LADISLAV ŠPAČEK

370. Hmm, to přece záleží na tom, jestli hodláte nabídku přijmout, nebo ji chcete odmítnout. Asi ji chcete odmítnout, jak jsem Vašeho dotazu porozumněl. Nechcete-li nabídku ke společnému životu a sdílení přátel a majetku přijmout a současně nechcete muži, který Vám ji nabízí, ublížit, pak bych volil odkládací taktiku. "Ještě je čas, nespěchejte, prosím," nebo "vaše nabídka mě zaskočila, ještě nejsem připravena ji přijmout, dejte mi ještě nějaký čas," nebo "musím to všechno zvážit, a jakkoli si vaší nabídky velmi vážím, nechte mi prosím nějaký čas, abych si ji promyslela, je to přece důležité životní rozhodnutí." Takto můžete manévrovat tak dlouho, až muž ztratí trpělivost a nabídku učiní jiné ženě...

369. To Vám závidím, bude to nádherný zážitek. Do La Scaly nemusíte mít velkou večerní, stačí malá večerní, koktejlky ke kolenům, ale velká večerní, chcete-li, je také v pořádku, jen asi budete v menšině, uvidíme, pak mi napište, jak to vypadalo. Pokud jde o motýlka, je předepsán černý motýlek (raději vázací než šitý), barevný motýlek bude velmi, velmi nezvyklý. Ten se hodí tehdy, je-li na pozvánce napsáno "black tie creative", to bývá na večírky, svatby, veselé akce, kde chcete překvapit. Barevné motýlky nosí bohémové, umělci, aby demonstrovali svoji výlučnost, až excentričnost. Takže bych byl pro klasiku, černý.

368. Nejvyšší společenské ocenění představují řády a vyznamenání. Státní vyznamenání se dělí do dvou kategorií: vyšší formou jsou řády (Řád bílého lva a Řád T. G. Masaryka), nižší formou jsou medaile (Za hrdinství a Za zásluhy). Udělují se v řádových dnech prezidentem republiky, ty jsou 1. ledna a 28. října. Cizím státním příslušníkům je možné je udělit i mimo tyto řádové dny, to se stává často během státních návštěv významných politiků. Nositel řádu obdrží řádovou insignii a rozetu, nositel medaile obdrží medaili a stužku. Ve světě jsou nositelé takových vyznamenání vážení občané a ostatní s úctou pohlížejí na rozetu nebo stužku na klopě jejich saka. Zvláště hrdí jsou na svá vyznamenání Britové nebo Francouzi, Jihoameričané a Rusové. Ti nosí, ve srovnání s ostatními zeměmi, velmi okázale svá vyznamenání „in natura“, tedy insignie i medaile. Setkáme-li se s nositelem státního vyznamenání třeba na společenské akci nebo na banketu, je zdvořilé dát najevo, že jsme si vyznamenání všimli a oceňujeme ho, na příklad tím, že se zeptáme, o jaké vyznamenání jde. Nemusíme se ostýchat, že rozetu řádu nebo stužku medaile nepoznáme, setkáváme se s nimi pouze výjimečně. Nositel vyznamenání bude potěšen zájmem, rád nám vysvětlí, o jaké vyznamenání jde a zač ho obdržel. Je to vhodné téma ke konverzaci, které našeho společníka potěší. Pravidla pro užívání státních řádů a vyznamenání určují stanovy řádů, ty jsou součástí zákona o státních vyznamenáních. Nejvyšším státním vyznamenáním je Řád bílého lva. Následuje Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Medaile Za hrdinství a Medaile Za zásluhy. U obou řádů je několik variant, jak je nosit: při nejslavnostnějších příležitostech (inaugurace prezidenta, oslava státního svátku, nástupní audience velvyslanců) se na slavnostním oděvu nosí insignie, tedy vyznamenání „in natura“. Slavnostním oděvem se dříve myslel frak, dnes se jím míní černý oblek. Na smokingu se vyznamenání nenosí. Jestliže hostitel chce, aby hosté byli ozdobeni řády v nejslavnostnější podobě, uvede na pozvánce „Décorations“. Při méně slavnostních příležitostech se nosí v knoflíkové dírce levé klopy saka tzv. rozeta, osmimilimetrová kulatá ozdoba v národních barvách. Medaile se nosí také jen při nejslavnostnějších příležitostech, jinak se nosí na levé klopě stužka, kterou vyznamenaný obdrží společně s medailí. Na bankety se vyznamenání nosí jen ve formě stužek a rozet. Kromě státních vyznamenání existuje široká paleta rezortních vyznamenání, osobních medailí prezidenta, předsedy vlády a ministrů, pamětních medailí, plaket Červeného kříže apod. Pro jejich užívání nejsou stanovena pevná pravidla, a tak hodně záleží na jejich nositelích, kdy a jak se jimi chtějí prezentovat. Měli bychom si být jisti, že nebudeme se svou dekorací sami, abychom nevypadali nepatřičně okázale, neboť vyznamenání se dnes nosí mnohem méně než dříve. Výjimkou jsou vojenské řády, které ve formě stužek zdobí uniformy, ale na civilních oděvech se vyznamenání nosí výjimečně. Píšete, "na sako", tak to není vhodné, ale na oblek ano. Medaile, stužky, zlatý kříž ČSČK jsou na oblek vhodné, dokonce je žádoucí, aby je nositelé užívali, proto je dostali. Na obleku můžeme nosit i další symboly, nábženské, odznak státní vlajky, firmy, klubu apod. Vždy na levé straně prsou, na klopě. Čím je vyznamenání výše, tím je vzácnejší, nejvýše se nosí rozety státních vyznamenání, stužky rytířů Čestné legie apod.

367. Gratulace je namístě v den svátku nebo narozenin, nebo vpředvečer, tedy den předem, to se často konají oslavy, večeře, rodinná setkání apod. Gratulovat několik dní předem je nezvyklé, ale nestojí to přece za rozladění, nebo dokonce za upozorňování, to je zbytečné, vůbec bych se tím netrápil, je to zvláštní jejich libůstka, nechte to plavat.

366. Ano, může, je to jeho věc, jakou úpravu vlasů zvolí, může být holohlavý, na ježka, s delšími vlasy, jakkoli se rozhodne. Podmínkou jsou vlasy čisté a upravené, což musí být patrné na první pohled.

365. Ano, je možné, aby otočili hlavu, nebo se dokonce otočili bokem a sledovali příchod hodnostářů, prezidenta, nevěsty. Nesmí to udělat voják v přehlídkovém útvaru, ale hosté ceremoniálů nejsou svázáni takovou disciplinou.

364. Ano, je to možné, jestli je to společenský motýlek, nevidím ho, netuším, jestli není příliš extravagantní, pak by se řadil mezi motýlky recesní, jako jsou dřevěné, kožené apod., ty se nehodí na vážné a slavnostní společenské akce, protože slouží k obveselení hostů, asi jako barevné ponožky.

363. Z hlediska slušných vztahů mezi lidmi je to vyloučeno, nic se tím nevyřeší, jen muž vykope válečnou sekeru a spálí mosty k vzájemným stykům, je to akt vypovězení války. Zbytečná demonstrace rozvratu vztahů. Lze spolu přece vycházet chladně a s odstupem i při tykání.

362. Vy se patrně domníváte, že pan prezident se chová jako hulvát proto, že neví, jak je to správně. Kdepak, prošel všemi ústavními funkcemi, dobře ví, že v rozhlase hlava státu nesmí mluvit sprostě, že do Korunní komory pro korunovační klenoty vždy vstupovali prezidenti střízliví, že urážet novináře a politické protivníky je hrubá neslušnost. On to přece všechno ví, ale nechce se chovat slušně, pak je každá snaha marná. Etiketa je jen pro ty, kteří na sebe dobrovolně převzali břímě chovat se ušlechtile a ohleduplně k lidem kolem sebe. Nikoho k ní nepřinutíte násilím. Rád a často pomáhám těm, kteří se chtějí poučit, proto píšu knihy, odpovídám na dotazy a pořádám přednášky. Tento prezident nepotřebuje pomoct, potřebuje vyměnit za slušnou osobnost, za kterou bychom se nemuseli stydět a jejíž projevy by mohly poslouchat i děti.

361. Je mi líto, ale nemohu pomáhat školním pracím. To by měli žáci a studenti jednoduché, napsat Špačkovi:-)

360. Močit na veřejnosti je hrubá neslušnost, jakkoli to muži nepovažují vzhledem k jednoduchosti jejich úkonu za nic mimořádného. Pokud to učiníme v ústraní, v lese, o samotě na louce, budiž, ale při různých akcích v plenéru je to zcela nepřípustné. Myslím tím venkovní festival, posezení s přáteli venku apod., to je opravdu přes čáru. Zvláštní, že ženy to vydrží, to jen muži si myslí, že je jim vše dovoleno. Ne, není.

359. Není neslušné nechat na talíři, proč bychom měli dojídat? Když necháte na talíři, říkáte vlastně svému protějšku: Pohleďte, konverzace s vámi je pro mne důležitější než to jídlo, jsem tady kvůli vám, ne abych se nabouchal knedlíky. Možná u nedělního oběda u tchyně bychom měli být opatrnější...

358. Květiny jsou nejdvěčnější dárek pro ženu, což muži začasté nechápou. Ano, na prodlouženou přineste květiny, ale malou kytičku, ne pugét lilií.

357. Dříve se tradovalo, že nejprve si muž svlékne svůj kabát a pak se teprve postará o dámu. Není k tomu žádný zvláštní důvod. Pokud nejdříve pomůže ženě s jejím kabátem a pak svléká svůj, žena využije čas k úpravě před zrcadlem. Při odchodu má muž dvě možnosti: jde-li žena s ním, nejprve pomůže ženě se obléct a pak si obléká svůj plášť, žena opět využije čas úpravou před zrcadlem. Jdeme-li do divadla s přáteli a ženy čekají na svršky ve foyer, pánové je vyzvednou, cestou se obléknou a pak pomohou do plášťů svým partnerkám. Vždy zvolíme takové aranžmá, aby žena nemusela na muže čekat. Čeká-li muž na ženu, je to v pořádku…

356. Kabát není nezbytný, je-li přítelkyni teplo. Vůbec ji nepřemlouvejte, ona sama bude vědět, kdy kabát potřebuje a kdy ne. Když odcházíte, Vy pomůžete přítelkyni vstát (žena nevstává sama, vždy jí muž pomáhá se židlí), kabát máte jistě v šatně, pak odcházíte a v šatně, předsálí, si kabát obléknete. Přítelkyně se může u zrcadla případně upravit nebo si odskočí na toaletu a odcházíte společně, Vy v kabátu, ona bez.

355. Jakkoli tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba, výjimku tvoří právě vztahy na pracovišti; ty si řídí jednoznačně šéf, i když je mladší a je muž. Jen on si určuje společenskou normu, s jakou jedná s podřízenými. Šéfovi nemůže navrhnout tykání ani žena, ani starší, jsou-li jeho podřízení. Ani žena nemůže přijít za ředitelem a říct mu: "Šéfe, budeme si tykat, ne?". Tykání se totiž může promítat i do pracovních vztahů, do odstupu nebo blízkosti, které chce se svými podřízenými mít. Jakkoli tykání samo o sobě nemusí potlačovat vzájemný respekt, šéf sám se rozhodne, komu přízeň tykání udělí. Jsou lidé, kteří osobní vztah s vedoucím vyjádřený tykáním nijak nepromítají do pracovního vztahu, naopak někteří nabídku tykání pochopí jako povýšení na úroveň šéfa a zneužívají toho. Bez ostychu může šéf nabídnout tykání všem mladším mužům a zřetelně mladším kolegyním. Nabízí-li šéf tykání ženě nebo staršímu, měl by vycházet z jejich zřetelně vycítěného očekávání. Stává se, že si vedoucí se všemi spolupracovníky tyká, protože jsou si věkově blízcí, a jediné starší kolegyni s přirozenou úctou vyká. Ta to ovšem může vnímat jako jistou formu diskriminace a pak je na ní, aby taktně (například prostřednictvím některého z kolegů, kteří mají k šéfovi blízko) dala najevo, že by nabídku tykání přivítala. Sama ho ovšem navrhnout nemůže, ledaže by jí šéf naznačil, že by si s ní rád tykal, ale není si jist jejím postojem. Musí vycítit, že by si žena, o kterou jde, s šéfem ráda tykala, pak šéf jen naplní její očekávání. Jak na to? Zkusme přejít na oslovení křestním jménem a vykání („Moniko, mohla byste prosím...“), to už je předstupeň k tykání, a když vycítíme, že jí to vyhovuje, využijme nějaké společenské příležitosti, třeba firemního večírku, a navrhněme oboustranné tykání. K užití křestního jména a vykání nepotřebujeme souhlas, stále vykáme. V některých firmách je tato forma zavedena jako oslovovací princip.

354. Nejvhodnější jsou černé nebo tmavé šaty a mantila, šátek na hlavu, abyste měla pokryté vlasy. Určitě nic bílého, v bílém chodí jen papež.

353. Ach jo, to je mi líto, že musíte řešit takové věci. Vaše snacha se zachovala neomaleně, neuctivě, bezohledně. Měl jste pravdu, a jestli to vnučce neumí říct maminka, pak je na prarodičích, aby se podíleli na výchově, tak tomu odjakživa vždy bylo. Nejen že snacha porušila odvěké pravidlo úcty ke staršímu, ale provinila se (a zdá se, že se proviňuje i nadále) na své dceři. Měl jste právo decentně vnučku upozornit, že si zakládá na problém, který bude muset v budoucnu obtížně řešit, navíc na rodinné oslavě.

352. Těžko hodnotit, když si je jen představuji. Ideální jsou tmavé pouzdrové šaty nebo kostým, to je klasika. Pokud šaty, tak bez výrazného vzoru, ne nápadných barev, bez hlubokého dekoltu, zakrytá ramena, délka maximálně na šířku dlaně nad koleny. Univerzita je kontervativní a tradiční prostředí, akademičtí funkcionáři budou v talárech, proto je zdrženlivost v oblečení namístě.

351. Tak to je pro mne neřešitelný problém, vážně nevím, jestli to babička myslela jako honorář za vystoupení, nebo projev díků. U babičky bych předpokládal to druhé. Ještě záleží na tom, jestli babička žije z důchodu, nebo je majitelkou prosperující firmy s milardovým obratem, oboje existuje. V každém případě mi připadá přehnané Vás odměňovat, lhostejno z jakého důvodu. Byli jste hosty na svatbě, to je čest prokázaná Vám ze strany snoubenců a rodin, a je obvyklé, že jestli někdo v něčem vyniká, může přospět ke společné zábavě svou aktivitou. Platí se jen kapela, kterou si snoubenci objednají.

350. Kdepak, nedejte na všechno, co na internetu najdete, internet je salát, kam může napsat kdokoliv, co ho napadne. Vykáme dospělým, ne dětem. Až dospívajícím kolem 17-18 let vykáme.

349. To je už večerní akce, a proto bych doporučil večerní krátké šaty nebo kostým. Na pozvánku bych napsal "formal dress" nebo "tmavý oblek, krátké šaty".

348. Žena nijak neodpovídá, ta otázka patří jejímu partnerovi. Žena jen přikývne a dá najevo souhlas. Taky je možné říct moderně: "Mohl bych si s Vámi zatančit?" Žena při dámské volence se moc neptá, jen se podívá na muže a zeptá se buď pohledem, nebo nějakou formulací jako: "Mohli bychom si spolu zatančit?"

347. Každý podepisuje smlouvu perem (propiskou), kterou má u sebe. Pokud připravujeme smlouvy k podpisu, pokládáme na stůl propisky, kdyby náhodou někdo neměl svou vlastní. Vy budete používat své cenné pero, ostatní mají svá pera nebo použijí propisku položenou na stole. Při státních smlouvách je na stole pěkné pero, které si pak státníci mohou odnést domů jako památku na významnou událost. Proto i Václav Klaus, když si v Santiagu de Chile pero vzal a odnesl, jednal naprosto správně.

346. Určitě by se měli přijít představit noví majitelé domu, stávají se Vašimi sousedy a měli by přijít navázat kontakt.

345. Měli byste se s ním rozloučit důstojně, malým dárkem, i když jste ho neměli rádi. Odchod do důchodu je završení celoživotního pracovního života, nejen té části, kterou jste strávili s ním Vy. Nevím, kolik Vás je, ale přispět na láhev (jestli to nebude šampaňské za pár tisíc) by nemělo být tak náročné. Chápu, že se Vám do toho nechce ne kvůli penězům, ale kvůli jeho aroganci, ale odchod do důchodu by mohl být příležitostí k malému smíření, ne?

344. Cítíte to správně. Fyzické přiťuknutí sklenicemi praktikujeme u stolu ve dvou, maximálně ve čtyřech. Vestoje nebo u většího stolu vždy jen gestem naznačíme přípitek pozvednutím číše a pohledem do očí našemu protějšku, tím je přípitek hotov. Jestli máte přípitek Vy, buďte příkladem, pozvedněte číši, přejeďte pohledem zúčastněné a gestem naznačte přípitek, pak se zlehka napijte, tím vyzvete ostatní k následování.

342. Ke společenskému obleku se nosí jen bílý kapesník. Barevné, kárované apod. jsou na výlety, sport, s kamarády na pivko. Nejvhodnější jsou bílé, případně jemné pastelové barvy.

341. Vesta je bezvadná věc, stále módní, originální, zajímavá, tradiční i netradiční, jděte do toho. Vesta pro denní samostatné nošení ale musí být vypracovaná i na zádech, tam je u vest k oblekům jen satén, aby sako klouzalo a nedrhlo, to je ovšem technická látka, která není určena zrakům veřejnosti. Poslední knoflíček u vesty se nezapíná.

