LADISLAV ŠPAČEK

217. Plnovous je dnes dost archaický a vzácnější než býval dříve, nahradilo ho častější "třídenní strniště", ale patří do repertoáru mužských ozdob a nelze ho vyloučit nebo zavrhnout. Samozřejmě nemám na mysli "loupežnický" plnovous, ten je nespolečenský a hodí se do hlubokého lesa, ale pěstěný vous pečlivě zastřižený a hygienicky ošetřený je v pořádku a můžete ho mít i v pozici, kterou zastáváte. To se týká i vlasů, pestrost účesů a délka vlasů je volná, není pro ně žádné omezení. Jediným požadavkem etikety a je čistota a upravenost.

216. Ponožky by měly korespondovat s barvou bot nebo nohavice kalhot, případně vytvářet přechod mezi nimi. K černým botám nosíme jen černé ponožky, k hnědým můžeme mít hnědé, šedé nebo tmavomodré. Vždy dbáme na to, aby ponožky byly dostatečně dlouhé, protože ukázat bílé chlupaté lýtko nad horním lemem ponožky je vždy odpudivé selhání. Kupujeme tedy ponožky delší, gentlemani a diplomati nosí výhradně podkolenky, aby je žádná situace nezaskočila. Hnědé boty nosíme přes den, hodí se k dennímu (šedému nebo modrému) obleku, nebo ke tvídovému či manšestrovému obleku, ke svetru, k džínám. Večer do společnosti si nemůžeme vzít jiné boty než černé s tenkou koženou podrážkou podle britského pravidla: No brown after six. Italové a Francouzi se tímto pravidlem moc neřídí, nosí hnědé boty i večer, dokonce i k černému obleku, což odporuje obecně uznávaným standardům etikety.

215. Kromě státních vyznamenání existuje široká paleta rezortních vyznamenání, osobních medailí prezidenta, předsedy vlády a ministrů, pamětních medailí, plaket Červeného kříže apod. Pro jejich užívání nejsou stanovena pevná pravidla, a tak hodně záleží na jejich nositelích, kdy a jak se jimi chtějí prezentovat. Měli bychom si být jisti, že nebudeme se svou dekorací sami, abychom nevypadali nepatřičně okázale, neboť vyznamenání se dnes nosí mnohem méně než dříve. Vyznamenání se nosí na levé části prsou, nad kapsou, na oblek se hosí jen stužka, u žen na kostým nebo na šaty také.

214. Někdy slyším stesky manželek, které jsou léta vdané, že tchán a tchyně jim stále vykají (ony jim samozřejmě také), ač s jejím manželem si přirozeně tykají, a ony to cítí, jako že zůstaly „za hradbami“, že nebyly přijaty do nejužší rodiny. Lidé v rodině si běžně tykají, doby, kdy děti vykaly svým rodičům, jsou dávno za námi, v jedenadvacátém století je vykání v rodině anachronismus. Rodiče novomanželů by měli zvážit, jaký pocit bude mít snacha, která jim dala vnoučata, ale stále si s nimi vyká, jako by byla na návštěvě, a nabídnout jí tykání nejpozději ve svatební den, raději hned při zásnubách. Nabídku tykání vznášejí rodiče, tchán je společensky významnější než snacha. Někdy je chyba na straně mladých přítelkyň, nebo dokonce snach, které vstupují do rodiny a nabídku tykání ze strany rodičů přítele odmítnou, protože jim připadá nemístné starším lidem tykat (byť se svými rodiči si jistě tykají). Protože tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba, rodiče, nelze tuto nabídku odmítnout. Je to vůči rodičům přítele neomalené a urážlivé. Za pár let toho bude mladá snacha litovat, celá rodina kolem ní si bude vzájemně tykat a ona bude stále "ta paní", co se jí říká, "posaďte se u nás, dáte si kávu?" Maminka přítele bude jednou její druhá maminka, dívka by si toho měla vážit, že jí začlenění do nejužší rodiny rodiče přítele nabízejí.

213. Záleží na tom, kde takový pokrm jíme. Ve fast foodu jednoznačně rukama, v lepší restauraci příborem. Taky ho k pizze dostaneme. Rukama v restauraci nejíme nic, k čemu nedostaneme finger bowl, misku na opláchnutí prstů. To se týká jen mořských plodů, třeba krevet, které musíme loupat.

212. Jejda, co je to za nesmysl? Žena nosí punčochy na všechny společenské akce, do společnosti bez punčoch může jít jen výjimečně, třeba na párty na lodi nebo na večírek do baru. Byla jste oblečena správně a nejlépe. Uvolněnost a ležérnost se projevuje v současné době jen u mužů, ženy si zachovávají úroveň společenského oblečení a bot stále. Někdy vidíte celebrity bez punčoch, ale to jsou extravagantní pokusy zaujmout, aby se odlišily a psali o nich v lifestylových magazínech.

211. U banketů nás nesmí překvapit, že si hosté nepřejí „dobrou chuť“, není to obvyklé. Je to běžné v domácím prostředí, v soukromí, mezi přáteli, ale ne při oficiálních obědech nebo večeřích. Doma si přejeme dobrou chuť při zahájení oběda, pak už při jednotlivých chodech ne.

210. Samozřejmě, že na návštěvě nemusíte sníst vše, co hostitelka nabízí. Můžete mít odlišné chutě, dietní návyky, zdravotní omezení. Hostitelka nabizí, ale nenutí. Jestli se to stává jablkem sváru s maminkou Vaší ženy, tak je to od Vaší tchyně nevhodné chování. Měla by taktně přejít, že nesníte všechno, dnes se hostí spíš střídmě než bohatě a vždy musíte mít možnost jednak si vybrat, jednak s díky odmítnout. Vymluvte se na zdravotní nebo dietní problémy, pokud maminka nemůže pochopit, že host prostě nemůže sníst všechno. To Vám oběma umožní slušně vycouvat z konfliktu.

209. Šaty dělají člověka, to platí pro společenský život dvojnásob. První dojem vytváříme gesty, hlasem, výrazem očí, úsměvem a oblečením. Náš oděv prozradí vkus, sociální roli, společenskou úroveň, zařazujeme se jím do společenské normy, nebo se z ní naopak vyřazujeme. V posledních letech to vypadá, jako by šaty přestaly hrát roli mimikry. V různých prostředích byl úbor jiný a splýval s okolím. Oblečení prozradilo, kam pán míří: na procházku s dámou, do Opery, na fotbal. I obyčejný dělník v železárnách se v neděli oblékl do černého obleku, uvázal si kravatu, vzal si klobouk a vyšel s dámou na promenádu. Na dovolené v přímořském letovisku můžeme chodit v tričku, kraťasech a žabkách, chodí tam tak všichni, ale proč se takhle promenují někteří muži i po Národní třídě? Potkat v tramvaji muže do půl pasu nahého není v parném létě žádná mimořádná událost. Vytratil se cit pro oblečení pro různé příležitosti a situace? Kde se bere schopnost oblékat se přiměřeně prostředí? Kompasem je nám vzor, který jsme denně vídali v rodině. Muži, kteří nemají vypěstovaný cit pro vhodné oblečení, neměli v dětství patrně ve své blízkosti vzor, který by se samozřejmostí vlastní dětem napodobovali. Jestli tatínek usedal ke stolu v trenýrkách a pil pivo z láhve, jestli po večeři nepoděkoval mamince a nepohladil ji po ruce, nemělo se dítě odkázané na rodinnou scénu kde poučit, jak je to správně. Rodičům se často zdá, že momentálně nevychovávají, jen jedí nebo se dívají na televizi, kdepak, nápodoba je nejsilnějším nástrojem výchovy a to nepřetržitým. Muži, kteří vycházejí z rodiny s neutříděným názorem, jak se oblékat, mají velký hendikep v životě, ostatně stejně jako lidé, které rodiče nenaučili správně držet příbor, skleničku nebo jíst pečivo. To, co viděli celé dětství v rodině, považují za samozřejmé a správné a teprve v konfrontaci se světem kolem nich zjišťují, že se musejí mnohé doučit. Někteří se ovšem doučovat nechtějí, myslí si, že takto vybaveni rodinnými (zlo)zvyky proplují životem. Ocitáme se pak v začarovaném kruhu, kdy v jejich rodinách pak vyrůstá další generace bez správného vzoru. Naštěstí existuje dost povolání, která vyžadují kultivované vystupování, oblékání a stolování, a ta přimějí mladého manažera nebo manažerku, aby se poučili, jak napravit mezery v rodinné výchově. Někdy se v životě objeví jiný vzor, který bude kompasem pro nejistého člověka. Může to být kolega v práci, manželka, kamarád. Nikdy není pozdě začít s napravováním chyb, ve kterých člověk vyrůstal. Je to obtížnější než pro ty, kteří vstřebávali správné vzorce chování, oblékání a stolování jako samozřejmost, ale v dospělém věku není pro chyby omluva, je dost zdrojů informací a dost příležitostí doplnit si to, co nám rodiče nemohli dát.

208. Máte pravdu, je to společenský a etiketní problém současné doby. Dříve byla rodina s nesezdanými rodiči výjimkou, dnes je to běžné. Univerzální je výraz "partner", tomu bych dával přednost. Vžil se i výraz "přítel" (z anglického boyfriend nebo girlfriend), ale ten bych si nechal pro bezdětné (mladé) vztahy. Říct "manžel", když mluvíte s matkou o otci dítěte, není žádný trapas, celé dějiny se děti rodily jen v manželství, teprve posledních dvacet let se rodina rozpadá na rodiče bez vzájemného formálního svazku.

207. Jejda, to jsem tam asi nevyjádřil přesně. V tanečních dávají taneční mistři přednost motýlkům, ale motýlek je ekvivalent kravaty, má stejnou funkci jako kravata a nosí se tam, kam nosíme kravatu. Kravata je základní doplněk, motýlek je výjimečný, nosí ho nepatrná menšina mužů. Lakovky se k černému obleku nenosí, jsou předepsány k fraku a ke smokingu, jinak jsou extravagantní.

206. Motýlek je ekvivalent kravaty, má stejnou funkci jako kravata a nosí se tam, kam nosíme kravatu. Kravata je základní doplněk, motýlek je výjimečný, nosí ho nepatrná menšina mužů. Jsou muži, kteří mají zálibu v motýlcích, je to zajímavé a obohacující.

205. Mezi oběma muži tedy nedokážeme definovat objektivní společenskou hierarchii, nadřazenost. Musíme přejít k subjektivnímu pohledu. Pro Vás je důležitější současný přítel, a proto bych představil nejprve bývalého manžela současnému partnerovi a pak partnera exmanželovi.

204. Ne, tak daleko bych americké pojetí neprosazoval. Zasedací pořádek u naší svatební hostiny má svá pevná pravidla vycházející z obecného pravidla, že nejčestnější místa jsou uprostřed stolu a jejich význam klesá směrem k okrajům. V čele stolu tedy sedí novomanželé, žena po pravici manžela. Rodiče manželky sedí na straně manžela, rodiče manžela sedí na straně manželky, vždy tak, aby se vedle sebe střídali muži a ženy. Po stranách sedí svědci a následují další hosté v pořadí jejich společenské významnosti, nejdříve rodina, pak přátelé. Sem bych zařadil i družičky a družby. Jejich role je jen při obřadu, při hostině bych preferoval nejbližší rodinu.

203. Ne, k obleku nosíme vždy jen košili s dlouhým rukávem, protože vždy nám musí z rukávu saka vyčnívat minimálně centimetr až dva manžety košile. Ani v parném létě si pod sako nevezmeme košili s krátkým rukávem a nelze doufat, že si toho nikdo nevšimne. Košile s krátkým rukávem je pro volný čas, není to košile společenská, a nikdy si ji proto nevezmeme pod sako nebo do divadla. Tedy, doporučuji jedině košili s dlouhým rukávem, sako (ale proč přes ruku? Sako se nosí oblečené a neříkejte, že partner nevydrží divadelní představení v saku, v Kalichu je klimatizace), společenské kalhoty, rozhodně ne džíny, ty jsou pro volný čas nebo na uvolněné večírky.

201. Ve staré Anglii, odkud k nám koktejl přišel, to byla vysoce formální příležitost; pánové přicházeli v žaketech, dámy v nabíraných šatech a kloboucích, ale dnes se na koktejl oblékáme uvolněně: Při běžné party s klienty nebo s přáteli mohou mít muži lehké nepodšité sako a kalhoty, košili bez kravaty, mokasíny nebo semišové boty, ženy si vezmou barevný kostýmek nebo lehké letní šaty a boty se širším podpatkem, aby se nebořily do trávníku, koná-li se venku. Při garden party je to příležitost i pro džíny s bílou nebo barevnou košilí.

200. To víte, že to není v pořádku, neodpovědět na pozdrav je neomalenost nehrubšího zrna. S takovými nezdvořáky nic neuděláme, spíš je k zamyšlení, jak máme reagovat my. Je to jednoznačné: budeme zdravit dál a pořád. Slušný člověk zdraví. Za nezdvořáky nemůžeme, pozdravu se patrně nedočkáme, ale nebudeme se snižovat na úroveň neslušných lidí kolem nás.

199. Límeček "stojáček" se nosil k fraku (k bílému motýlku, proto to nebylo tak vidět, jestli jste na facebooku, podívejte se: www.facebook.com/spacek.ladislav/), odtud přešel i ke smokingu, ke kterému se nosí černý motýlek, proto je to tak nápadné. I proto se stojáček vytrácí, už se nenosí, moderní je normální ležatý košilový límec. Ale jinak, stojáček si může muž vzít a to, že kouká pásek od motýlku, nevadí.

198. Máte pravdu, taková explicitní otázka je neomalenost, číšník si spropitné vlastně vynucuje. Nicméně, nechat spropitné je běžná praxe a samozřejmost. V Americe za mnou servírka běžela dva bloky a připomněla mi, že jsem dal jen deset procent, kdežto u nich se dává patnáct, musel jsem vytáhnout peneženku a doplatit... Spropitné je součást platu personálu, teprve spropitným se výše platu dorovnává na únosnou úroveň, základ je mizivý.

197. Ano, lékař sestřičce, ona je "nižší stav", lékaři jsou "vyšší stav". V práci nehraje roli pohlaví nebo věk (leda u kolegů na stejné pracovní úrovni), tam je jediná hierarchie a tou je pracovní pozice.

196. Kam jinam než na Pražské jaro? :-) Ano, je to vhodné, dlouhé šaty jsou určeny pro takové slavnostní gala večery, jako je Pražské jaro. Jen mi teď došlo, že jsem nestihl odpovědět dřív a Pražské jaro už skončilo..., omlouvám se, nestíhám.

195. Jenom a jedině Vy, je to Vaše přítelkyně. Nejprve představíte přítelkyni babičce, pak babičku přítelkyni, babička by jí měla podat ruku.

194. To je otřesná zkušenost, pojal mě smutek, když jsem četl Váš mail. Tak bezohledné chování jste si nezasloužil, připravoval jste se zodpovědně, a oni se zachovali naprosto neomaleně, bez špetky zájmu o Vás. Nechápu to, přece by je mělo zajímat, s kým chodí jejich dcera. Patrně to nebrali jako formální seznámení, ale že jen tak zaskočíte si s nimi potřást rukou, asi je měla Vaše přítelkyně připravit na to, kdo jste a s jakou vážností k tomu přistupujete. Nu, stalo se. Budete musel společenskou návštěvu absolvovat ještě jednou, tomu se nevyhnete, jestli budete dál chodit s touto dívkou, musíte dříve nebo později poznat její rodiče. Počkal bych, nechte to usadit měsíc dva, nespěchejte, jim na tom, zdá se, tolik nezáleží, tak se nevnucujte. Při setkání o tom nemluvte, nemáte právo jim to vyčítat, uvidíte, jestli se Vám sami neomluví, bylo by to správné.

193. Šortky jsou opravdu úbor jen pro volný čas, hodí se do přímořského letoviska, do přírody, nesmíte v nich ani do restaurace v přímořském hotelu, tam Vás nepustí. Do města je rozhodně neschvaluji, lehké letní kalhoty jsou mnohem estetičtější, nekoukají z nich odpudivě chlupaté nohy. Nic na tom nemění ani to, že na některých módních přehlídkách obléknou muže do šortek a saka, protože už vyčerpali všechny možné kombinace a hledají cokoli, co tu ještě nebylo. Je to stejně extravagantní jako průhledné šaty na přehlídkách, žádná žena by si je normálně neoblékla.

192. Ano, je to jediné možné řešení. Zouvat hosty z bot a nechat je v ponožkách, případně jim nabídnout staré otrhané pantofle, které už hostitelé nenosí (a před námi je měly desítky dalších lidí), je nevkusné a nespolečenské. Hostitelé by mimochodem měli mít na sobě také společenské boty, aby ukázali hostům, že se nemají zouvat. Hosté si mohou boty otřít. Takové případy, kdy bydlíme na okraji oraniště a je období dešťů, jsou velmi vzácné. U nás hostitelé často zouvají i hosty, kteří dorazili na návštěvu v suchém počasí, přijeli autem a není důvod, proč je ztrapňovat v ponožkách. Často je daleko lepší nechat hostům boty, je to někdy hygieničtější... Po návštěvě holt musíme vyluxovat, vytřít podlahu (dříve hospodyňky vytíraly dvakrát denně), stejně jako umýt nádobí a uklidit. Zouvání hostů do ponožek te trapný zvyk.

