Seděl jsem nedávno s přáteli v jedné dobré restauraci v historickém sklepení. Večer by to byl příjemný, kdyby o dva stoly dál neseděly dva manželské páry s třemi malými dětmi. Děti s nimi ovšem neseděly u stolu, ale dováděly jako ve školce. Personál – aby zvýšil návštěvnost rodičů s dětmi - vybavil inventář restaurace hračkami, mimo jiné plastovými náklaďáky. Děti drandily po dlažbě celé restaurace, sklápěčky vyluzovaly hrozný rachot, děti výskaly a křičely. Z poklidného večera v jinak tiché restauraci se stalo peklo. Vedle nás seděl mladičký pár, zjevně na prvním rande, a oba místo něžného šepotu na sebe museli své něžnosti křičet, aby se vůbec slyšeli. Vůbec jsem se nedivil těm dětem, je v pořádku, že si hrají se zápalem, že při hře spolupracují, že ji prožívají, a tudíž křičí. Každý z nás v tom věku při hře asi křičel taky. Jen jsem žasl nad bezohlednou otrlostí obou rodičovských párů, které vůbec nenapadlo vzít v úvahu pocity ostatních hostů a děti umravnit. Etiketa má spoustu pravidel, ale jedno je nade všemi: Našim vztahům by vždy měly kralovat ohleduplnost, takt a empatie. Už slyším námitku: Copak je zakázáno vodit do restaurace děti? Není, ba personál může vybavit restauraci třeba i stříkacími pistolemi a řehtačkami. Jen bych očekával víc soudnosti a ohledů od těch rodičů.