340. Ano, svatba je vysoce společenská událost a dlouhé šaty jsou v pořádku. Jen nesmí být bílé, abyste nezastiňovala nevěstu. Zjistěte si, jaké šaty bude mít nevěsta, Vy byste měla být o stupeň méně nápadná, abyste přenechala nevěstě největší slávu, je to její den.

339. Etiketa je ráda, když se lidé, třeba i na dálku, zdraví a pozdravují, je to milé, když na Vás někdo myslí a nechá Vás pozdravovat, proč ne? Patrně o Vás Vaše bývalá partnerka doma hovoří a její nový partner získal dojem, že jste bezvadný člověk, váží si Vás, a proto Vás nechává pozdravovat. Snad si to myslím správně, neznám Vaše vztahy.

338. Hosty opravdu nezouváme, doba panelákových večírků sedmdesátých let s hromadou bot přede dveřmi je za námi. Muž v saku a v ponožkách, stejně jako dáma v koktejlkách a bosa vypadají směšně. V obnošených pantoflích hostitele se nebudou cítit o nic lépe. Jak se cítíte, když někde před lidmi stojíte bosa? Je to tísnivý, ponižující pocit a tím bychom přece neměli vítat návštěvu. Hostitelé se musejí smířit s tím, že po návštěvě budou muset uklidit, umýt nádobí i vyluxovat. Aby zbavili hosty ostychu a vypadali společensky, i hostitelé by měli mít společenské boty.

337. Vždycky příchozí, ale když se k tomu nemá, proč byste to neudělali Vy? Když si nejste jisti, kdo by měl začít, vzpomeňte si na pravidlo "jako první zdraví ten slušnější".

335. K černému obleku se nosí černé boty, i když jižní národy, Italové nebo Francouzi, v tom dělají trochu zmatek. Klasika je jednoznačná, ale překračovat pravidla (když je znáte), klidně můžete, jen pečlivě zvažte, kde si to můžete dovolit. Do Národního černé:-) Já se prohřešků nedopouštím, protože vím, že jsem pod drobnohledem veřejnosti, musím si dávat čtyřiadvacet hodin denně pozor.

333. Ano, je vhodné upozornit na rizika, že to nestihnete, aby mohl hostitel mít v záloze náhradní řešení (zvláště pokud by šlo o stolování, tedy místa u stolu). Tenue de ville je běžné oblečení, v jakém chodí muž po městě - leč nemyslí se to, v čem potkávám muže v Praze na ulici nebo v kině (šortky a tričko plus sandály), ale to, co bylo odjakživa normou pro pánské oblečení do kanceláře, tedy oblek s kravatou, podle okolností a času volíme barvu obleku, ale celkem na jistotu bych volil černý nebo sytě tmavě modrý, barvy midnight blue.

332. Omlouvám se za pozdní odpověď, mám málo času na korespondenci a dotazy. Smart casual je na vernisáž správná volba. Sako bych doporučil, dodává muži společenský ráz, je vidět, že tam není proto, že jen tak náhodou nešel kolem. Motýlek je skvělý nápad (nebude ho mít malíř taky?), jděte do toho.

331. Ano, mám od Bandi Vamos pár obleků, které mají neuvěřitelnou výdrž, jsou z pevné látky, nemačkají se, vypadají i po roce nebo po dvou stále dobře, nosím je, kdykoli na ně přijde řada (mám 17 obleků a 57 košil, to se musí otáčet:-)). Cena není určena kvalitou, jistě by mohly stát víc, ale cílovou skupinou, šijí pro "prvooblekáře", mladé muže, kteří za rok z obleku vyrostou, a je zbytečné, aby si kupovali oblek za dvacet tisíc, taky pro ty, kteří si drahý oblek nemohou dovolit a pánbůh zaplať za to, že si koupí oblek u Bandiho, než by chodili v džínách do Národního.

330. Tak to Vám neporadím, protože nevím, kde se bude konat. Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě? Nebo letní kino v Čáslavi? Nebo Kočovná divadelní společnost na náměstí v Kolíně? Těžko říct, ale volil bych šaty, ne kalhoty a tričko, boty spíš balerínky než lodičky na podpatku.

329. Ne, žádné pravidlo pro jmenovky na schránkách neexistuje. Tradičně se na první místo dává jméno muže, ten je nositelem jména, žena ho při sňatku přejímá. Pokud se oba jmenují jinak, je to opravdu jen na Vašem uvážení, stejně tak jako jaké tituly si dáte na schránku, zda všechny, nebo žádné.

328. Ano, tento italský zvyk z temperamentních končin Evropy se dostal i k nám, a proto můžete při závěrečné děkovačce volat "bravo!", stejně tak jako se ozývá volání nadšení po skončení náročné árie nebo hudebního sóla.

327. Při vcházení do budovy nebo do místnosti dává muž přednost starším, váženým osobám, nadřízeným a ženám. Nejen to, otevře dveře a podrží je, tak aby ženě umožnil pohodlně vstoupit dovnitř. V některých případech však jde první muž, a to tehdy, když jde o prostory pro ženu neznámé, riskantní, neobvyklé, a kam by tedy muž měl ženu uvádět, nebo ji dokonce „chránit“ a to i symbolicky. Z tradice se sem řadí i restaurace (bývaly doby, kdy bylo namístě zjistit, zda je v hostinci bezpečno) nebo sportovní stadiony, muž prochází jako první vlakem a hledá vhodné místo, vstupuje jako první do řady v kině a divadle, aby ženě „proklestil“ cestu. Žena půjde jako první do cukrárny, do obchodu s prádlem, ke kadeřníkovi a muž až za ní (pokud raději nepočká venku a nepřijde až v závěrečné fázi nákupu, při placení…). Pokud by žena vstupovala jako první z ulice do restaurace, říkala by tím: „Pojď, já ti ukážu, jak to vypadá v hospodě, následuj mě“. Něco jiného jsou dveře uvnitř budovy, tam už jsme „v bezpečí“, proto žena dostává přednost. Do hotelové restaurace s prosklenými dveřmi uvnitř budovy už sice může vstoupit jako první žena, ale není na škodu, když i sem muž ženu uvede.

326. Novináři nemají žádné výsadní postavení, a proto musejí respektovat prostředí, do kterého vcházejí, stejně jako ostatní účastníci. Vzpomínám si, když jsem býval mluvčí prezidenta a ředitel Tiskového odboru Hradu, že třeba na jmenování vlády, tedy vysokou ceremoniální událost, přicházeli kameramani nebo fotografové v oblečení, jako by byli na bitevním poli na frontě. Jsou účastníci protokolární akce, a proto musejí být oblečeni tak, jako ostatní. Dobře popisujete předepsané oblečení, to je v pořádku. U žen je tolerance vyšší, sukně 8 cm nad kolena nemůže vadit, bez punčoch taky ne. To by nemělo být důvodem pro odmítnutí vstupu (i když, určitě máte i delší sukni, proč pokoušet protokol a tiskový odbor sněmovny?) Pokud někdo naráží na to, že jste žena, kameramanka (ve světě je to naprosto obvyklé povolání pro ženy), můžete se ohradit, slušně, ale rezolutně. Dnes ženy létají s nadzvukovými letadly, do vesmíru, vedou válečné operace, proč by nemohla být žena kameramanka nebo fotografka? Pomoc s přenosem techniky byste měla odmítnout, je to Vaše práce, a pokud Vám nepomůže Váš kolega, pak je to na Vás, každé povolání s sebou nese určité obtíže nebo rizika. Věděla jste, že jdete do práce, která vyžaduje určité fyzické nasazení, a tak jako ženám v armádě nikdo nenosí pušku, Vy byste si měla sama poradit s technikou, která patří k Vašemu povolání.

325. Je to vhodné, ba žádoucí. Na některé významené akce je na pozvánce poznámka "decorations", což znamená, vezměte si vyznamenání. Obvyklá je stužka, na nejvýznamnější akce i medaile "in natura". Nosí se na levé straně hrudi v horní části prsou.

324. Mne taky, ale myslím si, že až do zajde tak daleko, že všichni začnou nosit do Národního kaťasy a tričko, začne se vracet vývoj zpátky k oblekům, protože dál už to pak pokračovat nemůže. Pozoruji dnešní mladé muže v byznysu či financích, jak začínají nosit dvouřadová saka, protože jednořadová už mají všichni.

322. Jojo, to pamatuji, když jsem chodil na rodičák svých dětí, ale snad už to vymizelo. Pokud jde o žáky, tam není kritériem společenský outfit, soulad úboru a bot, jako u dospělých, toto kritérium u dětí, včetně středoškoláků, neplatí. Tam bych upřednostnil hygienické kritérium, tedy přezouvání do interiérové obuvi. Děti tam tráví celý den, obuv z vnějšku přináší vyšší prašnost.

321. Jestli muž nosí trvale prsten (pečetní, rodinný, památeční), má ho mít na ruce i v den svatby. Muži je nosí různě, na malíčku, na prostředníku, na obou rukou. Nesmí být na prsteníku levé ruky, ten je vyhrazen pro snubní prsten.

320. Dobrý postřeh, ano, pozoruji to také. Muži chodí na společenské akce nebo do restaurací lépe oblečeni než před deseti lety. Samozřejmě, vždycky Vám zkazí dojem nějaký nezdvořák v tričku a šortkách, ale většinově je trend ke zlepšování. Saka, lepší košile, lněné obleky, hnědé polobotky k denním oblekům, je to znatelná změna. Oblek Vám opravdu vydrží pět let, pokud ho nebudete nosit denně, ale necháte vlákno regenerovat a oživit. Totéž platí o kravatě a botách, vždy den dva odpočinku, pak vydrží mnohem déle. Kdybyste oblek nosil denně, za dva měsíce je po něm. Pět let starý oblek, pokud není zastaralého střihu (viz moje Obrazová etiketa) a je dobře udržovaný, je v pořádku.

319. Vždy navrhuje tykání žena, věkový rozdíl nehraje roli, i kdyby mezi Vámi byl rozdíl třiceti let, je to stále na ženě. Ale...možná to neví, zkuste to nějak rafinovaně vysondovat, třeba jí jako "nedopatřením" tykněte, uvidíte, co to udělá:-)

318. Šel bych do smokingu (večerní uniformy), ples bude celou noc, první hodinu budete trochu nesvůj, to bych byl taky, ale pak budete na tom lépe, než "jen" v obleku.

317. Dobrý rébus:-) Nejlepší je varianta, na kterou jste sám přišel: "Pane prorektore...", oba ve stejnou chvíli vědí, jak na tom jsou. Obecně bych dal přednost společensky významnější osobě, nadřízeného bych preferoval jen u vyloženě firemních záležitostí.

316. Divil byste se, mám asi dvanáct obleků v různých cenových rozpětích (od sedmi do osmdesáti tisíc), nejvíce z nich ale v ceně kolem 10-15 000. Vybírám si tak, aby vypadaly dobře, to splňuje i firma, kterou máte na mysli, mám od ní taky asi dva tři obleky. Když vybíráte oblek, prohlédněte si detaily, pevnost švů na zádech a sedu (často se rozestupují), knoflíky, mačkavost. Na některých oblecích je vidět, že jsou levné, mačkají se, brzy se látka oblýská, nedrží fazonu, puky. Ale jestli se pohybujete mezi politiky a velvyslanci, investoval bych do dvou obleků, šedého či modrého a černého, alespoň dvacet třicet tisíc. O oblek taky musíme pečovat, nechat vlákno odpočinout a dát mu čas na regeneraci. Oblek vyvěsíme a necháme den odpočinout, tak nám vydrží déle v dobré kvalitě.

315. Mám spoustu nepřátel, kterým je trnem v oku můj názor, že na návštěvě se nepřezouváme. Kdykoli to někde prohlásím, snese se na mou hlavu smršť až nenávistných výpadů. Totéž se týká třídních schůzek, to máte asi na mysli. Nutit dospělé lidi, aby chodili v ponožkách, punčochách nebo v pantoflích z domu, je nedůstojné. Ředitel školy, který nedokáže zařídit, aby uklízečky uklidily po třídních schůzkách (nebo brzy ráno) je neschopný.

314. Samozřejmě, to víte, že ano, etiketa se vyvíjí, je to vlastně "věda" o vztazích mezi lidmi a ty se stále vyvíjejí. Co se změnilo v posledních letech?  přestává se nosit vesta k obleku  vymizela dvouřadová saka  praktické šle byly nahrazeny páskem  kravata už není nutná do dobré restaurace, na večírky, do malého divadla  už neplatí, že dokonalý muž musí být hladce oholen  ženy vyrážejí stále častěji bez punčoch  pánské džíny už nejsou tabu na večírky, muzikály, lehčí múzu  i v interiérech muži mohou mít šály  manžetové knoflíčky se už nemusejí nosit jen ke kravatě  odvážnější muži provokují barevnými ponožkami i k obleku  i ženy zvou muže na večeře, ba dokonce i zaplatí  některé ženy nevyžadují galantnost ze strany mužů  neformální oděvy převažují nad obleky  snižuje se počet společenských akcí ve smokingu a dlouhých šatech  klasické kabáty, převlečníky a pláště jsou nahrazovány prošívanými bundami  outdoorový a casual outfit se stává univerzálním pro veškeré akce během dne

313. Správně, v noci netelefonujeme, ale sms a maily psát můžeme. Často je právě večerní nebo noční čas jedinou možností, kdy vyřídit maily, třeba u mne. Zprávami nikoho nerušíme, jsou šetrnější i během dne, kdy nevíme, co právě volaný dělá.

312. Muž: černý oblek, košile jednobarevná, bílá nebo jemně pastelové barvy, kravata, kožené šněrovací polobotky na kožené podrážce. Žena: krátké šaty (koktejlky), silonky, lodičky na podpadku (jeho výšku si určuje žena sama), malá kabelka.

311. Ano, viděl jsem to, hrubá chyba. Od našeho prezidenta dvojnásobná, když usedl dřív, než mu protokolista ukázal, kam si má sednout, pak usedl dříve než ženy, polský prezident se asi nechal strhnout a udělal tutéž chybu. U královských rodin by to nepřekvapilo, následník trůnu královské krve je víc než jeho neurozená manželka, proto taky muži chodí vpravo, ale věřím, že by i William nechal nejdřív usednout Kate, vévodkyni z Cambridge. Ostatně často si ji vede "moderně" po své pravici, ač to místo náleží jemu.

310. Záleží jna tom, kde a kdy se křest bude konat. Pokud to bude večerní akce v restauraci, něco jako večírek, pak můžete přinést jak květiny, tak láhev vína. Bude-li křest v knihkupectví, navíc během dne, tam se nic nenosí.

309. Kdepak, to byste neměli, dotklo by se jí to a nastolili byste chladné, možná až nepřátelské sousedské vztahy, o to přece nestojíte. Vytrvalým omlouváním se dosáhnete téhož, jen to nevyřknete demonstrativně nahlas. Časem se sousedka dovtípí a přestane Váz zvát, ale bude to šetrnější forma, kterou jí dáte najevo nezájem o společenské styky, než kdybyste jí to řekli natvrdo.

308. Je to do "velkého" divadla? Národní? Vinohrady? Karlín? Pak lodičky, někdy s nimi začít stejně musíš a divadlo je ta nejlepší příležitost. Kamarádky tě mohou jistit:-) Nebo jdete "malého" divadla? Do Ypsilonky, Na Zábradlí, Činoherného klubu? Pak lodičky nejsou nutné, tam se chodí více civilně. Ale v teniskách ne...:-)

307. Zasedací pořádek u svatební hostiny má svá pevná pravidla vycházející z obecného pravidla, že nejčestnější místa jsou uprostřed stolu a jejich význam klesá směrem k okrajům. V čele stolu tedy sedí novomanželé, žena po pravici manžela. Rodiče manželky sedí na straně manžela, rodiče manžela sedí na straně manželky, vždy tak, aby se vedle sebe střídali muži a ženy. Po stranách sedí svědci a následují další hosté v pořadí jejich společenské významnosti, nejdříve rodina, pak přátelé. Tento zasedací pořádek má svou symbolickou funkci: ukazuje na nové sepětí nevěsty a manželových rodičů a ženicha a nevěstiných rodičů, na průnik obou rodin do společného svazku. Pokud bychom toto pořadí nedodrželi, demonstrovali bychom veřejně nesnášenlivost s rodiči partnera, a to by byl špatný začátek manželství. Velmi častým problémem, před kterým stojí snoubenci a jejich rodiny, je přítomnost „dvojích“ rodičů, tedy třeba biologického otce a pak matčina manžela, který nevěstu vychoval a jehož ona sama vnímá jako svého otce. Hodně záleží na vzájemných vztazích mezi dřívějšími a nynějšími partnery a mezi dětmi a rodiči. Je možné, že nevěsta vnímá svého druhého otce jako plnohodnotného, navíc s prvním otcem se už nestýká, nebo tzv. druhý otec může být jen partnerem ženichovy matky (třeba krátce), zatímco nevěsta se stále živě stýká se svým "prvním" otcem, je mezi nimi silná citová vazba, a vztah otec-dcera je právě zde. Ale jsou rodiny, kde se od rozvodu členové rodiny nestýkají a pociťují se jako vzdálené osoby, které se setkají jen příležitostně, třeba právě na svatbě. Pak je vztah natolik formální, že roli otce samozřejmě hraje "druhý" otec. V této spleti vztahů, nezřídka provázených silnými emocemi, se musí snoubenci nejprve zorientovat a podle toho stanovit zasedací pořádek. Žádné formální pravidlo, které by upřednostňovalo biologického nebo vychovávajícího otce, není. Obecně se dává přednost těm rodičům, kteří dítě vychovali, ale mnohem víc záleží na rodinných vztazích a na přání snoubenců. Nejlépe je respektovat zažitý zasedací pořádek, tedy se současnými rodiči vedle novomanželů (rodiče nevěsty na straně ženicha a naopak), pak svědkové a na dalším místě v pořadí první otec se svou nynější manželkou (na straně svého dítěte), za nimi pak prarodiče a další hosté. Nad všemi pravidly je pocit a rozhodnutí „dítěte“, nevěsty nebo ženicha, je to přece jejich velký den. Ideální je, když rodiče zapomenou na staré nesváry a křivdy a posadí se ke svatební tabuli spolu. Hodina svatebního oběda bude pro jejich dítě velkým okamžikem, neboť si vzpomene na chvíle, kdy trávilo dětství se svými rodiči pospolu. Pak by měli sedět současní partneři otce nebo matky na čestném místě hned za svědky. Velkorysost a tolerance je v tento den namístě.

