Jak se bránit bulváru?
Není to snadné, chce to odvahu. Všichni vám řeknou, s bulvárem nevstupuj do sporu, je silnější, zostudí tě a ještě na tom vydělá, protože se tvůj případ rozmázne. Jsme mu tedy vydáni na milost a nemilost. Je to o to složitější, že většinou jsou nelítostnou agresivitou bulváru postiženy celebrity, a ty nepožívají u veřejnosti žádné slitování, ba mnozí jim zostuzení či pomluvy tajně přejí. To ukázal případ Jiřiny Bohdalové, kterou Aha! uveřejnil na titulce nahou, nebo Taťány Kuchařové, kterou si někdo vypůjčil k fiktivní pornosérii. Ale komu zvoní hrana? Tobě zvoní!
Nejde o celebrity, více či méně oblíbené, jde o princip, zda v době, kdy evropská ústava za nejvyšší hodnotu staví důstojnost člověka a kdy nesmí nikdo zveřejnit jakési rodné číslo, je možné beztrestně publikovat fotografie nahé 73leté ženy. Stát se to může přece každému, ale většina veřejnosti se může jen klidně zlomyslně pochechtávat, protože jim se to stát nemůže, na nich totiž bulvár nic nevydělá. Vybírá si ty oběti, na kterých trhne nemalé peníze. Číslo s fotkami Bohdalové prodal Aha! v nákladu 190 tisíc kusů, tedy asi o 40 procent více, než je dlouhodobý průměr. Těch 70 tisíc prodaných výtisků navíc je zisk, který je založen na poškození osobnosti a ztráty důstojnosti konkrétního člověka. Darebák, který vytvořil porno s Taťánou Kuchařovou a radním Milanem Richtrem, vybírá za každý vstup peníze, bohatne tedy na jejich (ne své) známosti ve veřejnosti. Pokud celebrita souhlasí s použitím své tváře nebo hlasu pro veřejné účely (herecký výkon, reklama) má nárok na slušný honorář a Ochranný svaz autorský na to setsakramentsky přísně dohlíží. Tady si někdo udělá byznys z tváře někoho jiného, a zisk shrábne sám.
Publikovat cokoliv, co se týká konkrétní osobnosti, bez jejího souhlasu občanský zákoník zakazuje. Výjimku uděluje pro případ zpravodajství a vědeckých účelů. Je zpravodajskou povinností informovat národ o tom, jak vypadá nahá Bohdalová? Ne, je zřejmé, že jde o tvrdý byznys v rozporu s dobrými mravy i s literou občanského zákoníku. Žel, veřejné mínění je zaujato namísto této jednoduché úvahy pro posouzení zneužití známé tváře sympatiemi nebo antipatiemi vůči obětem mediálního byznysu. Řeči jako „neměla chodit na balkon věšet plavky nahá“ nebo „ten radní je mi nesympatický“, nebo dokonce „vždyť ona nevypadá tak špatně, proč by ji nemohli publikovat nahou?“ prozrazují nepochopení základního principu ochrany osobnosti. Všem, kteří říkají, že „ta Bohdalka vypadá nahá docela dobře“, bych přál, aby jejich nahé fotky vyšly na titulce nejčtenějších obrázkových deníků. Pochopili by, že nejde o to, jak kdo vypadá, ale že bez mého souhlasu mě nahého veřejnosti nikdo nemůže ukazovat.
Jaké řešení se nabízí? Okamžité rozhodnutí soudu ve sporu na ochranu osobnosti. Ale ne ve výši jakýchsi vyčíslených konkrétních ztrát (ušlý zisk za natáčení), ale pokuta ve výši zisku vzniklého na úkor důstojnosti jiného člověka. V případě Bohdalky je to asi půl milionu, v případě Taťány Kuchařové částka za všechny přístupy ke stránkám, na kterých je využita ke generování zisku autora pornostránek. Kdyby soudy byly konečně schopny chránit důstojnost člověka tak, jako chrání malicherné majetkové nároky (exekutorské historky zná každý), musel by bulvár vždycky pečlivě vážit, jestli „do toho půjde“, nebo jestli je riziko ztráty tak velké, že by si to rozmyslel.
Britské soudnictví je proslulé tím, že používá „common sense“, zdravý rozum, oproti našemu pozitivistickému čtení v textu zákona:
Soudce David Eady na konci července rozhodl, že bulvární deník News of the World neměl právo zasahovat do soukromí prezidenta Mezinárodní automobilové federace FIA Maxe Mosleyho publikováním článku a videa ukazujícího, jak se oddává sadomasochistickým orgiím s několika prostitutkami. Podle odůvodnění rozsudku nebyl pražádný důvod, proč by měla být veřejnost o těchto intimních věcech zpravována, záplata na duši Mosleyho stála deník šedesát tisíc liber (přes milion osm set tisíc korun), dalších až devět set tisíc liber (přes dvacet sedm milionů korun) má deník uhradit za soudní výlohy obou stran. „Případ Mosley posunul hranice vnímání narušení soukromí. To nutí editory k tomu, aby si dávali větší pozor, zejména v případech, jako je tento, kde na přetřes jdou informace o někom z prominentních členů královské rodiny," soudí britská právnička Ramona Mehtová, specializující se na ochranu osobnosti.
Ano, to je cesta k ochraně důstojnosti všech osob, které mohou být potenciálním zdrojem příjmů bulváru. Média v těchto případech nejsou přece „hlídacím psem demokracie“, to bychom měli umět rozlišit. Jestliže noviny uveřejní fotografii křesťanského politika, který se zaštiťuje symbolem věrnosti a harmonické rodiny, jak odchází ve tři ráno z nevěstince, je to v pořádku, tím plní službu veřejnosti, byť by šlo o komerční médium, jehož primárním cílem je generovat zisk majiteli listu.
Soudy by měly postupovat stejně, jako se už odvažují rozhodovat ve věcech ochrany zdraví; milionové částky za náhrady škody způsobené nekvalifikovaným lékařským zákrokem už spatřily světlo světa. Budou-li rozšířeny i na ochranu osobnosti, připravíme voyeury o radost, ale získáme pocit právní jistoty v tom nejcennějším, co máme. Všechno si můžeme koupit, auta, domy, ale jediné, co si nekoupíme, je dobrá pověst, dobré jméno, důstojnost a čest. Ty si zaslouží tu největší ochranu.