky nebo se dívá na fotbal a večer si zajde na pivo. Stále jsem hledal něco víc a myslím, že jsem si to dokázal splnit. V roce 1987 jsem udělal konkurz na filozofickou fakultu, na katedru českého jazyka a začal tam pracovat jako odborný asistent. Tady mě zastihla revoluce, prožíval jsem ji se svými studenty i 17. listopadu na Národní třídě. Zrovna generaci, která tam tehdy byla, tvořili skvělí studenti, se kterými jsem byl v těsném kontaktu. Vlastimil Ježek, pozdější generální ředitel rozhlasu a nyní ředitel Národní knihovny, byl mým studentem, stejně jako dnešní úspěšný spisovatel Michal Viewegh, Petr Fejk, ředitel pražské ZOO, známá pražská osobnost nebo Jiří Peňáz, kulturní komentátor, a mohl bych jmenovat desítky dalších. Byla to skvělá generace ! Po revoluci jsem si uvědomil, že zaprášená okna univerzitních studoven mi neskýtají to, co ještě očekávám. Jednou přišel jeden z mých studentů – byl to Vlastimil Ježek – z nějaké tiskovky, kde se od televizního redaktora dověděl, že spousta lidí z televize po listopadových událostech odešla a že ta hledá nové, důvěryhodné tváře, a naléhal: „Musíš tam jít to zkusit !“ – Tak dlouho mě přesvědčoval, až jsem se rozhodl jít se tam zeptat. Prohlédli si mě, pohovořili se mnou a za čtrnáct dní jsem již dělal první přenos z Federálního shromáždění, už jsem byl parlamentní zpravodaj. A za tři měsíce byl ze mě šéf domácího zpravodajství Československé televize. To se psal rok 1990.Tím, že jsem byl pedagog a učil češtinu, měl jsem vytříbený jazyk a díky tomu, že jsem dětství prožil na Moravě, měl jsem blíž ke spisovné než k obecné češtině. Samozřejmě, že když se běžně bavím s lidmi na ulici nebo se svými kamarády, tak říkám vokno, mlíko, mejdlo, bledej atd., ale jinak mluvím spisovným jazykem jako teď, když si spolu povídáme a nemusím se k tomu nijak nutit, ani se hlídat. Když jsem učil, pochopitelně jsem hovořil spisovně, takže jsem měl dobrý cvik. A to se mi pak samozřejmě hodilo při práci v televizi. Kupodivu jsem neměl trému. Když jsem poprvé usedl v televizním studiu, všichni se mě snažili uklidnit a říkali: „Víš, jestli budeš mít trému, tak…“ – Byli dost překvapeni, když jsem je ubezpečil, že nemám trému, že s tím, že budu mluvit do kamery a bude mě sledovat milion diváků, žádný problém nemám. Říkal jsem si v duchu: „Tak ať se dívají. Kvůli tomu jsem tady. Já tady mám svoji práci, odvedu ji, jak se patří, a hotovo !“

Byl jsem parlamentním zpravodajem, šéfem domácího zpravodajství, moderátorem večerního pořadu Události, komentáře, takže práce jsem měl víc než dost. Byla to úžasná doba! Formoval se tehdy demokratický stát, posléze se dělil, lidé prožívali obrovské změny, které s sebou nesla politická i ekonomická transformace a to všechno muselo televizní zpravodajství přinášet. A přitom až do roku 1994, než vznikla první komerční televize, tu byla jen jedna televize _ ČST. To období od roku 1990 až 1992, co jsem tam byl, bylo tím nejdramatičtějším a já je prožíval strašně dynamicky. A s vědomím, že každý večer u televizní obrazovky skutečně sedí miliony lidí. Dneska se už pozornost diváků rozděluje mezi několik televizí a také zprávy už dávno nejsou tím primárním, co člověk v televizi sleduje. Ale tehdy opravdu každý večer všichni v 19.30 usedali k televizní obrazovce. Říkalo se tomu „národní mše“.

Jak jsem se dostal k Václavu Havlovi?

Prezident Václav Havel mě pochopitelně znal jako televizního novináře, z obrazovky. Setkávali jsme se při různých příležitostech – ve Federálním shromáždění, na Hradě nebo při zasedáních vlády. Nebyli jsme ale žádní přátelé, byl to normální vztah novináře a politika. Bavili jsme se spolu, občas, když se našla chvilka, tak jsme debatovali o tom, co bylo aktuální. On znal moje názory, mé postoje, můj projev. Tehdy totiž ještě byly v televizi komentáře, tak jako byly komentáře v novinách, a já jsem často na obrazovce komentoval politické události. Když pak Michal Žantovský, Havlův předchozí mluvčí, odešel do Ameriky jako velvyslanec, potřeboval se poohlédnout po novém člověku. Jednoho listopadového večera v roce 1992 přijel Václav Havel do televize a bavili jsme se jako jindy – o politické situaci, o událostech, o jeho postavení. Bylo to zrovna v době, kdy nebyl prezidentem, protože rezignoval v červnu téhož roku, aby se nemusel podílet na rozdělení republiky. Najednou z ničeho nic, uprostřed rozhovoru, povídá: „Nechtěl byste pracovat pro mě, tedy že byste mi dělal poradce a mluvčího ?“ – Byla to nabídka, jaká se neodmítá, na druhé straně jsem si nedokázal v několika vteřinách, než jsem řekl ano, vůbec představit, co všechno obnáší tahle práce a co všechno za tu dobu, kdy ji budu dělat, prožiji. Několik vteřin jsem byl konsternován, a pak jsem řekl: „Ano. Rád.“ Druhý den už jsem seděl na nábřeží a kuli jsme pikle, co budeme dělat dál. Ještě jedna zajímavost: reakce mé ženy: když jsem učil na základní škole, časem jsem se vypracoval a měl na tu dobu docela solidní plat. Pak jsem přišel s tím, že odcházím na filozofickou fakultu a manželce jsem opatrně sdělil, že tam budu mít o tisíc korun nižší plat. Manželka se usmála a řekla: „Když tě to bude bavit, tak to vydržíme“. – Posléze, když jsem končil na fakultě, měl jsem plat asi o tisíc korun vyšší než byl ten, co mě čekal v televizi, kam jsem nastupoval jako začátečník se základním platem. A opět jsem přišel domů a říkám: „Víš, napadlo mě, že bych mohl jít do té televize, ale má to jeden háček. Budu mít plat o tisíc korun nižší.“ – A žena se opět usmála a řekla to, co mi řekla, když jsem se stejnou věcí za ní přišel poprvé. Časem jsem se samozřejmě vypracoval a měl relativně vysoký plat. Když jsem pak nastupoval k Václavu Havlovi, to je zvláštní paradox, měl jsem u něj plat zase nižší, možná více než o těch tisíc korun. Přišel jsem domů a povídám: „Hele, je to pořád stejný. Se mnou už to lepší nebude, já prostě pořád měním místa k horšímu, ale ono je to pak vždycky lepší !“ Manželka se s tím rychle smířila, ale to netušila, co ji čeká. Protože to denní žehlení košil, neustálá péče o můj šatník i rodinné záležitosti, neboť já jsem vůbec nestíhal starat se o něco sám, jí dala pořádně zabrat. Než by se vzdala práce a zůstala doma, dělala dvojnásobně více, než předtím. Už také z toho důvodu, že můj plat nebyl takový, abychom to utáhli. Ale věnovala se mi velmi obětavě, přestože jí přibyla celá řada společenských povinností. Na mnoha společenských akcích, kterých jsem se musel z titulu své funkce zúčastnit, se automaticky počítalo s tím, že bude přítomna i moje manželka. Patřily mezi ně například recepce nebo večeře na velvyslanectvích. Tam jsem nemohl přijít sám, všichni by se rozhlíželi a říkali: „Něco neklape ? A co je s vaší paní ?“ Těžko bych mohl odpovědět: „Nic. Ona sedí doma a dívá se na televizi“. Takže jsem jí ve tři odpoledne zavolal a řekl: „Připrav se, večer v šest jdeme na večeři na Argentinské velvyslanectví“. Žena s klidem odpověděla: „Dobře, v šest.“ – Dokázala si vše zorganizovat tak, aby to stihla. Zkontrolovala šatník, vybrala, co si vezme, zašla k holiči a večer se zúčastnila společenské večeře na velvyslanectví. Takhle to bylo velmi často a až dnes si plně uvědomuji, jak jí ten život dával zabrat, ale zvládala to skvěle, obdivuhodně. A tak jsem pracoval pro Václava Havla. Když byl zvolen prvním prezidentem České republiky a já jsem nastoupil na Hrad, nebyl jsem už jenom mluvčí prezidenta republiky, ale stal jsem se navíc ředitelem Tiskového odboru KPR. Jako ředitel odboru jsem byl podřízen kancléři a jako mluvčí přímo prezidentovi. To jsem ještě netušil, co všechno mě čeká, především cestování.

Těch zemí, které jsme společně navštívili, bylo možná padesát, zeměkouli kolem rovníku jsem obletěl 7,5 krát. Někdy byly naše cesty tak náročné, že časem mi už jenom stačilo vidět kufr a bylo mi bylo zle. A když žena někdy přišla s tím, že bychom si vzali dovolenou a někam jeli, říkal jsem: „Co ? Někam jet ? Ani nápad, já už nikdy nikam nepojedu, já prostě chci sedět doma a nevidět žádný kufr !“Já byl opravdu přecestovaný. Když jsme byli třeba na státní návštěvě Jižní Ameriky, tak jsme měli během dvoutýdenní cesty 17 přeletů. To jenom pořád balíte kufry, cpete do nich šaty a v hotelu je zase vybalujete a přitom z toho vůbec nic nemáte, protože z míst, kam se dostanete, nic nevidíte. Jak jsme někam přistáli, přímo u letadla jsme sedli do limuzín, takže jsem neviděl ani letiště, lidi, nic. A v tom sterilním prostředí limuzíny s kouřovými skly jsme se řítili ulicemi nějakého města, já četl papíry, protože jsem se připravoval na nadcházející jednání. Bylo to náročné, tam stačilo zaměnit jméno nebo říci jediné slovo špatně a byl z toho mezinárodní skandál. A tak jsem četl papíry, občas jsem vyhlédl z okénka a říkal jsem si: „Jé, to je krásné město, kde to jsem ? To je Buenos Aires ?“

Jazyky?

Maturoval jsem sice z němčiny, ale postupně jsem ji pozapomínal, takže německy nic moc. To víte, když nemůžete jazyk praktikovat, zapomenete ho. A mě vzali v roce 1970 pas, nevytáhl jsem dvacet let paty. Ruština: celý život až po vysokou školu – a vlastně ještě na ní, jsem musel dělat nějaké zkoušky z ruštiny. Když přijel ruský prezident, říkal jsem si:“Bezvadné, žádný problém, rusky umím odmalička“. Když jsme si ale s delegací sedli ke stolu, po chvilce jsem zjistil, že po těch letech se mi všechno vykouřilo z hlavy, že už se rusky nedomluvím. Takže ruština taky nic moc. Jediným jazykem, kterým vládnu, je angličtina. Bez její znalosti bych samozřejmě tu práci nemohl dělat ani dvě hodiny. Naštěstí se s ní domluvíte všude. Sem tam se vám někdy „postaví na odpor“ Francouzi, ale to spíše jakoby z hecu, ne že by anglicky neuměli. Francouzština sice bývala oficiálním jazykem diplomatů, ale to už dávno neplatí. Dokonce už i pověřovací listiny diplomatů jsou v angličtině v těch zemích, kde se mluví anglicky. Už to prostě není, jak to bývalo, ta diplomatická klasika se již vytrácí.

Ty chvilky, kdy prezident nepotřeboval při cestách servis svého týmu, byly velmi vzácné. Když kolona odjížděla v půl deváté od hotelu třeba do prezidentského paláce, nebo na jiná jednání, museli jsme už mít přečteny zprávy agentur z domova a ze světa, mít nastudovány materiály k jednáním a také být už perfektně oblečení, bez jediné chybičky, kterou by bylo možné vytknout. Potom jsme přejížděli do senátu, sněmovny nebo na vládu, mezitím na oběd. Po něm bylo třeba podnikatelské fórum, pak setkání s krajany a poté státní večeře. Celý den šlo jedno setkání za druhým a my jenom koukali na hodinky, abychom to stíhali, aby nám neujela kolona, abychom neustále byli tam, kde jsme měli být. Program byl tak nabitý, že chudák prezident neměl ani chvilku pro sebe. Z těch, kteří zůstali v blízkosti Václava Havla mimo mě po delší dobu, to byl Vladimír Hanzel, osobní prezidentův tajemník, který pro něj pracoval už za revoluce a společně s ním a se mnou odcházel z Hradu. A i když měl velmi náročnou práci, na druhou stranu se na rozdíl ode mne nemusel zúčastňovat všech prezidentových cest. Zatím co my byli někde na cestách, měl relativně klid, čas pro svoji práci a na to, aby si uspořádal svoje věci. Kdežto my, co jsme museli s prezidentem absolvovat i všechny cesty, protože jsme během nich měli své povinnosti, jsme neměli prakticky jediný den volna. A když jsme se vrátili z cesty, druhý den jsme museli opět „svěží a v plné síle“ plnit si své povinnosti na Hradě a vyřídit hory papírů a mailů, které se nám tam zatím nahromadily. Kdybych měl hádat, kolik času jsme trávili na cestách, řekl bych, že to mohla být třetina, někdy až polovina každého měsíce. Prakticky jsem byl neustále připraven, že zase někam vyrazíme. Přišel jsem například domů a řekl: „Zítra letím do Thajska a Singapuru, vrátím se za týden.“ – Žena mi nažehlila košile, složil jsem je do kufru a odletěl jsem. Nejhorší bylo, že z těch exotických cest absolutně nic nemáte, protože denní režim je velmi tvrdý a prezidentské paláce, parlamenty, senáty jsou všechny stejné. I ty státní večeře, kterých jsem absolvoval stovky, vám brzy přijdou jednotvárné. A ty nekonečné rozhovory s lidmi, které jsme nikdy neviděl a už nikdy neuvidíte!

Tím, že jsem měl na starost tisk, prezidentovu publicitu, tak jsem prakticky neměl minuty klidu. Telefonovali mi například ve tři ráno novináři ze San Franciska, aby se mě zeptali, co si prezident myslí o registrovaném partnerství. Musel jsem jim to říci, přece kvůli tomu nebudu budit prezidenta ve tři ráno, a tak jsem musel odpovědět za něj. Musel jsem znát jeho názor nejenom na registrované partnerství, ale třeba i na obranu lidských práv ve Východním Timoru a desítky dalších věcí. Takže jsem byl neustále s ním, ale i s médii celého světa v kontaktu. A když už tu padla zmínka o registrovaném partnerství, které i u nás se nedávno řešilo cestou zákona, musím říci, že Václav Havel by ten zákon asi podepsal a byl vůči němu vstřícnější. Václav Klaus je ideově velmi vyhraněný a ten zákon vrátil především proto, že jako liberál zastává názor, že není důvod, aby stát pečoval o dva lidi, kteří se rozhodnou žít spolu. Nikdo jim přece nebrání žít spolu a technické věci, ať si zařídí, jak chtějí. Proč by tedy měli žádat stát o nějaký souhlas ? Jeho názor je v souladu s liberální teorií, že stát má co nejméně zasahovat do života nás, občanů. Václav Havel není tak vyhraněný liberál a postupoval by v duchu argumentace, že těm lidem to usnadní život, tak proč jim tedy tu výhodu neposkytnout.

Jestli se Václav Klaus s Václavem Havlem na něčem shodli ?

Myslím, že ti dva se neshodli prakticky v ničem, protože to jsou dva naprosto odlišné typy jak osobnostně, tak i svým přístupem k životu, temperamentem, způsobem a stylem života. Klaus je exaktní profesor, Václav Havel je bohém. Václav Klaus je akademický vzdělanec, Václav Havel nemá klasické vzdělání, je samouk. Václav Klaus má naprosto jasné představy o tom, jak má společnost fungovat podle ekonomických pravidel, Václav Havel ekonomice nikdy moc nerozuměl. Václav Havel má svoji představu o společnosti, která se opírá spíše o občana, o občanské iniciativy, je mnohovrstevnatá. Václav Klaus je člověk suchý, odměřený, arogantní v jednání s lidmi. Když chce, umí být krajně nepříjemný. To Václav Havel neumí. Je otevřený, upřímný, milý a laskavý. To jsou dva úplně jiné světy. A v zásadě se vůbec neshodují ani v názoru na uspořádání společnosti. Zatím co Klaus tvrdí, že buď je něco státní, nebo soukromé, tak Václav Havel tvrdí: „Ne, to je málo. Mezi tím je přece ještě široká vrstva občanské společnosti, různé iniciativy, spolky, nadace, církve.“ Takže mezi těmi dvěma nemohla být žádná shoda, a proto to také skřípalo. Snažili jsme se to jakž takž zakrývat, aby to nebylo příliš zřetelné, protože stát musí fungovat navzdory této bytostné odlišnosti těch dvou. Jestliže jeden je prezidentem a druhý premiérem, tak musí najít společnou platformu v celé řadě věcí. A ta se hledala a obtížně nacházela. Jak víte, novináři mají tendenci spíše zdůrazňovat ty rozdíly, takže někdy je viděli i tam, kde vážně nebyly, ale časem převládla jakási kooperace, nicméně nějaký osobní vztah v tom nebyl. Miloš Zeman, to byl jiný parťák. To je hospodský typ a Václavu Havlovi je tento styl života blízký, neboť také prožil většinu života v restauračních zařízeních, třeba Na Rybárně za svým domem na nábřeží Vltavy apod. Když přišel Václav Klaus, tak se nemohlo kouřit, nic se nepilo, ani panáka si nedal. Když přišel Zeman, tak si dal panáka, dal si pivo a pan prezident s ním. Ještě když kouřil, tak si dali cigaretu a společně pobesedovali. Nicméně Zeman není ten typ, který by Václavu Havlovi konvenoval úplně. Je to člověk, který sleduje především své zájmy, leckdy dokáže být velmi nepříjemný a tvrdý, například i vůči svým stranickým kolegům. To, co teď čteme v jeho knihách, co píše o svých bývalých spolupracovnících, o které se opíral, to nesvědčí o tom, že by byl člověk nadmíru laskavý. Takže v tom by se s Václavem Havlem také nikdy nemohli setkat. Pochopitelně, že měli politické spory, které tam musely být, protože Zeman chtěl prosadit vládu sociální demokracie a neváhal pro to udělat cokoliv. Prezident Havel musel být nestranický a nemohl stranit ani jedné straně. Proto se leckdy střetávali, ale atmosféra osobního jednání byla vždycky příjemnější se Zemanem než s Klausem.