306. Na prosklené dveře musíme klepat tak jako na dřevěné, to proto, že klepáním vyjadřujeme žádost o vstup dovnitř. Nevadí, že je na Vás vidět, to je výhoda příchozího, vidí, že v kanceláři jste, a tak musí zaklepat, abyste mu dala svolení vstoupit.

305. Pravá strana je čestná, důležitější, v pravé ruce se držela zbraň, pravou rukou se uzavírají smlouvy. Významnější lidé by měli jít po pravici svého doprovodu, proto žena kráčí po pravici muže, výjimky připouštíme tehdy, jestliže je to ženu (staršího, nadřízeného) komfortnější, třeba kvůli nerovnosti terénu, bližšího okraje k silnici a dalším rizikům, těm nevystavuje muž ženu, ale sebe. Chodci chodí tam, kde je víc místa, muž blíž cyklistické stezce, žena dál od ní.

304. Asymetrické oslovování (jeden druhému tyká, druhý prvnímu vyká) je možné u žáka základní školy, ne mezi dospělými lidmi. Měli byste si obě strany navzájem tykat, představte si, že se vezmete a za dvacet let Vám budou pořád rodiče manželky tykat, bude Vám padesát, to si nezasloužíte. Zatím to tak nepociťujete, ale časem tento problém vyvstane. Počkejte, až Vám navrhnout tykání, přítelkyně by je mohla trochu pošťouchnout.

303. Do tramvaje, do vlaku, do autobusu nastupuje první žena, protože jde po schodech nahoru, muž jde za ní. Žena se ovšem po nastoupení do vagonu zastaví a nechá muže, aby ji předešel a dělal jí místo. Káva se míchá lžičkou, ale neolizuje se pak, u cappuccino nebo latte či "vídeňské kávy" se šlehačkou můžeme ochutnávat pěnu, to není olizování lžičky.

302. Ne, kroj není společenský oděv, jaký se u promoce (pohřbu, svatby, přebírání státního vyznamenání apod.) vyžaduje. Kroj se hodí do prostředí, kde je běžný a kde ho budou mít i ostatní. Univerzitní prostřední je konzervativní, tradiční a historické, kroj je folklórní prvek pro regionální slavnosti.

301. Mohou Vám říkat jménem, ale měli by Vám taky vykat, tedy pokud nejste žák základní školy. Aby mezi dospělými lidmi jeden druhému vykal a ten druhý prvnímu tykal, je nezvyklé, vytváří to dojem nerovnosti. Lze to připustit u velmi starých a zasloužilých lidí, ale běžné to není.

300. Ano, v posledních letech to vypadá, jako by šaty přestaly hrát roli. V různých prostředích byl úbor jiný a splýval s okolím. Oblečení prozradilo, kam pán míří: na procházku s dámou, do Opery, na fotbal. I obyčejný dělník v železárnách se v neděli oblékl do černého obleku, uvázal si kravatu, vzal si klobouk a vyšel s dámou na promenádu. Na dovolené v přímořském letovisku můžeme chodit v tričku, kraťasech a žabkách, chodí tam tak všichni, ale proč se takhle promenují někteří muži i po Národní třídě? Potkat v tramvaji muže do půl pasu nahého není v parném létě žádná mimořádná událost. Vytratil se cit pro oblečení pro různé příležitosti a situace? Kde se bere schopnost oblékat se přiměřeně prostředí? Kompasem je nám vzor, který jsme denně vídali v rodině. Muži, kteří nemají vypěstovaný cit pro vhodné oblečení, neměli v dětství patrně ve své blízkosti vzor, který by se samozřejmostí vlastní dětem napodobovali. Jestli tatínek usedal ke stolu v trenýrkách a pil pivo z láhve, jestli po večeři nepoděkoval mamince a nepohladil ji po ruce, nemělo se dítě odkázané na rodinnou scénu kde poučit, jak je to správně. Rodičům se často zdá, že momentálně nevychovávají, jen jedí nebo se dívají na televizi, kdepak, nápodoba je nejsilnějším nástrojem výchovy a to nepřetržitým. Muži, kteří vycházejí z rodiny s neutříděným názorem, jak se oblékat, mají velký hendikep v životě, ostatně stejně jako lidé, které rodiče nenaučili správně držet příbor, skleničku nebo jíst pečivo. To, co viděli celé dětství v rodině, považují za samozřejmé a správné a teprve v konfrontaci se světem kolem nich zjišťují, že se musejí mnohé doučit. Někteří se ovšem doučovat nechtějí, myslí si, že takto vybaveni rodinnými (zlo)zvyky proplují životem. Ocitáme se pak v začarovaném kruhu, kdy v jejich rodinách pak vyrůstá další generace bez správného vzoru. Naštěstí existuje dost povolání, která vyžadují kultivované vystupování, oblékání a stolování, a ta přimějí mladého manažera nebo manažerku, aby se poučili, jak napravit mezery v rodinné výchově. Někdy se v životě objeví jiný vzor, který bude kompasem pro nejistého člověka. Může to být kolega v práci, manželka, kamarád. Nikdy není pozdě začít s napravováním chyb, ve kterých člověk vyrůstal. Je to obtížnější než pro ty, kteří vstřebávali správné vzorce chování, oblékání a stolování jako samozřejmost, ale v dospělém věku není pro chyby omluva, je dost zdrojů informací a dost příležitostí doplnit si to, co nám rodiče nemohli dát.

299. MBE, Master of Business Etiquette, není akreditovaný titul, neuvádí ho vysokoškolský zákon, je to označení mého prestižního kurzu etikety, vyjadřuje, že jeho nositel získal hluboké znalosti v oboru etikety. Může se uvádět za jménem.

298. Asi jsme to už prošvihli, mám málo času na vyřizování mailů, omlouvám se. Ano, jde to, je to casual dress, neformální, přesně pro ty situace, které popisujete. Je to ležérní i elegantní. Jen pozor, největší móda triček pod sako už pominula, ale to nás, muže, nerozhází...

297. Svatební oběd musí být zahájen přípitkem, nestačí říct dobrou chuť, obvykle se ho ujme některý z otců nebo svědků. Přípitek by měl být krátký a vtipný. Po přípitku otce nevěsty, ten má přednost, může pronést přípitek otec ženicha. Jestli rodiče nejsou žádní řečníci, pak další v pořadí jsou svědci. A pokud ani ti nejsou schopni pronést přípitek, může to být kdokoliv z hostů, výřečný kamarád, strýc, bratranec.

294. Drobení je v pořádku, to patří k přirozenému stolování, ale co by nebylo v pořádku, by bylo ukusování pečiva. Něco, co jsme vložili do úst, už nemůžeme vytáhnout a položit zpátky na talířek. Pečivo jen ulamujeme a jednotlivá sousta vkládáme do úst (a už je nevytahujeme:-))

293. Hmm, to je hodně nejasné zadání. Zasedací pořádek sestavíme tak, že si nakresníme jmenovky, a pak je rozsazujeme kolem obdélníku, Vy mi dáváte tři varianty, ale nevím, kdo všechno za stolem sedí. Taky je důležité, jak staré jsou děti, zda jde o muže nebo o ženy... Obecně vzato, první varianta: Vy byste měli s partnerem sedět vedle sebe, Vy po jeho pravici. Po Vaší pravici sedí první z dalších hostů, měl by to být muž, po partnerově levici první žena; střídáme muže a ženy, přednost mají dospělí, pak jsou nedpspělé děti. Druhá varianta: Vy dva naproti sobě, jednička muž po Vaší pravici, dvojka muž Vaší levici, trojka žena opět po pravici, čtyřka žena opět po pravici, u partnera je to stejné, jen vedle něho musí sedět ženy, pak muži.

292. Nevím, jestli o tom nepíšou v nějakém zákoně, třeba služebním nebo zákoníku práce, ale sekretářka je nižší pozice, dělá běžné administrativní práce, zatímco asistent/ka má vyšší pozice, je to organizační pracovník, který třeba organizuje program manažera.

291. Ten, kdo přijde jako poslední, když už se společnost baví, je povinen obejít všechny přítomné a pozdravit se s nimi. Může to zahájit i hostitel nebo oslavenec, že představí příchozího a ten už si pak jen s dalšími hosty podává ruku. Dotyčná žena měla obejít všechny a podat jim ruku (s výjimkou starších dam, ty podávájí ruku jí) a nikoho nevynechat. To, jak se zachovala, bylo urážlivé gesto, navíc před zraky ostatních demonstrativně urážlivé.

290. Je to 1:1, on je majitel, ona je žena. Žena je mladá, jsme na půdě klubu, v tomto případě bych asi výjimečně dal přednost majiteli klubu, tedy představil bych mu svoji partnerku a pak jeho své kolegyni.

289. Takto teoreticky nenajdete řešení. Jak starý člověk? Jak je pohyblivý? Jak mladá je žena? V jakém stadiu těhotenství? Etiketa není Pythagorova věta, která by měla jasné konstanty, je to nauka o lidech a jejích vztazích.

288. Hosty nezouváme, doba panelákových večírků sedmdesátých let s hromadou bot přede dveřmi je za námi. Muž v saku a v ponožkách, stejně jako dáma v koktejlkách a bosa vypadají směšně. V obnošených pantoflích hostitele se nebudou cítit o nic lépe. Hostitelé se musejí smířit s tím, že po návštěvě budou muset uklidit, umýt nádobí i vyluxovat. Aby zbavili hosty ostychu a vypadali společensky, i hostitelé by měli mít společenské boty. Do obýváku hosty vede hostitelka, za ní jde žena, muž a nakonec hostitel, v tomto pořadí také usedají do křesel. Jestli mají hostitelé bílý koberec (už dlouho jsem se s ním nesetkal), zujte se, stejně byste se necítil dobře. Stejně tak, jestli hostitelé bydlí na kraji oraniště a je období dešťů, zouvám se taky. V takových případech, které popisujete, abyste nebyl za snoba, zouvání naznačíme a čekáme na reakci.

287. Dnešní pojetí pravidel slušnosti je mnohem liberálnější, než bývalo před desetiletími. Jiří Guth-Jarkovský by se v hrobě obracel, kdyby navštívil koncert v Rudolfinu a vedle něho by seděl chlapík v zeleném svetru a teniskách. Po Národní třídě v jeho době chodili pánové a dámy ve svrchnících, pláštích, kloboucích, rukavičkách, polobotkách, s kabelkami nebo aktovkami v rukou. Kdyby se dnes prošel po kterémkoli pražském bulváru, potkával by muže i ženy v prošívaných bundách, na hlavách kulichy, ve vysokých botách, s batůžky na zádech…měl by dojem, že se ocitl na promenádě ve Špindlu. Ačkoliv v jeho době se i na horách lyžovalo v oblecích, dámy v dlouhých sukních a s kloboučky. Není to krutými zimami, naopak, nikdy nebyly zimy teplejší, za Gutha-Jarkovského byl větší část zimy na ulicích sníh a Vltava zamrzala, dnes zasněží dvakrát do roka. Je to absolutizací pohodlí nad omezeními, které nám vždy etiketa ukládala. Neumíme se omezit ve svém pohodlí ve prospěch prostředí, kam míříme, nebo lidí, které tam budeme potkávat. Je lhostejno, jak vypadám, zda se tento úbor hodí na procházku centrem Prahy, nebo zda nepatří někam jinam, je mi jedno, jak na mě pohlížejí ostatní lidé kolem mne. Důkazem o vítězství pohodlí nad etiketou je uniformní a univerzální outfit, ve kterém prožijí mnozí lidé celý svůj den. Naši dědečkové se oblékali pro každou denní situaci jinak, aby vystihli její žánr a byli oblečeni přiměřeně prostředí a události. Jinak se oblékali do kanceláře, jinak na návštěvu, jinak do restaurace na večeři, jinak na nedělní procházku s rodinou, jinak do divadla. Dnes si muž oblékne ráno mikinu, tenisky a džíny (v létě tričko a sandály) a v tomto úboru prožije celý den, lhostejno, jaké události ho potkají. Jde v něm do kanceláře, do restaurace, na návštěvu, na rande, někteří i do divadla. U žen ještě ve většině naštěstí přetrvává snaha po pestrosti a účelnosti oblečení pro různá prostředí. Ženy jsou od malička vedeny k tomu, aby z nepřeberných variant oblečení, které mají k dispozici, si vybraly tu nejvhodnější. Holčička už v pěti letech přemýšlí nad tím, které šatičky si oblékne do loutkového divadla, proto mají ženy vytříbenější styl a jsou ochotny věnovat svému šatníku mnohem víc pozornosti než muž (nehovořím o výjimkách na obou stranách). Etiketa vyžaduje jistou sebekázeň a sebeodříkání, nutí nás vzdát se části svého pohodlí v zájmu dobrého pocitu, že jsem na plese, v divadle nebo na večeři vhodně a přiměřeně oblečen. Lidé s normální mírou empatie a sebereflexe to vnímají. Oblečení pro společenské příležitosti bylo vždy méně pohodlné než pracovní nebo sportovní oděvy. Oblečení pro volný čas bývalo určeno pro domácí použití, dnes se stalo veřejným. Chybou není, že nosíme pohodlné oblečení, ale že jsme ztratili cit pro prostředí, kam se hodí a kam ne.

286. To jste mě rozesmáli:-) Vážně se nebudu míchat do toho, zda na plese budete mít točené, nebo lahvové pivo, navíc pivo nepiju, takže moc nechápu rozdíl mezi nimi. Mohu jen podotknout, že při banketech, akcích na vyšší úrovni (sem bych zařadil i ples) se podává pivo lahvové.

285. Nevidím v tom velký rozdíl, nehledal bych v tom hlubší význam. Sympatičtější je oslovení "vážení zákazníci", je to adresnější než neutrální "dobrý den", ale nedělal bych z toho velkou záležitost.

284. U stolu neděláme nic, co by ostatním bralo chuť k jídlu. Máme-li nutkavou potřebu zakašlat, vysmrkat se nebo kýchnout, včas si připravíme kapesník a odkloníme se směrem, kde sedí méně významná osoba, tedy muž nebo mladší. Tlumíme zvuk na nejmenší možnou míru a tváříme se, jako by se to nebylo stalo. Proto se taky neomlouváme, abychom nadbytečně neupozorňovali na trapnost, jíž jsme se dopustili. Ostatní u stolu naše fyziologické projevy nijak nekomentují. Reagovat na kýchnutí jiného zvoláním „Dejž to pánbůh!“ nebo „Je to pravda!“ je nadmíru nevkusné. „Drobné prohřešky proti bontonu ponecháváme zásadně bez povšimnutí,“ říká Oldřich Nový ve filmu Světáci. Říhání je v evropských poměrech neomluvitelné; vždy máme možnost ho ztlumit v ubrousku. Nesmrkáme do ubrousku, stejně jako si neutíráme ústa svým kapesníkem, oba mají svoji přesně určenou funkci. Měli bychom také zvážit, v jaké společnosti jsme, například před hosty z východní Asie je nemyslitelné smrkat, považují to za hrubou neslušnost. Mocnější smrkání nebo úporný kašel je jedním z mála důvodů, kdy se můžeme omluvit a opustit společnost u stolu.

283. Chápu, že vztahy k rodině manžela můžete mít chladné a nemusíte se stýkat, ale pohřeb matky je událost, při které musíte odložit svoje nesympatie nebo spory stranou. Alespoň na půl hodiny smutečního obřadu zapomeňte, co mezi Vámi bylo, a společně uctěte poslední příležitost setkat se s matkou. Buďte velkorysí, ukažte velkorysost a nadhled i rodině, překvapíte je. Oba byste měli kondolovat nejbližším rodinným příslušníkům, tj. manželovi, dceři a synovi s jejich partnery. Ukažte jim svoji sílu v tom, že po příchodu k lavici pro pozůstalé sami k nim přikročíte a podáte jim ruku. Jestli je manžel uveden na stuze věnce, už kytici dávat nemusí, dává spolu s dalšími matčinými nejbližšími věnec. Vy byste měla mít kytku, po příchodu do obřadní síně s manželem byste měli oba hned zamířit ke katafalku, zastavit se před ním, uklonit se směrem k rakvi, Vy položíte kytici k ostatním květinám, vstanete, oba se znovu ukloníte a zamíříte k lavici v první řadě. Všem podáte ruku (manžel dřív, Vy po něm) a řeknete kondolenční formuli: Upřímnou soustrast nebo Cítím s vámi. Pak usednete a začne obřad. Po něm se můžete rozloučit hned, nebo venku před obřadní síní. Budou-li Vás zvát na smuteční oběd, což by byla nabídka k usmíření, můžete přijmout, ale nemusíte.