191. Současnou podobu dal kravatě americký krejčí Jesse Langsdorf, když si nechal v r. 1924 patentovat podlouhlý pruh látky se zešikmenými stranami a trojúhelníkovým cípem. Od třicátých let do konce dvacátého století nebyl muž považován za oblečeného, neměl-li kravatu. Měnily se šířky, materiály, uzly, v šedesátých letech se objevily ojedinělé snahy kravatu vymýtit z pánského šatníku, ale marně: všechny hvězdy beatové vlny počínaje The Beatles vystupovaly v oblecích s kravatou. Tento symbol dobře oblečeného muže přetrval do dneška. Kravata byla od svého vzniku považována za symbol serióznosti, finančního zajištění, příslušnosti k „vyšší“ vrstvě. Prodej kravat dosáhl vrcholu v r. 1995, kdy se jich na světě prodalo za 1,3 miliardy dolarů, ale od té doby prodej klesá s postupující ležérností v pánském oblečení. Smrtelnou ránu zasadila kravatám první léta nového tisíciletí. Když kandidoval Barack Obama na úřad prezidenta Spojených států, jeho volební štáb, který rozhodoval o strategii politického marketingu, vsadil na obrovský potenciál voličského rezervoáru mezi Hispánci a Afroameričany, ti ovšem nikdy kravaty nenosili. Proto si Obama, kdykoli jel na předvolební mítink do těchto komunit, kravatu sundával, aby ukázal svým voličům, že je „jejich kandidát“, ne ti ostatní „kravaťáci“, jeho konkurenti. Obama přirozeně v kravatě chodil od školních let, byl předtím významný právník a kongresman. Jednoduchá volební taktika přinesla úspěch, byl zvolen prezidentem díky hlasům těchto dosud opomíjených vrstev americké společnosti a naplnil „americký sen“ svých voličů. Z jeho zkušeností se poučila levicová řecká strana Syriza, která šla do voleb v roce 2015 rovněž bez kravat, také zvítězila. V obou případech nešlo jen o kravatu, přirozeně, ale o symbol příslušnosti k těm, kteří kravaty nenosí, se v obou případech taktika vyplatila. „Izraelský protokol“ (Izraelci už dříve chodili na diplomatická jednání nižšího ranku bez kravaty, a tak se v diplomatické a etiketní hantýrce tento výraz ujal) počátkem 21. století zvítězil a dnes nemusíme mít už kravatu do malého divadla, na večírek, na večeři i do dobré restaurace. Stále ji ovšem považujeme za povinnou součást pánského společenského obleku na ples, do kamenného divadla, na společenské akce vyššího formátu, na svatbu či pohřeb. Je podle mne skandální, že bez kravaty chodí někteří ministři na zasedání vlády, na tiskové konference a že je nemají moderátoři Novy ve zpravodajství. Asi se chtějí "přiblížit k lidu", ale proč pak jsou jejich kolegyně krásně upravené, namalované, učesané a v hezkých šatech?

190. Ano, ale ještě musíte zvážit, kde a kdy se akce koná. Dlouhé večerní šaty se nosí jen večer a v prostředí, kam se hodí.

189. Ve společenském styku nikoho nevychováváme, neupozorňujeme na chyby, to měla udělat jeho maminka kdysi dávno, k tomu nejsme oprávněni, to nedělám ani já - ačkoliv bych si to snad mohl dovolit. Je jednodušší se pod nějakou záminkou náhle vzdálit se slovy "promiňte, musím ještě pozdravit hostitele" nebo "někam se mi zatoulala manželka, podívám se po ní, hned se vrátím" apod. Je to asi nejhygieničtější řešení...

188. A nejde to vyměnit? Jestli jste ho nenosil a máte paragon, pokuste se ho vyměnit, je škoda mít doma sako, které nemůžete nosit. Jinak, bílá košile s vestou by šla, vypadá to dost slavnostně, ale sako je sako.

187. Podobně jako u každého jiného uspořádání: novomanželé sedí vedle sebe, nevěsta vpravo, vedle ní otec ženicha s matkou ženicha, vedle ženicha matka nevěsty s manželkou. Vedle nich pak svědkové, prarodiče, blízcí příbuzní, přátelé. To je pro případ, že by byl stůl natolik velký, že by se k němu vešli všichni. Pokud ne, může být více kulatých stolů, pak u toho hlavního sedí novomanželé s těmi nejbližšími, kteří se vejdou, ostatní hosty rozsadíme k dalším stolům v sále.

186. Správně by podle zásad zasedacího pořádku neměli manželé sedět vedle sebe, výjimku uděláme pro rodiče a svědky, ale i pro prarodiče (babička by asi chtěla sedět vedle dědečka, ne vedle ženichových spolužáků z gymplu:-)) Ale u svateb nejsme tak přísní jako u banketů, citlivě se rozhodněte, jestli páry rozdělíte, u svateb bývá obvyklé, že páry sedí pohromadě. Snažte se ale zachovat pravidlo o střídání žen a mužů.

185. Vykat bychom měli všem dospělým lidem, tedy od osmnácti let. Tykat můžeme žákovi základní školy, ne dospělému. Požádat někoho, aby Vám vykal, můžete, ale vyvoláte tím nevoli. Pokud se nevidíte často, přešel bych to a doufal bych, že se zase dlouho nesetkáme. Jestli se vídáváte často, pak to stojí za tu chvilku nepříjemnosti. Na návštěvě bychom se neměli zouvat, muž v obleku a v ponožkách vypadá směšně, stejně jako žena v šatech a bosa je nemožná. Hostitelé by při vítání návštěvy měli mít obuty boty, aby dali návštěvě najevo, že se nemá zouvat (pokud není období dešťů a nebydlí na okraji oraniště). Při příchodu naznačte, že uvažujete o zouvání, a sledujte, co na to hostitelé. Měli by Vás zadržet, abyste se nezouvali, ale...v Čechách je paneláková kultura návštěv v ponožkách hluboce zakořeněna. Poučovat je nemůžete, to měla udělat maminka.

184. Smrtelnou ránu zasadila kravatám první léta nového tisíciletí. Když kandidoval Barack Obama na úřad prezidenta Spojených států, jeho volební štáb, který rozhodoval o strategii politického marketingu, vsadil na obrovský potenciál voličského rezervoáru mezi Hispánci a Afroameričany, ti ovšem nikdy kravaty nenosili. Proto si Obama, kdykoli jel na předvolební mítink do těchto komunit, kravatu sundával, aby ukázal svým voličům, že je „jejich kandidát“, ne ti ostatní „kravaťáci“, jeho konkurenti. Obama přirozeně v kravatě chodil od školních let, byl předtím významný právník a kongresman. Jednoduchá volební taktika přinesla úspěch, byl zvolen prezidentem díky hlasům těchto dosud opomíjených vrstev americké společnosti a naplnil „americký sen“ svých voličů. Z jeho zkušeností se poučila levicová řecká strana Syriza, která šla do voleb v roce 2015 rovněž bez kravat, také zvítězila. V obou případech nešlo jen o kravatu, přirozeně, ale o symbol příslušnosti k těm, kteří kravaty nenosí, se v obou případech taktika vyplatila. „Izraelský protokol“ (Izraelci už dříve chodili na diplomatická jednání nižšího ranku bez kravaty, a tak se v diplomatické a etiketní hantýrce tento výraz ujal) počátkem 21. století zvítězil a dnes nemusíme mít už kravatu do malého divadla, na večírek, na večeři i do dobré restaurace. Stále ji ovšem považujeme za povinnou součást pánského společenského obleku na ples, do kamenného divadla, na společenské akce vyššího formátu, na svatbu či pohřeb. Považuji ale za velký poklesek, že moderátoři Novy kravaty nenosí, a že dokonce někteří ministři si ji nevezmou ani na zasedání vlády nebo do televizní debaty, to už je příliš.

183. Jsem rád, že na to myslíte, je to důležité. V takovém hotelu bychom se neměli pohybovat ve veřejných prostorách v šortkách, tričkách, někde u moře se pokoušejí někteří turisté pobíhat v hotelu i v plavkách. Na večeři do restaurace, i v hotelu, kde jsme ubytováni, vstupujeme jen v dlouhých kalhotách a košili nebo v tričku s límečkem, ženy v šatech, dlouhých kalhotách nebo sukni. Šortky a dámská trička s odhaleným bříškem a už vůbec ne plavky do restaurace nepatří a vzbuzují nelibost personálu a ostatních hostů. Nezáleží přitom ani na tom, v které zemi dovolenou trávíme, uvedená pravidla platí pro všechny evropské země i Ameriku, v arabských zemích budeme ještě konzervativnější. Na snídani ještě můžeme do hotelové restaurace přijít v tričku bez límečku a šortkách, ale u oběda si to už nedovolíme a večer se bezpodmínečně oblékneme společensky. Je i v našem zájmu posilovat solidní image hotelu, kde jsme ubytováni.

182. To děláte velkou chybu, přání společensky významnější osoby musíte přijmout. Protože tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba, nelze ho odmítnout, stejně jako napřaženou pravici. Nemáte důvod, proč to odmítnout, je to neomalenost a pro maminku přítele je to urážlivé. Lidé v nejbližší rodině si v 21. století tykají, přece nechcete mít pocit, že jste nebyla přijata do nejužší rodiny a jste stále návštěva. Za pár let byste toho litovala, dáte mamince vnoučata, všichni kolem Vás si budou tykat a Vy budete "ta paní", co se jí říká, "posaďte se u nás, dáte si kávu?" Doma si s rodiči tykáte, ne? Maminka přítele bude jednou Vaše druhá maminka, važte si toho, že Vám začlenění do nejužší rodiny nabízí.

181. Děkuji, milá Ilono, potěšila jste mě. Ladislav Špaček kontakt@ladislavspacek.cz

180. Stará tradice vedla rytíře k sejmutí přilbice tam, kde se cítili jako přátelé a nemuseli se obávat, že dostanou přes hlavu meček či palcátem. Proto si muž snímá čepici nebo klobouk v místnosti, ale i v uzavřeném prostoru. ve vlaku, v dálkovém autobuse, letadle. Neplatí to pro MHD, kde strávíme deset minut, tam se ani nezdraví. Platí to víceméně tam, kde si odkládáme kabát.

179. Placení večeře je vždy na dohodě, ale měli bychom dodržovat zásadu reciprocity. Buď se o útratu podělíme rovným dílem, nebo - je-li naděje, že se příště setkáme opět v restauraci - zaplatí jeden pár a příště ten druhý. Další kombinace je restaurace/návštěva. Jeden pár zaplatí v restauraci a druhý ho pozve na návštěvu.

178. High five je starý pozdrav (z konce 70. let), je to přátelské gesto, které všichni znají a vyznávají ho právě proto, že dokáže navodit přátelskou atmosféru. Vůbec bych se neobával, že si tímto světově proslulým pozdravem něco zkazíme.

177. Já jsem konsternován tím, že někdo jí chlebíček na veřejnosti. Jak při tom šéfová vypadala? Nic moc, mám pravdu? Chlebíčky, ten zpropadený český vynález, jíme o samotě doma, zhasneme, zatáhneme rolety, pak se jdeme osprchovat. Nedivím se jí, že se jí nechtělo do hovoru, měla plné ruce a ústa práce, hlídala si šaty, prsty, koutky úst, nos...chlebíček věru není pochutina do společnosti, byť je v českých zemích kupodivu tak rozšířená. Ano, měla jste počkat, až se zhostí se ctí úkolu, který si předsevzala, a spořádá tu patlaninu bez úhony. Chlebíček nelze slušně jíst, natož přitom mluvit. Empaticky jste to mohla předvídat, ono je to vidět zdálky.

176. Vykání a oslovování křestním jménem je nejlepší metoda vykání, stále vykáme, ale je to osobnější a přátelštější. K tomu nepotřebujeme souhlas, jsme stále ve "vykacím modu". Je to mnohem lepší než formální oslovování "paní ...-ová, byla byste tak laskavá..." Protože formální vykání je strohé a oficiální, je tato forma stále rozšířenější. Podřízený, byť starší nebo žena, nemůže nabídnout nadřízenému tykání, on je společensky významnější svou pozicí ve firmě (ledaže by to nevěděl a cítila byste, že by rád, ale neví, jak na to:-)). Ponožky se nosí v barvě bot nebo kalhot nebo jsou přechodem mezi nimi. A veselé ponožky (barevné, módní happy socks) se mohou kombinovat s kravatou nebo kapesníčkem v náprsní kapsičce.

175. K probírání služebních témat je vyhrazena pracovní doba. Pan starosta Vám může volat mezi devátou ranní a pátou odpolední, pak máte nárok na soukromí, rodinu, koníčky, klid po práci. Výjimky jsou jasné: zemětřesení, požár, povodeň. Doporučuji telefon mimo tuto dobu nebrat, druhý den mu vysvětlíte, že jste byla s rodinou nebo cvičit nebo na procházce v lese. Odhaduji, že napotřetí se to už odnaučí. Znám vysoké manažery firem, které mají centrálu v Americe, a i kdyby jim volal generální z New Yorku, je-li víkend, telefon nevezmou.

174. Ten, kdo má právo podávat ruku, žena, starší, v práci nadřízený. Blahopřání může jako první vyslovit i muž, mladší a podřízený, ale na podání ruky si musí počkat.

173. Otázka je, jak moc Vám nebude sedět, jestli si toho příbuzní všimnou víc než modrého obleku; pokud by oblek nebyl opravdu zcela nepoužitelný, dal bych přednost černé, přece jen jste nejbližší příbuzný. Jinak sytě tmavá modř (půlnoční modř) je ekvivalentem černého obleku, na společenské akce je možné si vzít jak černý, tak tmavě modrý, ale u pohřbu bych preferoval opravdovou černou.

172. Ano, vnímáte to správně. Je-li starostka nejvyšší, pak obslužte nejdříve ji, pak hosty a nakonec spolupracovníky starostky.

171. Asi jste četným objímáním, patrně navíc s lehce erotickým podtextem, vyvolali pozornost učitelského sboru a teď vám zakazují i běžné objetí při zdravení. Na základní škole je zdravení formou objetí nezvyklé, proto učitelky zpozorněly. Jestli takhle deváťačky objímají sedmáky, bezpochyby to není jen přátelský pozdrav, to by učitelkám nevadilo, jistě nejsou padlé na hlavu a vidí ten jemný rozdíl mezi přátelským objetím a lehce erotickou hrou. Sáhněte si do svědomí, jestli jde opravdu jen o přátelský pozdrav, ke kterému vás rodiče vedou. Proč právě se sedmáky se zdravíte tak vášnivě? Řekl bych, abyste se pobavily, jak jsou z vás celí vedle, co myslíte?

170. Někdy se nabídka tykání odehraje bez formální sdělení "budeme si tykat", prostě tím, že někdo začne tykat a ten druhý to vezme jako nabídku a začne tykat taky. To je možné tam, kde jsou si v určitém rozmezí všichni rovni, tedy jde o dospělé lidi bez profesní hierarchie, v rodině, v zájmovém klubu, na zájezdě, v zaměstnání na stejné pozici. Začít tykat dospělé ženě a očekávat, že ona mi bude vykat a já jí tykat, je velmi nezdvořilé, to si můžeme dovolit vůči žákovi základní školy. Asi bych, jak správně píšete, vynechal babičku, té vykejte a ona Vám bude asi tykat, protože jí z výšin jejího věku připadáte jako děvčátko. Ale u ostatních příbuzných byste měla na tykání odpovědět taky tykáním, lidé v nejbližší rodině si v jedenadvacátém století tykají.

169. Ani vesta nezbavuje muže mít na sobě sako, protože košile není ve společnosti svrchní oblečení, je to stále prádlo. Proto se muži formálně dovolují, zda si mohou svléknout sako, tím dávají najevo, že půjde o něco nezvyklého, ba až nepřístojného. Žena se ptát nemusí, protože pod sakem má halenku nebo šaty, tedy svrchní oděv. Položit takovou otázku většinou nemá smysl, Vaše okolí Vám prakticky vždycky řekne, že si sako můžete odložit, ale to přece nic neznamená, jde o to, zda jste v situaci, kdy to můžete udělat, a to na večerní významné akci (včetně plesu v důstojném prostředí, nemyslím hasičský bál ve vesnické hospodě) nelze. To je úděl, nás mužů. Ženy mají svoje problémy s lodičkami na podpatku, se silonkami v létě atd. Tedy ani když máte vestu, si sako nemůžete svléknout, vesta se nosí pod sakem (pokud sama o sobě není kostýmem u hudebníků nebo zpěváků na jevišti). Vesta je vypracovaná jen vpředu, na náprsence, vzadu má satén, aby sako nedrhlo, to ukazuje na to, že může být vidět jen přední díl, ze saka. Máme-li vestu, můžeme si sako rozepnout častěji, než když ji nemáme, máme kryté břicho. Ale na pódiu, při proslovu, při představování a podávání ruky si sako zapneme i s vestou.

168. Ne, na křty knih se dárky ani květiny nenosí. Dárkem pro autorku bude, když přijdete.

167. Aha, máte pravdu, to je zatím neprobádané téma. Děkuji za inspiraci, budu se tomu věnovat při přípravě své další knihy. Jestli o tom něco napsal někdo jiný, vážně nevím.

166. Nejlepší by bylo zeptat se varhaníka nebo protokolářky rektorátu, která promoce organizuje. Obvykle se hraje Gaudeamus Igitur, studentská hymna, ale na úvod může zaznít i nějaká jiná intráda, to bohužel nemohu vědět, nevím, na jaké vysoké škole působíte.

165. Patrně jste žena, muži nosí čepice, ženy klobouky. Žena klobouky nesundává ani v místnosti, může si je ponechat po celou dobu recepce, večírku nebo akce. Snímá ho, když sedí v hledišti divadla, pokud nesedí v lóži, na koncertě ho nesundává ani v hledišti, na pohřbu taky ne. Klobouk snímá jen při jídle.

164. Máte pravdu, při společenském stolování, nejen v závodní jídelně, ale ani na banketech a státních večeří nejvyšší úrovně se "dobrou chuť" nepřeje. Nejde ani tak o práci, kterou s tím máte v závodce, ale prostě se tato tradice nevytvořila, resp. zůstala omezena jen na rodinné a čistě soukromé příležitosti.

163. Velmi delikátní problém. Jestli Vám to opravdu vadí, je to rušení jako každé jiné a dříve nebo později budete muset sebrat odvahu a sousedovi to říct. Je jedno, jestli sousedova partnerka v noci luxuje nebo hlasitě prožívá své vášně. Neměla byste to říkat slečně, pamatuji se na případ, kdy dáma vytkla sousedce hlučný sex, ta se zatvářila nechápavě a po pár měsících byl rozvod...v inkriminované době byla měsíc v lázních. Měla byste najít chvilku, kdy se se sousedem ocitnete sami, a pronést dvě tři věty: "Už dlouho váhám, jestli vám to mám říct, ale musím, velmi mě to ruší. Vaše partnerka je v určitých chvílích mimořádně hlučná a naše byty nám nezaručují soukromí. Můžete si na to dávat větší pozor, prosím? Děkuji." Možná vymyslíte lepší variantu řešení, každá bude obtížná.