Jestli Václava Havla po stránce povahové nepoznamenala léta moci ?

Já ho sledoval celá ta léta a byl jsem s ním těch téměř 11 let denně a neřekl bych, že ho to nějak poznamenalo. To je totiž hrozně relativní, protože on žádnou moc neměl. Prezident nemůže rozhodnout skoro nic a to, co rozhoduje, musí odsouhlasit premiér nebo to musí být výsledek dohody politických stran. Takže představa, že prezident má nějakou moc, tu máme z amerických filmů a románů. Proto ho nemělo co korumpovat. Jediné, co se na člověku na tomto postu podepisuje, je jeho životní styl, který se zásadně změní. On si dlouho myslel,že bude moci žít tím životním stylem, jako dřív. To znamená, že může chodit například ve svetru. Když jsem nastoupil na Hrad, tak prezident prosazoval, že každá středa bude „svetrový den“, že ten den budeme chodit ve svetru a džínách, že si alespoň na chvíli odložíme vyžehlené košile a kravaty a budeme se mít. Přišla ale druhá středa po tom, co s tím přišel, a telefonovali z vlády, že ministr podává demisi a jde na Hrad navštívit prezidenta republiky. Na Hrad se přihrnulo 200 novinářů a v tu ránu jelo auto prezidentovi pro oblek a pro kravatu, aby mohl dostát svým státnickým povinnostem. A tak velice rychle skončily „svetrové dny“ a prezident (i my) musel chodit každý den do práce v obleku. Také si myslel, že bude moci chodit večer s kamarády do hospody jako dřív. Místo toho jej každý večer čekaly společenské a politické povinnosti. Namísto s kamarády na pivo musel jít na večeři s předsedy politických stran. Nebo byl na cestách nebo měl prostě spoustu dalších věcí, kterým se musel věnovat. Někdy také celý večer nebo celou noc psal projev, se kterým hodlal vystoupit na některém významném zasedání, například na zasedání atlantické aliance. Takže jeho životní styl se výrazně změnil, zbavil ho pohodlí, osobních vazeb, přišel o kamarády.

Paní Olga ?

To byla mimořádná osobnost. Byla dost nepřístupná a pečlivě si vybírala, koho si pustí k tělu. Já z ní měl původně velký strach nebo spíš velký respekt. V době, kdy jsem u Václava Havla pracoval, než byl zvolen prezidentem, tzn. od listopadu 1992 až do ledna 1993, jsem měl pracovnu u něj doma. Na nábřeží jsem měl za kuchyní komůrku, ve které byl počítač a telefon a tam jsem úřadoval. Každé ráno tam přišel prezident v trepkách, v županu a „kuli jsme pikle“ co budeme dělat ve prospěch jeho dalších politických plánů. Paní Olga se tam samozřejmě stále vyskytovala a působila velmi přísným dojmem. Vzpomínám si, jak hned v první den v poledne strčila hlavu dovnitř, do té mé komůrky a říká: „Nedáte si s námi polévku ?“ A já odpověděl: „Ne, děkuji. Nedám.“ – Já nikdy polévky moc nemiloval, a navíc jsem chtěl říci, že si dám až hlavní chod. V sedm večer jsem pochopil, že u Havlů se jí jenom polévka, že žádný hlavní chod není. Druhý den paní Havlová opět nakoukla do komůrky a povídá: „Co dneska ? Dáte si polévku ?“ – A já odpověděl: „Ano, paní Havlová, samozřejmě, velmi rád !“ A pak jsme se velmi spřátelili, tím spíše, že ona si velmi oblíbila moji ženu. Našli jsme k sobě velmi rychle cestu a já poznal, že mě má upřímně ráda. Když prožívala tu krutou nemoc, (jak jistě víte, zemřela začátkem února 1996), pozvala si mě s manželkou o vánocích na odpoledne na čaj a požádala mě, abych za ni zašel na jednu dobročinnou aukci a tam něco vydražil. Dala mi na tu dražbu peníze a ukázala mi v katalogu vázu, kterou chtěla, abych jí z aukce přinesl. Vázu jsme pro ni vydražili a přinesli domů. To jsem viděl paní Olgu naposledy a bylo už zřejmé, že její život spěje k nenávratnému konci. Bylo to strašně dojemné, ale ona byla neuvěřitelně silná. Chovala se jakoby nic, ačkoliv věděla, že se vidíme naposledy. Takhle se loučila postupně se svými nejbližšími přáteli a známými a já si strašně vážil toho, že jsem patřil mezi ně, mezi ty, kteří ji měli možnost vidět ještě krátce před smrtí.

Jestli nebyl sňatek s paní Dášou v relativně krátkém čase po smrti paní Olgy, kterou lidé milovali, tím, co Václavu Havlovi u veřejnosti uškodilo?

Když Václav Havel přišel s tím, že se chce oženit, tak jsem mu sám navrhoval, aby ještě počkal, že není důvod k žádnému spěchu. Především jsem chtěl, aby nespěchal kvůli své nemoci. Věděl jsem, že ho čeká osudová operace karcinomu plic a poté vážná rekonvalescence, že to nebude žádná legrace. On byl ale ve svém rozhodnutí neústupný, rozhodl se, že se musí oženit hned. Mě ten jaksi nenaplněný rok od úmrtí paní Olgy tolik nevadil. Byl jsem sám překvapen tím, že média začala vytahovat jakýsi rok piety – jaký rok, odkud to je ten rok ? Pravidla Gutha-Jarkovského jsou v tomto ohledu dávno překonaná, žádné církevní zákony v tomto směru taky neexistují, a navíc Havel se neženil v kostele, takže by ani nepodléhal nějaké takové zvyklosti. Co kdyby se ženil za rok a půl, tak by někdo řekl, že měl vydržet dva roky ? Pokud někdo chtěl mít námitky, tak si mohl najít jakékoliv a ten nezavršený rok od smrti paní Olgy byl naprosto malicherný argument. Jestliže se chtěl oženit, tak to udělal, a možná to bylo čestnější řešení, než kdyby se s Dášou scházel někde načerno, pronásledován novináři a fotografy, kteří by z toho udělali skandál, že prezident má jakýsi nelegitimní vztah. I když, vidíte – u Klause to brali sportovně: „Podívejte, to je chlap! On má ještě sílu na takovou mladou holku!“ Dagmar vstupovala do nesmírně obtížné situace. Vstupovala do role první dámy, kde tento obraz by pevně fixován na paní Olgu. Navíc paní Olga po smrti – jestli si vzpomínáte na ty davy, které se přišly poklonit její rakvi na pražský Hrad – vstoupila na nebesa. A do téhle role, role první dámy vstoupila komediální herečka, frivolní, kabaretní, veselá „holka z porcelánu“ – Dáša Veškrnová. To je velký přerod, který vyžadoval velkou trpělivost od národa a chce čas. Já jsem tehdy Dagmar Havlové radil, ať je ještě co nejdéle v ústraní. Ano, legitimní sňatek, to je všechno v pořádku. Václav Havel je ženatý, státní návštěvy a to všechno musí absolvovat, od toho je jeho choť. Ale na veřejnosti ať ještě počká, nechá lidem dostatek času, aby se mohli vyrovnat s tou změnou, která na pozici první dámy nastala. Ale prezident byl netrpělivý. Vycházel z toho, že Dáša patřila mezi nejoblíbenější české herečky a že ji národ bude milovat i v její nové roli. Ukázalo se, že to byl špatný předpoklad. Lidé a zejména média ji začali pronásledovat. Začali si všímat, jestli nemá oko na punčoše, nebo s kým ji kdo viděl a já nevím čeho všeho ještě. A pak si samozřejmě zahvízdala při volbě prezidenta, čímž dostála své pověsti holky z lidu a jakkoli je to možno považovat za naprosto sympatický projev, tak pochopitelně, že to jaksi u první dámy vzbudilo zase tu reminiscenci: „Aha, ona se pro tu svoji roli vůbec nehodí ! Ona hvízdá v parlamentu a to by paní Olga, ta důstojná dáma, nikdy neudělala !“ A tak se neustále potýkala se svou novou rolí a myslím si, že společně s prezidentem zbytečně moc rychle chtěli národu vnutit tu novou první dámu. Pro Dagmar Havlovou to byl očistec, který trval dlouho. Prožila si strašné chvíle a teprve poté, když jakoby našla znovu svoji sebedůvěru, když své postavení nebrala už jako roli, ve které vystupuje a usmívá se, ale uvědomila si, že je to její úděl, když už se sžila se svojí nadací, kterou původně měla proto, že první dáma musí mít nějakou nadaci, a začala tou nadací opravdu žít, začalo to být upřímné a ona sama už začala vystupovat upřímně jako manželka Václava Havla. Také na sobě zapracovala. Už zmizely reminiscence na herečku – v účesu, v oblékání, začala být velmi decentní a také národ se již unavil tím neustálým pronásledováním, i noviny to po čase přestalo bavit, omrzelo se jim stále jedno téma. Řekl bych, že na začátku nového tisíciletí, tak kolem roku 2001/2002 se to najednou zklidnilo a Dagmar začala být respektovanou první dámou. A když dneska někam přijde, tak už je to opravdová první dáma.

Zda prezident nějak výrazněji reagoval na pamflety, které byly o něm napsány?

Prezident nastoupil do nemocnice v listopadu 1996 a odcházel těsně před Silvestrem téhož roku. S Dášou se brali 4.1.1997 a ten první pamflet vyšel někdy na jaře, asi měsíc nebo dva poté, co se prezident vrátil z nemocnice. Vyšlo jich pak v rychlém sledu několik, byl to velký byznys, Havlovi byli středem zájmu. A řekl bych, že je to zasáhlo velice tvrdě a navíc v okamžiku, kdy vlastně oba hledali cestu k přízni veřejnosti, cestu, jak se prezentovat jako šťastný a dokonalý pár. Měli tendenci velmi vstřícně představit Dášu jako první dámu, když v tu chvíli vyšly tyhle bulvární knížečky, které popisovaly nejrůznější historky, z nichž některé byly pravdivé, jiné polopravdivé a mnohé zcela nepravdivé. Tím brutálně nabourali snahu představit Dagmar jako novou manželku prezidenta a první dámu. To dost negativně Dášu ovlivnilo, cítila se tím zaskočená a ztratila svoji jistotu. To víte – když o sobě čtete nejrůznější špinavosti a pak máte vyjít na ulici, kde vás každý zná, cítíte se špatně. A jestli je to pravda nebo ne, to je těm lidem jedno, oni tomu všichni věří, protože si to přečetli napsané. Takže to ji dost bolestně zasáhlo. Pokud šlo o tu Knížákovu karikaturu, bylo na místě, že se prezidentský pár bránil, protože tam šlo o zisk, byla to reklama firmy prodávající boty, která na jeho tváři vydělávala peníze. A schovávat se za tvrzení, že šlo o umělecké dílo, když je tam použita autentická tvář politika, to byl spíše směšný Knížákův argument. Prezident nesmí účinkovat v reklamě. To zakazuje kodex reklamy a samozřejmě i politická etika, zvláště když slogan na billboardu zněl „Fuck the World!“. Jinými slovy – byly tu všechny důvody k tomu, aby ta firma billboardy stáhla. My jsme o to požádali, oni to neudělali, a tak nebyla jiná možnost, jak chránit svoji čest, než podat na ně žalobu. Prezident tehdy hodně váhal, protože se kolem toho vyvolala ještě větší publicita a ta firma na tom ještě více vydělala, ale postoj musí být principiální. Když nejde něco po dobrém, je třeba použít nástroje, které jsou k tomu určeny zákonem. A jistě si pamatujete i další případ, kdy se bylo třeba bránit i za cenu toho, že to bude soudní cestou. Mám na mysli případ podnikatele, který si pronajal webové stránky, na kterých pak nějaká firma provozovala pornografii pod Dášiným jménem.

Václav Havel skončil 2. února 2003, já si den poté sbalil věci a následujícího dne odešel z Hradu. Žádné místo jsem v rezervě neměl, nic jsem si nepřipravoval. Jednak jsem si řekl, že opravdu chci alespoň měsíc vůbec nic nedělat, protože jsem se cítil vyprahlý a věděl jsem, že potřebuji načerpat nové síly. Věděl jsem také, že budu mít velmi těžké odvykací problémy kvůli Pražskému hradu. Je to charismatické místo, tisícileté sídlo hlavy českého státu, sídlo české státnosti, kde každý kámen něco pamatuje, něco znamená. A ta denní blízkost a každodenní stýkání se s Václavem Havlem bylo nesmírně obohacující. Věděl jsem, že to vše mi bude zoufale chybět. A pak také – kdybych si připravoval předem nějaké místo, připadalo by mi to trošku nečestné. Že už jedu na půl plynu, protože si někde připravuji zadní vrátka, myslím na zadní kolečka.

Proč jsem dál nezůstal u Václava Havla po jeho odchodu z Hradu?

Hlavní důvod, proč nikdo z nás, jeho nejbližších spolupracovníků, neuvažoval o tom, že by pro něj dál pracoval – a ani Václav Havel na to nepomýšlel – bylo to, že od se potřeboval „odstřihnout“ od Hradu, od státní funkce a dát najevo, že je soukromá osoba. Kdybych s ním stále byl, stále se objevoval po jeho boku, tak by tam ten Hrad pořád byl. A tak jsem úplně jinde, on je úplně jinde a jsou u něj lidé, které veřejnost neznala a spojuje si je už s novou realitou. A je to přesně tak, jak to Václav Havel naplánoval a je to správné. Ale rád bych popsal ty první okamžiky po odchodu z Hradu. Když jsem se druhý den probudil a zjistil, že mi nikdo netelefonuje, že já nemusím nikomu telefonovat, že nemusím do práce, že na mě nikde nečeká auto a nikam nejedu, cítil jsem v duši nesmírné vakuum. Tak jsem opatrně vyšel z bytu a chodil po Praze. Zašel jsem si sem, kde sedíme – do kavárny Slavie, sedl si a koukal na Hrad. Za chvíli jsem zjistil, že ten pohled nemohu vydržet. Tak jsem šel zpátky, stavil se do jedné cestovní kanceláře a koupil pro sebe a pro manželku zájezd do Thajska. Odletěli jsme na tři týdny do Thajska, kde jsem byl kdysi s prezidentem, ale – jako obvykle – jsem z něj nic neviděl. Bylo to něco úžasného, protože já už jsem si ani nepamatoval, kdy jsme si vyjeli na dovolenou. Předtím to bylo tak nejvýše někam na tři dny na kolech, ale vyjet si někam například na dva týdny, na to nebyla žádná šance. Stále jsem musel být v pohotovosti. Václav Havel mi telefonoval třeba ve tři ráno, když ho něco napadlo nebo se potřeboval o něčem poradit. Kdybych tehdy vytáhl paty z domu, určitě by se něco semlelo, vládní krize nebo povodně, a já bych pak prožíval trauma, že bych musel komunikovat na dálku nebo bych se musel okamžitě vrátit. Takže jsem nad možností někam si vyjet ani neuvažoval. A taky ten kufr! Dříve jsem ho nemohl ani vidět, ale teď jsem cítil, že to je něco jiného: jedu sám, v šortkách, tlačím se v autobuse, kupuji si pizzu u stánku – to byl najednou život krásný! V Thajsku jsem shodil vousy a rozhodl se začít úplně nový život. No jo, ono se to řekne – nový život ! To máte těžké, byl jsem zhýčkaný životem na Hradě. Zhýčkaný ale nemusí nutně znamenat komfort, spíš naopak. Když jsem chtěl dejme tomu jít někam sám, během dne i večer, musela moje sekretářka vědět, kde jsem. Můj řidič musel být v pohotovosti, aby mě zavezl k prezidentovi, kdyby ten něco potřeboval. A to se stávalo kolikrát. Třeba o půlnoci prezident volal: „Přijeďte do Lán, potřebuji s vámi něco projednat !! nebo : „Přijede sem ten a ten a já potřebuji, abyste byl u toho !“ – A tak jsem vstal, oblékl se, zavolal sekretářce nebo svému řidiči, který byl neustále v pohotovosti a jeli jsme do Lán. Vrátil jsem se ve čtyři ráno, prospal se dvě hodiny a šel do úřadu. Byl to komfort? A teď jsem měl najednou život daleko volnější. Musel jsem se sám rozhodovat, co si obléct. Dříve to bylo jasné – oblek, kravata. Také už neplatilo, že musím jet někam nějakým autem. Ne, teď už mohu jít pěšky nebo jet tramvají. Ale život na vás zase doléhal v jiném smyslu. Spoustu samozřejmostí, co mi dříve obstarávala sekretářka, schůzky, auto, letenky, pas, jaké bude počasí v Madridu, jsem si teď musel zařizovat sám. Na druhou stranu tu byl najednou čas na kamarády. Dva z mých kamarádů měli malou komunikační agenturu a tak jsem se s nimi dal dohromady a jsem v ní s nimi dodnes. Vzali mě za společníka a tak ve třech se zaměřujeme v podstatě na jedinou věc – na přednášky o komunikaci s médii, o krizové komunikaci a o etiketě. Takže vlastně učím stále dál, dělám to, co jsem učil předtím. Pracuji pro firmy nebo státní úřady, které si mě objednají. Například včera večer jsem měl v jednom hotelu přednášku o etiketě pro 300 manažerů. Oslovili mě také z Fakulty sociálních věd UK, abych tam učil komunikaci s médii. Takže mám na fakultě seminář komunikace s médii a do toho jsem začal dělat televizní seriál Etiketa. Byl to nápad můj a kolegy Iva Mathého, s nímž jsem vypracoval projekt, který jsme nabídli televizi, a ta ho přijala. Natočilo se 43 dílů, takže to běželo každý týden s výjimkou prázdnin. Dokonce seriál reprízovali a myslím si, že měl velký úspěch, protože byl vydán i na DVD. Potom mi vyšla knížka „Etiketa“, která byla knižní verzí televizního seriálu, a po ní další, kterou jsem nazval „Velká kniha etikety“. To je velká učebnice soudobé etikety. Půl roku poté mi vyšla třetí kniha etikety, tentokrát pro školní mládež, „Slon v porcelánu“. Navíc jsem patronem hry pro mladší školáky, pro ty, co se sotva naučili číst. Ta hra se jmenuje „ Nešťourej se v nose“ a učí malé děti slušnému chování. Takže v etiketě už mám kompletní portfolio, že jsem oslovil všechny věkové skupiny a šířím osvětu jak můžu… A ještě mám další nápady – v České televizi leží moje další náměty.