282. Jde spíš o to, aby byla k dispozici kapsička, do které kapesní hodinky vložíme. Je třeba na džínách (ta malá kapsička vpravo nahoře), na vestách bývá také. Na saku hodinkovou kapsičku nemíváme, tam je to problém. Můžeme použít "biletku", máme-li ji (malá kapsička vpravo nad vnější boční kapsou saka). Měl bych mít v saku malou kapsičku. (Oblek od společnosti Bandi). Zajímalo by mě, když je kapsicka uvnitř saka, kam upnu řetízek, aby mi nevadil při odepinani saka. No právě, nikam. Dnešní saka na závěsné hodinky nejsou šitá, nepočítají s nimi. Ledaže byste si sako nechal ušít, ale to kvůli hodinkám asi nestojí za to. To opravdu nestojí... doufal jsem že kapesní hodinky budou skvělý doplněk k novému obleku.

281. Předpokládám, že jste dospělý. Někdy si všimneme, že člověk, se kterým jsme na podobné společenské úrovni, nám zničehonic s naprostou samozřejmostí tyká, třeba kolega na stejné pozici v zaměstnání. Pokud nám nevadí, že bychom si tykali, berme to jako nabídku, kterou mlčky přijmeme bez formálního sdělení „budeme si tykat“. Přechod k tykání obřadnou formou není podmínkou, musí tomu ale odpovídat prostředí a lidé kolem. Takovou nabídku by neměl učinit muž ženě nebo mladík podstatně staršímu kolegovi, byť jsou na stejné funkční úrovni. Taková nabídka tykání se odehraje prostě tím, že někdo začne tykat a ten druhý to vezme jako nabídku a začne tykat taky. To je možné tam, kde jsou si v určitém rozmezí všichni rovni, tedy jde o dospělé lidi bez profesní hierarchie, třeba v rodině, tanečním klubu, v zájmovém klubu, v zaměstnání na stejné pozici. Začít tykat dospělému člověku a očekávat, že on mi bude vykat a já jemu tykat, protože jsem o pár let starší, třeba i o čtyřicet, je velmi nezdvořilé, to si můžeme dovolit leda vůči žáčkovi základní školy. Na takovou nabídku bychom s naprostou samozřejmostí měli reagovat taky tykáním - jsme oba dospělí, tak to bereme jako nabídku tykání.

280. V nemocnicích a poliklinikách platí, že se neklepe na dveře, je tam často na dveřích napsáno, že sestra vychází a určuje pořadí pacientů podle závažnosti jejich obtíží. Zaklepat je slušnost v kanceláři, v hotelovém pokoji, tam je to slušnost, ale ne v ordinaci lékaře, tam se má vyčkat příchodu sestry. Máte plné právo pacienta poučit, jak je to správně.

279. V úředním styku v obci rozhoduje hierarchie vyší pozice, to je starostka, a nižší pozice, to je ředitelka školky, věk nerozhoduje. Starostka je společensky významnější, proto ona navrhuje tykání.

278. Od školního věku už tykání všem dospělým končí. Proto i přátelům Vašich rodičů jste měl od třetí třídy vykat, a jste-li dospělý, je samozřejmostí, že jim budete vykat, pokud oni sami Vám nenavrhnou tykání.

277. Děkuji za pochvalu, zvláště u knížek pro děti mě moc těší. Už vyšel i třetí díl, Dědečku, už chodím do školy, podívejte se na něj na mém webu www.ladislavspacek.cz. Střevíčky s volnou patou, nebo dokonce otevřenou špičkou nejsou považovány za stejně společenské jako lodičky; ukazují „příliš mnoho“, a proto nejsou určeny na vysoce společenské akce. Tam bychom měli dát přednost uzavřeným botám. Také proto, že se žena nedostane do konfliktu s povinností mít současně punčochy. Má-li žena pouze volnou patu, může použít punčochy bez zesílených částí na chodidlech. Pak lze doporučit pěti- až osmideniérové punčochy v tělové barvě bez zesílených partií, které působí, jako by žena punčochy neměla, takže neruší efekt „bosé nohy“. Jít naboso v otevřených střevících je často hodně odvážné, i když jsme toho svědky stále častěji. Nohy musejí být pečlivě depilované, nehty ošetřené a nalakované. Nemusíme mít výhrady vůči bosé noze v plesovém střevíčku, má-li žena dlouhé šaty. S odhalováním chodidel v otevřených střevících je to stejné jako s odhalováním nohou v minisukni – musí být perfektní, aby bylo co ukazovat. Nic ovšem nevypadá lépe než noha v punčoše a elegantní lodičce. Vezme-li si dokonce žena lodičku stejné barvy jako punčochy, prodlužuje si tím opticky nohy. Tmavé punčochy lýtka zeštíhlují, svislé proužky tento dojem ještě umocní.

276. To je vždycky oříšek. Dokud byl balet doménou velkých kamenných divadel, nebylo co řešit, jakmile se z komerčních důvodů přestěhoval do sportovních hal, nejsme si jisti, zda jdeme na zimák , nebo na balet. Uvidíte, kolik bude bezradných lidí kolem Vás, většina půjde cestou osobního pohodlí a bude si akci vykládat jako návštěvu zimního stadionu, ale na to nedejte. Je to balet. Proto bych doporučil šaty, koktejlky, nebo sukni a halenku (v takové hale asi s vestou nebo sakem), pro muže oblek, kravata být nemusí, tím dáme najevo, že jsme ve sportovní hale, ale sako vidím jako nezbytné. Ve svetru na hokej, na balet v saku.

275. Rozhodně krátké šaty, na odpolední představení se dlouhé večerní šaty nehodí. Je to na koktejlky, barvy mohou být veselejší než večer, lodičky, malá kabelka.

274. Hmm, to jste mě dostal :-) Ale vysvětlím to rád. Před deseti lety ještě byly mobily v plenkách a jejich čísla byla privátní. Telefonovalo se především do úřadů na pevné (státní) linky, tedy v pracovní době, čísla mobilů manažerů nikdo neznal, a tudíž jediný, kdo mohl telefonovat, byli přátelé nebo rodina. Vývoj ale odsunul pevné linky i v úřadech a firmách do pozadí a číslo mobilního telefonu už není jen pro rodinu a přátele, ale je běžně dostupné, najdeme ho i na webech firem a úřadů. Manažeři si mi stěžovali, že aby jim někdo telefonoval večer domů k televizi v úředních věcech, protože Špaček to připouští, je obtěžující. A tak jsem musel omezit možnosti telefonování na v podstatě úřední hodiny nebo pracovní dobu. Samozřejmě, rodinní příslušníci nebo přátelé se tomuto pravidlu podřídí podle okolností.

273. Společenské políbení je, podobně jako líbání ruky, jen náznakové gesto. Ve skutečnosti nejde o políbení v pravém slova smyslu, jde jen o náznaky doteků, maximálně lehké doteky tváří. Rty se do akce vůbec nedostanou a uslyšet při tomto pozdravu, stejně jako při „políbení ruky“ hlasité mlasknutí, je znamením společenského selhání. „Líbáme“ se obvykle na obě tváře. U nás začínáme pravými tvářemi, ve Francii levými, v jižních zemích se líbáme třikrát, v arabských zemích pětkrát (jen muži...). Jsou dvě možnosti, jak se pozdravit ve společnosti polibkem na tváře: buď si nejprve podáme ruce jako při běžném pozdravu a pak se k sobě nakloníme, nebo se uchopíme vzájemně za předloktí a naznačíme polibky na obě tváře. Líbání na rty je ve společnosti nevhodné, patří do soukromí a jen mezi lidi sobě nejbližší, je to čistě privátní praktika. Společenský polibek je běžný v jihoevropských státech a v Jižní Americe, tam je iniciátorem polibku muž. Vrhá se na ženu s neodolatelným temperamentem a ta nemá úniku. Nemusí jít o přátele, tak se zdraví i obchodní partneři při druhém nebo třetím setkání. Zde nemá žena žádnou možnost obrany, jež by nevyvolala rozladění a nepochopení. Netýká se to jen žen; v těchto zemích se ani muž neubrání bouřlivému objetí, poplácávání po zádech, stisku ruky oběma rukama a jiným projevům přízně.

272. Takovou radu Vám na dálku nedám, neznám Vás oba, nevím, jaký je Váš vzájemný komunikační styl, každý případ je jiný. Obávám se, že nemusí jít jen o konverzační repliky, ale o zlomyslnost vyvěrající z Vašeho vzájemného neutěšeného vztahu. Spíš než hledat vtipný obrat byste měla požádat manžela, aby synovi nekompromisně vysvětlil, jak je to hulvátské jednání, zvláště vůči ženě. Narážka na vyšší věk ženy je neodpustitelná neomalenost, abych to vyjádřil co nejslušněji. Nechápu, že to Váš partner trpí, musí přece vnímat, jak se Vás to dotýká a jak Vás to uráží.

271. Společensky významnější je kněz, muži i ženy jsou jeho ovečkami, on je jejich pastýřem, říkají mu "otče", on je oslovuje "dcero" nebo "synu", proto tykání múže nabídnout jen kněz. Líbání ruky knězi je zastaralé, ruka se líbá kardinálovi nebo papeži.

270. Nejprve obecně k tykání: Protože tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba, nelze ho odmítnout, stejně jako napřaženou pravici. Někdy řešíme delikátní situaci, když společensky významnější osoba nám nabídla tykání, ale my jí chceme nadále vykat. Bylo by velmi netaktní nabídku demonstrativně odmítnout („s vámi si tykat nebudu“), a tak prakticky se tykání budeme vyhýbat tím, že budeme dál dotyčnému vykat, nebo se budeme vyhýbat jasnému oslovení. Společensky významnější osoba si časem všimne, že jsme nabídku neodmítli, ale ani nepřijali, a kultivovaní lidé se vrátí k formě, která druhému bude vyhovovat. K takové situaci by nemělo dojít, pokud společensky významnější osoba dobře odhadne naše očekávání. V jiné situaci budeme, jestli nám tykání navrhne společensky méně významná osoba. Pak můžeme klidně říct „nezlobte se, já bych raději zůstal u vykání.“ Ale i pak bychom měli pečlivě zvážit, zda druhého nezraníme. Jeho nabídka nemusela pramenit z arogance, ale ze sympatií k nám nebo z neznalosti pravidla. Není-li vážný důvod, proč nabídku tykání odmítnout, raději bychom ji měli přijmout.

269. Oslovujeme tituly, které stojí před jménem (výjimkou je titul Ph.D.), to jsou akademické tituly (dr. ing., Mgr.) nebo vědeckopedagogické tituly doc. a prof. Zkratka označení absolventů vyššího odborného studia DiS. (diplomovaný specialista) je od roku 1998 pro všechny obory vyšších odborných škol stejná a uvádí se vždy za jménem absolventa. Ve větné souvislosti stojí za jménem v pozici přístavku, proto ji oddělujeme z obou stran čárkami: Jan Novák, DiS., podal přihlášku do výběrového řízení. Titul DiS. stojí za jménem, proto se jím neoslovuje, oslovujeme jen příjmením.

267. Společensky významnější jsou rodiče snoubenky, je tedy na nich, jakému řešení dají oni přednost. Pokud Vás pozvou k sobě, je to pro Vás závazné.

266. Mezi mužem a ženou navrhuje tykání vždy žena, ta je společensky významnější než muž. Tady nerozhoduje věkový rozdíl, i mladší žena navrhuje tykání staršímu muži. Výjimek je málo, muž by musel být o hodně starší, a navíc zasloužilý, aby na něj přešla společenská významnost ze ženy. I třicetiletá žena navrhuje tykání padesátiletému muži, stejně jako mu podává ruku a stejně jako usedá jako první ke stolu. V praxi budeme leckdy stát před rozhodnutím, zda se neocitáme na hranici tohoto pravidla. To proto, že etiketa není mechanická věda, není to matematický vzorec, který platí od starého Řecka dodnes a na celém světě stejně. Etiketa je norma utvářející vztahy mezi lidmi, proto je stále proměnlivá v čase i prostoru a každá situace je ojedinělá, proto ji musíme hodnotit podle konkrétních podmínek a jednajících osob. Jestli Vám kolega občas tykne, testuje, co to s Vámi udělá, asi ví, že sám by Vám tykání navrhovat neměl. Jděte do toho, zdá se, že jste odhadla, že je to veselý parťák, který si na obřadné vykání nepotrpí.

264. Dříve bývalo zvykem setrvávat nějaký čas po pohřbu ve smutku. Guth-Jarkovský předepisuje nejdelší smutek vdově – dva roky, z toho první rok hluboký smutek a teprve poslední půlrok polosmutek, kdy kromě černé barvy může vdova obléci již i odstíny šedivé a fialové. Tradice byla velmi silná, např. v době smutku nesměla vdova navštěvovat divadla či koncerty, chodit na návštěvy nebo je přijímat, děti po úmrtí rodiče (18 měsíců) nesměly se věnovat sportu a hrám… Dnes je vnější projev smutku zcela individuálním rozhodnutím, společenské povědomí ho už nevyžaduje. Stužka na rukávu nebo v klopě po dobu dvou tří týdnů je už vzácností, a i tehdy spíš než o smutek jde o signál pro ostatní – berte na mne ohled, nemám chuť se s vámi veselit.

263. Máte pravdu Vy. Váš kolega se zachoval neomaleně a arogantně, opravdu jako hulvát. To by si mohl dovolit ke svému desetiletému synovi, ne ke kolegyni na pracovišti. Musíte ingnorovat takové urážlivé výpady, rozhodně se mu nepodřizujte. Kancelář není soukromý byt ani hotelový pokoj, je to úřední místnost bez nároku na soukromí. Můžeme zaklepat a pak vstoupit.

262. Šle vymizely z pánského oblékání tehdy, když muži začali odkládat vesty, šle byly vidět, a proto muži přešli na opasky. Dnes jsou šle výjimečné, ale nelze proti nim nic namítat, můžete si je vzít, jsou vítaným zpestřením pánského oblečení.

261. Bezpochyby to je dobré řešení. Ve vlaku společenské oblečení a boty nepotřebujete, tam je obvyklé neformální oblečení; teprve na konferenci se převléknete, to je správné.

260. Ano, na společenské akce můžeme přijít s mírným zpožděním. Později mohou přijít společensky významnější lidé, čím jsou významnější, tím mohou přijít později. Zcela přesně musíme přijít na akce, kde se koná něco přesně načasovaného, třeba do divadla, na akci s přímým televizním přenosem, na státní akty.

259. Ne, nejsou, tepláky jsou sportovní oděv. Do školy se má chodit ve společenském oblečení nižšího stylu, přiměřeném věku dítěte. Neučme děti chodit v teplákách jinde než při sportovní činnosti. Stává se z toho zlozvyk, protože tepláky jsou "pohodlné", ale pohodlí, lenost, nikdy nebyla a není oceňovaná vlastnost. Dnes je nabídka různých variant kalhot tak široká, že určitě lze vybrat.

258. Výrazy, které citujete, jsou běžné a mohou se užívat pro zpestření, abychom neříkali pořád to jediné "dobrý den" (u nás jsme si ani nezvykli využívat variant "dobré ráno", "dobré odpoledne" apod.). Jen jsou určena spíš pro přátelská setkání kamarádů, zdravit takto neformálně nadřízeného je vyloučeno.

257. Samozřejmě, na maturitní ples jsou koktejlky společenského typu velmi vhodné a to bez ohledu na věk. Jestli jste navíc štíhlá a mladistvého vzhledu, jsou krátké šaty správná volba. Pro mladé dívky nejsou barvy omezeny, vhodné jsou červené, bílé, modré, žluté šaty, u žen v letech jsou vhodné tlumenější barvy, bordó, tmavě modré, hnědé apod. Univerzální jsou černé. Délka na maturitní ples mírně nad kolena.

256. Ano, to, co popisujete je velký nešvar současnoti. Telefony vypínáme v divadle hned při příchodu, stejně tak v restauraci, při rodinném obědě, u lékaře, v kině, na výstavě, na svatbě, pohřbu, promoci, všude tam, kde se očekává důstojný klid a soustředění. Po skončení akce ovšem odpovídáme na zmeškané hovory. Podle důležitosti buď zavoláme, nebo pošleme sms a vysvětlíme, že jsme nebyli na příjmu.

255. Nejčestnější místo v autě je vpravo vzadu. Zadní sedadla jsou obecně bezpečnější než přední a vpravo proto, že je komfortnější a bezpečnější vystupovat na straně, kde je chodník, ne do vozovky. Pořadí významnosti sedadel ve voze řízeném řidičem je tedy následující: 1. vpravo vzadu, 2. vlevo vzadu, 3. vpravo vpředu, 4. uprostřed vzadu. Protokolárně optimální je obsadit jen dvě místa: vpravo a vlevo vzadu. Doprava se posadí žena, je-li s mužem v rovnocenné pozici, anebo VIP (velvyslanec, ministr), i když je doprovázen ženou jako protokolárním doprovodem. Pokud řídíme sami, rozhodujeme se podle významu hosta, kterého vezeme: buď je velmi významný, a pak ho usadíme doprava dozadu, nebo jde o méně významného pasažéra, a pak je možné ho usadit vedle sebe na pravé přední sedadlo. Vždy se raději zeptáme, kde by chtěl host sedět – třeba dává přednost přednímu sedadlu, protože se mu vzadu dělá nevolno, to se týká matky.