162. Máte pravdu, automaticky někomu začít tykat bez nabídky oboustranného tykání si můžeme dovolit k žákům ve škole, ne k dospělým spolupracovníkům. Je pravda, že Vy jste podřízený, proto tykání navrhuje on, ale oboustranně, neměl by Vám začít jednostranně tykat. Otázka, zda mu to říct a jak, je pro mne těžká,. neznám ho, nevím, jaké máte vztahy ve firmě, jaký je jednatel člověk, zda by výtku přijal férově, nebo by se Vám začal mstít, to Vám na dálku bez znalosti konkrétních poměrů neporadím. Jen mohu konstatovat, že jste v právu, ale jak ho uplatnit, to je věc taktiky, kterou zvolíte.

161. Chápu, je hloupé potkávat sousedy a nevědět, kdo je kdo. Představení je na Vás, Vy jste příchozí, Vy byste se měl představit starousedlíkům. První možnost je využívat setkání na ulici, kdy víte, že jde o souseda, přistoupit k němu, pozdravit a představit se s tím, že teď budete sousedy a rádi byste se seznámili a dali najevo, že jste noví obyvatelé ulice. Druhou možností je uspořádat party na zahradě Vašeho domu a pozvat na ni sousedy z ulice, stačí číše vína, malé občerstvení, hodina času. Třetí možností, že byste obešli okolní domy, zazvonili a představili se. Někteří sousedé budou vstřícní, pozvou Vás dál a deset minut si budete povídat, odkud jste se přistěhovali a jaké to tady je atd. Nevím, co nejlépe odpovídá Vaší povaze a situaci v ulici, to už zvolte sami.

160. Správně, jinou možnost jste neměl. Své doprovody nepředstavujeme, když se třeba na ulici pozdravíme s protijdoucím známým, ale jestli se s ním zastavíme a zapředeme hovor, musíme náš doprovod představit. A to i tehdy, když nezasahuje do rozhovoru. Často se setká muž jdoucí s manželkou s kamarádem a začnou rozebírat včerejší zápas, o němž nemá manželka ani potuchy, ale musí být v úvodu představena a pak naslouchá, stejně jako kdyby se potkaly dvě ženy, probíraly by novou kabelku a manžel jedné z nich by stál vedle a čekal, až se rozhovoru dostatečně nabaží. Je ohleduplné v takových situacích brát ohled na mlčenlivý doprovod a neprodlužovat setkání déle, než je nezbytně nutné.

159. Zlomeninu pravé ruky každý lehce postřehne, proto není nezdvořilé s omluvným úsměvem naznačit, že nemohu ruku podat. Podat levou ruku je méně obvyklé, může uvést náš protějšek do rozpaků. Lidé, kteří nemají pravou ruku vůbec, podávají levou s obrácenou dlaní, aby ji mohli lidé přijmout pravou rukou. Pokud se to naučíte, je to snazší a dal bych této formě přednost.

158. Váš nadřízený není gentleman. Jednak za jakoukoli úsluhu a pomoc poděkujeme, jednak i kdybychom si mysleli, že někdo udělal chybu, na ni zásadně neupozorňujeme. Udělaly jste to správně, poděkovat je normální ve všech situacích.

157. To je jednoduché, zdraví společensky méně významný toho významnějšího, takže muž ženu, díte dospělého, mladší staršího, podřízený nadřízeného. Naopak, ti společensky významnější jako první podávají ruku. Je to v každé knížce, kterou najdete v úvodu webu, a to daleko podrobněji.

156. Tykání nabízí společensky významnější, v tomto případě klient-lékař. Jenže většina mužů si netroufne nabídnout tykání ženě, a proto by měla žena vycítit, kdy vztah mezi oběma je na takové úrovni, že by si to mohla dovolit učinit sama.

155. Ano, dotyčná dáma měla pravdu. Muž nemůže sedět, když žena před ním stojí, musí vstát. Nerozhoduje věk, i starší muž se postaví, když hovoři se ženou jakéhokoli věku.

154. To je příval možností a barevných kombinací:-) U klobouků nemáme moc barevných variant, černý nebo šedý se hodí k formálnímu večernímu oblečení, černému obleku a černým botám, hnědý k hnědým doplňkům (botám, opasku, řemínku hodinek a peněžence), k neformálnímu oblečení pak další barvy (béžový).

153. Máte pravdu, žádné jídlo (kromě tatarského bifteku) se na stole nepromíchává. Vzniká tím odpudivá hmota, která ostatní zbavuje chuti k jídlu.

152. Vycházíme z pravidla, že společensky významnější se musí jako první dozvědět, kdo je ten člověk před ním. Proto představíte nejprve svoji přítelkyni svým rodičům (dohromady, ne zvlášť, budou stát vedle sebe) a pak své rodiče (zase dohromady) své přítelkyni. Rodiče jí podají ruku.

151. Představit by se měl starousedlíkům nově příchozí, je to jako když vstoupíte do čekárny u zubaře, zdravíte jako první. Jak uspořádat vtájemné seznámení? Je hloupé potkávat sousedy a nevědět, kdo je kdo. První možnost je využívat setkání na ulici, kdy víte, že jde o souseda, přistoupit k němu, pozdravit a představit se s tím, že teď budete sousedy a rádi byste se seznámili a dali najevo, že jste noví obyvatelé ulice. Druhou možností je uspořádat party na zahradě Vašeho domu a pozvat na ni sousedy z ulice, stačí číše vína, malé občerstvení, hodina času. Třetí možností, že byste obešli šest domů, zazvonili a představili se. Někteří sousedé budou vstřícní, pozvou Vás dál a deset minut si budete povídat, odkud jste se přistěhovali a jaké to tady je atd. Nevím, co nejlépe odpovídá Vaší povaze a situaci v ulici, to už zvolte sami.

150. K tmavému obleku si můžeme vzít jakýkoli motýlek, černý (ten se nosí povinně ke smokingu), barevný, vzorovaný, ba i bílý (ten se nosí k fraku).

149. Jakkoli je správné si jednořadové sako při usednutí rozepnout, u koncertu v kombinaci s dvouřadovými saky bych to nedoporučoval. Dvouřadová saka se nerozepínají ani při usednutí, proto by celek působil nejednotně a neupraveně. Proto by si všichni členové sboru měli při usednutí nechat saka zapnuta.

148. Paní učitelka a rodiče mají vždycky pravdu:-) Jsou jídla, která jíme opravdu jen rukama, např. mořské plody, ústřice, neloupané krevety, mušle, pak bobulovité ovoce, jako třešně, hroznové víno, švestky. A pak jsou jídla, která jíme v jednoduchém prostředí rukama, v restauraci příborem (pizzu na ulici jíme rukama, hamburger v "mekáči" taky, ale v restauraci s ubrusem je jíme příborem). Koláče jíme rukama, buchtičky taky můžeme jíst rukama, ale není žádná chyba, když je budeme jíst příborem. Třeba z hygienických důvodů, nemáme-li na stole misku na opláchnutí prstů (tzv. finger bowl). Byl jsem před týdnem v nejluxusnějším hotelu v Izraeli (King David Hotel v Jeruzalémě), a když jsem si na snídani přinesl ke stolu buchtičku, číšník mi okamžitě přinesl příbor.

147. To je kuriózní případ, doprovázet ženu, která jde čelem dozadu, je opravdu nezvyklé. V extrémních případech jako je tento, neřešíme pravou nebo levou stranu, ale jedině bezpečí a komfort ženy. Muž musí sledovat chodník před ženou a poskytovat jí oporu, aby neupadla nebo špatně nešlápla, a pak si vybere tu stranu, ze které bude moct tuto službu poskytovat bezpečněji a úspěšněji, pravá-levá je v tuto chvíli vedlejší. Tak jako když půjdu se ženou a vpravo bude růst roští, nepůjde žena roštím, aby byla vpravo, půjde samozřejmě po mé levici.

146. Sůl a další dochucovací prostředky jsou běžné v běžných restauracích. V michelinovských restauracích je nenajdete, tam kuchař ručí svojí hlavou, že jídlo bude chiutnat tak, jak má. A že byste opravoval michelinovského kuchaře...to byste tam byl naposled:-) Ale v běžné restauraci nelze proti slánce a pepřence nic namítat, to jste musel být v hoooodně honosné restauraci.

145. Ne, krajka nemá být vidět, je to intimní "zázemí", tak jako by neměl být vidět podvazkový pás, kdyby punčochy držel. Krajka působí lehce eroticky, jako krajka podprsenky, žena je může lehce ukázat jen vyvoleným nebo na veselém večírku, na intimní večeři ve dvou, ale ve společenské situaci (divadlo, obchodní oběd nebo večeře) by krajka být vidět neměla.

144. Jste-li spolu už dva roky, nejste asi jen spolubydlící, to je od matky Vašeho přítele mírně řečeno neobratné. Dnes se už nemusí všechny ženy v předmanželském vztahu označovat za snoubenky, jak tomu bylo dříve, vžilo se z angličtiny "přítel", "přítelkyně", z toho je zřejmý partnerský vztah, výraz partner by byl stejně tak použitelný. Asi na tu situaci nebyla připravena a nenašla přiléhavé označení, nebo Vás moc nemusí...

142. No, to jste to tedy rozebrala důkladně:-) Vyrozuměl jsem z toho, že jste svobodná (oslovení slečna), ale máte akademický titul (se kterým se pojí oslovení paní). Jestliže užijeme oslovení s titulem, použijeme paní, pokud ne, můžeme říct slečna: Jak jste se vyspala, slečno Jeřábková? (na chodbě domu). Pořád mě bolí ta noha, paní doktorko Jeřábková (v její ordinaci). V business prostředí (úřad, firma apod.) oslovujeme paní bez ohledu na věk. Jestli se Vás někdo zeptá, patrně to nedělá proto, aby Vás přivedl do úzkých, a proto si nezaslouží, abyste ho peskovala, poučovala. Asi nechce udělat chybu a ublížit Vám, proto se ptá, netuší, že je to neomalenost.

141. Někde o tom píšu vpředu v této poradně, najděte si to, je to docela dlouhý a podrobný text.

140. Úplně bos? V Indii? Nebo v Praze? Boty jsou povinnou součástí oblečení, asi jako kalhoty nebo košile. Svléknout si je (a sundat si boty) můžeme u moře na pláži (do hotelu se zase obujeme), na louce u potoka, to je prý dokonce zdravé, pokud nešlápnete na vosu, ale jinde je to nepřístojné, asi jako chození bez košile. I takového člověka jsem v létě viděl ve Vodičkově ulici. Ve městě se nechodí bez bot, jít bez bot dokonce do školy nebo do obchodu nebo do MHD je exhibicionismus obtěžující okolí, je to odpudivá a staletým zavedeným konvencím slušného chování odporující provokace.

139. Nejdříve musíme stanovit, který pár rodičů je společensky významnější. Pokud tady není velký věkový rozdíl, jsou to rodiče dívky. Při setkání v restauraci tedy jsou rodiče chlapce na místě dřív, oba "mladí" by tam měli být už také. Přicházejí rodiče dívky, maminka podává ruku mamince chlapce, pak tatínkovi, maminka chlapce podává současně ruku tatínkovi dívky a nakonec tatínek dívky podá ruku tatínkovi chlapce. Jednoduché, ne? :-) Nakonec podá maminka dívky a pak tatínek ruku dívce a chlapci. "Mladí" usazují rodiče u stolu, rodiče sedí naproti sobě, ženy vpravo, děti po stranách. "Mladí" by měli přinést květiny, chlapec pro maminku dívky, dívka pro maminku chlapce, ty předávají hned po podání ruky, než usednou ke stolu. Pokud se bude odehrávat setkání doma, ruku podává maminka v roli hostitelky.

138. Samozřejmě, je to pokrývka hlavy jako každá jiná. Výjimku mohou mít jen příslušníci ozbrojených sborů a promíjelo se to Michaelu Jacksonovi. No, ještě byvch toleroval Jiřího Stivína, ale my, obyčejní smrtelníci, si musíme jakoukoli pokrývku hlavy sundat.

137. K obleku se nehodí, vypadá příliš archaicky, nosí ho takto jen kněží. Stojací límeček je už out of fashion i ke smokingu, už se nosí jen klasické ležaté límečky. Zůstává už jen frak a podle vkusu i smoking, ale ke společenskému obleku se nenosí.

136. Smutný obraz o naší politické a společenské elitě. Jak je to se zdravením? Vcházíme-li do prostoru, kde nedokážeme okamžitě rozlišit společenskou významnost, zdraví příchozí, třeba v čekárně u zubaře. Vchází-li ovšem pan ředitel do kanceláře referenta, zdraví referent, protože vzájemná společenská významnost je zřejmá. Co s tím, když nám někdo neodpoví na pozdrav? Přestaneme ho zdravit? Kdepak, jsme-li slušně vychovaní, budeme zdravit dál bez ohledu na to, jak reaguje naše okolí. S tím se musíme smířit, že ne všichni lidé mají dobré vychování, někteří jsou nezdvořáci, ale to se nás netýká, přece se nebudeme přizpůsobovat hulvátům, naopak, budeme jim ukazovat, jak to má být správně, části z nich to časem dojde.

135. Na pracovišti zdraví podřízení nadřízené, to je dáno pracovní pozicí, věk nebo pohlaví nejsou v tomto případě důležité, i podřízená žena má správně zdravit pana ředitele. Ale...ani nadřízený by neměl přestat být gentleman a měl by zdravit ženy, ba i podřízené. Není to jeho povinnost, pravidlo o pracovní pozici stále platí, ale jen to, že momentálně, v tomto čase a tomto prostoru, jsme v jakési pracovní pozici, by nemělo slušně vychovaného gentlemana vést k tomu, aby se nechal zdravit ženami. Při vstupu do místnosti zdravíme tehdy, když nedokážeme určit, kdo je uvnitř, jaká je naše vzájemná společenská významnost. Vstupujeme do čekárny u lékaře a zdravíme. Vstupuje-li ovšem ředitel do kanceláře podřízeného, zdraví podřízený, protože poměr společenské významnosti je na první pohled jasný. Vstupuje-li žena do kanceláře plné mužů, jak píšete, navíc mladších a podřízených, pak je jejich povinností pozdravit vstupující ženu jako první.

134. Podle etikety se narozeniny slaví v den výročí nebo v předvečer (tedy den předem), je to možné, ale obvyklejší je slavit narozeniny v den, na který narozeniny připadají. Rozhodně je vyloučeno je slavit den poté (tomu staří Římané říkali posměšně "post festum").

133. Jistěže je neslušné šeptat v přítomnosti jiných osob (pokud nejsme na koncertě nebo v divadle). Může to budit podezření, že se baví o třetí osobě, a proto ztišili hlas. V pracovním prostředí je to velmi nezdvořilé.

132. V rodině maminka nalévá polévku (nebo servíruje talíře) v pořadí: babička, dědeček, tatínek, dcera, syn a nakonec hostitelka (vždy ten, kdo servíruje, dostává jako poslední). Nikdo se ničeho nedotýká, maminka vezme do ruky lžíci (nebo příbor), všichni berou do ruky lžíce a začínáme jíst. U svatební hostiny dostávají jako první novomanželé, oni nejsou přímí hostitelé, to by měli být spíš rodiče obou novomanželů. Dříve se přece na svatební oznámení psalo: "Pan a paní Novákovi oznamují, že jejich dcera Jana se dne ... provdá v kostele ... za pana Novotného. Srdečně Vás zveme ke svatebnímu stolu." Ještě dnes se traduje, že rodiče nevěsty platí jídlo, rodiče ženicha pití.

131. Ukazovat velkou část těla, tedy nohy, "nahou" je nespolečenské, proto se nosí silonky na všechny společenské akce. Bez silonek lze jít tehdy, máme-li dlouhé šaty, aby okolí se nemuselo dívat na holá lýtka. U krátkých šatů nevidím jiné řešení než punčochy. Mohou být ultrajemné 5 den, bez zesílené špičky a paty, pak si je zkuste vzít i do otevřených střevíčků, nejsou vůbec vidět.

130. Řešení není na Vás, ale na šéfovi. Mezi mužem a ženou nabízí tykání žena (bez ohledu na věk), mezi stejným pohlavím ten starší, ale na pracovišti navrhuje tykání jen šéf. A to i starším mužům i ženám, s tím nic neuděláte, je to na něm. Pokud si se všemi na pracovišti vyká, je přirozené, že to nechce porušit, asi to dělá vědomě.

129. Lžičku v šálku nemáme nikdy, po zamíchání ji (bez olizování) odložíme na podšálek, a i když kávu dopijeme, zůstává lžička na podšálku. Máme-li polévku v polévkovém talíři, necháváme lžíci v talíři (rukojeti míří doprava dozadu). Dojíme-li bujón, vývar, odkládáme lžíci na podšálek, tedy talířek pod miskou.

128. Etiketa nezakazuje brát děti na rodinné ceremoniální události, jako jsou svatby, promoce, pohřby, oslavy apod. Podmínkou ovšem je, aby byly natolik vyspělé, aby si uvědomovaly vážnost okamžiku a prostředí a nenarušovaly atmosféru akce. Plačící dítě v Karolinu je rušivý moment pro všechny zúčastněné. Navíc si položme otázku, co z toho ceremoniálu dítě má. Může si tam hrát, je tam něco pro něj zajímavého? Pro desetiměsíční dvojčata je ceremoniál, jako je svatba, úplné utrpení. O mnoho lépe jim bude doma. A Vy nebudete muset řešit, co s dětmi, když se během obřadu rozpláčou.

127. Žena vždy kráčí po pravici muže. Jedinou výjimkou je svatební obřad V KOSTELE, kdy snoubenci stojí opačně, žena po levici, aby se po skončení obřadu obrátili od oltáře k lidem a v tu chvíli již stojí žena (jakožto vdaná) po pravici muže. To je archaismus z dřívějších dob, kdy svobodná dívka chodila po levici a vdaná žena po pravici, dnes už to nerozlišujeme a žena kráčí po pravici muže vždy (i při občanském sňatku na úřadě).