Návrat zpět do televize?

Na to jsem už starý. Podívejte se na ty kluky, co tam nyní jsou. Jo v americké televizi, tam je spousta důvěryhodných mužů se šedinami, tam bych možná ještě tak „nesvítil“, ale tady? Zde šel ten vývoj dynamicky kupředu. Když jsem já tenkrát pracoval v televizi, tak mi bylo čtyřicet a kolem mě byla spousta vrstevníků. Dnes bych se tam cítil jako tatínek.

Za těch jedenáct let jsem prožil spoustu věcí a jistě bych měl o čem psát, kdybych se k tomu odhodlal. Zažil jsem spoustu zásadních politických událostí a samozřejmě poznal všechny nejvýznamnější osobnosti této planety. Mluvil jsem mnohokráte s americkým prezidentem, vlastně se všemi prezidenty. Počínaje Bushem seniorem až po současného prezidenta Bushe, takže mám mnoho zážitků. Ze setkání s dalajlámou, přes návštěvu všech možných exotických zemí. Nicméně jsem si říkal, že pokud bych chtěl psát paměti, asi by se potvrdilo to, co říkal Karel Schwarzenberg, že paměti jsou buď nudné, nebo indiskrétní. Takže bych musel buď popisovat události, které mnoho lidí zná, anebo být indiskrétní a psát o tom, o čem třeba píše Miloš Zeman, a to nechci. Nebyl jsem na Hradě proto, abych potom „napráskal“ všechno, co se tam odehrálo. To byl na Hradě jeden takový, jmenoval se Miloš Rýc a byl to tajemník paní Havlové. Ten bulvár, který sepsal po svém neslavném odchodu, byl zraňující o to více, že jej napsal on, který byl dříve velmi blízký Dášin kamarád. Ona si ho vybrala, protože ho léta znala a přátelili se a on se jí „odměnil“ tím, že pak ve své knize psal o všech možných intimnostech, o kterých se během svého působení na Hradě dověděl. Takže to není rozhodně to, co by odpovídalo mé povaze. Tímto směrem se ubírat nebudu, ani za ty peníze, co na tom tihle „práskači“ vydělávají. A pokud budu psát, pak něco věcného, co se týká mého oboru, do kterého jsem se teď „vnořil“. to je komunikace, média a etiketa.

Co rodina a můj volný čas?

Já se nikdy nevěnoval žádnému sportu a mohu říci, že jsem člověk sportem naprosto nedotčený. Občas si – tak jednou za rok – vyjedu s partičkou na kole, což je vysloveně rekreační záležitost. Jezdil jsem na vodu, ale to také není žádný sport. Jenom sedíte a koukáte na krajinu kolem sebe. Takže ze sportu mě nic nezlákalo, ničemu jsem nepodlehl. Máme chalupu v Českém ráji, je to nádherný kraj a rád se tam na víkend uchýlím. Píšu tam, sedím s kamarády, pracuji. Na procházky nebo projížďky na kole mě ale nikdo nedostane. Jakkoli jsem tam rád, po pár dnech mi začne chybět ruch velkoměsta. Bydlím v Praze přímo v centru města, a tak jsem zvyklý, že když vyjdu z domu, vrážejí do mě davy, kolem je hluk aut a tramvají, pořád někoho potkávám – tohle je můj krevní oběh. Jsem člověk společenský, jsem prakticky neustále někde ve společnosti. Relaxuji taky mezi lidmi, obvykle tak, že si sednu do kavárny třeba na Malostranském náměstí, dám si skleničku dobrého vína a sleduji život kolem sebe nebo debatuji s přáteli. Rád čtu, ale pořád mám tendenci – to mám z doby, kdy jsem byl na Hradě – číst především politologickou literaturu, např. paměti politiků. Když se začtu do beletrie, mám pocit, že je to ztráta času. Takže čtu paměti M. Albrightové, Billa Clintona, knihu o J. F. Kennedym, politologické spisy Samuela Huntingtona, Francise Fukuyamy, Fareeda Zakarii atd.

Vcelku rychle mě přešla ta nechuť k cestování a to Thajsko mě nabilo energií a odstřihlo od vzpomínek. A potom už jsme si opravdu udělali dovolenou. Byli jsme loni v Karibiku na ostrově Guadeloupe, což byl nápad jednoho našeho kamaráda. Já na něj bez velkého rozmýšlení přistoupil. Teprve potom jsem zjistil, jak je to daleko a kolik to bude stát peněz. Ale bylo to nádherné, takže toho nelituji. Děti mám dvě – syna a dceru. Oba když byli malí, chodili do Dětského rozhlasového Dismanova souboru. Už jako malé děti začaly účinkovat v televizních inscenacích a rozhlasových hrách. Bavilo je to odmalička. Když potom Radim zvažoval, na kterou školu jít, vybral si konzervatoř a vystudoval herectví, potom na FAMU vystudoval režii hraného filmu a dcera si zas zvolila dráhu filmové produkční, takže pracuje pro různé společnosti. Teď například dělala produkci nejznámějších Hřebejkových filmů z poslední doby, jako Musíme si pomáhat a Horem pádem, naposledy Kráska v nesnázích. Takže oba se nějak upsali kumštu, možná za to může nějaký zbloudilý gen po nějakém dědečkovi, který neměl šanci. Nevím… Oba dost cestují, Radima uchvátila Asie, strávil už v Indii spoustu měsíců, Daria zase jezdí služebně, natáčela v Austrálii, na Srí Lance, naposledy jsme se potkali v Římě. Synovi je 32, dceři 30 let. Vídáváme se zřídka, jednou za dva tři měsíce, všichni máme tolik práce, že najít společný termín na setkání trvá několik týdnů. O to radostněji se setkáváme a sedíme spolu ještě dlouho po půlnoci a nemůžeme se rozejít.

Rozhovor pro Intensity.cz

01.01.2006 * 18:17, www.intensity.cz
Petr Kapalín
Dnes přinášíme rozhovor s osobností, kterou není třeba příliš představovat, protože se na televizní obrazovce objevuje velice často – Ladislav Špaček, mluvčí prezidenta republiky a vedoucí tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky.

Jak jste se dostal k funkci tiskového mluvčího Václava Havla?

Jednoduše. Jednoho podzimního večera roku 1992 přišel Václav Havel do Čs. Televize, kde jsem tehdy pracoval jako šéf domácího zpravodajství, a po chvíli nezávazného rozhovoru se mně zeptal, zda bych pro něj nechtěl pracovat jako mluvčí. Neváhal jsem sni deset vteřin. Druhý den jsem už seděl u Havlů doma, v malé komůrce za kuchyní s telefonem, faxem a macintoshem. „Náhoda přeje připraveným“, říkával Tomáš Alva Edison.

V čem je public relations pro pana prezidenta specifické? Na co jste nebyl při nástupu do své funkce připraven a co Vás naopak potěšilo?

Úloha mluvčího v mém případě spočívá především ve veřejné prezentaci prezidentových politických stanovisek, postojů a myšlenek, v mediálním a public relations poradenství. Trvalou péči musím věnovat komunikační výchově svého „klienta“, abych se vyjádřil v terminologii PR. Současný politik, ale platí to bez výhrad i pro manažery firem, musí být stejně zdatný v mediální prezentaci svých stanovisek jako v politické obratnosti a teoretické výbavě. Nebyl jsem připraven na specifičnost práce s Václavem Havlem, vymyká se všem teoretickým postulátům, navíc nerad spolupracuje.

V čem je Václav Havel jako politik specifický?

Mohu otevřeně přiznat, že ze všech charakteristik, které můžeme na současném prezidentovi pozitivně hodnotit, patří jeho mediální vystupování přes značné pokroky k těm horším. Chybí mu především schopnost zkratkovitě (novinovým titulkem) vyjádřit myšlenku, ale i koncepční práce, ba i spolupráce na svém mediálním obraze. Má tendenci pojímat komunikaci s médii jako potřebu ad hoc, hodně ji podřizuje momentálním potřebám, zájmům. Zbytečnou energii spotřebovává v boji s mediálními fikcemi, které nelze vyřešit jinak než zapomenutím (např. tvrzení, že amnestie z r. 1990 byla příčinou prudkého vzestupu kriminality).

Jaký je Váš vztah s panem prezidentem? Jak pan prezident vnímá Vaši práci?

Prezident nemá o PR valné mínění. Považuje PR odborníky za manipulátory veřejným míněním (do jisté míry má pravdu, pak sem patří i reklamní a marketingoví manažeři, často i novináři, protože ti vybírají, který výsek reality okolního světa čtenáři či divákovi předloží jako zprávu o stavu světa).

Jak vypadá obyčejný den tiskového mluvčího pana prezidenta?

Začínám čtením monitorů tisku, novin, e-mailů, ranní poradou u kancléře s úkoly na daný den. Pak následují porady, obvykle dopolední brífink s prezidentem, a pak se už valí prezidentův program, kterého se až na výjimky musím stále účastnit: přijetí, jednání, ministři, plánovací porady k cestám, výjezd mimo Hrad např. do Karolina na jmenování profesorů, lehký oběd, porada, nástupní audience velvyslanců, politické setkání ve Lvím dvoře na Hradě a pak může prezident domů. Já se vracím do své kanceláře, abych vyřídil další maily, reagoval na spoustu dotazů, rozhodl sporné věci svých kolegů. Během dne ještě musím telefonicky hovořit s deseti, patnácti novináři.

Jsou novináři, píšící o politice v něčem zásadně jiní, než ti ostatní?

Jsou mnohem útočnější, tvrdší, souboj na mediálním trhu se vede přes první strany printů, ne přes kritiky divadelních inscenací.

Má Váš pracovní týden pět nebo sedm dní?

Sedm dní v týdnu a to tak 15 hodin denně mi novináři telefonují, musím být stále ve střehu a vědět, na co může přijít řeč, abych nebyl nepřipraven. V posledních letech se už ovšem ustálily víkendy jako dny, kdy nemusím být na Hradě. Nicméně mobilní telefony Vás doženou opravdu všude.

Co Vás nejvíce baví na Vaší práci?

Kontakt s prezidentem, dynamika práce – každý den něco nového, pořád příval nových událostí, na které musím mít připraveny reakce, stále musím studovat legislativní a politické podklady, komunikovat s kolegy v úřadu, konzultovat s prezidentem. Permanentní stres. Až je toho někdy hodně, chvíli mě to nebaví, ale nazítří jdu zase do toho.

Na co si při své práci musíte dávat největší pozor?

Na každé slovo, které vyřknu. Technické prostředky ve spojení s nedostatkem etiky Vás dnes zachytí kdekoli a jakkoli. Kamera, která z okna protějšího domu natočila prezidenta republiky vpředvečer fatální operace karcinomu plic na nemocničním lůžku v prosinci 1996 znamenala průlom v etice, pojetí a účelu médií, připravila nás o hranice jistoty. Každý telefonický rozhovor novinář bez upozornění nahrává a večer pouští milionům diváků. Někde je to trestné, u nás jen neslušné. Pořád na to musím myslet.

Svazuje Vás hradní protokol při plnění Vaší funkce? Je při Vaší práci prostor pro kreativitu?

Protokol pomáhá, usnadňuje člověku jeho kroky a postupy. Nemusí přemýšlet, co se smí, a co ne, protokol to stanoví. Žádná omezení nemám, kreativní mohu být, pokud na to mám ještě síly. Naštěstí mám skvělé spolupracovníky, se kterými denně vše konzultuji, a těm kreativita rozhodně neschází.

Jistě se při své práci setkáváte s tiskovými mluvčími vysokých státních představitelů ostatních zemí. Mají lepší podmínky ke své práci? Respektují je jejich státníci jako poradce?

Je to asi stejné. Někteří státníci dají na svého mediálního poradce víc, někteří míň, v tomto ohledu se nevymykáme Evropě ani světu. Oproti všem svým kolegům v zahraničí mám velkou výhodu, že nemusím prezidentovi psát projevy. Jako poslední Mohykán si je píše sám.

Kterého tiskového mluvčího zahraničního prezidenta si nejvíce vážíte a proč?

Jsem ve své funkci deset let a myslím, že jsem přežil všechny své kolegy, se kterými jsem začínal. Měl jsem rád George Stephanopoulose, mluvčího amerického prezidenta Billa Clintona, který pak rezignoval na protest proti tomu, že Clinton o Levinské neřekl pravdu ani svým nejbližším spolupracovníkům. Obdivuji Ariho Fleischera, mluvčího prezidenta Bushe. Pokaždé když jsem v Americe a otevřu si kanál C-Span, má samostatné brífinky z Bílého domu na nejcitlivější témata. Nezávidím mu to.

Funkce tiskového mluvčího hlavy státu obnáší pravděpodobně mnoho cestování. Existují země, kde jste měl problémy s plněním své funkce, protože tato země má jiné politické nebo kulturní prostředí, než na jaké jsme zvyklí u nás?

Ne. Před každou cestou musí danou zemi navštívit přípravná skupina z KPR, která na místě zjišťuje podmínky k práci, specifika regionu, náboženské předpisy atd. Jsme připraveni na všechno, o všem víme a nic nás nemůže překvapit. Díky prezidentu Havlovi nás také všude ve světě mimořádně respektují. Jeho jméno otevírá dveře všude. V Americe nebo v Izraeli je vždycky problém s tvrdými bezpečnostními opatřeními, to mi často komplikuje kontakt s novináři, zvláště českými, kteří nás na cestě doprovázejí. Vždycky jsme si však s tím poradili.

Co se změnilo za dobu Vaší práce pro pana prezidenta v oboru public relations?

Hodně, všechno. Z PR se stala propracovaná disciplina, bylo napsáno mnoho knih o PR, vyrostla mladá generace školená na zahraničních univerzitách, s PR začali pracovat politikové, managementy firem. My jsme ještě pracovali metodou pokusu a omylu a intuice. Dnes si o tom můžete leccos přečíst nebo si jít poslechnout odborníky v různých seminářích a kursech.

Co nejdůležitějšího jste se naučil za dobu Vašeho působení ve funkci tiskového mluvčího Václava Havla?

Trpělivosti, ukázněnosti ve veřejném vystupování, nesporně rozumím médiím více než kdysi, poznal jsem stovky zajímavých lidí.

Co byste doporučil zájemci, který by se chtěl stát tiskovým mluvčím vysoce postaveného politika nebo politické strany? Co musí splňovat a jak může získat takovou funkci?

Aby byl na správném místě ve správnou chvíli. Kdyby mě prezident tehdy večer v televizi nezastihl, třeba si vybral někoho jiného. Taky se nebát velkých výzev, taky být vzdělaný a sledovat dění. Být připraven, až ta chvíle přijde, jak říkával Edison.

Která knížka nebo webová stránka o public relations (i zahraniční) Vám nejvíce pomohla?

Zaskočil jste mě. Na přečtení knižní produkce oboru se chystám, až skončím. Jsem zatím praktik, teď se budu dovzdělávat.

Jaké máte plány po odchodu Václava Havla z funkce hlavy státu?

Zůstanu na volné noze. Za nějakou dobu povedu seminář Komunikace s médii na Fakultě sociálních věd a jinak budu pracovat pro jednu komunikační agenturu jako poradce, lektor, konzultant.

Děkuji za rozhovor
Petr Kapalín, INTENSITY

Jak to vidí slavní

01.01.2006 * 18:13, Grada
Alena Hájková

1/ Jste člověk, který se léta pohyboval v nejvyšších kruzích, zažil jste různé rauty, recepce, společenská setkání. V čem myslíte, že lidé nejvíce chybují?

Jsou dvě věci, o kterých si myslím, že je dělají lidé ve společnosti špatně a neuvědomují si přitom svou chybu. Předně nedokáží si přesně a rychle uvědomit, jaká společenská pravidla platí v dané situaci. Společenských pravidel je v podstatě málo, a jak je použijeme, záleží na našem tvůrčím přístupu. Například otázka představování. Obecně víme, koho máme přednostně komu představit, ale v praxi to člověk leckdy neodhadne nebo se na situaci špatně připraví. V okamžiku, kdy o tom začne hovořit, je pozdě. Podobným příkladem je stolování – manipulace se stolním náčiním, vhodné chování u stolu a správná orientace, kde se co na stole nachází. To jsou ale věci, kterým se lze naučit. Nejvážnějším problémem je nedostatek taktu, empatie, schopnosti vžít se do pocitů a potřeb druhého. Je to především o tom, jestli umíme vycítit, co by druhému člověku mohlo způsobit nepříjemnost, nebo dokonce bolest, co by ho mohlo ranit, a vystříhat se toho. Je to i tom, zda umíme ve společnosti (ale i v životě) klást důraz spíš na toho druhého než na sebe. Protože jedině tak může fungovat lidská společnost.

2/ Přesto je okolo nás spousta sobeckých lidí, kteří neprojevují zájem o ostatní lidi.

A to je právě to, čím strádá tato společnost. Vzpomeňte si na nasupené výrazy v obličeji, když se ráno vyvalí lidé z metra. A pak přijedete do jiných zemí – Spojených států, Británie, Francie, Thajska – a všude se na sebe lidé usmívají a chovají se k sobě ohleduplně a mile. Chybí mi to tady. Je málo lidí, kteří se dokážou usmívat na ostatní kolem sebe, kteří umějí prohodit i s neznámým člověkem pár milých slov, kteří projeví zájem o někoho vedle sebe.

3/ Dá se s tím něco dělat?

Především buďme ostatním příkladem. Můžeme se i snažit ostatní na to upozorňovat, protože oni si tyto věci mnohdy ani neuvědomují, považují tento způsob jednání za normální. Ohleduplnost a takt vůči druhému by měly být každodenní samozřejmostí. Naše společnost se čím dál více otvírá okolnímu světu a v tom vidím druhou cestou k nápravě. Lidé hodně cestují a mohou srovnávat, jak to vypadá jinde. Když běžíte na Floridě ráno po pláži, lidé se na Vás usmívají a volají: „Good morning!“ a hned je ten den hezčí. Zato tady, když Vám někdo šlápne v metru ráno na nohu, neuzná ani za vhodné se omluvit, naopak – tváří se dotčeně. Myslím si, že cestování bude lidem více otvírat oči.

