Končí první desetiletí třetího tisíciletí. Jaké bylo? Neuvěřitelně pozitivní. Posunulo svět nečekanou rychlostí k větší míře svobody, demokracie a prosperity. Další státy se staly demokratickými, i tak urputně kmenová společenství jako Irák nebo Afghánistán. Jejich náboženské nesváry a kmenové tradice demokracie nijak rychle nevykoření, ale umožní občanům rozhodovat o tom, co je a co není v jejich zájmu. S demokracií postupuje vzdělání, osvobození žen, odpovědnost za svá rozhodnutí, začlenění se do množiny demokratických států světa. Demokracie zapustila hluboké kořeny i v jihovýchodní Asii, ukázal to případ Thajska, které – ač stálo řadu měsíců na pokraji občanské války a diktatura se jevila jako jediné možné řešení – uchránilo demokracii jako základní formu státu. Státy s nedemokratickými nebo mír ohrožujícími režimy už lze spočítat na prstech: Barma, Kuba, Írán, Severní Korea, Bělorusko… Zatím beznadějné se mi zdá kmenové násilí a lokální války ve střední Africe, to je velký úkol pro příští desetiletí. Stejně pesimistické vyhlídky má neměnná struktura společností islámských ropných států. Jejich ekonomická úspěšnost je založena na daru z útrob země, ne na podnikatelské aktivitě obyvatelstva. Nadbytek demoralizuje, nevede k tvůrčímu ekonomickému myšlení, kdyby ropa vyschla, všichni rázem zemřou hlady.
Svět se spojil v boji proti terorismu, spolupracují spolu tak odlišné země, jako je Saúdská Arábie a Spojené státy. V uplynulém desetiletí se podařilo dosáhnout prakticky nulového napětí mezi supervelmocemi, dnes je v podstatě na nule. Celé moderní dějiny byl svět rozdělen na polaritní sféry vlivu podle síly dvou supervelmocí, toto dělení i napětí mezi nimi v uplynulých letech zcela zmizelo.
Zvýšila se prosperita, desítky milionů lidí se vymanily z bídy, posílil střední stav jako nositel ekonomického bohatství. Země, které hrozily hladomorem a bídou, se stávají ekonomickými tahouny svých regionů s globálním přesahem: Čína, Indie, Jižní Korea. Pronikavě vzrostla informovanost všech vrstev společnosti, informace už nejsou nástrojem v rukou vyvolených, ale jsou dostupné prakticky všem. Vzrostla síla a role středního stavu, celosvětově se rozšířilo vzdělání, globalizace a elektronická komunikace umožňují podnikat nebo se vzdělávat kdekoliv světě.
Evropa si poradila i s první vážnou krizí eura. Jen prosťáček si mohl myslet, že by se všechny krize mohly evropskému trhu a jednotné měně vyhnout. Média vykládají každou krizi nebo neshodu mezi členskými státy jako konec procesu, katastrofu, důkaz neživotaschopnosti projektu. Jen naivkové si myslí, že historický vývoj lze obejít zákony a regulacemi, kdepak, srůstání Evropy, která dva a půl tisíce let válčila a budovala národní státy, chce čas a trpělivost s občasnými neúspěchy. Ty nic nemění na tom, že evropská integrace je jediné řešení budoucnosti. Pětašedesát let nebyla mezi členskými státy EU žádná válka; nevídané v evropských dějinách. Balkánská válka v devadesátých letech nutnost integrace dokazuje nejlépe. Hlavním smyslem evropské integrace není jednotná velikost banánů, to jsou legrácky pro novináře, ale budování otevřené evropské společnosti s vysokou mírou důvěry - čím víc toho máme společného, tím víc se snižuje riziko konfliktu.
Uplynulých deset let ukázalo, že svět jako globální entita jde správným směrem, i když pesimista bude chtít najít místa, kde to drhne. Najde je, asi jako v každé rodině, firmě, politické straně, státě, světadíle. Ale trend je neúprosně pozitivní. Srovnejme náš život s životy předchozích generací, třeba jen ve dvacátém století – války, koncentráky, bída, despotické režimy, nesrovnatelně nižší komfort života. Dnes se, chválabohu, hádají diplomati v Bruselu, zatímco my si můžeme žít tak, jak chceme. Těším se na další desetiletí, snad mě nezklame.