126. Etiketa nezakazuje brát děti na rodinné ceremoniální události, jako jsou svatby, promoce, pohřby, oslavy apod. Podmínkou ovšem je, aby byly natolik vyspělé, aby si uvědomovaly vážnost okamžiku a prostředí a nenarušovaly atmosféru akce. Plačící dítě v Karolinu je rušivý moment pro všechny zúčastněné. Navíc si položme otázku, co z toho ceremoniálu dítě má. Může si tam hrát, je tam něco pro něj zajímavého? Nestačí si s ním sednout a vysvětlit mu, proč prababičku už neuvidí a jak to je s lidským životem, narozením a smrtí? Asi by tomu porozuměl lépe než z chmurného, až strašidelného divadla v krematoriu.

125. Kdykoli, kdy vycítíte, že by to rád přijal a kdy Vy cítíte, že by Vám to vyhovovalo. Žena navrhuje tykání muži (bez ohledu na věk), a proto je především na jejím posouzení, kdy k tomu přikročí. Jde-li o vztah, který se rýsuje jako dlouhodobý, neotálejte, budete si pak špatně zvykat na tykání, když si budete dlouho vykat.

124. Kdykoli, kdy vycítíte, že by to rád přijal a kdy Vy cítíte, že by Vám to vyhovovalo. Žena navrhuje tykání muži (bez ohledu na věk), a proto je především na jejím posouzení, kdy k tomu přikročí. Jde-li o vztah, který se rýsuje jako dlouhodobý, neotálejte, budete si pak špatně zvykat na tykání, když si budete dlouho vykat.

123. Dříve "formal" znamenalo frakt, posléze smoking, dnes je to označení pro černý oblek a krátké společenské šaty, koktejlky. Pokud by mělo jít o vyšší formu, muselo by na pozvánce být "black tie", tedy smoking (nebo white tie, tedy frak, ale s tím se setkáte tak leda u Plesu v Opeře). Délka šatů je individuální, u večerních šatů je to délka od půli lýtek po kolena či mírně nad, záleží taky na věku, mladá děvčata si mohou dovolit víc. Ještě musíte posoudit, o jakou akci jde a kde se koná. Pokud to bude galavečer, můžete si vzít i dlouhé šaty.

122. Jestli tomu rozumím, řešíte, v jakém pořadí představit rodiče svého přítele s tetou. Teta je "domácí", rodiče přítele jsou hosté, jsou společensky významnější. Představíte tetu oběma rodičům a pak rodiče tetě ("to je paní Julie Nováčková, moje teta, majitelka této restaurace, teto, to jsou rodiče mého přítele pan Karel Krátký a jeho žena paní Jana Krátká"). Maminka přítele podá ruku tetě a pak teta podá ruku tatínkovi přítele.

121. Nejsem úžasný :-)

120. Protože etiketa prostupuje veškerým naším životem, všemi situacemi, to není předmět jako matika nebo děják, pak zazvoní a je po etiketě. Etiketa prolíná všemi předměty, i dějákem i tělocvikem, ale uplatňuje se i o přestávkách a na cestě do školy a domů. Hlavní roli v etiketě má rodina, tam dítě vstřebává způsoby chování, napodobuje dospělé v jejich jednání. Proto je důležitá odpovědnost rodičů. Pokud tatínek usedá ke stolu v trenýrkách a pije pivo z láhve, nemůže očekávat, že z jeho syna vyroste uhlazený diplomat. Některé školy zařazují v rámci volitelného předmětu etická výchova kapitoly z etikety.

119. Pokud se při nich dodržují pravidla etikety, ohleduplnost, empatie a takt, je to v pořádku, ostatně jako při všech lidských činnostech. Etiketa nezakazuje žádné lidské činnosti, jen se snaží, aby při nich lidé byli vzájemně slušní a ohleduplní a nečinili si žádná příkoří.

118. Muž je sice lovec a dobyvatel, ale civilizační vývoj nás naučil omezovat svoje pudy a ovládat je. Proto některé věci děláme jen v ústraní, proto si manželé slibují při sňatku věrnost a měli by tomuto slibu dostát.

117. To řeším denně, ale naštěstí to nesouvisí s etiketou, ale s dopravními předpisy. Etiketa nemá žádné sankce, když budete špatně držet vidličku, tak nemohu zavolat policii, tedy mohu, ale oni nepřijedou. U dopravních předpisů je všechno podrobeno sankcím, a lze tedy modely chování na silnici vymáhat. Vím, že u nás se nesmí předjíždět vpravo, jako třeba v Americe, nevím proč, když máme zrcátka na obou stranách, ale musíme to respektovat, k tomu nás nutí dopravní policie.

116. Úplně všude, nechat je kdekoli ležet, je bezohlednost nejvyššího řádu, někdo do nich může šlápnout. Za psa odpovídá člověk.

115. Děti požívají zvláštní ochrany, ve všech historických epochách byly chráněny a nedotknutelné. Dnes navíc je jejich postavení vyšší než kdykoli předtím. Ovšem to neznamená, že jejich prostřednictvím mohou sousedé obtěžovat své sousedy. Za děti odpovídají rodiče a ohleduplnost nám ukládá, abychom neobtěžovali svoje okolí, ať už sami, nebo prostřednictvím našich dětí. Zkuste promluvit s rodiči dětí a vysvětlit jim, jak jejich nekázní trpíte. Budou-li to slušní lidé, umravní svoje děti v zájmu dobrých sousedských vztahů. Pokud ne, etiketa končí se svými nástroji a začíná prostor pro jiné formy zjednání pořádku, třeba přestupková komise místního úřadu.

114. Silonky jsou součástí společenského úboru ženy. Při koncertu sboru jsou silonky samozřejmostí, stejně jako jednotné šaty a boty. Etiketa nás vede k tomu, abychom se naučili ovládat se, sebekázeň je podmínkou pro začlenění do společnosti. Ani v největším vedru nepůjdu do divadla v tričku a kraťasech s odůvodněním, že je horko. Etiketa nás vede k sebeodříkání, nosit kravatu není nic pohodlného, pohodlí si uděláme ve volném čase nebo na dovolené. Muži mají sako, ženy nosí punčochy, to je pevná součást společenského oděvu bez ohledu na počasí. Pokud jste se dohodly, že budete mít jednotný úbor, což je při vystoupení pěveckého sboru samozřejmé, měli to všichni respektovat. Vytknout by jim to měl sbormistr, nejvyšší autorita ve sboru, od Vás by to byla jen přátelská připomínka, to by nemělo tu váhu.

113. Změny nedocílíte, pro firmy (ČEZ je jen jedna z pár stovek, volají mi taky) je to důležitá složka marketingu. Dříve měl každý stoprocentně poštovní schránku, proto se házely tuny letáků do schránek, dnes má každý stoprocentně mobil, proto se telefonuje. Můžete se s volajícím pobavit, nebo taky ne, to je Vaše rozhodnutí, ale prosím, abyste byl vždy za všech okolností zdvořilý. Tím se taky zbavíte pocitu, že jste ublížil člověku, který lepší práci nemá. Není to třeba jeho vina, že dělá tuhle nevděčnou práci, proto apeluji na Vaši trpělivost a slušnost při odmítání rozhovoru.

112. 1) pozadat o financni castku od pozvanych hostu na svatebni hostinu jako svatebni dar - PENÍZE NEJSOU SVATEBNÍ DAR, JE TO DOTACE NA POTŘEBY NOVOMANŽELŮ. SVATEBNÍ DAR JE NĚCO, O ČEM MUSÍME PŘEMÝŠLET, VCÍTIT SE DO VKUSU A POTŘEB MLADÉHO PÁRU, CHCEME MU UDĚLAT VTIPNÝM VÝBĚREM DARU RADOST. DAR JE PŘEKVAPENÍ, PENÍZE NE. TÍM, ŽE NEVIDÍME OČI NOVOMANŽELŮ ROZZÁŘENÉ RADOSTÍ A PŘEKVAPENÍM NAD NAŠÍM DAREM, JSME PŘIPRAVENI O DŮLEŽITÝ ZÁŽITEK ZE SVATBY. 2) v pripade, ze je to v poradku, tak jakou formou NENÍ TO V POŘÁDKU, FORMA JE VEDLEJŠÍ. ZASLAT FINANČNÍ PODPORU NA ÚČET...? MIMOCHODEM, I KDYŽ ZAŠLEME PENÍZE NA ÚČET NEBO PŘISPĚJEME "DO KLOBOUKU", MĚLI BYCHOM PŘINÉST DAR, PAK UŽ JEN MALIČKOST, ALE NĚCO, CO NOVOMANŽELE PŘEKVAPÍ A OSOBNĚ POTĚŠÍ. 3) podle ceho stanovit z pohledu pozvaneho vysi castky KAŽDÝ PÁR MÁ JINÉ DIMENZE POTŘEB, VYCHÁZEJTE Z TOHO, CO BYSTE PÁRU KOUPILI, TO BUDE ASI TA SUMA. NĚCO SI NECHTE NA TU MALIČKOST, KTEROU BYSTE MĚLI PŘINÉST "NAVÍC". 4) jak castku na svatbe vybirat PŘÍMO NA SVATBĚ JE TO NEPŘEDSTAVITELNÉ. DO KLOBOUKU? DO KASIČKY? NEBUDU FANTAZÍROVAT, NA NIC SOLIDNÍHO BYCH NEPŘIŠEL. 5) nemel by kazdy udelat svatbu s tim, ze by si ji mel take zaplatit a neobtezovat sve okoli premyslenim nad vysi castky a treba nepozadat pouze o lahev dobreho vina ANO, AŽ NA TU LÁHEV, NEŽÁDÁME O NIC. JEDINÝ, KDO MŮŽE ŽÁDAT O DARY, JSOU DĚTI, CO PÍŠOU DOPIS JEŽÍŠKOVI...

111. Ano, odhadl jste to správně. Pro pána je nejvhodnější šedý oblek (hnědé boty i černé boty), sako a kalhoty (světlých barev), tmavě modrý blejzr a světle šedé kalhoty. Svetr bych nedoporučoval, vestička budiž. Pro dámu koktejlky, formálnější je kostýmek.

110. Na pohřeb se oblékáme do tmavých šatů a to čím bližší rodina, tím tmavší úbor. Nejbližší pozůstalí mají být zcela v černém (pozor, černá košile není společenská, ale neformální, společenský oblek je černý s bílou košilí a černou kravatou), vzdálenější rodina už může mít i barvy šedé nebo fialové, hnědé apod., hosté a přátelé decentní tlumené barvy, tmavě modrá, šedá. Zcela se nehodí džíny, košile s krátkým rukávem, šortky apod.

109. Podle pořadí společenské významnosti s tím, že ten, kdo nalévá, si naleje jako poslední. Maminka nalévá doma polévku v pořadí: babička, dědeček, tatínek, holčička, chlapeček, nakonec maminka. Děti jsou méně společensky významné než dospělí. V restauraci bude vodu nalévat tatínek v pořadí: maminka, dítě, tatínek.

108. Platí, že oslovujeme každého tak, jak osloven být chce, tedy deklaruje-li titul, měli bychom to respektovat a užít v oslovení titul. Inženýrku Novou oslovíte tedy Vážená paní inženýrko, pak už beze jména. Není-li zřejmé, koho vlastně oslovujete, můžete použít univerzální oslovení Vážení...

107. Žel, ta paní má pravdu, je dospělá žena, Váš manžel dospělý muž a muži zdraví ženy, to je pravidlo. To, že ji znáte od dětství, na tom nic nezmění. V okamžiku, kdy dospěla do věku, kdy se stala dospělou ženou, jí manžel měl nabídnout, že jí bude vykat (asi by to nepřijala), a začít ji zdravit jako první. Je sice zvláštní, že to ta žena najednou po tolika letech navyklého vztahu řeší, ale budiž, třeba jí to vadilo a teprve nyní sebrala odvahu a řekla Vám to.

106. To není problém z oboru etikety, ale psychologie. Etiketa nemůže vyřešit tak hluboký rozvrat ve vztazích mezi lidmi, jaký mi popisujete. Etiketa je pro ty, kteří na sebe dobrovolně vzali břímě chovat se ušlechtile a ohleduplně k ostatním, to ve Vašem vztahu už dávno není. Tchán po Vás nemůže vymáhat pozdrav, Vy jste dospělá žena, on je dospělý muž, a proto by měl zdravit on. Vy byste mu mohla vyjít vstříc tím, že byste ho zdravila jako první vzhledem k věkovému rozdílu mezi Vámi, ale jestli se k Vám chová tak, jak popisujete, chápu Vás, že nemáte žádný důvod mu nadbíhat. Starat se o staré rodiče je základní povinnost dětí (stejně jako se rodiče starají o své děti), nařizuje to i zákon o rodině: (1) Děti, které jsou schopny samy se živit, jsou povinny zajistit svým rodičům slušnou výživu, jestliže toho potřebují. (To zatím není na pořadu dne, tchán je soběstačný.) (2) Každé dítě plní tuto vyživovací povinnost takovým dílem, jaký odpovídá poměru jeho schopností, možností a majetkových poměrů k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ostatních dětí. Předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. (To se týká především Vašeho manžela.) Na druhé straně se ovšem předpokládá, že rodiče se budou ke svým dětem a jejich manželům chovat tak, aby si péči zasloužili. Váš vztah byl od počátku založen nerovnoprávně a je pro Vás těžké se z něj vymanit. Mohu Vám jen doporučit zachovávat slušnost a zdvořilost, vše ostatní vůči tchánovi je povinností Vašeho manžela.

105. Nejde ani tak o bílou barvu, ta je možná, ale o nápadnost a honosnost šatů, ty by neměly zastiňovat nevěstinu róbu, tím by ji ostatní účastnice svatby připravily o hlavní pozornost, kterou si právem ten den zaslouží. Overal není oděv srovnatelný se svatebními šaty, proto ho vnímám jako přípustný.

104. Oblečení, zvláště u ženy, se řídí především postavou, typem, účelem a prostředím. Jestliže má žena nějakou slabinu, o které ví a chce ji zakrýt, podřídí tomu i oblečení, u silnějších lýtek to jsou třeba delší sukně nebo kalhoty. Osobně si ale myslím, že chodíte-li do školy, nemusíte se tím nijak vážně zabývat, postava se v tomto věku může pronikavě změnit. Jinak Vás chválím, že nosíte sukně, ty jsou od nepaměti charakteristickým prvkem dámského odívání.

102. Jaký proslov máte na mysli? Pi přestupování na jinou školu se proslovy nepronášejí. Máte-li na mysli zdůvodnění přestupu, pak by bylo nutné uvést, proč žádáte o změnu školy, jaké důvody Vás k tomu vedou a v čem Vám studium na jiné škole pomůže.

101. Nejde ani tak o bílou barvu, ta je možná, ale o nápadnost a honosnost šatů, ty by neměly zastiňovat nevěstinu róbu, tím by ji ostatní účastnice svatby připravily o hlavní pozornost, kterou si právem ten den zaslouží. Overal není oděv srovnatelný se svatebními šaty, proto ho vnímám jako přípustný.

100. S tím si nemusíte dělat žádné starosti. Fyziologické projevy musíme regulovat, zvláště ve společnosti jiných lidí nebo u stolu, ale je to jen naše evropská kulturní tradice. Japonci naproti tomu vydávají při stolování zvuky, které svědčí o tom, že zažívací proces probíhá úspěšně a radostně. My se tomu bráníme, ale těhotné ženy požívaly vždy zvláštní ochranu. Je jim prominuto prakticky vše, protože mají nadmíru těžší zacházení se svým tělem než ostatní lidé kolem. Pokud se žena může vzdálit, je to lepší, ale pokud to nelze, může počítat se shovívavostí okolí.

97. Jdete na to správně, a proto jsme v pasti. Zákazník je významnější, ale Vy vítáte... Je to tedy 1:1. Co v takovém případě dělat? Vyjdete vstříc zákazníkovi a půl vteřiny počkáte, zda nevyužije svého práva jakožto zákazník. Pokud to neudělá, je to na Vás, abyste mu ruku nabídl. Zvláště u žen a výrazně starších mužů chvilku počkáme, u mladých mužů si s tím nemusíte dělat starosti.

96. Ano, když jste u stolu sám a právě nejíte. Čekáte na jídlo, dáváte si už jen kávu apod., ne když máte v ruce příbor a na stole talíř.

95. Plnovous je dnes dost archaický a vzácnější než býval dříve, nahradilo ho častější "třídenní strniště", ale patří do repertoáru mužských ozdob a nelze ho vyloučit nebo zavrhnout. Samozřejmě nemám na mysli "loupežnický" plnovous, ten je nespolečenský a hodí se do hlubokého lesa, ale pěstěný vous pečlivě zastřižený a hygienicky ošetřený je v pořádku a můžete ho mít i v pozici, kterou zastáváte.

94. Nerozhodují pocity, ale znaky, které okolí signalizují, jak s dotyčným jednat, jiný zdroj informace okolí nemá. Jestliže někdo vypadá jako muž, jeho osobní pocity (cítí se jako žena) nejsou relevantní. Pokud bude vypadat jako žena, je to jasné, bude požívat postavení ženy, protože ho okolí podle vnějších znaků bude identifikovat jako ženu.

93. Je to jednoznačné: každý dárek (i ten nevhodný) musíme pochválit, abychom udělali dárci radost. On musel ten dárek vymyslet, sehnat, koupit, zaplatit, zabalit, přinést...za to si přece zaslouží tu jedinou větu: "Ó, to je krása, to jste mi udělal radost, moc děkuji." Tzv. upřímnost v etiketě nemá co dělat, je často zraňující. Přijdete na návštěvu a řeknete: "Co vám to tady smrdí? A kdy jste naposledy malovali, to je hrůza, vy to nevidíte?" Zabraňte tomu, aby Vaše vnoučata urážela dárce a dárek odmítla nebo řekla, že se jim nelíbí, to je velká neslušnost, nezdvořilost, neohleduplnost.

92. Správně to má být tak, že muži přinesete dárek a jeho přítelkyni květiny. Jako dárek můžete vybrat něco, co mu udělá radost, záleží taky na tom, jaké jsou Vaše vztahy a kolik chcete do daru investovat, může to být láhev dobrého vína, hodinky, luxusní psací souprava, kravata, kniha. Květiny jsou vhodné prakticky jakékoli, růže, tulipány, gerbery, čím mladší žena, tím světlejší a pestřejší kytice. Oba dary předává muž. Do darů a do kytic vkládáme vizitku s ručně psaným přáním na zadní straně, třeba: Děkujeme za pozvání, Vojta a Jitka.

