Epiteton constans „arogantní řidič“ se natolik vžilo, že jsme si ani nevšimli, jak se pozvolna arogance a bezohlednost v městských ulicích stala typickou spíš pro chodce než pro řidiče. Bohulibý záměr dát chodcům možnost přejít bezpečněji ulici se zvrtl v posedlost chodců vrhat se do vozovky na těch nejnemožnějších místech bez jakéhokoli ohledu na řidiče, ba i fyzikální či technické možnosti, kterými jsou při řízení auta omezeni. Žasnu, s jakou jistotou se mnozí chodci vrhají do vozovky se sebevražedným přesvědčením, že všechna auta přece MUSÍ zastavit. Jako by netušili, že ze střetu s tunovým železným kolosem nevyjdou vítězně oni, jako by to ani nebylo jejich zdraví nebo život. Svěřovat ho do rukou řidiče auta? Kdo sedí za volantem? Čerstvý absolvent autoškoly, který si ještě snadno splete brzdu a plyn? Žena, která právě odvezla dítě do nemocnice a nemá v hlavě nic jiného? Budiž, většina chodců přežívá, neboť řidiči jsou stále zkušenější a s arogantním chodcem se učí vycházet. Chřadne ovšem prostá lidská slušnost, kdy gesto, kterým dáváme přednost, už vidíme jen za předním sklem aut, od chodců se ho dočkáme vzácně. Přitom zpomalit, ba i zastavit a znovu se dát do pohybu může přece chodec mnohem snáz než řidič. A pro milovníky přírody: je to i ekologičtější.