4/ Jak je to se slušností? Dokáže společenské chování a etiketa skutečně kultivovat lidský charakter, nebo je to jen taková „naučená slupka“?

Guth-Jarkovský říkal, že slušnost je člověku vrozená, zato zdvořilosti se musíme učit. Slušnost je psychická výbava, kterou si přinášíme na tento svět a která umožňuje, abychom mohli na této planetě všichni společně existovat a žít. Zdvořilosti se od malička učíme. Jsou to základní společenská pravidla, která rodiče a škola vštěpují dětem. Vedou je k tomu, aby neubližovaly mladším spolužákům, aby si třeba nekradly svačiny a aby si vzájemně pomáhaly. Naučit jíst dítě příborem, na to je vždy čas, ale naučit ho ohleduplnosti vůči jiným dětem, s tím je třeba začít už na pískovišti.

5/ Na pískovišti se už také pozná, jestli je dítě dominantní či submisivní, jestli se nechá zbít nebo naopak – samo někomu natluče. Už zde se formuje jeho charakter.

Pocit převahy neopravňuje nikoho k agresivitě a k utlačování jiných. Velkorysost a shovívavost vůči slabšímu je odznakem šlechetnosti. Proto to nejlepší, co může vítěz udělat, je nechat díl pocitu vítězství i těm poraženým. Jestliže se nesoustředíme jen na své úspěchy a i ostatním lidem umožníme prožívat radost, pak náš život bude mít smysl a budeme žít šťastněji.

6/ Byly doby, kdy místo pochvaly bylo zvykem se vzájemně srážet a vítězit na úkor druhých. Je podle Vás pochvala důležitá?

Ano, člověk získává pochvalou motivaci a pocit spokojenosti, má větší radost ze života. Chválení a ocenění jiných není nikdy dost. Někdo by mohl namítnout, že lhát se přece nemá, ale tato „zbožná lež“ je mnohdy na místě. Říct ženě, která zrovna nevypadá nejlíp, že jí to sluší, je mnohdy důležitější, než to sdělit té, která je krásná. Ta hezká to obvykle o sobě ví. Takový kompliment je přesně to, co obrušuje hrany, o které by si lidé zbytečně působili rány.

7/ Je mnoho lidí, kteří jsou šikovní, mají vědomosti, ale neumí nebo se bojí je prodat.

To je nedostatek sebedůvěry, kterou z nás minulý režim vytloukl, protože kdo projevil svoji individualitu, byl srážen do průměru. Průměr byl standard. Dnešní mladí lidé, zejména ti, kteří pobývali v cizině, jsou si vědomi své ceny. Tito lidé jsou zkrátka úplně jiní, myslím, že je to věc generační výměny a ta je rychlá.

8/ Přesto slýcháme, že sebevědomí mladých lidí bývá často nepodložené…

Já si myslím, že to nevadí. Mluvím o sebevědomí, ne o aroganci.

9/ Nástupní platy jsou dnes velmi odlišné od dob minulých.

To je stejné, jako když mi dědeček vyprávěl, že chodil v dřevákách do školy a já se mám, protože mám boty. Toto lkaní nad starými, zašlými časy nemá smysl.

10/ My třeba taky budeme lkát, co jsme měli my a co mají nebo budou mít naše děti.

To vše už je patrné teď. Podívejte se, jak děti chodí oblékané, jaké spotřební předměty patří k jejich každodennímu životu, a vzpomeňte si, kdy my jsme byli poprvé u moře, kdy jsme si koupili první auto, získali televizi nebo počítač. Pro novou generaci je to naprostá samozřejmost a z toho také pramení její přístup k životu. Ona si uvědomuje, že tento svět jí patří. A má pravdu.

11/ Mluvili jsme tady o spotřebním konzumu, nemáte pocit, že právě on nás žene kupředu na úkor jiných hodnot?

Žene, ale s tím se nedá nic dělat. Člověk je z principu věčně nespokojený, chce víc a víc, a díky tomu se lidská společnost vyvíjí. Když dítěti koupíme mobil, za půl roku chce po nás nový model, protože ten co má, nestahuje takové melodie a loga, jaké by chtělo. A také ho vidí u jiných. A tak my lidé musíme mít stále lepší a lepší auta, televize, mobily… naše přání neustále gradují. Kde to asi skončí? Nevím, ale nebojme se toho, stejný pocit měli naši rodiče, jsme jen o patro výš. Konzumní potřeby jsou průvodním jevem života v civilizované společnosti, ale rozlišujme mezi prostředky k životu a smyslem života. Dříve tyto materiální možnosti nebyly, takže se lidé více soustředili na duševní aspekty svého života, více četli, vyprávěli si, psali dopisy a vzdělávali se. Ale nepodléhejme prvnímu dojmu; nemyslím si, že rozdíl mezi minulostí a přítomností je tak propastný. Podívejte se, kolik vychází knížek, novin a časopisů. Kdyby je lidé nečetli, nikdo by je nevydával. To znamená, že lidé čtou, dopisy nahrazují e-maily, komunikují spolu mnohem živěji než předchozí generace. Asi ne tak kultivovaně jako před sto lety, ale komunikace je vždy přiměřená úrovni doby a jejím potřebám. Je to jen změna životního stylu.

12/ Co myslíte, nechybí nám laskavost, tolerance, úcta a pokora?

Chybí a asi bude vždy chybět. Nikdy jí nebude dost. Asi nikdy nenastane okamžik, abychom si řekli, že už jsme ve vzájemné toleranci a lásce dosáhli vrcholu. Stejně tak se asi nedočkáme chvíle, aby pravda a láska konečně zvítězily nad lží a nenávistí.

13/ Přesto by se to ale dobře poslouchalo, ne?

Jistě. Jsou to naše věčné ideály, ke kterým spějeme. Hegel tomu říkal „absolutní idea“, ke které se budeme neustále vztahovat, ale které nikdy nedosáhneme. Je dobře, že ji máme, celý život máme oč usilovat.

14/ Říká se, že první dojem nelze opakovat a také nelze napravit, pokud něco pokazíme. Dal jste vždy na první dojem nebo jste zastáncem názoru, že první dojem nemusí vyjadřovat pravou povahu člověka?

Prvnímu dojmu se neubráníte. Je to jakýsi podvědomý reflex, první úsudek, který se Vám uloží v mozku. Někdy je pochopitelně vytlačen novou zkušeností, ale ten první dojem už ve vás zůstane. Nikdy nemáte druhou šanci udělat první dojem. Proto tak záleží na tom, jak se tváříte, jaký máte výraz v očích, jak mluvíte, jak jste oblečeni, jak podáváte druhému ruku. Je dobré si to uvědomovat.

15/ Jsou lidé, kteří chodí velmi dobře oblékaní, upravení, přesto se v mikině a „teplákách“ cítí lépe.

Oblečení bychom měli volit přiměřeně dané situaci, abychom nepůsobili disharmonicky. Jestliže já si obléknu oblek a Vy mikinu, tak mi tím dáváte najevo, že já Vám nestojím za to, abyste se kvůli mně dobře oblékla. A nebo třeba já jsem dobře neodhadl situaci… Najednou je ve hře mnoho rušivých pocitů, kterých bychom se měli ve společenském styku vyvarovat.

16/ Perfektní oblečení může vyvolávat určitý odstup a respekt, kdežto v mikině a teplákách budu mít k lidem blíž.

Ano, neformálnost je velmi významným prvkem posilujícím komunikaci a důvěru. Skutečně si lépe povyprávím s člověkem v tričku a džínách, ale má to jednu podmínku… musíme spolu sedět někde na zahradě a musíme mít oba stejné oblečeni. Jakmile si oblečete formální oblečení, začnete se i formálně chovat. Musíte hovořit kultivovaným jazykem a jen o určitých tématech. Sociální inteligence nám naznačí, jak se přiměřeně situaci obléci a jak se chovat.

17/ Někde jste přirovnal oblékání a chování k užívání spisovného jazyka. Vy jste učil češtinu na Filozofické fakultě, jak se díváte na užívání slangu a obecné češtiny?

Když jsem učil na fakultě, měl jsem sako a kravatu a mluvil jsem spisovným jazykem. Doma jsem odložil kravatu a sako i spisovnou češtinu a mluvil jsem obecnou češtinou. A s kamarády v hospodě jsem seděl v tričku a džínách a mluvil slangem. To jsou různé roviny chování, kterým se přizpůsobujeme. Člověk ve smokingu u táboráku vypadá stejně hloupě jako člověk v džínové bundičce na plese. Stejné je to s jazykem. Budete-li u táboráku mluvit spisovnou češtinou, vzbudíte stejnou pozornost, jako když při veřejném proslovu budete mluvit obecnou češtinou nebo slangem. Slang má své místo v určitých profesích nebo věkových vrstvách, obecná čeština zase v neformální situaci. Budu-li ovšem hovořit na veřejnosti, musím mluvit univerzálním jazykem, který spojuje všechny příslušníky našeho jazykového společenství, tedy spisovnou češtinou.

18/ Pohybovat se ve společnosti s utaženou kravatou je mnohdy náročné…

Není to pohodlné, ale do společnosti nechodíme proto, abychom se cítili pohodlně, ale abychom naplnili očekávání ostatních. Není možné nosit sešlapané boty jen proto, že jsou pohodlné. K perfektnímu oblečení patří i perfektní doplňky, nesmíme zapomínat na detaily. Vše musí být v souladu. Říká se tomu outfit. Jeden příklad ze soudobé společnosti: Není třeba možné, aby někdo byl perfektně oblečen a přitom byl bos. Někteří lidé nutí své hosty, kteří přijdou v obleku či kostýmku na návštěvu, aby se zuli. To jsou pozůstatky ze 70. let, kdy se rozestavěná sídliště podobala spíše oraništi než městu. Dnes k zouvání, tedy ztrapňování hostů, není důvod. Vysavač máme všichni, ne?

19/ Dá se to vůbec vydržet, být po celou dobu jakýmsi „napucovaným panákem“, který úzkostlivě dodržuje daná pravidla? Nemůžu si po nějaké době říci, že první dojem už mám za sebou, tak proč si neudělat trochu pohodlí?

To by se chápalo jako společenské selhání. Mám za sebou náročnou školu. Jednou jsme letěli na oficiální návštěvu do Austrálie. Když jsme startovali v Praze, bylo -14°C, zato v Darwinu bylo 38°C ve stínu. Na letištní ploše jsme stáli v černém obleku, bílé košili a saku s utaženou kravatou plných 40 minut, než proběhl uvítací ceremoniál, a nehnuli jsme přitom ani brvou, protože společenská situace to vyžadovala. Je proto třeba rozlišovat, o jakou společenskou akci se jedná. Jsem-li na nějaké neformální garden party, pak si můžu dopřát trochu pohodlí. Ale jsou formální situace, kdy to prostě nejde, a cit pro společenskou situaci by nám neměl dovolit povolit si kravatu nebo si zout boty pod stolem jen proto, že je to pro nás pohodlnější.

20/ Zažil jste nějaký trapas, úsměvnou příhodu, na kterou vzpomínáte rád do dnes?

Nejsem člověk, který by vyvolával trapasy, ale pár jsem jich zažil. I u pana prezidenta /smích/. Na summitu v Helsinkách, kde bylo přítomno 51 hlav států, prezident Havel přišel na závěrečnou recepci ve smokingu, zatímco ostatní byli v černých oblecích. Bylo to hrozné faux-paux, protože smoking měl pouze on a ještě 10 číšníků kolem. Chudák pan prezident trávil celou recepci na záchodě, kde nervózně kouřil, díval se na hodinky a modlil se, ať už proboha ta trýzeň skončí. Tehdy to byla chyba protokolu, ale dlouho jsme na ten trapas vzpomínali. Nicméně, když se jednou konala na Hradě smokingová večeře s mexickým prezidentem, tak si vzpomínám, že prezident Havel otevřel dveře do sálu, udělal krok a běda! – uvnitř stálo 160 lidí ve smokingu – a on měl na sobě černý oblek… Rozhlédl se, v setině vteřiny udělal krok zpátky, dveře tiše zavřel a za čtvrt hodiny přijel perfektně oblečen ve smokingu. Já si dávám na takové věci pozor, jsem člověk, který se ve společnosti hodně kontroluje, nic si neodpouštím a nic si neusnadňuji. Ale přesto se mi podařilo před několika dny v jednom z nejdražších hotelů v Praze, ve Four Seasons, kde jsem byl na obchodní snídani, udělat těžké faux pas. Když jsem zvedl skleničku s fresh džusem na dlouhé stopce, zavadil jsem o menu, které jsem si zrovna četl, a celý obsah sklenice jsem si vylil na košili. Doufám, že to byl můj poslední trapas, ale kdo ví…?

21/ Ne všude ve světě se dodržují stejné zvyky. Někde si podáváte ruku, někde se klaníte, jinde musíte pokleknout. Stalo se Vám někdy, že to někdo popletl?

Takové věci se můžou stát jen někomu, kdo na ně není připraven. Když cestujete do zemí s jinou kulturní tradicí, je vaší společenskou povinností se seznámit s odlišnými zvyky, abyste nikoho neurazili. My jsme přesně věděli, že v Saúdské Arábii si nesmíme přehodit nohu přes nohu, protože to je urážka hostitele, a že kávu musíme brát pravou rukou, a ne levou. To jsou staleté zvyklosti, které musíte respektovat. Když jsme cestovali s prezidentem po světě, museli jsme vědět, že ortodoxní židovka vám ruku nepodá, že muslimovi žena ruku nepodává, že v Thajsku nesmíte pohladit dítě po hlavičce, že v Japonsku nebo v Koreji se nesmrká na veřejnosti. Když jsme přijeli na Nový Zéland k Maorům, věděli jsme, že jejich pozdrav spočívá v tom, že se nosem a čelem dotknete svého protějšku. Protože jsme na to byli připraveni, nikdo z nás tyto problémy neměl.

22/ A kdyby se přece jen něco stalo?

Pokud by samozřejmě nedošlo k nějakému opravdu velkému skandálu, tak by se nestalo vůbec nic. V kontaktu různých kultur se mnohé promíjí. Vypráví se historka, jak členové delegace jednoho afrického státu na večeři v Bílém domě při slavnostní večeři vypili vodu z finger-bowl, misky na oplachování prstů. Američtí hostitelé měli na vybranou: buď je ponížit a v misce si opravdu opláchnout prsty, nebo vodu vypít taky. Správně zvolili druhou možnost, aby v hostech nevzbudili pocit trapnosti. Drobné prohřešky proti bontonu ponecháváme zásadně bez povšimnutí. Nemůžeme na to ovšem hřešit, leckdy jde o porušení ne společenských, ale náboženských zvyklostí, a to uvádí hostitele do tísnivé situace.

23/ Byl jste mluvčím prezidenta Václava Havla. Dostal jste se s ním kvůli rozdílnosti názorů někdy do střetu?

Těžko hovořit o střetech. On dříve, než vydal jakékoliv rozhodnutí nebo pokyn, dlouho s námi o tom diskutoval a rozhodoval se teprve až na základě našich rozhovorů. Já jsem pocit konfliktu nikdy neměl. To rozhodně ne. Tým Václava Havla byl sestaven z lidí, kteří měli podobnou politickou orientaci jako on a kteří se s ním shodovali v názorech na demokracii a na otázku lidských práv. V tom jsme byli všichni zajedno a k nějakým střetům rozhodně nedocházelo. V detailech jsme se ovšem někdy rozcházeli a diskutovali o nich, někdy jsme se i přeli.

24/ Všechno jste tedy mohli prodiskutovat v klidu?

Člověk si musel uvědomit, kdo je ta autorita, která jde s kůží na trh. Prezident byl odpovědný za politiku, já zase za to, jak se co řekne.

25/ V současné době běží v televizi Váš pořad Etiketa. Jste takový doopravdy i v běžném životě?

Jsem naprosto normální člověk. Nechodím doma v obleku a do kavárny ve smokingu. Na chalupě pobíhám v šortkách nebo s místními sousedy popíjím v hospodě pivo. A co teprve, kdybyste mě viděla na závěrečném večírku karlovarského filmového festivalu ve čtyři ráno! Tam můžu zpívat, tančit, sundat si sako, což samozřejmě na recepci ve Španělském sále nejde. Doma jím banán rukou, ale umím ho jíst i příborem, abych ve francouzské restauraci neudělal ostudu. K etiketě musíme mít tvořivý přístup. Pořad o etiketě chce hlavně připravit lidi na různé společenské situace, které je mohou potkat. Chceme je třeba připravit na to, že se můžou dostat do solidní, drahé restaurace, kde záleží na úrovni stolování. Musí například vědět, kam patří látkový ubrousek, jaké příbory se používají, které z nich se berou jako první. Chceme, aby se lidé neocitli v tísni jen proto, protože nevědí, jak si v dané konkrétní situaci počínat. Takový člověk pak raději do společnosti nejde a sedí doma. Často se mě lidé ptali, jestli mě nesvazoval přísný „hradní“ protokol. Ne, naopak, jestli si pravidla etikety a protokolu osvojíme, osvobodí nás to od nejistoty, zda něco neděláme špatně. Pak se můžeme plně soustředit na komunikaci s lidmi a můžeme si společenskou událost užívat.

O etiketě, Václavu Havlovi a umění úsměvů

01.01.2006 * 18:00, Firemní časopis OPEL
Jan Foll

Po listopadu 1989 se Ladislav Špaček (nar. 1949) vynořil na obrazovce tehdejší Československé televize jako moderátor. Díky své sympatickému vzhledu a profesionálnímu vystupování byl zosobněním nových časů. Poté byl více než deset let jedním z klíčových spolupracovníků prezidenta Václava Havla. Po odchodu z Hradu se proslavil seriálem o etiketě. „Mnozí si myslí, že dodržování společenských pravidel člověka svazuje. Pravdou je ale pravý opak. Když máte určité věci v krvi a nemusíte se pořád hlídat, abyste něco nepopletli, můžete se u stolu lépe soustředit třeba na konverzaci. Je to stejné, jako když umíte řídit auto, a nemusíte stále přemýšlet nad tím, jak řadit,“ tvrdí muž, který dnes radí politikům a manažerům, jak správně komunikovat s podřízenými i s veřejností. Následující exkluzivní rozhovor pro Opel magazín se točí kolem unikátních vozů i běžných mezilidských vztahů.