254. Pokrývku hlavy snímá muž, ženy klobouky nesnímají. V kterém věku si děvče má sundat klobouček, není nijak stanoveno, je to na knězi, aby rozhodl, ten je v kostele nejvyšší autorita.

253. Konzul, na rozdíl od velvyslance, nepožívá diplomatické imunity a nevztahuje se na něj oslovení Excelence. Proto ho oslovujeme jen jménem. V rozhovoru můžeme říct, "pane konzule", ale je to jen společenské, nikoliv protokolární oslovení. V tomto ohledu není rozdíl v oslovení konzula, zaměstnance ministerstva zahraničí, a honorárního konzula, soukromé osoby s povolením vykonávat některé konzulární činnosti bez nároku na plat.

252. Není správné uvádět na vizitce jméno jinak než v úřední podobě, třeba bez diakritiky. Zahraniční příjemci vizitek diakritiku ignorují, nečtou ji, protože to neumějí, nic jim neříká, asi jako my nečteme francouzské nebo španělské znaky. Tomu bych dal přednost před dvěma variantami.

251. To je věcí citu, každý případ je jiný, není to mechnické pravidlo. Nabídneme místo starší ženě, ženě s dítětem, staršímu muži, člověku o holi apod. Místo nabízí nejprve ten nejmladší, je trapné, když místo nabídne dospělý muž a vedle sedí mladík s netečným výrazem.

250. Je mi líto, že jsme to nestihli, přiznám se, že na vyžizování mailů mám velmi málo času a nečastěji se dostanu k dotazům adresovaným přes kontakt@ladislavspacek.cz. Víte, nejkrásnější, nejnápadnější a neatraktivnější musí být nevěsta. Proto další ženy z doprovodu, matky, sestry, pozvané ženy, by ji neměly zastiňovat nebo jí konkurovat, proto se nedoporučují pro ostatní ženy bílé šaty a dlouhé šaty, tyto exkluzivity jsou vyhrazeny nevěstě.

249. Černá barva je na promoci naprosto v pořádku. Šaty, jak je popisujete, jsou na promoci vhodné.

248. Ano, musí. Každá z žen u stolu je významnější než muž, proto muž zkříží příbor s posledním soustem a klidně konverzuje dál. Až žena dojí, muž složí příbor rovnoběžně střenkami doprava dozadu (na 16. hodinu) a dá najevo, že ukončil chod. Ostatní ženy by ostatně měly učinit totéž, aby poslední dojídající neuváděly do tísně pocitem, že ostatní už dojedli.

247. To je naprosto absurdní obvinění, nespatřuji ve Vašech chování žádnou chybu. Jednání skončilo, už jste jen čekali na zaplacení a Vy jste gestem na dálku pozdravila známého. S Vaší funkční pozicí to nemá nic společného. Je to ze strany Vašich kolegů naprosto nepochopitelné jednání, je to absurdní.

245. Víte, tohle neposoudím, protože nevím, jaké vztahy ve firmě panují. Jsou-li přísně formální a oslovujete se pouze funkčními pozicemi, pak se jednatel múže cítit dehonestován. Ve firmách, kde panují neformální vztahy, se na oficiálním osloví netrvá. Obecně vzato, jednatel je obvykle nejvyšší pozice ve firmě, proto nikdo z jeho podřízených ho nemá nazývat kolegou, pokud to ve firmě není zavedeno jako oslovovací zvyklost.

244. Oblečení má vycházet z dress code na pozvánce. Ten je nutné bezpodmínečně dodržet. Pozvánku na 28. říjen na Hradě nemám, ale předpokládám, že to bude černý oblek a dlouhé šaty nebo společenské koktejlky.

243. Někdy si všimneme, že člověk, se kterým jsme na podobné společenské úrovni, nám zničehonic s naprostou samozřejmostí tyká, třeba kolega na stejné pozici v zaměstnání. Pokud nám nevadí, že bychom si tykali, berme to jako nabídku, kterou mlčky přijmeme bez formálního sdělení „budeme si tykat“. Přechod k tykání obřadnou formou není podmínkou, musí tomu ale odpovídat prostředí a lidé kolem. Takovou nabídku by neměl učinit muž ženě nebo mladík podstatně staršímu kolegovi, byť jsou na stejné funkční úrovni. Taková nabídka tykání se odehraje prostě tím, že někdo začne tykat a ten druhý to vezme jako nabídku a začne tykat taky. To je možné tam, kde jsou si v určitém rozmezí všichni rovni, tedy jde o dospělé lidi bez profesní hierarchie, třeba v rodině, tanečním klubu, v zájmovém klubu, v zaměstnání na stejné pozici. Začít tykat dospělému člověku a očekávat, že on mi bude vykat a já jemu tykat, protože jsem o pár let starší, je velmi nezdvořilé, to si můžeme dovolit leda vůči žáčkovi základní školy. Na takovou nabídku bychom s naprostou samozřejmostí měli reagovat taky tykáním.

242. Na sociálních sítích nebo esemeskou můžeme vyjádřit leccos, jediná kondolence se musí odehrávat osobně nebo písemně v dopise.

241. Neznám ho, nevím, co by na něj platilo. Mohu Vás jen vybídnout k tomu, abyste ho v zájmu pohody a komfortu zákazníků napomenula. Říct mu, aby si nedával nohy na topení, není nic nevhodného, na to máte právo.

239. Na slavnostní ceremoniály, a to je právě případ 28. října na Hradě, si muž může obléci uniformu. Pro ženu pak jsou vhodné tmavé společenské koktejlky.

238. Cítíte to správně, Vy mu tykání navrhnout nemůžete. Tykání sice navrhuje společensky významnější osoba, ale s jednou výjimkou: nabídka tykání na pracovišti je jen v rukou šéfa, byť je mladší a muž. Jen nadřízený určuje, v jakých vztazích bude se svými podřízenými, a tykání patří mezi nástroje, které formují vztahy v pracovním týmu. Jakého stupně sblížení se spolupracovníky bude chtít šéf dosáhnout a komu přízeň tykání udělí, je jen jeho vůle, o tom nemohou rozhodovat jeho podřízení. Pochopitelně, že šéf musí taktně vycítit, zda jeho návrh žena nebo starší podřízený rád přijme, protože za hranicemi firmy nebo úřadu je to vlastně naopak, tam je žena a starší společensky významnější. Nicméně, i kdyby nadřízený špatně odhadl situaci a navrhl tykání ženě, které to není po chuti, podřízená nemá reálnou možnost šéfa odmítnout, bylo by to nevhodné a zraňující, nehledě na nepříjemné důsledky pro pracovní atmosféru. Opačně to možné je, protože šéf je na pracovišti suverén a jen on si rozhoduje, s kým si bude tykat. Proto je jen na něm, zda Vám tykání nabídne.

237. Žena, u voleb jsme si rovni, není to ani restaurace, doména mužů, ani obchod s prádlem, doména žen.

236. Šitý motýlek není faux pas, je jen společensky nižší úrovně než vázací. Dřevěný motýlek není součást společenského oděvu, je to recese, to je jasné, záleží na tom, jaký je muž - jeho nositel - typ, zda odvážný a trochu provokující, o jakou společenskou akci jde, v jaké pozici muž je. V naprosté většině případů je dřevěný motýlek možný, je to veselý doplněk. Vynechal bych ho u vážných ceremoniálních akcí, pohřeb, státní vyznamenání na Hradě apod.

235. Ne, k tomu jsou sociální sítě ještě velmi mladé, etiketa se vytváří pozvolna, něco se vyzkouší, to zanikne, pak něco jiného je obecně přijímáno, ale trvá desetiletí, než se to usadí. My jsme zvyklí v elektronické době, že všechno platí hned, ale naštěstí etiketa si dává načas.

234. Ne, malým dětem nevykáme, dnešní doba vůbec považuje vykání za archaickou tradici, která ve většině zemí světa (zvláště v abglosaských zemích, včetně Austrálie, Nového Zélandu nebo Kanady) je na ústupu. Je silná ve francouzsky a německy mluvících kulturách. Naše tradice vykání ovšem pochází z obřadnosti habsburské monarchie, proto je udržujeme. Ale neznám případ, kdy by se mělo vykat dětem.

233. Platí to, dárek se musí rozbalit a dát najevo nelíčená radost:-), i kdyby byla bonboniera otevřená nebo pero nepsalo. Ostatně to by měl dárce předem zkontrolovat, nejde jen o trapas při rozbalování.

232. Dohodnou-li se chlapec a dívka, že chtějí dát najevo, jak je jejich vztah pevný a perspektivní, mají dvě možnosti: odehrát zásnubní obřad v kruhu rodiny, nebo v soukromí, jen ve dvou. V prvním případě by měli uspořádat malou rodinnou slavnost v salonku restaurace nebo doma, kde by oba společně vyhlásili, že se rozhodli se zasnoubit. Hostina by měla být zahájena přípitkem, který přednese otec snoubenky, a pak snoubenec v krátkém vystoupení řekne, že se s dívkou mají natolik rádi, že se hodlají v budoucnu vzít, a proto chtějí svůj vztah povýšit na zasnoubení. Pak dívku políbí a předá jí zásnubní prsten. Ten se navléká na prsteník levé ruky (k němu se pak přidává snubní prsten nebo se zásnubní přesune na jiný prst). I snoubenka může předat snoubenci prsten, ale není to tak obvyklé, jako předání prstenu ženě. Pokud by si předávali prsteny oba, měl by být ten pro dívku bohatší a efektnější, pro muže se hodí spíš jednodušší a střízlivější. Snoubenka může místo prstenu partnerovi věnovat nějaký dárek, který bude trvale nosit u sebe, třeba řetízek, pero, hodinky. Častější bývá nyní zasnoubení jen ve dvou, to se pak rodičům jen oznámí na nejbližším rodinném setkání, buď společně, pokud se už znají, nebo každému rodičovskému páru zvlášť. Požádat o ruku, tedy požádat o zasnoubení, může chlapec dívku kdekoli a kdykoli, horolezci na vrcholu hory, milovníci historie uprostřed Kolosea, herci to mají rádi během představení před diváky, nebo dokonce v přímém přenosu televize. K zasnoubení ve dvou je vždy nejvhodnější intimní restaurace. Při aperitivu, obvykle číši sektu, nebo raději šampaňského, se chlapec vyzná ze své lásky k dívce a předá jí krabičku s prstenem. Rafinovaní svůdníci vhodí nenápadně prsten do číše šampaňského a počítají s momentem romantického překvapení, které ženy tak milují.

231. Jejda, tak to jste mě zaskočil...vážně nevím, v bundách se nijak nevyznám, nenosím je, omlouvám se.

230. Vidíme se poporvé ten den, měli bychom pozdravit "dobrý den", ale taky se loučíme, takže hned připojíme "...a na shledanou". Přitom se usmějeme, abychom dali najevo, jak je to komická kombinace.

229. Dospělým lidem se vyká, na střední škole by se mělo vykat všem, protože zjišťovat, kdo měl kdy narozeniny, a náhle změnit oslvovací formu je nepraktické a nezvyklé. Tím se střední škola liší od základní. Na divadelní představení by se měl student oblékat podle toho, kde se bude divadlo konat. Do Národního a do velkého kamenného divadla by měl mít oblek nebo alespoň společenské kalhoty a sako, ne bundu, ne džíny, ne tričko. Budiž, kravatu mít nemusí. A tady bych se neřídil tím, co budou mít ostatní, osobnost se projevuje tím, že si jde za svým a nepodléhá mase. Do malého divadla jistě stačí džíny a košile.

228. Kdepak, přípitek může být nealkoholický, jsou abstinenti, řidiči a lidé, kteří nechtějí pít alkohol, proto při jakémkoli přípitku musí být nabízena i nealkoholická varianta. Pokud by nebyla, jen náznakem přiložíme číši k ústům a přípitek jen "markýrujeme", to je správný způsob.

227. Rozhodně je to na Vás. Je dobré si už tak složitou tradici zbytečně nekomplikovat. Jestliže mezi námi není žádná profesní nebo služební pozice (nadřízený-podřízený), mezi stejným pohlavím rozhoduje věk. Pak starší nabízí tykání mladšímu. Je důležité, abychom toto pravidlo neabsolutizovali do té míry, že budeme zjišťovat, kdo z nás dvou je starší a o kolik, abychom zjistili, zda můžeme tykání navrhnout. Nakonec by došlo na občanské průkazy... Není-li mezi oběma muži (nebo ženami) zřetelný, řekněme generační rozdíl, nerozhoduje diference pěti, osmi, deseti let. Mezi mužem a ženou navrhuje tykání vždy žena, ta je společensky významnější než muž. Tady nerozhoduje věkový rozdíl, i mladší žena navrhuje tykání staršímu muži. Výjimek je málo, muž by musel být o hodně starší, a navíc zasloužilý, aby na něj přešla společenská významnost ze ženy. I třicetiletá žena navrhuje tykání padesátiletému muži, stejně jako mu podává ruku a stejně jako usedá jako první ke stolu. Nejde-li o nadřízeného, netrapte ho a navhrněte mu tykání.

226. Největší revoluci v pánských i dámských doplňcích způsobily batůžky. V některých vrstvách nahradily kabelky, aktovky, nákupní tašky, školní brašny, staly se univerzálním a unifikovaným každodenním průvodcem obrovského množství lidí od deseti do šedesáti let. Původně výlučně turistická potřeba, která měla rozložit váhu břemene na zádech a ponechat ruce volné, se stala praktickým, ale hlavně módním doplňkem. Příležitosti se okamžitě chopili podnikaví výrobci a zaplavili trh nejrůznějšími modely: růžovými pro děvčátka, křiklavých barev pro teenagery, decentní pro dospělé muže, ale taky se vzory světových brašnářských firem pro ženy. Batůžek koupíte na Champs Élysées i Na Příkopě. Nejen v New Yorku, který má blízko ke všem extravagancím, ale i v Praze potkáte manažera v černém obleku, bílé košili s kravatou – a s batůžkem na zádech. Přes praktičnost a masovou oblibu nelze batůžek zahrnout do repertoáru solidních doplňků gentlemana a dámy. Zařadíme ho do street módy, stejně jako kapsáče, volná trička bez límečku, bundy s kapucí, klíče pověšené na opasku, sportovní boty, šortky. Patří k jinému žánru než k tmavému obleku a kostýmku. Manažer s batůžkem je stejně mimo styl, jako by si na opasek zavěsil svazek klíčů nebo si obul k černému obleku sandály, jakkoli je to pohodlnější než chodit v kožených polobotkách.

225. Vídáme-li se několikrát denně, stačí se už jen usmát a pokývnout hlavou, jakože "už jsme se viděli, že ano?". Učitele, nadřízeného, bychom ale měli zdravit pokaždé.

224. Ne, nemůžete opravovat ostatní dospělé lidi, navíc nadřízeného. K tomu nemáte žádné oprávnění vychovávat své okolí. Ani já nemohu lidi kolem sebe upozorňovat na chyby, kterých se dopouštějí, to si budou muset koupit nějakou Špačkovu knížku, nebo přijít na jeho přednášku.

223. Formální oděv znamená pro muže oblek s kravatou (ve dne i denní, tedy šedý nebo modrý apod., večer jen černý), pro ženu koktejlky, společenské krátké šaty.

222. Asi jsme to už prošvihli...omlouvám se, mám toho hodně. Na dostihy je ideální tmavě modrý blejzr, šedé kalhoty nedo denní oblek, šedý, modrý, proužkovaný, kostkovaný, pro ženu kostýmek rozličných barev nebo koktejlky, raději s rozevlátou sukní než upjaté pouzdrové šaty.

221. Spotřební balení toaletních potřeb a pantofle si může host odnést z hotelu. Neplatí to o županu nebo deštníku, ty si může na recepci koupit. Dárky rozhodně nemusíte vozit všem, to je nesmysl, stačí dvěma nejbližším kolegyním, se kterými sedíte v kanceláři. Ostatní by to spíš rozladilo, protože by museli myslet na to, aby z dovolené přivezli dárky taky všem. Na společenské a business akce byste měla mít punčochy, noha v silonkách a bez - to je velký rozdíl. Jestli máte vážně alergii, vyzkoušejte silonky ve spreji, vytvářejí umělý efekt silonek: https://www.notino.cz/puncochy-ve-spreji/

220. Jasně, ale je to košile pro volný čas, hodí se na procházku městem, do přírody, s kamarády na pivko, není to kosšile společenská.

219. Ano, bylo to faux pas. Kdyby měli skleničku všichni, bylo by to v pořádku, kdyby nikdo, tak taky. U státních vlajek by to mělo být bez skleniček, ty patří k volné družné zábavě a konverzaci.

218. Ano, občas řešíme změnu vztahu s člověkem, se kterým si tykáme. Naše vztahy se zhoršily a my ho chceme „potrestat“ tím, že mu řekneme, aby nám opět vykal. Tím ovšem vykopeme válečnou sekyru a naše vztahy se zhorší do nevratného stavu, znamená to vypovězení války, je to brutální útok. Navíc, moc tím nezískáme, protože rozvrat vztahů nelze vyřešit gramatickými nástroji nebo pravidly etikety.

217. Plnovous je dnes dost archaický a vzácnější než býval dříve, nahradilo ho častější "třídenní strniště", ale patří do repertoáru mužských ozdob a nelze ho vyloučit nebo zavrhnout. Samozřejmě nemám na mysli "loupežnický" plnovous, ten je nespolečenský a hodí se do hlubokého lesa, ale pěstěný vous pečlivě zastřižený a hygienicky ošetřený je v pořádku a můžete ho mít i v pozici, kterou zastáváte. To se týká i vlasů, pestrost účesů a délka vlasů je volná, není pro ně žádné omezení. Jediným požadavkem etikety a je čistota a upravenost.

