Komu přiklepne paní Fritzová katedrálu příště?
Ostudný spor o „vlastnictví“ katedrály se táhne patnáct let. Žalobu na určení vlastnictví Svatovítské katedrály, domů ve Vikářské uličce a dalších církevních památek v areálu Pražského hradu (kapli sv. Anny a baziliku sv. Jiří s pozemky) podala už v prosinci 1992 Náboženská matice spolu s dalšími církevními subjekty. Nejdřív se léta zkoumalo, kdo je vůbec oprávněn ve sporu vystupovat. Mezi společnostmi, které podaly žalobu, byly např. Katolický kostel Všech svatých, Katolický metropolitní kostel u svatého Víta, Pražská proboštská benefice Metropolitního dómu a další instituce, které zastupovaly snad jen své jednatele. Léta se vlekl spor o legitimitě těchto žalobců, až teprve v červenci 2004 Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že oprávnění žalovat stát ve sporu o katedrálu mají dva subjekty - Metropolitní kapitula u svatého Víta a Kolegiátní kapitula Všech svatých na Hradě pražském. Toto rozhodnutí potvrdil počátkem listopadu i městský soud. Konečně se mohl soud zabývat otázkou, komu katedrálu přiklepnout. V říjnu 2005 rozhodla soudkyně Obvodního soudu v Praze 1 Libuše Fritzová. Její verdikt potvrdil v červnu 2006 i Městský soud v Praze. Kancelář prezidenta republiky se Správou Pražského hradu předaly na podzim katedrálu a přilehlé nemovitosti církvi. Ale podívejme: v únoru 2007 rozhodl Nejvyšší soud zcela opačně a zrušil rozhodnutí Obvodního soudu! V září tedy Libuše Fritzová – vázána právním názorem Nejvyššího soudu – rozhodla zcela opačně než posledně a přiřkla katedrálu státu. Před Vánocemi církev podala odvolání k městskému soudu…
Kdo se v tom má vyznat, když ani soudům není jasno, jaké stanovisko zaujmout? Problém spočívá ve dvou věcech: První problém je v názoru na jakousi vyhlášku z roku 1954, která katedrálu označila za majetek „všeho lidu“. Nakolik ji brát vážně? Byla právním aktem se všemi důsledky, nebo jen deklarací s rétorikou tehdejší doby? Ústavní soud v roce 1999 odmítl vyhlášku zrušit, protože byla kdysi schválena Národním shromážděním a patří do soustavy právních norem, které tvoří historii našeho právního řádu, ač si o nich můžeme myslet svoje. Druhý problém je v aplikaci středověkého práva na současné právní normy. Podle středověkých zvyklostí patřil kostel „sám sobě“, to dnes nejde. Katedrálu financoval panovník, tedy stát, ale nikdo nepochyboval o tom, že je to církevní instituce. Nejen nepochyboval, ani nikoho nenapadlo se „vlastnictvím“ kostela zabývat! Až moderní doba, která musí všechno vtěsnat do současného právního řádu, řeší toto scholastické téma. Snad nedojde i na posuzování legitimity Josefova a Mariina manželství…
O „vlastnictví“ katedrály nemůže rozhodnout paní Fritzová ani jiný soudce. Žádný soud k tomu nemá kompetenci, proto jeví spor znaky absurdní komedie. Jde o nejvýznamnější symbol naší historie, světské i církevní, jsou v ní uloženy korunovační klenoty i ostatky českých králů, katoličtí věřící se k ní upínají jako ke svatostánku své víry.
Nechutná tahanice by už měla přimět politiky k činu. Jediným řešením je legislativní řešení, zákon o katedrále, který se nebude zabývat „vlastnictvím majetku“, ale zaručí společnou správu státu a církve. Kapitula a Správa Hradu by měly o chrám pečovat společně (mimochodem, tak to funguje už řadu let: Správa Pražského hradu pečuje o návštěvnický režim, financuje a provádí opravy chrámu, Hradní policie střeží korunovační klenoty, Kapitula organizuje bohoslužby a církevní akce). Zákon by měl ustavit správní radu, ve které by měly být nejvyšší ústavní i církevní osobnosti, ta by zaručovala společnou péči a správu této unikátní památky. Vzpomínám si, že prezident Václav Havel takový zákon už před lety navrhoval. Nebyla tady ovšem „politická vůle“ zákon přijmout, ani ze strany politiků, ani církve. Slepá ulička, ve které se soudy potácejí už patnáct let, je snad už konečně jasným argumentem, že přes paní Fritzovou cesta nevede.