Výuka komunikace zní pro laika trochu záhadně. Můžete popsat, v čem spočívá?

Kolem komunikace – verbální i nonverbální – se točí skoro všechno v životě. Už Aristoteles přece říkal, že člověk je zoon politikon, tedy tvor společenský. Učím tento obor na Fakultě sociálních věd a kromě toho poskytuji soukromé lekce – hlavně pro manažery a politiky. Těm prvním radím, jak lépe prodat své nápady a výrobky. Často se totiž stává, že firmy, které vyrábějí horší zboží, mají lepší pověst, než ty, které sice produkují výrobky lepší, ale neumějí je přitažlivě nabídnout. U výuky politiků je princip stejný. Vysvětluji jim, jak co nejlépe získat voliče pro jejich volební program. A protože letos byly volby parlamentní a na podzim nás čekají nás ty komunální, mám práce až nad hlavu.

Vyučujete také etiketu. Proč je pro manažery tak důležitá?

Představte si, že jste mladý člověk, který dokonale rozumí třeba počítačům nebo automobilům. A tím pádem se ve firmě dostanete na špičkový post. Čeká vás pracovní schůzka, například v luxusním hotelu v Londýně. Máte se sejít s člověkem, který chce při setkání zjistit, co jste zač. A buď s vámi uzavře, nebo neuzavře kontrakt za mnoho milionů. Vy přijdete a on si všimne, že nemáte vyčištěné boty. Uvidí, že jste si vzal k obleku mokasíny a že máte špatně uvázaný uzel na kravatě. Pak oběd začnete tím, že mu omylem sníte jeho rohlík. A během jídla se neustále kontrolujete, abyste neudělali nějaké další faux pas. Vaše konverzace tudíž postrádá lehkost a působí upachtěně. Ten člověk si pravděpodobně řekne, že jste buran. Smlouva bude v háji a on se s vámi už nikdy nebude chtít setkat.

Diváci si vás pamatují jako moderátora zpravodajských relací v televizi. Co jste dělal předtím?

Než přišla nabídka do televize, vyučoval jsem na filozofické fakultě vývoj spisovné češtiny od desátého století po současnost. Mezi mé studenty patřili zajímaví lidé. Třeba spisovatel Michal Viewegh, dnešní ředitel zoologické zahrady Petr Fejk, nebo současný šéf Národní knihovny Vlastimil Ježek. A právě on mi tenkrát řekl, že jeho kamarádi v televizi hledají nějakého důvěryhodného čtyřicátníka a že jim řekl o mně. Nejdřív jsem ho nebral vážně, ale když už to zopakoval asi potřetí, zašel jsem se do té televize podívat. Během půlhodiny jsme si plácli a za týden už jsem moderoval přímý přenos z federálního shromáždění.

Jak jste se stal mluvčím Václava Havla?

Jednoho dne, v listopadu roku 1992, přišel pan prezident do televize. Začali jsme si povídat a on mi během deseti minut to místo nabídl. Neváhal jsem snad ani pět vteřin a okamžitě ho přijal. Jeho názory i postoje mi totiž byly neobyčejně blízké, což platí dodnes.

Čeho si na něm nejvíc vážíte?

Především jeho hlubokého smyslu pro demokracii. Je to člověk, který si hluboce váží svobody, což dokázal nejen v prezidentské funkci, ale celým svým životem. Po celém světě je respektován jako obhájce základních lidských práv. Vážím si také jeho nezměrné laskavosti a vstřícnosti. Mnohokrát, když jsme něco pokazili, jsem si představoval, jak by zareagoval normální šéf. Ale on, když se doopravdy rozčílil, jenom chodil po místnosti a tiše si mumlal, že tohle se nemělo stát. On prostě neumí nikomu vynadat a nemá v povaze se komukoli mstít. A samozřejmě si vážím i obrovského díla, které vykonal pro naši zemi. Byly to tisíce malých i velkých kroků, které už si dnes vůbec neuvědomujeme, natož abychom je docenili.

Co byste mu naopak vytknul?

Ohledně konkrétních rozhodnutí nic. Spousta věcí se samozřejmě dala udělat jinak, jenže dějiny se nehrají na zkoušku. Hrají se jako premiéra, kterou nelze vrátit zpátky. Václav Havel navíc řadu věcí, které mu dnes lidé vyčítají, udělat prostě nemohl. Nemohl třeba zakázat komunistickou stranu, protože nebyl žádný diktátor a respektoval demokratické mechanismy. Nebo záležitosti kolem kupónové privatizace… Kdo tehdy věděl, že povede ke vzniku všelijakých podvodných fondů, v nichž spousta občanů přijde o své úspory? Kdyby to tenkrát společnost tušila, zřejmě by se vydala jinou cestou. Jenže ty kroky se musely dělat za pochodu. A soudit je podle toho, co víme dnes, je nespravedlivé.

Jako člen prezidentova štábu jste s ním často jezdil autem. Jak vypadá přeprava hlavy státu?

U přepravy chráněných osob je rozhodující, jak rychle a bezpečně budou dopraveny do cíle. Jejich vozy řídí dokonale vycvičení policejní šoféři. Mají výjimku ze zákona a nemusejí se proto ohlížet na předpisy. Mohou naopak využívat všech dopravních skulin, včetně jízdy na červenou nebo po tramvajových kolejích. Samozřejmě nesmějí ohrozit běžný provoz a civilní občany. Za víc než deset let, co jsem jezdil v Havlově koloně, nebo přímo s ním, nevím o jediné podobné kolizi. Důležitý je také fakt, že ta auta jsou na špičkové technické úrovni. Je to podobné jako u silničních soutěží. Když se na ně dívá laik, říká si, jak jsou nebezpečné. Jenže závodní jezdci jsou vytrénovaní a mají patřičně vybavená auta.

Zažil jste, že by někdo Václava Havla fyzicky napadl? Co v takové chvíli dělá prezidentova ochranka?

Má jediný úkol – chránit prezidentovo zdraví a život. V této souvislosti se vypráví jedna úsměvná historka. Odehrála se v době, kdy pan prezident ještě bydlel na Rašínově nábřeží. Jeden nejmenovaný poslanec šel kolem a před jeho domem uviděl limuzínu se dvěma policejními auty. Rozhodl se, že půjde Václava Havla pozdravit. Jenže ochranka ho neznala a zpozorněla. On si to uvědomil a sáhl si do náprsní kapsy pro poslanecký průkaz. A v příští vteřině už ležel na zemi obličejem na dlažbě. Když se zjistilo, o koho jde, samozřejmě se mu omluvili a pustili ho. Vzpomínám si ale i na situace vážnější. V době, kdy probíhala válka v Bosně, se Václav Havel kriticky vyjádřil o akcích Srbů. A právě tehdy se objevila zpráva, že v Praze se pohybují lidé, kteří by mu mohli ublížit. Nastala nejvyšší pohotovost a my jsme právě ten večer šli na nějakou premiéru do Lucerny. Pamatuju si, že jsem se pořád rozhlížel kolem sebe a byl jsem dost nervózní. Naštěstí jsem ale nezažil, že by prezidenta někdo doopravdy ohrozil. Pokud se dostatečně dbá na prevenci, stává se to většinou jenom ve filmech.

Jak vznikl váš populární seriál o etiketě?

Léta dopředu jsem věděl, kdy vyprší prezidentův mandát a kdy z Hradu odejdu. Pracoval jsem pro Václava Havla, protože jsem sdílel jeho hodnoty. A po jeho odchodu jsem na Hradě už neměl co pohledávat. Ale předem jsem si žádné další místo nevyjednával, ačkoli nějaké nabídky jsem měl. Připadalo by mi to nemravné… Po odchodu z funkce mluvčího jsem chtěl zkusit být svým vlastním pánem. Nemít pořád zapnutý mobil, nemuset se dohadovat s podřízenými a odpočinout si od permanentního stresu, který jsem zažíval předtím. S bývalými kamarády z televize jsme založili firmu, která se zabývá komunikací. A v té době jsem viděl nějaký pořad o jídle. Všiml jsem, jak jsou v něm lidé kolem rautového stolu bezradní. A napadlo mě, že by se dal natočit seriál, který by vysvětlil zásady správného chování v podobných situacích. Zároveň jsem se tím odstřihl od své bývalé image. Předtím jsem totiž propůjčoval tvář a hlas myšlenkám někoho jiného. Zatímco v tom cyklu jsem vystupoval sám za sebe.

Máte pocit, že se naše znalosti bontonu zlepšují?

Rozhodně. Vidím to na velkém zájmu veřejnosti o to, co dělám. Mé tři knížky o etiketě jdou na dračku. Lidé živě reagovali i na chat, který jsem měl v České televizi. Při svých kontaktech s manažerskou vrstvou zjišťuji, že se zlepšilo především oblékání. Muži už si umějí vybrat kvalitní košile, dobré obleky a pořádné boty. Zlepšují se i kontaktní formy komunikace – představování, podávání ruky a tak podobně. Lidé jsou obratnější i v konverzaci, což je také jistý typ společenské dovednosti. Najednou jako by měli víc témat k rozhovorům.

A co v běžném životě?

Tam to jde bohužel mnohem pomaleji. Když se dva lidé srazí v přeplněné tramvaji, pořád ještě na tu banální kolizi nedokáží zareagovat s úsměvem. Když do sebe vjedou s nákupními vozíky v supermarketu, jsou apriori naštvaní, místo aby se jeden druhému vlídně omluvili. Stále přetrvává také bezohlednost na silnicích. Naše chování za volantem je přitom jen jinou variantou toho, jak si počínáme na ulici nebo doma. Znám jednu Indku, která se nechala slyšet, že by v Čechách ráda žila natrvalo. Vzápětí ale dodala, že jí vadí, jak málo se na sebe usmíváme. Když občas pozoruji ty nasupené tváře, co vycházejí po ránu z metra, ptám si, co se těm lidem proboha stalo? A přitom Česká republika rozhodně nepatří mezi země, kdy existují důvody k permanentní naštvanosti. Taková Indie je na tom přece mnohem hůř.

Ptal se: Jan Foll

Desatero správného manažera

  1. Správný manažer přichází na každé jednání pečlivě připraven.
  2. Přichází vždycky včas. Na cestu si nechává minimálně půlhodinovou rezervu, aby nebyl ve stresu a při jednání nepůsobil nervózně.
  3. Dbá na to, aby vyvolal dobrý první dojem. Nemá totiž šanci, aby vyvolal první dojem podruhé.
  4. Správný manažer by měl oblečen přiměřeně situaci a denní době – během dne v denním obleku, během večera ve večerním. Dbá i na doplňky v podobě kravaty či opasku.
  5. Vychází z domu hladce oholen, nebo s pečlivě zastřiženým vousem. Dbá na vnější upravenost a tělesnou hygienu, včetně používání deodorantů. Musí být totiž fyzicky přitažlivý a nikoli odpuzující. Noblesa se pozná na první pohled podle vyčištěných bot!
  6. Správný manažer musí umět naslouchat. Jedině tak totiž porozumí prostředí kolem sebe a dokáže učinit správné rozhodnutí.
  7. Musí umět analyzovat všechny informace, které získá. Za rozhodnutím, které učiní po jejich zpracování, si musí umět stát.
  8. Musí být empatický a galantní k podřízeným, zejména k ženám. Jedině tak si získá jejich úctu i autoritu.
  9. Při každém jednání dodržuje určitý řád. Nejdřív naslouchá, pak argumentuje, poté přesvědčuje a nakonec uzavírá dohodu, které samozřejmě může skončit kompromisem. Žádnou z uvedených fází jednání však nelze přeskočit.
  10. Správný manažer je vždy taktní. Vystříhá se všeho, co by mohlo druhým lidem působit újmu. Snaží se naopak jednat tak, aby svému okolí působil radost.

Jan Foll

Nejlépe relaxuji mezi lidmi

01.01.2006 * 17:43, Elixír
Alena Hájková

„Ježíšmarjá, dobrý večer“. I takto neformálně, přátelsky, vás může pozdravit na některé společenské akci Ladislav Špaček. To tehdy, když je překvapen, neboť i mistr etikety se občas neovládne. Všichni si tohoto muže pamatujeme převážně z dob, kdy působil na Hradě jako tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla. Dnes se stlal autoritou a mistrem v oboru etiketa, která se stala nejen jeho koníčkem, ale i zaměstnáním.

Setkání s Ladislavem Špačkem jsou vždy příjemná, je na něm vidět, že galantnost nemá jen naučenu, že ji má v krvi. A tak díky jeho vstřícnosti jsme si popovídali nejen o tom, co před lety obnášela práce mluvčího prezidenta republiky.

“Je to zvláštní profese, jste ve službě v podstatě 24 hodin denně. A navíc: pracujete pro instituci, kterou ztělesňuje jen jediný člověk, on sám je ta instituce. Musel jsem být neustále připraven i na to, že se mě novináři z druhé strany zeměkoule ve tři hodiny v noci zeptají na názor prezidenta Havla na jakýkoli domácí či světový problém.“ Aby mohl Ladislav Špaček kdykoli okamžitě odpovědět, musel být přítomen všem jednáním, musel znát mediální svět a v neposlední řadě rozumět politickým souvislostem. Na dotazy byl připraven i ve chvíli, kdy nebyl s prezidentem v kontaktu. Často spolu hovořili o různých věcech, i o těch, které nebyly v tu chvíli aktuální. Důležitá byla i se domluva, jak se budou informace prezentovat veřejnosti, jakými prostředky se budou šířit, kdy a jakým způsobem se oznámí nebo kdo tuto informaci sdělí. Práce tiskového mluvčího byla náročná nejen časově a psychicky, ale také díky její mnohotvárnosti, kterou v sobě prezidentská funkce zahrnuje. Kromě ukázněnosti vyžadovala také obrovskou obezřetnost a diplomacii.

Ćím vás tato práce obohatila, v čem pro vás byla zajímavá?

„Každý den byl dobrodružství, nikdy jsem nevěděl, kdy a jak skončí. Byl jsem u toho, když se formoval náš nový demokratický stát, když se utvářely jeho instituce a vymezovaly si vzájemné vztahy.“ Ladislav Špaček poznal všechny politiky uplynulých patnácti let, byl u jmenování i demisí všech ministrů, účastnil se všech důvěrných jednání, kde se rozhodovalo o osudu státu. Procestoval přinejmenším padesát zemí všech kontinentů, potřásal si rukou se všemi hlavami států, korunovanými hlavami, večeřel s britskou královnou, americkými prezidenty, thajským králem, japonským císařem. Byl na summitech NATO, kde se plánovaly vojenské operace na Balkáně nebo v Iráku. Ladislav Špaček vzpomíná: „Letěl jsem vrtulníkem nad bojovými liniemi v Bosně, navštívil jsem indiánský kmen v amazonském pralese, viděl jsem sochy na Velikonočním ostrově, na Valném shromáždění OSN jsem seděl vedle Fidela Castra. Viděl jsem největší luxus i největší bídu světa. To vše díky tomu, že Václav Havel byl celosvětově uznávaným politikem a všechny státy si považovaly za čest, když je navštívil.“

Co všechno to vyžadovalo, pohybovat se mezi lidmi s tolika různými názory?

„Především kázeň, pak toleranci a porozumění problémům všech stran. Nemyslím jen ve vnitřní politice, ale také na mezinárodním poli. Vyznat se v detailech vztahů mezi Řeky a Turky při návštěvě Kypru, v postojích arabského světa vůči naší civilizaci, ve spleti nacionálních a náboženských svárů mezi národy Balkánu nebo mezi Izraelem a Palestinci nebylo snadné. Musel jsem neustále studovat hory materiálů, abych neudělal chybu a nezavlekl prezidenta nebo Česko do nějakého mezinárodního problému. Každé slovo mohlo v přecitlivělých oblastech znamenat výbuch, Naštěstí jsem měl velkou oporu v ostatních spolupracovnících prezidenta. Bylo mezi nimi mnoho vynikajících odborníků, mnozí jsou dnes velvyslanci po celém světě.“

Jaké to bylo, přizpůsobovat se různým mentalitám národů a jak vidíte Čechy?

„To byl také někdy oříšek, protože cílem vzájemných kontaktů mezi státníky je zlepšovat vztahy, a ne je nabourávat necitlivým chováním. Každá země je něčím pozoruhodná, a to i ty, které patří do téhož civilizačního okruhu. Např. si musíte zvyknout, že zásadní politické projevy se v Americe nepronášejí v zasedacích síních za velkého soustředění posluchačů, ale u oběda, kde cinkají sklenice a příbory, lidé jedí, baví se – a státník při tom pronáší projev nebo diskutuje o budoucnosti světa. U kmene Maorů na Novém Zélandě nás vítali tak, že přitiskli svůj nos a čelo na náš nos a čelo. Od mladších příslušnic kmene to ještě šlo vydržet, ale když vás takhle zdraví statný válečník…“ Za nejnáročnější považuje Ladislav Špaček návštěvy arabských zemí. V té nejkonzervativnější, Saúdské Arábii, musíte pamatovat na desítky přikázání: nesmíte si přehodit nohu přes nohu (ukázat někomu podrážku je urážka), veškeré jídlo berete jen pravou rukou (levá je nečistá), čaj můžete jen ochutnat, ale kávu musíte dopít (pití kávy je rituál), Arabovi se musíte dívat do očí a strpět doteky, ba i líbání mezi muži (muslimové jsou velmi srdeční a kontaktní), Arab nezná pojem času, nemá rád evropskou věcnost, hodiny hovoří o rodině, o dětech, o zemi, než se dostane k tomu, kvůli čemu jste se sešli, a nesnáší netrpělivost. A tady už slyšíme slova jako z učebnice etikety: „Vztahy mezi civilizacemi musí být prodchnuty tolerancí. My si ji můžeme dovolit, jsme povzneseni nad náboženské nebo etnické spory, to už máme dávno za sebou“.

Za důležité považoval Ladislav Špaček ve své profesi, umět od sebe oddělit pracovní a soukromý čas.

Jak jste relaxoval nebo se snažil odreagovat se od pracovních povinností?