216. Ponožky by měly korespondovat s barvou bot nebo nohavice kalhot, případně vytvářet přechod mezi nimi. K černým botám nosíme jen černé ponožky, k hnědým můžeme mít hnědé, šedé nebo tmavomodré. Vždy dbáme na to, aby ponožky byly dostatečně dlouhé, protože ukázat bílé chlupaté lýtko nad horním lemem ponožky je vždy odpudivé selhání. Kupujeme tedy ponožky delší, gentlemani a diplomati nosí výhradně podkolenky, aby je žádná situace nezaskočila. Hnědé boty nosíme přes den, hodí se k dennímu (šedému nebo modrému) obleku, nebo ke tvídovému či manšestrovému obleku, ke svetru, k džínám. Večer do společnosti si nemůžeme vzít jiné boty než černé s tenkou koženou podrážkou podle britského pravidla: No brown after six. Italové a Francouzi se tímto pravidlem moc neřídí, nosí hnědé boty i večer, dokonce i k černému obleku, což odporuje obecně uznávaným standardům etikety.

215. Kromě státních vyznamenání existuje široká paleta rezortních vyznamenání, osobních medailí prezidenta, předsedy vlády a ministrů, pamětních medailí, plaket Červeného kříže apod. Pro jejich užívání nejsou stanovena pevná pravidla, a tak hodně záleží na jejich nositelích, kdy a jak se jimi chtějí prezentovat. Měli bychom si být jisti, že nebudeme se svou dekorací sami, abychom nevypadali nepatřičně okázale, neboť vyznamenání se dnes nosí mnohem méně než dříve. Vyznamenání se nosí na levé části prsou, nad kapsou, na oblek se hosí jen stužka, u žen na kostým nebo na šaty také.

214. Někdy slyším stesky manželek, které jsou léta vdané, že tchán a tchyně jim stále vykají (ony jim samozřejmě také), ač s jejím manželem si přirozeně tykají, a ony to cítí, jako že zůstaly „za hradbami“, že nebyly přijaty do nejužší rodiny. Lidé v rodině si běžně tykají, doby, kdy děti vykaly svým rodičům, jsou dávno za námi, v jedenadvacátém století je vykání v rodině anachronismus. Rodiče novomanželů by měli zvážit, jaký pocit bude mít snacha, která jim dala vnoučata, ale stále si s nimi vyká, jako by byla na návštěvě, a nabídnout jí tykání nejpozději ve svatební den, raději hned při zásnubách. Nabídku tykání vznášejí rodiče, tchán je společensky významnější než snacha. Někdy je chyba na straně mladých přítelkyň, nebo dokonce snach, které vstupují do rodiny a nabídku tykání ze strany rodičů přítele odmítnou, protože jim připadá nemístné starším lidem tykat (byť se svými rodiči si jistě tykají). Protože tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba, rodiče, nelze tuto nabídku odmítnout. Je to vůči rodičům přítele neomalené a urážlivé. Za pár let toho bude mladá snacha litovat, celá rodina kolem ní si bude vzájemně tykat a ona bude stále "ta paní", co se jí říká, "posaďte se u nás, dáte si kávu?" Maminka přítele bude jednou její druhá maminka, dívka by si toho měla vážit, že jí začlenění do nejužší rodiny rodiče přítele nabízejí.

213. Záleží na tom, kde takový pokrm jíme. Ve fast foodu jednoznačně rukama, v lepší restauraci příborem. Taky ho k pizze dostaneme. Rukama v restauraci nejíme nic, k čemu nedostaneme finger bowl, misku na opláchnutí prstů. To se týká jen mořských plodů, třeba krevet, které musíme loupat.

212. Jejda, co je to za nesmysl? Žena nosí punčochy na všechny společenské akce, do společnosti bez punčoch může jít jen výjimečně, třeba na párty na lodi nebo na večírek do baru. Byla jste oblečena správně a nejlépe. Uvolněnost a ležérnost se projevuje v současné době jen u mužů, ženy si zachovávají úroveň společenského oblečení a bot stále. Někdy vidíte celebrity bez punčoch, ale to jsou extravagantní pokusy zaujmout, aby se odlišily a psali o nich v lifestylových magazínech.

211. U banketů nás nesmí překvapit, že si hosté nepřejí „dobrou chuť“, není to obvyklé. Je to běžné v domácím prostředí, v soukromí, mezi přáteli, ale ne při oficiálních obědech nebo večeřích. Doma si přejeme dobrou chuť při zahájení oběda, pak už při jednotlivých chodech ne.

210. Samozřejmě, že na návštěvě nemusíte sníst vše, co hostitelka nabízí. Můžete mít odlišné chutě, dietní návyky, zdravotní omezení. Hostitelka nabizí, ale nenutí. Jestli se to stává jablkem sváru s maminkou Vaší ženy, tak je to od Vaší tchyně nevhodné chování. Měla by taktně přejít, že nesníte všechno, dnes se hostí spíš střídmě než bohatě a vždy musíte mít možnost jednak si vybrat, jednak s díky odmítnout. Vymluvte se na zdravotní nebo dietní problémy, pokud maminka nemůže pochopit, že host prostě nemůže sníst všechno. To Vám oběma umožní slušně vycouvat z konfliktu.

209. Šaty dělají člověka, to platí pro společenský život dvojnásob. První dojem vytváříme gesty, hlasem, výrazem očí, úsměvem a oblečením. Náš oděv prozradí vkus, sociální roli, společenskou úroveň, zařazujeme se jím do společenské normy, nebo se z ní naopak vyřazujeme. V posledních letech to vypadá, jako by šaty přestaly hrát roli mimikry. V různých prostředích byl úbor jiný a splýval s okolím. Oblečení prozradilo, kam pán míří: na procházku s dámou, do Opery, na fotbal. I obyčejný dělník v železárnách se v neděli oblékl do černého obleku, uvázal si kravatu, vzal si klobouk a vyšel s dámou na promenádu. Na dovolené v přímořském letovisku můžeme chodit v tričku, kraťasech a žabkách, chodí tam tak všichni, ale proč se takhle promenují někteří muži i po Národní třídě? Potkat v tramvaji muže do půl pasu nahého není v parném létě žádná mimořádná událost. Vytratil se cit pro oblečení pro různé příležitosti a situace? Kde se bere schopnost oblékat se přiměřeně prostředí? Kompasem je nám vzor, který jsme denně vídali v rodině. Muži, kteří nemají vypěstovaný cit pro vhodné oblečení, neměli v dětství patrně ve své blízkosti vzor, který by se samozřejmostí vlastní dětem napodobovali. Jestli tatínek usedal ke stolu v trenýrkách a pil pivo z láhve, jestli po večeři nepoděkoval mamince a nepohladil ji po ruce, nemělo se dítě odkázané na rodinnou scénu kde poučit, jak je to správně. Rodičům se často zdá, že momentálně nevychovávají, jen jedí nebo se dívají na televizi, kdepak, nápodoba je nejsilnějším nástrojem výchovy a to nepřetržitým. Muži, kteří vycházejí z rodiny s neutříděným názorem, jak se oblékat, mají velký hendikep v životě, ostatně stejně jako lidé, které rodiče nenaučili správně držet příbor, skleničku nebo jíst pečivo. To, co viděli celé dětství v rodině, považují za samozřejmé a správné a teprve v konfrontaci se světem kolem nich zjišťují, že se musejí mnohé doučit. Někteří se ovšem doučovat nechtějí, myslí si, že takto vybaveni rodinnými (zlo)zvyky proplují životem. Ocitáme se pak v začarovaném kruhu, kdy v jejich rodinách pak vyrůstá další generace bez správného vzoru. Naštěstí existuje dost povolání, která vyžadují kultivované vystupování, oblékání a stolování, a ta přimějí mladého manažera nebo manažerku, aby se poučili, jak napravit mezery v rodinné výchově. Někdy se v životě objeví jiný vzor, který bude kompasem pro nejistého člověka. Může to být kolega v práci, manželka, kamarád. Nikdy není pozdě začít s napravováním chyb, ve kterých člověk vyrůstal. Je to obtížnější než pro ty, kteří vstřebávali správné vzorce chování, oblékání a stolování jako samozřejmost, ale v dospělém věku není pro chyby omluva, je dost zdrojů informací a dost příležitostí doplnit si to, co nám rodiče nemohli dát.

208. Máte pravdu, je to společenský a etiketní problém současné doby. Dříve byla rodina s nesezdanými rodiči výjimkou, dnes je to běžné. Univerzální je výraz "partner", tomu bych dával přednost. Vžil se i výraz "přítel" (z anglického boyfriend nebo girlfriend), ale ten bych si nechal pro bezdětné (mladé) vztahy. Říct "manžel", když mluvíte s matkou o otci dítěte, není žádný trapas, celé dějiny se děti rodily jen v manželství, teprve posledních dvacet let se rodina rozpadá na rodiče bez vzájemného formálního svazku.

207. Jejda, to jsem tam asi nevyjádřil přesně. V tanečních dávají taneční mistři přednost motýlkům, ale motýlek je ekvivalent kravaty, má stejnou funkci jako kravata a nosí se tam, kam nosíme kravatu. Kravata je základní doplněk, motýlek je výjimečný, nosí ho nepatrná menšina mužů. Lakovky se k černému obleku nenosí, jsou předepsány k fraku a ke smokingu, jinak jsou extravagantní.

206. Motýlek je ekvivalent kravaty, má stejnou funkci jako kravata a nosí se tam, kam nosíme kravatu. Kravata je základní doplněk, motýlek je výjimečný, nosí ho nepatrná menšina mužů. Jsou muži, kteří mají zálibu v motýlcích, je to zajímavé a obohacující.

205. Mezi oběma muži tedy nedokážeme definovat objektivní společenskou hierarchii, nadřazenost. Musíme přejít k subjektivnímu pohledu. Pro Vás je důležitější současný přítel, a proto bych představil nejprve bývalého manžela současnému partnerovi a pak partnera exmanželovi.

204. Ne, tak daleko bych americké pojetí neprosazoval. Zasedací pořádek u naší svatební hostiny má svá pevná pravidla vycházející z obecného pravidla, že nejčestnější místa jsou uprostřed stolu a jejich význam klesá směrem k okrajům. V čele stolu tedy sedí novomanželé, žena po pravici manžela. Rodiče manželky sedí na straně manžela, rodiče manžela sedí na straně manželky, vždy tak, aby se vedle sebe střídali muži a ženy. Po stranách sedí svědci a následují další hosté v pořadí jejich společenské významnosti, nejdříve rodina, pak přátelé. Sem bych zařadil i družičky a družby. Jejich role je jen při obřadu, při hostině bych preferoval nejbližší rodinu.

203. Ne, k obleku nosíme vždy jen košili s dlouhým rukávem, protože vždy nám musí z rukávu saka vyčnívat minimálně centimetr až dva manžety košile. Ani v parném létě si pod sako nevezmeme košili s krátkým rukávem a nelze doufat, že si toho nikdo nevšimne. Košile s krátkým rukávem je pro volný čas, není to košile společenská, a nikdy si ji proto nevezmeme pod sako nebo do divadla. Tedy, doporučuji jedině košili s dlouhým rukávem, sako (ale proč přes ruku? Sako se nosí oblečené a neříkejte, že partner nevydrží divadelní představení v saku, v Kalichu je klimatizace), společenské kalhoty, rozhodně ne džíny, ty jsou pro volný čas nebo na uvolněné večírky.

202. Nejprve položíte před hosty skleničky, přinesete je na tácku a pokládáte zprava před hosta. Pak byste měla otevřít láhev vína, ale na to je přesný postup, měla byste si pořídit do firmy moji Novou veľkou knihu etikety (slovensky), najdete ji tady na mém webu mezi knihami a můžete si ji objednat, tam je to popsáno. Jestli nejste dost zručná v otvírání vína, měl by to udělat šéf. Nejprve se nalije (opět zprava, i kávu servírujete zprava, ouškem doprava a rukojetí lžičky taky doprava) malé množství šéfovi, ten ochutná a pak se nalévá nejdříve ženám, pak mužům, nakonec se doplní číše šéfovi a následuje přípitek.

201. Ve staré Anglii, odkud k nám koktejl přišel, to byla vysoce formální příležitost; pánové přicházeli v žaketech, dámy v nabíraných šatech a kloboucích, ale dnes se na koktejl oblékáme uvolněně: Při běžné party s klienty nebo s přáteli mohou mít muži lehké nepodšité sako a kalhoty, košili bez kravaty, mokasíny nebo semišové boty, ženy si vezmou barevný kostýmek nebo lehké letní šaty a boty se širším podpatkem, aby se nebořily do trávníku, koná-li se venku. Při garden party je to příležitost i pro džíny s bílou nebo barevnou košilí.

200. To víte, že to není v pořádku, neodpovědět na pozdrav je neomalenost nehrubšího zrna. S takovými nezdvořáky nic neuděláme, spíš je k zamyšlení, jak máme reagovat my. Je to jednoznačné: budeme zdravit dál a pořád. Slušný člověk zdraví. Za nezdvořáky nemůžeme, pozdravu se patrně nedočkáme, ale nebudeme se snižovat na úroveň neslušných lidí kolem nás.

199. Límeček "stojáček" se nosil k fraku (k bílému motýlku, proto to nebylo tak vidět, jestli jste na facebooku, podívejte se: www.facebook.com/spacek.ladislav/), odtud přešel i ke smokingu, ke kterému se nosí černý motýlek, proto je to tak nápadné. I proto se stojáček vytrácí, už se nenosí, moderní je normální ležatý košilový límec. Ale jinak, stojáček si může muž vzít a to, že kouká pásek od motýlku, nevadí.

198. Máte pravdu, taková explicitní otázka je neomalenost, číšník si spropitné vlastně vynucuje. Nicméně, nechat spropitné je běžná praxe a samozřejmost. V Americe za mnou servírka běžela dva bloky a připomněla mi, že jsem dal jen deset procent, kdežto u nich se dává patnáct, musel jsem vytáhnout peneženku a doplatit... Spropitné je součást platu personálu, teprve spropitným se výše platu dorovnává na únosnou úroveň, základ je mizivý.

197. Ano, lékař sestřičce, ona je "nižší stav", lékaři jsou "vyšší stav". V práci nehraje roli pohlaví nebo věk (leda u kolegů na stejné pracovní úrovni), tam je jediná hierarchie a tou je pracovní pozice.

196. Kam jinam než na Pražské jaro? :-) Ano, je to vhodné, dlouhé šaty jsou určeny pro takové slavnostní gala večery, jako je Pražské jaro. Jen mi teď došlo, že jsem nestihl odpovědět dřív a Pražské jaro už skončilo..., omlouvám se, nestíhám.

195. Jenom a jedině Vy, je to Vaše přítelkyně. Nejprve představíte přítelkyni babičce, pak babičku přítelkyni, babička by jí měla podat ruku.

194. To je otřesná zkušenost, pojal mě smutek, když jsem četl Váš mail. Tak bezohledné chování jste si nezasloužil, připravoval jste se zodpovědně, a oni se zachovali naprosto neomaleně, bez špetky zájmu o Vás. Nechápu to, přece by je mělo zajímat, s kým chodí jejich dcera. Patrně to nebrali jako formální seznámení, ale že jen tak zaskočíte si s nimi potřást rukou, asi je měla Vaše přítelkyně připravit na to, kdo jste a s jakou vážností k tomu přistupujete. Nu, stalo se. Budete musel společenskou návštěvu absolvovat ještě jednou, tomu se nevyhnete, jestli budete dál chodit s touto dívkou, musíte dříve nebo později poznat její rodiče. Počkal bych, nechte to usadit měsíc dva, nespěchejte, jim na tom, zdá se, tolik nezáleží, tak se nevnucujte. Při setkání o tom nemluvte, nemáte právo jim to vyčítat, uvidíte, jestli se Vám sami neomluví, bylo by to správné.

193. Šortky jsou opravdu úbor jen pro volný čas, hodí se do přímořského letoviska, do přírody, nesmíte v nich ani do restaurace v přímořském hotelu, tam Vás nepustí. Do města je rozhodně neschvaluji, lehké letní kalhoty jsou mnohem estetičtější, nekoukají z nich odpudivě chlupaté nohy. Nic na tom nemění ani to, že na některých módních přehlídkách obléknou muže do šortek a saka, protože už vyčerpali všechny možné kombinace a hledají cokoli, co tu ještě nebylo. Je to stejně extravagantní jako průhledné šaty na přehlídkách, žádná žena by si je normálně neoblékla.

192. Ano, je to jediné možné řešení. Zouvat hosty z bot a nechat je v ponožkách, případně jim nabídnout staré otrhané pantofle, které už hostitelé nenosí (a před námi je měly desítky dalších lidí), je nevkusné a nespolečenské. Hostitelé by mimochodem měli mít na sobě také společenské boty, aby ukázali hostům, že se nemají zouvat. Hosté si mohou boty otřít. Takové případy, kdy bydlíme na okraji oraniště a je období dešťů, jsou velmi vzácné. U nás hostitelé často zouvají i hosty, kteří dorazili na návštěvu v suchém počasí, přijeli autem a není důvod, proč je ztrapňovat v ponožkách. Často je daleko lepší nechat hostům boty, je to někdy hygieničtější... Po návštěvě holt musíme vyluxovat, vytřít podlahu (dříve hospodyňky vytíraly dvakrát denně), stejně jako umýt nádobí a uklidit. Zouvání hostů do ponožek te trapný zvyk.