91. Má-li muž vestu, na délce kravaty nezáleží, kravata vidět není. Jde o to, že muž ve společnosti neukazuje břicho, proto musí kravata sahat až ke sponě opasku, má-ovšem muž vestu, kryje břicho vesta. U jednořadového obleku necháváme vždy spodní knoflík rozepnutý, má-li tedy sako tři knoflíky, zapínáme první dva odshora, má-li dva, zapínáme jeden, ten horní (tradice říká, že muž musel mít rozepnutý spodní knoflík, aby mohl pohotově tasit kord, ale důvod je praktičtější: u spodního knoflíku se už fazona saka rozbíhá a knoflík by ji nepřirozeně stahoval). U vesty můžeme ponechat poslední knoflíček rozepnutý, protože vestu při usednutí nerozepínáme.

90. Pravidlo říká, že ruka se nemá podávat do kříže, v rukavici, přes stůl, protože je to symbolické gesto a musíme ctít jeho čistotu. Ale v praxi to nejde dodržet. I diplomatický protokol připouští v silných mrazech podání rukou v rukavicích a na všech světových summitech vidíte, jak si státníci podávají ruce před stůl - obíhat ho by bylo směšné, nepraktické a zdržující. Jestli je konfigurace stolů taková, že nelze jednoduše stůl obejít (jako třeba při vítání v restauraci), pak není prohřeškem, ale přizpůsobením se dané situaci podat si ruku před stůl. Vidíte to denně v televizi na summitech na nejvyšší úrovni, jak se státníci zdraví přes stůl, protože to jinak nejde.

89. Při setkání dvou osob, které váže služební, profesní, firemní postavení (pozice), zdraví vždy podřízený nadřízeného - a to bez ohledu na věk a pohlaví, rozhoduje jedině funkční pozice. I ženy mají zdravit nadřízeného, i starší muži, on je na pracovišti suverén. Ale...i nadřízený by měl být gentleman, a přestože má nárok na to, aby ho ženy a starší zdravili, praví gentlemani zdraví ženy i v pozici nadřízeného. U mužů to už není tak, pouhých deset let není významný rozdíl, aby nadřízený zdravil staršího podřízeného (významný rozdíl je generační, tedy cca 30 let).

88. Košile s krátkým rukávem je výjimečná, hodí se jen na procházku městem, na sport, do hor, není to košile společenská, nikdy si ji nemůžeme vzít pod sako nebo večer apod. Já třeba nemám ani jednu, vyhýbám se jim. Tmavě modré obleky jsou rovnocenné jako večerní černým oblekům (musí to být ovšem půlnoční modř, midnight blue), mohou se nosit ve dne i večer. Boty ve dne mohou být hnědé, večer jen černé, opasek téže barvy jako boty. Světlejší modrá (navy, námořnická modř) je denní oblek, hnědé i černé boty a opasek jsou k němu v pořádku. Kravata je jen věcí vkusu, barva je na Vás, jen šířka kravaty by měla korespondovat s šířkou fazony saka - oboje úzké nebo oboje širší.

87. Na rozvoj moderní etikety mělo velký vliv vytvoření rozsáhlé střední vrstvy v Británii zvané English gentry. Zahrnovala nižší šlechtu, panstvo, obchodníky a podnikatele, kteří zbohatli především z obchodu, profesních povolání a farmaření. Tato stále mocnější třída získávala rozhodující vliv na veřejný život, politiku a hospodářské poměry v zemi. Nová elita přebírala sice některé aristokratické způsoby života (zámecká sídla, hony, způsob oblékání), ale žila již moderním, občanským stylem. V 18. století se ujal pro příslušníky této vrstvy výraz „gentleman“. Gentlemani se stávali vzorem celé společnosti, jejich mravy, životní zásady a styl oblékání jim záviděli příslušníci ostatních vrstev. Říká se, že když jedna služebná požádala krále Jakuba I., aby jejího syna povýšil mezi gentlemany, král jí odpověděl: „Gentlemana z něj udělat nedokážu, ale lorda bych z něj udělat mohl“. Gentleman dbá dobrých mravů (good manners) v chování, oblékání, stolování, ve styku s jinými lidmi. Je ohleduplný, taktní, empaticky, vždy oblečen podle situace a prostředí, ve kterém se pohybuje. Pomáhá lidem kolem sebe, je to milý a příjemný muž. Historický význam slova gentleman, jak jsem ho vysvětlil na začátku, už dnes zná málokdo, všichni si pod pojmem gentleman představí dobře vychovaného a dobře vypadajícího muže, to se nemění, byť gentleman za první republiky vypadal jinak než ten dnešní. Doba spěje ke stále větší úsporností a ležérnosti (vede nás k tomu i elektronická komunikace, sociální sítě, přestaly se psát dopisy, zdvořilostní obraty jsou mnohem stručnější). Dříve jste gentlemana poznala na pohled na ulici. Dnes obtížně, všichni nosí stejný outdoorový outfit, péřovky, kulichy, pestrost v oblékání a jeho individualizace se vytrácí, oblečení na ulici je uniformní (po celý den bez ohledu na to, v jakém prostředí se muž pohybuje), bez kreativity, nápadu, muži jsou línější. Přestali nosit převlečníky, pláště, klobouky, dobře vyčištěné polobotky... Pak hledejte na ulici gentlemana.

86. Klient je sice významnější než dodavatel služby nebo produktu, ale jsou-li to muži, oni se neodváží nabídnout ženě tykání, cítí to jako nepatřičné. Pokud jste si jisty, že klient na to čeká, netrapte ho a jděte do toho. Mimochodem, mezi mužem a ženou nehraje věk žádnou roli, to do toho nezahrnujte. Dospělá žena navrhuje tykání dospělému muži (mně by navrhovala tykání pětadvacetiletá žena, já nejsem významnější než dospělá žena).

85. Poctu vzdáváme hymně jakožto státnímu symbolu při slavnostních a ceremoniálních příležitostech a státních aktech. Žákyně zpívala hymnu jako ukázku nápěvu, ne proto, aby zahájila slavnostní akt. Asi jako když zpívá slepý houslista Mareš ve Fidlovačce píseň Kde domov můj od J. K. Tyla a Fr. Škroupa (obliba této písně z roku 1834 ji přivedla až k postavení státní hymny po vytvoření ČSR), není to ceremoniální akt, proto obecenstvo nevstává. Takže při zpěvu žákyně jste vstávat neměli, vycítil jste to správně.

84. Jestli se jen pozdravíte, nemusíte oba představovat. Jestli ovšem zapředete rozhovor, nemůžete oba nechat v nevědomosti, kdo stojí vedle nich a mlčky se účastní setkání.

83. V obou případech byste měla poděkovat tím, že se otočíte k člověku, kterého Vám číšník ukáže, pozvednete skleničku pití, které Vám poslal, a na dálku mu připijete. Pak se můžete otočit zpátky a více si ho nevšímat. To je pro muže signál, že víc si dovolit nemůže. Budete-li mít zájem o seznámení, můžete se během večera na něho několikrát podívat, usmát se a dát mu najevo, že se může přiblížit a oslovit Vás. To ovšem předpokládá přítomnost gentlemanů, kteří tuto symboliku budou chápat.

82. Nejde ani tak o prostředí, ve kterém sedíte, ale o to, jak dalece svůj titul užívají oba pánové. Jsou lidé, kteří se bez titulu neobejdou (třeba kvůi osobním ambicím nebo pracují v prostředí, kde je titul nezbytný, v nemocnici nebo na univerzitě), pak ho nemůžete opomenout. Pak jsou lidé s tituly, které získali jen tím, že absolvovali nějakou vysokou školu, ale nijak si na tom nezakládají a titul běžně neužívají, pak je to při sousedském posezení vedlejší.

81. V podstatě jste to popsala přesně a odpověděla jste za mne. Snímá se pokrývka hlavy, která je určena pro venkovní nošení (kulich, klobouk, baret, čepice). Jestliže je pokrývka hlavy součástí originálního a kreativního outfitu, v prostředí, kde je takový outfit oceněn a je pro ně typický, může zůstat pokrývka na hlavě, to je diskotéka, hudební festival. V poslední větě přesně vystihujete místa, kde je to naopak nevhodné. Mimochodem, když byl Michael Jackson u prezidenta Havla, ponechal si na hlavě klobouk, byl součástí jeho úboru. Roušku z obličeje sundal…

80. Asi tajně doufáte, že bych k Vám mohl tajně přiletět a vyřešit to. Ale nemohu, takže to bude na Vás, nikdo jiný to za Vás neudělá. A jestli jim to neřeknete, tak se tak budou chovat pořád, oni netuší, že je něco špatně, jsou takhle vychovaní, vyrostli patrně v prostředí, které jim to neřeklo a neměli ani dobrý vzor v rodině, který by je vedl k ohleduplnosti vůči ostatním. Přecvičovat je v dospělém věku je obtížné, nebudou to chápat, nevnímají své chyby. Jestli nepřekonáte své zábrany, já Vás chápu, ale jiné cesty není, tak se nikdy nedozvědí, že Vám to vadí. Proto byste se o to mohli pokusit. Musí to být ale "intimní" příležitost, na kávě s kolegyní nebo na pivku s kolegou, ne před ostatními. Musí to udělat nějaký jejich dobrý kamarád, ne šéf. Mohl by říct: Víš, všiml jsem si, že ostatním lidem kolem tebe vadí..., už si o tom dokonce povídají mezi sebou a mně je to líto, nerad bych, aby se o tobě šířily takové věci. Musíš si na to dávat pozor. Když jíš, běž raději do kuchyňky, nebo si dávej pozor, aby to nebylo tak slyšet...nebo měl bys používat deodorant a měnit si tričko každý den, doma o dovolené to je jedno, ale v práci si toho lidi všímají...

79. Tohle je docela častý případ, rozvedení rodiče dnes nejsou žádnou výjimkou. Horší je, jestli nejsou schopni se ani v nejpamátnější den jejich dítěte povznést nad dávné spory a netrápit jimi ještě dnes své dospělé děti. Ideální by bylo, kdyby Vaši rodiče v tento - pro Vás - tak významný den si sedli vedle sebe, mají přece spolu dítě a prožili společně kus společného života. Pokud matka není ochotna sednout si vedle Vašeho otce, pak bude v obřadní síni sedět v první řadě (vedle svého přítele a dítěte), ale Váš otec musí sedět také v první řadě, je to Váš tatínek, třeba s mezerou, nebo na druhé straně, ale vlastní otec nemůže sedět někde "vzadu", to je nedůstojné a není k tomu žádný důvod. Oddávající nikoho během obřadu nevyvolává, jediné, kdy si všimne rodičů, je během pasáže v projevu, kdy Vás bude nabádat, abyste vzpomněli rodičů, kteří Vás vychovali, a přitom přejede pohledem první řady, ale neví, kdo je kdo. Otázky bude klást jen Vám a Vaší snoubence. Horší bude svatební hostina, vedle nevěsty sedí otec ženicha (nejlépe s matkou ženicha, v nejhorším sám, odmítne-li matka sedět vedle něj). Vaše matka s partnerem by pak měla sedět hned za svědky, pak babičky a dědečkové, další rodina, pak přátelé. Vedle ženicha sedí matka nevěsty s manželem.

78. Je to jednoznačné, muž v prostoru firmy zdraví všechny ženy, starší mladší, to nerozhoduje, dospělý muž zdraví dospělou ženu. Výjimkou jsou vztahy k nadřízenému, i ženy by měly zdravit nadřízené (leč i nadřízený by mohl být gentleman a pozdravit jako první). Měl jste tedy neznámou ženu pozdravit Vy. Mimochodem, jedno tajné pravidlo: Jako první zdraví ten slušnější...

77. Stejný problém prožívám taky, jsem bývalý učitel a potkávám své žáky v dospělém věku a významném postavení. Správné je vykání. Už to není třináctiletý kluk, je to inženýr, ředitel gymnázia, diplomat, a přestože jsem starší, snažím se jim vykat. Někdy mě opraví, a prosí mě, abych jim tykal, pak to rád přijmu.

76. Zdraví příchozí, a to tehdy, jestliže není jasné, jaká je hierarchie mezi příchozím a těmi, kdo jsou již v místnosti, třeba zdravíme při příchodu do čekárny u lékaře, ostatní lidi tam neznáme. Jestli je jasné, kdo je kdo, pak zdraví ten méně významný, třeba referent pozdraví jako první ředitele, který vchází k němu do kanceláře. Pacient je klient, je významnější než lékař nebo sestra, proto by ho měli oba přivítat pozdravem. Ale, ještě jedno pravidlo: Jako první zdraví ten slušnější…

75. Úvodem musím říct, že zasedací pořádek u svatební hostiny má svá pevná pravidla vycházející z obecného pravidla, že nejčestnější místa jsou uprostřed stolu a jejich význam klesá směrem k okrajům. V čele stolu tedy sedí novomanželé, žena vpravo. Rodiče manželky sedí na straně manžela, rodiče manžela sedí na straně manželky, vždy tak, aby se vedle sebe střídali muži a ženy. Po stranách sedí svědci a následují další hosté v pořadí jejich společenské významnosti, nejdříve rodina, pak přátelé. Tento zasedací pořádek má svou symbolickou funkci: ukazuje na nové sepětí nevěsty a manželových rodičů a ženicha a nevěstiných rodičů. Pokud bychom toto pořadí nedodrželi, demonstrovali bychom nesnášenlivost s rodiči partnera, a to by byl špatný začátek manželství. Náhradou za chybějící rodiče ženicha by měla být významná osoba z příbuzenstva, pokud nehodláte dodržet pravidlo, že rodiče sedí opačně , pak vedle ženicha by mohla sedět teta, jakožto nejbližší příbuzná již nežijících rodičů. Záleží na vztazích v rodině, mohla by to být i jedna ze sester, pokud bude zřejmé, čím si jedna z nich zaslouží tuto výsadu.

74. Udělali jste to správně, příbuzní v nejbližší rodině si tykají, proto nabídka tykání zeti je namístě. Z jeho strany v tom vidím spíš ostych než aroganci, nedokáže si představit, že by Vám měl říkat Věro, Karle, cítí k Vám respekt (nevím, o kolik jste starší, ale i to hraje svoji roli) a my v Čechách jsme hodně "vykací", nejsme zvyklí si tykat běžně, jako je tomu jinde ve světě, proto to nemá zažito. Nejdřív to zkuste vyjednat přes dceru, to je nejpřirozenější cesta. Ta by mu měla vysvětlit, že Vás to trápí, nerozumíte jeho ostychu a chcete, aby Vaše vztahy k němu byly stejné jako vztahy k dceři, je to plnoprávný člen nejbližší rodiny. Jestli to nezabere, musíte do toho jít sama, ale jen mezi čtyřma očima, je to dost citlivý problém.

73. Ano, mokasíny jsou odlehčená neformální obuv. Nenosí se k obleku, k tomu musíte mít jen šněrovací polobotky, ale k džínům , ke košili a k běžnému oblečení jsou mokasíny, zvláště v létě, naprosto v pořádku. Jen upozorňuji, že mokasíny se nosí naboso, bez ponožek.

72. U Vašeho partnera je nezbytné, aby měl připraveny dary, přinejmenším kytici pro maminku, to máte vymyšleno skvěle. Vaši příbuzní ale partnerovi dary dávat nemusejí, to se neočekává. To on "přistupuje" do Vaší rodiny, proto přináší dary. Dary by měl partner předat (u bratra je budete předávat společně, protože jde o narozeniny, kdyby je neměl, dar by nedostával, jen rodiče) hned při vítání. Budete oba v restauraci dvacet minut předem, dary uložíte na židli, aby nebyly na první pohled vidět, personál připravíte, že budete potřebovat vázu, a budete vyčkávat příchodu rodiny. Partner se zdraví nejdříve s maminkou, ta mu podává ruku, pak s otcem, on podává ruku, a nakonec s bratrem a jeho snoubenkou, ona by měla ruku nabídnout jako první.

71. Zasedací pořádek vychází z pravidla, že žena sedí po pravici muže, to je v pořádku. S nabídkou tykání Vás ale musí zbrzdit. Mezi oběma muži je firemní hierarchie, ve firmě navrhuje tykání jedině šéf, nadřízený, nikdo jiný. Třeba si se všemi podřízenými vyká. Navíc, jeho žena je starší, takže ani z pozice hostitelky nemáte právo nabídku učinit, musíte vyčkat na jeho (nejlépe) nebo její iniciativu.

70. Jako hostitelka (Vy jste pozvala hosty a připravila jste oslavu) byste měla dostat jídlo jako poslední a v okamžiku, kdy dostanete talíř na stůl, vezmete příbor a můžete začít jíst, protože víte, že všichni ostatní už mají jídlo naservírováno. Všichni by měli s uchopením příboru počkat na Vás. Obecně pořadí servírování: 1. tatínek, 2. dcera, 3. syn, 4. maminka=hostitelka nebo 1. babička, 2. dědeček, 3, tatínek (manžel), 4. dcera, 5. syn, 6. maminka (hostitelka.). U Vás: Jestli servíruje matka, pak dostává: 1. starší sestra, 2. mladší sestra, 3. manžel starší sestry, 4. manžel mladší sestry, 5. děti v pořadí děvčata a pak chlapci podle věku. Až bude Vaše dcera velká a přijde na oběd s rodinou, dostane ona jako první, pak její manžel, pak děti a nakonec Vy, jakožto hostitelka. Pravidla jsou důležitá i v rodině, protože v dětech vytvářejí řád, podle kterého se pak budou samy v životě a ve svých rodinách chovat. A taky vypovídají o společenské významnosti, o hierarchii v rodině, ukazují, že ženy mají v naší kultuře vždy přednost a že děti jsou méně významné než dospělí, jakkoli je milujeme.