„Strávil jsem na Hradě více než deset let a z toho většinu času jsem neměl dovolenou ani prostor pro soukromé záležitosti. Když jsem někdy skončil dřív, šel jsem procházkou z Hradu přes Malou Stranu, Karlův most a Staré Město, zastavil se v hospůdce, dal si skleničku červeného vína a díval se na lidi a konečně jsem mohl mlčet. Ale jen do té chvíle, dokud si někdo nepřisedl…“

Když vyšetřil volný víkend, trávil ho na chalupě v Českém ráji s kamarády. V Praze na ně neměl čas, jak si posteskl, tak si to vynahrazovali společnými večery ve vinném sklípku, který si tam vybudoval.

Když se zeptáte, jaké jazyky L.Š. ovládá, objeví se rozpaky. Prožil svůj život až do r. 89 bez pasu, tedy bez možnosti výjezdu za hranice, a proto neměl žádnou motivaci, aby se učil cizí jazyky. Věděl, že se do anglicky nebo francouzsky mluvící země stejně nikdy nepodívá. Přesto se naučil anglicky, aby mohl číst a poslouchat zahraniční rozhlas. „Bez znalosti angličtiny bych svoji práce na Hradě nemohl dělat ani dvě hodiny. Denně jsem komunikoval s novináři z celého světa, provázel jsem prezidenta na cestách všemi zeměmi, vedl tiskové konference v Bílém domě.“

Vraťme se ale o pár let nazpátek. Ladislav Špaček vystudoval pedagogickou fakultu a později ještě Filozofickou fakultu UK, obor český jazyk a dějepis. Začínal jako kantor na základní škole, později vyučoval na Filozofické fakultě UK. Díky tomuto zaměření měl skvělé jazykové vybavení, cit, jak a kdy se k čemu vyjádřit a v neposlední řadě schopnost prezentace, což se mu skvěle hodilo jak v České televizi, kde moderoval Události, komentáře nebo přímé přenosy z Federálního shromáždění, tak později ve funkci tiskového mluvčího.

Na otázku, proč si vybral na vysoké škole právě český jazyk, odpověděl. „Jsem humanitně založený a čeština mě zajímala jako teoretický problém. Jazyk je vrcholným projevem lidského myšlení. Nejdůležitější mezi lidmi je princip komunikace. Na filozofii jsem se věnoval výuce vývoje českého jazyka.“

Na Hradě se zabýval médii, ale po odchodu z Hradu se začal zajímat i o etiketu, a ta se mu stala druhou profesí. Sám k tomu dodává: „Byl to vedlejší produkt již během mého působení na Hradě. Už tehdy jsem se zajímal o to, jak se připravují různé akce, jaká jsou pravidla pro chování v různých zemích, během diplomatického jednání apod. Po ukončení svého působení na Hradě jsem měl na společenských akcích možnost vidět dění z jiného úhlu pohledu. Někteří lidé byli bezradní, nevěděli, jak se obléci do společnosti, jak zacházet s příborem, jak správně stolovat, jak si uvázat uzel na kravatě… Začal jsem shromažďovat knihy, které o společenském vystupování vyšly. Ne všechny obsahovaly ucelené informace. A tak jsem se začal o tento obor zajímat a vložil do něj i své pracovní a osobní zkušenosti.“

V současné době se L.Š. věnuje etiketě profesionálně. Vybrané chování a umění komunikovat s lidmi ale nezískal jen díky působnosti na Hradě nebo čtením odborných knih o společenském vystupování, ale především díky svém tatínkovi. On byl můj první vzor v rodině, galantní muž s vybraným chováním, který si své obleky pečlivě vybíral a nikdy si k nim nezapomněl správně uvázal kravatu „Říká se, že gantlemanem se člověk nenaučí být, tím se člověk rodí. Přesto, že v dospělosti se můžeme mnohým pravidlům naučit, vybavenost z rodiny hraje tu nejvýznamnější roli“.

S etiketou také souvisí umění komunikace s lidmi, jak dosáhnout úspěchu, udělat lidem radost nebo jak je potěšit či být příjemným společníkem, třeba na pár chvil. Ladislav Špaček vzpomínal, jak seděl v Jižní Americe na formální společenské večeři s člověkem, o kterém věděl, že ho nikdy více nespatří. „Přesto jsem se s ním musel živě a srdečně bavit, nejen pro to, že to vyžaduje společenské chování, ale také, abych dobře reprezentoval nejen sebe, prezidenta, ale i svou zemi.“

Své postřehy a zkušenosti Ladislav Špaček uplatnil v oblíbeném televizním pořadu ETIKETA?…. Na konci loňského roku napsal také úspěšnou knihu Velká kniha etikety, do které můžeme nahlédnout nejen ve chvíli, když se chystáme do společnosti.

Ladislavu Špačkovi přináší tato práce radost i v tom, že má možnost vidět své výsledky. Díky tomu, že umí dobře veřejně hovořit, komunikovat, věci názorně předvést, nemá o zájemce, kteří chtějí zvládat etiketu, nouzi. „Těší mě, když se ve společnosti setkávám s lidmi, které jsem školil a na kterých je vidět, jak se už umějí vkusně obléknout, dokonale stolovat a být příjemnými společníky“.

Volný čas tráví nejen ve společnosti, ale i s rodinou, například na chalupě. Jeho syn Radim, vystudoval režii a podílel se na již zmíněném televizním pořadu Etiketa, dcera Daria zakotvila také u filmu jako produkční. Manželka Eva je učitelka, vede školu ve Vojtěšské ulici.

Jaký vlastně Ladislav Špaček je a kde je mu dobře? Svůj čas tráví především ve společnosti, kde nejen rád s lidmi komunikuje, ale také je pozoruje, což je nejen příjemné, ale také důležité pro jeho současnou práci. Má rád legraci, hezké věci, prostředí kolem sebe, lidi, kteří ho pozitivně nabíjejí. Pokud zbude mistru etikety volný čas, rád si něco přečte, ale pozor, nečte romány, zajímají ho politologické úvahy, knihy o smyslu dějin, o soužití civilizací, o globalizaci. Rád čte paměti osobností ze světa politiky, třeba Madeleine Albrightové nebo Billa Clintona, často proto, že mnohé z toho, co popisují, s nimi prožíval.

Rád si dá skleničku dobrého vína, kterému velmi dobře rozumí. „Bez lidí a společnosti si těžko dokážu představit byť i jen jeden jediný den. Jsem tvor společenský, potřebuji se bavit, diskutovat, být mezi lidmi.“ Proto žije v nejživějším centru Prahy a denně ho můžete potkat v některé restauraci nebo kavárně. Přestože si myslel, že po neustálém cestování v hradní funkci už nebude nikdy chtít vidět kufr, vábí ho volání dálek. Má rád velká města – New York, Řím, ale nejvíc Paříž. „Když někdy výjimečně zatoužím po samotě, odjedu na chalupu, ale za dva dny se mi stýská po velkoměstském ruchu. V Praze jsem doma“, uzavírá své vyprávění Ladislav Špaček.

Etiketa a la Špaček

01.01.2006 * 12:35, Deníky Bohemia
Jitka Stuchlíková

Mediální trenér ústeckých primátorů

Ladislav Špaček absolvoval tisíce recepcí na nejrůznějších místech Země. Obědval se všemi americkými prezidenty, kteří žijí. Obstál v pařížském Elysejském paláci, u anglické královny v Buckinghamu i v Bílém domě ve Washingtonu. Všiml si, že nám všem schází lekce z etikety. A našim politikům přesvědčivé vystupování. Obojí se rozhodl napravit.

Můj život?

Nic dramatického!

„Vystudoval jsem pedagogickou fakultu a poté ještě filozofickou fakultu v Praze. Obor čeština-dějepis. Osmnáct let jsem učil. Působil jsem na katedře českého jazyka a české gramatiky Filozofické fakulty UK. Mojí specialitou byl vývoj české gramatiky od 10. století po současnost. Mohu se pochlubit skvělými studenty – například spisovatelem Michalem Vieweghem, ředitelem Národní knihovny Vlastimilem Ježkem anebo Petrem Fejkem, ředitelem ZOO v Praze.

V roce 1990, kdy se začaly dít dramatické věci, jsem si řekl, že bych se možná mohl zabývat něčím novým. Jako na zavolanou přišla nabídka z Československé televize, kde potřebovali „seriózně vyhlížejícího čtyřicátníka“. Za pouhé čtyři dny jsem absolvoval první přímý přenos z Federálního shromáždění. Stal jsem se parlamentním zpravodajem, moderoval pořad Události, kometáře, řídil domácí zpravodajství.

V Československé televizi jsem strávil dva roky. Jednoho podzimního večera v roce 1992 přišel do studia ČT Václav Havel. Po pořadu, ve kterém vystupoval, se na mě obrátil s otázkou, zda bych pro něj nechtěl pracovat jako tiskový mluvčí. Ve službách prezidenta jsem strávil deset a půl roku. Velmi náročných – prakticky šlo o čtyřiadvacetihodinovou službu. Procestoval jsem více než padesát zemí světa. Byl jsem v kontaktu se světovými médii a musel být neuvěřitelně opatrný a obezřetný na každé slovo, které jsem vypustil z úst.

Když se k tomu přidružily nemoci Václava Havla a smrt paní Olgy, která byla vzácnou osobou, jež dokázala vytvářet neuvěřitelně příjemné prostředí v okolí pana prezidenta, tak šlo o práci stále obtížnější. Ale vydržel jsem až do konce a vůbec toho nelituji.

Když má mise Hradě končila, řekl jsem si, že dám přednost klidnějšímu životu. Proměnil jsem se v nezávislého mediálního konzultanta a vrhl se na oblast etikety.“

Když jste na Pražském hradě končil, neblesklo vám, že po roli mluvčího prezidenta už není vyšší post?

Samozřejmě, že i to bylo součástí uvažování o mém dalším působení. Nechtěl jsem úplně ztratit kontakt se světem médií a se světem politiky, ale na druhé straně jsem nechtěl být jeho přímým účastníkem. Když se mě kdosi ptal, proč jsem třeba nekandidoval na senátora, že bych měl jisté naděje, musel jsem přiznat, že jsem si za těch deset let politiky užil vrchovatě.

Knihu o tom, co všechno jste zažil, nenapíšete?

Karel Schwarzenberg kdysi řekl, že paměti jsou buď indiskrtétní, anebo nudné. Nudný být nechci a být indiskrétní se neslučuje s mojí povahou.

Pro jaké vaše vlastnosti si vás Václav Havel vybral za mluvčího?

Když jsem působil v Československé televizi, tak tam tehdy byly ještě komentáře. A z těch, které jsem psal já, byla jasně cítit má linie, a ta byla prezidentovi velmi blízká. Stejně jako mně názory, pojetí demokracie a pojetí budoucnosti světa Václava Havla. Pochopitelně, že Václav Havel věděl, že jsem člověk, který umí komunikovat, rozumí českému jazyku a nemá ostych před televizními kamerami. To byly patrně ty předpoklady, které rozhodly, že si mě vybral.

Václav Havel je silná osobnost. Poslechl vaše rady, jež se týkaly jeho komunikace s médii?

Václav Havel je hrozně nepoddajný člověk. Celý život se „šprajcoval“ a kladl odpor. Takže když jsem ho vedl k tomu, aby se vyjadřoval jednodušeji, když jsem doporučoval, aby namísto vysvětlování užil raději bonmot či přirovnání, protože televize pracuje se vteřinami a ne desítkami minut, které on potřeboval, tak mě vyslechl a nakonec pravil: „Tak víte co? Na to si najděte jiného prezidenta. To já dělat nebudu…“ A já oponoval: „Musíte, pane prezidente. Lidé vás mají rádi. A chtějí vás poslouchat. Vy jim to znemožňujete tím, že mluvíte složitě.“ Takto jsem pana prezidenta pečlivě a dlouho vychovával. Něco se naučil. Ale byla to těžká práce.

Teď radíte politiků. Jak úspěšnými žáky byli Petr Gandalovič a Jan Kubata, čili bývalý a současný primátor města Ústí nad Labem?

Pochybuji o tom, že třeba voliči na severu Čech, kteří se rozhodli volit Petra Gandaloviče, to udělali proto, že bedlivě studovali jednotlivé volební programy, vzájemně je porovnávali a dělali si poznámky… Ne, v politice to chodí tak, že důvěru voliče si musí získat politik. A důvěra se vyvolává tím, jak politik vypadá, jak hovoří, jak vystupuje, jaký má úsměv, jaký má účes a oblek. To je komplex vjemu, který rozhodne o tom, že si volič řekne: „Tak tenhle chlapík je sympatický!“ S mými kolegy probíráme s politiky i komunikaci před kamerou. Ta je nejdůležitější. Když budete chodit celý den po ulicích, potkáte třeba pět tisíc lidí. Ale i nejméně sledovaný pořad v televizi zhlédne desetitisíce až statitíce diváků. Účastníky našich kurzů natáčíme kamerou a pak jejich vystoupení analyzujeme. Politik se musí naučit hovořit volně a přitom se příjemně tvářit. Musí se naučit správně stát i dobře se posadit. Nekrčit hlavu mezi ramena, nekřížit nohu přes nohu, i když je to pohodlnější. Samozřejmě trénujeme obsah vyjádření. Volič musí od politika slyšet jasná, stručná sdělení. Přičemž to nejdůježitější musí zaznít hned v první větě. S Petrem Gandalovičem jsme cvičili i televizní debatu, v níž ho čekal tvrdý soupeř – Jiří Paroubek. A Petr v ní obstál na jedničku!

Dokáže se člověk, nadaný konkrétní povahou, opravdu ve svých projevech trvale změnit?

Záleží na něm, jestli chce! Úplně předělat člověka samozřejmě nejde. Vzpomeňme si na expremiéra Špidlu. To je typ pro politiku absolutně nevhodný. Je to introvert, který neumí komunikovat, neusmívá se. Podobný člověk má špatnou výchozí pozici ktomu, aby uchvátil voliče. Ale může se zlepšit. Vladimír Špidla se také v řadě věcí zlepšil. Petr Gandalovič a Jan Kubata jsou úplně jiného ražení. Petr Gandalovič je veselý, příjemný a velmi slušný člověk. Jan Kubata je dynamický, energický, někdy snad až příliš.

Takže Jana Kubata jste museli trochu brzdit a Petra Gandaloviče spíše „nakopávat“…

Přesně tak. Byly to měsíce, co jsme se společně jednou nebo dvakrát týdně scházeli.

Kolik politiků prošlo vaším tréninkem?

Není zvykem, že bychom prozrazovali jména. Náš vztah ke klientům je podobný jako vztah advokáta či lékaře. Je to naše služební tajemství.

Čím jste raději – mediálním expertem, anebo mistrem etikety?

Pokud máte dvě děti, neřeknete, že jedno z nich máte raději. Mediální trénink – čili umění přimět klineta k lepšímu, důvěryhonějšímu a působivějšímu vystupování, to už je vlastně stará tradice. V etiketě se zdá, že se stále čerpá z pravidel Gutha-Jarkovského, jenže ten už patří historii. Etiketa, o které mluvím a píši já, je nová, přizpůsobená moderní společnosti.

Kde normy berete?

To je výrobní tajemství! Ale vážně – o etiketě jsem přečetl všechny knihy, které existují. Účastnil jsem se akcí v Buckinghamském paláci v Londýně, v Bílém domě ve Washingtonu či Elysejském paláci v Paříži. Obědval jsem se všemi americkými prezidenty, kteří žijí. Účastnil jsem se tisíců recepcí po celém světě včetně Tichomoří. Pravidla, která jsem poznal, se snažím aplikovat na naši společnost, kterou důvěrně znám. Víte, ono těch pravidel zase není tak moc. Jde o to, jak je dokážeme tvůrčím způsobem aplikovat na tu kterou konkrétní situace vyžaduje.

Takže je to etiketa a la Špaček?

Říkáte to výstižně, zní to trochu ješitně, ale je to tak.

Prohřešky proti etiketě:

+ Povolená kravata, rozepnutý knoflíček u košile ve společnosti = obrovský skandál. Když to vidíte, zasáhněte! Ani ve tři ráno na plese si to muž nesmí dovolit!

+ O skandální odhalení jde, pokud muži vykoukne lýtko mezi ponožkou a nohavicí v okamžiku, kdy si přehodil nohu přes nohu.

+ Potkají se dva páry – kdo se první představuje a kdo komu podává ruku? To je rébus a většina lidí neví, jak ho ve foyer divadla a na společenských akcích vyřešit. Tady je tajenka: muž společensky méně významného páru představí nejprve sebe, pak svoji partnerku. Poté společenský významější muž představí sebe a svoji partnerku. Ruku jako první podává žena významějšího páru ženě z méně významného páru… Pokud se setkají páry, kde společenská významnost nehraje roli, záleží na tom, kdo je rychlejší. Ale ruku první podává vždy žena!

+ Co platí ve všech prostředích, v nichž se pohybujeme, je ohleduplnost a empatie. Tedy schopnost všímat si, co druhému vadí a snaha vystříhat se toho. A naopak dělat to, co je druhému milé, co mu způsobuje radost. To mohu uplatňovat na stadiónu, ve frontě na vstupenky například na koncert Madonny, ve velké společnosti i na pískovišti a vést k tomu tak své děti.

+ Etiketa v širším slova smyslu je životní styl, při němž jsem k druhému milý. Etiketa v užším slova smyslu jsou jednotlivá pravidla, stanovující například, že žena sedí v autě vpravo vzadu…

Od etikety k médiím a zase zpátky

01.01.2006 * 12:05, Český rozhlas
Jitka Škápíková

Původním povoláním pedagog. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 1990-1992 byl redaktorem a moderátorem Československé televize. Od roku 1992 působil téměř jedenáct let na Pražském hradě jako mluvčí prezidenta Václava Havla. Jako doprovod prezidenta republiky navštívil více než 50 zemí světa, setkal se s desítkami prezidentů a členů královských rodin. Nyní působí jako konzultant v oboru komunikace a etikety a vyučuje na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Natočil televizní seriál o pravidlech slušného chování, vydává knížky na téma etiketa… Snad to přirovnání nebude znít příliš lacině: stal se Guthem – Jarkovským jedenadvacátého století.