191. Současnou podobu dal kravatě americký krejčí Jesse Langsdorf, když si nechal v r. 1924 patentovat podlouhlý pruh látky se zešikmenými stranami a trojúhelníkovým cípem. Od třicátých let do konce dvacátého století nebyl muž považován za oblečeného, neměl-li kravatu. Měnily se šířky, materiály, uzly, v šedesátých letech se objevily ojedinělé snahy kravatu vymýtit z pánského šatníku, ale marně: všechny hvězdy beatové vlny počínaje The Beatles vystupovaly v oblecích s kravatou. Tento symbol dobře oblečeného muže přetrval do dneška. Kravata byla od svého vzniku považována za symbol serióznosti, finančního zajištění, příslušnosti k „vyšší“ vrstvě. Prodej kravat dosáhl vrcholu v r. 1995, kdy se jich na světě prodalo za 1,3 miliardy dolarů, ale od té doby prodej klesá s postupující ležérností v pánském oblečení. Smrtelnou ránu zasadila kravatám první léta nového tisíciletí. Když kandidoval Barack Obama na úřad prezidenta Spojených států, jeho volební štáb, který rozhodoval o strategii politického marketingu, vsadil na obrovský potenciál voličského rezervoáru mezi Hispánci a Afroameričany, ti ovšem nikdy kravaty nenosili. Proto si Obama, kdykoli jel na předvolební mítink do těchto komunit, kravatu sundával, aby ukázal svým voličům, že je „jejich kandidát“, ne ti ostatní „kravaťáci“, jeho konkurenti. Obama přirozeně v kravatě chodil od školních let, byl předtím významný právník a kongresman. Jednoduchá volební taktika přinesla úspěch, byl zvolen prezidentem díky hlasům těchto dosud opomíjených vrstev americké společnosti a naplnil „americký sen“ svých voličů. Z jeho zkušeností se poučila levicová řecká strana Syriza, která šla do voleb v roce 2015 rovněž bez kravat, také zvítězila. V obou případech nešlo jen o kravatu, přirozeně, ale o symbol příslušnosti k těm, kteří kravaty nenosí, se v obou případech taktika vyplatila. „Izraelský protokol“ (Izraelci už dříve chodili na diplomatická jednání nižšího ranku bez kravaty, a tak se v diplomatické a etiketní hantýrce tento výraz ujal) počátkem 21. století zvítězil a dnes nemusíme mít už kravatu do malého divadla, na večírek, na večeři i do dobré restaurace. Stále ji ovšem považujeme za povinnou součást pánského společenského obleku na ples, do kamenného divadla, na společenské akce vyššího formátu, na svatbu či pohřeb. Je podle mne skandální, že bez kravaty chodí někteří ministři na zasedání vlády, na tiskové konference a že je nemají moderátoři Novy ve zpravodajství. Asi se chtějí "přiblížit k lidu", ale proč pak jsou jejich kolegyně krásně upravené, namalované, učesané a v hezkých šatech?

190. Ano, ale ještě musíte zvážit, kde a kdy se akce koná. Dlouhé večerní šaty se nosí jen večer a v prostředí, kam se hodí.

189. Ve společenském styku nikoho nevychováváme, neupozorňujeme na chyby, to měla udělat jeho maminka kdysi dávno, k tomu nejsme oprávněni, to nedělám ani já - ačkoliv bych si to snad mohl dovolit. Je jednodušší se pod nějakou záminkou náhle vzdálit se slovy "promiňte, musím ještě pozdravit hostitele" nebo "někam se mi zatoulala manželka, podívám se po ní, hned se vrátím" apod. Je to asi nejhygieničtější řešení...

188. A nejde to vyměnit? Jestli jste ho nenosil a máte paragon, pokuste se ho vyměnit, je škoda mít doma sako, které nemůžete nosit. Jinak, bílá košile s vestou by šla, vypadá to dost slavnostně, ale sako je sako.

187. Podobně jako u každého jiného uspořádání: novomanželé sedí vedle sebe, nevěsta vpravo, vedle ní otec ženicha s matkou ženicha, vedle ženicha matka nevěsty s manželkou. Vedle nich pak svědkové, prarodiče, blízcí příbuzní, přátelé. To je pro případ, že by byl stůl natolik velký, že by se k němu vešli všichni. Pokud ne, může být více kulatých stolů, pak u toho hlavního sedí novomanželé s těmi nejbližšími, kteří se vejdou, ostatní hosty rozsadíme k dalším stolům v sále.

186. Správně by podle zásad zasedacího pořádku neměli manželé sedět vedle sebe, výjimku uděláme pro rodiče a svědky, ale i pro prarodiče (babička by asi chtěla sedět vedle dědečka, ne vedle ženichových spolužáků z gymplu:-)) Ale u svateb nejsme tak přísní jako u banketů, citlivě se rozhodněte, jestli páry rozdělíte, u svateb bývá obvyklé, že páry sedí pohromadě. Snažte se ale zachovat pravidlo o střídání žen a mužů.

185. Vykat bychom měli všem dospělým lidem, tedy od osmnácti let. Tykat můžeme žákovi základní školy, ne dospělému. Požádat někoho, aby Vám vykal, můžete, ale vyvoláte tím nevoli. Pokud se nevidíte často, přešel bych to a doufal bych, že se zase dlouho nesetkáme. Jestli se vídáváte často, pak to stojí za tu chvilku nepříjemnosti. Na návštěvě bychom se neměli zouvat, muž v obleku a v ponožkách vypadá směšně, stejně jako žena v šatech a bosa je nemožná. Hostitelé by při vítání návštěvy měli mít obuty boty, aby dali návštěvě najevo, že se nemá zouvat (pokud není období dešťů a nebydlí na okraji oraniště). Při příchodu naznačte, že uvažujete o zouvání, a sledujte, co na to hostitelé. Měli by Vás zadržet, abyste se nezouvali, ale...v Čechách je paneláková kultura návštěv v ponožkách hluboce zakořeněna. Poučovat je nemůžete, to měla udělat maminka.

184. Smrtelnou ránu zasadila kravatám první léta nového tisíciletí. Když kandidoval Barack Obama na úřad prezidenta Spojených států, jeho volební štáb, který rozhodoval o strategii politického marketingu, vsadil na obrovský potenciál voličského rezervoáru mezi Hispánci a Afroameričany, ti ovšem nikdy kravaty nenosili. Proto si Obama, kdykoli jel na předvolební mítink do těchto komunit, kravatu sundával, aby ukázal svým voličům, že je „jejich kandidát“, ne ti ostatní „kravaťáci“, jeho konkurenti. Obama přirozeně v kravatě chodil od školních let, byl předtím významný právník a kongresman. Jednoduchá volební taktika přinesla úspěch, byl zvolen prezidentem díky hlasům těchto dosud opomíjených vrstev americké společnosti a naplnil „americký sen“ svých voličů. Z jeho zkušeností se poučila levicová řecká strana Syriza, která šla do voleb v roce 2015 rovněž bez kravat, také zvítězila. V obou případech nešlo jen o kravatu, přirozeně, ale o symbol příslušnosti k těm, kteří kravaty nenosí, se v obou případech taktika vyplatila. „Izraelský protokol“ (Izraelci už dříve chodili na diplomatická jednání nižšího ranku bez kravaty, a tak se v diplomatické a etiketní hantýrce tento výraz ujal) počátkem 21. století zvítězil a dnes nemusíme mít už kravatu do malého divadla, na večírek, na večeři i do dobré restaurace. Stále ji ovšem považujeme za povinnou součást pánského společenského obleku na ples, do kamenného divadla, na společenské akce vyššího formátu, na svatbu či pohřeb. Považuji ale za velký poklesek, že moderátoři Novy kravaty nenosí, a že dokonce někteří ministři si ji nevezmou ani na zasedání vlády nebo do televizní debaty, to už je příliš.

183. Jsem rád, že na to myslíte, je to důležité. V takovém hotelu bychom se neměli pohybovat ve veřejných prostorách v šortkách, tričkách, někde u moře se pokoušejí někteří turisté pobíhat v hotelu i v plavkách. Na večeři do restaurace, i v hotelu, kde jsme ubytováni, vstupujeme jen v dlouhých kalhotách a košili nebo v tričku s límečkem, ženy v šatech, dlouhých kalhotách nebo sukni. Šortky a dámská trička s odhaleným bříškem a už vůbec ne plavky do restaurace nepatří a vzbuzují nelibost personálu a ostatních hostů. Nezáleží přitom ani na tom, v které zemi dovolenou trávíme, uvedená pravidla platí pro všechny evropské země i Ameriku, v arabských zemích budeme ještě konzervativnější. Na snídani ještě můžeme do hotelové restaurace přijít v tričku bez límečku a šortkách, ale u oběda si to už nedovolíme a večer se bezpodmínečně oblékneme společensky. Je i v našem zájmu posilovat solidní image hotelu, kde jsme ubytováni.

182. To děláte velkou chybu, přání společensky významnější osoby musíte přijmout. Protože tykání navrhuje vždy společensky významnější osoba, nelze ho odmítnout, stejně jako napřaženou pravici. Nemáte důvod, proč to odmítnout, je to neomalenost a pro maminku přítele je to urážlivé. Lidé v nejbližší rodině si v 21. století tykají, přece nechcete mít pocit, že jste nebyla přijata do nejužší rodiny a jste stále návštěva. Za pár let byste toho litovala, dáte mamince vnoučata, všichni kolem Vás si budou tykat a Vy budete "ta paní", co se jí říká, "posaďte se u nás, dáte si kávu?" Doma si s rodiči tykáte, ne? Maminka přítele bude jednou Vaše druhá maminka, važte si toho, že Vám začlenění do nejužší rodiny nabízí.

181. Děkuji, milá Ilono, potěšila jste mě. Ladislav Špaček kontakt@ladislavspacek.cz

180. Stará tradice vedla rytíře k sejmutí přilbice tam, kde se cítili jako přátelé a nemuseli se obávat, že dostanou přes hlavu meček či palcátem. Proto si muž snímá čepici nebo klobouk v místnosti, ale i v uzavřeném prostoru. ve vlaku, v dálkovém autobuse, letadle. Neplatí to pro MHD, kde strávíme deset minut, tam se ani nezdraví. Platí to víceméně tam, kde si odkládáme kabát.

179. Placení večeře je vždy na dohodě, ale měli bychom dodržovat zásadu reciprocity. Buď se o útratu podělíme rovným dílem, nebo - je-li naděje, že se příště setkáme opět v restauraci - zaplatí jeden pár a příště ten druhý. Další kombinace je restaurace/návštěva. Jeden pár zaplatí v restauraci a druhý ho pozve na návštěvu.

178. High five je starý pozdrav (z konce 70. let), je to přátelské gesto, které všichni znají a vyznávají ho právě proto, že dokáže navodit přátelskou atmosféru. Vůbec bych se neobával, že si tímto světově proslulým pozdravem něco zkazíme.

177. Já jsem konsternován tím, že někdo jí chlebíček na veřejnosti. Jak při tom šéfová vypadala? Nic moc, mám pravdu? Chlebíčky, ten zpropadený český vynález, jíme o samotě doma, zhasneme, zatáhneme rolety, pak se jdeme osprchovat. Nedivím se jí, že se jí nechtělo do hovoru, měla plné ruce a ústa práce, hlídala si šaty, prsty, koutky úst, nos...chlebíček věru není pochutina do společnosti, byť je v českých zemích kupodivu tak rozšířená. Ano, měla jste počkat, až se zhostí se ctí úkolu, který si předsevzala, a spořádá tu patlaninu bez úhony. Chlebíček nelze slušně jíst, natož přitom mluvit. Empaticky jste to mohla předvídat, ono je to vidět zdálky.

176. Vykání a oslovování křestním jménem je nejlepší metoda vykání, stále vykáme, ale je to osobnější a přátelštější. K tomu nepotřebujeme souhlas, jsme stále ve "vykacím modu". Je to mnohem lepší než formální oslovování "paní ...-ová, byla byste tak laskavá..." Protože formální vykání je strohé a oficiální, je tato forma stále rozšířenější. Podřízený, byť starší nebo žena, nemůže nabídnout nadřízenému tykání, on je společensky významnější svou pozicí ve firmě (ledaže by to nevěděl a cítila byste, že by rád, ale neví, jak na to:-)). Ponožky se nosí v barvě bot nebo kalhot nebo jsou přechodem mezi nimi. A veselé ponožky (barevné, módní happy socks) se mohou kombinovat s kravatou nebo kapesníčkem v náprsní kapsičce.

175. K probírání služebních témat je vyhrazena pracovní doba. Pan starosta Vám může volat mezi devátou ranní a pátou odpolední, pak máte nárok na soukromí, rodinu, koníčky, klid po práci. Výjimky jsou jasné: zemětřesení, požár, povodeň. Doporučuji telefon mimo tuto dobu nebrat, druhý den mu vysvětlíte, že jste byla s rodinou nebo cvičit nebo na procházce v lese. Odhaduji, že napotřetí se to už odnaučí. Znám vysoké manažery firem, které mají centrálu v Americe, a i kdyby jim volal generální z New Yorku, je-li víkend, telefon nevezmou.

174. Ten, kdo má právo podávat ruku, žena, starší, v práci nadřízený. Blahopřání může jako první vyslovit i muž, mladší a podřízený, ale na podání ruky si musí počkat.

173. Otázka je, jak moc Vám nebude sedět, jestli si toho příbuzní všimnou víc než modrého obleku; pokud by oblek nebyl opravdu zcela nepoužitelný, dal bych přednost černé, přece jen jste nejbližší příbuzný. Jinak sytě tmavá modř (půlnoční modř) je ekvivalentem černého obleku, na společenské akce je možné si vzít jak černý, tak tmavě modrý, ale u pohřbu bych preferoval opravdovou černou.

172. Ano, vnímáte to správně. Je-li starostka nejvyšší, pak obslužte nejdříve ji, pak hosty a nakonec spolupracovníky starostky.

171. Asi jste četným objímáním, patrně navíc s lehce erotickým podtextem, vyvolali pozornost učitelského sboru a teď vám zakazují i běžné objetí při zdravení. Na základní škole je zdravení formou objetí nezvyklé, proto učitelky zpozorněly. Jestli takhle deváťačky objímají sedmáky, bezpochyby to není jen přátelský pozdrav, to by učitelkám nevadilo, jistě nejsou padlé na hlavu a vidí ten jemný rozdíl mezi přátelským objetím a lehce erotickou hrou. Sáhněte si do svědomí, jestli jde opravdu jen o přátelský pozdrav, ke kterému vás rodiče vedou. Proč právě se sedmáky se zdravíte tak vášnivě? Řekl bych, abyste se pobavily, jak jsou z vás celí vedle, co myslíte?

170. Někdy se nabídka tykání odehraje bez formální sdělení "budeme si tykat", prostě tím, že někdo začne tykat a ten druhý to vezme jako nabídku a začne tykat taky. To je možné tam, kde jsou si v určitém rozmezí všichni rovni, tedy jde o dospělé lidi bez profesní hierarchie, v rodině, v zájmovém klubu, na zájezdě, v zaměstnání na stejné pozici. Začít tykat dospělé ženě a očekávat, že ona mi bude vykat a já jí tykat, je velmi nezdvořilé, to si můžeme dovolit vůči žákovi základní školy. Asi bych, jak správně píšete, vynechal babičku, té vykejte a ona Vám bude asi tykat, protože jí z výšin jejího věku připadáte jako děvčátko. Ale u ostatních příbuzných byste měla na tykání odpovědět taky tykáním, lidé v nejbližší rodině si v jedenadvacátém století tykají.

169. Ani vesta nezbavuje muže mít na sobě sako, protože košile není ve společnosti svrchní oblečení, je to stále prádlo. Proto se muži formálně dovolují, zda si mohou svléknout sako, tím dávají najevo, že půjde o něco nezvyklého, ba až nepřístojného. Žena se ptát nemusí, protože pod sakem má halenku nebo šaty, tedy svrchní oděv. Položit takovou otázku většinou nemá smysl, Vaše okolí Vám prakticky vždycky řekne, že si sako můžete odložit, ale to přece nic neznamená, jde o to, zda jste v situaci, kdy to můžete udělat, a to na večerní významné akci (včetně plesu v důstojném prostředí, nemyslím hasičský bál ve vesnické hospodě) nelze. To je úděl, nás mužů. Ženy mají svoje problémy s lodičkami na podpatku, se silonkami v létě atd. Tedy ani když máte vestu, si sako nemůžete svléknout, vesta se nosí pod sakem (pokud sama o sobě není kostýmem u hudebníků nebo zpěváků na jevišti). Vesta je vypracovaná jen vpředu, na náprsence, vzadu má satén, aby sako nedrhlo, to ukazuje na to, že může být vidět jen přední díl, ze saka. Máme-li vestu, můžeme si sako rozepnout častěji, než když ji nemáme, máme kryté břicho. Ale na pódiu, při proslovu, při představování a podávání ruky si sako zapneme i s vestou.

168. Ne, na křty knih se dárky ani květiny nenosí. Dárkem pro autorku bude, když přijdete.

167. Aha, máte pravdu, to je zatím neprobádané téma. Děkuji za inspiraci, budu se tomu věnovat při přípravě své další knihy. Jestli o tom něco napsal někdo jiný, vážně nevím.

166. Nejlepší by bylo zeptat se varhaníka nebo protokolářky rektorátu, která promoce organizuje. Obvykle se hraje Gaudeamus Igitur, studentská hymna, ale na úvod může zaznít i nějaká jiná intráda, to bohužel nemohu vědět, nevím, na jaké vysoké škole působíte.