64. Etiketa, kam spadá tykání a vykání, nezná žádné sankce. Když budete špatně držet příbor nebo Vám bude někdo tykat místo vykání, nemohu zavolat policii. Jde jen o domluvená pravidla chování, která se utvářela staletí a vycházejí z tradic, ne ze zákonů. Přechod od tykání k vykání je vždycky dokladem vypovězení války, to asi nastalo. Mezi Vámi nastala roztržka a hledáte "zbraně", jak spolu soupeřit, vy jste začal příteli matky vykat a on Vám stále tyká, což se Vás dotýká, chápu. Měl by Vám vykat taky, nejste malý chlapec, ale on to používá jako zbraň vůči Vám, protože si všiml, že Vás to dráždí, a našel nástroj, jak Vás vyvést z míry. Není žádná síla, ani policie, aby ho přinutila, aby Vám vykal, ale čím víc Vás to bude rozčilovat, tím bude on spokojenější, protože Vás dostal, našel Vaši slabinu. Nechte to být, jestli si toho přestanete všímat, přijde on o silnou zbraň, kterou na Vás měl. Hlavně byste měli ve své válce myslet na Vaši matku, ta tím musí asi hodně trpět.

63. Ano, to slovo zní nezvykle, protože nedokonavý způsob je méně obvyklý než dokonavé "rušit". "Zrušovat" se vyskytuje jen v právnických textech. Je ovšem tvořeno ústrojně, podle pravidel české gramatiky, a navíc je to slovo velmi staré, vyskytuje se už v Jungmannově slovníku (1835), nelze proti němu z hlediska jazykového nic namítat.

62. To je delikátní úkol. Proto se říká osobní nebo intimní hygiena, že do ní nikomu jinému nic není – až na ty případy, kdy ostatní musejí snášet její nedostatečné provedení. Sedíme-li v kanceláři, a dokonce k nám přicházejí klienti, s kolegyní, která si nemění svůj svetřík celý týden, a neví, co je deodorant, padá podezření i na nás. Pak musíme sebrat odvahu a jít do toho. Nejtaktnější je, když to kolegyni řekne její nejlepší kamarádka. Vezme ji na kafe a řekne jí: „Víš, všimla jsem si, a byla bych nerada, aby si toho všimli i ostatní, že nepoužíváš deodorant, a jsou dny, kdy je to zřetelně cítit, promiň. Říkám ti to ve tvém zájmu.“ Nepomůže-li to, pak demonstrativně otevíráme okno, i když venku mrzne, s odůvodněním, že je tady něco cítit. Položíme si na stůl deodorant a okázale ho používáme několikrát denně. To by v tom byl čert, aby něco z toho nezabralo.

61. Dříve bývalo zvykem setrvávat nějaký čas po pohřbu ve smutku. Guth-Jarkovský předepisuje nejdelší smutek vdově – dva roky, z toho první rok hluboký smutek a teprve poslední půlrok polosmutek, kdy kromě černé barvy může vdova obléci již i odstíny šedivé a fialové. Tradice byla velmi silná, např. v době smutku nesměla vdova navštěvovat divadla či koncerty, chodit na návštěvy nebo je přijímat, děti po úmrtí rodiče (18 měsíců) nesměly se věnovat sportu a hrám… Dnes je vnější projev smutku zcela individuálním rozhodnutím, společenské povědomí ho už nevyžaduje. Stužka na rukávu nebo v klopě po dobu dvou tří týdnů je už vzácností, a i tehdy spíš než o smutek jde o signál pro ostatní – berte na mne ohled, nemám chuť se s vámi veselit. Není proto dnes pravidlo, jak dlouho se nosí černý šat, jak dlouho by žena neměla chodit do divadel, na návštěvy, dnešní doba pravidla pro smutek už nestanoví.

60. Ne, to je špatně. Příbor se po dojedení odkládá tak, že vidlička je vlevo, nůž vpravo, ostřím směrem k vidličce, a příbor míří střenkami (držadly) na 16. hodinu, tedy doprava dozadu.

59. Ve své Nové velké knize etikety píšu: Zasedací pořádek u svatební hostiny má svá pevná pravidla vycházející z obecného pravidla, že nejčestnější místa jsou uprostřed stolu a jejich význam klesá směrem k okrajům. V čele stolu tedy sedí novomanželé, žena vpravo. Rodiče manželky sedí na straně manžela, rodiče manžela sedí na straně manželky, vždy tak, aby se vedle sebe střídali muži a ženy. Po stranách sedí svědci a následují další hosté v pořadí jejich společenské významnosti, nejdříve rodina, pak přátelé. Tento zasedací pořádek má svou symbolickou funkci: ukazuje na nové sepětí nevěsty a manželových rodičů a ženicha a nevěstiných rodičů. Pokud bychom toto pořadí nedodrželi, demonstrovali bychom nesnášenlivost s rodiči partnera, a to by byl špatný začátek manželství. Velmi častým problémem, před kterým stojí snoubenci a jejich rodiny, je přítomnost „dvojích“ rodičů, tedy třeba biologického otce a pak matčina manžela, který nevěstu vychoval a jehož ona sama vnímá jako svého otce. Hodně záleží na vzájemných vztazích mezi dřívějšími a nynějšími partnery a mezi dětmi a rodiči. Je možné, že nevěsta vnímá svého druhého otce jako plnohodnotného, navíc s prvním otcem se už nestýká, nebo tzv. druhý otec může být jen partnerem ženichovy matky (třeba krátce), zatímco nevěsta se stále živě stýká se svým "prvním" otcem, je mezi nimi silná citová vazba, a vztah otec-dcera je právě zde. Ale jsou rodiny, kde se od rozvodu členové rodiny nestýkají a pociťují se jako vzdálené osoby, které se setkají jen příležitostně, třeba právě na svatbě. Pak je vztah natolik formální, že roli otce samozřejmě hraje "druhý" otec. V této spleti vztahů, nezřídka provázených silnými emocemi, se musí snoubenci nejprve zorientovat a podle toho stanovit zasedací pořádek. Žádné formální pravidlo, které by upřednostňovalo biologického nebo vychovávajícího otce, není. Obecně se dává přednost těm rodičům, kteří dítě vychovali, ale mnohem víc záleží na rodinných vztazích a na přání snoubenců. Nejlépe je respektovat zažitý zasedací pořádek, tedy se současnými rodiči vedle novomanželů (rodiče nevěsty na straně ženicha a naopak), pak svědkové a na dalším místě v pořadí první otec se svou nynější manželkou (na straně svého dítěte), za nimi pak prarodiče a další hosté. Nad všemi pravidly je pocit a rozhodnutí „dítěte“, nevěsty nebo ženicha, je to přece jejich den. Jak by to mělo být u Vás? Vyjděte z přání dcery, je to její svatba, Vaše pocity jsou v tento den vedlejší. Otec je jasný, jde o matku. Buď bude chtít, aby roli matky hrála Vaše současná manželka, pak ta bude sedět vedle ženicha, nebo bude chtít, aby roli matky hrála její biologická matka, tedy vedle ženicha bude sedět Vaše bývalá manželka. V obou případech by druhá Vaše žena (současná, nebo bývalá) měly sedět hned vedle Vás. Schematicky: zleva: svědek-Vaše žena-ženich-nevěsta-Vy-Vaše žena-svědek. Případně může "druhá" žena (ta, která nebude vybrána jako matka) sedět hned za svědkem. V autě pojede s otcem ženicha ve druhém voze ta žena, která bude hrát roli matky, "druhá" žena pojede v následujícím voze s dalšími hosty.

58. Nenapsala jste mi, do jakého divadla jdete, do "kamenného" divadla? Nebo do malého divadélka? Do opravdického divadla byste měla mít šaty i na matiné (dopolední představení), nebo kostým, nebo halenku a sukni. Divadlo je divadlo. Nemusíte mít večerní šaty slavnostního střihu a pánové nemusejí mít černý oblek, stačí šedý nebo jen sako a kalhoty (ne džíny a nikdy ne svetr), ale raději si vezměte šaty, budete se cítit slavnostněji. Jak často chodíte do divadla? Je to přece jen sváteční chvíle, užijete si to víc v šatech než v oblečení, ve kterém chodíte do školy nebo do kanceláře.

57. My Češi máme s tykáním a vykáním neustálé problémy, většina národů si s tím takové starosti nedělá, nu, co se dá dělat. Jestli Vám někdo Vám rovný začne tykat, začnete mu tykat taky, je to přechod k tykání bez obřadností. Ovšem u nadřízeného to tak není, ten by Vás musel vyzvat, abyste mu tykala taky. Když generální ředitel řekne své mladičké sekretářce, Aničko, uvař mi kafe, ona nemůže říct: Jasně, Karle, kolik chceš cukříků? Správně by Vám měl ředitel říct, budeme si tykat, a bylo by to jasné. Takhle to jasné není. Vyjděte ze zvyklostí ve škole a zeptejte se kolegyň, jak to měly ony, když ve škole začínaly. Chápe to šéf jako samozřejmou reciprocitu? Pokud Vám neporadí, najděte si soukromou chvilku s ředitelem a zeptejte se ho, pane řediteli, vy mi tykáte, znamená to, že vám mohu tykat taky? Pokud si všichni s šéfem tykají, asi to tak bude, pak ředitel řekne, no jasně, Evičko, budeme si tykat, tím ho přimějete k explicitnímu vyjádření.

56. Je málo tak významných divadelních a operních scén v Evropě, jako je Státní opera ve Vídni. I když... Byl jsem tam několikrát a vždycky mě zaskočili diváci, kteří na sobě měli košile, svetry a tenisky. Pravda, byli to ojedinělé případy, které se vedle dlouhých rób vyjímaly zvlášť trapně. Na operu byste měli mít: Muž: černý oblek, bílou košili a kravatu, žena: krátké šaty a lodičky. Jiná možnost není.

55. Neznám přesně kontext, ale je-li hymna součástí divadelního představení, nepožívá takových výsad jako hymna při slavnostních státních aktech, proto se nevstává a nevzdává se jí čest. Státní hymna je státní symbol podle zákona, její užití je definováno v zákoně č. 352/2001 Sb. Divadelní představení, které obsahuje píseň Kde domov můj, není státním symbolem. Asi jako diváci nevstávají při Fidlovačce J. K. Tyla a Fr. Škroupa, kde slepý houslista Mareš zpívá píseň Kde domov můj (poprvé v roce 1834 ve Stavovském divadle).

54. Nenechte se vyprovokovat jedním exhibicionistou, který musí hned svoji extravaganci prezentovat veřejně na facebooku, aby se Vám pomstil. Párový tanec je a vždy byl tancem muže a ženy, je v tom staletá tradice, kterou se učí a učily všechny generace v tanečních kurzech n celém světě. Vidíte na nějaké taneční soutěži, že by tančili dva muži? Tanec osob stejného pohlaví si může dotyčný užít buď při společném tanci několika lidí bez rozdílu pohlaví (pak nejde o klasický tanec s držením partnera, ale tančí se ve skupince na diskotéce), nebo v gay klubech, kde to nikomu nevadí. Vy nejste gay klub, u Vás se tedy tančí klasický párový tanec, tak jak ho chápou všichni lidé na celém světě a učí všechny taneční školy.

53. Takové dotazy mě vždycky rozesmutní. Lidé si zbytečně přidělávají starosti přemýšlením, kdo má koho pozdravit. Já jsem pracoval deset let na Hradě jako ředitel odboru a mluvčí prezidenta a všechny podřízené ženy jsem zdravil jako první, i když jim bylo pětadvacet a jakožto podřízené měly zdravit ony mne. Jakožto slušně vychovaný muž zdravím všechny jako první a mám po starosti. Pokud chcete znát pravidlo, pak je na Vás, abyste souseda zdravil jako první, jeho věk je o generaci vyšší a mezi stejným pohlavím rozhoduje věk (pokud tam není vyšší profesní pozice, to tady není). Nerozhoduje, že se nepřišel představit, stejně tak byste se mu mohl při nejbližší příležitosti představit Vy. Než byste chodil kolem plotu a dělal, že ho nevidíte, zajděte k němu a představte se mu, Vaše důstojnost tím nijak neutrpí, Vy budete ten šlechetnější. Napravíte trapný vztah, který Vás sužuje (jeho asi také) a stanou se z Vás normální sousedé. Nu a na závěr ještě jedno zlaté pravidlo: Jako první zdraví ten slušnější.

52. Máte pravdu Vy, papírový ubrousek se na klín nedává, složí se do trojúhelníka a položí se vlevo vedle talíře (většinou jíme pravou rukou a levá je rychleji k dispozici, kdyby něco...). Látkový ubrousek se dává na klín. Ubrouskem si utíráme ústa preventivně třeba dvacetkrát za večer, aby náhodou...a určitě vždy před napitím.

51. Jdete na to správně, to je chvályhodné. Musíme vyjít ze společenské významnosti obou párů rodičů. Významnější je pár rodičů Vaší přítelkyně, proto byste měl nejprve představit své rodiče jim a pak rodiče přítelkyně svým rodičům. Ruku bude podávat nejdřív maminka dívky Vaší matce, pak Vašemu otci, pak Vaše matka otci děvčete a nakonec otec děvčete Vašemu otci. Jednoduché, ne?

50. To bych chtěl vědět, kdo je na celé planetě tak vlivný, že "zařídil", aby muži byli galantní k ženám a ne naopak. To není vůle "někoho", kdo to vymyslel. To se vytvořilo staletími, přece ženy byly vždy chráněny, jako první nastupovaly do záchranných člunů, jako první byly s dětmi odváděny do hor, když hrozil vpád nájezdníků - protože byly zárukou zachování rodu. V ženách a dětech byla budoucnost rodu nebo kmene. Od 12. století, od rytířských dob, se muži kořili ženám a chovali se k nim galantně, to nám zůstalo do dneška. My tuto tradici jen neseme dál, pomáháme ženám nést těžká zavazadla, usazujeme je na společensky významnější místa v restauraci, vedeme si je po pravici, to je čestná pozice po boku muže, pomáháme jim do kabátu. Moc si neumím představit, že by ženy pomáhaly do kabátu nám, vy ano? Tak to trvá staletí a já nebo kdokoli jiný na tom nemůže nic změnit. Narážíte ovšem na jednu zajímavou věc: Ve vztahu k ženám se evropská kultura liší od všech ostatních kultur. Nikde jinde než v Evropě nepožívá žena takové úcty a pozornosti jako zde. Existují kultury, kde žena se neúčastní společenského života, nesmí si podat ruku s mužem, nesmí jít sama po městě, v dalších kulturách ženy pracují a muži debatují... U nás to není věcí zákona, nařízení, dekretu, ale nepsané tradice, která má staleté kořeny, proto je tak pevná.

49. Samozřejmě se vyhýbá ten muž, který jde do schodů nahoru, a ten který vede dítě, má absolutní přednost. Děti byly odjakživa chráněny (společně se ženami, protože byly zárukou zachování rodu, proto ženy a děti nastupují do záchranných člunů jako první) a děti s doprovodem mají vždy a ve všech kulturách přednost, lhostejno, kdo je doprovází, zda muž či žena. Něco jiného je, když větší děti (deset a více) by měly třeba uvolnit místo v tramvaji babičce. Tím je učíme úctě ke stáří. Ale tříleté dítě na schodech musí každý dospělý chránit.

48. Je to jednoznačné: Nemůže se jíst, tak jak hosté dostávají na stůl, ale čeká se, až budou mít všichni. Každý chod se zahajuje společně, jako první je obsloužen hlavní host, pak další hosté (ženy a starší, pak děti), nakonec dostává hostitelka. Jakmile má hostitelka před sebou naservírováno, vezme do ruky příbor (do té doby se nikdo příboru nedotkne) a tím zahajuje chod. Stejně tak nádobí se nesklízí hostům, kteří dojedli, ale najednou všem, poté, kdy poslední u stolu složí příbor. Nemůže jeden jíst a druhý se na něj dívat.

47. Jsou jídla, která se nedají jíst elegantně, třeba obložené chlebíčky, hamburger nebo právě cibulačka se sýrem. U takových jídel máme dvě možnosti: buď se jím vyhýbat (to dělám já, abych se veřejně neznemožnil), nebo se smířit s tím, že budeme vypadat trochu směšně. Proto bych doporučoval dávat si taková jídla jen s dobrými přáteli, v úzké společnosti, tehdy, když si ji dají i ostatní apod. Doporučuji následující postup: Vytáhnout lžíci z polévky s dávkou sýra, zvednout ji mírně nad hladinu a nechat sýr půl minuty vystydnout, přitom živě konverzovat, aby si nikdo nevšiml, proč to děláme, a pak o okraj misky nebo talíře visící šňůru sýra odkrojit lžící. (Stejně se Vám to nepodaří.)

46. To je citlivé a - žel - časté téma. Problém spočívá v tom, že já Vám tento rodinný konflikt nevyřeším, nemohu vstupovat do jemného přediva vztahů v rodině. Mohu připojit jen svůj názor. Rozhodující by měl být zájem snoubenců, v tomto případě hlavně ženicha, je to "jeho" den a rodiče by se měli ve chvíli, kterou si bude pamatovat celý život, ovládnout ve svých pocitech, které chovají k druhým partnerům. Jejich staré hádky, pocity ublížení a křivd by v tento den měly jít stranou. Svatba je svátek párového vztahu, rodí se nový manželský pár a ten hledí do budoucna, rodiče by mu to neměli kazit pohledy do minulosti, měli by se ovládnout. Vedle novomanželů na hostině by měli sedět rodiče (sedí se vždy na protilehlé straně, vedle nevěsty otec ženicha s matkou ženicha a vedle ženicha matka nevěsty s otcem nevěsty), pro tuto chvíli by měli zapomenout na svá zklamání z jejich manželství a měli by vyslat vzkaz novému páru "jsme s vámi". Přítelkyně otce ženicha by měla sedět u stolu za svědky, ne tak daleko, aby se to otce dotklo, ale zase ne vedle něho, tam náleží místo matce.

45. To platilo dříve, ve Versailles, kdy sklenice byly z křišťálu a servis stál celý roční královský rozpočet. Dnes není důvod, abychom si běžnými sklenicemi nepřiťukli, stejně jako si ťukáme tichými víny. Přiťukáváme si jen vínem, nekombinujeme víno a pivo či vodu.

44. Rozdílné pohledy na pomoc při rodinném obědě nevyřešíme, dokud oběd neabsolvujete, teprve pak poznáte, jaká je maminka Vašeho přítele, zda Vaši nabídku ocení, nebo ne. Podle etikety mohou zúčastněné ženy pomoci hospodyni se sklízením nádobí, případně se servírováním dalšího chodu nebo s úpravou stolu. Taková nabídka nemůže nikoho urazit, naopak může vytvořit dobrý dojem o Vaší snaze pomoci. Zásahu do soukromí může hostitelka zabránit tím, že se společně odebraným nádobím odejde sama do kuchyně nebo že přinese další příbory a požádá Vás, abyste je založila na stůl, to není nic intimního.

