Nemusím nikoho přesvědčovat o tom, že si musím stále dávat pozor na to, jak se chovám, co mám na sobě, zda jsem dostatečně vlídný na kolemjdoucí, kteří mě zastavují a chtějí si povídat, ač jsem měl být před deseti minutami na důležité schůzce. Každý si myslí, že jsem to já, kdo bedlivě stírá pohledem nezdvořáky, kteří mají povolenou kravatu, kouká jim chlupaté lýtko, usednou dřív než žena a jedí málem rukama. Kdepak. Bývá to i naopak. Nedávno jsem nastoupil na Národní třídě do dvaadvacítky, jel jsem na náměstí Míru, opřel jsem se o tyč (nikdy si nesedám, protože ta babička, která nastoupí na příští zastávce, se postaví nade mne, ne nad toho puberťáka vedle, protože ví, že já vstanu určitě) a četl jsem si noviny. Na příští zastávce nastoupil starý gentleman jako vystřižený z třicátých let: v šedém obleku, kravatě, hnědých vyleštěných oxfordkách a klobouku. Usedl a už po několika vteřinách si mě začal pozorně, až demonstrativně prohlížet. Náhle zvolal: „Nejste – doufám – pan Špaček!“. Tušil jsem to, pozoroval jsem se po očku jeho pátravý zrak a bylo mi jasné, že něco přijde. Vzhlédl jsem a přiznal jsem se, že jsem. Bylo mi jasné, o co mu jde; měl jsem na sobě džíny, sako a košili bez kravaty. „Víte, já si do tramvaje neberu tmavý oblek“, vykoktal jsem rozpačitě. „Jsou přece i vycházkové obleky, pane!“ hlaholil pán na celé kolo. Tramvaj se královsky bavila. Pokusil jsem se o obranu: „Tak se podívejte kolem nás, má někdo na sobě vycházkový oblek? To je přece takový trend…“ Pán se vztyčil a začal křičet: „Vy tomu říkáte trend! Já tomu říkám úpadek, pane!“ Vtom tramvaj zastavila, sice teprve ve Štěpánské, ale už jsem na nic nečekal a vypadl jsem ven.