Podobnost s Jiřím Stanislavem Guthem – Jarkovským je opravdu víc než nápadná. I on vystudoval pedagogickou fakultu, dlouhá léta učil, jistou dobu působil na Hradě, napsal knihy o slušném chování… Myslím, že už vám chybí jenom to, abyste se začal angažovat v olympijském výboru…

To je rozhodně to poslední, v čem bych chtěl Gutha – Jarkovského následovat. Jestli je mi něco opravdu hodně vzdálené, je to sport. Možná si tím u řady čtenářů pohorším, ale musím přiznat, že jsem nikdy nesportoval, ani jsem sport nesledoval v televizi… Když se podíváte na fotky Gutha – Jarkovského, zjistíte, že ani on nebyl žádný velký sportovec. Spíš propagoval étos a myšlenku olympijských her.

Vycházel jste z jeho pravidel, inspiroval jste se jimi?

Mezi námi je mezera celého století a dnes se v řadě případů nelze řídit podle jeho zásad. Ve Společenském katechismu (v roce 1914) například píše, že v dnešní módě krátkých sukní není možné, aby šel muž do schodů za ženou, protože by zahlédl kotník nebo ti šikovnější i lýtko… To jsou dneska spíš historky pro pobavení. Ovšem cenné je to, že vytvořil z etikety systém, který byl uznáván po celé období první republiky. Konečně se objevil někdo, kdo etiketu povýšil na společenskou normu a svou autoritou ceremoniáře prvního prezidenta Československé republiky jí dodal vážnost a respekt. Z toho těžíme dodnes.

Pravá podstata jeho myšlenek ale podle mě nezestárla. Ve Společenském katechismu se hned v úvodu například dočteme, že bychom se měli vždy chovati tak, abychom svým bližním byli co nejméně na obtíž…

Ano, to je vůbec princip společenského chování. Tím, že si osvojujeme jistá pravidla, činíme naše chování předvídatelným, obrušujeme hrany, o které by se lidé ve společenském styku přirozeně zraňovali. Když se potkají na křižovatce tři auta, je dobré vědět, které pojede jako první. Když se setkají dva lidé, je dobré vědět, kdo má jako první podat ruku, aby nevznikl společenský karambol. Ale nejde jen o pravidla, jde o životní styl. O permanentní projevování respektu a lásky k bližnímu.

Když se podívám na vaše curriculum vitae, čtu v něm několik zásadních zvratů, řekněme schodů po kterých vystoupal: nejprve pedagogická dráha, pak období v televizi, pak tiskový mluvčí prezidenta, teď odborník na etiketu a komunikaci. Co ty změny motivovalo? Proč jste se například rozhodl přestat učit a odešel jste do České televize?

Do televize jsem se dostal čirou náhodou. Pozdější generální ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek, můj student na filosofické fakultě, jednou přišel z nějaké tiskové konference, kde se řešilo – to bylo v roce 90 – že z televize musela odejít spousta lidí a že by potřebovali nějakého důvěryhodného čtyřicátníka… Jeho první myšlenka padla na mě, patrně jsem vypadal důvěryhodně. Nechal jsem se dlouho přemlouvat, ale nakonec jsem se šel představit a za čtrnáct dní už jsem dělal přímý přenos z Federálního shromáždění a za pár měsíců jsem byl šéfem domácího zpravodajství. Uběhly dva roky a další náhoda: sedíte večer v televizi a najednou přijede prezident republiky a zeptá se vás, jestli byste pro něj nechtěla pracovat.

To bylo vážně tak jednoduché?

Absolutně. Já jsem pro to neudělal vůbec nic. Jenom jem seděl v kanceláři a …

…a vypadal jste důvěryhodně.

To jo, to jsem vypadal. Ale když se mě lidi ptají, jak se člověk stane mluvčím prezidenta republiky, nota bene takového prezidenta, který je známý po celém světě, říkám: je to hrozně jednoduchý, to sedíš v kanceláři a on za tebou přijde… Ale vážně: prezident jistě musel mít nějaký důvod a to, že jsem v té funkci vydržel téměř jedenáct let, znamená, že s ní byl asi spokojen – musím říct při troše sebechvály. Ale tyto životní stupně závisely na druhých. To, že se začnu věnovat etiketě, bylo moje svobodné rozhodnutí. Zúčastnil jsem se stovek nejrůznějších společenských akcí. Od kulturního domu v Chrudimi až po Buckinghamský palác. A když jsem viděl, jak jsou někteří lidé bezradní, nevědí, jak si správně nabrat jídlo, jak představit svou manželku, jak podat ruku, napadlo mě, že bych jim mohl pomoci. Vznikl televizní pořad, z něj kniha, a pak jsem se rozhodl, že napíšu velkou učebnici etikety, na kterou bych mohl být hrdý. A teď už v tom lítám. Už mi všichni říkají stejně jako vy Guth – Jarkovský a tak.

Dovedl jste tehdy odhadnout, do jakých rozměrů to naroste?

To jsem nedokázal nikdy. Nikdy nemám předem vykalkulovánu situaci. Třeba když jsem odcházel z Hradu. Vážně jsem ani den předtím nevěděl, co budu dělat potom. Věděl jsem přesně, že prezident republiky končí svoji funkci 2. února 2003, já si třetího sbalím věci a čtvrtého odejdu. To jsem věděl pět let dopředu, protože ten termín byl znám z ústavy. A tak to bylo.

Bylo hodně těžké odejít?

Ačkoli už je to dávno, když si na to vzpomenu, pořád ještě se mi lehce sevře osrdí. Ten Hrad vám přiroste k srdci. Je to tisícileté sídlo hlavy státu, každý kámen pamatuje celé dějiny. Docházel jsem tam každý den, často včetně sobot a nedělí více než deset let, a pokaždé jsem cítil majestát toho místa. Navíc ta práce znamenala být dvacet čtyři hodin denně v permanenci. Prezidenta napadaly nejzajímavější myšlenky mezi druhou a třetí ráno a potřeboval se o ně podělit. Neustále jsme cestovali, musel jsem být v perfektní kondici a na všechno připraven, to dá člověku psychicky i fyzicky velmi zabrat. Když jsem viděl kufr, dělalo se mi zle, těšil jsem se, že si odpočinu… Přesto, když to najednou přestalo, říkal jsem si: co budu dělat? Šel jsem se projít na nábřeží, díval jsem se na Hrad a rvalo mi to srdce.

Když je člověk deset let nablízku takové osobnosti jako je Václav Havel, to se musí někam vepsat…

Jistě, Václav Havel je mimořádný člověk. To, že se stal prvním prezidentem demokratického státu, není náhoda ani žádná intrika temných sil. Je to výraz respektu, který vyvěrá z jeho vnitřní síly, z jeho hlubokého demokratického étosu, kterým oplývá. To jsem na něm obdivoval. Považuji za velké štěstí, že tento člověk stál v čele státu v době, kdy se konstituovalo demokratické zřízení.

Dá se říct, že jste byli přátelé?

Věděl jsem každou minutu, co dělá, na co myslí, čím se trápí, znal jsem důkladně jeho rodinné zázemí… Václav Havel je tak otevřená osobnost, že není možné být mu nablízku a neproniknout do jeho duše. A jako tiskový mluvčí jsem dokonce musel být ztotožněn s jeho názory tak, abych je mohl interpretovat i ve věcech, které jsem od něj třeba nikdy neslyšel. Ale protože jsem ho velmi dobře znal a věděl jsem, co si o té věci myslí nebo co by si o ní myslel, kdyby se nad ní zamyslel, mohl jsem zcela odvážně jeho názory prezentovat. Řekl bych, že jsem se mockrát nešvihl.

Myslím, že i v této roli jste svou důvěryhodnost stoprocentně zúročil…

Když Václav Havel přišel na Hrad, setkal se s naprosto nepřátelským prostředím. Přišel do Husákovy kanceláře a všichni lidé, kteří tam pracovali, byli ještě z doby totality. Třeba vzpomínal, že ho nechtěli do některých místností vůbec pustit. „Né, sem nepudete, to je tajný.“ „Ale počkejte, já jsem prezident.“ „To není nic platný, tohleto ne.“ Musel si přivést partu lidí, kterým důvěřoval, a to byli jeho přátelé z disentu. Nicméně když se ta práce zreorganizovala, museli přijít noví lidé, kteří by ji povýšili na maximálně profesionální úroveň. Já jsem byl jeden z prvních.

Proč jste pro něj nezůstal pracovat dál?

Když Václav Havel odcházel z Hradu, největším problémem bylo přesvědčit veřejnost o tom, že už opravdu není prezidentem. Že opravdu odešel do ústraní, už mu opravdu nemůžou psát žádosti o milost a o to, aby jim poslal peníze. Proto zcela moudře rozhodl, že mu zůstanou nablízku lidé, které veřejnost nezná. Musel se jasně odstřihnout a říct: teď jsem soukromá osoba.

Dřív vás lidi oslovovali, abyste něco vyřídil panu prezidentovi, dnes vás patrně oslovují s dotazy, kdo vstupuje první do dveří a jestli smí dáma při podávání ruky sedět. Co vás baví nebo naopak obtěžuje víc?

Mně lidi vůbec neobtěžují. Je to prostě daň veřejnému působení. Když dělám různé pořady, dávám rozhovory do časopisů, musím počítat s tím, že to někdo bude číst, někdo se na to bude dívat, a tím pádem mě může na ulici oslovit. Nese to v sobě určité riziko. Když potkáte psychopata, který má nutkání dát někomu pár facek, vybere si spíš vás než někoho anonymního. S lidmi se setkávám neustále. Už proto, že bydlím v centru města a nejezdím autem, chci-li si zachovat duševní zdraví. Včera jsem jel metrem, vedle mě sedělo nějaké děvče s chlapcem a ten chlapec říká: „Hele, že je to ten Špaček?“ A ona říká: „Nojo, já jsem ho hned poznala.“ A on na to: „Když je takovej slavnej a bohatej, jakto že jezdí sockou?“ To mě docela rozesmálo, dělal jsem, že čtu noviny a že to neposlouchám, je samozřejmě slušnost, neposlouchat rozhovory jiných, ale v duchu jsem si říkal: no to je dobrý!

Etiketa je sice bohulibé téma, ale je to jistá nálepka. Když jsem procházela na internetu rozhovory, které se tam s vámi dají nalézt, zdály se mi hodně monotematické. Buď se vás novináři ptají na Hrad, nebo odpovídáte na otázky přímo se týkající etikety. Není to škoda?

Je to jistá šarže, ale veřejnost to vyžaduje takhle. Myslíte, že někoho zajímá, co si myslí Iveta Bartošová o vzniku vesmíru a o velkém třesku? Ne, veřejnost zajímá, jak to dopadne s tím Podhůrským! Veřejnosti to nelze vyčítat.

No, co si myslí Iveta Bartošová o velkém třesku bych snad ani raděj vědět nechtěla… Ale víc by mě zajímalo třeba to, co si myslíte vy o tom, proč se veřejnost honí po bulvárních, v podstatě virtuálních zprávách?

Společnost dospěla do stádia takového blahobytu, že už se může starat jenom o zábavu. Protože lidi netrápí starost o skývu chleba jako naše dědečky a pradědečky, věnují se hédonismu, tedy touze po ukojení pocitu štěstí, slasti. Když se podíváte na nejmasovější zábavu, řeší se tam nějaké vážné věci? Lidé chtějí vidět přesně to, co vidí, jinak by to ty komerční televize nevysílaly. Kdyby lidé chtěli vidět několikrát denně křesťanský magazín, Nova ho bude vysílat jak strhaná, ale ona vysílá GoGo show, protože to prostě lidi chtějí vidět. Takový je vkus diváka, o tom nás Železný přesvědčil, a byli jsme z toho v šoku. Musíme si to přiznat.

A my s tím nemůžeme nic dělat?

Ne. Jak chcete deseti miliónům lidem diktovat jejich vkus?

Diktovat určitě ne. Ale přece jenom určitá vrstva lidí jako jsou novináři, intelektuálové, osobnosti z oblasti kultury by měla mít morální povinnost ten trend někam směrovat. Nebo se o to aspoň pokoušet.

Jestliže budete v televizi vysílat pořad, který bude o něco kultivovanější a náročnější, než je přesně mířená sociologická sonda do zájmu diváka, část diváků ztratíte. Nebudou tomu rozumět a přepnou na jiný kanál. Když začala vysílat Nova, mluvil jsem s Vladimírem Železným a říkal jsem: u vědomí toho, že ta televize je strašně vlivné médium a vy máte obrovskou zodpovědnost za vkus a za kulturní úroveň diváka, co kdybyste ty pořady směřovali jakoby kousek, o trošičku výš a snažili se zvýšit kulturní úroveň diváků? A Železný zcela logicky, protože to byl skvělý byznysmen, opáčil: a kdo mi ten kousíček zaplatí? Já potřebuju vydělat co nejvíce peněz, to je smysl televize. Potřebuju přímý zásah, nebudu investovat do nějakých vašich chimér. Ano, to je princip tržní ekonomiky. Ušlechtilé zájmy hrstky novinářů nebo intelektuálů to nemohou zvrátit. Vývoj jde tímto směrem a jakkoli se nám to příčí, musíme se s tím smířit. Protože takhle to bude. To je byznys.

Jak se vám s tím vědomím žije?

Počkejte, a jak se mi žije s vyvražděním Indiánů? Jak se mi žije s krutostmi, které páchá bůhvíkdo na světě? Kam to půjde dál, to je otázka. Vezměte si třeba reality show: copak jsme ještě před pár lety předvídali, že se budeme koukat několik měsíců na lidi, jak se sprchujou? Kdyby s tím před časem někdo přišel, mysleli bychom si, že se zbláznil. Proč bychom se na to měli dívat? A přesto to byl nejsledovanější pořad. Doba národního obrození už je pryč. S tím nic nenaděláme.

Nezdá se vám, že právě médiím – a v poslední době zejména těm tištěným – se velmi nedostává právě slušného vychování? Mám na mysli třeba zcela evidentní stírání hranic mezi takzvaně seriózním a bulvárním tiskem.

I tištěná média se musela přizpůsobit trendu a nabídnout čtenáři to, co si žádá. Proč si myslíte, že je Blesk nejčtenějšími novinami u nás? Noviny netisknou věci, které jsou důležité, ale to, co zajímá jejich čtenáře. Když přijede na letiště nositel Nobelovy ceny za medicínu, který prokazatelně zachránil svým výzkumem životy statisícům lidí třeba v Africe, myslíte, že u toho bude nějaká televize? A když přiletí Michael Jackson? Takový je svět, ve kterém žijeme. A dnes už by i Česká televize natočila Jacksona a toho nositele Nobelovy ceny by zasklila.

Ale to je pořád o tom strefování se lehce pod průměr nikoli lehce nad průměr všeobecného vkusu.

To nás naučila televize. Televize je nejpovrchnější ze všech médií. Dívají se na ni všichni bezvýběrově. Akademici i pokladní z Tesca. A proto musí všechno sdělovat na nejnižší možné úrovni. Rychlost konvoje se řídí podle nejpomalejší lodi. Rychleji ten konvoj jet nemůže, jinak by se roztrhl. Televize musí vysílat pro tu prodavačku a ne pro toho akademika, protože jinak by se na ni dívalo horních pět tisíc. Vidíte to i na kvalitě reportérů. Slečna, která právě přijela z výstavy koček a ještě jede točit bouračku na barrandovský most, jen tak mimochodem k tomu vystřihne ještě zprávu, jak vypadá konflikt v Kašmíru. Zkušený politolog s erudicí v zahraniční politice by potřeboval třičtvrtě hodiny, aby to vysvětlil, ale ona to má za minutu dvacet, jako ty kočky.

Kruhem se vracíme k etice a etiketě, k dobrým mravům a mravnosti: novináři přece taky mají nějaký kodex, existuje etická komise Syndikátu novinářů…

Víte, etický kodex je platný novináři pouze v případě, že vůbec rozpozná etický problém. Řada novinářů nemá se spoustou věcí žádný etický problém, takže vůbec si nevzpomenou, že by měli třeba…

Ctít presumpci neviny?

Například. Šetřit oprávněné zájmy nebo prověřovat zdroje. Je to pouze o jakési stavovské cti řekněme, kterou by ta redakce měla střežit a prosazovat. Ale bojím se, že komerční zájmy vydělávat jsou důležitější než cokoli jiného. Nejsme si jisti, ale budeme první a je to sólokapr, tak do toho jdeme.

Vím, že ani já ani vy ten trend nezvrátíme. Člověk si musí asi sám vymezit svoje místo. Buď se přidat nebo si hledat cestu, která povede mimo hlavní proud.

Ano, to je jediné možné řešení. Diverzifikace kultury. Masová kultura někdy vytváří dojem, že je jediná. Naštěstí tomu tak není a každý dnes může vyznávat takovou kulturu, jakou bude chtít. Ačkoli většina podléhá kultuře spotřební, která se lépe konzumuje, existuje také menšinová kultura, která nám může poskytovat jisté uspokojení. V tom je velký úkol pro stát, který musí pamatovat i na menšiny, v tomto případě na menšiny kulturní. Je dobře, že Český rozhlas je prostřednictvím koncesionářských příspěvků dotován z peněz daňových poplatníků a že může vysílat například i takzvané menšinové žánry.

Nedávno jste se vrátil z Afriky, kde jste týden učil finalistky soutěže Miss České republiky vybraným mravům…

Ano, ta děvčata to potřebují jak sůl, protože se některé z nich stanou rázem, přes noc, celebritami. Stanou se předměty zájmu všech médií, hvězdami večírků, večeří, charitativních akcí a pochopitelně si všichni budou všímat, jestli se to děvče umí představit, jestli je dobře oblečená, jak umí stolovat…

Promiňte mi tu otázku, ale není právě toto cesta s tím hlavním proudem?

Samozřejmě že ano. Jakmile vás uchopí tenata šoubyznysu… Ale i Český rozhlas má novou stanici Wawe, a co ta vysílá? Nějakou superkulturní alternativní hudbu? Ne! Jede v tom taky, nikdo se tomu nemůže vyhnout! Jdete po ulici, ovlivňují vás plakáty. Jdete do knihkupectví, vidíte ty knížky a říkáte si proboha… V každém obchodě na vás křičí reklama, které podléháte mimovolně. To je součást komerčního ataku, kterému musíme podlehnout, protože je dobře vypočtený. Ano, můžete se uzavřít do lusthauzu svého srdce, jak píše Jan Ámos Komenský, a číst pouze klasiky. Ale pak se odsoudíte k životu mimo reálný svět. Když jsem se rozhodl, že etiketu povýším na svou obživu a budu ji provozovat nejen osvětově, ale i na komerční bázi, a když mi Miloš Zapletal nabídl, jestli bych nechtěl vzdělávat „missky“, řekl jsem si: ano, je to jasný vstup do šoubyznysu. Ale ještě v tom lepším.

