Právě jsem se vrátil z Paříže. U člověka mého založení se nelze divit tomu, že sleduji, jak se lidé k sobě chovají, jaká je kultura oblékání, stolování, jak vypadá „etiketa všedního dne“ v zemích, které navštívím. Pořád slýchám stesky, že u nás máme co dohánět ve vzájemné zdvořilosti, a tak si všímám, jak se chovají k sobě lidé v jiných zemích. Moje čerstvá zkušenost je optimistická. Navštívil jsem dobré (i luxusní) restaurace, všímal jsem si lidí v metru i na ulicích a musím říct, že se nemáme za co stydět. Je běžné, že lidé ve Francii, kolébce etikety, při příchodu do restaurace ani nepozdraví, že nejsou oblečeni tak, jak by se na úroveň podniku slušelo, že personál se k hostům nechová tak přátelsky, jak je běžné v dobrých restauracích v Praze. Stále vám dávají najevo, že se „židle musí otáčet“, tedy žádné vysedávání, další hosté čekají. Hosté i do nejlepší restaurace v Paříži La Tour d´Argent, která je považována za nejlepší a nejdražší podnik ve městě a kde mají číšníci na sobě fraky, chodí s povolenou kravatou a rozepnutým knoflíčkem u košile (tzv. Paroubkův moment), naprostá většina nemá kravatu vůbec, snad by neměli ani sako, kdyby nebylo předepsáno, sklenice drží za tělo, takže ji upatlají během deseti minut, rozvalují se s lokty na stole… Řeknete si, ten Špaček zase mentoruje, copak je to tak důležité? Ano, v takové restauraci ano, v pizzerii už tak ne, tam vám dám pokoj. Je to součást našeho zážitku být dobře oblečen a chovat se přiměřeně prostředí. Když se mě lidé ptají, proč musí do Národního divadla v obleku, odpovídám jim, nemusíte, asi vás nevyhodí, ale vezměte si tmavý oblek a kravatu, přece kvůli sobě, abyste si ten slavnostní okamžik co nejvíce prožili. V džínách chodíte každý den, do Národního jdete jednou nebo párkrát za život, to vám nestojí za to se i oblečením připravit na ten slavnostní a ojedinělý zážitek? Proč si nevěsta na svatbu bere slavnostní šaty? Protože očekává, že to je unikátní událost jejího života. Umět se přizpůsobit prostředí oblečením i chováním je součást sociální inteligence, teprve pak pravidel etikety. Nás Čechy to naučil Jiří Guth-Jarkovský, poděkujme mu.