43. Jiří Guth-Jarkovský je legenda a legendy patří do historie. Víte, jak vypadaly krátké sukně v roce 1914, kdy Guth-Jarkovský napsal tuhle větu? Ve své Nové velké knize etikety píšu: Chůze do schodů byla oříškem už za Gutha-Jarkovského. Ten píše (na počátku minulého století), že „při dnešní módě krátkých sukní není možné, aby do schodů šel muž za ženou.“ Uvádí doslova: „Na schodech nahoru jde napřed pán, před dámou, kdežto po schodech dolů má přednost dáma“. Pravda, muž by tehdy mohl zahlédnout kotník, ti šikovnější lýtko! Krásný příklad, jak se etiketa vyvíjí a klade větší důraz na praktické stránky života. Dnes se jednoznačně řídíme pravidly bezpečnosti a komfortu společensky významnější osoby. Do schodů jde první žena, muž za ní, aby jí poskytl oporu, kdyby zavrávorala. Ze schodů jde muž jako první, tedy opět níž. Jak si ale poradíme s tímto pořadím, má-li žena opravdu krátké sukně, ne ty, které uváděly do rozpaků Gutha-Jarkovského. Neváhejme, pánové, pořadí zůstane stejné, i v tomto případě (někteří se lišácky usmějí – spíš právě v tomto případě) jde muž za ženou. Je ovšem taktní; nejde o šest schodů níž, ale těsně za ženou, aby její rozpaky snížil na minimum. Ze schodů jde muž jako první ne proto, aby byl dřív v cíli, jak se mnohdy pánové domnívají, ale proto, aby neustále lehce pootočen k dámě jí poskytoval oporu. Vždy nabídneme oporu při scházení ze schůdků vlaku, auta, letadla, autobusu apod. Žena se sama rozhodne, zda nabízenou oporu přijme.

42. Jestli tomu dobře rozumím, Vám vadí, že Vás dotyčná kolegyně zdraví jako první. Cítíte to správně, zdravit máte Vy ji, neboť dospělý muž zdraví dospělou ženu. Máte možnost ji pozdravit rychleji, abyste ji předběhl, takhle to dělám já, abych se nedostal do situace, že mě žena pozdraví jako první a tím mi dá najevo, jak starý jsem oproti ní...to bych neunesl Jestli mezi Vámi nejsou dobré vztahy, jak popisujete, máte asi nutkání ji nezdravit. Tím si jednak vykoledujete to, že Vás pozdraví ona jako první, navíc ironicky, aby Vás upozornila, že jste ji nepozdravil, jednak se stavíte do role nezdvořilého muže, to bych neschvaloval. I s obtížnými lidmi kolem sebe se musíme zdravit, (nota bene ve škole, výchovném a vzdělávacím zařízení), jinak je chyba na Vás, za nezdvořáka budete Vy. Pozdrav může svou odměřenou intonací a chladným pohledem vyjádřit to, co chybně vyjadřujete tím, že nepozdravíte vůbec.

41. Máte plnou pravdu, oslovování významných státních funkcionářů po odchodu na odpočinek se řídí poslední vykonávanou funkcí, tak oslovujeme bývalého velvyslance, senátora nebo prezidenta, pokud nepřijali žádnou další funkci. Jestliže je tak oslovujeme, musíme i ve třetí osobě užívat funkci, kterou naposledy zastávali. Hovořili jsme tak o prezidentu Havlovi až do jeho smrti, tak označujeme i ve třetí osobě Václava Klause. Je pravda, že tato tradice se ještě nevžila (prezidenti po celé generace odcházeli z funkce úmrtím) a budeme se s ní ještě nějaký čas sžívat.

40. Večer se nosí jen a jedině černé (nebo hodně tmavomodré) obleky. Byl bych pro černý oblek, šedý oblek (ani tmavě šedý) se večer nehodí, šedé obleky jsou denní, nenosí po 19. hodině. Jako druhý oblek (pro denní příležitosti) je šedý skvělý. Košili na ples bílou nebo jemné pastelové barvy, protože sytě barevné košile, ani černé nejsou slavnostní, jsou neformální, na večírky a do malého divadla, nehodí se na ples. Kravata je velmi osobní, pro tu můžete zvolit různá kritéria, třeba šaty partnerky.

39. Oslovujeme jedině pane Marku, to je jediná spisovná forma oslovení, pátým pádem. K párátku: Párátko u stolu NIKDY nepoužíváme. Někdo říká, když si zakryji ústa rukou...ale my všichni víme, co tam dělá: Kouskem dřívka si vyšťourává z mezizubních mezer zbytky masa a dojídá ho... Tohle je činnost, kterou rozhodně nemůžeme dělat u stolu, mezi lidmi. Ve slušných restauracích najdete párátka na toaletě a doma patří do koupelny. Tam si šťourejte zuby, jak chcete, ale neukazujte to už proboha ostatním.

38. Ano, pro ženicha je tmavomodrá vhodná barva. Jednak tmavomodrá je ekvivalent barvy černé, je to společensky totéž (takové tmavomodré se říká "midnight blue", půlnoční modř), ale hlavně ženich není nijak omezen v barvě svého obleku. Může mít oblek bílý, šedý v různých odstínech, modrý, tmavomodrý, hnědý, černý, může mít frak (nesmí mít smoking), může mít žaket. Ostatní muži, zvláště svědek, by se měli přizpůsobit ženichovi, má-li světlý oblek, měli by mít také světlé obleky, má-li žaket, alespoň svědek a otcové by měli mít také žakety. Pokud jde o sladění oblečení muže a ženy, do divadla to není nutné ani obvyklé. Muž musí mít večer JEN tmavý oblek, černý nebo tmavomodrý, žena cokoliv, neváže se na muže, může mít červené nebo modré šaty. Šedý oblek je jen denní, nenosí se večer. K šedému obleku může mít muž hnědé boty (mluvíme o denní době), večer k černému obleku jen černé kožené polobotky na co nejtenčí kožené podrážce. Pásek je v barvě bot, pak i řemínek na hodinkách je černý. Manžetové knoflíčky jsou v barvě hodinek a spony na opasku. Podívejte se do mých knih, nejlépe do poslední knihy Obrazová etiketa, kde to máte všechno na fotografiích, najdete ji na mém webu v sekci Knihy.

37. Ne, košili s krátkým rukávem si nemůžete vzít pod sako, k motýlku se vůbec nehodí. Košile s krátkým rukávem není společenská, je určena pro volný čas, pro procházku městem, na cesty do jižních zemí, ale nehodí se jako součást společenského nebo pracovního oblečení. Myslím, že když si vezmete běžnou košili s dlouhým rukávem, uděláte líp, můžete si pak na praktickou zkoušku vyhrnout rukávy, to je lepší než mít na sobě košili s krátkým rukávem. Vzorovaná košile ve dne je v pořádku (večer jenom jednobarevná), nejvhodnější je proužek, nejméně vhodná je károvaná košile.

36. Certifikát je součástí hodnoty daru. Stejně tak dáváme certifikát nebo záruční list u hodinek, přístrojů apod. Některé obchody vystavují certifikáty a záruční listy bez ceny, pak je možné je dát v zalepené obálce oslavenci. Pokud je na nich cena, nebudeme je dávat oslavenci, ale někomu blízkému, manželce nebo rodičům. Nikdy nevíme, jestli oslavenec náš dar nebude chtít časem třeba prodat nebo ho bude muset reklamovat apod., pak se mu certifikát nebo záruční list hodí.

35. Ne, konstrukčně to jsou schody, proto do tramvaje nebo autobusu nastupuje jako první žena, za ní muž, je vždy níž, z bezpečnostních důvodů. Ze schůdků tramvaje nebo vlaku či autobusu sestupuje jako první muž, a jakmile dostoupí na zem, otočí se a ženě nabízí oporu. Žena se sama rozhodne, zda ji přijme, to je na ní, ale muž toto gesto učiní, počká, až žena sestoupí, a pokračují spolu v chůzi. V metru (stejná úroveň, stejně jako nízkopodlažní tramvaj) nejde o schody, ale o přednost ve dveřích, první jde žena, stejně jako do výtahu.

34. Nu, nejdříve k otázce doprovodu k oltáři. Platí už od Gutha-Jarkovského, že úlohou tohoto člověka je uvést zatím svobodnou osobu do světa již sezdaných, měla by to být tedy osoba již vdaná (ženatá). Proto ten doprovod, jinak by mohla jít nevěsta sama a ženich také. Dokonce nemusí být z téže rodiny, může být z rodiny druhého snoubence, ale měla by být sezdaná. I když Vás povede Váš syn, nemůže sedět na místě, které náleží otci nevěsty, měl by sedět v pořadí: novomanželé-rodiče-svědci-prarodiče-dospělé děti-bližší příbuzní-vzdálenější příbuzní-přátelé-kolegové...

33. Na rodinných a přátelských oslavách dárky vždy rozbalujeme, a to z jediného důvodu: abychom dali najevo nelíčenou radost z dárku, který jsme dostali – i kdyby to byla věc, kterou hned po příchodu domů vyhodíme nebo někomu dáme. Dárce musel dárek vymyslet, sehnat, koupit, zaplatit, přinést – za to si zaslouží tu jedinou větu: „Tak to jste mi udělal velkou radost, děkuji.“ Vaše dcera o tuto větu přišla, proto byla tak zklamaná. Dárky nerozbalujeme na hromadných oslavách pro sto a více lidí, kdy by rozbalování dárků nevěnoval nikdo pozornost, to by bylo nedůstojné, a už Jiří Guth-Jarkovský nedoporučuje rozbalování svatebních darů, protože kvůli úzce vymezenému repertoáru darů (chceme obvykle pomoct vybavit mladému manželství jeho domácnost) hrozí, že se se sejdou stejné potřeby do domácnosti. Z popsané situace usuzuji, že šlo o komorní oslavu v kruhu rodinném, byť v restauraci, a tady bylo vhodné dárky rozbalit.

32. Jsou to extravagantní doplňky, které slouží mužům, kteří jsou kreativní a nestačí jim ten suchý a standardizovaný pánský společenský úbor. Sem patří i "happy socks" nebo „funky socks“, barevné ponožky s odvážnými vzory, barevné, nebo dokonce dřevěné motýlky apod. Nic proti nim nemám, veselé ponožky mám také, jsou zajímavé, ale hodí se jen pro neformální prostředí, třeba na návštěvu k přátelům, na večírek, na veselou akci s přáteli nebo podobně spřízněnými lidmi, tam je ostatní ocení. Nevezmeme si je do Národního a na slavnostní akce, tam by působily nevhodně.

31. Muži, kteří mají pleš, nelibě nesou, když se jim potí, je to vidět, je to nápadné, obtěžuje je to, a proto jsou zvyklí si pleš utírat. V žádném případě k tomu ale nesmějí použít ubrousek, ten slouží jen k otírání úst při jídle, leží na klíně, nesmí se použít ke smrkání, kýchání, otírání pleše. Na to má muž v kapse kapesník. Kapesník pro veřejné použití je bílý, látkový (károvaný je leda tak do přírody a papírový "kapesník", tedy čtvereček z buničiny, je jen sanitární prostředek, asi jako toaletní papír nebo papírová utěrka v kuchyni, neukazuje se na veřejnosti). Mimochodem, sada bílých kapesníků je vhodný dárek...

30. Máte do jisté míry pravdu. Už Jiří Guth-Jarkovský doporučuje nezadaným slečnám a ženám, aby si útratu platily samy, aby nevznikl pocit jistého závazku vůči muži. Jsou ale muži, já patřím mezi ně, kteří vždy zaplatí za ženu - a nic z toho nevyvozují. Záleží na tom, jaký máte vztah k muži, se kterým jdete na kávu nebo na skleničku. Chcete-li mu dát najevo, že mezi Vámi oběma není žádný závazek, zaplatíte si sama. Jde-li o muže, kterému můžete jeho pohostinnost nějak oplatit (koupíte recipročně lístky do kina, na koncert, dáte mu nějaký malý dárek), pak by měl platit on a Vy najdete příležitost, jak mu to oplatit.

29. Ano, to je jediný nástroj, který by bylo možné považovat za konstrukčně více vyhovující pravákům. Ze zkušenosti ale vím, že leváci často jedí příborem ve stejné pozici jako praváci, protože je celkem jedno, jestli za dominantní považujeme nůž, nebo vidličku. Dokonce práce s vidličkou je technicky náročnější než s nožem, ten jen ukrojí a zůstává nečinný, maximálně přihrne přílohu, zatímco s vidličkou děláme složitější manévry, napichujeme, nabíráme, přetáčíme hroty nahoru, pak zase dolů, neseme do úst - a přesto ji praváci drží v té méně šikovnější ruce, v levé, to je s podivem. Pro většinu leváků není problém jíst lžící levou nebo pravou rukou (tak jedl Václav Havel, byl pravák, ale s mírně leváckou lateralitou, nebo přecvičený levák). Tak a zpět k Vašemu dotazu: nesetkal jsem se v dezertní vidličkou se širším hrotem na opačné straně, patrně je poptávka tak zanedbatelná, že nestačila vyvolat nabídku.

28. Příbory se vyrábějí jen v jedné verzi, nelze říct, zda pro praváky nebo pro leváky, na příborech nenajdete tvary, které by upřednostňovaly tu či onu ruku. Jsou neutrální, a proto si je leváci mohou vzít do ruky tak, jak to vyhovuje jim, tedy vidličku do pravé a nůž do levé, je to jen věcí zvyku, to není totéž jako učit dítě-leváka psát pravou, v tom nemá volbu, u příboru ji má. Polévkovou lžíci může levák držet v levé (úchop je stejný jako v pravé), dezertní lžičku taky v levé. Speciální lžičky pro leváky nemohou být, protože nejsou lžičky speciálně upravené pro praváky. (Něco jiného jsou tvarované rukojeti školních nůžek, tam tvar vybízí k použití té či oné ruky. Škrabku na brambory jsem už dlouho neviděl, to nevím...)

27. Svatba je oslavou párového vztahu, vzniká nový pár pro společný život, a proto jsou hosté na svatbu vždy zváni v párech. Vůbec nerozhoduje, zda Vaše přítelkyně novomanžele zná, důležitější je, abyste přišli oba, v páru. Přítelkyně by neměla účast odmítat, cítil byste se mezi ostatními páry divně a ostatní by na Vás pohlíželi s údivem, normální je přijít ve dvou.

26. Nad skutečným obsahem pozdravů se už dnes nezamýšlíme, jeho původní smysl se za ta staletí setřel. Pozdrav se za ta staletí, co je užíván, stal formulí, u které nezáleží na tom, co říkáme, ale jen na tom, že ji vyslovujeme (slovenské "servus" znamená původně otrok...). Proto i na pohřbu se zdravíme běžným pozdravem, zdravíme tak i lidi, které nemáme rádi, „dobrou chuť“ si říkáme i v hospodách, kde nám jídlo moc nechutná, je to už jen klišé. Je tomu tak ve všech jazycích. Navíc, ani mne nenapadá, čím pozdrav „dobrý den“ v místě smutku nahradit, leda tak „zdravím vás“...

25. Ach jo, to jsme to dopracovali. Učil jsem osmnáct let, většinou na základní škole, a chtěl bych vidět žáka, který by se mne zeptal, kde je to napsáno. Slovo učitele je ten zákon. Pokyn učitele je pro žáky závazný. Všechny předpisy a zákony jsou obecné, jak správně píšete, to proto, aby postihovaly všechny možné situace. Kdyby byly konkrétní, tedy obsahovaly by výčet všech myslitelných situací, byly by tlusté jako Ottův slovník naučný, a stejně by na spoustu situací zapomněly. Kde je napsáno, že nemáme mít v rozhovoru s učitelem ruku v kapse nebo že nemáme žvýkat? Hledáte knihu, kde by byly tisíce předpisů? Žádná taková není. Kapuce kryje hlavu, a proto je to ekvivalent klobouku, cylindru, kšiltovky, kulicha, stetsonu či přilby. Rytíři smekali přilbice v místnosti proto, aby dali najevo, že důvěřují hostiteli, že jsou v přátelském prostředí, kde jim nehrozí rána palcátem do hlavy. Z toho se vyvinula zvyklost (v občanském zákoníku o tom ale žádná zmínka nebude) smekat při vstupu do budovy, a to cokoliv, takže v budově chodí žáci povinně prostovlasí.

24. Pod pojmem černý rozumíme večerní obleky, velmi tmavé, pod pojmem šedé rozumíme denní obleky, tedy šedé, hnědé, béžové... Proto už je nevypočítávám, ale označuji zástupným hlavním reprezentantem, tedy černý, nebo šedý oblek. Černému obleku je ekvivalentní sytě tmavě modrý, raději „midnight blue“ než „navy“, rozdíl je nepatrný, spočívá asi v tom, že půlnoční modř zdálky považujete za černou, teprve zblízka zjistíte nádech do modra, totéž musí platit o hodně tmavě šedé. Navy blue je můj oblíbený oblek, ale neodvažuji se v něm jít večer, když tak jen na večírek nebo do malého divadla, ale high event vyžaduje černý (nebo půlnoční modř).

23. Přece něco jsem v Nové velké knize etikety našel: Pro nedochvilné hosty byly dříve na pozvánkách uvedeny ještě dvě zkratky: s.t. (sine tempore) – přijďte přesně a c.t. (cum tempore) – čas příchodu je volný v řádu desítek minut. Do divadla přijdeme přesně, na večeři maximálně s desetiminutovým zpožděním, které ještě vyrovná doba pro aperitiv, na koktej můžeme přijít kdykoliv a kdykoliv z něj odejít. Koná-li se oslava v restauraci, není dochvilnost na místě, naopak, hosté by měli hostiteli dát možnost být na místě včas, připravit personál na přijímání hostů apod., takže deset minut je vhodná doba pro "zpoždění" (o zpoždění nejde, pozdní příchod je záměrný). Hostitel je samozřejmě na místě deset až patnáct minut před stanoveným časem, tedy v 15.50 hod. Proto se oslavy pořádají v restauracích, kde se nepočítá čas, čekání na ostatní je příjemné při aperitivu, nespěchá se. Povolil bych tedy hostům příchod o 10 minut pozdější, to je v normě. Stejně tak i na návštěvy se chodí s desetiminutovým „zpožděním“, aby hostitelé měli dost času všechno připravit. Domluvíte-li se na sedmou, v sedm ještě hostitelka obvykle běhá v natáčkách a manžel leští sklenice v trenýrkách.