Kdo nezná etiketu, nesoustředí se na byznys

01.01.2006 * 11:13, Czech Business Forum

Ladislav Špaček se během své kariéry na Hradě zúčastnil stovek prestižních společenských akcí po celém světě. Všímal si přitom, jak si hosté mnohdy nedokáží poradit s celou řadou věcí týkajících se etikety. A právě pravidel chování ve společnosti se týká jeho současná poradenská praxe.

Proč je nutné zvládat společenskou etiketu?

Představte si, že důležitý obchodní partner pozve podnikatele do Londýna na obchodní večeři. V tu chvíli podnikateli eminentně záleží na tom, aby v něm tento zahraniční byznysmen našel zalíbení. Aby si řekl: To je milý společník, s tím se chci vídat častěji. Nechce samozřejmě, aby si pomyslel: Co to je za muže? Neumí mi správně podat ruku, netuší, jak stolovat a má špatně uvázanou kravatu. To je ostuda, s takovým chlapem už nechci být ve společnosti viděn.

Takže vidíte, že neznalost etikety v praxi dosti handicapuje. Kdo neudělá dobrý dojem, ztrácí šance v byznysu.

Kde lidé v praxi nejvíce tápou?

Velkým problémem je právě to stolování. V prestižní restauraci řada lidí najednou zjistí, že si se spoustou věcí není jistá. Člověk se pak u stolu pořád hlídá. V duchu si říká: Sakra, které pečivo je moje, to vpravo nebo vlevo? A co ty vidličky, která je teď na řadě a jak se správně drží? Jsou to desítky věcí, které lidi přivádí do rozpaků. Kvůli tomu se nestíhají plně soustředit na svého společníka, na lehkost celého setkání, na to, aby zaujali. Naopak, je na nich vidět křečovitost. A opět tím celkově ztrácejí body.

Je potřeba, aby se v tomto směru vzdělávaly i partnerky byznysmenů?

Je to naprosto nutné. Představte si zcela běžnou situaci, kdy se ve společnosti setkají dva páry. Je přesně dané, jak si tato čtveřice navzájem podá ruce. Důležité je, že celou „akci“ musí zahájit partnerka toho muže, který je společensky významnější. Tato žena by měla jako první podat ruku partnerce druhého z mužů. Pokud to ale neví, tak tam všichni čtyři stojí a čekají, co se bude dít, a pak si začnou podávat ruce bez ladu a skladu.

V rámci etikety se vyučuje také to, jak správně konverzovat. Jaká je základní poučka?

Prastaré pravidlo říká, že chcete-li vzbudit ve svém společníkovi dobrý dojem, nechte ho mluvit a otázkami ještě vzbuďte zájem o to, co říká. Funguje to. Takový člověk bude odcházet s neuvěřitelně šťastným pocitem, jak jste si dobře povyprávěli, i když hovořil vlastně nejvíce on.

Takže jde jen o to nechat druhé mluvit?

Určitě ne. Umění je, když dokážete celý rozhovor nenuceně řídit tak, aby to ten druhý člověk nepoznal. Umění konverzace je vrcholem společenské etikety. To, že umím správně pozdravit a slušně jíst příborem, je pouze předpokladem k tomu, abych se mohl ve společnosti zabývat tím nejdůležitějším – konverzací s lidmi a děláním byznysu.

Prodat úspěch je umění

21.05.2005 * 18:38, Pioneer Broker
Jan Majer

PRODAT ÚSPĚCH JE VĚTŠÍ UMĚNÍ NEŽ ÚSPĚCHU DOSÁHNOUT

„Na recepci si můžeme dovolit úplně všechno. Právě proto se ta společenská setkání konají. Lidé se tam mají poznat, sblížit, navázat kontakty. Pokud si finanční poradce někoho vyhlídne jako potenciálního klienta, je naprosto v pořádku, když ho osloví,“ říká expert na komunikaci Ladislav Špaček.

Na českém trhu působí řada menších i větších finančně-poradenských firem. Některé v médiích čile prezentují kompetentnost svých lidí, jiné jsou takřka „mediálně neviditelné“. A neozvou se, ani když je někdo veřejně kritizuje. Co vy na to jako mediální poradce?

Tyto postoje velmi dobře znám. Vedení takových společností říká, že rozhodující je každodenní poctivá práce. Co se děje v médiích je podle nich nepodstatné.

A je to tak?

Ne, je tomu právě naopak.

Zkuste to prosím ve zkratce vysvětlit.

Prodat úspěch je mnohdy větší umění než úspěchu dosáhnout. Spousta firem pracuje bezvadně, ale nikdo o tom neví. A pak jsou tu firmy, které jsou menší a dosahují horších výsledků. Díky médiím ale umějí vytvořit dojem, že jsou lepší a snad i větší než konkurence. To, že je veřejnost vnímá pozitivně, se po čase zákonitě projeví. Ignorovat tuto zákonitost je krátkozraké.

Co byste tedy poradil manažerům poradenských firem? Jak se takový mediální obraz vytváří?

Dnešní manažeři už musejí zvládat dvě profese. Za prvé musejí být odborníky v oblasti, kterou se firma zabývá. A za druhé musejí umět perfektně komunikovat s veřejností. Pokud neumějí vytvořit příznivý dojem a práci všech svých kolegů nedokáží dobře prodat, ztrácí tím celá firma obrovské množství bodů. Značná část té „každodenní poctivé práce“ je pak zbytečná.

Sám jste řekl, že prodat úspěch v médiích je těžší než úspěchu dosáhnout. Kde tedy začít?

Média mají každý den nová témata a každý den hledají, s kým budou mluvit. Jestliže si někdo v televizi řekne, že budete večer na obrazovce, tak tam budete, médiím neuniknete. Ale jak budete působit na veřejnost, to už je zcela na vás. Musíte pro to něco udělat – základem je být vstřícný a otevřený. Pokud firma působí jako uzavřené, tajemné společenství, cestu k médiím a k veřejnosti si tím uzavírá. Proč padl Gross? Protože nebyl ochoten něco vysvětlit. Ztratil dobrou pověst, protože komunikoval špatně a pozdě.

STRATEGIE K SMÍCHU

Radíte firmám, jak prostřednictvím sdělovacích prostředků komunikovat s veřejností. Představte si, že je vaším klientem finančně-poradenská firma. Na finančním serveru o ní vyjde kritický článek, na který naváže ještě tvrdší diskuse čtenářů. Jaký postup doporučíte?

Pro finančně-poradenskou firmu může být každá taková zpráva naprosto zničující. Její úspěch stojí pouze na důvěře klientů. Jestliže se dočtu něco nelichotivého o mém dodavateli elektřiny, pravděpodobně i druhý den stisknu vypínač a rozsvítím si. Vaše branže je v jiné situaci. Jestliže je někdo závislý na důvěře veřejnosti tak, jako poradenské firmy, musí mít především skvělou prevenci. Musí o sobě neustále ofenzivně publikovat zajímavé a příznivé informace. Jestliže se lidé o firmě dozví třikrát do roka, a to navíc jen tehdy, když má průšvih, pak je někde veliká chyba.

A když už dojde k publikování negativních, třeba i nepravdivých zpráv?

V takovém případě se musí použít všechny metody krizové komunikace. To už ovšem musí nastoupit odborník. Já nerozumím penězům. Finančník zase nemůže vědět, jak se v krizové situaci zachovat vůči médiím. Neví, jak účinně reagovat, na jakou cílovou skupinu svoji reakci zamířit. V takové situaci si už musí nechat poradit, stejně jako já si nechám radit v otázce investování.

Jak byste si jako odborník na mediální komunikaci přeložil tvrzení, že oslovovat veřejnost prostřednictvím sdělovacích prostředků a reagovat na negativní zprávy není strategií firmy?

S tím se setkávám často a přiznám se, že takové řeči ve mně vyvolávají hlasitý smích…

Stejně reagují finanční poradci, když jim laik tvrdí, že si s penězi umí poradit sám!

Nedivím se. Nemohu se ubránit dojmu, že ti lidé, jejichž strategie je postavená na ignorování veřejného mínění, zaspali dobu o nějakých dvacet, třicet let. Poctivě pracovat a nevšímat si médií bylo možné, dokud jsme nežili v informační společnosti. Jedině média dnes vytvářejí postoje lidí a jedině z nich lidé čerpají veškeré informace o vás a o vaší firmě. Pokud dnes chcete něco sdělit, musíte použít prostředníka, tedy médium.

A co když nechci nic sdělovat?

Pak o vás nebude nikdo vědět. A neznámá firma není důvěryhodná. Když navíc její zástupce tvrdí, jak je veliká a úspěšná, zní to velice podezřele.

ZAŽÍT KRACHY

Řekl jste, že si v otázkách investování necháváte radit. Jak jste přišel ke svému finančnímu poradci?

Já jsem měl to štěstí, že se mým finančním poradcem stal velmi nenápadně Josef Luks, kolega z období mého působení na Pražském hradě. Začal se při zaměstnání zabývat financemi a když byla příležitost, vyprávěl mi o tom, co se dá s penězi dělat. Vysvětlil mi, že když peníze jen tak leží v bance, ztrácejí hodnotu. Já jsem to tehdy nechápal. Věřil jsem, že na účtu v bance se moje peníze pěkně zhodnocují a žádné jiné alternativy jsem neznal.

Byl jste tehdy zajímavý klient?

Vůbec ne. Jako prezidentův mluvčí jsem měl nějakých patnáct tisíc hrubého měsíčně. Na investování mi pochopitelně mnoho nezbývalo, takže mi původně připadalo úplně zbytečné zabývat se tím, kam uložit „přebytky“. Nakonec jsem pochopil, že nejde o množství investovaných peněz, ale o princip. Že když budu ukládat třeba jen tisíc korun měsíčně, má to svůj smysl.

Kam jste tedy začal investovat?

Když se z mého kolegy stal můj finanční poradce, rozložil mé skromné úspory do různých fondů. Řekli jsme si, že všechno otestujeme. Část peněz jsme investovali konzervativně, část středně konzervativně, část dynamicky.

Jak se fondům dařilo a jak jste to prožíval?

První šok přišel, když jsme v roce 2000 pár tisíc uložili do fondu Pioneer Trust a v následujících letech sledovali jen jeho strmý pád. Teprve tehdy jsem pochopil, že úspěch při investování je závislý na celé řadě faktorů. Že je to hra, na kterou člověk buď přistoupí, nebo se musí držet stranou.

Odradilo vás to?

Ne, ta zkušenost mě neodradila. Porozuměl jsem výkladu mého poradce, že křivka výkonnosti fondu se po nějaké době opět obrátí a dál své prostředky investuji podle jeho rad.

S jakou investicí jste spokojen bez výhrad?

Jsem založením konzervativní člověk. Asi vás nepřekvapí, že mě těší investice ve fondu peněžního trhu. Tam jsem zažil jen samé úspěchy. Když vidím graf fondu Pioneer – Sporokonto, jak s naprostou jistotou rok za rokem stoupá nahoru, mám z toho dobrý pocit.

Graf vypadá hezky, ale výnosy jsou ve fondu peněžního trhu poměrně malé…

Ano, říká mi to i můj poradce. Podle něj bych měl být odvážnější a nahradit Sporokonto nějakým dynamičtějším fondem. Já jsem ale po trpké zkušenosti s propadem akciového trhu opatrný. Říkám si, ať raději jen kape, než zase zažít ztráty.

Finanční poradci často už při první schůzce vyžadují od klientů deset doporučení na další potenciální klienty. Setkal jste se s tím? Co si o takovém požadavku myslíte?

Kdyby mě můj poradce při první schůzce požádal o tolik a tolik kontaktů na další klienty, připadalo by mi to tak brutální, že bych si to dodnes pamatoval. A nejsem si jist, jestli bych se vůbec stal klientem takového poradce. Vybavuji si, že během naší spolupráce se mě Josef Luks občas ptal, jestli vím o někom, kdo by mohl využít jeho služeb. A mám dojem, že jsem mu pár lidí doporučil. Bylo to ale tak taktní a neformální, že si to pamatuji jen matně.

MLUVTE O PENĚZÍCH

Při jedné z vašich přednášek jste vysvětloval zásady „small talk“, malého rozhovoru, který je vhodnou formou komunikace při nejrůznějších recepcích. Jsou při takové společenské příležitosti peníze a investování přijatelným tématem?

Zcela určitě. Na recepci si totiž můžeme dovolit úplně všechno. Právě proto se ta společenská setkání konají. Lidé se tam mají poznat, sblížit, navázat kontakty. Mají si naznačit, čím by si mohli být vzájemně užiteční, čím by mohli být jeden pro druhého zajímaví. Pokud si finanční poradce někoho vyhlídne jako potenciálního klienta, je naprosto v pořádku, když ho osloví.

Jak takovou nabídku elegantně formulovat?

Tak třeba: Nedávno jsem četl, jak investujete. Myslím, že investujete velmi moudře. Přesto mě napadlo, že bych vám mohl nabídnout něco zajímavějšího. Myslím, že byste byl příjemně překvapen. Co říkáte, můžeme se sejít někdy příští týden?

Taková nabídka ale zní poněkud tajemně. Asi by bylo dobré poskytnout nějakou konkrétnější informaci, zmínit se o podstatě mé nabídky, je to tak?

Určitě. Před dvěma týdny mi kdosi zavolal a řekl mi, že se se mnou potřebuje naléhavě sejít. Chtěl jsem vědět, v jaké věci. To si prý povíme, až se sejdeme. Odpověděl jsem, že můj čas je drahý a své schůzky plánuji podle toho, jak jsou naléhavé pro mne. Znovu mi opakoval, že je to pro mne velmi důležité a že je to hlavně v mém zájmu. Už jsem z toho měl dojem, že mluvím s agentem tajné služby, že jde o nějakou osudovou záležitost. Přislíbil jsem tedy, že se podívám do diáře a ozvu se.

Takové rozloučení obvykle znamená, že se kontakt nepovedl.

Já jsem ale druhý den zavolal a znovu žádal o vysvětlení. Když opět opakoval stejné věty, řekl jsem dost. Pokud mi teď neřeknete, o čem se mnou chcete mluvit, tak náš rozhovor ukončím. Dozvěděl jsem se, že mi chtěl nabídnout finanční služby.

Jak jste reagoval?

Bylo mi to velice nepříjemné, protože jsme se mohli hned na začátku velmi civilizovaně dohodnout. Já svého poradce mám, ale pokud mi někdo může nabídnout nějakou nadstandardní službu, mohli bychom se sejít. Pokud se mnou lidé hovoří otevřeně, těším se na setkání s nimi. Naladím se na tu perspektivu, že uslyším něco zajímavého. Ale sednout si do kavárny s někým, kdo ve mně vzbuzuje málem obavy, jen abych se dozvěděl, že mi chce nabídnout finanční poradenství… To se mi opravdu nelíbí.

Ten člověk na vás patrně dostal doporučení a oslovil vás způsobem, který je v jeho firmě standardní.

Ano, pak mi dokonce řekl od koho to doporučení dostal. Až toho známého potkám, tak mu vyčiním.

Podnikání každého finančního poradce stojí na dobré komunikaci. Někdy klient se svým poradcem prostě přestane komunikovat. Nezvedá telefony, neodpovídá na maily…

Jestliže klient přestane komunikovat, je to naše chyba. Nenašli jsme správný komunikační kanál, nenašli jsme správnou cestu k takovému klientovi. Pokud je s našimi službami nespokojený, měl by nám to sdělit. Měl by nám říci, proč je nespokojený. Pokud ale přestane komunikovat úplně, je to jasné sdělení nezájmu o naše služby.

Ono se ale dá při komunikaci s klientem nasekat takových chyb…

Komunikace je oboustranný kontinuální proces, který musí fungovat dlouhodobě. Musíme komunikovat takovým způsobem, který je pro klienta nejvhodnější. Pokud klient nerad telefonuje, musíme najít jiný způsob, jak s ním být v kontaktu. Třeba mu budeme psát e-maily.

Na maily klienti odpovídají jen zřídka.

Ano, mail zdaleka není tím, čím byl dříve dopis. Když se poprvé setkáte s klientem, máte před sebou velmi náročné úkoly. Tím prvním je správně odhadnout všechny parametry člověka, kterého vidíte poprvé v životě. Co je pro něj důležité, jaký je jeho žebříček hodnot, jakým způsobem rád komunikuje. Každý člověk je jiný, s každým klientem je potřeba jednat jinak.

HAVEL BYL MISTR KONVERZACE

Na závěr mi dovolte tak trochu odbočit. Asi každý z nás zažil rozpaky, když se v rámci společenské konverzace zabrousí na příliš kontroverzní nebo příliš osobní téma. Václav Havel, kterého velmi dobře znáte, na mne působí jako člověk, který musel mít s „lehkou“ konverzací problém. Muselo mu činit potíže pronášet na recepcích banality.

To je pravda. Musel se to učit, ale za těch patnáct let ve funkci se to naučil skvěle. On je založením strašně plachý a drží se stranou. Jako prezident byl ale neustále středem pozornosti, tak se musel naučit s lidmi konverzovat. Nakonec v této oblasti dosáhl velikého mistrovství. Máte pravdu, že mu dělalo problém říkat banality. Ale tomu se člověk ve společnosti nevyhne.

Když jsme se potkali před restaurací a pak usedli ke stolu, byl jsem příjemně překvapený, jak dobře se s vámi od prvního momentu povídá. Je to tím, že jste expert na komunikaci?

Když si s někým sednete ke stolu a máte začít konverzovat, nevíte zpočátku o čem. Stejné je to při setkání na recepci. To jsou ty první okamžiky. Lidé, kteří se častěji pohybují ve společnosti, mají vytvořený určitý repertoár zhruba deseti různých variant, jak začít rozhovor. I já mám takové modely připravené a nedělá mi problém zahájit konverzaci. Takový repertoár by měl mít v zásobě také každý obchodník a každý finanční poradce.