Proč právě archívy Státní bezpečnosti se stávají předmětem zájmu novinářů hledajících senzaci, kterou prodávají na stránkách svých médií? Dvacet let po revoluci se stávají archívní dokumenty StB vítaným a šťavnatým prostředkem, jak připoutat pozornost konzumentů médií, tak aby vydavatel byl spokojen s prodejem nebo sledovaností. Nehledejme u médií primárně ušlechtilou snahu „vyrovnat se s minulostí“, tu můžeme s důvěrou očekávat v kvalifikovaných historických studiích, ne v rychloobrátkovém zboží, kam média patří.
Vystudoval jsem historii a vím, jak náročná je kritika pramene. Číst historické dokumenty (mezi něž protokoly z produkce Státní bezpečnosti patří) je náročná práce vyžadující odbornou erudici, znalost tehdejšího prostředí, terminologie, situace konkrétních osob. Tedy pokud nám nejde o senzaci, kterou snadno vytvoříme citací dvou tří vět ze svazku - a to je právě to riziko nekvalifikovaného přístupu k historickému prameni. Při výsleších (jakožto řadu let evidovaná nepřátelská osoba se svazkem čítajícím 155 stran o tom něco vím) užívají obě strany taktiku, kterou dnes nemůže nezasvěcený pozorovatel rozkrýt. Proč vyslýchaný vypovídá právě tak, a ne jinak? Jen on ví, které údaje může říct - protože ví, že dotyčný je v bezpečí v zahraničí, nebo ví, že tuhle informaci už estébáci mají, nebo se dohodl s třetími osobami, jak vypovídat – jen on může vědět, jak formulovat odpovědi tak, aby uspokojil estébáky a přitom nikomu neublížil. Někdy hovořil o něčem, co odvádělo pozornost od důležitějšího a nebezpečnějšího tématu, ale dnes to může vypadat jako „ochota vypovídat“. Jak může novinář, nezasvěcený do tehdejší situace vyslýchaného (a ani se nesnažící ji pochopit, protože jeho úkol je jiný), posuzovat výroky pronesené při výslechu v brutálním prostředí, s konkrétním záměrem? Vyslýchaní se (zjednodušeně) dělili do dvou skupin: Cibulkové posílali vyšetřovatele do horoucích pekel, Havlové (a těch byla většina) hledali možnosti, jak uniknout, jak přelstít vyšetřovatele, taktizovali, debatovali, už proto, že výslechy byly často koncipovány jako dialogy o politické situaci. Dnes, v bezpečí pohodlného křesla, v době absolutní svobody, vypadá všechno jinak. Už sama dobová terminologie, která byla v té době běžná (vzpomeňme na televizní zprávy nebo články v listu ústředního výboru SSM Mladé frontě, které pamětníci brali jako normální, protože je obklopovaly od narození, politická školení ve školách, v nemocnicích, úřadech, vojenských útvarech), budí úsměv na rtech. Kdo výslechy na Státní bezpečnosti nezažil, nemůže je posuzovat a hodnotit. Jsou produkty doby, kterou si dnes už nedokážeme připomenout, nemyslím reáliemi - jak vypadala auta nebo co to byly sifonové láhve - ale pocity, všudypřítomným strachem, permanentním dohledem, ponižováním se, aby člověk mohl dělat práci, kterou měl rád nebo kterou uměl. Vysmívat se Jarku Nohavicovi a obviňovat ho ze spolčení s estébáky je přesně to hledání senzace za cenu poškozování slušného člověka. Těch, kteří se dobrovolně a z vlastní iniciativy oddali spolupráci s StB, byla jen hrstka. Ti si zaslouží opovržení a exkomunikaci ze slušné společnosti. Ostatní vydírali, vyhrožovali jim, přitlačili je ke zdi, upřeli jim základní existenční podmínky k životu. Český totalitní režim byl nejdůslednější ze všech v komunistickém bloku, neponechal nikomu možnost žít mimo závislost na moci, jako tomu bylo v Maďarsku nebo východním Německu, kde zůstaly ostrůvky svobodného podnikání, tedy ekonomické nezávislosti na totalitní moci, o tom se nám ani nezdálo. Proto je pro český disent typická kotelna nebo maringotka geologického průzkumu. Mnozí pozdější spolupracovníci StB začínali jako nepřátelské osoby a pod tlakem (nástrojů k vydírání měla StB nespočet) přistoupili ke spolupráci. Myslí si někdo, že Arnošt Goldflam, Jan Kanyza, Jarek Nohavica, Ondřej Hejma, Josef Rakoncaj, Valerie Zawadská, Eduard Hrubeš, Josef Zíma, Miroslav Plzák, Jiří Suchý, Alexej Pludek, Jiří Adamec, Vratislav Ebr, Zora Jandová, Richard Müller, Ivan Vyskočil, Petr Eben, Leoš Suchařípa a další byli dobrovolní a oddaní spolupracovníci tajné policie spjatí s režimem? Pak bychom povýšili estébáckou byrokracii nad svoji osobní zkušenost. Dávejme přednost svému rozumu. Pokud byli tihle lidé přinuceni „spolupracovat“, trápilo je to víc, než si ti, které tento tlak nikdy nepotkal, dovedou představit. Citovat z jejich svazků je atraktivní, ale nespravedlivé, proto si myslím, že by neměly být svazky užívány k senzacechtivé komerci v médiích.
P.S. Václav Havel v rozhovoru pro Respekt 24/2007:
Ale mluvíme-li o lustracích, snad bych měl říct jednu věc. Já jsem byl vyslýchán od svých šestnácti let, to byly stovky a stovky výslechů, a lidé, kteří se teď zabývají oněmi archiváliemi, mi přinesli protokoly z nějakých mých výslechů z počátku let 60. Když jsem to četl dnešníma očima, vstávaly mi vlasy hrůzou na hlavě. Jenomže atmosféra byla tenkrát naprosto jiná a já vím, že bylo správné mluvit tak, jak jsem mluvil, i když dnes nad tím mohu kroutit hlavou. Tím chci říct pouze toto: nic bych neutajoval, všechno nechť si čte, kdo chce, ale varoval bych před kategorickým hodnocením věcí vytržených z dobových kontextů. To může být nebezpečné, ba i sebevražedné. Nicméně jsem optimista, protože se často setkávám s opravdu věcnými analýzami naší minulosti.