22. Je obtížné aplikovat pravidla etikety v prostředí vztahové krize. Etiketa je určena lidem, kteří na sebe dobrovolně převzali úkol chovat se ušlechtile, prokazovat druhým dobro, vystříhat se všeho, co je lidem kolem nich nemilé. V rodinné krizi jde etiketa obvykle stranou a každý hledá cesty, jak prosadit svoje zájmy, tady nám pravidla nepomohou. Ale přesto, když se ptáte, odpovím Vám: Asymetrické tykání (jeden vyká, druhý tyká) je nezvyklé, mezi dospělými lidmi netypické, někdy i nedůstojné, pokud je to záměr toho druhého dehonestovat. Často k němu dochází přirozenou cestou, např. sousedčina dcera je dítě, tykáte jí, ona Vám vyká, pak ovšem je z ní slečna a později už mladá dáma a stále přetrvává tento asymetrický model, nebo starší rodiče přijmou do rodiny partnera své dcery, on je mladý, oni staří, obě strany přijmou za své vykání rodičům a tykání zeti a oběma to vyhovuje, zeti by připadalo nezvyklé tykat o třicet let starším rodičům partnerky. Je-li to společný zájem provázený snahou o těsnější sepětí rodiny, pak mohou časem starší (rodiče) navrhnout oboustranné tykání. Obávám se, že ve Vašem případě se z vykání a tykání stal demonstrativní nástroj v souboji obou stran. Pokud jsou vaše vztahy zatíženy konfliktem, nemůžete vymáhat tykání jakožto výraz těsnějšího spojení a harmonie v rodině. Na druhé straně, přechod z tykání do vykání, což je také častý manévr při konfliktech v práci nebo v rodině, znamená demonstraci rozvratu vztahu potvrzenou i tímto jinak nevinným gramatickým prostředkem. Nabídku k tykání můžeme brát jako oboustrannou, pokud ji učiní společensky významnější osoba s cílem oboustranně si tykat, to je devadesát devět procent všech takových situací. Pokud to myslí asymetricky, musejí to explicitně říct: "Jsi proti nám tak mladý, nebude ti vadit, Karle, když ti budeme tykat?" Na pracovišti to neplatí, tam může ředitel požádat sekretářku "Aničko, uvař mi kávu prosím", ale ona nemůže opáčit "Jasně, Karle, sladíš?" Tam by musel naopak šéf explicitně nabídnout oboustranné tykání.

21. Je neslušné nepozdravit, je neslušné neodpovědět na pozdrav, tím bychom mohli začít. Všichni podřízení jsou povinni zdravit své nadřízené, neboť oni jsou společensky významnější. Proto je správné, že svoji novou nadřízenou zdravíte jako první. Jestliže Vám neodpoví na pozdrav, dopouští se hrubé neslušnosti, odpovědět na pozdrav musí. Jestli uvažujete, že byste ji přestala zdravit, stanete se nezdvořačkou Vy, to byste neměla. Vy ji zdravte dál, znamená to, že jste slušná žena. Jestli Vám dotyčná neodpovídá na pozdrav, je nevychovaná ona, ale Vy se chováte správně. Kolem Vás nebudou v životě jen slušní lidé, ale jde o Vás, Vy si zachovejte vždy slušné chování bez ohledu na to, co dělají ostatní. Zdravte ji dál, tak zřetelně a nahlas, aby si toho všimla, i kdyby nechtěla, časem jí to dojde. K etiketě se vychovává příkladem, ne snížením našeho chování na úroveň těch neslušných.

20. Je to velká změna v oblékání. Kravata byla od doby svého vynálezu ve dvacátých letech minulého století nedílnou součástí společenského oblečení muže. V posledních pěti letech se i v manažerských a politických kruzích začala odkládat. Tendence v pánském oblečení směřuje ke stále vetší ležérnosti, odložili jsme složitý frak a nahradili ho jednoduchým smokingem, odložili jsme vesty, šle, klobouky a rukavice, dvouřadová saka, a co ještě zbývalo? Kravata. Nemám nic proti tomu, když do restaurace jdeme bez kravaty, třeba také na večírek nebo do Semaforu, ale pohled na ministry na schůzi vlády bez kravaty je skandální. Oběd premiéra s prezidentem bez kravaty byl celé dějiny nemyslitelným, teď se sejdou jako strejcové v hospodě. Je to škoda, ztrácejí důstojnost, autoritu, je mi to líto.

19. Notebook je dnes už samozřejmostí při obchodním jednání. Nejen při pracovních schůzkách, ale i při business lunchi můžeme používat notebook zcela volně, samozřejmě s jistým taktem a vkusem. Máme v něm kalendář, dokumenty, o kterých hovoříme, prezentace, pořizujeme zápis a děláme si poznámky. Proto při jakémkoli obchodním jednání může mít kterýkoli z účastníků na stole notebook jako pracovní pomůcku, nemusíme to nijak třídit, jak vyplývá z Vašich otázek.

18. V euroatlantické civilizaci, která vyrostla z křesťanských kořenů, se vytvořila po staletí udržovaná tradice, že části těla související s mateřstvím a sexem jsou tabuizována, tedy skrývána, nejsou vystavována na odiv. Proto etiketa velela ponechávat pohled na ženské ňadro do intimního prostředí. Je pravda, že dnes pod vlivem médií a internetu neutrpíme nervový otřes, když ňadro zahlédneme. To, co by Gutha-Jarkovského šokovalo, si dnes každý školák vyhledá na dvě kliknutí. To ovšem neznamená, že bychom tuto letitou tradici měli zavrhnout, má přece své opodstatnění. Obhájkyně kojení na veřejnosti argumentují zdánlivě logicky – jejich ňadro není sexuální atribut, ale symbol mateřství. To bylo vždycky, a přesto nikdy nikoho nenapadlo ho okázale ukazovat světu. Etiketa nás vede k tomu, abychom se vystříhali všeho, co je druhým nepříjemné, sem patří i odhalování na veřejnosti, byť z bohulibých pohnutek. Pokud žena potřebuje nakrmit miminko mimo privátní prostor, měla by šetřit své okolí a buď se odebrat do ústraní, nebo se alespoň odvrátit a nenutit ostatní sdílet její privátní potřebu.

17. Je to jednoznačné, je to smoking. Black tie je jen a jedině smoking, nic jiného. Jestiže je dress code předepsán striktně a bez jiné možnosti volby (třeba Black tie optional by znamenalo volbu mezi smokingem a černým oblekem), pak není vyhnutí, smoking. Pokud byste potřebovala podrobnější poučení, nahlédněte do některé z mých knih, tam to najdete se všemi podrobnostmi a obrázky, např. Business etiketa a komunikace nebo Obrazová etiketa, na tomto webu je najdete v sekci knih.

16. Pro společenské stolování je výhodnější, když na talíři žádné kosti nemáme, protože okrajovat maso z kostí je vždy obtížné a riskantní. Do ruky bereme jen bobulovité ovoce (třešně, švestky, hroznové víno), pečivo a mořské plody (ústřice, neloupané krevety, mušle). K těm se ovšem servíruje finger-bowl, miska s vodou, ve které si pak potřísněné prsty opláchneme. To nám ke kuřeti nepřinesou. Představa, že můžeme okusovat kosti v rukou, pramení z legendy, že kdysi královna Viktorie otrávená manipulací s příborem vzala kuřecí stehno do ruky, a podle královského kodexu, co dělá král, musejí dělat i všichni dvořané, ji museli všichni napodobit, takže všichni museli vzít stehno do ruky a začít ho okusovat také. Obecně řečeno, vezmeme-li kosti do ruky, přesvědčujeme okolí o své neobratnosti okrájet maso z kosti příborem, dále vytváříme dojem, že náš hlad překonává všechny zábrany, zamastíme si prsty nemajíce si je kde opláchnout - a koneckonců přiznejme si, že při okusování stehna nevypadáme nijak zvlášť dobře. Je tedy celá řada důvodů, proč raději nechat na kosti kousek masa, než ji brát do ruky.

15. Ano, hostitel/ka by měl/a dostat talíř jako poslední, to proto, že signál k zahájení stolování dává hostitel/ka tím, že vezme příbor do ruky. To může udělat jen tehdy, když mají všichni talíře na stole. Jakmile dostane talíř hostitel/ka, ví, že už byli obslouženi všichni, a může okamžitě vzít příbor. Někdy je to v restauraci obtížné, může být rozdíl mezi čestným hostem a hostitelem (hostitelem je tatínek, čestným hostem babička, která slaví jubileum). Ale doma to musí fungovat jednoznačně: maminka nalévá polévku v pořadí společenské významnosti, tedy tatínkovi, holčičce, chlapečkovi a nakonec sobě. Nikdo se ničeho nedotýká, až maminka vezme do ruky lžíci, vezmou všichni lžíce a mohou začít jíst.

14. Hm, tady moc možností není, jedině si je sundat, a pokud to nejde (je zima nebo jsme na španělském velvyslanectví), tak odejít domů. Je to asi, jako by mi někdo na recepci polil červeným vínem bílou košili. Okamžitě odcházím, tu si sundat nemohu. Že už se nebudu bavit? Nevadí, dobrá pověst je víc než dobrá zábava. Mimochodem, do společnosti bez náhradních silonek nejdeme, vždy je musíme mít při sobě, a to čím tenčí, tím víc jich budeme mít, třeba troje, váží dva gramy a vejdou se do lískového oříšku...

13. Chápu Vás, obecně máte pravdu, přípitky nebo proslovy nikdy nečteme, vždy je pronášíme spatra, maximálně můžeme mít v ruce kartičku s důležitými údaji, jmény apod. Etiketa ovšem zná dvě výjimky: 1. Přípitky státníků na státních večeřích, recepcích apod., protože ty se pak ukládají nebo tisknou jako politické dokumenty. 2. Smuteční proslovy na pohřbech, protože míra dojetí, trémy a pohnutí může i zkušeného řečníka připravit o plynulý projev. Mnozí řečníci nejsou schopni plynulého projevu ani když svůj text čtou, natož kdyby ho říkali zpaměti. Proto měl Váš kolega pravdu, etiketa vyžaduje čtení smutečního proslovu.

12. V současné době dochází k uvolnění a k jisté ležérnosti v nošení kravat. Zatímco celé 20. století byla kravata nezbytnou součástí úboru muže, dnes můžeme jít bez kravaty do restaurace, na večírek, do malého divadla. Budiž, ale... Ale tento trend, který směřuje k většímu pohodlí mužů, se nesmí přehánět. Je nemístné, aby moderátoři neměli na sobě oblek kompletní, tedy s kravatou, oni tam nejsou proto, aby si odpočinuli, to mohou po skončení relace doma. Stejně tak je skandální, že bez kravaty přijdou i někteří ministři na schůzi vlády. Kdo jiný by měl kravatu mít než ministr, senátor nebo televizní moderátor? Jejich snaha je zřejmá, chtějí se přiblížit "lidu", který v kravatách nechodí. Ale i "lid" by si zasloužil, aby jeho reprezentanti se uměli dobře obléct.

11. Pravidlo, že zdraví příchozí, platí tehdy, vstupuje-li do prostoru, kde nelze určit společenskou významnost osob, třeba do čekárny u lékaře, do obchodu, do firmy. Jestli je ovšem jasné, kdo je příchozí a kdo je uvnitř, pak platí obvyklá povinnost společensky méně významného pozdravit toho významnějšího bez ohledu na to, kdo přichází nebo kdo je přítomen. Vstupuje-li ředitel do kanceláře referenta, zdraví referent, pozice obou je jasná. Vstupuje-li otec do pokoje syna, zdraví syn. Měl byste tedy ženu, navíc podstatně starší, zdravit jako první. Takové dotazy mě vždycky rozesmutní, cítím, že lidé se pokoušejí pomocí etikety řešit svoje osobní spory a špatné vztahy. K tomu etiketa neslouží, ta je pro ty, kteří na sebe dobrovolně převzali závazek působit lidem kolem sebe dobro, ne užívat etiketu jako nástroj v konfliktu. Ještě jedno pravidlo bych dodal: Jako první zdraví ten slušnější.

10. Jakkoli je zvykem v našich zemích, kde je vykání hluboce zakořeněno, přecházet k tykání obřadným způsobem (navrhnout ho musí společensky významnější osoba, připíjíme si na to, říkáme si znovu, jak se jmenujeme), může ten významnější přejít k tykání méně formálním způsobem, třeba tak, jak to učinil pan docent. Věta "tykáme si, ne?" nebo "budeme si tykat" je dostatečnou vybídkou k tykání a víc už není zapotřebí, prostě vynecháme ten obvyklý ceremoniál. Odporovat znamená stavět se proti přání společensky významnější osoby, to se nemá. Neformální přechod k tykání je běžný u sportovců, profesionálních řidičů, na dovolené u společného stolu, tam se můžeme oprostit od obvyklých formalit.

9. Pokud je vztah nezávazný, nahodilý nebo v začátcích, měli by se lidé, kteří nemají vlastní příjem, o útratu dělit. I ve vážnějším vztahu, pokud jsou stále závislí na kapesném od rodičů, by si měli náklady rozdělovat. Ale nemyslím to tak, že by pokaždé v restauraci platili každý polovinu, ale že by si měli útratu nějak kompenzovat. Třeba chlapec zaplatí v kavárně, dívka koupí lístky do kina, tím si nenápadně pomáhají se společnou útratou. Někdy je jeden z páru zřetelně lépe situován, jindy jeden je naopak z rodiny, která nemá možnost vysokého kapesného. Pak je na tom lépe situovaném, aby platil častěji, uhradil třeba cestu na hory apod. Nerozhoduje, zda je to muž nebo žena, jde spíš o to, zda jeden z nich má tu možnost hradit víc. V manželství a vážném dospělém vztahu, kde vydělávají oba (řekněme přibližně stejně), je placení na muži, z tradice - muž je "ochráncem" ženy, rytířem, galantním společníkem. Žena mu oplácí jeho velkorysost občasnými dárky, koupí muži kravatu, košili nebo peněženku.

8. Ne, není. Krajíc chleba si můžeme namazat leda tak na čundru, cestou na Sněžku, ne u stolu. Pečivo u stolu vždy ulamujeme, nekrájíme, sousto mázneme máslem nebo džemem a vložíme do úst.

7. Přikrývka hlavy je cokoliv, klobouk, kulich, baret, šátek, přilba, baseballová čepice, kšiltovka...tedy i šátek. Muž při vstupu do místnosti (nota bene do divadla) vždy smeká. A jestli muž má vlasy nebo ne, vůbec nerozhoduje, smekají i holohlaví a plešatí muži. Někteří muži si ze šátku na hlavě udělali svůj typizační znak (houslista Pavel Šporcl), to se připouští u bohémů, extravagantních umělců, rockerů na jevišti apod., na ty se pravidla etikety nevztahují v plné míře (Michael Jackson nosil klobouk i při audienci u prezidenta Havla, podívejte se do mé fotogalerie, je tam i Michael Jackson na Hradě).

6. Muž nikdy nebere dámskou kabelku do ruky, je to její intimní království. Nezáleží na tom, jak veliká kabelka je, jakou má podobu, zda je v ruce nebo na zádech, je to stále prostor pro intimní potřeby ženy, tedy i batoh, natož růžový... Něco jiného je kufr, nákup, krabice, traverza.

5. Je nepřípustné dělat na veřejnosti cokoliv, co okolí obtěžuje, zejména něco, co souvisí s tělesnými potřebami. Pokud nás přepadne fyziologická potřeba, musíme ji uspokojit v ústraní, co možná nenápadně a ohleduplně. To se týká i smrkání. V uzavřeném prostoru (tramvaj, čekárna u lékaře, obchod) stačí jen nejnutnější otření nosu, dokonale vysmrkat se pak poodejdeme někam, kde budeme beze svědků.

4. Státní hymna je jedním ze státních symbolů, podobně jako vlajka nebo státní znak. Hymně prokazujeme čest tím, že povstaneme, muži sejmou pokrývku hlavy (jakoukoliv, tedy klobouk, kulicha, baseballovou čepici) a po dobu hraní hymny stojíme v pozoru. A teď to, na co se ptáte: Tuto poctu prokazujeme všem hymnám všech států, nejen své vlastní. Jestli se hraje americká hymna, povstaneme a stojíme v pozoru, stejně jako když se hraje česká hymna.

3. Společensky významnější místo je zády ke stěně s výhledem do prostoru. Ten, kdo sedí na tomto místě, se cítí bezpečněji, za ním už se nic neodehrává, neobtěžuje ho procházející personál, právě pro tento komfort toto místo náleží ženě, hostovi, staršímu, nadřízenému. Muž si musí poradit ze svého méně komfortního místa. Jestli se nemůžeme řídit podle stěny, třeba uprostřed sálu, společensky významnější je místo čelem k oknu, a pokud místnost nemá okna, host, žena, sedí čelem ke vstupním dveřím.

2. V konverzaci nejde jen o to, zda užijeme větu oznamovací, nebo tázací. Záleží na dalších faktorech, těmi jsou třeba intonace, výraz obličeje, další souvislosti, třeba jaký je vztah mezi Vámi oběma. Pokud by otázka, kterou odpovídáte na otázku, mohla být chápana jako ironie nebo náznak ponížení, dehonestace ("vy tohle nevíte?"), pak jde jednoznačně o nepřípustný konverzační manévr v komunikaci s dámou. Můžete si ho dovolit se ženou, se kterou máte osobní vztah, která si nebude špatně vysvětlovat Vaši otázku jako odpověď na svoji otázku, ale v běžné konverzaci nelze podobné způsoby akceptovat.

1. Slečna přestává být slečnou a stává se „paní“, když se vdá, když se stane matkou a když získá akademický titul, ten se pojí jen s oslovením „paní“. Oslovení "paní" se váže k jakémukoli titulu, protože jejich společenská vážnost povyšuje jejich nositelku na "paní". Nerozhoduje věk nebo úroveň titulu. Můžeme říct téže osobě: "Dobrý den, slečno Nováčková" i "dobrý den, paní bakalářko".