Vášnivá debata o charakteru změn Radiožurnálu přisuzuje nové podobě vysílání komerční styl, to je hlavní námitka vůči změnám, které se personifikují do osoby nové ředitelky Radiožurnálu Barbory Tachecí. Ta zkazila, co mohla, svým arogantním a skandálním rozhovorem v České televizi ( http://www.youtube.com/watch?v=ALD0AoUJJfE), kam byla pozvána, aby koncesionářům vysvětlila, kudy se ubírají její manažerské kroky a jaké má úmysly s vlajkovou lodí Českého rozhlasu. Ale tím bychom se neměli nechat odvést od střízlivého posouzení změn, kterými Radiožurnál v posledních týdnech prošel.
Co představuje výtka, že Radiožurnál sklouzl ke komerci? Nejnápadnější je změna zvukového obalu, který nyní opravdu připomíná všechny ostatní rozhlasové stanice. Ladíte-li na rádiu stanice, okamžitě, podle dikce moderátora, znělky (džinglu) a výběru hudby poznáte ČRo2, ČRo3 a regionální síť ČRo. Takhle jste poznali i Radiožurnál - dnes už ne, oblékl si s novým zvukovým obalem kabát současného rádia.
Současná podoba rozhlasového, ale i televizního vysílání směřuje k rychlosti, „klipovitosti“, rychlému střídání žánrů, témat, k většímu švihu v projevu moderátorů, k výběru líbivé hudby, širšímu užívání zvukové interpunkce (džinglů), k emfatickému projevu moderátorů, k rychlejší kadenci spíkrů zpráv. To je trend, kterému se neubrání žádné moderní médium, printy nevyjímaje. I tam vidíme, jak se proměnila grafika a novinářské styly. Grafika je výraznější, všechny printy přešly na barevný tisk, titulky jsou údernější, články jsou kratší, na první straně už nejsou dva, ale je jich šest. V elektronických médiích je to mnohem výraznější, protože mají k dispozici mnohem víc výrazových prostředků. Běžné zpravodajství je barvitější, stopáž reportáží se zkracuje, střih je živější, dikce stále překotnější, nejen zpravodajství, ale i dopravní zprávy a počasí se už zahajuje headliny. Ale nejde jen o zpravodajství, které si musí budovat imidž rychlého a pohotového servisu. I naučné a vzdělávací pořady, natož televizní estrády hýří flashbacky, triky, barvami, stroboskopickými záblesky, rychlými střihy. Kde je poklidný dialog Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové v Televarieté, kdysi nejoblíbenějším zábavném formátu?
Nelze říct, že tyto změny jsou vyhrazeny jen komerčním televizím (a rádiím), byť to byly právě komerční televize (a rádia), které s těmito nástroji začaly pracovat, aby získaly diváky, a to hlavně mladé. Stal se obecně přijímaným a obklopuje nás 24 hodin denně, není z něj už úniku ani doma, ani v cizině. Český rozhlas musel poprvé vzít tento trend v úvahu, když zahajoval vysílání stanice Wave. Ano, svět (posluchači) se někam posunul a my se buď posuneme s ním, nebo se z něj vydělíme jako relikt „old fashion style“. Komerční média objevila tajemství, jak získávat posluchače. Je něco nemravného na tom použít tyto nástroje ve prospěch zvýšení poslechovosti rádia veřejné služby?
Radiožurnál se prezentoval stylem, který byl pro posluchače mladší než 55+ přechodem do jiného světa. Do světa klidu, nevzrušené (nebo nudné?) dikce čtení zpráv, dlouhých rozhovorů s hosty, nevyhraněného hudebního stylu. Archaizující styl připomínal příspěvky z rozhlasového archivu, ne dynamický současný svět, který posluchače obklopuje. Části posluchačů (55+) tento styl přirozeně vyhovoval, ti ho najdou na dalších stanicích ČRo. Zpravodajské rádio „pro všechny“ nemohlo donekonečna zůstat mimo živý svět, nechtělo-li úplně ztratit kontakt s těmi, kdo si je platí. Bylo jen otázkou času, kdy se do radikální změny vedení Českého rozhlasu pustí a s kým ji personálně spojí.
Dovozuji tedy, že změna zvukového obalu nesouvisí s komercionalizací, ale se současným trendem v rozhlasovém a televizním vysílání. Přechod na platformu komerčních rádií by se musel projevit v obsahu, tedy v dominujícím zájmu o atraktivní banality, o plastické operace filmových hvězd, nové lásky či rozchody moderátorek, skandály na večírcích, v pátrání kdepak dnes přespal pan ministr a u koho, v rozhovorech s hloupými celebritami o hloupých věcech, v redukci zpravodajství, zvláště zahraničního a ekonomického. Nic takového se neděje. Radiožurnál mnohem víc než dříve využívá rozsáhlé sítě zpravodajů doma i v zahraničí, posílil komentáře a analýzy ze zahraničí, zprávy jsou častější než dříve, dopravní zpravodajství je informativnější a přehlednější, redakce postupně učí mluvit i meteorology. Programové bloky jsou přehlednější a mají bohatší obsah, je zřetelně znát, že editoři a redaktoři iniciativněji vyhledávají témata, kterými vysílání obohatí, a to i o víkendech, které jsou pro zpravodajská média odjakživa černou můrou. Podle mého soudu obsah naplňuje formát média veřejné služby, a kdo tomu nevěří, ať si sedne a píše si celý den témata všech příspěvků. K přehlednosti přispívá i další nezbytný prvek (původně komerční…): personifikace moderátora, protože jedině po jeho vystoupení z anonymity se mohu s ním a jeho pořadem identifikovat. Česká televize na to přišla (musela přijít…) už dávno s Václavem Moravcem.
Nic není bez chyby, ani současný Radiožurnál. Slyšel jsem tam už taky hlouposti, které by se hodily spíš do jiného rádia, ale to by nám nemělo zastínit celistvý pohled na nutnou a správnou změnu, kterou Radiožurnál prochází.