165. Patrně jste žena, muži nosí čepice, ženy klobouky. Žena klobouky nesundává ani v místnosti, může si je ponechat po celou dobu recepce, večírku nebo akce. Snímá ho, když sedí v hledišti divadla, pokud nesedí v lóži, na koncertě ho nesundává ani v hledišti, na pohřbu taky ne. Klobouk snímá jen při jídle.

164. Máte pravdu, při společenském stolování, nejen v závodní jídelně, ale ani na banketech a státních večeří nejvyšší úrovně se "dobrou chuť" nepřeje. Nejde ani tak o práci, kterou s tím máte v závodce, ale prostě se tato tradice nevytvořila, resp. zůstala omezena jen na rodinné a čistě soukromé příležitosti.

163. Velmi delikátní problém. Jestli Vám to opravdu vadí, je to rušení jako každé jiné a dříve nebo později budete muset sebrat odvahu a sousedovi to říct. Je jedno, jestli sousedova partnerka v noci luxuje nebo hlasitě prožívá své vášně. Neměla byste to říkat slečně, pamatuji se na případ, kdy dáma vytkla sousedce hlučný sex, ta se zatvářila nechápavě a po pár měsících byl rozvod...v inkriminované době byla měsíc v lázních. Měla byste najít chvilku, kdy se se sousedem ocitnete sami, a pronést dvě tři věty: "Už dlouho váhám, jestli vám to mám říct, ale musím, velmi mě to ruší. Vaše partnerka je v určitých chvílích mimořádně hlučná a naše byty nám nezaručují soukromí. Můžete si na to dávat větší pozor, prosím? Děkuji." Možná vymyslíte lepší variantu řešení, každá bude obtížná.

162. Máte pravdu, automaticky někomu začít tykat bez nabídky oboustranného tykání si můžeme dovolit k žákům ve škole, ne k dospělým spolupracovníkům. Je pravda, že Vy jste podřízený, proto tykání navrhuje on, ale oboustranně, neměl by Vám začít jednostranně tykat. Otázka, zda mu to říct a jak, je pro mne těžká,. neznám ho, nevím, jaké máte vztahy ve firmě, jaký je jednatel člověk, zda by výtku přijal férově, nebo by se Vám začal mstít, to Vám na dálku bez znalosti konkrétních poměrů neporadím. Jen mohu konstatovat, že jste v právu, ale jak ho uplatnit, to je věc taktiky, kterou zvolíte.

161. Chápu, je hloupé potkávat sousedy a nevědět, kdo je kdo. Představení je na Vás, Vy jste příchozí, Vy byste se měl představit starousedlíkům. První možnost je využívat setkání na ulici, kdy víte, že jde o souseda, přistoupit k němu, pozdravit a představit se s tím, že teď budete sousedy a rádi byste se seznámili a dali najevo, že jste noví obyvatelé ulice. Druhou možností je uspořádat party na zahradě Vašeho domu a pozvat na ni sousedy z ulice, stačí číše vína, malé občerstvení, hodina času. Třetí možností, že byste obešli okolní domy, zazvonili a představili se. Někteří sousedé budou vstřícní, pozvou Vás dál a deset minut si budete povídat, odkud jste se přistěhovali a jaké to tady je atd. Nevím, co nejlépe odpovídá Vaší povaze a situaci v ulici, to už zvolte sami.

160. Správně, jinou možnost jste neměl. Své doprovody nepředstavujeme, když se třeba na ulici pozdravíme s protijdoucím známým, ale jestli se s ním zastavíme a zapředeme hovor, musíme náš doprovod představit. A to i tehdy, když nezasahuje do rozhovoru. Často se setká muž jdoucí s manželkou s kamarádem a začnou rozebírat včerejší zápas, o němž nemá manželka ani potuchy, ale musí být v úvodu představena a pak naslouchá, stejně jako kdyby se potkaly dvě ženy, probíraly by novou kabelku a manžel jedné z nich by stál vedle a čekal, až se rozhovoru dostatečně nabaží. Je ohleduplné v takových situacích brát ohled na mlčenlivý doprovod a neprodlužovat setkání déle, než je nezbytně nutné.

159. Zlomeninu pravé ruky každý lehce postřehne, proto není nezdvořilé s omluvným úsměvem naznačit, že nemohu ruku podat. Podat levou ruku je méně obvyklé, může uvést náš protějšek do rozpaků. Lidé, kteří nemají pravou ruku vůbec, podávají levou s obrácenou dlaní, aby ji mohli lidé přijmout pravou rukou. Pokud se to naučíte, je to snazší a dal bych této formě přednost.

158. Váš nadřízený není gentleman. Jednak za jakoukoli úsluhu a pomoc poděkujeme, jednak i kdybychom si mysleli, že někdo udělal chybu, na ni zásadně neupozorňujeme. Udělaly jste to správně, poděkovat je normální ve všech situacích.

157. To je jednoduché, zdraví společensky méně významný toho významnějšího, takže muž ženu, díte dospělého, mladší staršího, podřízený nadřízeného. Naopak, ti společensky významnější jako první podávají ruku. Je to v každé knížce, kterou najdete v úvodu webu, a to daleko podrobněji.

156. Tykání nabízí společensky významnější, v tomto případě klient-lékař. Jenže většina mužů si netroufne nabídnout tykání ženě, a proto by měla žena vycítit, kdy vztah mezi oběma je na takové úrovni, že by si to mohla dovolit učinit sama.

155. Ano, dotyčná dáma měla pravdu. Muž nemůže sedět, když žena před ním stojí, musí vstát. Nerozhoduje věk, i starší muž se postaví, když hovoři se ženou jakéhokoli věku.

154. To je příval možností a barevných kombinací:-) U klobouků nemáme moc barevných variant, černý nebo šedý se hodí k formálnímu večernímu oblečení, černému obleku a černým botám, hnědý k hnědým doplňkům (botám, opasku, řemínku hodinek a peněžence), k neformálnímu oblečení pak další barvy (béžový).

153. Máte pravdu, žádné jídlo (kromě tatarského bifteku) se na stole nepromíchává. Vzniká tím odpudivá hmota, která ostatní zbavuje chuti k jídlu.

152. Vycházíme z pravidla, že společensky významnější se musí jako první dozvědět, kdo je ten člověk před ním. Proto představíte nejprve svoji přítelkyni svým rodičům (dohromady, ne zvlášť, budou stát vedle sebe) a pak své rodiče (zase dohromady) své přítelkyni. Rodiče jí podají ruku.

151. Představit by se měl starousedlíkům nově příchozí, je to jako když vstoupíte do čekárny u zubaře, zdravíte jako první. Jak uspořádat vtájemné seznámení? Je hloupé potkávat sousedy a nevědět, kdo je kdo. První možnost je využívat setkání na ulici, kdy víte, že jde o souseda, přistoupit k němu, pozdravit a představit se s tím, že teď budete sousedy a rádi byste se seznámili a dali najevo, že jste noví obyvatelé ulice. Druhou možností je uspořádat party na zahradě Vašeho domu a pozvat na ni sousedy z ulice, stačí číše vína, malé občerstvení, hodina času. Třetí možností, že byste obešli šest domů, zazvonili a představili se. Někteří sousedé budou vstřícní, pozvou Vás dál a deset minut si budete povídat, odkud jste se přistěhovali a jaké to tady je atd. Nevím, co nejlépe odpovídá Vaší povaze a situaci v ulici, to už zvolte sami.

150. K tmavému obleku si můžeme vzít jakýkoli motýlek, černý (ten se nosí povinně ke smokingu), barevný, vzorovaný, ba i bílý (ten se nosí k fraku).

149. Jakkoli je správné si jednořadové sako při usednutí rozepnout, u koncertu v kombinaci s dvouřadovými saky bych to nedoporučoval. Dvouřadová saka se nerozepínají ani při usednutí, proto by celek působil nejednotně a neupraveně. Proto by si všichni členové sboru měli při usednutí nechat saka zapnuta.

148. Paní učitelka a rodiče mají vždycky pravdu:-) Jsou jídla, která jíme opravdu jen rukama, např. mořské plody, ústřice, neloupané krevety, mušle, pak bobulovité ovoce, jako třešně, hroznové víno, švestky. A pak jsou jídla, která jíme v jednoduchém prostředí rukama, v restauraci příborem (pizzu na ulici jíme rukama, hamburger v "mekáči" taky, ale v restauraci s ubrusem je jíme příborem). Koláče jíme rukama, buchtičky taky můžeme jíst rukama, ale není žádná chyba, když je budeme jíst příborem. Třeba z hygienických důvodů, nemáme-li na stole misku na opláchnutí prstů (tzv. finger bowl). Byl jsem před týdnem v nejluxusnějším hotelu v Izraeli (King David Hotel v Jeruzalémě), a když jsem si na snídani přinesl ke stolu buchtičku, číšník mi okamžitě přinesl příbor.

147. To je kuriózní případ, doprovázet ženu, která jde čelem dozadu, je opravdu nezvyklé. V extrémních případech jako je tento, neřešíme pravou nebo levou stranu, ale jedině bezpečí a komfort ženy. Muž musí sledovat chodník před ženou a poskytovat jí oporu, aby neupadla nebo špatně nešlápla, a pak si vybere tu stranu, ze které bude moct tuto službu poskytovat bezpečněji a úspěšněji, pravá-levá je v tuto chvíli vedlejší. Tak jako když půjdu se ženou a vpravo bude růst roští, nepůjde žena roštím, aby byla vpravo, půjde samozřejmě po mé levici.

146. Sůl a další dochucovací prostředky jsou běžné v běžných restauracích. V michelinovských restauracích je nenajdete, tam kuchař ručí svojí hlavou, že jídlo bude chiutnat tak, jak má. A že byste opravoval michelinovského kuchaře...to byste tam byl naposled:-) Ale v běžné restauraci nelze proti slánce a pepřence nic namítat, to jste musel být v hoooodně honosné restauraci.

145. Ne, krajka nemá být vidět, je to intimní "zázemí", tak jako by neměl být vidět podvazkový pás, kdyby punčochy držel. Krajka působí lehce eroticky, jako krajka podprsenky, žena je může lehce ukázat jen vyvoleným nebo na veselém večírku, na intimní večeři ve dvou, ale ve společenské situaci (divadlo, obchodní oběd nebo večeře) by krajka být vidět neměla.

144. Jste-li spolu už dva roky, nejste asi jen spolubydlící, to je od matky Vašeho přítele mírně řečeno neobratné. Dnes se už nemusí všechny ženy v předmanželském vztahu označovat za snoubenky, jak tomu bylo dříve, vžilo se z angličtiny "přítel", "přítelkyně", z toho je zřejmý partnerský vztah, výraz partner by byl stejně tak použitelný. Asi na tu situaci nebyla připravena a nenašla přiléhavé označení, nebo Vás moc nemusí...

142. No, to jste to tedy rozebrala důkladně:-) Vyrozuměl jsem z toho, že jste svobodná (oslovení slečna), ale máte akademický titul (se kterým se pojí oslovení paní). Jestliže užijeme oslovení s titulem, použijeme paní, pokud ne, můžeme říct slečna: Jak jste se vyspala, slečno Jeřábková? (na chodbě domu). Pořád mě bolí ta noha, paní doktorko Jeřábková (v její ordinaci). V business prostředí (úřad, firma apod.) oslovujeme paní bez ohledu na věk. Jestli se Vás někdo zeptá, patrně to nedělá proto, aby Vás přivedl do úzkých, a proto si nezaslouží, abyste ho peskovala, poučovala. Asi nechce udělat chybu a ublížit Vám, proto se ptá, netuší, že je to neomalenost.

141. Někde o tom píšu vpředu v této poradně, najděte si to, je to docela dlouhý a podrobný text.

140. Úplně bos? V Indii? Nebo v Praze? Boty jsou povinnou součástí oblečení, asi jako kalhoty nebo košile. Svléknout si je (a sundat si boty) můžeme u moře na pláži (do hotelu se zase obujeme), na louce u potoka, to je prý dokonce zdravé, pokud nešlápnete na vosu, ale jinde je to nepřístojné, asi jako chození bez košile. I takového člověka jsem v létě viděl ve Vodičkově ulici. Ve městě se nechodí bez bot, jít bez bot dokonce do školy nebo do obchodu nebo do MHD je exhibicionismus obtěžující okolí, je to odpudivá a staletým zavedeným konvencím slušného chování odporující provokace.

139. Nejdříve musíme stanovit, který pár rodičů je společensky významnější. Pokud tady není velký věkový rozdíl, jsou to rodiče dívky. Při setkání v restauraci tedy jsou rodiče chlapce na místě dřív, oba "mladí" by tam měli být už také. Přicházejí rodiče dívky, maminka podává ruku mamince chlapce, pak tatínkovi, maminka chlapce podává současně ruku tatínkovi dívky a nakonec tatínek dívky podá ruku tatínkovi chlapce. Jednoduché, ne? :-) Nakonec podá maminka dívky a pak tatínek ruku dívce a chlapci. "Mladí" usazují rodiče u stolu, rodiče sedí naproti sobě, ženy vpravo, děti po stranách. "Mladí" by měli přinést květiny, chlapec pro maminku dívky, dívka pro maminku chlapce, ty předávají hned po podání ruky, než usednou ke stolu. Pokud se bude odehrávat setkání doma, ruku podává maminka v roli hostitelky.

138. Samozřejmě, je to pokrývka hlavy jako každá jiná. Výjimku mohou mít jen příslušníci ozbrojených sborů a promíjelo se to Michaelu Jacksonovi. No, ještě byvch toleroval Jiřího Stivína, ale my, obyčejní smrtelníci, si musíme jakoukoli pokrývku hlavy sundat.

137. K obleku se nehodí, vypadá příliš archaicky, nosí ho takto jen kněží. Stojací límeček je už out of fashion i ke smokingu, už se nosí jen klasické ležaté límečky. Zůstává už jen frak a podle vkusu i smoking, ale ke společenskému obleku se nenosí.

136. Smutný obraz o naší politické a společenské elitě. Jak je to se zdravením? Vcházíme-li do prostoru, kde nedokážeme okamžitě rozlišit společenskou významnost, zdraví příchozí, třeba v čekárně u zubaře. Vchází-li ovšem pan ředitel do kanceláře referenta, zdraví referent, protože vzájemná společenská významnost je zřejmá. Co s tím, když nám někdo neodpoví na pozdrav? Přestaneme ho zdravit? Kdepak, jsme-li slušně vychovaní, budeme zdravit dál bez ohledu na to, jak reaguje naše okolí. S tím se musíme smířit, že ne všichni lidé mají dobré vychování, někteří jsou nezdvořáci, ale to se nás netýká, přece se nebudeme přizpůsobovat hulvátům, naopak, budeme jim ukazovat, jak to má být správně, části z nich to časem dojde.

135. Na pracovišti zdraví podřízení nadřízené, to je dáno pracovní pozicí, věk nebo pohlaví nejsou v tomto případě důležité, i podřízená žena má správně zdravit pana ředitele. Ale...ani nadřízený by neměl přestat být gentleman a měl by zdravit ženy, ba i podřízené. Není to jeho povinnost, pravidlo o pracovní pozici stále platí, ale jen to, že momentálně, v tomto čase a tomto prostoru, jsme v jakési pracovní pozici, by nemělo slušně vychovaného gentlemana vést k tomu, aby se nechal zdravit ženami. Při vstupu do místnosti zdravíme tehdy, když nedokážeme určit, kdo je uvnitř, jaká je naše vzájemná společenská významnost. Vstupujeme do čekárny u lékaře a zdravíme. Vstupuje-li ovšem ředitel do kanceláře podřízeného, zdraví podřízený, protože poměr společenské významnosti je na první pohled jasný. Vstupuje-li žena do kanceláře plné mužů, jak píšete, navíc mladších a podřízených, pak je jejich povinností pozdravit vstupující ženu jako první.

134. Podle etikety se narozeniny slaví v den výročí nebo v předvečer (tedy den předem), je to možné, ale obvyklejší je slavit narozeniny v den, na který narozeniny připadají. Rozhodně je vyloučeno je slavit den poté (tomu staří Římané říkali posměšně "post festum").

133. Jistěže je neslušné šeptat v přítomnosti jiných osob (pokud nejsme na koncertě nebo v divadle). Může to budit podezření, že se baví o třetí osobě, a proto ztišili hlas. V pracovním prostředí je to velmi nezdvořilé.

132. V rodině maminka nalévá polévku (nebo servíruje talíře) v pořadí: babička, dědeček, tatínek, dcera, syn a nakonec hostitelka (vždy ten, kdo servíruje, dostává jako poslední). Nikdo se ničeho nedotýká, maminka vezme do ruky lžíci (nebo příbor), všichni berou do ruky lžíce a začínáme jíst. U svatební hostiny dostávají jako první novomanželé, oni nejsou přímí hostitelé, to by měli být spíš rodiče obou novomanželů. Dříve se přece na svatební oznámení psalo: "Pan a paní Novákovi oznamují, že jejich dcera Jana se dne ... provdá v kostele ... za pana Novotného. Srdečně Vás zveme ke svatebnímu stolu." Ještě dnes se traduje, že rodiče nevěsty platí jídlo, rodiče ženicha pití.

131. Ukazovat velkou část těla, tedy nohy, "nahou" je nespolečenské, proto se nosí silonky na všechny společenské akce. Bez silonek lze jít tehdy, máme-li dlouhé šaty, aby okolí se nemuselo dívat na holá lýtka. U krátkých šatů nevidím jiné řešení než punčochy. Mohou být ultrajemné 5 den, bez zesílené špičky a paty, pak si je zkuste vzít i do otevřených střevíčků, nejsou vůbec vidět.